Chlapec 1

„Často jsem se sám sebe ptal, může-li mne to minout. Nic mě nemine! Všecko se ti jednou musí stát, každý člověče! Ale když si umím tak představit pokračování, kéž mám sílu odejít, abych se zachránil, než se rozpadnu.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 7-8)

„Nikdo není takový, za jakého se má, ale jaký vniká k druhým lidem. Komu se dávám, toho pohled platí.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 8)

„Uvěřil, že ho teď opravdu potřebuje, proto teď od ní odejít nemůže. A co moje dcera? A kdy přijde ten pravý den? Jak poznáme, že máme nešťastnou ženu nechat stát? Ta se, bohužel, nemůže nechat stát: jedině je možno nechat ji odejít, když konečně sama chce. Kdy žena konečně odchází? Když jde k jinému muži. Teď tedy k němu šla, ale Josef to nevěděl, protože ještě neznal její knihu. Ale až ji pozná, co udělá, když ona ji píše jako pětisetstránkovou omluvenku? Já mám zřejmě čekat, až to udělá znovu, šťastněji. Až v ní nad pocitem viny převáží libost, jež jí umožní říct: ty jdi pryč. S takovýmto mým pochopením by si Xenka mohla ovšem šoustat každou chvíli s někým jiným, dokud její chlípna nelapne cíp spojený s mužem lepších vyhlídek. Před mužem lepších vyhlídek já ovšem ustoupím, to se od mého charakteru přeci čeká. Ale až do té doby mi má odpovědnost poroučí: nechej ji hledat, vždyť ona hledá.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 11)

„Kdo chce mít ženu, nemůže odmítat její oplodnění, je to žena!“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 12)

„Když ve světě, jak se zdá, ohlašuje se únava ze sexu a populární bude zas chvíli ctnost, když ta literární móda končí, přicházím teprve se sexem já? Přijdu a řeknu: to všecko, co jste vy všichni sepsali, neplatí, platí toto! Prostup nejsilnějších lidských orgánů jako terén duše. Vznik vzrušení, zkratky činů, fantazie možností, meze a konce, účin znaků, estetika chlípného. Otázka proč! Změť násilí a něžnosti zachycená ve změti údů, tvarů, stínů. Papírové zpodobení plastického mokra sliznic, zkropené lůno ženino: není to jejich společný portrét? Bezeslovně mnohovýrazová tvář muže splynulá s jednoznačným výrazem ženských rodidel: není to výmluvné nade všecko? Když z kompletního obrazu postav ženy a muže odebírám po částech pořád něco a co nejvíc, aby však zůstalo přesně tolik, z čeho zas vzniknou celí, zbývá mi z ženy ta zhnětená brázda a z muže ani tolik, jenom pěna v té brázdě. Muž zatím může už někde viset, žena bude rodit.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 29)

„Já mám ve vesmíru na odpovědnosti ještě jednoho člověka: nemůžu ho nechat odplout bez váhy ode mne jako od Země. Je nevinný! Stal se jim jakýsi tuctový nesmysl: pro smyslnost mužskou stekl se Josef s cizí smyslnou ženou a ten spojený proud odnesl ho, kam on ani nemínil. Jako do cizí vymyšlené země, kde k jeho úžasu všecko bylo pravé, radost i trápení. Také jeho žena Marie zůstala pravá jak maják na skalách, takže za neskutečného, vymyšleného považoval někdy sebe.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 38)

„Já jsem vždycky myslel, že se to v ženském vnitřku jaksi diskrétně rozmaže a vstřebá. Až jsme jednou seděli proti sobě na posteli a já uviděl, jak jí z dolních pysků cosi bílého leze. Nahoře povídala o literatuře, a ze zmrdané hondy utíkala jí býčina. Ženo, ženo.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se děla chlapec, s. 54)

„Nakonec, proč bych jí neměl přát to štěstí: pářit se takto s krásným mužským. Sjížděje prudce několika zatáčkami, až mi zalehlo v uších, pochopil jsem, že kdyby jela do ciziny, sama, tak se bude „milovat“ s každým chlapem, který ji vzruší. Proč by to neudělala. Kde je proti tomu důvod, když kromě mé osoby má všecky důvody, aby to udělala? Jednak to pro ni bylo vždycky normální a za druhé to bude brát jako součást svobodné cesty, přirozené právo svého pohlaví i své duše. Patří to k rozkošem cestování, k rozhledu a k poznávání.
Já jsem hlupák.
Já pevně vím, že bych se jí měl vzdát, není-li těhotná!“ (Vaculík, Ludvík: Jak se děla chlapec, s. 62)

„Když s Tebou jsem, zdá se mi, že spolu budeme, když s Tebou nejsem, zdá se mi, že ne. A cítím se jak při svém předběžném malém pohřbu. Nemůžu Ti to ani všecko říkat.
(...)
Vím, v čem jsem silný či silnější než Ty a v čem Tě můžu sílit. Ale v tomto, co to máme – lásku – musíš být silnější Ty, já budu pořád cítit otázku, víš jakou.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 69)

„Najednou řekla, že je dnes Kataríny. Trhlo to se mnou: na Kateřinu se narodila Marie. Počítal jsem s tím, mám pro ní dárek, jenže jsem zapomněl čítat dny! Napsal jsem jí dopis, zabalil sportovní prošívané rukavice a jel na poštu. Dal jsem si zavolat Prahu, bylo to rychle. Měla pěkný hlas, chytlo mě to. „Máš krásný hlas. Připadá mi to jak ve Františkově.“ Už u ní byli gratulanti: naši kluci, Milan Šimečka – náhodou, protože právě je v Praze. Má hlas pořád mladý, jasný, z něhož zní prosté přihlášení k té minutě, ke dni a k osudu. Byla vždycky silná i skromná, a je. Mívá však výbuchy jedovatosti: ví, co mě zasahuje, a dělá to. To však je to nejmenší. Když jsem s ní, je mi dobře a mám klid: jsem v té chvilce spokojeně starý svými lety, když nemyslím právě na Lucku a Xenku. Pohlaví muže by mělo pomalu ustávat jako u žen. Nevznikaly by tyto nerovnosti, při nichž vždycky někdo trpí. Ale je to krásná síla – otevřít si ženu, prostoupit ji a vnutit jejím buňkám svoje! (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 71)

„Vidím, čím míň člověk jí, tím míň potřebuje jíst. Platí to také o „milování“? Teď, jak potřebuju, kdybych mohl dojít za ní a transfúzovat ji, můj tlak by klesl. Když by začal zase stoupat a já mohl zase zajít za ní, myslím si, že intervaly by se prodlužovaly; a to je vlastně letité manželství. Kdežto já žiju vlastně mezi jejími stehny, sice jen v minutách za otočku zemskou, ale pořád v jejich poli. Cítím ji vedle sebe jako pohlavní ženu: když spolu někam jdeme po ulici, když vedle sebe sedíme mezi lidmi. A když sedíme mezi lidmi každý někde jinde, je mezi námi napjatý spoj, o který ostatní musejí snad zakopávat. Všecko se souvisle vlní vlnkami čím dál bližšími, až do postele. Nikdy nejsem jen člověk určitého jména, povolání, názoru, oblečení, určité řeči, ale vždy jsem přitom i muž do ženy: odsunutě, poodloženě vzrušený a připravený. A Xenka reaguje přitočením, pohledy a slovy. Samozřejmě vstane, a tak nahá jde do koupelny, namaluje se a učeše, a nahá pracuje v kuchyni, než ji napadne obléci se. Aby byla oblečená, musí se obléct. Tím se liší od Dany, jež aby byla nahá, musela se svléct.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 79-80)

„Je něžná, citlivá a vzrušená. Je to šťastný návrat. Ale co se stane, může se stát za měsíc, o tom se dovím za půl roku, za dva. Z její nové knihy? Položila mi do rukou svůj román a rozechvělá řekla: „Myslím, že je lepší tvůj Snář.“ – Zarazilo mi to pohyb i slova. Stál jsem před jinou nejen bytostí, ale soustavou. Nemělo smysl říkat jí: Tys ještě ani nevyčetla všecko, co v mé knize je. Protože na to je ještě mladá.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 97)

„Večer, leželi jsme potmě, klidně a ona řekla: „Tak co, nic?“ Plodné dny! Chlapec! Pro sebe doufám, že to nevyjde, když myslím na ni, přeju jí to. Když jsem s ní, zdá se mi to krásné, když od ní, vidím ten nerozum. Je mladá, a nebýt jí, jak bych byl neveselý, nepružný.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 115)

„Od této chvíle budeme asi už vždycky řešit otázku, co je mravné a co politicky účelné. To je nerozhodnutelné. Chceme zapůsobit na vývoj, či ne? Jakým terénem lezeme, takovým křovím se maskujeme!“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 119)

„Je konec května. V dubnu Josef nepsal a už psát nechce. Pro přítomnost to nemá smysl, je rozhodnuto: Pavla je ve třetím měsíci. Takže konec sebezpytu a luxusním depresím. Je zdráv. Dál už je to jenom otázka síly.
Šla k doktorce jednou po ránu, zatímco on u svého stolku v ložnici množil na paměťovém psacím stroji IBM svůj velikonoční fejeton začínající větou: „Pletu karabáč osmerák a myslím na vládu.“ Už léta píše o čemsi jiném, než o čem by chtěl a potřeboval napsat.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 144)