Mor

„Doktor Rieux byl nepřipraven zrovna tak, jako byli nepřipraveni naši spoluobčané, a tak je třeba chápat jeho rozpaky. Tak je třeba také chápat, proč byl zároveň znepokojený i optimistický. Když vypukne válka, říkají lidé: „To nebude dlouho trvat, je to příliš hloupé“. A válka také skutečně je, což ovšem nevadí, aby netrvala dlouho. Hloupost je vždy neústupná, všimli bychom si toho, kdybychom nemyslili pořád na sebe. V tomto ohledu byli naši spoluobčané jako všichni ostatní lidé, myslili na sebe, jinými slovy byli lidští, nevěřili na pohromy. Pohroma přesahuje lidskou míru, člověk si tedy řekne, že je pohroma neskutečná, že je to těžký sen, který přejde. Ale on vždy nepřejde a jeden těžký sen k druhému, a jsou to lidé, kteří zajdou, a to především lidé humánní, protože neučinili žádná opatření. Naši spoluobčané neměli větší vinu než jiní, zapomněli pouze na skromnost a myslili, že pro ně je ještě všechno možné; předpokládali totiž, že pohromy jsou nemožné. Hleděli si dál svých obchodů, připravovali se na cesty a měli své názory. Jak by byli mohli pomyslet na mor, který udělal škrt přes budoucnost, cestování i diskuse? Považovali se za svobodné a nikdo nebude nikdy svobodný, pokud budou existovat pohromy.“ (Camus, Albert: Mor, s. 35-36)

„Všichni se naopak ženou za něčím, co ani neznají, ale co jim připadá důležitější než Bůh. Zpočátku, když mysleli, že mor je nemoc jako každá jiná, bylo náboženství namístě. Když však viděli, že je to vážné, vzpomněli si, že je třeba užívat života. Veškerá úzkost, která se jim ve dne zračí na tvářích, se teď, v tom horkém a prašném soumraku, proměňuje v jakousi vytřeštěnou bujarost. V neobratnou nevázanost, jež jako horečka rozpaluje celý národ.
A já jsem zrovna takový jako oni. Ale co! Pro našince smrt nic není. Tuhle událost jsme předvídali.“ (Camus, Albert: Mor, s. 99)

„Nicméně autor nemá v úmyslu přikládat těmto zdravotnickým oddílům víc důležitosti, než opravdu měly. Je pravda, že dnes by asi většina našich spoluobčanů podlehla pokušení a jejich význam by zveličovala. Autor je však spíš v pokušení se domnívat, že přikládáme-li ušlechtilým činům příliš mnoho důležitosti, vzdáváme tím koneckonců nepřímou a velkou poctu zlu. Potom se totiž zdá, že krásné skutky mají takovou cenu jen proto, že jsou vzácné a že daleko častějšími pohnutkami lidských činů jsou zloba a lhostejnost. Tenhle názor autor nesdílí. Zlo, které na světě je, pochází téměř vždycky z nevědomosti, a dobrá vůle, není-li osvícena poznáním, může nadělat stejné pohromy jako zloba. Lidé jsou spíš dobří než špatní, ale o to po pravdě nejde. Jsou více nebo méně nevědomí a tomu se říká ctnost nebo neřest, přičemž nejzoufalejší neřest je nevědomost, která si myslí, že ví všechno a osobuje si pak i právo vraždit. Duše vraha je slepá, a bez jasného a pronikavého pohledu na věci není ani pravé dobroty, ani velké lásky.“ (Camus, Albert: Mor, s. 107)

„Zvykli si už snad naši spoluobčané, či alespoň ti, kdo odloučením nejvíc trpěli? Toto tvrzení by nebylo úplně správné. Přesnější bude, když řekneme, že trpěli duševní a fyzickou vyprahlostí. Na začátku moru si velmi živě vzpomínali na bytost, kterou ztratili, a bylo jim to líto. Ale i když si velmi přesně vybavovali milovanou tvář, její úsměv, určitý den, který jim dodatečně připadal šťastný, hůře si už dovedli představit, co ten druhý asi dělá v okamžiku, kdy na něho vzpomínají, a k tomu v končinách tak vzdálených. Zkrátka v té době měli sice paměť, ale nepostačující fantazii. V druhém stádiu ztratili i paměť. Ne že by tu drahou tvář zapomněli, ale – a to je totéž – ta tvář ztratila maso a krev, neviděli ji už ve svém nitru. A jestliže si v prvých týdnech ještě naříkali, že ve věcech lásky mají co dělat už jen se stíny, časem si všimli, že i ty stíny se mohou ještě víc odhmotnit, ztratit i ty bledé barvy, které jim uchovávala vzpomínka. A na samém konci tohoto dlouhého období odloučení si už vůbec nedovedli představit onu intimitu, v které kdysi žili, ani že vedle nich kdysi žila bytost, na kterou si kdykoliv mohli sáhnout rukou.
Z tohoto hlediska vstoupili jednoduše do řádu moru, který byl tím účinnější, čím byl všednější. Nikdo u nás už nebyl schopen velkých citů. Zato každý zakoušel pocity jednotvárnosti. „Už aby to skončilo,“ říkali naši spoluobčané, protože v době pohrom je běžné, že si lidé přejí, aby kolektivní utrpení skončilo, a protože si opravdu přáli, aby to skončilo. Ale říkali to bez počátečního zápalu a bez citového vzruchu, uvádějíce těch několik ubohých důvodů, které nám zůstaly ještě jasné. Po velkém a divokém rozmachu prvních týdnů následovalo otupení, které bychom jen omylem mohli považovat za rezignaci, nicméně to byl určitý druh provizorního souhlasu.
Naší spoluobčané se umoudřili, přizpůsobili se, jak se říká, protože jiného východiska nebylo. Samozřejmě že vědomí neštěstí a utrpení měli pořád, ale nepociťovali už jeho drásavý osten.“ (Camus, Albert: Mor, s. 146-147)

„Od té doby vím, že tomuto světu už nejsem nic platný a že od chvíle, kdy jsem odmítl zabíjet, jsem se odsoudil k definitivnímu exilu. Dějiny budou dělat jiní. Vím taky, že nejsem schopen soudit ty druhé. Chybí mi totiž jedna vlastnost, abych mohl dělat řádného vraha. Nemám proč se nějak vyvyšovat. Ale teď jsem se smířil s tím, čím jsem, naučil jsem se skromnosti. Říkám jenom, že na světě jsou pohromy a oběti a že je nutné odmítnout, pokud je to možné, být na straně pohromy. Snad se vám to bude zdát trochu prosté a já nevím, zda je to prosté, ale vím, že je to pravda. Slyšel jsem tolik úvah, které mi málem popletly hlavu a které dostatečně popletly hlavu jiným a přiměly je k souhlasu s vraždou, že jsem nakonec pochopil, že veškeré neštěstí lidstva pochází z toho, že lidé nedovedou mluvit jasnou řečí. Rozhodl jsem se proto mluvit a jednat jasně, abych se dostal na správnou cestu. A proto říkám, že jsou pohromy a oběti, a nic víc. A jestli se stanu sám pohromou, jen proto, že toto říkám, je to aspoň proti mé vůli. Snažím se být nevinným vrahem. Vidíte, že si nedělám velké ambice.
Samozřejmě by bylo dobré, kdyby tu byla ještě třetí kategorie, kategorie opravdových lékařů, ale s tímto druhem lidí se nesetkáváme často a je to jistě velmi těžké. Proto jsem se rozhodl postavit se vždy a všude na stranu obětí, abych zmírnil škody. Uprostřed obětí mohu aspoň hledat cestu, jak dojít k třetí kategorii, to jest k smíru.“ (Camus, Albert: Mor, s. 202-203)