Werich Voskovcovi (1. 11. 1967)

Čili dušiček čili Všech svatých

Jiřidlo,

(…)
Pravil jsem NE a myslil jsem NE. Neb řeč vaše budiž ano! Ano! Ne! Ne! Praví Nový Zákon, k čemuž Starý Zákon dodává, vlastně před-dává „I vtiskl Hospodin v čelo Kainovo znamení bratrovraha,“ načež se Absolon zavěsil za vlasy, čímž vznikli netopýři a Beatles, kteří se mezitím dali na indickou sitaru, zahodivše kytaru, což pohnulo Špindíru Ghandiovou, aby byla proti agresorům.
(…)
Tak jsem si pročetl tu tvou korespondenci s divadly, a abych nezněl příliš nekompromisně (každá nekompromisnost je blbost a cesta k fanatismu, čili od rozumu pryč), tak bych řekl ve zkratce toto: V momentu psaní možná, že úmysl byl upřímný. Byla by to pro ně sensace, kdyby tě uvedli, v čemkoli, neboť ty tu máš kurs, sort a mythus, kdežto oni chodí po zemi. Ale když se tu kolem udál podivný fenomén: slova zbyla, slov je dost, leč obsah slov, náplň, se někam ztratila. Takže naše řeč je kadence zvuků, kdykoli přerušíme poslech, odskočíce si třeba do záchodu, a vrátíme se nastavivše ucho, slyšíme slova, ale o nic jsme nepřišli. Neb slova, která jsme slyšeli odcházejíce, byla bez obsahu, právě tak jako slova, která slyšíme teď. Totéž je v dopisech. Vizuelně čteme slova, nejsme si však jisti, zda-li obsah je ten, která měla, když jsme je naposled četli, či mají-li jiný, nový obsah. Proto říkám NE!
Kdybys tu byl a mluvil tváří v tvář, možná, že bys se domluvil pomocí zkušeností, psychologie, vzájemného vztahu hovořících, ano lze docílit věci. Ale po jaké námaze! Po jakém úsilí, snaze, a hlavně, a to při našem věku hraje roli, po jakém čase. Dlo-ho-ouho tu všechno, všššechchchchno trvá!
(…)
Truhlář nemá hoblík. To je sranda, když to srovnáš třeba s nějakým vedoucím nějakého státu třeba na blízkém východě, který nemá hlavu. Jenže ten truhlář nemá hoblík, protože někdo někde daleko nemá hlavu. A ten truhlář dělá stoly rád, dobře a lidi je potřebujou. A těch řečí kolem toho hoblíku, co určitě bude. A řeči vede ta hlava, co nikdy nebude hlava, nýbrž prdel. Takže ono to není taková maličkost, nikoliv ten hoblík, ale ten truhlář, co pláče ve tmě dílny, že nemůže ten krásný stůl, který by uměl udělat, začít, protože nemá hoblík. A až bude mít hoblík, nebude mít klih. Ono v životě nejde o stoly, to víme, ne? Jde o naději, a ne o stůl. Ale bez hoblíku, bez naděje na hoblíky?
Proto opakuji NE.
(…)
Daleko raději bych byl kožešníkem. Jen bych foukal do chlupů a odhadoval cenu a o nic jiného bych se nestaral. Umřel bych bohatý. Umřu však chudý, antikožešník, antiobchodník, zvědavý, hloupý. Poučený, ale hloupý.
(…)
Kousek hoblíku, malinký kousíček, radůstka, koráleček na provázíčku kolem krčku. Zdobíme mumie, neb jsou podobné člověku. Jsme všichni mumifikováni na různých místech různými balsámy, uskladněni ve velikých hrobkách zvaných sídliště, plodíme malé mumie, pak jdeme na plantáže, to jsme zase zombi, a sem a tam se jeden druhého zeptáme: „Nevíte, kterej faraon je teď tam nahoře?“ „A není to jedno?“ „Vlastně jo.“
Jeden mladý chlapec tady v Praze zašel na čínské velvyslanectví a tam mu dali malou červenou knížku s citáty Mao-vými. Dostal za to ve škole trojku z mravů. Kluk se doma otrávil. Naštěstí ho zachránili. Ale nezachránili pedagogy od zbabělosti, blbosti a zrady klukovství.
(…)
Zdá se mi, že žvandám. Konečně, proč bych nežvandal?
(…)
Objevil jsem, a ne rychle, nýbrž pomalu, že soucit je vězení, který si muž buduje kolem sebe a z něho není úniku. Něco podobného objevil už Nietzsche, nemýlím-li se, když byl mlád. O to byl napřed přede mnou. Krutost je také vězení. A teď mi řekni, které je lepší.
(…)
Mám takové záchvaty, které se dostavují stále častěji, kde bych byl rád sám. Abych si mohl dovolit nebýt. Nebýt makový ani takový. Abych nemusil myslit na vztahy k druhým. Abych mohl přiměřeně, bez vztahů a bez naučení logiky být logický přírodně, pudově, samostatně. Jako: Teď nedělám nic. Teď čtu. Teď nevím, kolik je hodin. A spím. A nespím. Sním s otevřenýma očima a přitom se třeba nastydnu. Dobře mi tak. Tohle se mi povedlo a tohle vůbec ne. Ne, nepovedlo, a co má bejt? Jako když plavu, si připadám často, plavu a jsem takřka bez dechu a postavím se, abych spočinul na dně, a odpočinul si. Ale není dna. Tak nohy vzhůru a další tempa, plavu, plavu, už musí být mělčina! Stále není, ale teď snad bude dno... konečně stojím na špičkách, v bahně asi, ale stojím, odpočívám... a pět temp a už budu brodit, dno se zvedá, a já jsem na břehu a lehnu si a lehnu si a lehnu si, a co dál? Běžím, a pak se obléknu. „Jaká byla voda?“ „Ale ušlo to. Pěkně jsem si zaplaval.“ Lžu.
To se ví, že jsou tu také lidé. Všude se najdou. Ale člověk si říká, že by je neměl rušit. Nemůžeme si říci nic, co bychom už nevěděli. Můžeme to jen seřadit, každý po svém. Víme všichni všechno.
Proto opakuji NE.
(…)
Je jen jedna zahrádka, kde je jaro. Práce se jmenuje. Dá se než pracovat. Těžko a s překážkami. Ale když se povede posádka, atmosféra a práce se daří, pak prázdné zvuky se naplní smyslem a stanou se slovy, z nichž se skládají věty, dávající smysl, sdělující myšlenku. Anebo mlčení v přírodě, která je zázrak.
(…)
A proto se nevzdávám nadějí. Proto si vymýšlím naděje. A nové a hloupé a marné třeba, ale naděje, které, jak jsem již pravil, jsou život. Tož, abychme se nemýlili, starý Křópale, to není smutný dopis! To je cigán Jáno, který Vám do ouška hrál na jednu rozladěnou strunu na svých skřipkách...

Stejně se musíme sejít, papír je vůl, papír neunese nic. Není hajzlpapír nikde k dostání.
Není česnek.
Není petržel.
Není lahvové pivo.
Je padesáté výročí velké říjnové revoluce.
Jsou vlajky.
Je sláva.
Národní divadlo!
A holub se ho bál!
Tvůj
Jan

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence II)