Věděl jsem, že jsem odposloucháván (k 40. výročí vpádu vojsk "spřátelených" zemí)

„Od jara roku 1966 měl jsem ve svém bytě, nejprve pouze ve své knihovně a pracovně, tajně instalované odposlouchávací zařízení. Krom aparatury k odposlouchávání mých telefonních hovorů ovšem. Bylo zavedeno po mém návratu z mé první cesty do Paříže, kam jsem byl pozván vědeckými institucemi mezinárodního významu a našimi úřady po osmnácti! létech puštěn na důkaz destalinizace (!) v našem státě. „Destalinizované“ orgány hodlaly protizákonně špiclovat obsah mých pařížských styků s francouzskými vědci, kolegy a přáteli z mládí i s pařížskými Čechy, dávnými literárními druhy z vlasti, a sbírat materiál a zkušenosti, s nimiž jsem se po návratu vůbec netajil a sděloval je naprosto veřejně. Moji tajní naslouchači si slibovali asi bohatší žeň počínajíc rokem 1968, kdy proces rychle se vyvíjejícího kulturního ruchu přiváděl za mnou do mého ústraní zvýšený počet přátelských návštěvníků. Vždy jen literátů a vědců, o jiné hosty jsem ani nestál. A věru že nepřicházeli často, ze čtyř, kterých jsem se rychle naučil nejvíc si vážit, akademik Wichterle a spisovatelé Jan Procházka, Václav Havel a Ludvík Vaculík, žádný u mne za celou tu řadu měsíců nebyl víc než pětkrát. Ráz hovorů: debatní, prostě rozprávky o poměrech a lidech, o vývoji situace, vedené otevřeně a výrazovým stylem, který je běžný v soukromí mezi muži; byly mně velmi vítané, protože jsem pořád ještě stál mimo hlavní proud obrodného procesu, nebyl jsem ještě stále ani členem Spisovatelského svazu, ti, kdo jej vedli, mínili jej vést co nejdéle sami, vůbec nespěchali otvírat vstup někdejším vyloučeným; nebýt místopředsedy Jana Procházky, k aktu rehabilitace bylo by došlo ještě mnohem později, než se stalo. Pro mne byly ty rozprávky tedy především pramenem informací o tom, co se v centru obrodného procesu děje. Bizarně ironickou chuť dodávala však celé této situaci skutečnost, o které moji odposlouchávači neměli tušení: věděl jsem, že jsem odposloucháván. Byl jsem na to pozdě sic, ale přece během pražského jara upozorněn hned čtyřikrát, a to z prostředí nejoficiálnějšího: z prezídia vlády; ze závodní organizace KSČ na Karlově univerzitě; z výboru Svazu spisovatelů, nakonec i z dubčekovských kruhů samotného ministerstva vnitra. Odtud přicházela i rada, abych napodobil nedávný příklad Václava Havla, který odposlouchávací aparát odkryl, vyrval ze stropu, dal ofotografovat a veřejně usvědčil Státní bezpečnost článkovou kampaní v Literárkách. Proč jsem neuposlechl a na varování osobně nereagoval krom toho, že jsem varoval své hosty? Proto, že chovat se jinak bylo pod mou důstojnost, a kdo to nepochopí, je hrůzami posledního dvacetiletí našeho veřejného života tak mravně zmátořen, že mu není pomoci. Odpovídat na hanebnost lstí nemám ve zvyku. Instalátoři odposlouchávací aparatury v mém bytě vědomě a záměrně porušovali ústavu našeho státu, která zaručuje občanům nedotknutelnost jejich soukromí, vědomými przniteli zákonnosti byli oni, jejichž povinností bylo ji hájit, nikoliv já. Ve všech státech civilizovaného světa, ba i v některých státech černošských, se nepřipouští používat materiálů takto získaných u soudů k usvědčování obžalovaného, ba ani k jeho veřejnému obviňování. To věděli oni stejně dobře jako já a jejich postup odhaloval je. Jinak se mi ostatně vůbec nepříčilo pomyšlení, že ve svých debatách, aniž se hnu ze svého křesla, říkám ne-li do očí, alespoň přímo do uší svých špehů, co si o nich myslím i o jejich systému. Ať slouží jejich zdraví, ne-li studu! A bylo posléze i proč žasnout nad povahou a možnostmi celého „obrodného“ dubčekovského vládního trendu: místo aby mi vzkazovali, měli přece jeho vysocí úřední činitelé prostě zamezit a zakázat nezákonné „bezpečnostní“ metody, jakmile se o nich dověděli! Byla tedy jejich reálná moc nad poměry, které ústy hlasitě „ozdravovali“, tak malá? Co říci o ministrovi vnitra, jenž se dá povolat výslovně k nápravě metod tohoto ministerstva, horlí, hlásá a slibuje, a za jehož zády si jeho podřízení klidně vedou dál svou? Bylo nad čím vrtět hlavou, a koho u nás ještě něco překvapuje, může jí vrtět dosud!
Vrátil jsem se po jedenadvacátém srpnu z Orlických hor do Prahy hned, jakmile jsem mohl, jakmile bylo možné s úspěchem použít železnic: v prvních dnech září. Na Prahu těch týdnů si vzpomíná každý, a nikdo nezapomene. Praha spisovatelská byla liduprázdná, celá ve znamení absencí, úkrytů a útěků. Kde je ten, kde je onen? V Rakousku. V Německu. Ve Francii. Byl v srpnu právě na studijním nebo přednáškovém pobytu v zahraničí a nevrací se. Bylo to úděsné, byl bys uvěřil, že kdekdo chodil od června s pasem a nějakým vízem v kapse a vypláchl nejbližší skulinou. Na místě, tj. v Praze, jsem našel jen Jaroslava Seiferta, a započal náš dlouho nepřerušený pravidelný styk. Na toulkách Prahou mne tu a tam osloví roztřeštěný známý: Vy jste tady? Zřejmě naslouchá Vltavě. A kde mám proboha být? jsem tady, protože tu jsem doma, ať odejdou ti, kdo tu doma nejsou, je jich u nás několikrát sto tisíc, já se ze země, která mně patří, nehnu. To se ví, že mám nabídky tichého odchodu, dokonce obětavé a naléhavé, ale k útěkům mám již přesně třicet let staré záporné a možná neprávem přezíravé stanovisko. Kdo věří, čelí. Jsem už dost stár, abych zůstal věren i svým omylům a chybám. Toť se také ví, že je mi jasné, že zde budu žít jen v „odkladu“, zachránil mne, a mnoho jiných, jen Dubčekův postup ve dnech 21.-25. srpna, ale třebaže Dubček prozatím setrvává, bude od počátku na své levici obchvacován nejzavilejší novostalinskou směnou a trvale se udržet nemůže a umět nebude. A já jsem preferovaný té směny, s odporem odmítaný symbol všeho, co na „pražském jaru“ nenávidí a co pokládá za nutné drtit. Tedy vstříc druhému kolu!“ (Černý, Václav: Paměti III. 1945-1972, s. 610-612)