Předpoklady občanské participace aneb o občanské společnosti a politické kultuře

Občanská společnost je dnes v politických a veřejných diskusích na jedné straně vzývána jako pilíř demokracie a na druhé straně bývá poukazováno na rozklad současných sociálních či kulturních základů, z nichž by měla vyrůstat.
Mezi základní organizační formy, které se nejčastěji zmiňují jako formálně institucionální rámec občanské společnosti patří organizace neziskového sektoru (v oblasti veřejných služeb), korporativní instituce (v ohledu skupinových zájmů a identit) a decentralizované mechanismy místní nebo regionální správy.

Občanská společnost jako teoretické schéma je nejčastěji v odborné literatuře analyzováno na základě dvou paradigmatických přístupů. Podle Radima Marady první přístup reprezentuje variaci na Weberovu tezi o roli protestantské etiky v historickém procesu etablování moderního kapitalismu, jejíž historický model umísťuje do menších společenství koloniálních protestantských osad Nové Anglie. Druhý přístup hledá zdroje moderního občanského étosu v sekularizované zkušenosti sociálních vrstev, které se konstituovaly s rannou modernou, a to především v evropském prostředí, kde představitelé vzdělané buržoazie velkých evropských měst 18. století prosazovali nové vzorce občanských postojů a veřejného jednání ještě v rámci institucionálního uspořádání starého režimu, přičemž to, co dodávalo těmto revolucionizujícím se sociálním praktikám duchovní impuls a legitimizující podloží byl jimi osvojený étos univerzální a rozumové kompetence. Pokud běží o charakteristiky takto se formující občanské společnosti, tak jmenujme alespoň některé: (A) principiální otevřenost (srovnej se zdejším stavem a jeho cirkulací elit) společenství, kde občanem je každý, kdo je ochoten a schopen se podílet na diskursivním hledání shody; (B) ustavování se veřejnosti na platformě národních jazyků, kde jazyk byl základním konstitučním prvkem; (C) jistá míra všeobecného vzdělání; (D) majetek čili jistá míra materiálního zabezpečení a s tím související v té době nová sociální kategorie (E) volný čas.

Přestože je to banální a zřejmé, chci poznamenat, že pouhé finanční zdroje sami o sobě nebývají dostačující k občanské participaci (přestože zdejší praxe tomu nenasvědčuje) a iniciativě, obzvlášť v dlouhodobé perspektivě, pokud současně s nimi občan nedisponuje potřebnou kombinací kapitálů, tak, jak je ve své teorii formuloval Pierre Bourdieu. Bourdieu rozlišuje několik druhů kapitálů, jejichž nabývání je sociálně podmíněno a (relativně dlouho a vytrvale) reprodukováno – viz vezdejší a do dneška přetrvávající a odolně se reprodukující tradice občanské a politické kultury zděděné z bezmála půl století trvajících totalitních a autoritářských režimů: ano, čecháčkovství (viz tady http://emancipation-email.blogspot.com/2008/08/z-pamt-vclava-ernho-2.html) a komunismus v nás!!
Běží o politický kapitál, ekonomický, sociální (známosti, konexe, sociální sítě), kulturní (vzdělání, intelektuální dovednosti) a symbolický kapitál. Různé kombinace a poměry druhů kapitálu rozčleňují společnost do vrstev nejen podle vnějších atributů sociálních aktérů, ale také podle typických životních stylů, jež se na ně váží a které pak zahrnují názory, politická přesvědčení, volbu životních priorit a také možnosti, schopnosti a ochotu participovat na veřejném či občanském životě. Bourdieu nabádá věnovat pozornost k podobnostem, které však stojí v pozadí artikulovaných názorů a politických přesvědčení. Jde mu spíše o osobní dispozice, vzorce jednání, rejstřík emocí apod., tedy to, co nazývá habitus. „Habitus je soubor dispozic, které vedou aktéry k tomu, aby jednali a reagovali určitými způsoby. Tyto dispozice generují praktiky, způsoby vnímání a postoje, které jsou „běžné“, aniž by byly vědomě koordinovány nebo řízeny nějakým pravidlem“. Někteří lidé jsou obecně schopni utvářet si svoje vlastní názory na události či problémy, protože disponují např. vyšším kulturním kapitálem, čili vzděláním a komunikačními schopnostmi, než jiní občané, což je činí schopnější občanské participace.

Bourdieu tímto vystihuje jednu podstatnou okolnost formování občanské společnosti a politické kultury, protože i ona má svá kritéria a strukturní podmínky, které nejsou vždy pro každého stejně příznivé. Tudíž pro občanskou participaci jsou důležité jak vnitřní motivace a schopnosti, které je nutné značně rozvinout, tak i (a možná především) vhodné okolnosti a výchozí pozice s do jisté míry zděděnými dispozicemi. Pro situaci v České republice to například znamená, že na formování občanské a politické kultury po listopadu 1989 tu měli klíčový a nutno dodat normotvorný vliv ti lidé, kteří disponovali jistou kombinací kapitálů již za normalizace: tedy nebyl pro ně problém, lépe řečeno bylo v jejich zájmu, si tento kapitál, třebas v jiné formě (např. reorientace z politické sféry k ekonomické činnosti) uchovat a pokud možno rozvinout i v nově se utvářejících demokratických poměrech a volno-tržní ekonomice.

Výsledek tohoto procesu je zřejmý a jeho důsledky vidíme všude okolo dodnes a není důvodů si myslet, že se s nimi nebudeme potýkat ještě hodně dlouho! Totiž, jak jsem již psal: politická a občanská kultura tu ve vlastním smyslu slova není!