„Než přišli Rusové, dokázal jsem stát na jedné noze, natáhnout si ponožku, obout botu a zavázat si ji. Teď to dokážu jen s několika kletbami a za pomoci nějaké vedlejší zdi. A takových úpadkových změn cítím několik. Například čtenář má už září, kdežto já teprve srpen: nad tímže textem! Letos jsem nenašel na zahradě žádné kosí hnízdo, ale nehledal jsem je moc; neměl jsem už ten zájem ani.
Než přišli Rusové, bál jsem se, že přijdou, ale myslel, že to neudělají. Vždycky se stane to horší, což pravím jako optimista; optimismus je v tom, že nic, co se stane, nemusí být definitivní. Jenže v možné změně dávám si už mnohem menší váhu i úkol, než než přišli Rusové. Zatímco bych měl růst k jistotám, rostu k pochybám, a místo abych své životní poznání investoval ve prospěch obce do politiky, tezauruju je v soukromí; považuju totiž své psaní za svou soukromou věc, nikomu nepovinnou ke čtení. Je to možná útěk do nezávazna, ale nazlobil by mě ten, kdo by mi potvrdil podezření, že „strkám hlavu do písku“. Ale kdybych měl to, co si myslím, investovat ve prospěch obce, musel bych se nakonec chopit moci a vyhlásit snad výjimečný stav.
Než přišli Rusové, také já jsem si myslel, že socialismus se možná dá upravit k slušnému obývání. Jakousi přesvědčivou sílu musel mít, jinak by nezaujal kdysi tolik i rozumných, odpovědných a poctivých lidí. Ale ještě než Rusové odešli, dostal jsem názor, že lidé se stávají socialisty či antisocialisty ne z názoru, ale z povahy: je to věc jejich nátury, tedy temperamentu, citu, ctižádosti. Ti první podle své povahy říkají „to a to se musí radikálně změnit“, kdežto ti druzí praví „já bych s tím moc nehýbal, nebo to bude horší“. A nějaká filozofie, nějaké teze ekonomické jsou tomu jen doprovodným šramotem, z něhož si ti a ti vybírají – podle své nátury. Co bylo nápadné: že při budování toho socialismu se víc prosadili lidi horší a dali mu svou povahu. Stal se odpudivým, zločinným a nakonec i všeobecně prodělečným. Že to nebyla náhoda, nýbrž patřilo to k němu, potvrdilo se tím, že přišli Rusové.
Než odešli Rusové, věděla většina z nás, že takový socialismus je zločinem založeným kdysi na dobrovolném společenském omylu, jehož lidé zvláštního druhu využili k převzetí moci a vyhlášení trvale výjimečného stavu. Jak to, že se nahoru dostali právě takoví lidé, ptám se špatně, protože správně bychom se měli ptát, jak to, že jsme to dopustili. A bylo nám jasné, než odešli Rusové, že to a to se musí radikálně změnit. Ta příležitost hrou dějin přišla. Výrazem „hra dějin“ míním všecko to exaktně vědecké a zákonité, nač věří dobří lidé určité nátury bez ohledu na inteligenci.
Když odešli Rusové, nastalo naše očekávání, naděje i snaha, že budeme smět i umět tedy lepší řád; ten starý? Jak to, že se v něm už zas prosazují víc lidé bezohlední, sobečtí, mocichtiví, všelijací legální podvodníci, pašeráci a přímo vrazi? Kvůli nim musíme normální úsudek, vkus, dobrou výchovu a dobré zvyky nahrazovat plodištěm zákonů, kam oni vkládají oka, v nichž my se zas jistě chytneme, kdežto oni jim utečou. Ne, ten systém či spíše způsob života, který se tu rýsuje, není to, co jsme si představovali, když odešli Rusové.
Když odešli Rusové, kdo to přichází? Přicházejí lidé nepoučení komunismem: aby s využitím demokracie založili nové ostré sociální rozpory? Jsou nepoučení také kapitalismem: proto náchylní opisovat všecky jeho chyby a neúspěchy. Zdá se, že příležitost z roku 1989 začít na čistém poli něco lepšího se málem ztrácí. Snad posledním jejím zbytkem je sama vláda, v níž se ještě drží lidé toho druhu prvotních poctivých pracovníků, jejichž ctižádost obsahuje i vůli sloužit a osvědčit se. Lidé jasného životopisu a zřetelných úmyslů. A ještě pár takových ostrůvků se někde drží, v centru i v kraji, jež se však pomalu propadají pod hladinu stoupající občanské bezmoci proti lidem prazvláštního ražení, vždy stejných. A já, chodě po zahradě a podpíraje přetížené jabloně, si říkám, proč se proti tomu nezvedneme. Je to otázka modelová: proč při lidovém zabíjení padne nejvíc těch, kdo nemají zbraň? Není čas, aby se vzepřeli silou? Je, dávno byl. Rozpad ne už jen států, ale civilizace, se k nám dunivě blíží od jihu i východu. Nenápadněji, lstivě merkantilní formou, i ze západu. Kdo má shromáždit lidi k poradě a hlasování co dělat? A když se nedohodnou na ničem, kdo na sebe vezme tu hanbu slávy oznámit jim, co mají dělat! Nejhorší by teď byla slabá vláda. A musí se něco stát už brzo.
Než přijdou třeba Rusové.“
(2. 9. 1993)
(Vaculík, Ludvík: Nad jezerem škaredě hrát, s. 67-69)
Než přišli Rusové, bál jsem se, že přijdou, ale myslel, že to neudělají. Vždycky se stane to horší, což pravím jako optimista; optimismus je v tom, že nic, co se stane, nemusí být definitivní. Jenže v možné změně dávám si už mnohem menší váhu i úkol, než než přišli Rusové. Zatímco bych měl růst k jistotám, rostu k pochybám, a místo abych své životní poznání investoval ve prospěch obce do politiky, tezauruju je v soukromí; považuju totiž své psaní za svou soukromou věc, nikomu nepovinnou ke čtení. Je to možná útěk do nezávazna, ale nazlobil by mě ten, kdo by mi potvrdil podezření, že „strkám hlavu do písku“. Ale kdybych měl to, co si myslím, investovat ve prospěch obce, musel bych se nakonec chopit moci a vyhlásit snad výjimečný stav.
Než přišli Rusové, také já jsem si myslel, že socialismus se možná dá upravit k slušnému obývání. Jakousi přesvědčivou sílu musel mít, jinak by nezaujal kdysi tolik i rozumných, odpovědných a poctivých lidí. Ale ještě než Rusové odešli, dostal jsem názor, že lidé se stávají socialisty či antisocialisty ne z názoru, ale z povahy: je to věc jejich nátury, tedy temperamentu, citu, ctižádosti. Ti první podle své povahy říkají „to a to se musí radikálně změnit“, kdežto ti druzí praví „já bych s tím moc nehýbal, nebo to bude horší“. A nějaká filozofie, nějaké teze ekonomické jsou tomu jen doprovodným šramotem, z něhož si ti a ti vybírají – podle své nátury. Co bylo nápadné: že při budování toho socialismu se víc prosadili lidi horší a dali mu svou povahu. Stal se odpudivým, zločinným a nakonec i všeobecně prodělečným. Že to nebyla náhoda, nýbrž patřilo to k němu, potvrdilo se tím, že přišli Rusové.
Než odešli Rusové, věděla většina z nás, že takový socialismus je zločinem založeným kdysi na dobrovolném společenském omylu, jehož lidé zvláštního druhu využili k převzetí moci a vyhlášení trvale výjimečného stavu. Jak to, že se nahoru dostali právě takoví lidé, ptám se špatně, protože správně bychom se měli ptát, jak to, že jsme to dopustili. A bylo nám jasné, než odešli Rusové, že to a to se musí radikálně změnit. Ta příležitost hrou dějin přišla. Výrazem „hra dějin“ míním všecko to exaktně vědecké a zákonité, nač věří dobří lidé určité nátury bez ohledu na inteligenci.
Když odešli Rusové, nastalo naše očekávání, naděje i snaha, že budeme smět i umět tedy lepší řád; ten starý? Jak to, že se v něm už zas prosazují víc lidé bezohlední, sobečtí, mocichtiví, všelijací legální podvodníci, pašeráci a přímo vrazi? Kvůli nim musíme normální úsudek, vkus, dobrou výchovu a dobré zvyky nahrazovat plodištěm zákonů, kam oni vkládají oka, v nichž my se zas jistě chytneme, kdežto oni jim utečou. Ne, ten systém či spíše způsob života, který se tu rýsuje, není to, co jsme si představovali, když odešli Rusové.
Když odešli Rusové, kdo to přichází? Přicházejí lidé nepoučení komunismem: aby s využitím demokracie založili nové ostré sociální rozpory? Jsou nepoučení také kapitalismem: proto náchylní opisovat všecky jeho chyby a neúspěchy. Zdá se, že příležitost z roku 1989 začít na čistém poli něco lepšího se málem ztrácí. Snad posledním jejím zbytkem je sama vláda, v níž se ještě drží lidé toho druhu prvotních poctivých pracovníků, jejichž ctižádost obsahuje i vůli sloužit a osvědčit se. Lidé jasného životopisu a zřetelných úmyslů. A ještě pár takových ostrůvků se někde drží, v centru i v kraji, jež se však pomalu propadají pod hladinu stoupající občanské bezmoci proti lidem prazvláštního ražení, vždy stejných. A já, chodě po zahradě a podpíraje přetížené jabloně, si říkám, proč se proti tomu nezvedneme. Je to otázka modelová: proč při lidovém zabíjení padne nejvíc těch, kdo nemají zbraň? Není čas, aby se vzepřeli silou? Je, dávno byl. Rozpad ne už jen států, ale civilizace, se k nám dunivě blíží od jihu i východu. Nenápadněji, lstivě merkantilní formou, i ze západu. Kdo má shromáždit lidi k poradě a hlasování co dělat? A když se nedohodnou na ničem, kdo na sebe vezme tu hanbu slávy oznámit jim, co mají dělat! Nejhorší by teď byla slabá vláda. A musí se něco stát už brzo.
Než přijdou třeba Rusové.“
(2. 9. 1993)
(Vaculík, Ludvík: Nad jezerem škaredě hrát, s. 67-69)
Žádné komentáře:
Okomentovat