A. J. Liehm: Mlčeti zlato

"Projekt Český úděl 1968–2008 uzavírá skeptické zamyšlení klasika české žurnalistiky, žijícího v Paříži.

1
Když před rokem Literární noviny uveřejnily čtyřicet let starou diskusi mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem, byl jsem přesvědčen, že jde o významný čin a zároveň podnět pro českou inteligenci, aby se konečně vážně zamyslela nad českým osudem v posledních desetiletích. Dva z jejích nejvýznamnějších a dosud žijících představitelů ji k tomu vyzvali ve chvíli nejtěžší, ale k většině ta výzva tenkrát ani nedorazila. I když k ní mnozí často odkazovali, aniž ji četli. Tak, podle mého, teprve dnes vznikla situace, v níž je o problému možno svobodně debatovat, padni komu padni.

Literárky mě požádaly, abych napsal. Odpověděl jsem, že určitě napíši, až ta diskuse proběhne, a rád se do ní zapojím i dřív, dá-li mi k tomu příležitost. Nenapadlo mě tenkrát, musím přiznat, že žádná diskuse nevznikne a že ji s vypětím sil budou suplovat po celý rok právě jen Literárky a jejich čtenáři či spolupracovníci. Nenapadlo mě, že česká média obejdou svou velkou příležitost mlčením; dodnes nepochopila, že svoboda slova jim ukládá povinnost zprostředkovat dialog mezi různými póly společnosti. Až postupně mi došlo, že to, co Alena Wagnerová označila za zmizení české inteligence, rovněž znamená, že ji média nahradila a ona s nimi jaksi splynula až k neviditelnosti. Média prostě Havlovu a Kunderovu výzvu už podruhé zamlčela a česká inteligence si možná oddechla. A protože společnost a média, která utvářejí její podobu, zvolily mlčení jako nejlepší způsob vyhnout se diskusi a výměně názorů zejména o tak vážné otázce, jakou je český úděl, není vlastně o čem psát. Nebo přece?

Totiž o tom mlčení. Ve čtyřicet let staré diskusi, která se v nepříliš blízké budoucnosti stane povinnou četbou znovu se rodící české inteligence, je totiž obsaženo všechno, nebo skoro všechno, co zůstává otázkou českého údělu v naší každodennosti. Ta otázka je obsažena už v Palackého „Kdyby Rakouska nebylo…“, ale táhne se vlastně celými českými dějinami. Kdy vlastně psali Češi sami svoje dějiny, kdy jejich dějiny nebyly jenom okrajovým produktem takzvaných velkých dějin? Za protestantské revoluce, která začala sto let před Lutherem a ovlivnila další dvě staletí. V letech národního obrození, kdy proti všem vzkřísili vlastní jazyk, vlastní dějiny, vlastní jedinečnou kulturu (vím, že každá skutečná kultura je jedinečná, ale zeptejte se dnes školáků, studentů). A konečně v šedesátých letech minulého století, kdy zase sami a zase proti všem podlehli teprve kultuře tankové. To není na malý národ málo, ale příliš málo na to, abychom se k tomu směli obrátit zády, jak je tomu dnes v módě, tak nebezpečné pro národní budoucnost.

Kdy jsme tedy vzali osud do vlastních rukou? V osmnáctém, kdy nám byl přidělen cíp rakouského pláště? V osmačtyřicátém, kdy jsme spíš citově než rozumově reagovali na Mnichov (zase o nás bez nás) a na sovětské vítězství nad nacismem? V devětaosmdesátém, kdy jsme byli poslední, kteří po sametovém koberci odešli ze sovětské říše (jejíž tehdejší panovník přikázal: „Střílet se nebude!“) a nazvali to revolucí?

To je v podstatě po čtyřiceti letech v diskusi Kundery a Havla dnes stále aktuální a víc než jindy. Stejně jako Kunderova úvaha o pohledu zevnitř a zvenčí. Dnes je to totiž, opačně než tenkrát, zvenčí (ne zeměpisně) vidět zase jasněji. Jenže to českým médiím nestojí za pozornost. Nebo spíš moudře uvažují, že vzniklá dnešní debata by mohla být nejen složitá, ale i nepříjemná a navíc bychom těm Literárkám udělali reklamu. Takže mlčeti zlato, tím spíš, že Literární noviny se omezily v podstatě jen na pohled zpátky.

2
„Ale tohle do sebe zapadá takovým způsobem, že na to, abyste skutečně měla pocit, že ten příběh byl nějak úplně jinak, musíte úplně převrátit veškerou logiku našeho bytí ve skutečnosti.“
Martin M. Šimečka pro Český rozhlas

Najednou však hodili psovi, o čem si myslel, že je to buřt, i když to byla jenom atrapa. A tak se za tím vrhl, s ním celá smečka, vítězně to donesl v hubě a splnil podle svého svůj úkol. Všude jinde by dostal po hubě, musel by odejít šéfredaktor, ředitel ústavu, který neuhlídá své chovance, a možná i nadřízený ministr. Ne tak v Čechách, zase to nějak zameteme pod koberec a počkáme si na nějakou novou šanci nebo ji sami vyrobíme. Z ostudy máme na kabát a počkejme si na první polovinu příštího roku. Něco mi říká, že by mohlo přibýt i na kožich.

Ale přece jen z té kunderovské kocoviny zůstávají otázky, které nejdou z hlavy. Třeba: proč Kundera? Česká malost, česká závist, říkají mnozí. Tady bych nás bránil. Nejsme výjimka ani zvláštnost. Jen si vzpomeňme, co udělali v Irsku s Joycem, v Norsku s Ibsenem, také takové dvě země, okupované, dominované, které si nedovedly představit, a tím méně spolknout velkého svobodného umělce, který jim navíc šlapal na prsty. Bylo jich samozřejmě víc (i Angličané to třeba zkusili s Orwellem, Poláci posmrtně s Kapuszczyńským, Češi dávno s Haškem), já jen, aby se nezapomnělo.

Jenže nás ta česká dimenze otázky musí zajímat. A tak se ptám, kudy chodím či jezdím. Když on odjel a napsal, že jsme Biafra ducha, říkají jedni. To nenapsal Kundera, vysvětluji, ale Aragon v předmluvě k Žertu hned na podzim v osmašedesátém jako přímou zuřivou reakci. To je zajímavé, my mysleli a dodnes myslíme…

O pět či šest let později napsal Kundera, který dlouho vzdoroval myšlence na emigraci, velký článek, který vyšel po celém světě, aby obrátil pozornost k tomu, co se děje v Československu. To už měl jméno a bylo ho slyšet, na rozdíl od jiných. A v Čechách? On si myslí, že když odešel, nic tady nezbylo. Nikdy jsem nepochopil, proč se Zdeněk Urbánek stal hlavním z normalizačních kunderobijců, i když o mrtvých jen dobré. A když se přidali i kamarádi, nedokázal se vracet do Čech. Divíte se?

Češi mu nikdy neodpustili – napsal v pravicovém pařížském Figaru spisovatel Benoit Dutertre – že neplivl po svém někdejším komunismu a že se nepřidal k vládnoucímu neoliberalismu. To mi připadá velice blízké pravdě (Ibsen a jeho Norové mi zase nejdou z hlavy, ani Hašek), ale je to jenom to? V Čechách navíc „nepozdravil u vrbiček“. Obrovský čtenářský úspěch pozdního českého vydání Nesnesitelné lehkosti bytí nemohl zřejmě zůstat bez odpovědi, a tak se toho úkolu ujali… charakterizovat je by bylo na žalobu. A že pro českou literaturu udělal v Evropě a ve světě nesrovnatelně víc než kdo jiný, nás prostě nezajímá. Naopak, chovancům jistého českého ústavu zasvítily oči, když na kusu papíru – tehdejší policejní komisař mu říká hajzlpapír – našli Kunderovo jméno. Možná právě proto. Navíc přestal psát česky, jako Libuše Moníková nebo Gabriel Laub…

3
Mlčení o té debatě i daleko se rozléhající štěkot smečky ledacos vypovídá nejen o českých médiích, ale o celé společnosti. Chovají se prostě jako kdysi a nelze se jim prý divit. Tím spíš, že ústavní chovanci a jejich ošetřovatelé dělají všechno, aby ten marasmus vydržel. Říkám, že není pokrok? Neříkám, naopak. Došli jsme už od procesů k tomu, čemu se na západ od nás říká Rumford. Metody jsou sice podobné, ale nevěší se. A mně pro ten Rumford chybí české slovo, ať hledám kde hledám. Třeba respekt? Ale ten se rychle stává i jiným synonymem. Snad pomohou čtenáři nebo Ústav pro jazyk český či germanisté.

Jakub Patočka se v úvodu k debatě Kundera-Havel zeptal, zda jednou budeme zase tam, kde jsme co do úrovně veřejné diskuse už jednou byli. To bude zřejmě ještě trvat. Zatím debatujeme o buřtu (nebo spíš plastikové kosti) a o respektu. Evropa zírá. A nechápe, že v Čechách vždycky milovali uzeniny."

(Literární noviny 52/2008, s. 7; viz též tady: http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=6183)