KDU-ČSL v čase hledání identity (1)

Křesťanské politické strany ve stranicko-politických soustavách

Provedeme-li komparaci pozice evropských křesťanských stran ve stranicko-politických soustavách jednotlivých zemí, zjistíme, že zaujímají nejrůznější pozice od levého středu až po pravou část politického spektra, a to ať už sledujeme jejich vlastní interpretaci, programové vymezení či praktickou politiku – křesťanské strany přes svůj nepochybný konzervatismus v morálních otázkách nejsou a nikdy nebyly ve většině zemí výhradně či pouze pravicovými stranami. Zaujímání určitých pozicí v systému politických stran je totiž výsledkem interakce řady nejrůznějších faktorů - přestože jednotlivé strany mohou v rámci politické (volební) taktiky za pomoci programových a reálně-politických korektur ovlivňovat své „místo“ ve stranicko-politickém spektru, nejsou schopny pouze svou aktivitou cílové pozice dosáhnout. V českém prostředí vcelku rozšířená představa, že křesťanská strana má být stranou přinejmenším pravého středu a že většina křesťanských subjektů v západní Evropě skutečně takové postavení zaujímá, není empiricky doložitelná: křesťansko-demokratické strany západní Evropy se totiž po druhé světové válce formovaly jako strany „středu“ a tato skutečnost se odrážela jak v jejich programovém vymezení, vlastní definici, tak i v pozici, kterou skutečně v jednotlivých stranicko-politických systémech měly. Postavení stran „středu“ bylo nejen výrazem jejich ideového profilu a výsledkem aplikace křesťanských principů v politice ale bylo také – nejméně do konce 60. let – výhodné: umožňovalo jasné vymezení vůči levicové konkurenci i distancování se od politické pravice, která byla v mnoha zemích – ať už oprávněně či neoprávněně – diskreditována spoluprací s fašismem. Avšak nejpozději na konci 60. let ztrácí tato „středová pozice“ svou samozřejmost i svou integrující sílu a křesťanské strany musejí i díky ní čelit řadě kritických momentů - v politickém středu se křesťansko-demokratické strany mohou udržet jako významné síly pouze do doby, než nastane situace, kdy se voliči rozhodují mezi dvěma vyhraněnými alternativami. Čili v pozici strany středu existující křesťanské strany sice disponují významným koaličním potenciálem, avšak za výše zmíněných okolností jim hrozí ztráta značné části své voličské báze. V podstatě pouze německým stranám CDU a CSU se podařilo trvale vytvořit a udržet postavení dominantní síly v pravé části politického spektra, což sice na jednu stranu zpochybňuje sebeinterpretaci křesťanských stran jako stran „středu“, avšak schopnost stát se dominantní silou pravice a zachovat si přízeň konzervativně a liberálně orientovaných voličů nezávisí jen na vlastním programovém vymezení strany, ale i na aktuálním stavu stranicko-politického systému a na povaze politické kultury, jež jsou za určitých okolností natolik determinující faktory, že mohou obvyklé rozlišovací znaky mezi levicovými a pravicovými stranami výrazně transformovat.

Pokud tedy uplatňujeme empiricko-analytický, nikoli normativní přístup, zjistíme, že každá křesťanská strana nemusí být pravicovou konzervativní silou - už vůbec ne dominantní - v rámci své stranicko-politické soustavy, natož že by taková snaha byla realizovatelná. Dokonce existují i křesťanské strany, jež lze jednoznačně identifikovat v levé části politického spektra, což jsou spíše výjimečné případy, které se ovšem vcelku pravidelně vyskytují (např. u nás v první polovině 90. let Křesťansko-sociální unie). Navíc je faktem, že tradiční ideově-programové vymezení křesťanských stran bylo v mnoha případech modifikováno, o čemž svědčí přechod od původní státně intervencionistické doktríny k liberálnějšímu pojetí státních zásahů do hospodářské oblasti, stejně jako skutečnost, že proklamované principy solidarity a subsidiarity či sociálně tržního hospodářství procházely korekcí svých obsahů v konkrétních situacích, jejichž realizace se diferencovaly podle potřeb jednotlivých stran v různých politických systémech a nakonec i pod tlakem pozice, kterou v rámci stranicko-politického spektra křesťansko-demokratické strany zaujímaly.

Dodejme, že pokud důkladněji zkoumáme programové vymezení křesťanských stran a jeho realizaci v konkrétních politikách, zjistíme, že zde dnes existuje spíše blízkost jednotlivých křesťansko-demokratických stran k jiným stranicko-politickým formacím (konzervativním, liberálním, sociálně-demokratickým) než skutečně jednotná či alespoň společná křesťanská politika. Této pestrosti a heterogenitě se koneckonců není co divit: vzpomeňme na II. vatikánským koncilem zřetelně formulovanou a za pontifikátu Jana Pavla II. ještě zvýrazněnou otevřenost a pluralitu sociálního učení katolické církve, které vždy stálo v pozadí křesťansko-demokratického politického programu.

Pokud zaměříme pozornost na křesťanské strany v postkomunistických zemích středoevropského areálu, zjistíme, že dosažení pozice středové, pivotální, strany bylo krajně obtížné, zrovna tak jako hegemonizace oblasti pravého středu - mimo jiné proto, že jejím nezbytným předpokladem by musela být slabost liberálně-sekulárních, případně konzervativně-sekulárních stranicko-politických aktérů. Nicméně jakákoli diskreditace, částečná ostrakizace či marginalizace politické pravice, podobná poválečné době v západní Evropě, se v postkomunistických zemích z pochopitelných a logických důvodů nereprodukovala - nacionální, konzervativní či liberální strany zde nebyly nijak oslabeny - tudíž křesťanské strany musely svádět souboj o svou pozici s ostatními liberálně-konzervativními subjekty. A zohledníme-li funkci religiózně podmíněných fenoménů v současných společnostech a ztrátu jejich universální nebo quasi universální pozice, pak musíme připustit, že výrazný křesťanský profil politického subjektu je zpravidla spojen s omezením potenciálu stát se velkou formací. Odtud lze také vysvětlit nejen změny v politické strategii, ale i opakovanou změnu interpretace vlastní identity, respektive rozdílný důraz na její jednotlivé prvky, které bylo a je možno pozorovat u řady křesťansky orientovaných stran od devadesátých let minulého století až do současnosti. Kolísání mezi křesťansko-sociální, křesťansko-nacionální nebo naopak konzervativně liberální tradicí stejně jako reinterpretace vlastního postavení na pravo-levé ideologické ose, nebylo totiž často dáno primárně historickými nebo sociálními faktory, ale jeho podstatnou příčinou byla právě úspěšnost nebo neúspěšnost jiných subjektů, které pro křesťansky orientované strany představovaly konkurenci. To ovšem neznamená, že křesťanské strany nemohou být stabilním, funkčním a relevantním prvkem stranické soustavy - avšak jejich pozici a adaptabilitu ve stranickém systému, vývoj jejich interakcí s jinými stranicko-politickými aktéry či jejich vazby k širšímu sociokulturnímu prostředí je třeba posuzovat z vícero perspektiv a v širším časovém rámci.

Tu bude výchozí hypotézou fakt, že určujícím faktorem pro vývoj stranického systému nejsou jen geopolitické, ústavní či tzv. vnitřní faktory té které strany, ale také – a často v rozhodující míře – sociální stratifikace společnosti, sociálně morální milieu, existující konfliktní linie (cleavages) a konec konců i faktory vysloveně konjunkturální povahy spjaté například se změnami strategií realizovaných jednotlivými stranicko-politickými aktéry. Jinými slovy východiskem pro pozici jednotlivých prvků ve stranicko-politické soustavě je pro nás skutečnost, že systém politických stran není ze své povahy statický, nýbrž že se neustále více či méně proměňuje a vyvíjí a to nejen obsahově, ale zpravidla i formálně, tzn. že se mění počet, název-identita, síla a vliv, funkce či vlastnosti jeho jednotlivých subjektů, resp. operačních jednotek, přičemž důraz zde bude kladen na dynamický element (viz níže) definice stranické soustavy jakožto souhrnu stran v jejich interakci v daném (institucionálně-politickém aj.) prostředí. Vnitřní faktory, včetně vývoje vnitrostranických interakcí jejích jednotlivých komponentů nebudou pro zde uplatňovanou optiku stěžejními: i takový proces jako je přijetí, odmítnutí či změna určitých prvků ideově-programové identity a s nimi spjatých vzorců politické legitimizace jsou závislé na vývoji konfigurací a funkčních rovnováh probíhajících současně v různých rovinách.

Definice systému politických stran

S výjimkou nesoutěživých režimů koexistují v jednom státě vždy dvě či více politických stran. Formy a modality této koexistence – tj. počet stran, jejich vnitřní struktury, jejich ideologie, jejich poměrná velikost či typy koalic a opozic, které utvářejí – určují systém politických stran dané země. Stranická soustava je pak určována vztahem mezi těmito všemi prvky: „je to souhrn politických stran v interakci v daném politickém systému“ (Miroslav Novák). Důraz se klade především na interpretaci faktorů, které umožňují některým politickým stranám vytvářet stabilnější spojení (koalice) či alespoň ovlivňovat působení ostatních partnerů, kteří se účastní politické soutěže.

Při definici stranického systému je nutné odlišit dva elementy stranické soustavy: (1) prvek statický, kterým jsou samotné politické strany o sobě; (2) klíčový je ovšem prvek dynamický, který předpokládá, že v rámci systému dochází právě k výše zmíněné vzájemné interakci jednotlivých subjektů-prvků stranické soustavy, která je determinována především rivalitou politických stran. Dle Sartoriho, který se soustřeďuje především právě na dynamiku vztahů mezi prvky stranické soustavy, je stranický systém „soustavou vzájemných působení, vyplývajících z mezistranické rivality. Znamená to, že se opírá o vzájemné závislosti stran. Každá strana je funkcí (v matematickém smyslu) jiné strany a reaguje na chování ostatních stran. Změna jedné strany způsobuje změnu jiné strany“ (Giovanni Sartori). Sartori rozlišil formát stranického systému, který znamená počet relevantních stran, a mechanismus stranického systému, čili systém vztahů mezi stranami v rámci stranické soustavy, kde hlavní faktor představuje polarizace nebo-li ideologická vzdálenost mezi stranami. V kompetitivních stranických soustavách je tedy stranický systém na jedné straně konfigurací politických stran v rámci politického systému, na straně druhé souborem vzájemných vztahů mezi politickými stranami a schémat chování, která jsou důsledkem mezistranické rivality determinované především bojem o hlasy voličů, a v případě většího počtu stran nutností hledání eventuálních partnerů připravených účastnit se procesu formování vládních koalic (Michal Kubát).

KDU-ČSL a stranická soustava České republiky

Je nezpochybnitelnou pravdou, že lidová strana doposud byla a ještě je stabilním prvkem stranické soustavy České republiky, jež disponuje nezanedbatelným politickým kapitálem, z něho zatím úspěšně čerpá i v současné době. Připomeňme v úvodu naznačené dilema všech křesťanských stran v Evropě, jehož řešení ovlivňuje relevanci, volební úspěšnost a tudíž pozici křesťanských stran ve stranických systémech: získání výsadní pozice ve stranické soustavě není pro křesťanské strany jednoduché, protože cena za tento úspěch by byla vysoká, tj. znamenala by přeměnu tradiční křesťanské strany ve všelidovou občanskou stranu, protože uspokojení voličů, pro které je zohlednění křesťanských a konzervativních hodnot v politice prioritou problematizuje oslovení dalších voličů. Jinak řečeno, aby si křesťanské strany udržely hlasy aktivních katolíků, musejí důsledně projevovat svoji „křesťanskost“, avšak důsledné zastávání této linie pravděpodobně neuspokojí a nepřiláká potenciální voliče, kteří preferují spíše liberálnější postoje (např. v otázkách mediálně vděčných a tudíž potencionálně kontroverzních témat potratů či euthanázie), avšak liberálnější přístup by naopak mohl znamenat alespoň částečnou ztrátu tradičních voličů. Řešení těchto obecných dilemat, která nejsou vnitřní povahy té které strany, společně se specifickými problémy tranzice a konsolidace každé země a jejich stranických soustav mají samozřejmě vliv na volební výsledky a tudíž na pozici, které tyto strany zastávají v systémech politických stran.

Geneze pozice KDU-ČSL ve stranickém systému České republiky po roce 1989

Období 1990-1992

Přes nepochybnou zátěž své minulosti se ČSL dokázala již před listopadovými událostmi a pak v jejím průběhu vzchopit a nastoupit cestu ke své očistě a přihlásit se ke svým předválečným tradicím křesťanské a demokratické strany. Tento rychlý přerod byl nepochybně důsledkem zásadního rozporu mezi komunistickou ideologií a křesťanským humanismem. ČSL provedla demokratickou přeměnu jako první z politických stran bývalé Národní fronty a proto se mohla rychle zapojit do politického vývoje československé společnosti: již v tzv. vládě národního porozumění jmenované 10. prosince 1989 zasedli za lidovce tři ministři. Výhodou nepřerušené činnosti ČSL byla početná členská základna a fungující organizační struktura strany, nicméně problematické bylo, že lidovci museli čelit kritice za své působení v období komunistické diktatury. Jako výhodné se pak ukázalo vytvoření koalice křesťanských politických sil před volbami 1990 s názvem Křesťanská a demokratická unie, kterou tvořily především ČSL, KDS a KDH. Tento krok byl schválen na 5. sjezdu ČSL, který proběhl v dubnu 1990 v Praze.

Nečekaně nízký volební zisk koalice v parlamentních volbách v červnu 1990 (8,69% hlasů – 9 mandátů ve Sněmovně lidu, 8,75% hlasů – 7 mandátů ve Sněmovně národů a 8,42% hlasů – 19 mandátů v České národní radě), který byl s velkou pravděpodobností způsoben zveřejněním informace o pozitivní lustraci předsedy ČSL J. Bartončíka, rozhodl o tom, že ČSL nebyla potřebná k vytvoření koaliční vlády na federální úrovni, nicméně lidovci přijali účast na české republikové vládě. Tímto faktem byla ČSL silně handicapována: dominantní postavení v pravé části politického spektra obsadily jiné, díky aktivní participaci na transformační politice velmi dobře zviditelněné občanské strany; straně se nepodařilo oslovit voliče s ještě nevyhraněným politickým přesvědčením a byla tudíž podporována hlavně svými tradičními voliči. Po volbách proběhl poměrně dramatický vývoj uvnitř ČSL samotné i v rámci koalice KDU, který vyvrcholil jejím rozpadem, respektive rozpadem společných poslaneckých klubů KDS a ČSL a sloučením KDU a ČSL a tudíž ke změně názvu strany na KDU-ČSL. Pro další vývoj ČSL se klíčovým ukázal mimořádný sjezd strany konaný na konci září 1991 ve Žďáru nad Sázavou, na kterém proběhla volba nového vedení strany: předsedou lidovců byl zvolen do té doby neznámý J. Lux, jenž se vyslovil pro vytvoření pravicové, křesťansko-demokratické strany.

Výsledný stav pozic a vzájemný poměr sil stran ve stranicko-politickém spektru zůstal zachován stejný po celé dva roky: KDU-ČSL si společně s ODA udrželi pozici vedle dominantního postavení ODS v pravé části stranického spektra. Před volbami 1992 se konal další sjezd strany, který napomohl ke zklidnění vnitrostranického napětí, dále pověřil celostátní vedení KDU-ČSL, aby se na základě volebních výsledků rozhodlo o uzavření případné povolební koalice, o vstupu do vlády a o podmínkách koaličních dohod. J. Lux prezentoval před volbami v roce 1992 KDU-ČSL jako jedinou významnou a respektovanou křesťanskou stranu mající svůj program, který reaguje na základní otázky ekonomické a společenské transformace.

Období 1992-1996

V parlamentních volbách v roce 1992 lidovci přes optimistická očekávání nedosáhli příliš vysokého volebního zisku: ve volbách obdrželi 5,98% hlasů ve Sněmovně lidu, 6,08% ve Sněmovně národů a 6,28% v České národní radě. Ve Federálním parlamentu měli lidovci o čtyři poslance více než v předchozím volebním období a v ČNR strana dostala 15 mandátů (k posílení pozice strany v poslanecké sněmovně došlo na podzim roku 1995, kdy se členy jejího klubu stali poslanci KDS, kteří nesouhlasili s jejím sloučením s ODS). Potvrzením změny politické koncepce strany bylo přijetí rozhodnutí stát se členem vládní koalice společně s ODS, ODA a KDS. Přes blízkost koaličních partnerů procházela Klausova vláda řadou více či méně závažných sporů, nicméně situaci do značné míry určoval poměr sil mezi koaličními partnery, kdy ODS mohla ostatní strany ve vládě přehlasovat (10:9).

Po rozpadu federace se KDU-ČSL pod vedením J. Luxe postupně profilovala jako centristická formace, která byla sociálně orientovaná v oblasti ekonomické politiky, avšak zastávala konzervativní morálně-kulturní postoje. Komunální volby 1994 prokázaly výhodnost na české poměry nebývale rozsáhlé členské základny a široké a dobře organizované sítě místních organizací strany (KDU-ČSL obsadila v komunálních volbách nejvíce křesel v obecních zastupitelstvech ze všech kandidujících stran), nicméně celostátní volební preference se pohybovaly okolo 5% - strana totiž v tomto období nedisponovala účinnou strategií jak mobilizovat voliče mimo svůj tradiční okruh, který se sice vyznačoval velmi silnou loajalitou, avšak byl poměrně početně slabý. Nicméně v období před volbami 1996 kolísala podpora KDU-ČSL v rozmezí 6-9%, což bylo zřejmě zapříčiněno taktikou, kterou lidovcům určil J. Lux: spočívala v trpělivém budování image strany, která má konstruktivní a nekonfliktní přístup k problémům a která oproti ostatním subjektům netrpí spory – KDU-ČSL se prezentovala jako alternativa vůči ODS i ČSSD. V okamžiku, kdy ODS a ODA začaly řešit své interní potíže a kdy zeslábla jejich schopnost věnovat se ostatním problémům, který se navíc časově shodoval s dobou počínajícího prudkého vzestupu sociální demokracie, se tato taktika začala vyplácet. Na podzim 1995 konaný sjezd strany potvrdil překonání vnitřní krize strany z počátku 90. let. Předseda strany J. Lux zde ve svém projevu zdůraznil význam dosud v politice KDU-ČSL latentně přítomného konceptu „sociálně tržního hospodářství“ a představil svou stranu jako „klidnou sílu“. Posun do faktického politického středu, který tímto projevem zahájil a který se stal zcela reálným po parlamentních volbách v roce 1996, znamenal postupné posilování koaličního potenciálu KDU-ČSL.

Zatímco v první polovině devadesátých let se tedy Luxovi dařilo profilovat KDU-ČSL jako křesťanskou stranu, jejíž přirozené místo je v pravé části stranicko-politického spektra (s touto představou konec konců šel Lux do boje o předsednické křeslo v roce 1990) a KDU-ČSL se tak stala součástí pravicových vlád, tak od druhé poloviny roku 1996 (v prvních volbách do Senátu totiž KDU-ČSL ve druhém kole nepodpořily kandidáty ODS tam, kde soupeřili se sociálními demokraty, výměnou za hlasy voličů ČSSD) začal J. Lux politickou profilaci křesťanských demokratů posouvat více do „středu“ ve snaze zvýšit koaliční potenciál směrem k sociálním demokratům a učinit z ní tak klíčový stranicko-politický subjekt, bez něhož by nebylo možné sestavit ani pravo-středovou ani středo-levou vládu, což by mohlo posílit politický vliv uvnitř jakékoli potencionální koalice. Zároveň vzhledem k nízkému stupni religiozity české společnosti ustupují některá tradiční témata lidovecké politiky poněkud do pozadí. Tento posun našel odraz i v politické rétorice strany a měl také dopad na vnitřní život KDU-ČSL: umožnil výraznější profilaci křídlu, které vidělo přirozenějšího spojence ve stranách s větším akcentem na sociální otázky. V souvislosti s tímto vývojem se strana otevřela politikům se sociálně-liberální či sociálně-ekologickou orientací (Pithart, Bursík), jejichž působení v KDU-ČSL by bylo v první polovině 90. let nemyslitelné. Tímto procesem se posun do faktického (tedy nikoli nominálního) politického středu stal zcela reálným, což se potvrdilo po volbách v roce 1996.