Kolatč, Kolatč, Kolatč,
napsal jsi moc hezký dopis Zdence. Dala mi ho přečíst a pak mi nařídila, hned, teď a okamžitě, abych odpověděl. Já nevím, co bych Ti měl napsat, abych Ti řekl pravdu. Mě vůbec nezajímá, proč mám to, co mám, jak jsem k tomu přišel a podobně, protože to je úplně irrelevantní. Věci jsou anebo nejsou, čili dalo by se to shrnout, že jestvuje pouze Že. Že jsou lidi hluchý, jsou blbý, mají dlouhý nosy anebo krátký a tak podobně.
Rozedma. All right. Máme aparáty a můžeš si mě klidně představit, že jsem rolls-royce. Nepojízdný rolls-royce. Ucházej mi pneumatiky, brzdy jsou sjetý, karburátor bere falešný vzduch, elektrika je v hajzlu, svítí jenom jedna lampa, utěráky nejdou, klaxon netroubí, dělám na tom celej den od rána do noci, ale nevyjedu z garáže. Jsem ovšem stále rolls-royce. Stříbrný přelud.
To s tím uchem, to je zatím to nejhorší, co na mě ňákej Pánbůh poslal. Ten nerv, vo kterým mluvíš, slábne. A když budu živ, tak za rok za dva asi praskne a zhasne. Pak se začnu učit na housle, abych byl jako Beethoven a neslyšel, jak falešně hraju. To by bylo asi všechno, co se mě týče.
Co se týče sluchadla. Mám dvě nejlepší na světě. Jedno je vídeňský a jedno dánský. Vyzkoušel jsem jich plno. Je tady fono-ňák - se to tak ňák jmenuje - ústav, kde mají všechno na světě. Po dlouhých zkouškách mi dali ten dánský přístroj, a když pojedu do Vídně, tak tam lepší nenajdu. Není tudíž nutno, abysme obtěžovali Mojeho, kterej, mimochodem, se chová ke mně velice dobře. Poslal mi stroj na výrobu kyslíku, nevím, kolik to stojí. Už deset let mi s pravidelností kosmo-astronautů posílá peníze. Už skoro deset let. Já bych chtěl jet do Vídně, abych se s ním moh potkat a hlavně, hlavně, hlavně abych moh potkat Tebe. Někdy mi dělá starost, jestli se ještě uvidíme, a chtěl bych pro přesnost, abys měl černý na bílým, že jsi vždycky byl a že jseš nejlepší mužskej, kterýho jsem v životě potkal. Že jsi byl vždycky můj korektiv, svým způsobem můj mentor, kontrolní světýlko na počítači. Pro mě myšlenka "co by ten vůl si o mně pomyslel" byla všeobecná záchranná brzda. Anebo šporna. Proto bych tě chtěl ještě vidět. Aby bylo jasno, pane Voskovec. Já se smrti nebojím a v těch nejzoufalejších situacích duševních downs bych si nešáhnul na život, já se bojím někdy umírání, a to asi každej. Kdyby se mně udělalo moc dobře, což se asi nestane, tak bych přiletěl do New Yorku a vůbec bych nešel do biografu, ani do divadla, ale seděl bych na 63 W 89 a cítil bych se jako Jezulátko, který leží v kajčím peří a tatínek truhlář a nezbouchnutelná matinka se na něj usmívají a dávají mu maces.
Taky mám rád Tvou Chris. Kdyby všecko, co ji předcházelo, se vešlo do přísloví "Trp kozáče", tak bys byl teďka ataman. Až budeš mít čas, pošli mi ňákou blbost lacinou a taky mi ňák sděl, jestli tam mám ňáký těsto. No, to je zatím všecko. Říkám blbost, když říkám všecko, protože to zdaleka všecko není. A to, že nic zdaleka všecko, je vlastně všecko, co je.
Pak je tu ještě jedna rada. Nemysli.
Když myslíš, tak nemluv,
když mluvíš, tak nepiš,
když píšeš, tak nepodepiš,
a když podepíšeš, tak se nediv.
(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s. 378-379)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat