Jedna rozvitá nerozbitá věta Trilobita Václavu Havlovi

"Ne několik vět, protože k tomu, co Ti chci říct, stačí jediná, možná trochu delší, ale zato nerozbitá tečkami, které by rušily připomínku souvisle smysluplného života, s nímž jsi vtrhl do osudů téhle země jako živel, nejdřív k pohoršení tehdy uznávaných autorů, že divadelní hry už mohou psát i kulisáci, jenže Ty ses rychle propsal ze Zábradlí až do Svazu spisovatelů a stal, brzy i k pohoršení správců státního a stranického zooparku, hlavou smečky mláďat deroucích se z klece do prérie k nelibosti překrmených lvů, brzy bylo známo, že Tě řídí geny tatínka i strýce, kteří dali své vlasti palác Lucerna a český film, když pak došlo k Velkému třesku komunistů, uvěřil jsi těm, kdo rozpoznali vlastní omyl, a přidal se k nim s řadou přátel, ono „spříznění volbou“, jak to nazval Goethe, ukázalo se opět silnějším než příbuzenství krví a zamíchalo českou společností tak, že začala vznikat nově, ne cele rozdělena minulostí a názory, ale spojována vůlí jednotlivců společně najít cestu do budoucna, vzal jsi pak život v obklíčení velkoryse za svůj, byls jako renesanční šlechtic v těžké nemilosti, kterého přesto neopouští lehkost bytí, kterou jsi uměl činit snesitelnou pro každého, kdo o to stál, Tvůj a Tvé ženy pražský byt i domek na Hrádečku se staly dvěma z majáků, k nimž směřovali urážení a ponižovaní, aby se u vás stali na pár hodin těmi, jimiž byli, než vlastním rozhodnutím mezi ctí a hanbou propadli k „samozvancům – ztroskotancům“, jezdils do Trutnova přikulovat pivovarské sudy a současně až skoro biblicky jsi krmil tucty krků svými proslulými řízky z Berry a odskakoval přitom psát, uvedls do života Ferdinanda Vaňka a půjčil ho i jiným dramatikům, až se stal archetypem doby, kterou teď zveme „strašné krásné časy“, protože hmotné ztráty nahrazoval pocit, že vskutku existuje dobré svědomí, byls u všeho, co bylo vymýšleno, aby se v bezživotí dalo slušně žít a víc než vězňové trpěli žalářníci, což často vyšlo, jak svědčí zachované spisy o estébácích žádajících přeložení, když nesplnili úkol, v uších nemůže doznít hurónský smích v bytě U Dejvického rybníčka, kam v lednu Charty přicházeli v noci všichni, kdo opustili po výslechu Ruzyň, a hodnotili svoje vyšetřovatele, a v očích nevybledne obraz, jak pohublý, den po svém propuštění z vazby píšeš pod břízami v Sázavě své prohlášení, že budeš mluvčím Charty dál, a bylo ještě mnohem hůř, a Tys to zvládl brilantně i plodně, když jsi byl schopen proměnit listy z kriminálu v milostný, občanský i filozofující román na pokračování, a poté, co Tě propustili jenom proto, abys neumřel u nich, ses nejen vzdorně uzdravil, ale i brzy uznal, že jsi to právě Ty, kdo pro tentokrát musí přijmout osud muže, jemuž svěří mandát tolik občanů, že pak jeho silou „čas trhne oponou a změněn svět“, nikdo tak povzbudivě neoslovil vyčerpané Čechy se Slováky, jako Ty z balkónů, pod nimiž rostl zástup, až zaplavil náměstí celé země, a proto žádný jiný neměl větší právo stát se prezidentem, z osmi Tvých předchůdců pobyli čtyři v exilu, tři ve vězení, a jeden z nich v něm zemřel, doplnil jsi tu zvláštní galerii jako vězeň svědomí a trochu jsi v tom pokračoval dál, vysoké funkce jsou vábné na pohled, ale často se v nich člověk stává zajatcem, ať protokolu, bodyguardů nebo politické taktiky, pravda a láska mohou zůstat vřelým přáním, ale čím dál víc je nahrazuje pragmatismus, bez kterého se zřejmě nedá vládnout, byl to asi hrozný tlak, když ses musel tak často chovat jinak, než jsi asi chtěl, každá moc voní patolízalům a lidští trubci se tisknou ke královně, aby ji oddělili od obtížných včel, ty krásné vazby z hnusné doby slábly, ale co Tě zcizovalo, bylo naštěstí právě to, za co se vedl zápas – svět, kde si už nemusí krýt houfek spříseženců záda, svět, kde každý může mířit, kam a s kým sám chce, svět v ničem nepodobný tomu, v němž jsme žili, než jsme se sblížili, svět volnosti, do nějž jsi pod svým jménem, ale jako posel mnohých pomohl vrátit tuhle zem až tak, že si ji spojuje teď hlavně s Tebou – když Tě dnes dávný přítel potkává, v divadle nebo někde mezi lidmi, tak dávno ztratil chuť Tě oslovit a přihřívat se v blescích aparátů a vyměňovat bezobsažná slova, klást otázky, které jsi slyšel stokrát, a na Tvé dávat známé odpovědi, tak Tě jen stručně pozdraví a jde a v paměti mu v zlomku vteřiny proběhne film tisíců hodin, v nichž bylo vysloveno dost, aby to přehlušilo malá zklamání, a ví, že bylo řečeno, co řečeno být mělo, a není třeba víc, jenže pak… pak přijde den, kdy na obrazovce a na titulních stranách vidí Tvou tvář tak velmi rozrytou tím drsným životem a sleduje Tvůj závod s vlastním tělem, jež jako jezdec vyčerpal Tvůj duch, a může při tom krutém dostihu jen držet palce a litovat, že není způsob, jak Ti dát kus vlastních zdravých plic, a tak Ti aspoň připomíná veřejnou cestou, jež nám byla desítky let zarubána, citát, který jsi vepsal do sázavské knihy hostů šestadvacátého května sedmdesát sedm cestou z basy – „… postavili jste mě zase na nohy…“, právě Tě na ně staví spousta lidí, kteří Tě mají rádi, tak nám, jak se tu říká, vydrž, o to Tě žádá autor jenom jedné věty – Tvůj Trilobit."

(Kohout, Pavel: MF Dnes; 17. 1. 2009)