Drahý pane Kolář... (1)

„Tím odbyl nás, kteří jsme mu pomáhali až k místu ve vlaku. Kdyby tam neměl všechny možné, považovala bych to za správné, přála jsem si moc, aby byl sám se sebou, aby si užil osobní svobody, kterou já si tak chráním a které si vážím nejvíc ze všeho na světě. L. se prezentuje jako člověk svobodomyslný, což i je, ale sám pravděpodobně je nerad.
Protože na sebe navazuje stále další a další osudy. Téměř denně volává, takže vím, že mu nebylo dobře na duši, když jsem na svém rozhodnutí nejet do Vídně setrvala. Víc svědomí tíží. Ale já získala v té době Vaši nabídku na psaní dopisů. Čistá voda na mou rezignující duši. Živější než cestování do Vídně, pane Kolář, prosím Vás, ale nemyslete si, že jsem ctižádostivá ženská, která by si připínala Vaše jméno jako šperk a měla cokoliv společného s pýchou. Já už tak dobře vím, co je hodnota a co je zdání a že člověk musí nejvíc dbát na to, aby sám se sebou byl v souladu, a nikdo mu nemůže přidat, co nemá.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 11)

„...před chvílí volal, že odpoledne bude mít na univerzitě přednášku. Jsem zvědavá, jaký bude ohlas na téma, které si sám prosadil, o které ani nestáli: „Trest smrti“, pojatý zcela vaculíkovsky. On je pro trest smrti. Ten, kdo vezme život druhého, jistě pohrdá i životem svým. Ponechá se mu právo se rozhodnout, kdy a jak chce zemřít. Do té doby bude izolován od ostatních. Také má Vaculík svou představu o trestu za vandalství. Ten, kdo rozbíjí lavečky, musí novou lavečku vyrobit, světla opravit, zajistit provoz, taktéž telefonní budky a ostatní škody uvést opět do pořádku.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 20)

„Vaculík se vrátil ze Skandinávie. Paní Durnanová z Uppsaly mi hned telefonovala, že měl obrovský úspěch – takového člověka tam ještě neměli. Byl vtipný, přinášel zcela neobvyklé pohledy na věci, odbyl všechnu oficiálnost zcela osobitě, obrátil pozornost na problémy, které si oni ani neuvědomují. Přijel se zvláštním diplomatickým úkolem, promluvit s prezidentem Havlem před jeho cestou do Švédska, aby navrhl při jakémsi sezení s vládními činiteli založení Švědsko-československé společnosti z popudu univerzity v Uppsale, která už má 30 000 švédských korun; peníze by zůstaly ve Švédsku, z úroků by byla poskytnuta stipendia pro stáže a studia našich lidí tam. Vaculíkovi se líbil Stockholm, protože je to město na šestnácti ostrovech a na každém mají své centrum, svůj kostel. Zaujalo ho na všech místech šetření: univerzitní profesoři připravovali všechna pohoštění sami. Na přednáškách se platilo vstupné atd., totéž v Norsku, tam mu však v Penklubu nějaký překladatel-alkoholik sebral plášť, ve kterém měl čepici, a nechal mu tam svůj utíkáček bez podšívky; Vaculík trpěl zimou, než se druhého dne situace vyřešila – ale zůstal bez čepice. V Ruzyni se objevil v malířském velkém baretě, který kdysi patřil panu Topičovi a zakoupil ho v Bretani. Paní Milada Blekastadová ho měla pečlivě schovaný v truhle na půdě v Oslo. Bez molů. Přiletěla do Prahy 23. dubna a vyprávěla mi – protože tlumočila jeho přednášky a rozhovory s novináři –, jak přiváděl do rozpaků všechny tím, že jednoslovně s nechutí odpovídal na naivní otázky, a jak pak kterousi rozhlasovou redaktorku napadlo a řekla mu: A na co byste se zeptal vy? A on z rukávu vysypal přehršle zcela neotřelých a zajímavých otázek. To mne nepřekvapuje, tak jsem si ho zažívala po listopadu, kdy denně přicházely desítky novinářů a televizáků z celého světa.
Den, kdy jsme s Janem pro Vaculíka jeli do Ruzyně, padal sníh, ačkoliv stromy se bělaly květy; magnólie zhnědly, tulipány a hyacinty v mé zahradě se přikrčily téměř k zemi, aby, jakmile vysvitne jen trochu slunce, znovu zvedly hlavy a nepohodu bez újmy přežily.
V Praze bude v pátek 26. dubna první schůzka Římského klubu. Je tam do Bubenče pozvaný i Vaculík a přijde Václav Havel, který je jmenován čestným předsedou. – Vaculík se s ním nedávno sešel, a ten mu na otázku slovenskou odpověděl: Mečiar teď odejde, ale mám obavy, že se po volbách znovu vrátí.
V kterémsi dopise jsem Vám psala, jak studenti přišli s nápadem pokládat otázky známým osobnostem. Včera mi přinesl Pavel Flek (student) odpověď Karla Kosíka. Cituju: „Zůstávám věren podobizně, kterou mi přisoudil Ludvík Vac., a setrvávám proto v roli nepříjemného otazníku, který každé tvrzení mění v otázku a na každou otázku odpovídá protiotázkou. Pokud současnost zamítla minulost jako tzv. socialismus, vyplývá odtud, že otázka uznává oprávněnost socialismu pravého? A jestliže se minulost zavrhuje jako zdánlivost a nepravda a špatnost, jak vysvětlit, že se uprostřed nepravdivosti a malosti zrodily věci tak významné, jako jsou pravdivá díla Hrabalova, Vaculíkova, Medkova, Sommerova, Skácelova, Šiktancova? Jsou tato díla produktem oněch poměrů, tj. nepravdy, nebo vznikla jako vzpoura proti nim, této minulé éře natruc? A co je vlastně tato minulost, ona dodnes živá díla, nebo ony překonané, mrtvé poměry?“ – Karel Kosík položil otázku Vladimíru Jiránkovi: Vyjadřuje humor vašich kreseb smutek naší doby? Jiránek už mu odpověděl, ale student mi odpověď teprve pošle. Jiránek položil otázku kancléři Schwarzenbergovi, jestli si myslí, že český národ je schopen spravovat si své věci sám.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 23-24)

„O dění politickém se mi ani nechce psát, stále se dohadujeme se Slováky, rozhodnuto není. – Vaculík má trápení, nevím, jak prožívá zrovna tyto dny, ale všechny předcházející jen psal a psal do složky Lenka, protože mu napsala, aby tam už nechodil a odstěhoval si věci. Rozzlobila se na něho kvůli rozhovoru, který udělal pro časopis Vlasta. Za to se sama přimlouvala, on by pro ženský časopis ordinoval asi nerad. Lenky se dotklo, že odpovídal tak, jak jedině může odpovídat Vaculík: pravdivě, ať to stojí cokoliv. Celý život je takový a z toho plyne i těžká situace pro jeho blízké. V životě se za všechno platí.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 37)

„Vaculík si pěstuje stále svůj bol, stále jen píše o něm, nic kolem nevidí, neslyší. Protože neumí trpět, mám obavu, aby zase neprovedl další zádrhel, ale já na něj nijak nepůsobím, protože pro něho nic neznamenám. Vnímá mne jako vzduch. Je mi ho líto, je mi líto toho času, který zmarní, pokud vůbec lze čas zmarnit. Ani se mi nechce nad tím přemýšlet, už jsem si s ním prožila tolik těžkých situací, že se vyhýbám všemu, co s těmi zádrheli souvisí. Za čtrnáct dnů odjede do Holandska, možná, že se tam na duši pozdraví.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 57)

"Drahý pane Kolář,
PŘÍBOJ ve mně vyvolává zvláštní stav: klid i vzrušení, Apolinaire Vám krásně vypráví. Přála bych si krásné sny. Musím se těšit z toho, že už nemám ty se zlými pány, už se mi nezdá, že mám být popravena. Nejčastěji jsem mívala sny o pánech, kteří mne náhle někde přepadli a já se nemohla pohnout z místa. Na pohlednici s medvědářem se dívám, dívám a snažím se zachytit cosi dávno minulého, z čeho ale vane smutek. Dokument na mne vždycky silně zapůsobí. V televizi udělali medailon dokumentaristovi Špátovi. Syrový život, galerie postaviček a situací, krátký vhled i do zahajování výstavy dvou světových malířů na hradě Sovinci, a tím prvním jste byl Vy. Se zájmem jsem pořad sledovala, ale nakonec jsem pocítila jakési neuspokojení, protože celek byl rozbitý na atomy událostí a tváří. Myslím si, že není dobře, když autor je současně sám sobě režisérem: nedovede se ničeho vzdát a vysílacího času je dopřáváno málo. Je to můj celoživotní pocit, že svět stále někam pospíchá, uměle se vyrábí soutěž s časem, valí na nás přemíru informací a já, pomalá ženská, která ráda ticho, pozorování, ne moc změn, jsem z toho plná neklidu. Než stačím situaci trochu pochopit, střih a zase střih, forma, forma, obsah je vedlejší. Pro mne ne.
V úterý jsme s naším Janem odvezli Vaculíka na letiště s kuframa a starým psacím strojem naší paní učitelky a on v 11.10 odletěl do Amsterdamu. Odpoledne už volal, že je ubytovaný v Palace hotelu v Zandvoortu, je to půl hodiny vozem od Amsterdamu, hotely, pláže, jeho apartmá má kuchyňku, pokoj a dvě ložnice, hlavně z balkonu vidí moře, vidí se i koupat lidí, už se těší, jak si bude chodit plavat. V hlase jsem cítila úlevu, on se s blížícím se termínem odjezdu začal té samoty obávat. Není zvyklý být sám (pokud skutečně tam bude sám). V Praze mu ctitelky nedají pokoj. Podivuju se nad současnou agresivitou mladých žen, nad jejich sebevědomím. Už jsem si dávno musela zvyknout, že já jsem pro ně „slepice“, která není hodna toho místa vedle Mistra. Život je složitý, já nevím, čeho jsem a čeho nejsem hodna, jedno ale vím, že s velikou pokorou přijímám jako velikánský dar, že mohu každý týden natočit papír do stroje a bez výčitek svědomí, že mám právě teď žnout trávu, rýt či česat švestky, psát panu Kolářovi. Nesmím si připustit velikého Koláře, ale vyvolat tvář člověka. Jinak bych ztratila odvahu. Začátkem října s Janem pojedeme za Vaculíkem vozem, protože on tam chce mít auto. Zůstanu tam týden, vrátím se autobusem. Nerada cestuju, ani moře mě nijak neláká, ale přeci jen člověk se nesmí tak uzavřít.
Čtu životopis pana Václava od Kriseové. Jsem na straně 108, ale už tuším, proč tak tvrdá kritika v Literárních novinách. Psala horkým perem, je to škoda, a taky mi vadí, že se nedovedla zříci věcí, které tam nepatří, protože nejsou ani dostatečně promyšlené, ani úplné, i když chápu, že chtěla zachytit politické klima, ve kterém Havel začínal i zrál. Je to jen částečná pravda, a polopravdy jsou asi škodlivé. Ale zmínka a Skupině 42 a Kolářovu stolu ve Slavii mne ohromila. Vy, pane Kolář, takový mírný, laskavý, křehký, a takový pilíř české kultury! Každý týden se setkám s nějakou výpovědí či úvahou někoho, kdo uvádí, že to byl Kolář, kdo ovlivnil jeho myšlení a tvorbu, že to byl Kolář, kdo vytvořil ten most, kontinuitu s první republikou. Takže i Václav se vyučil u Kolářova stolu ve Slavii. Jinak si myslím, že se Kriseové velice dotkla osmašedesátníků, všech těch spisovatelů, uživatelů Dobříše, a pak hrdinů socialismu s lidskou tváří. Já sice si to myslím také, ale přeci jen je to složitější. Například do této skupiny zcela samozřejmě zahrnuje i Vaculíka, a ten nikdy žádnou výhodu od bývalého režimu neměl, naopak, žili jsme téměř v bídě, ve stálém strachu o existenci, ba o holý život. Denně jsem očekávala, jestli se vrátí domů. Do Svazu spisovatelů nepatřil, vzali ho narychlo, aby mohl vystoupit na sjezdu v roce šedesát sedm, a pak už opět žádných výhod neměl. Napsat, že Tvář měla základní roli v přípravě pražského jara, je, myslím, také přecenění literatury, přesněji jedné větve stromu, který začal růst po dvacátém sjezdu KSSS. Pamatuju tak trochu, co se dělo v rozhlase či jiných časopisech. Také přecenila svou generaci – Forman tvrdí, že mezi generací třicet jedna a třicet dva je řez nožem. Přeci generace od třicet dva dolů celá nezpívala Ať se kola roztočí, z ní mnoho lidí ztratilo i život za svůj názor. U jejich generace už to tak nebylo. Potěšilo mne, na co jsem už zapomněla: že Havel poslal v roce šedesát devět Dubčekovi dopis, ve kterém mimo jiné po něm žádá, aby řekl pravdu a čestně odešel z politického kolbiště, aby sám sebe nešetřil. Žádná okamžitá politická prohra neopravňuje k totální historické skepsi, dokáží-li postižení svou prohru nést důstojně. Dubček této výzvy neuposlechl a neudělal ani pokání. Vytratil se a žil si v ústraní a stal se legendárním symbolem pražského jara. Jsem ráda, že taková výzva existuje; naopak nejsem ráda, že nezůstal Dubček v tom ústraní i po listopadu 89.
Bude téměř poledne, sluníčko se vymotalo z mraků, půjdu ráda i na tu podzimní zahradu, na které se nám prohýbají stromy obsypané švestkami a jablky. Kvetou astry, jiřiny, slaměnky. Čím začnu? Sbíráním spadlého ovoce. Děkuju Bohu, že jste, a přeju Vám i paní Běle zdraví!
M."
(Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 62-64)

„Na politické scéně hrajeme Referendum, je to pořád dokola, důležité, zbytečné, stejně se to tím nevyřeší, lidé se nedostaví, otázky budou špatně kladené, výsledky zmanipulované; každý hlásá cosi jiného, podle toho, co by se mu hodilo. Pereme také špinavé peníze, zatím jen hubou, v novinách a televizi. Klaus říká, že je to nesmysl, že to jen zpomalí privatizaci, že neví jak by se mohly peníze rozlišit, zatímco Rychetský onehdy naléhavě promluvil v televizi za Občanské hnutí, že je třeba zjišťovat, jak se kdo k penězům dostal. Pravil, že bychom měli bedlivě střežit, jelikož už teď máme ulici, ve které podniká arabský kapitál. Já sice žádný kapitál nemám, neumím se v těchto polohách orientovat, ale začínám zachycovat varovné signály od těch, co nabývají znovu majetek, který byl vzat jejich rodičům či příbuzným. Jejich je překvapivé, myslím, že se brzy dostanu do opozice, protože jsem geneticky předurčena patřit do sociálně slabých vrstev a oni naopak: bez ohledu na režim se dovedli dobře pohybovat tam i tady.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 69)

„Drahý pane Kolář,
píšu v Dobřichovicích, je po jarní přepršce, znovu zasvítilo slunce, Vaculík zanechal dámské četby – Přetlak od Evy Štolbové a odešel znovu pálit roští. Nejraději pracuje se dřevem, nejmilejší místo zahrady pro něho je špalek, ohniště a Niagara, tam přemýšlí a popěvuje. Dovede velmi dobře se dřevem pracovat, má systém a rychlost, dědictví taty. Pokud si vzpomínám, v Brumově bývalo dřevo vždy pečlivě poskládané, vždy dostatečná zásoba a kluci museli u štípání a rovnání asistovat odmalička – podle jejich vyprávěnek.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 111)

„To je jeden výklad. Já mám ještě další, a to ten, že Vaculíkovi báječně vyhovovalo, že nemusí říkat, kam jde, kde byl a kdy se vrátí. O čem jsem neměla vědět, to neříkal. Na milosrdnou lež si ovšem natolik zvykl, že už bez ní by to nebyl on. Tam kdesi začíná trhlina, která změnila náš život. Život v nepravdě je pro mne nepředstavitelný a myslím si, že člověka zasahuje hlouběji, než si připouští. Pravdu jsem ani nemohla znát, protože bych se pod ní tenkrát zhroutila – byli jsme příliš svázáni. Teď se mohu rozhodnout, co si připustím, co mohu unést a co ne. Pravdu po něm ani nechci, proč bych ještě teď dráždila to, co je igelitem milosrdně přikryté, co stejně stálo polovinu mých životních sil. Teď už mám málo času a málo sil, takže jen žasnu a žasnu.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 114)

„Dočetla jsem Zábranu. Znovu jsem si zopakovala tu hrůzu, ve které jsme tak dlouho žili. Ovšem jen někteří ji žili tak jako on. Zraněný, zadupaný talent. V jednom období líčí, jak jste mu dal 50 Kčs v době, kdy sám jste chodil v zaštupovaném saku. On ležel v Krči v nemocnici, vy jste ho přišel navštívit. Tenkrát to byla velká částka! Kdopak sepíše knihu o Vás? Ta bude dobrými skutky vydlážděná.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 131)

„Mečiar chrlí „vládní program“, pak lži, urážky, mluví o „tajné zprávě české vlády“, která má být plná nenávisti ke Slovákům – a já žasnu, jak ho slovenská vláda poslouchá, usmívá se a nakonec mu tleská. To nemyslí, bojí se? Poprvé v životě mám možnost sledovat zrození diktátora. Na čí šňůrce visí, to není tak těžké uhodnout, ale kde se vzalo tolik tleskačů, z toho jde hrůza. Jsme účastníky dramatu a to nemusí dopadnout dobře, jak už to v tom žánru bývá.
Měla bych jet s Vaculíkem na folklorní slavnost do Velké, ale nepojedu, protože se mi nelíbí hra na manželku před lidmi, kteří nevědí. Jaksi nemůžu. Mám možnost být dva dny sama na červencové zahradě, a to je pro mou duši veliká slavnost.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 132-133)

„Žijeme dny vrcholného léta, ale obtížné vosy už bzučí jeho sestup. Jsou stále vedra, děti poskakují nahaté, střídají bazének a hry na trávníku, zatímco já vycházím na zahradu až v můj oblíbený podvečerní čas. Včera odjela Marta s dětmi, přijel Vaculík a přivezl několikery Lidovky i poslední Literárky. Hned jsem přečetla rozhovor Brabce, Lopatky, Kabeše a Gruši kolem Slovníku spisovatelů, Ludvík si to též přečetl a začal nervózně pochodovat po místnosti. Proč? Prý neřekli, proč je buzeroval, proč dupal, proč vyčítal. Naštvalo ho, že Jiří Gruša uvádí, jak vlastně Slovník převezl na dně kufru při svém výjezdu na studijní pobyt, a přitom zapomíná, jak Vaculík jej už předtím odesílal po částech – a některé, v nichž byly změny, i několikrát – , že tedy Slovník byl už dávno v zahraničí, protože nešlo přeci spoléhat na něco tak nejistého, jako byl Grušův kufr. Ludva koordinoval i literární, historickou a já nevím jakou činnost a odpovídal za práce, na které lidé dostali přidělené peníze. Některé práce prý vůbec nebyly odevzdané, ačkoliv prachy si ti určití samozřejmě vzali. Jak jsem celé to dění léta pozorovala, jsem přesvědčena, že bez jeho tvrdosti, cílevědomosti a organizace by mnohé vůbec nebylo. Po listopadu to však málokdo přizná, každý si rád připíše větší zásluhy, než měl, a o Vaculíkovi raději pomlčí. Disidenti často zapomenou uvést události tak, jak byly; onehdy jsem si třeba všimla, že Kadlec Václav, pořadatel Hrabalova díla, neuvedl, že první verze Obsluhoval jsem anglického krále vyšla v Petlici. A jsou mnohé další případy.
V sobotu a v neděli psal Vaculík Léto u rybníka a já si všimla, jak je hrozně neklidný, neklidně i spává, budí se, vzdychá, cosi stále povídá ze spánku. Přemýšlel o smrti, domnívá se, že duchovní hmota zde zůstává, že stále cítí přítomnost svých mrtvých blízkých, cítí Nerudu a Sládka kolem sebe, nejen jejich dílo, pak se zlobil na křesťanství, protože podle něho si furt připadá jako velký hříšník (jak jinak?). Já si tak nepřipadám, říkám mu, on jen mávl rukou, myslím, že vím, nač myslel, že zase takový život, jaký já vedu, nestojí za mnoho. Ačkoli je asi dobré, nepřipadat si hříšně. Klid a mír v duši, to je dobrá hodnota pro stáří. Ale jak pro koho. Zkomplikoval si život, nechtěla bych mít jeho starosti. Dnes odjel, protože už zítra musí odvézt Cilku a Martina na tábor na Vysočinu, pojede i s malým Jožinem a zůstane u Sergeje Machonina na chalupě u Havlíčkova Brodu. Chce, aby Lenka mohla psát scénář, a hlavně chce být souvisle s Jožinem. Chápu, jak ho musí trápit, že dětem dlouho nezůstane, ale nechápu, že to nevěděl dříve. A mnohé jiné neprohlédl.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 135-136)

„Vaculíka přišly navštívit jeho děti Cilka a Jožin. Přivedla je Lenka. Viděla jsem je poprvé. I Lenku. Jožin prozradil, že příští sobotu bude svatba. Maminka bude mít manžela. Zeptal se Ludvíka, proč na ni nepůjde taky, a že bychom se mohli odstěhovat do Písku, kde hledají velký byt. Ach Bože!“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 177)