„Sám jsem měl přitom k světu Masarykových názorů poměr velmi svobodomyslný, ale nemyslil jsem, že protimasarykovský. Masaryk, to byla pro mne svoboda soudu, volnost a opravdovost myšlení. Masaryk nechtěl být vyznáván, nýbrž následován, tedy rozvíjen, a třebas i kritikou. Především to pro mne nebyl filozof ve vlastním a přesném slova smyslu. Marně jsem po něm pátral ve všech dějinách světové filozofie. Ani stopy po filozofickém systému. Abstraktní spekulace žádná. Bez zájmu pro teorii, metafyzický zájem malý, týká se ho tisíc věcí, ale „jsoucno“ nikterak. Metody neurčité, pojmy nedost definované, dokonce sám výraz nepřesný, uchvátaný. Kam ho jen zařadit? Do pozitivismu, toť se ví. Ale vždyť v něm nenaleznete, vždyť si z něho ani neodvodíte definici, ba co říkám, ani představu pozitivismu! V Praze na univerzitě začal vůbec přednáškovým kursem o Platónovi (zima 1883-1884), na konci života říká „Já jsem i dnes platonikem“ (Hovory), filozof, který usiluje určit ho jako filozofa (Utitz), ho prohlašuje za „filozofa antické harmonie“, copak to všechno může klasifikačně a definičně znamenat? Nic, leda to, že realizuje harmonii přesvědčení a činů, Platóna ho slyším srovnávat s Kristem. Tohle mi jsou přesnosti! Pak mi sám sdělí, že noetika, metafyzika, filozofická teorie jsou u něho „obsaženy ve svém praktickém použití“, to tedy snad, abych si je z té jeho praxe sám odvodil!, ale poví také, že „typická česká filozofie je vlastně politická“, a poněvadž se jistě sám pokládá za českého filozofa typického, abych si tedy snad jeho noetiku a metafyziku nějak vykouzloval z jeho politiky! Opravdu, to je příliš velký požadavek, snad mi přece svou noetiku i metafyziku mohl sdělit a vyjádřit sám a přímo, bylo by to přinejmenším kratší. Jenomže on také: „Malý národ (-jako je náš-) si nemůže dovolit luxus myšlení pro myšlení“!, a to tedy jsem s tím hotov a zavírám za sebou dveře, ten „luxus myšlení pro myšlení“ pokládám z úst filozofa za horor, a zařazuji si mluvčího kamsi do těžko definovatelné a málo probádané oblasti, kde se neracionální a mystické impulsy nějak kříží s činnou praxí a politickým aktivismem, činorodý mystik, aby se v tom rohatý vyznal a vymýšlel tomu jméno! Ignác z Loyoly, Tereza Avilská, Tolstoj byli takoví, toť se ví. Ale filozofie to není. Byl by mi za daných životních okolností a za okolností mých zájmů převelice sedl, byl by mi býval nesmírně platen Masaryk-filozof umění, jeho koncepce krásy a poezie. Ale vždyť on žádnou koncepci umění a krásy neměl, totiž koncepci estetických skutečností jakožto jevové oblasti o sobě, se zvláštním a samostatným významem (jiným, než má pravda a dobro), jemu bylo umění jen sociálním dokumentem, pouze ilustrativním dokladovým materiálem k historickým vývodům sociologickým a k tezím náboženským nebo moralistickým. Literaturou sociologizuje, nábožensky moralizuje, politizuje, sám to výslovně říká, chce, aby básníci byli mysliteli a řešiteli buď vlastním životem, buď příběhy svých hrdinů jeho (tj. Masarykových) problémů. Romantismus celý i další literární vývoj 19. Věku mu padne na důkaz jeho teze, že tragédií moderního člověka je, že ztrácí víru v Boha. A co když jeho analýza mravního vývoje moderní doby je mylná, neúplná, co když jeho pojetí náboženské víry je subjektivní? Jakou objektivní cenu podržují potom ještě jeho literárněhistorické a literárněkritické analýzy konané vždy z hlediska moralisticko-utilitární sociální diagnózy, jež je možná mylná a jistě je napůl osobní zpovědí moralisty a návrhem léčby? A kam se vůbec tedy poděly dějiny umění jakožto dějiny krásy? V tom ohledu mne literární analytik Masaryk mohl stěží něčemu naučit. Připomínal mi v soudobé literární vědě ještě nejspíš mého vrstevníka Rudolfa Ungera, jenž redukoval literární historii na dějiny problémů, jenomže k dějinám problémů v literatuře přistupoval předem zcela prost jakýchkoliv apriorně zaujatých stanovisek mravních atd. A již dávno před Ungerem Hettnera, svého a staršího, pro kterého (1856) dějiny literatury rovnaly se dějinám dějinám idejí v literatuře vyslovených. Smiřoval jsem se tedy s myšlenkou, že Masaryk = prostě autor řady jednotlivých knih k otázkám, s nimiž se v průběhu života jednotlivě a třebas i nesouvisle setkal, tvořených s velikou filozofickou a historickou poučeností, byť i nezcelovaných jednotícím zřetelem vlastní originální obecné filozofie; leda jen pečetí svérázného a niterně opravdového individua. Budiž, tedy jednotlivě. Sociální otázka, kritika marxismu. Vůbec se mi nezamlouvala metoda, jíž je kniha dělána, jakoby z výstřižků, seřazených kritických referátů a poznámek o politické praxi německé a rakouské Sozialdemokratie, byla to kniha spíchnutá. A četl jsem o ní staré kritiky, v Čechách málo připomínané, Kautského a Labriolovu, a to pro mne tehdy byly autority, a Masaryk nedopadal dobře. A další proslulé dílo, Rusko a Evropa: německá analýza Trockého její vývody po mém notně pohmoždila; práce zůstala nedokončena, chyběl jí třetí díl, zasvěcený prý Dostojevskému; ten Dostojevskij byl pojat jako nejryzejší výraz ruského mravního psychismu, plod pravoslaví a samo vtělení ruského poměru k Bohu, jako génius umělecký zase přišel velmi zkrátka, byl jen sociálně-mravopisným dokumentem, a ostatně ani v jedinečnosti svého osobního zážitku Boha nebyl plně vystižen, to koncepce tvůrčího individua jakožto společenského exponenta nikdy nedokáže; a nakonec mne trklo, že soudobý Masaryk zřejmě od své původní přísné skepse o hodnotě byzantsko-slovanské kultury, „byzantinismu“, i našeho cyrilo-metodějství valem upouští, potlačuje v sobě vliv Brücknerův i Miljukovův, pod nímž „Rusko a Evropa“ vznikalo, a k „byzantinoslavismu“ zaujímá stanovisko kladnější (1928). Ale nejbytostněji se mne dotýkala proslulá trojice knih, které Masaryk v létech 1895-1896 věnoval naší vlastní národní historii a významu kulturní a mravní inspirace, jež ji prý nepřetržitě a identicky od husitství oživuje. Sál jsem z nich vzduch svého dětství, chlapectví, rodného a rodinného prostředí, ty knihy, v prvních svých vydáních, stávaly od nepaměti, dřív než jsem přišel na svět, v otcově knihovně. Ano, smysl českých dějin je náboženský, je božský, vždy Čechové chtěli na zemi uskutečňovat jen království Boží spravedlnosti, odtud jejich sláva a výbornost mezi národy, i před Boží tváří, „živ buď, národe v Bohu vyvolený…“ A proto nikdy nezemřeme. Ano, a tento „smysl českých dějin“, historicky stálý, je i historicky souvislý, křesťansky lidovou inspiraci husitství a církve Chelčického vědomě obnovili a na ni navázali naši obrozenci generací Dobrovského počínajíc, a žije dál, stále táž, v svobodomyslném demokratickém humanismu Havlíčkovu a posléze nás odbojem proti monarchicko-feudálnímu a teokratickému autokratismu včera i národně osvobodila a státně ustavila v demokracii. Vyšla právě tehdy, roku 1923, v novém, čtvrtém vydání Masarykova kniha o Husovi a pomohla oživit prastarou polemickou diskusi, vědeckou i politicko-publicistickou a novinářskou, o historické přesnosti Masarykovi „filozofie českých dějin“, ta diskuse trvala vlastně od samotných let devadesátých, válka jí vnutila pauzu, její nová etapa se svým zahájením kryla vlastně hned s prvními poválečnými roky a potrvala až na práh let třicátých, ovládána obří vědeckou autoritou Josefa Pekaře. Neměla teď, až do svých minimálních jednotlivých polemických epizod a projevů, posluchače vášnivěji zaujatého a studiosa pilnějšího nade mne. Bohužel, bylo třeba vzdát se pravdě! Vědecky vzato, měl Pekař pravdu, neboť takzvaný „demokratismus“ táborský a bratrský, projev gotiky, nábožensky inspirovaný, byl zcela něco jiného než novodobý laický, osvícenský demokratismus filozofický, namnoze materialisticky a empiristicky zdůvodňovaný, nebylo mezi nimi genetické souvislosti; a nadto tento svého domnělého prarodiče ani neznal, nehlásil se k němu, natož aby se z něho vědomě vyvozoval a navazoval na něj. Masaryk uměle konstruoval niterné, mravní dějinné svazky. A nekonstruoval je dokonce z popudu cizího, a ke všemu německého? Svazovat náboženskou reformaci a osvícenství, šestnácté a osmnácté století, příbuzensky a příčinně byla myšlenka Hettnerova před Masarykem, ba i s tím tvrzením vědomé souvislosti. To byl tedy šok: Masarykova „filozofie národních dějin“ cizím ohlasem! a náboženské posvěcení národní minulosti vyhlasitelné o kterémkoliv národě, a dokonce už i vskutku vyhlášené, a to Němcem o Němcích, a se stejným zdůvodněním jako to Masarykovo! Bohové pomozte, co si tu myslit, a jak rozplést ten zádrhel? Leda tak: Že je moderní myšlenka demokratická prapůvodu křesťanského a evangelického, je pravda kulturně-historicky zjištěná a koncem minulého století docházela už ve světě obecného uznání; chystaje se z prahu devadesátých let vstoupit do národní politiky, a to s programem, jenž by odpovídal vývoji a smyslu naší kultury, čili demokratickým a osvobodivým, Masaryk tedy právem hledal v národní minulosti epochy křesťanství vášnivě lidového a osvobodivého, aby je národu vytkl za příklad a vzor; neměl ovšem zapomínat, že běží o obecnou a společnou zákonitost celé křesťanské kultury a všech jejích národů, nikoliv o úzké specifikum české, jež by dovolovalo mluvit o „smyslu českých dějin“ spíš než o smyslu „křesťanských dějin“; v tom ohledu byl oprávněn nanejvýš dokazovat, že Češi plnili příkaz a logiku společných křesťanských dějin dřív, úplněji a důsledněji než jiní. Stejným omylem bylo fenoménům husitství-bratrství na jedné a osvícenství a nacionálního probuzení na druhé straně vnucovat vnitřní kontinuitu a vědomou genetickou příbuznost; a poněvadž naše osvícenství i probuzení byly společným dílem češství katolického i reformovaného, a ve vzdálenější minulosti renesance, hnutí vzešlé z národních kolébek katolických, byla přece silou mocně osvobodivou; omylem, a to stejnou měrou kulturně-historickým jako prakticko-politickým, bylo i Masarykovo zdůraznění tradice nábožensko-reformistické na úkor obecně-křesťanské, které jitřivě vylučovalo katolicismus z podílnické účasti na tvorbě „smyslu českých dějin“, ba div ne smyslu obecně kulturních vůbec! Který katolík si tohle dá, může dát líbit? Nejvíc smyslu pro uvažujícího mělo ještě nechat stranou otázku Masarykovy koncepční originality, jež byla sporná, i otázku jeho historické přesnosti, jež pokulhávala, a vyjít z opačného pólu, totiž z Masarykova subjektu: hle, národní politik vůdcovských nároků, veliký vlastenec, přesvědčený, že v demokracii drží klíč k národní svobodě a národní velikosti, vrhne do národa pochodeň myšlenek, jež jsou spíš osobním vyznáním a zpovědí než zrcadlem objektivní pravdy, spíš vášnivým prožitkem lásky než závěrem soudného rozumu, spíš tvořivým programem do budoucnosti než doloženým obrazem minulosti. Účinná působivost tohoto programu má být co největší, má být silou strhující a dokonale splňující svoje účely. Suďme ty účely pragmaticky, spíš jejich mravní kvalitou než rozumovou oprávněností jejich věcného zdůvodnění, i když Masaryk sám jistě subjektivně věřil i v tuto a takovou jejich oprávněnost. Účelem bylo, aby mohl uložit svému lidu povinnost prvenství mezi národy, nic menšího mu nestačilo. A aby mu mohl navždy zakázat nízkost a otroctví.
Čím patrněji a v celých vrstvách mně odpadaly a oddrolovaly se obsahové části Masarykova díla – a zhusta se to stávalo zároveň s jejich poznáním –, tím výrazněji se mi postupně vybavoval pravý význam jeho působení. Nikoliv obsah či obsahy, nýbrž řekl bych forma těch obsahů, typ jeho génia. Nebylo tak významné, že a v čem zůstal kusý jako filozof; že se dopustil těch a těch omylů, poloomylů, jednostranností, jako metodik filozofické a vědecké práce; jako sociolog a společenský analytik; jako historik a kritik literární; jako interpret dějin národních i obecných; ba i jako praktický politik. Ve všech těch ohledech stačilo, že po celý život plnou hrstí rozséval podněty a popudy, cítil a označoval potřeby. Nadevše významný pak byl způsob, jímž to činil, inspirace jeho působení, niterná forma a povaha jeho práce, důvod a cíl, jež přičítal své činnosti v kultuře, v národě, ve světě: jeho hledačství pravdy, jeho úsilí o podstatu a jádro věcí, opravdovost jeho smýšlení a konání, i opravdovost, k níž nutil ostatní, naprostá charakternost odvahy, s níž se pouštěl do svých bojů, hluboká, neunavitelná morálnost jeho tvořivých vzpruh. Masaryk mně nebyl ani filozof ani historik… ani… ani…, však už víte, Masaryk mně byl vůdčí veřejnou osobností především mravní. Zdvihl boj proti Rukopisům, protože nesnášel myšlenku, aby jeho národ zakládal pýchu svého češství na podvodu a lži. Zdvihl boj proti pověře rituální, neboť nepřipouštěl, aby jeho národ svou slepotou křivdil druhým a svou nenávistí haněl vlastní lidství. Dovedl zahájit ničivý odboj proti Rakousku, v jehož prospěšnost v Evropě věřil, jakmile došel k jistotě, že Rakousko nedokáže, neboť ani nechce být spravedlivé ke svým národům. Nebylo jediného boje v životě tohoto teoretika demokracie, aby se v něm nepostavil jménem menšiny nebo sám proti většině nebo všem: demokracie v něm nikdy nebyla žádným kvantitativním primitivismem, nýbrž mravní kvalitou a vládou mravní kvality. A všechna svoje vítězství chtěl mít vítězstvími mravní kvality a hodnoty, a také měl. Svůj národ oduševňoval, inspiroval, vychovával, potencoval mravně, kul mu především novou duši. V té míře, jak se mu to dařilo a podařilo, a pokud trval tento jeho úspěch nové, zcharakternělé, eticky zpatetizované české duše, prožíval náš národ naprosto zřejmě největší a nejslavnější epochu svých moderních dějin, to je tak zjevná pravda, že je až stydno to konstatovat a opakovat. Masaryk byl z rodu mravních oduševňovatelů zástupů, národní Vůdce. Byl to, čemu naši pradědové říkali jménem zároveň komickým a vážným, jako byli oni sami: Otec vlasti. Nikoliv nálezcem těch a těch objektivních a dílčích vědeckých nebo jiných poznatků. Byl by mohl být prorokem. Byla v něm látka, z níž se rodí zakladatelé náboženství. Tak jsem ho viděl a cítil již tehdy, sám studentský chasníček, a to mne činilo masarykovcem, třebaže náramně svobodomyslným, ale jiného masarykovství podle mne není, a už tenkrát nebylo. Čím jsem byl masarykovcem nevěrnějším, tím jsem byl Masarykovi věrnější. A co mne už tehdy nejvíc popouzelo na české společnosti mého mládí, bylo nikoliv to, že jeho odpůrci nesouhlasí s tím nebo oním z kterýchkoliv jeho názorů, to jsem přece dělal sám se vším sebevědomím mládí, nýbrž to, že podezírají čistotu jeho úmyslů a vznešenost jeho inspirace a podkopávají v národě autoritu jeho českého i lidského étosu. Cítil jsem až do krve, že snižují hodnotu češství a že nevědomky strojí možnost pohromy své vlasti, kterou se, blázni, proti tomuto „zaprodanci“ Němců, Židů, ateistů, zednářů domnívají hájit. Mně Masaryk svítil jako hvězda. Ba, zůstaňme u té metafory, vždyť přece mluví dvacetiletý student literatury a hltoun poezie. Čím výš je hvězda, tím vzdálenější je lidem a menší se jim zdá. Obrací se k nim, ale neláká je k sobě. Pomlouvají ji, a ona jim svítí dál. A co má také dělat? Je přece hvězda. Proto tady je!“ (Černý, Václav: Paměti I. 1921-1938, s. 140-146)
Žádné komentáře:
Okomentovat