Pro nás to byl zas jeden otravný pracovní den; pro ně tím všechno končilo (Laskavé bohyně 1)

„Jednou ráno mě Janssen pozval, abych se účastnil akce. Dříve nebo později k tomu dojít muselo, věděl jsem to a myslel jsem na to. Mohu zcela upřímně říci, že o našich metodách jsem pochyboval; jejich logika mi unikala. Hovořil jsem se židovskými vězni a ti mě ujišťovali, že k nim špatné věci vždycky přicházely z východu a ty dobré ze západu; v roce 1918 vítali naše jednotky jako osvoboditele, zachránce; ty se k nim chovaly velice lidsky; po jejich odchodu se vrátili Petljurovi Ukrajinci a zmasakrovali je. Bolševická vláda zase lid vyhladověla. A my je teď zabíjíme. A zabíjeli jsme hodně, to se nedalo popřít. I když to bylo nevyhnutelné a nutné, považoval jsem to za nešťastné. Nešťastným záležitostem je ovšem třeba čelit; nevyhnutelnému a nutnému musíme být vždy s to pohlédnout tváří v tvář a přijmout důsledky; zavírat oči, to v žádném případě není řešení. Janssenovu nabídku jsem přijal. Akci velel Untersturmführer Nagel, jeho pobočník; ze Zvjagelu jsem odjel s ním. Večer předtím pršelo, ale cesta byla v pořádku, pomalu jsme projížděli mezi stěnami zeleně, které propouštěly paprsky světla a zakrývaly nám výhled do polí. To místo, na jméno si už nevzpomenu, leželo na břehu široké řeky, několik kilometrů za bývalou sovětskou hranicí; byl to městys se smíšeným obyvatelstvem, na jedné straně haličští sedláci, na druhé Židé. Když jsme přijeli, kordony už byly rozestavené. Nagel mi ukázal les za městysem: „Tam to je.“ Působil nervózně, váhavě, on také určitě ještě nikoho nezabil. Na návsi naši askarové shromažďovali Židy, dospělé muže i dospívající chlapce; po malých skupinkách je přiváděli ze židovských uliček, občas někoho uhodili, pak je přinutili, aby si pod dozorem Orpo dřepli. Doprovázelo je i několik Němců, jeden z nich, Gnauk, popoháněl Židy karabáčem. Ale až na křik všechno působilo klidně a spořádaně. Nezevlovali tu žádní Emilové; tu a tam se v koutě návsi objevilo dítě, pohlédlo na dřepějící Židy a zmizelo. „Je to myslím ještě tak půl hodiny,“ řekl Nagel. – „Můžu se tu porozhlédnout?“ zeptal jsem se ho. – „Samozřejmě. Ale ordonanc ať jde s vámi.“ Tak označil Poppa, který mě od Lembergu neopustil, stlal mi, připravoval kávu, leštil boty a nechával prát uniformy; a to přesto, že jsem po něm nic nechtěl. Vydal jsem se podél malých haličských statků k řece a pár kroků za mnou šel Popp s puškou na rameni. Domy byly dlouhé a nízké, dveře zůstávaly tvrdošíjně zavřené, na rozcestích jsem nikoho nepotkával. Před jedněmi dřevěnými vraty, neuměle natřenými na světlemodro, hlasitě kejhalo asi třicet hus a čekaly, až je někdo pustí dovnitř. Minul jsem poslední domy sešel k řece, ale břeh byl rozbahněný, a tak jsem zase vyšel o něco výš; o kus dál už jsem viděl les. Vzduch se chvěl bodavým kuňkáním žabích námluv. O něco výš, mezi podmáčenými poli, kde se na slunci leskly kaluže, si v zástupu pyšně vykračoval tucet tlustých bílých hus a za nimi vystrašené tele. Už jsem měl příležitost pár ukrajinských vesnic vidět; připadaly mi mnohem chudší než tahle, obával jsem se, aby se Oberländer ve svých teoriích nepletl. Vrátil jsem se stejnou cestou. Před modrými vraty ještě pořád trpělivě čekaly husy a po očku sledovaly tele, jehož slzící oči se hemžily přilepenými mouchami. Na návsi askarové nakládali Židy do nákladních aut, řvali a bili je; Židé přesto nekladli odpor. Dva Ukrajinci přede mnou táhli starce s dřevěnou nohou, protéza mu upadla oni s ním bezohledně mrštili o auta. Nagel byl pryč, chytil jsem jednoho z askariů a ukázal mu na dřevěnou nohu: „Nalož to taky.“ Ukrajinec pokrčil rameny, zvedl nohu a hodil ji za staříkem. Na každé auto se vešlo asi třicet Židů. Celkem jich mělo být kolem sto padesáti, ale měli jsme jen tři nákladní auta, bylo potřeba jet ještě jednou. Když byla auta naložená, Nagel mi pokynul, ať si nastoupím do opelu, a rozjel se za kamióny po cestě k lesu. Na kraji lesa už byl připravený kordon. Židé slezli z aut, pak dal Nagel rozkaz, aby se vybrali ti z nich, kteří půjdou kopat; ostatní počkají tady. Jeden Hauptscharführer provedl selekci, rozdaly se lopaty; Nagel sestavil eskortu a skupinka se vnořila do lesa. Sledoval jsem Židy: ti, co stáli nejblíž, byli bledí, ale klidní. Nagel ke mně přistoupil a zhurta se na mě obořil: „Je to nutné, chápete? V takové situaci nesmí mít lidské utrpení žádnou váhu.“ – „Jistě, jenže ono přece jen ještě nějakou váhu má.“ Právě to jsem nemohl pochopit: tu propast, ten naprostý nepoměr mezi lehkostí, s jakou lze zabít, a mezi tou ohromnou obtížností, kterou s sebou určitě nese umírání. Pro nás to byl zas jeden otravný pracovní den; pro ně tím všechno končilo.“ (Littell, Jonathan: Laskavé bohyně, s. 77-78)