Milá Květo,
s velkým zpožděním jsem zjistil, že tě stále miluji. Proto ti to musím říct: stále tě miluji. Můj ostych a životem získaný nerozum, společně s bolestí, kterou mi kdysi způsobilo sdělení o tvém dávném vztahu s Hynkem, to vše zapříčinilo, že se palčivá bolest, kterou jsem ustavičně cítil, nějak propletla s pocitem mého ponížení. Důsledkem toho jsem se pak snažil popřít a vymazat svoji lásku k tobě. Shledal jsem však, že toho nejsem schopen. Také musím přiznat, že jsem toho nikdy schopen nebyl, i když jsem se o to mnohokrát usilovně a svědomitě pokoušel. Zprvu, když jsem tě opustil, snažil jsem se tě zapomenout a nenáviděl jsem tě i několikrát denně. Moje nenávist byla však nějak zašmodrchaně propletena s mojí stále trvající láskou k tobě. Každý den po mnoho let jsem se snažil na tebe zapomenout. Pak jsem tě však někde uviděl a znovu jsem trpce zjišťoval, že moje nenávist k tobě je pryč a že si ji znovu pozvolna musím snažit vybudovat. Byly to trpké chvíle, plné beznaděje a neuskutečněného snu navždy tě vymazat ze svého života. Tak to šlo den po dni. Pak ale, když už jsem si myslel, že jsem uspěl a že, alespoň v mé mysli, neexistuješ, mi tě nanovo začala připomínat Alice. Jak dospívala, její hlas byl tvému čím dál tím podobnější. Jednou před lety, když jsem ještě dobře slyšel, jsem ji poprosil, aby mi v Praze zjistila, kolik by mě stál nový svěrák, který jsem potřeboval do své dílny ve Lhotce. Po několika dnech mi volala, zvedl jsem sluchátko a slyšel jsem tebe. Neřekla, ahoj táto, jako jindy, ale zmateně ze sebe začala chrlit ceny různých výrobků a já jsem místo ní slyšel znovu tebe. Pak jsem zavěsil a srdce mi bušilo tak silně, že jsem si myslel, že ten den nejspíše nepřežiji. Můj sen o tom, že tě po zbytek svého života vypudím ze své hlavy a ze svého srdce, ztroskotal. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, zjistil jsem, že se mi všechny mé záměry rozpadají jako stavba babylonské věže. Nebyl jsem schopen docílit toho, aby dobře otesané žulové kvádry mé bolesti udržely tu hrůznou budovu pohromadě. Trvalo ještě dlouho, nežli jsem objevil, že důvodem mého neúspěchu není nedostatek nenávisti, ale přemíra lásky, kterou jsem k tobě nikdy nepřestal cítit. Tyto věci ti jistě, Květo, budou připadat zcela samozřejmé. Ale já jsem si je opravdu neuvědomoval. Já jsem se nikdy tolik nezabýval ani svými, ani tvými city. Za toto nešťastné opomenutí jsme museli zaplatit oba dva. Mohu jen říci, že se ti omlouvám a že toho lituji. Jsem jistě starý blázen, který v porozumění svých a tvých pocitů nedosahuje ani k souhvězdí pih pokrývajících tvůj pravý kotník. Musím ale přiznat, že když jsem zjistil, že vzpomínky na tebe způsobuje má láska, nikoli nenávist, cítil jsem se jako nějaký vynálezce nebo objevitel. Skutečně! Nepřeháním! Omluv mě a má hloupá přirovnání, ale cítil jsem se snad tak, jako se musel cítit můj dětský hrdina James Watt, když jeho zdokonalený parní stroj začal pracovat na plný výkon. Nevím, jak to méně hloupě vysvětlit, ostatně nejsem básník a jsem si dobře vědom toho, že má snaha o omluvu a vysvětlení mé lásky ukazuje jen na to, že se moje hloupost a moje pošetilost s mými přibývajícími roky taktéž přímo úměrně zvětšuje. Moje láska stále trvá, trvá doposud a doposud sílí. Kdysi jsem byl zakřiknut a uhranut! Tvýma očima to ostatně není těžké.
Moje nejdražší, snažím se nyní tedy přemoci svoji domýšlivost, prázdnou hrdost, které však spíš přísluší pojmenování pýcha, a po mnoha marných pokusech se mi podařilo ti odpustit. Nebylo to lehké, byla to těžká práce. Odstraňoval jsem cihlu po cihle z veliké stavby, která jen všemu překážela a byla zcela bez užitku. Poznal jsem pocit, který museli mít dělníci rozebírající zbytky nedostavěné babylonské věže. Moje namáhavá práce ale byla vykoupena úlevou. Nerad bych se opět znovu pouštěl do nějakého hloupého, neohrabaného a nesrozumitelného příměru, ale opravdu jsem pak cítil v plicích vůni tání a vůni rašících výhonků. Ušetřím tě všech těch nanicovatých pocitů, se kterými jsem se na své cestě potkal. O nich ti řeknu později, a jestliže svolíš k tomu, abychom se alespoň občas vídali, pak nám snad na to zbude i trocha času. Chci tě poprosit o jedno: Prosím, odpusť mi mou samolibost a domýšlivost a odpusť mi bolest, kterou jsem ti způsobil. O to tě prosím.
I když jsem stále přesvědčen, že čas je pevná fyzikální veličina, a jsem si vědom toho, že vteřina je pouze jedna osmdesátišestitisícina středního slunečního dne, přiznám se, Květo, že kolísám ve víře. Moje smysly mě totiž stále zrazují a dny kolem mě ustavičně prolétají jako stáda splašených hříbat. Také se bojím, že ti už nestačím říct o své trvající lásce. V životě mi téměř cokoliv dalo menší práci, nežli se ti k ní přiznat. Taktéž mě napadlo, jak by vypadal dopis v řeči Chetitů a v jejich klínovém písmu. K této pošetilosti mě přinutila vzpomínka na naše první setkávání, na naše první schůzky. Vím, že toto je jediná věc, kterou ti vysvětlovat nemusím.
s velkým zpožděním jsem zjistil, že tě stále miluji. Proto ti to musím říct: stále tě miluji. Můj ostych a životem získaný nerozum, společně s bolestí, kterou mi kdysi způsobilo sdělení o tvém dávném vztahu s Hynkem, to vše zapříčinilo, že se palčivá bolest, kterou jsem ustavičně cítil, nějak propletla s pocitem mého ponížení. Důsledkem toho jsem se pak snažil popřít a vymazat svoji lásku k tobě. Shledal jsem však, že toho nejsem schopen. Také musím přiznat, že jsem toho nikdy schopen nebyl, i když jsem se o to mnohokrát usilovně a svědomitě pokoušel. Zprvu, když jsem tě opustil, snažil jsem se tě zapomenout a nenáviděl jsem tě i několikrát denně. Moje nenávist byla však nějak zašmodrchaně propletena s mojí stále trvající láskou k tobě. Každý den po mnoho let jsem se snažil na tebe zapomenout. Pak jsem tě však někde uviděl a znovu jsem trpce zjišťoval, že moje nenávist k tobě je pryč a že si ji znovu pozvolna musím snažit vybudovat. Byly to trpké chvíle, plné beznaděje a neuskutečněného snu navždy tě vymazat ze svého života. Tak to šlo den po dni. Pak ale, když už jsem si myslel, že jsem uspěl a že, alespoň v mé mysli, neexistuješ, mi tě nanovo začala připomínat Alice. Jak dospívala, její hlas byl tvému čím dál tím podobnější. Jednou před lety, když jsem ještě dobře slyšel, jsem ji poprosil, aby mi v Praze zjistila, kolik by mě stál nový svěrák, který jsem potřeboval do své dílny ve Lhotce. Po několika dnech mi volala, zvedl jsem sluchátko a slyšel jsem tebe. Neřekla, ahoj táto, jako jindy, ale zmateně ze sebe začala chrlit ceny různých výrobků a já jsem místo ní slyšel znovu tebe. Pak jsem zavěsil a srdce mi bušilo tak silně, že jsem si myslel, že ten den nejspíše nepřežiji. Můj sen o tom, že tě po zbytek svého života vypudím ze své hlavy a ze svého srdce, ztroskotal. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, zjistil jsem, že se mi všechny mé záměry rozpadají jako stavba babylonské věže. Nebyl jsem schopen docílit toho, aby dobře otesané žulové kvádry mé bolesti udržely tu hrůznou budovu pohromadě. Trvalo ještě dlouho, nežli jsem objevil, že důvodem mého neúspěchu není nedostatek nenávisti, ale přemíra lásky, kterou jsem k tobě nikdy nepřestal cítit. Tyto věci ti jistě, Květo, budou připadat zcela samozřejmé. Ale já jsem si je opravdu neuvědomoval. Já jsem se nikdy tolik nezabýval ani svými, ani tvými city. Za toto nešťastné opomenutí jsme museli zaplatit oba dva. Mohu jen říci, že se ti omlouvám a že toho lituji. Jsem jistě starý blázen, který v porozumění svých a tvých pocitů nedosahuje ani k souhvězdí pih pokrývajících tvůj pravý kotník. Musím ale přiznat, že když jsem zjistil, že vzpomínky na tebe způsobuje má láska, nikoli nenávist, cítil jsem se jako nějaký vynálezce nebo objevitel. Skutečně! Nepřeháním! Omluv mě a má hloupá přirovnání, ale cítil jsem se snad tak, jako se musel cítit můj dětský hrdina James Watt, když jeho zdokonalený parní stroj začal pracovat na plný výkon. Nevím, jak to méně hloupě vysvětlit, ostatně nejsem básník a jsem si dobře vědom toho, že má snaha o omluvu a vysvětlení mé lásky ukazuje jen na to, že se moje hloupost a moje pošetilost s mými přibývajícími roky taktéž přímo úměrně zvětšuje. Moje láska stále trvá, trvá doposud a doposud sílí. Kdysi jsem byl zakřiknut a uhranut! Tvýma očima to ostatně není těžké.
Moje nejdražší, snažím se nyní tedy přemoci svoji domýšlivost, prázdnou hrdost, které však spíš přísluší pojmenování pýcha, a po mnoha marných pokusech se mi podařilo ti odpustit. Nebylo to lehké, byla to těžká práce. Odstraňoval jsem cihlu po cihle z veliké stavby, která jen všemu překážela a byla zcela bez užitku. Poznal jsem pocit, který museli mít dělníci rozebírající zbytky nedostavěné babylonské věže. Moje namáhavá práce ale byla vykoupena úlevou. Nerad bych se opět znovu pouštěl do nějakého hloupého, neohrabaného a nesrozumitelného příměru, ale opravdu jsem pak cítil v plicích vůni tání a vůni rašících výhonků. Ušetřím tě všech těch nanicovatých pocitů, se kterými jsem se na své cestě potkal. O nich ti řeknu později, a jestliže svolíš k tomu, abychom se alespoň občas vídali, pak nám snad na to zbude i trocha času. Chci tě poprosit o jedno: Prosím, odpusť mi mou samolibost a domýšlivost a odpusť mi bolest, kterou jsem ti způsobil. O to tě prosím.
I když jsem stále přesvědčen, že čas je pevná fyzikální veličina, a jsem si vědom toho, že vteřina je pouze jedna osmdesátišestitisícina středního slunečního dne, přiznám se, Květo, že kolísám ve víře. Moje smysly mě totiž stále zrazují a dny kolem mě ustavičně prolétají jako stáda splašených hříbat. Také se bojím, že ti už nestačím říct o své trvající lásce. V životě mi téměř cokoliv dalo menší práci, nežli se ti k ní přiznat. Taktéž mě napadlo, jak by vypadal dopis v řeči Chetitů a v jejich klínovém písmu. K této pošetilosti mě přinutila vzpomínka na naše první setkávání, na naše první schůzky. Vím, že toto je jediná věc, kterou ti vysvětlovat nemusím.
Josef
(Zmeškal, Tomáš: Milostný dopis klínovým písmem, s. 277-280)
Žádné komentáře:
Okomentovat