Nad jezerem škaredě hrát

„Až se odsud vrátím, sotva ještě někdy budu mít možnost být rád sám. Už se tedy líp nepoznám a nezdokonalím. Měl jsem v životě několik dobrých samot, jež mě domluvou a dobrou vůlí pobídly k něčemu zajímavému či dokonce správnému. Proti psychologům já totiž myslím, že člověk se vůči lidem i lidstvu nejlíp zosobní, když je dost sám. Uznávám však i názor opačný, ten správný, dobrý pro jiné lidi: že ve styku s lidmi se člověk správně zváží a vřadí se do společnosti užitečně; tak to se mi nelíbí. Protože stykem s lidmi člověk pořád od něčeho upouští a upravuje se, aby se zalíbil nebo uplatnil, čekaje uznání. Aby byl ve shodě se společenskými požadavky i se svými sklony či touhami, očesává se, ale stejně ostane někde mezi tím a u toho, co dovede a dělá každý. Kdežto člověk sám, ve tvárném období nebo v jiné životně vážné chvíli, sebere svou povahu, svůj názor i sílu a složí si své zásady o světě a životě. Utvoří si o sobě představu a očekávání, jimiž se cítí vázán víc než cizími. (Pomůcka pro slabší myslitele: také v tom, co děláme pro jiné lidi, ciťme se vázáni sobě – jinak to nemá půvab ani úroveň.)
Myslím, že sotvakdo má o sobě představu nízkou a hodnou zavržení. S plánem a programem své osobnosti jde člověk mezi lidi většinou už ztroskotané nebo od základu dávno horší. Všecko je proti němu, a musí se držet. Ustupuje jen dobrému důvodu nebo dobrému člověku. – Jedna užitečná věta ze samoty: Pracuj a dělej všecko jak za odměnu, jakou by sis sám udělil, nečekej však od nikoho žádnou, a všecko, co dostaneš, mile tě překvapí. Také musíš dát pozor, abys odměnu postřehl a poznal. Může přicházet v nezvyklé a nečekané podobě a úplně odjinud: jak se tady právě děje mně.
Samota má svůj chod a řád, který je třeba postřehnout a podřídit se mu. Například: smutek přijmi a nechej ho působit; nemůžeš-li usnout, nedři se s tím, běž něco dělat nebo jdi do tmy, poddaně a oddaně; ven choď za každého počasí, protože dobré je každé; když tě přepadnou výčitky svědomí, pober je do poslední smeti, čímž se vyzpovídáš aspoň sobě; a že sis neuložil trest, to nijak velice nevadí, však už víš co! Do samoty si má člověk vzít určité pomůcky a nářadí, například gumáky nebo gramatiku. Nebo nic! Ani co potřebuje! Je to příležitost zkusit dělat něco, co nikdy nedělal: kreslit, vyřezávat, studovat hřbitovní kulturu kraje?
Vím, co mi namítnete: že prosazuju individualistickou morálku proti společenské. Tuto vaši soudružskou námitku znám od svého vstupu do KSČ. Proti tomu já myslím takto: v člověku jsou sklony dobré i zlé, on si v nezávislosti přeje od sebe dobré, a je to společnost, k níž zpravidla musí klesnout. Vždyť to, čemu se říká společenská morálka, je havarijní stupeň, na němž se lidé zarazili ve svém pádu. A pořád se snaží prorazit si v mravní zdi cestičky směrem dolů, ne nahoru, a kdo razí nahoru, je většinou směšný, marný a společensky většinou neúspěšný. Ne, společnost vás nepovzbudí k dobru, jen samota.
Samota dnes je však přepych, jehož si zdravý člověk může dopřát jen se značným odříkáním nebo když ho v ní někdo podpoří, jak třeba teď mnichovský magistrát mne. Jsou však i samoty vnucené, jako vězení nebo nemoc, což je samotné téma jiné. Je i samota těžko vyvzdorovaná, jako třeba na vojně: urvávaná na společnosti po kouskách. Člověk v samotě hledí od sebe, ale ovšem i ven: dozadu, nebo dopředu. Při pohledu dopředu se vciťme a vposlechněme do sebe a nepřehlušujme se předčasnými úmysly. Co je důkladně tušeno, to je snad i rozhodnuto. Pohled dozadu dostává velikou cenu, dopadne-li jako pobídka vpřed.
Moje umění samoty však bohužel klesá. Ne že bych ji neunesl, ale zdá se mi tak dobrá, že je mi líto být v ní sám. Chci z ní dát něco i svým lidem: promýšlím a črtám si rozvrh, kdy budu s kým sám. Například jsem šel pustou temnou cestou, tady u jezera Starnberského, pod mocnými stromy nevídané výšky i obvodu kmene. Ty buky, duby, javory viděly několik Ludvíků Bavorských, teď vidí mne, a co. Nic. Náhle jsem vyšel na louku končící v jezeře, nad nímž se lámou šedé hory, a chtěl jsem se otočit, vrátit: Ne, toto mně samotnému už nepatří! A nač je mi to už, tak pozdě? Chtělo se mi vrátit se pro někoho, kdo to má vidět včas.
Ty zdejší stromy jsou mohutné, četné a tak vlivné, že si dělají vlastní podnebí; nebo proč stromy u nás tak živoří? Ty staré mocné stromy odsouvají všecky drobné příhody posledních dějin, překračují staletí. Jsem tu už několik týdnů, nevím, co se děje u nás, a nechybí mi to. Co se děje v této zemi, se mne osobně moc netýká. Tak žiju jako v území a v čase nikoho, to je zajímavý stav! Je to také významný příspěvek k samotě. Když vyjdete ze svého bytu a z domu, začínáte být tělesně sami, když vyjdete z obce ven do polí, začínáte být sami i duševně. Vyjděte však i z událostí a z obvyklých dějů – to se odtrháváte směrem k vesmíru a jeho věčnosti.
Když jsem se sem vypravoval, čekal jsem od své samoty víc: čekal jsem, že se vyberu také ze sebe. Že do svých myšlenek a pocitů vpustím to, co normálně odstrkávám: ať dobré, či horší. Ne. Nedošlo na to. Jsem už moc socializován. Začínám moc dělat kompromisy. Například jsem si mínil vzít sem housle, jež celý život byly mým nářadím v samotách. Udělal jsem však jednu chybu: natočil jsem si na magnetofon, jak hraju, a poslechl si to. Ne! Já nehraju, jak si myslím, že hraju! Nechal jsem housle doma, a cítím to jako zradu. Kdy budeme spolu zase sami, šeptají si housle doma samy.
Tak jsem od sebe sebekriticky – podle měřítek společnosti! – odloučil část svého vědomí, ale i část svého úkolu a programu. Ani německý zpěvník mi tu bez houslí neříká tolik, kolik v něm je. Kdyby to šlo se mnou takto dál, nebyl bych stoprocentně ten, kdo jsem, nýbrž jen několikaprocentně kdosi, kým mne chce mít společnost. Je to dalekosáhle varovné. Poučení z toho uplatním hned: nebudu číst, co jsem tu právě napsal.“ (Vaculík, Ludvík: Nad jezerem škaredě hrát, s. 77-79)