KDU-ČSL v čase hledání identity (1)

Křesťanské politické strany ve stranicko-politických soustavách

Provedeme-li komparaci pozice evropských křesťanských stran ve stranicko-politických soustavách jednotlivých zemí, zjistíme, že zaujímají nejrůznější pozice od levého středu až po pravou část politického spektra, a to ať už sledujeme jejich vlastní interpretaci, programové vymezení či praktickou politiku – křesťanské strany přes svůj nepochybný konzervatismus v morálních otázkách nejsou a nikdy nebyly ve většině zemí výhradně či pouze pravicovými stranami. Zaujímání určitých pozicí v systému politických stran je totiž výsledkem interakce řady nejrůznějších faktorů - přestože jednotlivé strany mohou v rámci politické (volební) taktiky za pomoci programových a reálně-politických korektur ovlivňovat své „místo“ ve stranicko-politickém spektru, nejsou schopny pouze svou aktivitou cílové pozice dosáhnout. V českém prostředí vcelku rozšířená představa, že křesťanská strana má být stranou přinejmenším pravého středu a že většina křesťanských subjektů v západní Evropě skutečně takové postavení zaujímá, není empiricky doložitelná: křesťansko-demokratické strany západní Evropy se totiž po druhé světové válce formovaly jako strany „středu“ a tato skutečnost se odrážela jak v jejich programovém vymezení, vlastní definici, tak i v pozici, kterou skutečně v jednotlivých stranicko-politických systémech měly. Postavení stran „středu“ bylo nejen výrazem jejich ideového profilu a výsledkem aplikace křesťanských principů v politice ale bylo také – nejméně do konce 60. let – výhodné: umožňovalo jasné vymezení vůči levicové konkurenci i distancování se od politické pravice, která byla v mnoha zemích – ať už oprávněně či neoprávněně – diskreditována spoluprací s fašismem. Avšak nejpozději na konci 60. let ztrácí tato „středová pozice“ svou samozřejmost i svou integrující sílu a křesťanské strany musejí i díky ní čelit řadě kritických momentů - v politickém středu se křesťansko-demokratické strany mohou udržet jako významné síly pouze do doby, než nastane situace, kdy se voliči rozhodují mezi dvěma vyhraněnými alternativami. Čili v pozici strany středu existující křesťanské strany sice disponují významným koaličním potenciálem, avšak za výše zmíněných okolností jim hrozí ztráta značné části své voličské báze. V podstatě pouze německým stranám CDU a CSU se podařilo trvale vytvořit a udržet postavení dominantní síly v pravé části politického spektra, což sice na jednu stranu zpochybňuje sebeinterpretaci křesťanských stran jako stran „středu“, avšak schopnost stát se dominantní silou pravice a zachovat si přízeň konzervativně a liberálně orientovaných voličů nezávisí jen na vlastním programovém vymezení strany, ale i na aktuálním stavu stranicko-politického systému a na povaze politické kultury, jež jsou za určitých okolností natolik determinující faktory, že mohou obvyklé rozlišovací znaky mezi levicovými a pravicovými stranami výrazně transformovat.

Pokud tedy uplatňujeme empiricko-analytický, nikoli normativní přístup, zjistíme, že každá křesťanská strana nemusí být pravicovou konzervativní silou - už vůbec ne dominantní - v rámci své stranicko-politické soustavy, natož že by taková snaha byla realizovatelná. Dokonce existují i křesťanské strany, jež lze jednoznačně identifikovat v levé části politického spektra, což jsou spíše výjimečné případy, které se ovšem vcelku pravidelně vyskytují (např. u nás v první polovině 90. let Křesťansko-sociální unie). Navíc je faktem, že tradiční ideově-programové vymezení křesťanských stran bylo v mnoha případech modifikováno, o čemž svědčí přechod od původní státně intervencionistické doktríny k liberálnějšímu pojetí státních zásahů do hospodářské oblasti, stejně jako skutečnost, že proklamované principy solidarity a subsidiarity či sociálně tržního hospodářství procházely korekcí svých obsahů v konkrétních situacích, jejichž realizace se diferencovaly podle potřeb jednotlivých stran v různých politických systémech a nakonec i pod tlakem pozice, kterou v rámci stranicko-politického spektra křesťansko-demokratické strany zaujímaly.

Dodejme, že pokud důkladněji zkoumáme programové vymezení křesťanských stran a jeho realizaci v konkrétních politikách, zjistíme, že zde dnes existuje spíše blízkost jednotlivých křesťansko-demokratických stran k jiným stranicko-politickým formacím (konzervativním, liberálním, sociálně-demokratickým) než skutečně jednotná či alespoň společná křesťanská politika. Této pestrosti a heterogenitě se koneckonců není co divit: vzpomeňme na II. vatikánským koncilem zřetelně formulovanou a za pontifikátu Jana Pavla II. ještě zvýrazněnou otevřenost a pluralitu sociálního učení katolické církve, které vždy stálo v pozadí křesťansko-demokratického politického programu.

Pokud zaměříme pozornost na křesťanské strany v postkomunistických zemích středoevropského areálu, zjistíme, že dosažení pozice středové, pivotální, strany bylo krajně obtížné, zrovna tak jako hegemonizace oblasti pravého středu - mimo jiné proto, že jejím nezbytným předpokladem by musela být slabost liberálně-sekulárních, případně konzervativně-sekulárních stranicko-politických aktérů. Nicméně jakákoli diskreditace, částečná ostrakizace či marginalizace politické pravice, podobná poválečné době v západní Evropě, se v postkomunistických zemích z pochopitelných a logických důvodů nereprodukovala - nacionální, konzervativní či liberální strany zde nebyly nijak oslabeny - tudíž křesťanské strany musely svádět souboj o svou pozici s ostatními liberálně-konzervativními subjekty. A zohledníme-li funkci religiózně podmíněných fenoménů v současných společnostech a ztrátu jejich universální nebo quasi universální pozice, pak musíme připustit, že výrazný křesťanský profil politického subjektu je zpravidla spojen s omezením potenciálu stát se velkou formací. Odtud lze také vysvětlit nejen změny v politické strategii, ale i opakovanou změnu interpretace vlastní identity, respektive rozdílný důraz na její jednotlivé prvky, které bylo a je možno pozorovat u řady křesťansky orientovaných stran od devadesátých let minulého století až do současnosti. Kolísání mezi křesťansko-sociální, křesťansko-nacionální nebo naopak konzervativně liberální tradicí stejně jako reinterpretace vlastního postavení na pravo-levé ideologické ose, nebylo totiž často dáno primárně historickými nebo sociálními faktory, ale jeho podstatnou příčinou byla právě úspěšnost nebo neúspěšnost jiných subjektů, které pro křesťansky orientované strany představovaly konkurenci. To ovšem neznamená, že křesťanské strany nemohou být stabilním, funkčním a relevantním prvkem stranické soustavy - avšak jejich pozici a adaptabilitu ve stranickém systému, vývoj jejich interakcí s jinými stranicko-politickými aktéry či jejich vazby k širšímu sociokulturnímu prostředí je třeba posuzovat z vícero perspektiv a v širším časovém rámci.

Tu bude výchozí hypotézou fakt, že určujícím faktorem pro vývoj stranického systému nejsou jen geopolitické, ústavní či tzv. vnitřní faktory té které strany, ale také – a často v rozhodující míře – sociální stratifikace společnosti, sociálně morální milieu, existující konfliktní linie (cleavages) a konec konců i faktory vysloveně konjunkturální povahy spjaté například se změnami strategií realizovaných jednotlivými stranicko-politickými aktéry. Jinými slovy východiskem pro pozici jednotlivých prvků ve stranicko-politické soustavě je pro nás skutečnost, že systém politických stran není ze své povahy statický, nýbrž že se neustále více či méně proměňuje a vyvíjí a to nejen obsahově, ale zpravidla i formálně, tzn. že se mění počet, název-identita, síla a vliv, funkce či vlastnosti jeho jednotlivých subjektů, resp. operačních jednotek, přičemž důraz zde bude kladen na dynamický element (viz níže) definice stranické soustavy jakožto souhrnu stran v jejich interakci v daném (institucionálně-politickém aj.) prostředí. Vnitřní faktory, včetně vývoje vnitrostranických interakcí jejích jednotlivých komponentů nebudou pro zde uplatňovanou optiku stěžejními: i takový proces jako je přijetí, odmítnutí či změna určitých prvků ideově-programové identity a s nimi spjatých vzorců politické legitimizace jsou závislé na vývoji konfigurací a funkčních rovnováh probíhajících současně v různých rovinách.

Definice systému politických stran

S výjimkou nesoutěživých režimů koexistují v jednom státě vždy dvě či více politických stran. Formy a modality této koexistence – tj. počet stran, jejich vnitřní struktury, jejich ideologie, jejich poměrná velikost či typy koalic a opozic, které utvářejí – určují systém politických stran dané země. Stranická soustava je pak určována vztahem mezi těmito všemi prvky: „je to souhrn politických stran v interakci v daném politickém systému“ (Miroslav Novák). Důraz se klade především na interpretaci faktorů, které umožňují některým politickým stranám vytvářet stabilnější spojení (koalice) či alespoň ovlivňovat působení ostatních partnerů, kteří se účastní politické soutěže.

Při definici stranického systému je nutné odlišit dva elementy stranické soustavy: (1) prvek statický, kterým jsou samotné politické strany o sobě; (2) klíčový je ovšem prvek dynamický, který předpokládá, že v rámci systému dochází právě k výše zmíněné vzájemné interakci jednotlivých subjektů-prvků stranické soustavy, která je determinována především rivalitou politických stran. Dle Sartoriho, který se soustřeďuje především právě na dynamiku vztahů mezi prvky stranické soustavy, je stranický systém „soustavou vzájemných působení, vyplývajících z mezistranické rivality. Znamená to, že se opírá o vzájemné závislosti stran. Každá strana je funkcí (v matematickém smyslu) jiné strany a reaguje na chování ostatních stran. Změna jedné strany způsobuje změnu jiné strany“ (Giovanni Sartori). Sartori rozlišil formát stranického systému, který znamená počet relevantních stran, a mechanismus stranického systému, čili systém vztahů mezi stranami v rámci stranické soustavy, kde hlavní faktor představuje polarizace nebo-li ideologická vzdálenost mezi stranami. V kompetitivních stranických soustavách je tedy stranický systém na jedné straně konfigurací politických stran v rámci politického systému, na straně druhé souborem vzájemných vztahů mezi politickými stranami a schémat chování, která jsou důsledkem mezistranické rivality determinované především bojem o hlasy voličů, a v případě většího počtu stran nutností hledání eventuálních partnerů připravených účastnit se procesu formování vládních koalic (Michal Kubát).

KDU-ČSL a stranická soustava České republiky

Je nezpochybnitelnou pravdou, že lidová strana doposud byla a ještě je stabilním prvkem stranické soustavy České republiky, jež disponuje nezanedbatelným politickým kapitálem, z něho zatím úspěšně čerpá i v současné době. Připomeňme v úvodu naznačené dilema všech křesťanských stran v Evropě, jehož řešení ovlivňuje relevanci, volební úspěšnost a tudíž pozici křesťanských stran ve stranických systémech: získání výsadní pozice ve stranické soustavě není pro křesťanské strany jednoduché, protože cena za tento úspěch by byla vysoká, tj. znamenala by přeměnu tradiční křesťanské strany ve všelidovou občanskou stranu, protože uspokojení voličů, pro které je zohlednění křesťanských a konzervativních hodnot v politice prioritou problematizuje oslovení dalších voličů. Jinak řečeno, aby si křesťanské strany udržely hlasy aktivních katolíků, musejí důsledně projevovat svoji „křesťanskost“, avšak důsledné zastávání této linie pravděpodobně neuspokojí a nepřiláká potenciální voliče, kteří preferují spíše liberálnější postoje (např. v otázkách mediálně vděčných a tudíž potencionálně kontroverzních témat potratů či euthanázie), avšak liberálnější přístup by naopak mohl znamenat alespoň částečnou ztrátu tradičních voličů. Řešení těchto obecných dilemat, která nejsou vnitřní povahy té které strany, společně se specifickými problémy tranzice a konsolidace každé země a jejich stranických soustav mají samozřejmě vliv na volební výsledky a tudíž na pozici, které tyto strany zastávají v systémech politických stran.

Geneze pozice KDU-ČSL ve stranickém systému České republiky po roce 1989

Období 1990-1992

Přes nepochybnou zátěž své minulosti se ČSL dokázala již před listopadovými událostmi a pak v jejím průběhu vzchopit a nastoupit cestu ke své očistě a přihlásit se ke svým předválečným tradicím křesťanské a demokratické strany. Tento rychlý přerod byl nepochybně důsledkem zásadního rozporu mezi komunistickou ideologií a křesťanským humanismem. ČSL provedla demokratickou přeměnu jako první z politických stran bývalé Národní fronty a proto se mohla rychle zapojit do politického vývoje československé společnosti: již v tzv. vládě národního porozumění jmenované 10. prosince 1989 zasedli za lidovce tři ministři. Výhodou nepřerušené činnosti ČSL byla početná členská základna a fungující organizační struktura strany, nicméně problematické bylo, že lidovci museli čelit kritice za své působení v období komunistické diktatury. Jako výhodné se pak ukázalo vytvoření koalice křesťanských politických sil před volbami 1990 s názvem Křesťanská a demokratická unie, kterou tvořily především ČSL, KDS a KDH. Tento krok byl schválen na 5. sjezdu ČSL, který proběhl v dubnu 1990 v Praze.

Nečekaně nízký volební zisk koalice v parlamentních volbách v červnu 1990 (8,69% hlasů – 9 mandátů ve Sněmovně lidu, 8,75% hlasů – 7 mandátů ve Sněmovně národů a 8,42% hlasů – 19 mandátů v České národní radě), který byl s velkou pravděpodobností způsoben zveřejněním informace o pozitivní lustraci předsedy ČSL J. Bartončíka, rozhodl o tom, že ČSL nebyla potřebná k vytvoření koaliční vlády na federální úrovni, nicméně lidovci přijali účast na české republikové vládě. Tímto faktem byla ČSL silně handicapována: dominantní postavení v pravé části politického spektra obsadily jiné, díky aktivní participaci na transformační politice velmi dobře zviditelněné občanské strany; straně se nepodařilo oslovit voliče s ještě nevyhraněným politickým přesvědčením a byla tudíž podporována hlavně svými tradičními voliči. Po volbách proběhl poměrně dramatický vývoj uvnitř ČSL samotné i v rámci koalice KDU, který vyvrcholil jejím rozpadem, respektive rozpadem společných poslaneckých klubů KDS a ČSL a sloučením KDU a ČSL a tudíž ke změně názvu strany na KDU-ČSL. Pro další vývoj ČSL se klíčovým ukázal mimořádný sjezd strany konaný na konci září 1991 ve Žďáru nad Sázavou, na kterém proběhla volba nového vedení strany: předsedou lidovců byl zvolen do té doby neznámý J. Lux, jenž se vyslovil pro vytvoření pravicové, křesťansko-demokratické strany.

Výsledný stav pozic a vzájemný poměr sil stran ve stranicko-politickém spektru zůstal zachován stejný po celé dva roky: KDU-ČSL si společně s ODA udrželi pozici vedle dominantního postavení ODS v pravé části stranického spektra. Před volbami 1992 se konal další sjezd strany, který napomohl ke zklidnění vnitrostranického napětí, dále pověřil celostátní vedení KDU-ČSL, aby se na základě volebních výsledků rozhodlo o uzavření případné povolební koalice, o vstupu do vlády a o podmínkách koaličních dohod. J. Lux prezentoval před volbami v roce 1992 KDU-ČSL jako jedinou významnou a respektovanou křesťanskou stranu mající svůj program, který reaguje na základní otázky ekonomické a společenské transformace.

Období 1992-1996

V parlamentních volbách v roce 1992 lidovci přes optimistická očekávání nedosáhli příliš vysokého volebního zisku: ve volbách obdrželi 5,98% hlasů ve Sněmovně lidu, 6,08% ve Sněmovně národů a 6,28% v České národní radě. Ve Federálním parlamentu měli lidovci o čtyři poslance více než v předchozím volebním období a v ČNR strana dostala 15 mandátů (k posílení pozice strany v poslanecké sněmovně došlo na podzim roku 1995, kdy se členy jejího klubu stali poslanci KDS, kteří nesouhlasili s jejím sloučením s ODS). Potvrzením změny politické koncepce strany bylo přijetí rozhodnutí stát se členem vládní koalice společně s ODS, ODA a KDS. Přes blízkost koaličních partnerů procházela Klausova vláda řadou více či méně závažných sporů, nicméně situaci do značné míry určoval poměr sil mezi koaličními partnery, kdy ODS mohla ostatní strany ve vládě přehlasovat (10:9).

Po rozpadu federace se KDU-ČSL pod vedením J. Luxe postupně profilovala jako centristická formace, která byla sociálně orientovaná v oblasti ekonomické politiky, avšak zastávala konzervativní morálně-kulturní postoje. Komunální volby 1994 prokázaly výhodnost na české poměry nebývale rozsáhlé členské základny a široké a dobře organizované sítě místních organizací strany (KDU-ČSL obsadila v komunálních volbách nejvíce křesel v obecních zastupitelstvech ze všech kandidujících stran), nicméně celostátní volební preference se pohybovaly okolo 5% - strana totiž v tomto období nedisponovala účinnou strategií jak mobilizovat voliče mimo svůj tradiční okruh, který se sice vyznačoval velmi silnou loajalitou, avšak byl poměrně početně slabý. Nicméně v období před volbami 1996 kolísala podpora KDU-ČSL v rozmezí 6-9%, což bylo zřejmě zapříčiněno taktikou, kterou lidovcům určil J. Lux: spočívala v trpělivém budování image strany, která má konstruktivní a nekonfliktní přístup k problémům a která oproti ostatním subjektům netrpí spory – KDU-ČSL se prezentovala jako alternativa vůči ODS i ČSSD. V okamžiku, kdy ODS a ODA začaly řešit své interní potíže a kdy zeslábla jejich schopnost věnovat se ostatním problémům, který se navíc časově shodoval s dobou počínajícího prudkého vzestupu sociální demokracie, se tato taktika začala vyplácet. Na podzim 1995 konaný sjezd strany potvrdil překonání vnitřní krize strany z počátku 90. let. Předseda strany J. Lux zde ve svém projevu zdůraznil význam dosud v politice KDU-ČSL latentně přítomného konceptu „sociálně tržního hospodářství“ a představil svou stranu jako „klidnou sílu“. Posun do faktického politického středu, který tímto projevem zahájil a který se stal zcela reálným po parlamentních volbách v roce 1996, znamenal postupné posilování koaličního potenciálu KDU-ČSL.

Zatímco v první polovině devadesátých let se tedy Luxovi dařilo profilovat KDU-ČSL jako křesťanskou stranu, jejíž přirozené místo je v pravé části stranicko-politického spektra (s touto představou konec konců šel Lux do boje o předsednické křeslo v roce 1990) a KDU-ČSL se tak stala součástí pravicových vlád, tak od druhé poloviny roku 1996 (v prvních volbách do Senátu totiž KDU-ČSL ve druhém kole nepodpořily kandidáty ODS tam, kde soupeřili se sociálními demokraty, výměnou za hlasy voličů ČSSD) začal J. Lux politickou profilaci křesťanských demokratů posouvat více do „středu“ ve snaze zvýšit koaliční potenciál směrem k sociálním demokratům a učinit z ní tak klíčový stranicko-politický subjekt, bez něhož by nebylo možné sestavit ani pravo-středovou ani středo-levou vládu, což by mohlo posílit politický vliv uvnitř jakékoli potencionální koalice. Zároveň vzhledem k nízkému stupni religiozity české společnosti ustupují některá tradiční témata lidovecké politiky poněkud do pozadí. Tento posun našel odraz i v politické rétorice strany a měl také dopad na vnitřní život KDU-ČSL: umožnil výraznější profilaci křídlu, které vidělo přirozenějšího spojence ve stranách s větším akcentem na sociální otázky. V souvislosti s tímto vývojem se strana otevřela politikům se sociálně-liberální či sociálně-ekologickou orientací (Pithart, Bursík), jejichž působení v KDU-ČSL by bylo v první polovině 90. let nemyslitelné. Tímto procesem se posun do faktického (tedy nikoli nominálního) politického středu stal zcela reálným, což se potvrdilo po volbách v roce 1996.

Werich Voskovcovi (1. 12. 1978)

Kolatč, Kolatč, Kolatč,
napsal jsi moc hezký dopis Zdence. Dala mi ho přečíst a pak mi nařídila, hned, teď a okamžitě, abych odpověděl. Já nevím, co bych Ti měl napsat, abych Ti řekl pravdu. Mě vůbec nezajímá, proč mám to, co mám, jak jsem k tomu přišel a podobně, protože to je úplně irrelevantní. Věci jsou anebo nejsou, čili dalo by se to shrnout, že jestvuje pouze Že. Že jsou lidi hluchý, jsou blbý, mají dlouhý nosy anebo krátký a tak podobně.
Rozedma. All right. Máme aparáty a můžeš si mě klidně představit, že jsem rolls-royce. Nepojízdný rolls-royce. Ucházej mi pneumatiky, brzdy jsou sjetý, karburátor bere falešný vzduch, elektrika je v hajzlu, svítí jenom jedna lampa, utěráky nejdou, klaxon netroubí, dělám na tom celej den od rána do noci, ale nevyjedu z garáže. Jsem ovšem stále rolls-royce. Stříbrný přelud.
To s tím uchem, to je zatím to nejhorší, co na mě ňákej Pánbůh poslal. Ten nerv, vo kterým mluvíš, slábne. A když budu živ, tak za rok za dva asi praskne a zhasne. Pak se začnu učit na housle, abych byl jako Beethoven a neslyšel, jak falešně hraju. To by bylo asi všechno, co se mě týče.
Co se týče sluchadla. Mám dvě nejlepší na světě. Jedno je vídeňský a jedno dánský. Vyzkoušel jsem jich plno. Je tady fono-ňák - se to tak ňák jmenuje - ústav, kde mají všechno na světě. Po dlouhých zkouškách mi dali ten dánský přístroj, a když pojedu do Vídně, tak tam lepší nenajdu. Není tudíž nutno, abysme obtěžovali Mojeho, kterej, mimochodem, se chová ke mně velice dobře. Poslal mi stroj na výrobu kyslíku, nevím, kolik to stojí. Už deset let mi s pravidelností kosmo-astronautů posílá peníze. Už skoro deset let. Já bych chtěl jet do Vídně, abych se s ním moh potkat a hlavně, hlavně, hlavně abych moh potkat Tebe. Někdy mi dělá starost, jestli se ještě uvidíme, a chtěl bych pro přesnost, abys měl černý na bílým, že jsi vždycky byl a že jseš nejlepší mužskej, kterýho jsem v životě potkal. Že jsi byl vždycky můj korektiv, svým způsobem můj mentor, kontrolní světýlko na počítači. Pro mě myšlenka "co by ten vůl si o mně pomyslel" byla všeobecná záchranná brzda. Anebo šporna. Proto bych tě chtěl ještě vidět. Aby bylo jasno, pane Voskovec. Já se smrti nebojím a v těch nejzoufalejších situacích duševních downs bych si nešáhnul na život, já se bojím někdy umírání, a to asi každej. Kdyby se mně udělalo moc dobře, což se asi nestane, tak bych přiletěl do New Yorku a vůbec bych nešel do biografu, ani do divadla, ale seděl bych na 63 W 89 a cítil bych se jako Jezulátko, který leží v kajčím peří a tatínek truhlář a nezbouchnutelná matinka se na něj usmívají a dávají mu maces.
Taky mám rád Tvou Chris. Kdyby všecko, co ji předcházelo, se vešlo do přísloví "Trp kozáče", tak bys byl teďka ataman. Až budeš mít čas, pošli mi ňákou blbost lacinou a taky mi ňák sděl, jestli tam mám ňáký těsto. No, to je zatím všecko. Říkám blbost, když říkám všecko, protože to zdaleka všecko není. A to, že nic zdaleka všecko, je vlastně všecko, co je.
Pak je tu ještě jedna rada. Nemysli.
Když myslíš, tak nemluv,
když mluvíš, tak nepiš,
když píšeš, tak nepodepiš,
a když podepíšeš, tak se nediv.

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s. 378-379)

Pro nás to byl zas jeden otravný pracovní den; pro ně tím všechno končilo (Laskavé bohyně 1)

„Jednou ráno mě Janssen pozval, abych se účastnil akce. Dříve nebo později k tomu dojít muselo, věděl jsem to a myslel jsem na to. Mohu zcela upřímně říci, že o našich metodách jsem pochyboval; jejich logika mi unikala. Hovořil jsem se židovskými vězni a ti mě ujišťovali, že k nim špatné věci vždycky přicházely z východu a ty dobré ze západu; v roce 1918 vítali naše jednotky jako osvoboditele, zachránce; ty se k nim chovaly velice lidsky; po jejich odchodu se vrátili Petljurovi Ukrajinci a zmasakrovali je. Bolševická vláda zase lid vyhladověla. A my je teď zabíjíme. A zabíjeli jsme hodně, to se nedalo popřít. I když to bylo nevyhnutelné a nutné, považoval jsem to za nešťastné. Nešťastným záležitostem je ovšem třeba čelit; nevyhnutelnému a nutnému musíme být vždy s to pohlédnout tváří v tvář a přijmout důsledky; zavírat oči, to v žádném případě není řešení. Janssenovu nabídku jsem přijal. Akci velel Untersturmführer Nagel, jeho pobočník; ze Zvjagelu jsem odjel s ním. Večer předtím pršelo, ale cesta byla v pořádku, pomalu jsme projížděli mezi stěnami zeleně, které propouštěly paprsky světla a zakrývaly nám výhled do polí. To místo, na jméno si už nevzpomenu, leželo na břehu široké řeky, několik kilometrů za bývalou sovětskou hranicí; byl to městys se smíšeným obyvatelstvem, na jedné straně haličští sedláci, na druhé Židé. Když jsme přijeli, kordony už byly rozestavené. Nagel mi ukázal les za městysem: „Tam to je.“ Působil nervózně, váhavě, on také určitě ještě nikoho nezabil. Na návsi naši askarové shromažďovali Židy, dospělé muže i dospívající chlapce; po malých skupinkách je přiváděli ze židovských uliček, občas někoho uhodili, pak je přinutili, aby si pod dozorem Orpo dřepli. Doprovázelo je i několik Němců, jeden z nich, Gnauk, popoháněl Židy karabáčem. Ale až na křik všechno působilo klidně a spořádaně. Nezevlovali tu žádní Emilové; tu a tam se v koutě návsi objevilo dítě, pohlédlo na dřepějící Židy a zmizelo. „Je to myslím ještě tak půl hodiny,“ řekl Nagel. – „Můžu se tu porozhlédnout?“ zeptal jsem se ho. – „Samozřejmě. Ale ordonanc ať jde s vámi.“ Tak označil Poppa, který mě od Lembergu neopustil, stlal mi, připravoval kávu, leštil boty a nechával prát uniformy; a to přesto, že jsem po něm nic nechtěl. Vydal jsem se podél malých haličských statků k řece a pár kroků za mnou šel Popp s puškou na rameni. Domy byly dlouhé a nízké, dveře zůstávaly tvrdošíjně zavřené, na rozcestích jsem nikoho nepotkával. Před jedněmi dřevěnými vraty, neuměle natřenými na světlemodro, hlasitě kejhalo asi třicet hus a čekaly, až je někdo pustí dovnitř. Minul jsem poslední domy sešel k řece, ale břeh byl rozbahněný, a tak jsem zase vyšel o něco výš; o kus dál už jsem viděl les. Vzduch se chvěl bodavým kuňkáním žabích námluv. O něco výš, mezi podmáčenými poli, kde se na slunci leskly kaluže, si v zástupu pyšně vykračoval tucet tlustých bílých hus a za nimi vystrašené tele. Už jsem měl příležitost pár ukrajinských vesnic vidět; připadaly mi mnohem chudší než tahle, obával jsem se, aby se Oberländer ve svých teoriích nepletl. Vrátil jsem se stejnou cestou. Před modrými vraty ještě pořád trpělivě čekaly husy a po očku sledovaly tele, jehož slzící oči se hemžily přilepenými mouchami. Na návsi askarové nakládali Židy do nákladních aut, řvali a bili je; Židé přesto nekladli odpor. Dva Ukrajinci přede mnou táhli starce s dřevěnou nohou, protéza mu upadla oni s ním bezohledně mrštili o auta. Nagel byl pryč, chytil jsem jednoho z askariů a ukázal mu na dřevěnou nohu: „Nalož to taky.“ Ukrajinec pokrčil rameny, zvedl nohu a hodil ji za staříkem. Na každé auto se vešlo asi třicet Židů. Celkem jich mělo být kolem sto padesáti, ale měli jsme jen tři nákladní auta, bylo potřeba jet ještě jednou. Když byla auta naložená, Nagel mi pokynul, ať si nastoupím do opelu, a rozjel se za kamióny po cestě k lesu. Na kraji lesa už byl připravený kordon. Židé slezli z aut, pak dal Nagel rozkaz, aby se vybrali ti z nich, kteří půjdou kopat; ostatní počkají tady. Jeden Hauptscharführer provedl selekci, rozdaly se lopaty; Nagel sestavil eskortu a skupinka se vnořila do lesa. Sledoval jsem Židy: ti, co stáli nejblíž, byli bledí, ale klidní. Nagel ke mně přistoupil a zhurta se na mě obořil: „Je to nutné, chápete? V takové situaci nesmí mít lidské utrpení žádnou váhu.“ – „Jistě, jenže ono přece jen ještě nějakou váhu má.“ Právě to jsem nemohl pochopit: tu propast, ten naprostý nepoměr mezi lehkostí, s jakou lze zabít, a mezi tou ohromnou obtížností, kterou s sebou určitě nese umírání. Pro nás to byl zas jeden otravný pracovní den; pro ně tím všechno končilo.“ (Littell, Jonathan: Laskavé bohyně, s. 77-78)

A. J. Liehm: Mlčeti zlato

"Projekt Český úděl 1968–2008 uzavírá skeptické zamyšlení klasika české žurnalistiky, žijícího v Paříži.

1
Když před rokem Literární noviny uveřejnily čtyřicet let starou diskusi mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem, byl jsem přesvědčen, že jde o významný čin a zároveň podnět pro českou inteligenci, aby se konečně vážně zamyslela nad českým osudem v posledních desetiletích. Dva z jejích nejvýznamnějších a dosud žijících představitelů ji k tomu vyzvali ve chvíli nejtěžší, ale k většině ta výzva tenkrát ani nedorazila. I když k ní mnozí často odkazovali, aniž ji četli. Tak, podle mého, teprve dnes vznikla situace, v níž je o problému možno svobodně debatovat, padni komu padni.

Literárky mě požádaly, abych napsal. Odpověděl jsem, že určitě napíši, až ta diskuse proběhne, a rád se do ní zapojím i dřív, dá-li mi k tomu příležitost. Nenapadlo mě tenkrát, musím přiznat, že žádná diskuse nevznikne a že ji s vypětím sil budou suplovat po celý rok právě jen Literárky a jejich čtenáři či spolupracovníci. Nenapadlo mě, že česká média obejdou svou velkou příležitost mlčením; dodnes nepochopila, že svoboda slova jim ukládá povinnost zprostředkovat dialog mezi různými póly společnosti. Až postupně mi došlo, že to, co Alena Wagnerová označila za zmizení české inteligence, rovněž znamená, že ji média nahradila a ona s nimi jaksi splynula až k neviditelnosti. Média prostě Havlovu a Kunderovu výzvu už podruhé zamlčela a česká inteligence si možná oddechla. A protože společnost a média, která utvářejí její podobu, zvolily mlčení jako nejlepší způsob vyhnout se diskusi a výměně názorů zejména o tak vážné otázce, jakou je český úděl, není vlastně o čem psát. Nebo přece?

Totiž o tom mlčení. Ve čtyřicet let staré diskusi, která se v nepříliš blízké budoucnosti stane povinnou četbou znovu se rodící české inteligence, je totiž obsaženo všechno, nebo skoro všechno, co zůstává otázkou českého údělu v naší každodennosti. Ta otázka je obsažena už v Palackého „Kdyby Rakouska nebylo…“, ale táhne se vlastně celými českými dějinami. Kdy vlastně psali Češi sami svoje dějiny, kdy jejich dějiny nebyly jenom okrajovým produktem takzvaných velkých dějin? Za protestantské revoluce, která začala sto let před Lutherem a ovlivnila další dvě staletí. V letech národního obrození, kdy proti všem vzkřísili vlastní jazyk, vlastní dějiny, vlastní jedinečnou kulturu (vím, že každá skutečná kultura je jedinečná, ale zeptejte se dnes školáků, studentů). A konečně v šedesátých letech minulého století, kdy zase sami a zase proti všem podlehli teprve kultuře tankové. To není na malý národ málo, ale příliš málo na to, abychom se k tomu směli obrátit zády, jak je tomu dnes v módě, tak nebezpečné pro národní budoucnost.

Kdy jsme tedy vzali osud do vlastních rukou? V osmnáctém, kdy nám byl přidělen cíp rakouského pláště? V osmačtyřicátém, kdy jsme spíš citově než rozumově reagovali na Mnichov (zase o nás bez nás) a na sovětské vítězství nad nacismem? V devětaosmdesátém, kdy jsme byli poslední, kteří po sametovém koberci odešli ze sovětské říše (jejíž tehdejší panovník přikázal: „Střílet se nebude!“) a nazvali to revolucí?

To je v podstatě po čtyřiceti letech v diskusi Kundery a Havla dnes stále aktuální a víc než jindy. Stejně jako Kunderova úvaha o pohledu zevnitř a zvenčí. Dnes je to totiž, opačně než tenkrát, zvenčí (ne zeměpisně) vidět zase jasněji. Jenže to českým médiím nestojí za pozornost. Nebo spíš moudře uvažují, že vzniklá dnešní debata by mohla být nejen složitá, ale i nepříjemná a navíc bychom těm Literárkám udělali reklamu. Takže mlčeti zlato, tím spíš, že Literární noviny se omezily v podstatě jen na pohled zpátky.

2
„Ale tohle do sebe zapadá takovým způsobem, že na to, abyste skutečně měla pocit, že ten příběh byl nějak úplně jinak, musíte úplně převrátit veškerou logiku našeho bytí ve skutečnosti.“
Martin M. Šimečka pro Český rozhlas

Najednou však hodili psovi, o čem si myslel, že je to buřt, i když to byla jenom atrapa. A tak se za tím vrhl, s ním celá smečka, vítězně to donesl v hubě a splnil podle svého svůj úkol. Všude jinde by dostal po hubě, musel by odejít šéfredaktor, ředitel ústavu, který neuhlídá své chovance, a možná i nadřízený ministr. Ne tak v Čechách, zase to nějak zameteme pod koberec a počkáme si na nějakou novou šanci nebo ji sami vyrobíme. Z ostudy máme na kabát a počkejme si na první polovinu příštího roku. Něco mi říká, že by mohlo přibýt i na kožich.

Ale přece jen z té kunderovské kocoviny zůstávají otázky, které nejdou z hlavy. Třeba: proč Kundera? Česká malost, česká závist, říkají mnozí. Tady bych nás bránil. Nejsme výjimka ani zvláštnost. Jen si vzpomeňme, co udělali v Irsku s Joycem, v Norsku s Ibsenem, také takové dvě země, okupované, dominované, které si nedovedly představit, a tím méně spolknout velkého svobodného umělce, který jim navíc šlapal na prsty. Bylo jich samozřejmě víc (i Angličané to třeba zkusili s Orwellem, Poláci posmrtně s Kapuszczyńským, Češi dávno s Haškem), já jen, aby se nezapomnělo.

Jenže nás ta česká dimenze otázky musí zajímat. A tak se ptám, kudy chodím či jezdím. Když on odjel a napsal, že jsme Biafra ducha, říkají jedni. To nenapsal Kundera, vysvětluji, ale Aragon v předmluvě k Žertu hned na podzim v osmašedesátém jako přímou zuřivou reakci. To je zajímavé, my mysleli a dodnes myslíme…

O pět či šest let později napsal Kundera, který dlouho vzdoroval myšlence na emigraci, velký článek, který vyšel po celém světě, aby obrátil pozornost k tomu, co se děje v Československu. To už měl jméno a bylo ho slyšet, na rozdíl od jiných. A v Čechách? On si myslí, že když odešel, nic tady nezbylo. Nikdy jsem nepochopil, proč se Zdeněk Urbánek stal hlavním z normalizačních kunderobijců, i když o mrtvých jen dobré. A když se přidali i kamarádi, nedokázal se vracet do Čech. Divíte se?

Češi mu nikdy neodpustili – napsal v pravicovém pařížském Figaru spisovatel Benoit Dutertre – že neplivl po svém někdejším komunismu a že se nepřidal k vládnoucímu neoliberalismu. To mi připadá velice blízké pravdě (Ibsen a jeho Norové mi zase nejdou z hlavy, ani Hašek), ale je to jenom to? V Čechách navíc „nepozdravil u vrbiček“. Obrovský čtenářský úspěch pozdního českého vydání Nesnesitelné lehkosti bytí nemohl zřejmě zůstat bez odpovědi, a tak se toho úkolu ujali… charakterizovat je by bylo na žalobu. A že pro českou literaturu udělal v Evropě a ve světě nesrovnatelně víc než kdo jiný, nás prostě nezajímá. Naopak, chovancům jistého českého ústavu zasvítily oči, když na kusu papíru – tehdejší policejní komisař mu říká hajzlpapír – našli Kunderovo jméno. Možná právě proto. Navíc přestal psát česky, jako Libuše Moníková nebo Gabriel Laub…

3
Mlčení o té debatě i daleko se rozléhající štěkot smečky ledacos vypovídá nejen o českých médiích, ale o celé společnosti. Chovají se prostě jako kdysi a nelze se jim prý divit. Tím spíš, že ústavní chovanci a jejich ošetřovatelé dělají všechno, aby ten marasmus vydržel. Říkám, že není pokrok? Neříkám, naopak. Došli jsme už od procesů k tomu, čemu se na západ od nás říká Rumford. Metody jsou sice podobné, ale nevěší se. A mně pro ten Rumford chybí české slovo, ať hledám kde hledám. Třeba respekt? Ale ten se rychle stává i jiným synonymem. Snad pomohou čtenáři nebo Ústav pro jazyk český či germanisté.

Jakub Patočka se v úvodu k debatě Kundera-Havel zeptal, zda jednou budeme zase tam, kde jsme co do úrovně veřejné diskuse už jednou byli. To bude zřejmě ještě trvat. Zatím debatujeme o buřtu (nebo spíš plastikové kosti) a o respektu. Evropa zírá. A nechápe, že v Čechách vždycky milovali uzeniny."

(Literární noviny 52/2008, s. 7; viz též tady: http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=6183)

Nechci podporovat nadávání národa na všecko, když je to jeho vina (Hodiny klavíru)

„V noci jsem se vzbudil, vzpomněl si na Literární noviny, a už jsem nemohl spát. Je to už dlouho moje největší starost, v níž ale nejmíň můžu něco udělat. Rozhodl jsem se zbavit se jí: na valné hromadě v únoru odejdu z výboru. Jsem tam moc dlouho. Hned jsem si napsal důvody. Našel jsem dokonalou formulaci: odstupuju pro neúspěch. Nepodařilo se mi v těch novinách zavést žádnou myšlenku, nepodařilo se mi působit na Jakuba. Nedá se říct, ač je velice slušný a milý – ke mně. Ale proč odešlo z redakce už několik lidí, které si tam přivedl? Když jsem se pak někoho z nich ptal na důvod, uvedl vždycky něco jiného: byl také slušný; třeba Kuna.
Teď večer jsem si zahrál toho Händla a šlo mi to. „Ty prostě málo cvičíš,“ řekla Madla. Co je to dost cvičit? Cvičím asi hodinu. Napadlo mi cosi, o čem jsem dosud neuvažoval: Když se manželé rozejdou, mužovi vždycky záleží na dětech víc nežli ženě. Proto když opuštěná žena čeká, že se muž vrátí, má to smysl. Aby muž čekal, to smysl nemá, ona se nevrátí.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 9-10)

„Hledívám na ženy v ulicích a uvažuju o tom, jak samozřejmě a některé viditelně sebevědomě nosí svá prsa. Ten tak výrazný znak ženství, který však jen málokdy, u většiny, přijde ke svému účelu. Ženy v kalhotách pro mne z obrazu mizí. Sukně jsou tak vzácné, že se za každou podívám.
Teď jsem si důkladně zopakoval cvičení na zítřek. A napadlo mi zahrát si písničky, které jsem složil kdysi ve Zlíně. Myslím, že jsou dobré, ale ještě mi o nich nikdo nic neřekl, protože si jich nevšiml. Kdybych byl studoval hudbu, byl bych určitě skladatelem: to je z téhož základu jako psaní. Kdybych místo houslí dal se na klavír, jak mi paní učitelka Svatoňová nabízela, co všechno by bylo jináč? Nebyl bych šel do Zlína. Nepotkal bych, koho jsem potkal a poznal: byl bych vlastně méně užitečný. Koho bych byl dostal za ženu a koho za děti?
Jak my jsme se s paní Klavírní k sobě dostali: Když chlapec souhlasil, že bude hrát, volal jsem do té hudební školy a ptal se paní ředitelky, zda by mohl chodit soukromě. Řekla, že ano a že právě mají novou učitelku, může se s ní hned domluvit.
Teď mi z té Bratislavy nepíše a nepíše. Možná to tak nevadí: jestliže o mně neví a jestli v něm nějak působím, aniž on na mne myslí.
Život zdá se mi krásný, čím dál zřetelněji.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 13-14)

„Zpátky v tramvaji mi zas přišla myšlenka, která se mi objevuje čím dál častěji: jak je to lidské pohlavní počínání pitomé a směšné. A pomyslel jsem na své fotografie, erotické: jak jsem mohl být tak propadlý? Začínám být netrpělivý: musím je prohlédnout, roztřídit, zničit. To si vždycky říkám v chladném stavu, jako teď. Ale když je prohlížím, můj pocit se mění a vidí, že jsou dobré! Jenom je vytřídit. Pozoruju dokonce, že čím jsem starší, tím větší pochopení pro ně mám. Jejich chyba je, že jsem na nich já. Ale zase: nikoho cizího bych nefotil. Je zvláštní, že ty ženy, tři, si nedělají žádnou starost. Nikdy nežádaly, abych to zničil. Poučení: každá žena se dá vyfotit, jakkoliv! Snad je to tím, co je zřejmé: že ona chytla vás, ne vy ji. Jinak – je to prostě dílo, a jak se na ně dívám, s postupem doby jeho hodnota stoupá. Vychází totiž na povrch i to, co jsem tehdy nevěděl, neuvědomil si. Když něco děláte co nejlíp, poctivě, dostane se do toho i kvalita, o níž nevíte.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 18)

„Takovou dobrou omluvu „ještě že jsem tam byl“ měl jsem v ženských případech jenom jednou. Jinak měl jsem tam raději nebýt.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 24)

„Napadlo mi hledat, kdy a jak jsem se dopustil své první chyby v životě: přes celý Zlín nenašel jsem nic. Vstup do KSČ? Ne, to byla cesta za svým, na níž jsem se pak řídil poznáním až k dobře rozmyšlenému rozhodnutí v pravý čas: v červnu 1967.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 31)

„Můj život by měl na řezu geologické vrstvy. Jsou zřetelně rozličné, o každé bych ze svého dnešního pozorovatelského místa mohl říct úsudek. Především žasnu nad tím, jak mi Bůh přál. Že jsem si tak svobodně, až svévolně počínal, a nezapadl do nějakého neštěstí: ani za komunismu, ani za protikomunismu. Stává se, že se lidem zdá jejich osud nespravedlivý: nemám nač si stěžovat. Když duševně prohmatávám svou minulost, cítím jenom viny, žádnou křivdu. Což je ale možné, že by se zrovna mně žádná nestala? Proč? Viny – ty cítím hlavně vůči ženám: že jsem jim sáhl do života. (Dal se k tomu svést.)
Na zahradě v D. jsem viděl tuto událost: Kočka chytla myš a bavila se s ní. Nechala jí jako utéct, ale hned po ní skočila. Pohazovala s ní, válela jí v trávě. Ale ta myč se najednou postavila na zadní, vycenila zuby a na kočku zaútočila. Kočka ji připlácla k zemi. Nemohl jsem na to dál hledět. Šel jsem pryč a myslel jsem si, že toto by mělo být zapsáno do dějin lidstva.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 33)

„Mívám ráno pocit marnosti a ztráty, a myslím, že vím proč: že nepíšu to Hlavní. Probírám se až u snídaně. Snídáme, hoří nám svíčky na stole, Madla počítá holuby na anténách protějších domů. Když je silný vítr, holubi tam nebývají: kde jsou asi, ptá se mě. Když se na svou starou ženu dívám, líbí se mi. Ona stárne pěkně. Někdy ke mně dolehne celá délka našeho života, já si ji připomenu jako děvče, a vidím, že je to pořád ona: ta Marie ze šicí dílny ve Zruči. Žasnu nad tím, že jsme se právě my dva sešli.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 67)

„Protože většinou začínají ony: jim na tom záleží víc, protože jejich přírodní úloha je důležitější a těžší. A kupodivu, ač je to proti přírodě, přitahují je více samečkové s nějak uměleckým ocasem. Ale možná je to jak u slepic.
Napadl mi právě teď nepublikovatelný aforismus: Ctitelka, která svého oblíbeného autora svede do svého klína, musí počítat s tím, že ji bude mrdat ještě ve své příští knížce. (Vím, co říkám.)“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 68-69)

„Je konec roku, a co já teď s tímto? Tyto moje zápisky vznikly z nápadu v redakci: že někoho požádáme, aby si psal, a pak z toho něco otiskneme. Myslím, že nepíše nikdo nic. Jestliže si na to někdo vzpomene, přihlásím se a nechám je, ať si něco vyberou. Když si nevzpomenou, tak nic. Ale opravdová pravda je, že jsem toto začal psát z jiné potřeby. Z nepříjemného pocitu, že můj čas začíná plynout prázdně.
Nejdřív jsem se dva roky zotavoval z Panny. Ta knížka byla jako zašití rány, která se ale musela ještě nějakou dobu hojit. Musel jsem si najít aspoň omluvu, když ne ospravedlnění, že jsem tu holku, protože velice pršelo, nepustil v noci ven, nechal ji tu přespat, ráno odešla sice nedotčena, ale když zas přišla, nabídl jsem jí, aby se se mnou vydala na jakousi cestu: potřeboval jsem duševně hnout se tělesně z místa. Jela se mnou, a na konci té cesty vzala text mé příští knížky do svých rukou. Podle jakého zákona se to dělo? Byl to děj magický. Byl jsem já, nebo byli jsme oba figurami v něčím plánu? Fakticky jsem se já stal její obětinou na cestě k Bohu: na té cestě na se měla něčeho drahého vzdát, ale nebýt mne, neměla by čeho. (29. 12. 04) Blbče!“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 73)

„Po těch letech mi napadá, že jsem při svém psaní nezvážil a nedocítil dosti ten Františkův zážitek, že dva týdny jezdil s pannou, věděl, že má pannu, ležel vedle ní, mohl na ní sáhnout, ale cítil jenom něžnost, obdiv, údiv… a klid. Z ní šel takový klid! A ona měla hlavu na jeho rameni, ruku na jeho hrudi, a nepřiblížila se. Mohl, a udělal to, pohladit jí prs, mohl sjet rukou níž a dotknout se její rýhy, a byla to jen rýha na těle panny. Každý den se přirozeně viděli nazí, a jeho dobrý druh reagoval přirozeně, jenže František sám necítil žádost, ale to nebyl projev ohledu nebo sebezapření, byl to stav ochromení; uvažme, jestli jsme ten příběh četli, po jakém citovém úraze František byl. A ona toto přijímala jako čistou důvěrnost, bez vady. Kdoví kam se klonila očekáváním. A ve Františkovi se ke konci vzmáhal pocit, že je to od něho – neslušné, nenormální? Přibližoval se poslední den, kdy ona musí říct, co potom řekla. On totiž by možná neudělal zas nic. A s vědomím, že je to žena a přišla za ním, pouštěl k ní svého chlapa. Který: který se k ní choval a zacházel s ní, jak byl předtím zvyklý, jako s pokročilou, opracovanou a pomalu brzo chtivou ženskou. Tak se jí stala.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 74)

„Otevřel jsem dneska svou knížku o Panně. Žasnu, jak je pravdivá, mám k tomu úctu. A místy obdivuju, jak je to napsané. Je to tím, že jsem to opravdu žil: žil pro život, ne pro psaní. Už mám takovou zkušenost, že v mém jednání může být smysl, který v té chvíli necítím: objeví se až v zápise. Jako se na pruhu papíru objeví záznamy o průběhu zemětřesení. Cítívám povinnost uposlechnout jakýsi příkaz: příkaz opravdovosti. Pak se v tom zápise objeví i obrys zákona, kterému podléhalo moje chování. Nepíšu kvůli čtenářům, ale napsané je pak pro ně. Jabloň nerodí kvůli nám, ale jablka jsou pro nás.
Napadlo mi, jestli bych toto začal psát, kdybych na ten klavír chodil k nějakému mužskému. Nechodil bych k němu ani za nic! Nebyl by v tom žádný půvab, před mužským bych se nepředváděl, jak jsem vytrvalý. A psát o tom… ani nápad! Dávno vím, že každý text potřebuje ženskou postavu. A čtenář, zkažený životem a četbou, je vždy trochu zvědavý, co se stane. Tady se ovšem nestane nic, za to ručím, ale čtenář může mít podezření, zvláště když autora už zná.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 83)

„Při pravdivém psaní se v textu vždycky objeví linie vedoucí k nějakému smyslu: k účelu události. To se projevilo tenkrát na mém „Snáři“. Tu knihu nemohl nikdo jiný napsat. Já jsem byl k tomu vybrán: pořídit obraz doby. Jako nějakou režií scházely se tam osobní i veřejné osudy. Ze všeho udělal jsem výhodu: z estébáckého šikanování, z útěku mnoha lidí, z rodinných starostí, nakonec se tam vnutila i ta dramatická ženská postava, kterou jsem napřed nechtěl zapsat. A mám tam konkrétní lidi, přátele a známé, a třebaže jsou tam v úloze literárních postav, jsou to praví oni, na svou památku. Paní Vaculíková říká, že jsem dal špatný příklad: mladí autoři si teď myslí, že když napíší, co dělali, že je to román. Nepostřehli průnik rovin, přípravu souvislostí, kompozici nálad. (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 92)

„Máme nejklidnější období svého života. Žasnu nad naším srůstem. A divím se, na jak rozpadavých základech lidi dneska zakládají rodiny. Jak pro spory svých povrchových vlastností se rozejdou dřív, než na hlubších základech se spojí. Takové spojení je nerozlučné: je možno mu škodit, dělat bolest. Ale kdyby ten druhý dosti dlouho vydržel, ten prvý by se... vrátil, dozrál?
Když jsem z jakési nálady začal jednou zpytovat, kdy a jaké vážnější chyby jsem se v životě dopustil, nenacházím jiné nežli ženy. Ale krom té první si to zavinily ony; moje vina je, že jsem je neodmítl. Čím to je? Žasnu nad blbostí pohlaví. Jakému zblbnutí člověk propadne! Z čista a nevinna mládí rozhlížíme se, pěstujeme myšlenky a city, píšeme... a končí to tím, že do té ideální dívky chceme a musíme cosi cpat a houpat jí ceckama. Inteligentní člověk!“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 95)

„Já jsem býval přísný. Já jsem ani nechtěl poslouchat, když někdo vyprávěl o ženách, žena tam... a tam. Rozvod je nemravný. Díval jsem se na rozvedené lidi v redakcích jako na trošku nějak vadné. První svou nevěrou byl jsem překvapený. Po cizí ženě, která se mi líbila, zaujala mě hlasem, inteligencí, vkusem, pohybem, jsem smyslově nikdy nezatoužil: prostě jsem ji rád viděl, mluvil s ní. Nechtěl jsem do ní. Ty impulzy přicházely od nich, a já musel dojít k přiznání asi osudového rozdílu mezi námi a ženami: Že je asi přírodně pochopitelné, když žena chce muže, jenž ji zaujme, poznat a ohmatat nejen očima, sluchem, ale i pochvou. Je to její rovnoprávný poznávací orgán. Toto svoje poznání odmítám uznat! Zajímavé také je, že dobrá žena to vždycky tlačí až k oplodňování. - Sexuologická literatura stala se mi protivnou. Onehdy jsem v knihkupectví vzal kus takové literatury do ruky a překvapilo mě, že se mi zdá trochu neslušné i vydávat ji. Nevím, co je tím posledním znakem, podle něhož si ženy volí muže k sobě. Ale pro mne, pokud jde o hodnocení zevnějšku, je posledním znakem, jak promluví.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 99-100)

„Jsem rád, když se mi podaří udělat něco dobrého, co vůbec nemusím. Mám na svědomí několik „dobrých skutků“, a je smůla, že o nich nemůžu mluvit: podle katechismu je totiž dobrým skutkem, jen když ho udělá pravice, a levice o tom neví. Krom toho si občas myslím, že člověk má jen ty dobré vlastnosti, ctnosti, jichž si není vědom. To je hloupé: jelikož já se o všecko dobré musím snažit, mění se ctnost ve ctižádost…“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 103)

„Pro jakého čtenáře, do jaké doby já toto píšu? – Píšu pro zanikajícího čtenáře, zanikajícího člověka vůbec: který ještě přemýšlí o životě, jenž ho ještě těší, protože je ještě jeho dílem. Ten další člověk, další generace, bude členovec: člen celku pospojovaného technikou, dozorčími mechanismy, zákony. Možná bude jenom uhýbat katastrofám. Jednoho dne ve všech sluchátkách, které mají skoro všichni na uších, zazní: „K zemi!“ Možná však vznikne duševní elita, která pochopí svůj tělesný úkol a vnutí, vnutí svému okolí…“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 107-108)

„Přejížděl jsem očima hřbety knížek. A poprvé od roku 1993, kdy knížka o Chlapci vyšla, jsem ji otevřel. Já se jí bál: protože tak pravdivě jsem ji psal. Je to knížka výborná. Možná se mi takto jeví proto, že už je na mé vnější straně. A za vším si stojím. Čtenáři, kteří snad byli mými některými větami dotčeni, nebyli ještě dost tělesně duševně připraveni, vyvinuti.
Mužská vášeň je zkrátka vášeň. Děcko z ní je potom tak silné a pravdivé jako ona. Však mi jedna čtenářka pravila, že tu se teprve dověděla, jak to muži vnímají a prožívají. Tomu porozumí, kdo tu vášeň vnímá a cení si jí netělesně. Vůbec, k této knížce se mi vyslovily jenom ženy. Muži nemají co, nemohou nic říct: leda k těm slovům. Jenom si přeju, aby Chlapec tu knížku otevřel, až bude opravdu Veliký. Aby pochopil a pocítil, co mu vzkazuju.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 114)

„Musel bych se rozpadnout nesouhlasem, kdybych pořád myslel na to, s čím nesouhlasím. A musím dávat pozor, aby tento můj stav tolik neprosakoval do Slov, která píšu. Nechci podporovat nadávání národa na všecko, když je to jeho vina.
Když jdu po ulici nebo jedu tramvají, všude někdo mluví s někým, kdo tam není: až to jednou dosáhne stupně, že opravdu nikdo nikde nebude.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 118)

Zápisníky III

„Přijetí toho, co je, jakožto znamení síly? Ne, v tom je podrobení. Ale přijetí toho, co bylo. V přítomnosti boj.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 14)

„Pravda není ctnost, nýbrž vášeň. Čili není nikdy shovívavá.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 14)

„Není pravda, že se opotřebovává srdce – ale tělo, a to tedy klame.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 21)

„Ti, kdo dávají přednost svým zásadám před vlastním štěstím. Odmítají být šťastni mimo podmínky, které svému štěstí předem stanovili. A pokud je štěstí překvapí, jsou z toho celí pryč – nešťastní, že přišli o své neštěstí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 21)

„Nikdy nikoho nenapadat, hlavně ne v psaných textech. Doba kritiků a polemik minula – Tvorba.“ (Camus. Albert: Zápisníky III, s. 31)

„Naprosto odbourat kritiku a polemiku – Od této chvíle jedině trvale pozitivní výpověď.
Chápej je všechny. Měj je rád a obdivuj jen některé.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 31)

„Aby člověk v dnešním světě zůstal člověkem, je mu zapotřebí nejenom neutuchající energie a nepřetržitého vypětí, ale taky trochu štěstí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 39)

„Popravoval je vlastnoručně. Říkal, že „je třeba osobně se angažovat“.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 40)

„Když jsem jednou večer bezmyšlenkovitě listoval jistou milou knížkou, přečetl jsem bez mrknutí oka: „Jak se vášnivým duším zhusta stává, nadešla chvíle, kdy jeho víra v život začala ochabovat.“ Vteřinu nato mi ta věta došla a já se rozplakal.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 41)

„Jedna moje část nezměrně pohrdala touto dobou. Nikdy, ani za svých nejhorších selhání jsem nedokázal ztratit smysl pro čest a nejednou se mi na okamžik zastavilo srdce při pohledu na to, k jakému úpadku až toto století dospělo. Ale jiná část se rozhodla na sebe tento úpadek i společný boj vzít...“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 41)

„Je nás hodně málo. Jenže pravda je přednější než akceschopnost. Nejdřív je třeba vymezit první z nich a pak se teprve starat o druhou. K čemu by nás byly miliony, kdyby první přikázání naší „církve“ znělo: Budeš lhát? To v žádném případě neznamená, že akceschopnost nemá smysl. Má, ale druhotný. Zachovat pravdu pro budoucnost je problém neméně důležitý než pravda sama. Je to problém, který vyvstane potom. Toť vše. Ještě tak vědět, jak na něj... Křesťanů bylo pro začátek dvanáct – marxisté dva.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 45-46)

„No vida, tak vy jste kurva jako ty druhé.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 50)

„Kdo nic nedává, nic nemá. Největší neštěstí není nebýt milován, nýbrž nemilovat.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s, 50)

„Jakýsi bezvýznamný Francouz po příchodu do Buchenwaldu žádá, aby si s úředníkem na příjmu, který je sám také vězeň, mohl promluvit o samotě: „Víte, já jsem totiž výjimečný případ, jsem tu nevinně.““ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 53)

„Jak nám kdy může být odpuštěno, když lžeme, vždyť ten druhý neví, že je tu co odpouštět. Čili je třeba, než umřeme, říct alespoň jednou pravdu – anebo přistoupit na to, že umřeme a nikdy nám odpuštěno nebude. Přece však není smrti osamělejší nad smrt toho, kdo si vezme do hrobu svoje lži a své zločiny.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 57)

„Odteďka budu skutečně osamělý, ale můžu si za to sám.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 58)

„Kdo bude svědčit v náš prospěch? Naše skutky. Běda! Nikdo, nikdo, ne-li z našich přátel, kteří nás viděli v oné vteřině obdarování, kdy se celé srdce dávalo druhému. To jest ti, kteří nás milují. Ale láska je mlčení: každý člověk tak umírá nepoznán.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 62)

„Pokolení, které se trápí pro peníze, kdežto láska mu dělá starosti.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 65)

„Dostal jsem dopis: „Na sklonku života budeme souzeni podle lásky.“ Takže odsouzení je jisté.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 74)

„Stává se, že láska zabíjí, ale nemá pro to jiný důvod než sebe samu. Existuje dokonce hranice, za níž někoho milovat znamená všechny ostatní zabít. V jistém smyslu není lásky bez absolutní osobní viny. Ta vina se však týká jenom nás. Nemá žádné rozumové alibi, takže je těžko k unesení. Sami se musíme rozhodnout, jestli milujeme, a jen a jen sami si musíme poradit s nevypočitatelnými důsledky opravdové lásky. Před takovouto riskantní samotou dává člověk přednost citové vlažnosti a morálce. Má strach ze sebe a o sebe. Chce sám sebe ušetřit, a tak odmítá svůj úděl. A honem hledá nějaké odůvodnění, které by tíhu jeho viny trochu zmírnilo. Když už musí být vinen, ať v tom aspoň není sám. Aktivista.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 78-79)

„V lásce se držet při tom, co je.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 79)


„Nikdo si nezaslouží, aby byl milován – s tak nezměrným darem se nikdo nemůže měřit. Ten, jemuž se ho dostane, objevuje tudíž nespravedlnost.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 119)

„Na samém konci toho dlouhého myšlení hoří v dáli bezvýhradné ano.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 120)

„Přímo v okamžiku, kdy jsem po tolikerém úsilí vytyčoval meze a myslel si, že se mi daří smířit nesmiřitelné, se tyto meze rozletěly na kusy a já jsem byl uvržen do neštěstí beze slov.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 120)

„Obrácení na víru jménem serióznost. Serióznost znamená přistoupit na lež a znát se k nedostačivosti. Co se všeho ostatního týče, poklidná upřímnost.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 129)

„Ona: Vždycky jsem věděla, že mě nemilujete.
Ale já vás miloval.
Mluvil jste se mnou a někdy jste se díval přes mou hlavu.
On: Já nesvádím, přizpůsobuji se.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 129)

„Morálka. Nebrat, po čem netoužím (obtížné).“ (Camus, Albert: Zápisníky III. S. 151)

„První člověk. Ctižádost mu byla k smíchu. Nechtěl mít, nechtěl vlastnit, chtěl být. O to jediné tvrdošíjně usiloval.
Ve chvíli, kdy se soukromý život začne předvádět a vysvětlovat spoustě lidí, stává se z něho život veřejný a je marné trvat na svém.
Ten (prázdný) život ve městech za nesnesitelných dnů bez lásky.
Právě on mě posledních deset let zajímal ze všeho nejvíc.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 152)

„První člověk. „A když pomyslel na všechno to, co kdy dělal, i když to vlastně ani dělat nechtěl, spíš že to chtěli jiní, anebo prostě že se jiní ve srovnatelných podmínkách tak chovali, na všechno to, co přitom ve svém souhrnu nakonec vytvořilo život, ten život, jejž měl společný se všemi lidmi, kteří nakonec umírají proto, že nedokázali prožít, co skutečně prožít chtěli.““ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 152)

„Ztráta lásky je ztrátou veškerých práv, a přitom předtím je člověk měl všechna.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 180)

„Přemíru slov nutně provází hřích.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 190)

„Odmítat oslňovat, když člověk může oslňovat, odmítat se líbit atd. Bez trochy pózy se člověk neobejde, ale nakonec póza všechno pohltí. Užírat se nekonečným čekáním (tak dlouhého, jak je třeba) je nakonec přínosnější než tlachat a chodit mezi lidi pro nic za nic.
Co by bylo potřeba: nejenom někoho milovat a nic po něm nechtít, ale dokonce milovat někoho, kdo nám nic nedává.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 219)

„Léčebný postup.
Uspat vůli. Skoncovat s „je třeba“.
Naprosto odpolitizovat mysl a polidštit ji.
(...)
Vypořádat se se smrtí, to znamená přijmout ji.
Smířit se s tím, že se musím ukazovat na veřejnosti. Přece na tu úzkost neumřu. Kdybych umřel, bude pokoj. Jinak se nanejvýš budu chovat neuváženě. Stačí smířit se s tím, že mě druzí budou soudit. Pokora a přitakání, čistě medicínské léky na úzkost.
(...)
Když už jsem v prázdnotě a atonii, musím tu vyprahlost dohnat až na konec, až na sám práh, abych ho mohl tak či onak překročit. Směrem k šílenství, nebo většímu sebeovládání.
(...)
V dlouhodobé perspektivě: přenos a střádání energie vlastní všemu chtění či toužení dočasným pozastavením tohoto chtění a této touhy.
Ve vztahu ke společnosti si přiznat, že od ní nic neočekávám. Veškeré angažmá se tak stane darem, který nečeká na oplátku. Chvála či hana se tak stanou tím, čím jsou: ničím. Konečně zrušení stádnosti.
Skoncovat s omílanou morálkou abstraktní spravedlnosti.
Zůstat blízko skutečnosti lidí a věcí. Vracet se co nejčastěji k osobnímu štěstí. Neodmítat uznat, co je pravdivé, i když pravdivé odporuje žádoucímu. Např.: Uznat, že síla, také ona, a hlavně ona, přesvědčuje. Pravda stojí za všechno trápení. Jedině na ní se zakládá radost, která toto úsilí musí korunovat.
Načerpat novou energii – to hlavně.
Uznat, že nepřátelé jsou zapotřebí. Být rád, že jsou.
Systematicky narušovat automatismy od nejmenších směrem vzhůru. Tabák, jídlo, sex, citové reakce obranného (nebo útočného. To je totéž) rázu a tvorba sama. Askeze ne s ohledem na touhu, ta musí zůstat nedotčena, ale na její uspokojování.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 228-230)

„Načerpat co nejvíc síly, abych mohl ne ovládat, ale dávat.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 230)

„Žít v pravdě a pro ni. Na prvním místě je pravda toho, co jsme. Přestat se snažit za každou cenu s lidmi vycházet. Pak pravda toho, co je. Nechytračit se skutečností. Čili smířit se se svou osobitostí a svou bezmocí. Žít podle této osobitosti až po onu bezmoc. Ve středu všeho tvorba živená nesmírnými silami konečně respektovaného bytí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 242)

„Lež uspává nebo sní, jako mámení. Pravda je jediná mocná síla, radostná, nevyčerpatelná. Kdybychom byli s to žít jenom pravdou a pro ni, byla by v nás nesmrtelná mladická energie. Člověk pravdy nestárne. Jen ještě trochu se snažit, a neumře.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 243)

„Váhám, zda vám to říci, ale vaší povinností teď není nic jiného než žít jako každý druhý. Díky tomu, jaká jste, se vám právem dostalo štěstí a naplnění, jaké pozná málokdo. Ani dnes tahle naplněnost ještě neodumřela, přičítá se k dobru životu, je mu ke cti, ovládá vás, ať chcete nebo ne. Avšak v nadcházejících dnech budete muset žít sama, s tou nezaplněnou mezerou, s tou bolavou pamětí. S tou ochablostí, kterou v sobě nosíme všichni – my, tedy tím chci říci ti, kdo se na úroveň štěstí nedostali a kdo si bolestně vzpomínají na jiné štěstí, které se paměti vymyká.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 253)

„Nestěžovat si. Nezdůrazňovat ani to, co jsme, ani to, co děláme. Pokud dáváme, brát to, jako že jsme dostali.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 270)

„Opustil jsem morální hledisko. Morálka vede k abstrakci a nespravedlnosti. Je matkou fanatismu a zaslepení. Kdo je ctnostný, smí srážet hlavy. Ale co říct o tom, kdo káže o mravnosti a nedokáže na její výši žít. Hlavy padají a on předpisuje zákony, když sám je nedodržuje. Morálka rozpolcuje, rozděluje, vysušuje. Je třeba se jí vyvarovat, připustit, že mě budou soudit, a sám už nesoudit, přitakávat, stmelovat – a mezitím zakoušet smrtelné bolesti.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 280)

„Ať tak či tak, abych si pomohl, využiju nejenom onoho chladného citu pro spravedlnost, ale i náklonnosti, něhy, kterou k tobě chovám. Občas se obviňuji, že nejsem schopen milovat. Možná je to pravda, ale byl jsem s to pár lidí si vyvolit a těm pak věrně zachovat to nejlepší ze sebe, ať udělají cokoli.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 291)

Zápisníky II

„Touha po životě těch druhých. Je totiž viděn zvenčí, a tak je ucelený. Kdežto svůj život vidíme zevnitř, takže se nám jeví roztříštěně. I zde se ženeme za iluzí jednoty.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 33)

„Žít se svými vášněmi znamená žít také se svými utrpeními – ta tvoří jejich protiváhu, korektiv, vyvážení i cenu, jíž za ně platíme. Když se člověk naučil – a ne na papíře – být se svým utrpením sám, přemáhat touhu před ním utéci a iluzi, že je jiní mohou „sdílet“, nezbývá mu toho k učení už mnoho.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 49)

„S ženou je až na lásku nuda. Ona neví. Je třeba žít s jednou a mlčet. Nebo spát se všemi a konat. To nejdůležitější tkví v něčem jiném.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 49)

„Podstoupit tu zkoušku, vytěžit z ní jednotu. Pokud to druhý neopětuje, zemřít v různosti.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 51)

„Brutálně fyzicky toužit je snadné. Ale toužit souběžně s něžným citem vyžaduje čas. Je třeba projít přes celé území lásky, než najdeme plamen touhy. Je snad proto vždy tak obtížné toužit po tom, co milujeme?“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 53)

„Chci prostřednictvím moru vyjádřit nedýchatelné ovzduší, kterým jsme všichni trpěli, i atmosféru ohrožení a vyhnanství, v níž jsme žili. Tento výklad chci zároveň vztáhnout i na existenci v obecném smyslu. Mor poskytne obraz těch, kterým tato válka byla příležitostí k reflexi, k mlčení – i obraz duševního utrpení.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 61)

„Odloučení ztrácejí smysl pro kritiku. Vidíme, jak i ti nejinteligentnější z nich hledají v novinách nebo v rozhlasovém vysílání důvody k tomu, aby mohli věřit v brzký konec moru, dělat si nepodložené naděje a zakoušet zbytečné obavy při četbě úvah, které nějaký novinář napsal vlastně náhodou, zívaje při tom nudou.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 64)

„Co svět prosvětluje a činí snesitelným, je obvyklé vědomí našich svazků s ním a především toho, co nás spojuje s lidmi. Vztahy s lidskými bytostmi nám umožňují stále pokračovat, protože neustále předpokládají další rozvíjení, budoucnost – a protože i my žijeme tak, jako kdyby našim jediným posláním bylo mít právě vztahy s lidmi. Avšak ve dny, kdy si uvědomíme, že to není náš jediný úkol, kdy zejména nahlédneme, že lidi při nás drží jedině naše vůle – přestaňte psát nebo mluvit, izolujte se, a uvidíte, jak se začnou vytrácet z vašeho dosahu –, že většina z nich k nám je ve skutečnosti obrácena zády (ne ze zlomyslnosti, ale z lhostejnosti) a ti zbývajíc si vždycky uchovávají možnost zajímat se o něco jiného, když si takto představíme všechno, co je v tom, čemu říkáme láska nebo přátelství, dílem náhody, souhrou okolností, tehdy se svět navrátí do své noci a my k onomu velkému chladu, z něhož nás lidská něha na chvíli vytrhla.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 64-65)

„Mít sílu rozhodnout se pro to, čemu dáváme přednost a vytrvat v tom. Jinak je lépe zemřít.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 78)

„Obnovit morálku prostřednictvím Ty. Nevěřím, že někde existuje jiný svět, kde bychom museli „vydat počet“. Ale své počty k vydání máme už na tomto světě – všem těm, které milujeme.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 81)

„Útěchou tohoto světa je, že utrpení není nepřetržité. Bolesti mizí a radosti se vracejí. Všechno se vyrovnává. Tento svět je vyvážený. Ba dokonce pokud naše vůle vytrhne jedno utrpení z běhu času a ozvláštní je a my je povýšíme na úroveň sil, abychom je mohli zakoušet nepřetržitě, je tato volba důkazem, že ono utrpení bereme jako dobro, a vyvážení tentokrát tkví přímo v něm.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 81)

„Přijde okamžik, kdy nás opouští mládí. Je to okamžik, kdy nás opouštějí lidské bytosti. Je třeba dokázat to přijmout. Ten okamžik je však krutý.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 97)

„Nic nemůžeme zakládat na lásce: uniká mezi prsty, je to trýzeň, úžasné okamžiky nebo neprodlený pád. Ale není...“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 102)

„Lásku lze uchovat jedině z důvodů vůči ní vnějších. Například morálních.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 106)

„Ve třiceti by se člověk měl zvládat, vědět přesně, jaké má nedostatky a přednosti, znát své meze, předvídat, kdy se sesype – být to, co je. A hlavně to umět přijmout. Vstupujeme do pozitivního období. Zbývá všechno udělat a od všeho upustit. Zabydlit se v přirozenosti, ale se svou maskou. Poznal jsem dost věcí, abych se dokázal téměř všeho vzdát. Zůstává nesmírné, tvrdošíjné každodenní úsilí. Úsilí skryté, bez naděje a bez hořkosti. Nic už nepopírat, protože všechno se může potvrdit. Být nad rozervaností.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 118)

„Nejpřirozenějším sklonem člověka je ničit se a spolu se sebou ničit i všechny ostatní. Jak nezměrného úsilí je zapotřebí k tomu, abychom byli pouze normální! A o kolik větší úsilí musí vynaložit ten, kdo má ctižádost se ovládat a chce ovládnout ducha. Člověk není nic sám od sebe. Je jenom nekonečná šance. Ale za tuto šanci je nekonečně odpovědný. Sám od sebe má člověk tendenci rozmělňovat se. Ale pokud v něm zvítězí vůle, svědomí, jeho dobrodružný duch, ona šance začne vzrůstat. Nikdo nemůže tvrdit, že dospěl k lidským mezím. O tom mě přesvědčilo těch pět let, co máme za sebou. Od zvěrstev po mučednictví, od zlodušství po beznadějnou oběť není svědectví, jež by námi neotřáslo. Je na každém z nás, aby sám v sobě maximálně vytěžil šanci člověka, beze zbytku využil jeho mravní sílu. Až lidské meze nabudou smyslu, potom se začne klást otázka Boha. Ne však dříve, v žádném případě předtím, než bude možnost prožita až do konce. Je pouze jeden možný cíl pro velké činy a tím je lidská plodnost. Ale nejdříve je třeba stát se pánem sebe sama.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 130)

„Už rok mi vynechává paměť. Nejsem schopen si zapamatovat, co mi kdo vypráví – vypadly mi celé úseky minulosti, které přitom byly živé. Než se to zlepší (pokud se to zlepší), je jasné, že si zde musím zaznamenávat čím dál tím víc věcí, dokonce i ty osobní, co se dá dělat. Nakonec se mi totiž všechno sbíhá do jedné poněkud zamlžené roviny, zapomnění zachvacuje i srdce. Je teď schopno pouze krátkodobých citových hnutí, postrádajících dlouhé doznívání, jaké jim propůjčuje paměť. Takovouhle vnímavost mají psi.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 154)

„A že mor si každý nese v sobě, protože nikdo, skutečně nikdo z lidí jím není nedotčen. A že je třeba ustavičně se hlídat, abychom v jediné minutě nepozornosti nedýchli někomu do tváře a nepředali mu infekci. Přirozený je mikrob. Zbytek – zdraví, zachovalost, nebo chcete-li čistota – je dílem vůle, a to takové vůle, která nesmí nikdy ochabnout. Čestný člověk, takový, který nikoho nenakazí, je ten, který je co možná nejméně nepozorný.
Ano, je únavné být ničema. Ale ještě únavnější je nechtít být ničema. Právě proto jsou všichni unavení, tak trochu ničema je totiž každý. Ale taky proto někteří zakoušejí krajní únavu, z níž už je vysvobodí až smrt.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 154-155)

„Proč člověk pije? Protože při pití všechno nabývá na významu, všechno je nesmírně důležité. Závěr: pije se z bezmoci a proto, že nám nic jiného nezbývá.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 160)

„Mladý muž takto vržený do světa, bohatý navenek, ale chudý uvnitř, se marně snaží nahradit vnitřní bohatství vnějším, chce všechno přijímat zvenčí, podoben oněm starcům, kteří se snaží načerpat nové síly z dechu mladých dívek.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 190)

„Klid a mír by znamenalo milovat mlčky. Ale je tu vědomí a dotyčná osoba; je třeba mluvit. Z lásky se stane peklo. (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 204)

„Žijeme příliš dlouho.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 214)

„Odevzdat se někomu má smysl jen tehdy, pokud se člověk má v moci. – Jinak se odevzdává, aby unikl vlastní bídě. Může dát pouze to, co má. Být svým vlastním pánem dříve, než složí zbraně.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 227)

„Předmluvu ke knize politických statí. Z tohoto hlediska poslední esej dosti dobře vyjadřuje, co si myslím, že totiž moderní člověk je nucen zabývat se politikou. Zabývám se jí jen nerad a proto jsem – vzhledem spíše ke svým nectnostem než přednostem – nikdy nedokázal odmítnout nic z povinností, které se naskytly.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 234)

„Jestliže jsme jedinkrát zahlédli záři štěstí ve tváři bytosti, již milujeme, víme, že pro člověka neexistuje jiné poslání než vyvolávat toto světlo ve tvářích kolem sebe... a trýzníme se při pomyšlení na neštěstí a noc, které už jenom tím, že žijeme, vrháme do srdcí, jež potkáváme.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 235)

„Toužil po dvou věcech, z nichž první bylo absolutně se jí zmocnit. Druhou bylo, že ji chtěl zanechat absolutní vzpomínku. Muži natolik dobře vědí, že láska je odsouzena k zániku, že na vzpomínku na tuto lásku pracují po celý čas, kdy jí prožívají. Chtěl jí o sobě zanechat velkolepou představu, aby jejich láska byla jednou provždy veliká. Ale teď věděl, že on veliký není, že ona si to dříve či později uvědomí a že namísto absolutní vzpomínky to pro něho bude aspoň absolutní smrt. Vítězství, jediné vítězství by bylo v poznání, že láska může být velká dokonce i tehdy, když milenec veliký není. Avšak na tuto strašlivou skromnost dosud nebyl připraven.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 239)

„Z nedostatku lásky se můžeme snažit mít poctivost. Smutnou poctivost.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 242)

„Zatvrzele směšujeme na jedné straně manželství a lásku, na straně druhé štěstí a lásku. Ale ty věci nemají nic společného. Proto se stává, jelikož nepřítomnost lásky je častější než láska, že některá manželství bývají šťastná.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s.249)

„Fyzická žárlivost je z velké části soud vynášený nad sebou samým. Právě proto, že víme, jakých myšlenek jsme schopni, představujeme si, že ten druhý smýšlí stejně.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 249)

„Jako bezúhonný manžel byl ateista, konvertoval poté, co se z něj stal cizoložník.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 258)

„Moje nejtrvalejší pokušení, proti němuž jsem nikdy nepřestal vést vyčerpávající boj: cynismus.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 273)

„Vždycky nastane okamžik, kdy lidé přestanou bojovat a drásat se a konečně přistoupí na to, milovat se takoví, jací jsou. To je nebe na zemi.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 278)