„Přijetí toho, co je, jakožto znamení síly? Ne, v tom je podrobení. Ale přijetí toho, co bylo. V přítomnosti boj.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 14)
„Pravda není ctnost, nýbrž vášeň. Čili není nikdy shovívavá.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 14)
„Není pravda, že se opotřebovává srdce – ale tělo, a to tedy klame.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 21)
„Ti, kdo dávají přednost svým zásadám před vlastním štěstím. Odmítají být šťastni mimo podmínky, které svému štěstí předem stanovili. A pokud je štěstí překvapí, jsou z toho celí pryč – nešťastní, že přišli o své neštěstí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 21)
„Nikdy nikoho nenapadat, hlavně ne v psaných textech. Doba kritiků a polemik minula – Tvorba.“ (Camus. Albert: Zápisníky III, s. 31)
„Naprosto odbourat kritiku a polemiku – Od této chvíle jedině trvale pozitivní výpověď.
Chápej je všechny. Měj je rád a obdivuj jen některé.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 31)
„Aby člověk v dnešním světě zůstal člověkem, je mu zapotřebí nejenom neutuchající energie a nepřetržitého vypětí, ale taky trochu štěstí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 39)
„Popravoval je vlastnoručně. Říkal, že „je třeba osobně se angažovat“.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 40)
„Když jsem jednou večer bezmyšlenkovitě listoval jistou milou knížkou, přečetl jsem bez mrknutí oka: „Jak se vášnivým duším zhusta stává, nadešla chvíle, kdy jeho víra v život začala ochabovat.“ Vteřinu nato mi ta věta došla a já se rozplakal.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 41)
„Jedna moje část nezměrně pohrdala touto dobou. Nikdy, ani za svých nejhorších selhání jsem nedokázal ztratit smysl pro čest a nejednou se mi na okamžik zastavilo srdce při pohledu na to, k jakému úpadku až toto století dospělo. Ale jiná část se rozhodla na sebe tento úpadek i společný boj vzít...“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 41)
„Je nás hodně málo. Jenže pravda je přednější než akceschopnost. Nejdřív je třeba vymezit první z nich a pak se teprve starat o druhou. K čemu by nás byly miliony, kdyby první přikázání naší „církve“ znělo: Budeš lhát? To v žádném případě neznamená, že akceschopnost nemá smysl. Má, ale druhotný. Zachovat pravdu pro budoucnost je problém neméně důležitý než pravda sama. Je to problém, který vyvstane potom. Toť vše. Ještě tak vědět, jak na něj... Křesťanů bylo pro začátek dvanáct – marxisté dva.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 45-46)
„No vida, tak vy jste kurva jako ty druhé.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 50)
„Kdo nic nedává, nic nemá. Největší neštěstí není nebýt milován, nýbrž nemilovat.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s, 50)
„Jakýsi bezvýznamný Francouz po příchodu do Buchenwaldu žádá, aby si s úředníkem na příjmu, který je sám také vězeň, mohl promluvit o samotě: „Víte, já jsem totiž výjimečný případ, jsem tu nevinně.““ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 53)
„Jak nám kdy může být odpuštěno, když lžeme, vždyť ten druhý neví, že je tu co odpouštět. Čili je třeba, než umřeme, říct alespoň jednou pravdu – anebo přistoupit na to, že umřeme a nikdy nám odpuštěno nebude. Přece však není smrti osamělejší nad smrt toho, kdo si vezme do hrobu svoje lži a své zločiny.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 57)
„Odteďka budu skutečně osamělý, ale můžu si za to sám.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 58)
„Kdo bude svědčit v náš prospěch? Naše skutky. Běda! Nikdo, nikdo, ne-li z našich přátel, kteří nás viděli v oné vteřině obdarování, kdy se celé srdce dávalo druhému. To jest ti, kteří nás milují. Ale láska je mlčení: každý člověk tak umírá nepoznán.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 62)
„Pokolení, které se trápí pro peníze, kdežto láska mu dělá starosti.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 65)
„Dostal jsem dopis: „Na sklonku života budeme souzeni podle lásky.“ Takže odsouzení je jisté.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 74)
„Stává se, že láska zabíjí, ale nemá pro to jiný důvod než sebe samu. Existuje dokonce hranice, za níž někoho milovat znamená všechny ostatní zabít. V jistém smyslu není lásky bez absolutní osobní viny. Ta vina se však týká jenom nás. Nemá žádné rozumové alibi, takže je těžko k unesení. Sami se musíme rozhodnout, jestli milujeme, a jen a jen sami si musíme poradit s nevypočitatelnými důsledky opravdové lásky. Před takovouto riskantní samotou dává člověk přednost citové vlažnosti a morálce. Má strach ze sebe a o sebe. Chce sám sebe ušetřit, a tak odmítá svůj úděl. A honem hledá nějaké odůvodnění, které by tíhu jeho viny trochu zmírnilo. Když už musí být vinen, ať v tom aspoň není sám. Aktivista.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 78-79)
„V lásce se držet při tom, co je.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 79)
„Nikdo si nezaslouží, aby byl milován – s tak nezměrným darem se nikdo nemůže měřit. Ten, jemuž se ho dostane, objevuje tudíž nespravedlnost.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 119)
„Na samém konci toho dlouhého myšlení hoří v dáli bezvýhradné ano.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 120)
„Přímo v okamžiku, kdy jsem po tolikerém úsilí vytyčoval meze a myslel si, že se mi daří smířit nesmiřitelné, se tyto meze rozletěly na kusy a já jsem byl uvržen do neštěstí beze slov.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 120)
„Obrácení na víru jménem serióznost. Serióznost znamená přistoupit na lež a znát se k nedostačivosti. Co se všeho ostatního týče, poklidná upřímnost.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 129)
„Ona: Vždycky jsem věděla, že mě nemilujete.
Ale já vás miloval.
Mluvil jste se mnou a někdy jste se díval přes mou hlavu.
On: Já nesvádím, přizpůsobuji se.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 129)
„Morálka. Nebrat, po čem netoužím (obtížné).“ (Camus, Albert: Zápisníky III. S. 151)
„První člověk. Ctižádost mu byla k smíchu. Nechtěl mít, nechtěl vlastnit, chtěl být. O to jediné tvrdošíjně usiloval.
Ve chvíli, kdy se soukromý život začne předvádět a vysvětlovat spoustě lidí, stává se z něho život veřejný a je marné trvat na svém.
Ten (prázdný) život ve městech za nesnesitelných dnů bez lásky.
Právě on mě posledních deset let zajímal ze všeho nejvíc.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 152)
„První člověk. „A když pomyslel na všechno to, co kdy dělal, i když to vlastně ani dělat nechtěl, spíš že to chtěli jiní, anebo prostě že se jiní ve srovnatelných podmínkách tak chovali, na všechno to, co přitom ve svém souhrnu nakonec vytvořilo život, ten život, jejž měl společný se všemi lidmi, kteří nakonec umírají proto, že nedokázali prožít, co skutečně prožít chtěli.““ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 152)
„Ztráta lásky je ztrátou veškerých práv, a přitom předtím je člověk měl všechna.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 180)
„Přemíru slov nutně provází hřích.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 190)
„Odmítat oslňovat, když člověk může oslňovat, odmítat se líbit atd. Bez trochy pózy se člověk neobejde, ale nakonec póza všechno pohltí. Užírat se nekonečným čekáním (tak dlouhého, jak je třeba) je nakonec přínosnější než tlachat a chodit mezi lidi pro nic za nic.
Co by bylo potřeba: nejenom někoho milovat a nic po něm nechtít, ale dokonce milovat někoho, kdo nám nic nedává.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 219)
„Léčebný postup.
Uspat vůli. Skoncovat s „je třeba“.
Naprosto odpolitizovat mysl a polidštit ji.
(...)
Vypořádat se se smrtí, to znamená přijmout ji.
Smířit se s tím, že se musím ukazovat na veřejnosti. Přece na tu úzkost neumřu. Kdybych umřel, bude pokoj. Jinak se nanejvýš budu chovat neuváženě. Stačí smířit se s tím, že mě druzí budou soudit. Pokora a přitakání, čistě medicínské léky na úzkost.
(...)
Když už jsem v prázdnotě a atonii, musím tu vyprahlost dohnat až na konec, až na sám práh, abych ho mohl tak či onak překročit. Směrem k šílenství, nebo většímu sebeovládání.
(...)
V dlouhodobé perspektivě: přenos a střádání energie vlastní všemu chtění či toužení dočasným pozastavením tohoto chtění a této touhy.
Ve vztahu ke společnosti si přiznat, že od ní nic neočekávám. Veškeré angažmá se tak stane darem, který nečeká na oplátku. Chvála či hana se tak stanou tím, čím jsou: ničím. Konečně zrušení stádnosti.
Skoncovat s omílanou morálkou abstraktní spravedlnosti.
Zůstat blízko skutečnosti lidí a věcí. Vracet se co nejčastěji k osobnímu štěstí. Neodmítat uznat, co je pravdivé, i když pravdivé odporuje žádoucímu. Např.: Uznat, že síla, také ona, a hlavně ona, přesvědčuje. Pravda stojí za všechno trápení. Jedině na ní se zakládá radost, která toto úsilí musí korunovat.
Načerpat novou energii – to hlavně.
Uznat, že nepřátelé jsou zapotřebí. Být rád, že jsou.
Systematicky narušovat automatismy od nejmenších směrem vzhůru. Tabák, jídlo, sex, citové reakce obranného (nebo útočného. To je totéž) rázu a tvorba sama. Askeze ne s ohledem na touhu, ta musí zůstat nedotčena, ale na její uspokojování.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 228-230)
„Načerpat co nejvíc síly, abych mohl ne ovládat, ale dávat.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 230)
„Žít v pravdě a pro ni. Na prvním místě je pravda toho, co jsme. Přestat se snažit za každou cenu s lidmi vycházet. Pak pravda toho, co je. Nechytračit se skutečností. Čili smířit se se svou osobitostí a svou bezmocí. Žít podle této osobitosti až po onu bezmoc. Ve středu všeho tvorba živená nesmírnými silami konečně respektovaného bytí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 242)
„Lež uspává nebo sní, jako mámení. Pravda je jediná mocná síla, radostná, nevyčerpatelná. Kdybychom byli s to žít jenom pravdou a pro ni, byla by v nás nesmrtelná mladická energie. Člověk pravdy nestárne. Jen ještě trochu se snažit, a neumře.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 243)
„Váhám, zda vám to říci, ale vaší povinností teď není nic jiného než žít jako každý druhý. Díky tomu, jaká jste, se vám právem dostalo štěstí a naplnění, jaké pozná málokdo. Ani dnes tahle naplněnost ještě neodumřela, přičítá se k dobru životu, je mu ke cti, ovládá vás, ať chcete nebo ne. Avšak v nadcházejících dnech budete muset žít sama, s tou nezaplněnou mezerou, s tou bolavou pamětí. S tou ochablostí, kterou v sobě nosíme všichni – my, tedy tím chci říci ti, kdo se na úroveň štěstí nedostali a kdo si bolestně vzpomínají na jiné štěstí, které se paměti vymyká.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 253)
„Nestěžovat si. Nezdůrazňovat ani to, co jsme, ani to, co děláme. Pokud dáváme, brát to, jako že jsme dostali.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 270)
„Opustil jsem morální hledisko. Morálka vede k abstrakci a nespravedlnosti. Je matkou fanatismu a zaslepení. Kdo je ctnostný, smí srážet hlavy. Ale co říct o tom, kdo káže o mravnosti a nedokáže na její výši žít. Hlavy padají a on předpisuje zákony, když sám je nedodržuje. Morálka rozpolcuje, rozděluje, vysušuje. Je třeba se jí vyvarovat, připustit, že mě budou soudit, a sám už nesoudit, přitakávat, stmelovat – a mezitím zakoušet smrtelné bolesti.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 280)
„Ať tak či tak, abych si pomohl, využiju nejenom onoho chladného citu pro spravedlnost, ale i náklonnosti, něhy, kterou k tobě chovám. Občas se obviňuji, že nejsem schopen milovat. Možná je to pravda, ale byl jsem s to pár lidí si vyvolit a těm pak věrně zachovat to nejlepší ze sebe, ať udělají cokoli.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 291)
„Pravda není ctnost, nýbrž vášeň. Čili není nikdy shovívavá.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 14)
„Není pravda, že se opotřebovává srdce – ale tělo, a to tedy klame.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 21)
„Ti, kdo dávají přednost svým zásadám před vlastním štěstím. Odmítají být šťastni mimo podmínky, které svému štěstí předem stanovili. A pokud je štěstí překvapí, jsou z toho celí pryč – nešťastní, že přišli o své neštěstí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 21)
„Nikdy nikoho nenapadat, hlavně ne v psaných textech. Doba kritiků a polemik minula – Tvorba.“ (Camus. Albert: Zápisníky III, s. 31)
„Naprosto odbourat kritiku a polemiku – Od této chvíle jedině trvale pozitivní výpověď.
Chápej je všechny. Měj je rád a obdivuj jen některé.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 31)
„Aby člověk v dnešním světě zůstal člověkem, je mu zapotřebí nejenom neutuchající energie a nepřetržitého vypětí, ale taky trochu štěstí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 39)
„Popravoval je vlastnoručně. Říkal, že „je třeba osobně se angažovat“.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 40)
„Když jsem jednou večer bezmyšlenkovitě listoval jistou milou knížkou, přečetl jsem bez mrknutí oka: „Jak se vášnivým duším zhusta stává, nadešla chvíle, kdy jeho víra v život začala ochabovat.“ Vteřinu nato mi ta věta došla a já se rozplakal.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 41)
„Jedna moje část nezměrně pohrdala touto dobou. Nikdy, ani za svých nejhorších selhání jsem nedokázal ztratit smysl pro čest a nejednou se mi na okamžik zastavilo srdce při pohledu na to, k jakému úpadku až toto století dospělo. Ale jiná část se rozhodla na sebe tento úpadek i společný boj vzít...“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 41)
„Je nás hodně málo. Jenže pravda je přednější než akceschopnost. Nejdřív je třeba vymezit první z nich a pak se teprve starat o druhou. K čemu by nás byly miliony, kdyby první přikázání naší „církve“ znělo: Budeš lhát? To v žádném případě neznamená, že akceschopnost nemá smysl. Má, ale druhotný. Zachovat pravdu pro budoucnost je problém neméně důležitý než pravda sama. Je to problém, který vyvstane potom. Toť vše. Ještě tak vědět, jak na něj... Křesťanů bylo pro začátek dvanáct – marxisté dva.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 45-46)
„No vida, tak vy jste kurva jako ty druhé.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 50)
„Kdo nic nedává, nic nemá. Největší neštěstí není nebýt milován, nýbrž nemilovat.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s, 50)
„Jakýsi bezvýznamný Francouz po příchodu do Buchenwaldu žádá, aby si s úředníkem na příjmu, který je sám také vězeň, mohl promluvit o samotě: „Víte, já jsem totiž výjimečný případ, jsem tu nevinně.““ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 53)
„Jak nám kdy může být odpuštěno, když lžeme, vždyť ten druhý neví, že je tu co odpouštět. Čili je třeba, než umřeme, říct alespoň jednou pravdu – anebo přistoupit na to, že umřeme a nikdy nám odpuštěno nebude. Přece však není smrti osamělejší nad smrt toho, kdo si vezme do hrobu svoje lži a své zločiny.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 57)
„Odteďka budu skutečně osamělý, ale můžu si za to sám.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 58)
„Kdo bude svědčit v náš prospěch? Naše skutky. Běda! Nikdo, nikdo, ne-li z našich přátel, kteří nás viděli v oné vteřině obdarování, kdy se celé srdce dávalo druhému. To jest ti, kteří nás milují. Ale láska je mlčení: každý člověk tak umírá nepoznán.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 62)
„Pokolení, které se trápí pro peníze, kdežto láska mu dělá starosti.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 65)
„Dostal jsem dopis: „Na sklonku života budeme souzeni podle lásky.“ Takže odsouzení je jisté.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 74)
„Stává se, že láska zabíjí, ale nemá pro to jiný důvod než sebe samu. Existuje dokonce hranice, za níž někoho milovat znamená všechny ostatní zabít. V jistém smyslu není lásky bez absolutní osobní viny. Ta vina se však týká jenom nás. Nemá žádné rozumové alibi, takže je těžko k unesení. Sami se musíme rozhodnout, jestli milujeme, a jen a jen sami si musíme poradit s nevypočitatelnými důsledky opravdové lásky. Před takovouto riskantní samotou dává člověk přednost citové vlažnosti a morálce. Má strach ze sebe a o sebe. Chce sám sebe ušetřit, a tak odmítá svůj úděl. A honem hledá nějaké odůvodnění, které by tíhu jeho viny trochu zmírnilo. Když už musí být vinen, ať v tom aspoň není sám. Aktivista.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 78-79)
„V lásce se držet při tom, co je.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 79)
„Nikdo si nezaslouží, aby byl milován – s tak nezměrným darem se nikdo nemůže měřit. Ten, jemuž se ho dostane, objevuje tudíž nespravedlnost.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 119)
„Na samém konci toho dlouhého myšlení hoří v dáli bezvýhradné ano.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 120)
„Přímo v okamžiku, kdy jsem po tolikerém úsilí vytyčoval meze a myslel si, že se mi daří smířit nesmiřitelné, se tyto meze rozletěly na kusy a já jsem byl uvržen do neštěstí beze slov.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 120)
„Obrácení na víru jménem serióznost. Serióznost znamená přistoupit na lež a znát se k nedostačivosti. Co se všeho ostatního týče, poklidná upřímnost.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 129)
„Ona: Vždycky jsem věděla, že mě nemilujete.
Ale já vás miloval.
Mluvil jste se mnou a někdy jste se díval přes mou hlavu.
On: Já nesvádím, přizpůsobuji se.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 129)
„Morálka. Nebrat, po čem netoužím (obtížné).“ (Camus, Albert: Zápisníky III. S. 151)
„První člověk. Ctižádost mu byla k smíchu. Nechtěl mít, nechtěl vlastnit, chtěl být. O to jediné tvrdošíjně usiloval.
Ve chvíli, kdy se soukromý život začne předvádět a vysvětlovat spoustě lidí, stává se z něho život veřejný a je marné trvat na svém.
Ten (prázdný) život ve městech za nesnesitelných dnů bez lásky.
Právě on mě posledních deset let zajímal ze všeho nejvíc.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 152)
„První člověk. „A když pomyslel na všechno to, co kdy dělal, i když to vlastně ani dělat nechtěl, spíš že to chtěli jiní, anebo prostě že se jiní ve srovnatelných podmínkách tak chovali, na všechno to, co přitom ve svém souhrnu nakonec vytvořilo život, ten život, jejž měl společný se všemi lidmi, kteří nakonec umírají proto, že nedokázali prožít, co skutečně prožít chtěli.““ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 152)
„Ztráta lásky je ztrátou veškerých práv, a přitom předtím je člověk měl všechna.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 180)
„Přemíru slov nutně provází hřích.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 190)
„Odmítat oslňovat, když člověk může oslňovat, odmítat se líbit atd. Bez trochy pózy se člověk neobejde, ale nakonec póza všechno pohltí. Užírat se nekonečným čekáním (tak dlouhého, jak je třeba) je nakonec přínosnější než tlachat a chodit mezi lidi pro nic za nic.
Co by bylo potřeba: nejenom někoho milovat a nic po něm nechtít, ale dokonce milovat někoho, kdo nám nic nedává.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 219)
„Léčebný postup.
Uspat vůli. Skoncovat s „je třeba“.
Naprosto odpolitizovat mysl a polidštit ji.
(...)
Vypořádat se se smrtí, to znamená přijmout ji.
Smířit se s tím, že se musím ukazovat na veřejnosti. Přece na tu úzkost neumřu. Kdybych umřel, bude pokoj. Jinak se nanejvýš budu chovat neuváženě. Stačí smířit se s tím, že mě druzí budou soudit. Pokora a přitakání, čistě medicínské léky na úzkost.
(...)
Když už jsem v prázdnotě a atonii, musím tu vyprahlost dohnat až na konec, až na sám práh, abych ho mohl tak či onak překročit. Směrem k šílenství, nebo většímu sebeovládání.
(...)
V dlouhodobé perspektivě: přenos a střádání energie vlastní všemu chtění či toužení dočasným pozastavením tohoto chtění a této touhy.
Ve vztahu ke společnosti si přiznat, že od ní nic neočekávám. Veškeré angažmá se tak stane darem, který nečeká na oplátku. Chvála či hana se tak stanou tím, čím jsou: ničím. Konečně zrušení stádnosti.
Skoncovat s omílanou morálkou abstraktní spravedlnosti.
Zůstat blízko skutečnosti lidí a věcí. Vracet se co nejčastěji k osobnímu štěstí. Neodmítat uznat, co je pravdivé, i když pravdivé odporuje žádoucímu. Např.: Uznat, že síla, také ona, a hlavně ona, přesvědčuje. Pravda stojí za všechno trápení. Jedině na ní se zakládá radost, která toto úsilí musí korunovat.
Načerpat novou energii – to hlavně.
Uznat, že nepřátelé jsou zapotřebí. Být rád, že jsou.
Systematicky narušovat automatismy od nejmenších směrem vzhůru. Tabák, jídlo, sex, citové reakce obranného (nebo útočného. To je totéž) rázu a tvorba sama. Askeze ne s ohledem na touhu, ta musí zůstat nedotčena, ale na její uspokojování.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 228-230)
„Načerpat co nejvíc síly, abych mohl ne ovládat, ale dávat.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 230)
„Žít v pravdě a pro ni. Na prvním místě je pravda toho, co jsme. Přestat se snažit za každou cenu s lidmi vycházet. Pak pravda toho, co je. Nechytračit se skutečností. Čili smířit se se svou osobitostí a svou bezmocí. Žít podle této osobitosti až po onu bezmoc. Ve středu všeho tvorba živená nesmírnými silami konečně respektovaného bytí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 242)
„Lež uspává nebo sní, jako mámení. Pravda je jediná mocná síla, radostná, nevyčerpatelná. Kdybychom byli s to žít jenom pravdou a pro ni, byla by v nás nesmrtelná mladická energie. Člověk pravdy nestárne. Jen ještě trochu se snažit, a neumře.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 243)
„Váhám, zda vám to říci, ale vaší povinností teď není nic jiného než žít jako každý druhý. Díky tomu, jaká jste, se vám právem dostalo štěstí a naplnění, jaké pozná málokdo. Ani dnes tahle naplněnost ještě neodumřela, přičítá se k dobru životu, je mu ke cti, ovládá vás, ať chcete nebo ne. Avšak v nadcházejících dnech budete muset žít sama, s tou nezaplněnou mezerou, s tou bolavou pamětí. S tou ochablostí, kterou v sobě nosíme všichni – my, tedy tím chci říci ti, kdo se na úroveň štěstí nedostali a kdo si bolestně vzpomínají na jiné štěstí, které se paměti vymyká.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 253)
„Nestěžovat si. Nezdůrazňovat ani to, co jsme, ani to, co děláme. Pokud dáváme, brát to, jako že jsme dostali.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 270)
„Opustil jsem morální hledisko. Morálka vede k abstrakci a nespravedlnosti. Je matkou fanatismu a zaslepení. Kdo je ctnostný, smí srážet hlavy. Ale co říct o tom, kdo káže o mravnosti a nedokáže na její výši žít. Hlavy padají a on předpisuje zákony, když sám je nedodržuje. Morálka rozpolcuje, rozděluje, vysušuje. Je třeba se jí vyvarovat, připustit, že mě budou soudit, a sám už nesoudit, přitakávat, stmelovat – a mezitím zakoušet smrtelné bolesti.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 280)
„Ať tak či tak, abych si pomohl, využiju nejenom onoho chladného citu pro spravedlnost, ale i náklonnosti, něhy, kterou k tobě chovám. Občas se obviňuji, že nejsem schopen milovat. Možná je to pravda, ale byl jsem s to pár lidí si vyvolit a těm pak věrně zachovat to nejlepší ze sebe, ať udělají cokoli.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 291)
Žádné komentáře:
Okomentovat