Cizinec

„Člověk je tak jako tak vždycky trošku vinen.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 22)

„Mezi slamníkem a pelestí postele jsem našel kus starých novin, skoro už slepený s látkou, zažloutlý a prosvítající. Na něm byla ještě čitelná drobná zpráva, u které sice chyběl začátek, ale zřejmě se událost odehrála v Československu. Z jedné české vesnice se vydal jakýsi muž do světa za výdělkem. Po pětadvaceti letech se vrátil jako boháč, se ženou a dítětem. Jeho matka a sestra měly doma společně hostinec. Chtěl je překvapit, a tak nechal manželku s dítětem na nocleh u konkurence a sám se odebral k matce; přišel a matka ho nepoznala. Napadlo ho, že si z matky udělá dobrý den, a najal si u ní pokoj. Se svými penězi se nijak netajil. A v noci ho matka se sestrou utloukly kladivem, oloupily ho a mrtvolu hodily do řeky. Ráno přišla manželka a bezděky prozradila, kdo vlastně neznámý nocležník byl. Matka se oběsila. Sestra skočila do studny. Tenhle příběh jsem určitě přečetl desettisíckrát. Z jistého hlediska se zdál nepravděpodobný. Z jiného byl hodnověrný. Tak jako tak si to ten nocležník podle mého zasloužil, myslím, že si člověk nikdy nemá zahrávat.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 72-73)

„Ani na lavici obžalovaných neztrácí člověk docela zájem, když slyší mluvit o sobě. V projevu prokurátora i advokáta se toho o mně celkem hodně navykládalo, a možná víc o mně než o mém zločinu. Ale byl mezi těmi řečmi koneckonců tak velký rozdíl? Advokát se oháněl rukama nad hlavou a připouštěl vinu, jenže s přiznáním polehčujících okolností. Prokurátor ruce napřahoval a prohlašoval, že jsem vinen, ale přiznání polehčujících okolností zamítal. Jedna věc mi přece jen nějak vadila. Proti vlastnímu předsevzetí jsem byl občas v pokušení zasáhnout a obhájce mi pokaždé řekl: „Mlčte, bude to pro váš případ lepší.“ Kdekdo se tvářil, jako by se ten proces projednával do jisté míry bez ohledu na mě. Celé jednání probíhalo bez mé účasti. Rozhodovalo se o mém osudu, a nikdo se mě na nic neptal. Chvílemi jsem dostával chuť všechny překřičet: „A kdo tedy, prosím vás, je tu obžalovaný? Přece snad obžalovaný taky něco znamená, ne? Poslyšte, co vám potřebuju vysvětlit!“ Když jsem to ale rozvážil, neměl jsem co vysvětlovat. A přestože člověka baví pozorovat, jak se s ním ostatní zabývají, musím přece jen uznat, že mu taková zábava dlouho nevydrží. Například prokurátorova řeč mě brzy začala unavovat. Můj údiv a zájem vzbudilo v ní jen pár úryvků, sem tam nějaké gesto a snad i některé celé, ale ze souvislostí vytržené tirády.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 87)

„Už potřetí jsem odmítl kaplana. Nevím, o čem s ním mluvit, není mi do řeči a beztoho se s ním už brzo uvidím. Nic jiného mě teď už nezajímá než jak uniknout mechanismu, jak zjistit, jestli existuje východisko z nevyhnutelného. Přidělili mi novou celu. Když se natáhnu, vidím z ní nebe, ale nic víc. Celé dny pozoruji, jak na jeho hladině blednou barvy a den se mění v noc. Ležím, ruce pod hlavou, a čekám. Nevím, kolikrát jsem si už položil otázku, zdali se vyskytly případy, že odsouzenec na smrt unikl neúprosnému mechanismu, zmizel před popravou, prolomil kordon policistů. A teď teprve si vyčítám, že jsem nikdy nevěnoval dost pozornosti popisům poprav. Tyto otázky by měly každého zajímat. Člověk nikdy neví, co se může stát. Samozřejmě jako všichni lidé jsem i já kdysi četl zprávy v novinách. Jenomže určitě existují také odborná pojednání a po těch jsem nikdy nepátral. V nich bych byl asi našel popisy útěku. Byl bych se možná dověděl, že třeba jen v jednom případě se kolo zastavilo, že jen jedinkrát na tom neodvolatelném předurčení změnila cosi náhoda nebo příležitost. Jedinkrát! Myslím, že do jisté míry by mi to bylo postačilo. O ostatek by se už postaralo mé srdce. V těch novinách se často psalo o dluhu vůči společnosti. A podle nich se měl splatit. Jenže fantazii tohle nic neříká. Té jde spíš o možnost uniknout, o možnost přeskočit hradbu neoblomného rituálu, dát se do zběsilého úprku, který naději otevírá všechny vyhlídky. Přirozeně vyhlídky, že vás v plném běhu na rohu ulice trefí ze salvy jedna kulka. Ale když jsem to všechno promyslel, nic mi takový přepych neslibovalo, kdeco svědčilo proti, a já znovu podléhal mechanismu.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 95)

„Maminka často říkala, že člověk nikdy není nešťastný ve všem všudy.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 98)

„V podstatě mi bylo naprosto jasné, že je celkem jedno, zemřeme-li ve třiceti nebo v sedmdesáti, poněvadž samozřejmě tak jako tak budou žít ostatní muži a ostatní ženy dál, a celá tisíciletí se na tom nic nezmění. Tohle tedy bylo nad slunce jasnější. Pokaždé bych umíral zas jen já, teď jako za dvacet let. V tomto bodě mých úvah mi trochu vadilo, že při pomyšlení na dvacet let života před sebou mnou projela strašné škubnutí. Nedalo se nic dělat, musel jsem je zdusit představou, jak by asi vypadaly mé myšlenky a pocity za dvacet let, až bych měl život chtě nechtě za sebou a musel to balit. Jak už jednou člověk umírá, otázka jak a kdy ztrácí význam, to je mimo diskusi.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 99)

„Ani hlas se mu netřásl, když mi řekl: „Copak vy opravdu nemáte sebemenší naději a žijete smířen s myšlenkou, že zemřete a zmizíte beze stopy?“ – „Ano,“ odpověděl jsem.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 102)

„Jsem vinen, splácím to, a nikdo na mě nemůže žádat víc.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 102)

„V té chvíli, sám nevím proč, jako by ve mně prasklo. Začal jsem křičet z plných plic a spílal jsem mu a řekl jsem mu, aby se nemodlil. Popadl jsem ho za límec sutany. Až ze dna srdce jsem dávil radost i vztek a všechno na něj chrlil. Vypadá tak sebejistě, co? A přece z jeho jistot žádná se nevyrovná jedinému ženskému vlasu. Není si ani jist, jestli je naživu, vždyť žije jako mrtvý. Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě, mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu. Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co? Jako bych byl celou tu dobu jen čekal na tuhle minutu a na to svítání, aby mi daly za pravdu. Nic, dočista nic nemá význam a já dobře vím proč. On ví taky proč. Po celý ten nesmyslný život, který jsem vedl, čišel ke mně z hloubky mé budoucnosti skrz všechny ty roky, které ještě nezačaly, temný van a všude, kam až dolehl, dostalo všechno, co mi poskytovaly roky o nic skutečnější, ve kterých jsem žil, jen jediný význam, ten van všechno vyrovnal. Co je mi do smrti jiných, do lásky k matce, co je mi do jeho Boha, do životů, které si lidi vytvářejí, do osudů, které si zvolí, mne si měl zvolit osud jediný stejně jako miliardy privilegovaných, kteří se jako on nazývají mými bratry. Copak to nechápe? Kdekdo je privilegovaný. Všichni do jednoho jsou privilegovaní. I na ostatní dojde a jednoho dne budou odsouzeni. I jeho odsoudí. Co na tom, že obviněný z vraždy půjde na popravu, protože neplakal matce na pohřbu? Salamanův pes měl stejnou cenu jako jeho žena. Malá automatická žena měla stejně velkou vinu jako ta Pařížanka, co si vzal Masson, nebo jako Marie, která chtěla, abych si ji vzal já. Co na tom, že Raymond byl můj kamarád stejně tak jako Céleste, který stojí za víc než on? Co na tom, že Marie dnes dává svá ústa nějakému novému Meursaultovi? Copak nechápe toho odsouzence, a že z hloubky mé budoucnosti... Zalykal jsem se křikem. Ale dozorci už mi tahali kaplana z rukou a vyhrožovali mi. On je uklidnil a chvilku se na mě mlčky díval. Do očí mu vhrkly slzy. Otočil se a šel.
Po jeho odchodu se mi znova vrátil můj klid. Byl jsem vysílený a převalil jsem se na pryčnu. Podle všeho jsem potom nějakou dobu spal, poněvadž jsem se vzbudil a na obličej mi padaly hvězdy. Doléhaly ke mně zvuky venkova. Vůně noci, země a soli mě chladily do spánků. Zázračný mír toho spícího léta do mě vnikal jako vzedmuté moře. V té chvíli na okraji noci zavyly někde sirény. Dávaly znamení k odjezdům ve světě, který mi byl už nadobro lhostejný. Poprvé za dlouhou dobu jsem vzpomínal na maminku. Jako bych najednou pochopil, proč si na sklonku života našla „snoubence“, jako bych pochopil tu její hru, že začíná znova. Tam dole, taky tam dole kolem útulku, kde životy dohasínaly, měl večer podobu tesklivého smíru. Na dosah smrti si maminka jistě připadala oproštěná a přichystaná prožívat všechno znova. Nikdo, nikdo neměl právo nad ní plakat. A já si taky připadal přichystaný všechno znova prožívat. Jako by mě ten prudký hněv očistil ode všeho zlého a jako by mě zbavil naděje, já pod tou nocí těžkou hvězdami a znameními se poprvé otevíral něžné netečnosti světa. A protože jsem vnímal, jak se mi podobá, jak se mi bratrsky podobá, já cítil, že jsem býval šťastný, že dosud šťastný jsem. Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem plným nenávisti.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 104-105)

„Lhát neznamená jen říkat to, co není pravda. Znamená to hlavně říkat víc než to, co je ve skutečnosti pravda... Tak to děláme všichni a každý den, abychom si zjednodušili život. I když se ta na první pohled nezdá, Meursault si nechce zjednodušit život. Říká jen to, co je, odmítá zastírat své pocity a společnost se ihned cítí ohrožena. (Camus, Albert v předmluvě k americkému univerzitnímu vydání Cizince; Cizinec, s. 107)