„Poslední naše tři dny měly jiný ráz než ten týden předtím. Cítil jsem se volněji: už tu nebyl úkol řešit Pannu. To byla Žena, a bude-li se chtět milovat, dobrá; když ne, ale já ano, tak to udělám, a také dobrá. Už jede na svou duši. Mně na mé všecka tíha ovšem zůstává. Ale celkově jako by se pohlavní stránka svinula stranou: zanikla v její vlídnosti, pojímavosti a v milosti. Jako…? Moje veliká dcera budoucí, které pro její zkušenost už nemusím nic vykládat, ona zkrátka je při mně.
Nepoznal jsem, ať mi lásky prominou, do této doby ženu tak vlídného pohledu, konejšivého gesta, tak skromného vyjadřování názoru, třeba pevného. Dostat se do jejího duchovního pole už je jako dosažení. (Nějaký mladý floutek, vhodnější pro ni než já: poznal by to a vážil si toho?)
Bokem, ke zvláštní pozornosti odložil jsem si její větu z dopisu: že se nechtěla zamilovat. Chtěla tedy jenom udělat zkušenost, po níž teprv měla otevřenu svobodu k výběru muže?“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 49-50)
„Dělá mi dobře, že jsem v ní byl. Rád bych se jí zeptal: byl jsem dost něžný, byl jsem správně surový a jak se máš v klínku? Dokážu ji ucítit, voní dost ještě jako dítě, neb jest to stále ona panna. Moje zvíře na to hledí jedním okem, s posměchem: jako by mi blahovolně nechávalo, co není dost pro ně.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 54)
„Milý Františku, rozhodla jsem se, že Ti napíšu o milování. To je totiž tak velkolepé! Objevování, co všechno, a jinak, při něm lze cítit a prožívat. A nesměj se mi, prosím. I ta postupnost v objevování se mi velice líbí. Skrze Tebe přicházím k poznání i v tomto, kdy je mi dobře a kdy líp, přestávám mít konečně ostych před vlastní tělesností i toho druhého. Dotekem, tápáním rukama si zvykám, baví mě zkoumat Tě i takto, hledat v Tobě tímto způsobem. Je až tragikomické, jak se část Tvého předvídání budoucnosti vyplňuje: na milování myslívám stále častěji, jenže ne bez strachu a výčitek o Tvoje zdraví, moje vina na Tobě je už tak dost velká. Mé pravidelné sebemučení úvahou, jak uvést v soulad jistotu, že Tě mám ráda, s další skutečností: že Tě vyčerpávám a ničím, končí pravidelně nelogickým skokem k strašné myšlence, promiň. Asi bych opravdu s Tebou chtěla mít děcko! Ale lhát při milování Ti nebudu, Tvoje nedůvěra v tomto mě štve. Stejně jako nejde lhát, jestli „už“ jsem, nejde. Co mě pořád udivuje: zvláštní druh slasti, rozlévající se od rukou, brnění od konečků prstů do celého těla. A pocit, který přichází jenom někdy, poprvé – což mě udivuje také – v Novém Jičíně. Někdy by mi stačilo jenom ležet vedle Tebe, usnout, a nic. (Jsi bezohledný, ohleduplný, dobyvačný a surový, děkuju Ti.) Tento příšerný dopis určitě vyvolala modřina průměru jabka po jednom pádu. Z postele. Líbá Tě a miluje Kristýna (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 95)
„Abych nebyla více nešťastná, musím se přestat chovat jako svobodná žena. S vědomím, že víc mi nemůžeš dávat, než dostávám teď. Zvažovala bych i různé jiné varianty, kdybych nebyla rozhodnuta už předem. Začnu se k lidem mít jako něčí žena, nemusí každý vědět čí. Chyba je ve mně: neodevzdala jsem se Ti úplně, nechala jsem si uvnitř pojistku, která mi připomínala, co mě čeká po Tobě. Ta pojistka souvisí s nejistotou, co vlastně ve mně máš Ty? Že jsem nevěděla, jestli Tě při mně nedrží spíš strach z další viny a soucit – než láska. Když pomineš odpovědnost za mne, co Ti vyjde? Chceš mě? Stojí Ti to za to? No jo, Ty říkáš, že láska se neptá.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 98)
„Byla by šla studovat do Prahy, kdyby tehdy nebyla přišla k němu s vlčími máky? Panny prý jsou vzácné v jejím věku osmnácti let. To mírné mazlení – nebyl to už zlý čin? Ale vždyť nebylo možné pustit ji domů takovou, jaká přišla. Namouduši, teď nevím, co jsem si tehdy myslel, a kdoví, jestli jsem to věděl vtedy. Nebo vědělo to ve mně jenom něco? Byly to dny, šly za sebou bez nároku i výčitek, bez násilí i bez sebeovládání. Prostě jsem den po dni byl s dívkou. Bylo to tak nečekané, bylo to zajímavější než soulož, takže jsem vůbec nepomýšlel na to otevřít si ji. Jak se blížil konec naší cesty, bylo moc mrzuté, že budu muset asi něco rozhodnout. Jaká urážka, jaká rána pro ni poslat ji domů bez toho, nač byla zvědavá! Jak už jinak, líp, slušněji, krásněji mohla si požádat? Byl před ní naze mužem: ona pannou, stav přechodný, neudržitelný. Nejvíc vnímal její něhu, jak se dotkla jeho ruky u stolu v restauraci, když tam vešla rodina s malým chlapcem. Byla jak anděl: to se mělo správně možná číst jako výstraha.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 119)
„František si připadal jako kámen nevýznamně postrčený přes hranu kopce, z něhož se teď začíná sunout dolů. Která její slova to byla? – Moje jediná naděje je Bůh? Já tě doopatruju? Chtěla bych do kláštera?
Až s ní bude mluvit, řekne jí: Ale panno! Všecky ty světice a nevěsty Kristovy se mu v duchu oddávaly a byly by přijaly jeho ten. Pochybuješ o tom? Kristovo tělo je po kouskách v mužích pro ženy. Napsal jí:
„Kristýno Kristovno!
Ty bys přivítala, kdybych se uznal za starého, čímž bych pro Tebe byl vyřešen bez Tvé viny. Ale já stojím, i teď, když tu nejsi. Nemůžeš mi dát, co potřebuju, ačkoli to máš, nemůžeš, protože nesouhlasíš. Přemýšlím o Tobě celou dobu, co se známe, a zatím Ty přemýšlíš o sobě. Jaká shoda v předmětu! Žije se teď. Je jenom teď, budoucnost je myšlenka, úmysl, touha, o jejímž uskutečnění se rozhoduje řadou teďu. Co je teď ztraceno, odloženo, v budoucnost už nevejde. Potřebuješ-li se hledat, tak až se najdeš a budeš tam potřebovat mne, hledej mě.“
Dopis jí nedal. Místo toho jí jenom řekl, že bude dělat to, proti čemu nemůže být námitek. Tedy stloukal polici pod chladničku: ze všelijakých odřezků nestejného průřezu, nevhodných rozměrů. Ona mu pomáhala. Byla tichá, zkroušená, vnímavá. Nevěřila jho rozhodnutí, ještě když práci skončil a oblékal se. Také se oblékla a jela s ním na přednášky, jež měla od čtyř, zatajila to a bylo šest.
V tramvaji mu řekla:
„Já tě v sobě cítím pořád.“
Proč se mnou je? Protože jsem se octl v konjunkci s jejím prázdnem či nerozhodnem: měla jeden platonický vztah ve škole, který se nehýbal z místa. Pozval jsem jí do svého neštěstí. Miluje mě? Ona myslí, že ano. Já jí – co? Toto. Zatížil jsem jí citem i rozkoší, nedokáže mne už setřást. Nevidí šťastné řešení. Spíš by se vyrovnala s mou smrtí, než s tím, že by mě odstrčila.
František si uvědomil něco zlověstného: on začíná na Kristýnu vzpomínat jako na minulou! Třebaže se pořád vídali skoro denně, byla ta současnost z takové látky, že ji odkládal, a sahal dospodu, třeba takto v noci. Vzpomínal na začátky, kdy pro něho při vábivé něžnosti přece neměla ještě dost smyslné dráždivosti. Kdy nedokázal její tělo vzít: drapnout je a rozštípnout… a jak se k němu musela postupně dělat: ráda, s citem i vtipem. S tím jejím tichým smíchem při dosažení. Jak se osmělovala, začínala si vybírat, přát si, až neporoučívat… Nakonec si našla svou vlastní figuru: sklonila ramena, prsa a paže na postel, tvář vtiskla do polštáře. I prsy, břicho co nejníže. A takto vzmocněný zadek nastavila do roviny očekávání. Tento obraz, obraz přijímání samce jako útvar jeskynně estetický, Františka i teď velice těší. Vnímá, jak ta žena silně dýše do polštáře, jak schytává v sobě nitky rozkoše a přitahuje si mužskou chtivost do prostředka, tiše kňučíc. Když ji má, tráví ji. To změkne ve hřbetě, ve stehnech, a zahučí polosrozumitelně: Já už su! A roztřese se smíchem v sobě, nebo sobě: Nejsem já blbá, už zas? Já ovšem, někdy, dělám ji dál, jsem tu přece taky já. Ona tedy obrátí pozornost ke mně v sobě, počká na semeno a přijme je s přidaným potěšením duševním. Když smíme. Já se někdy ptám: Můžu? No, že seš to ty…! Pak ona celou svou dvacetiletou tíhou skecne na bok, zvedne ke mně obličej a tváří se blaženě jak po Zvěstování Panně. S koleny přitaženými pažemi ke kruhovým prsům, jež si tím vytlačuje do stran, s lůnem zarudle mokrým mezi chlupy, hledí na mne, pokyvuje hlavou a praví: Hn… no, no! To bylo dobré!
František užil žen: totiž se čtyřmi ženami František prožil Ženu. Když teď uvažuje, co je toto, napadá mu, že Panna si to zřetelněji brala až k duši, a jakoby s nějakým pravzděláním: Takto si pochvalovat spojení, tak potěšeně děkovat mužovi neslyšel jsem. V celém tom ději mě nejvíc zajímá ten orgastický smích, který dostává jen v této kompozici: začíná jí cukat bříškem s posledními mými cuky v ní. Z čeho ten smích? Ze stržení studu za samičí pozici? Postavení jejího intelektu nad tím nevyhnutelným pářením ženy a muže? Či je to triumf nad mužem? – Co všecko píší muž či žena do svého spojení, a co kdo z nich z toho přečte?
Venku byl silný mráz, když toto se ani ne před rokem dělo, opakovalo, a pak náhle zlom, mlčení. Co je, co se ti stalo? Ne, nic. Ale přece něco. Pověz!
„Jenom jsem si uvědomila: kde je ten ostatní život k tomu?““ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 128-130)
„Rozhodla se mít Františka ráda, ať jí to přinese cokoliv. Bude se s ním i milovat, jestliže on to přijme tak, že mu to dává, protože ho má ráda, i když pro ni to není tak důležité. To potrvá, dokud František bude moct. A potom… teď byl napjatý, chce s ním být dál, protože – jak předtím víckrát řekla – tamto nebylo hlavní. Ona nechce, aby se jí stalo, co jeho manželce… toto pochopil až dodatečně: aby nechodil k jiné ženě? Ona by byla ráda, kdyby v tom domě, kde ona bydlí, získal místnost, kde by se mohl scházet se svým chlapcem: jako dílnu i příbytek. Nakonec řekla, že si připadá rozmazlená: než takto se tahat po Praze, byla by ho raději vzala k sobě.
František ani nemohl hned poznat, jak mu je. Ucítil: pevnou ženskou ruku! Nejvíc žasl, jak přesně vyslovila jednu jeho touhu: najít místo, kde by mohl bývat s chlapcem. Kristýna pak skutečně začala jednat s majitelem domu, kde bydlí. Zdálo by se, že jeho sebetýrání odpadá. Ano, ta žena se chce obětovat. V noci, ve chvíli zření, si uvědomil, že toto je přeci povaha každého dobrého manželství: někdy je to žena, jindy muž, kdo takto pochopí svůj díl.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 132)
Žádné komentáře:
Okomentovat