S otázkou, zda jsou lidé dobří nebo zlí, to má daleko méně společného než s tím, že pozbyli spojení výšky a nížiny (Muž bez vlastností 6)

„Ulrich pociťoval nenarušené porozumění pro to, že život je drsný stav plný nouze, v němž se nesmí mnoho myslet na zítřek, protože je dost práce s dneškem. Jak by mohl někdo nevidět, že svět lidí není nic, co se vznáší v oblacích, nýbrž že si žádá nejzhuštěnější pevnosti, protože se při každé nepravidelnosti musí obávat, že celý hned vyletí z pantů! A ještě víc, jak by mohl dobrý pozorovatel neuznat, že tato životní směsice starostí, pudů a myšlenek nanejvýš zneužívá k svému ospravedlnění nebo jako dráždidla, směsice právě taková, jaká je, uzpůsobuje a svazuje ty, kteří od ní dostávají svůj přirozený pohyb a omezení! Víno se zajisté lisuje z hroznů, ale oč krásnější než plný rybník vína je vinice se svou nepoživatelnou, hrubou zemí a svými nepřehlednými mihotavými řadami kolíků z neživého dřeva! „Jedním slovem,“ myslel si, „Stvoření světa se neudálo pro teorii, nýbrž,“ a chtěl říci z násilí, ale tu zaskočilo jiné slovo, než očekával, a dokončil myšlenku: „nýbrž vzniká z násilí a lásky, a obvyklé spojení mezi nimi je nesprávné!“
V té chvíli násilí a láska nebyly pro Ulricha zase už zcela obyčejnými pojmy. Veškerý jeho sklon ke zlu a tvrdosti vyjadřovalo slovo násilí, znamenalo projev jakéhokoli nevěřícího, věcného a bdělého chování; vždyť přece určitou tvrdou, chladnou násilnost vpašoval také do svých náklonností k povolání, takže se patrně nestal matematikem zcela bez záměru být krutý. To souviselo jako houština stromu, která zakryje i kmen. A nemluvíme-li o lásce pouze v obvyklém smyslu, nýbrž když při vyslovení jejího jména toužíme po stavu, který je až do atomů těla jiný než stav nedostatku lásky, nebo když cítíme, že máme právě tak každou vlastnost jako žádnou, nebo když žijeme pod dojmem, že se děje jen jedno a totéž, protože se život – k prasknutí plný domýšlivosti na své zde a teď, ale koneckonců velmi nejistý, dokonce vysloveně neskutečný stav! – překlopí v těch několik tuctů báboviček, z nichž se skládá skutečnost, nebo že ve všech těch kruzích, v nichž se otáčíme, kousek chybí, že ze všech systémů, které jsme si zbudovali, žádný neobsahuje tajemství klidu, souvisí i to, ať to vypadá zcela rozdílně, jako větve stromu, které na všech stranách ukrývají strom.
V obou těchto stromech vyrůstal odděleně jeho život. Nedovedl říci, kdy vstoupil do znamení stromu tvrdé změti, ale stalo se to záhy, neboť už jeho nezralé napoleonské plány svědčily o muži, který na svůj život pohlíží jako na úkol pro svou činnost a své poslání. Toto nutkání zaútočit na život a ovládnout ho bylo za všech dob jasně patrné, ať už se projevovalo v odmítání stávajícího pořádku nebo v střídavém úsilí o pořádek nový, jako touha po logice, po morálce nebo dokonce pouze jako touha po atletické přípravě těla. A všechno, čemu Ulrich průběhem doby říkal esejismus a smysl pro možnost a fantastická přesnost, požadavky, že by bylo nutno vynalézat dějiny, že by se měly žít dějiny idejí místo dějin světa, že je nutno zmocnit se toho, co se nikdy nedá docela uskutečnit, a nakonec přece jen žít tak, jako bychom nebyli člověkem, nýbrž jen postavou v nějaké knize, o níž je vynecháno všechno nepodstatné, aby se ostatní magicky spojilo, - všechny tyto ve svém neobvyklém vyhrocení neskutečné texty, které psaly jeho myšlenky, měly to společné, že chtěly zapůsobit na skutečnost zjevnou nemilosrdnou vášní.
Méně snadno se daly rozpoznat, protože byly pouhými stíny a sny, souvislosti v druhém stromu, v jehož obraze se zpodoboval život. Prvotní vzpomínka na dětský vztah k světu, na důvěru a oddanost tvořila patrně základ; žila dále v tušení, že jednou spatří jako rozlehlou zemi to, co jinak plní jen květináč, z něhož pučí ubohé rostlinky morálky. Není pochyb, že ona poněkud trochu směšná historie s paní majorovou byla jediným pokusem o plný výcvik, pokusem, který se zrodil na něžné stinné straně jeho bytosti, a označovala zároveň začátek zvratu, který už nekončil. Listy a větve stromu od té doby vyrážely na povrch kolem dokola, ale strom sám zůstával neviditelný, a jen podle takovýchto známek se poznalo, že dosud existuje. Nejvýrazněji se snad projevila nečinná polovina jeho bytosti v bezděčném přesvědčení, že jeho činná a pohyblivá polovina je pouze přechodně užitečná, a vrhala na ni jakoby stín. Při všem, co podnikal – pod tím se rozuměly tělesné vášně právě tak jako duchovní –, připadal si nakonec jako zajatec příprav, které nedospěly k svému vlastnímu konci, a průběhem let došel jeho životu pocit nutnosti jako olej v lampě. Jeho vývoj se zřejmě rozběhl po dvou drahách, jedna byla na světle a druhá uzavřená ve tmě, a stav obležení morální tišinou, který ho už dlouho skličoval, a možná víc než bylo třeba, nemohl pocházet z ničeho jiného než z toho, že se mu nikdy nepodařilo obě tyto dráhy spojit.
Když si teď Ulrich na to vzpomínal, poznal, že se mu jejich nemožné spojení nakonec zpodobilo v napjatém vztahu literatury a skutečnosti, podobenství a pravdy, náhle mu svitlo, že všechno to znamenalo daleko víc než pouze náhodné vnuknutí v některém z těch rozhovorů, propletených jako bezcílné cesty, rozhovorů, které vedl v poslední době s nejméně vhodnými lidmi. Neboť pokud sahají lidské dějiny, dají se rozpoznat tyto dva základní způsoby chování podobenství a jednoznačnosti. Jednoznačnost je zákon bdělého myšlení a jednání, platný právě tak v nutném závěru logiky jako v mozku vyděrače, který svou oběť tlačí krok za krokem před sebou, a vyvěrá z tělesné potřeby života, která by vedla k zániku, kdyby se poměry nedaly utvářet jednoznačně. Podobenství naopak je pohyblivá logika duše, jíž odpovídá příbuznost věcí v předtuchách umění a náboženství; ale i to, k čemu obyčejně v životě máme náklonnost nebo odpor, s čím souhlasíme a co odmítáme, co obdivujeme, čemu se podřizujeme, co nás vede, co napodobujeme a opačné projevy všeho toho, tyto mnohonásobné vztahy lidí k sobě navzájem i k přírodě, které ještě nejsou tak naplno pouze věcné a snad ani nikdy nebudou, nedají se pochopit jinak než v podobenstvích. Bezpochyby je to, co nazýváme vyšší humanitou, toliko pokus, aby obě tyto velké poloviny života, podobenství a pravda, spolu splynuly, tím že je předtím opatrně rozdělíme. Když jsme však z podobenství oddělili všechno, co by snad mohlo být pravda, od toho, co je jen zdání, získali jsme obyčejně trochu pravdy a rozbili celou hodnotu podobenství; třebaže toto oddělování bylo v duchovním vývoji nevyhnutelné, mělo přece jen týž účinek jako zavařování a zahušťování nějaké látky, jejíž nejniternější síly a duchové se za tohoto procesu vytratili jako oblak páry. Dnes leckdy nejde odmítnout dojem, že pojmy a pravidla mravního života jsou pouze vyvařená podobenství, okolo nichž vystupují nesnesitelně mastné kuchyňské výpary humanity, a je-li zde dovoleno odbočit, může to být jen taková humanita, že tento dojem mlhavě rozprostřený po všem má také za následek to, co by přítomnost měla poctivě nazvat uctíváním sprostoty. Neboť dnes lžeme méně ze slabosti než proto, že jsme přesvědčeni, že někdo, kdo chce zvládnout život, musí umět lhát. Jednáme násilně, protože jednoznačnost násilí působí po dlouhém bezvýsledném řečnění jako osvobození. Spojujeme se ve skupiny, protože poslušnost dovoluje dělat všechno to, co bychom z vlastního přesvědčení dávno už nesvedli, a nepřátelství těchto skupin dává lidem nikdy neodpočívající vzájemnost krevní msty, kdežto láska by velmi brzy usnula. S otázkou, zda jsou lidé dobří nebo zlí, to má daleko méně společného než s tím, že pozbyli spojení výšky a nížiny. A jen jiný rozporný následek tohoto rozpadu jsou také přeplácané duchovní šperky, jimiž se dnes ověšuje nedůvěra k duchu. Spojovat světový názor s činnostmi, které ho snášejí tak málo jako politika, obecná touha udělat z každého hlediska hned stanovisko a pokládat každé stanovisko za hledisko, potřeba horlitelů každého odstínu opakovat kolem dokola jako v zrcadlové síni každý poznatek, jehož nabyli; veškeré tyto běžné zjevy neznamenají to, co by chtěly znamenat, tj. usilování o humanitu, nýbrž znamenají její ztrátu. Vcelku tak vzniká dojem, že by se ze všech lidských vztahů musela zase nejdříve docela odstranit duše, která je v nich nesprávně umístěna; a ve chvíli, kdy si to Ulrich myslel, cítil, že má-li jeho život vůbec smysl, pak žádný jiný než ten, aby se v něm obě základní sféry lidskosti objevily rozdělené a navzájem na sebe působily. Zřejmě se takoví lidé dnes rodí, ale zůstávají ještě osamoceni, a sám nebyl schopen dát znovu dohromady to, co se rozpadlo. Neoddával se klamu o hodnotě svých myšlenkových experimentů; jistě nikdy nechtěly pojit nedůsledně myšlenku k myšlence, ale přece se tak dělo, jako by stavěl žebřík na žebřík a vrchol se nakonec kymácel v takové výšce, že byla velice vzdálena od přirozeného života. Pociťoval k tomu hluboký odpor.“ (Musil, Robert: Muž bez vlastností; první kniha, s. 534-537)