Však můžeš odejít (Panna 2)

„Po dešti, pěkném, zpívali venku kosi a na druhé straně jezera začala od země růst duha. Když jsem jel sem, přemýšlel jsem, proč ses, na rozloučenou, nechtěla milovat. A napadlo mě, že to mohlo být součástí Tvé přípravy na zpověď. V tom by byla veliká pravda, a přece mě to ponižuje! Protože „mít rád“ obsahuje jednou víc „potřebuju ho“ a jindy „on potřebuje mě“. Nakonec posledním skutkem lásky může být i zříci se. Můžu se Tě zříct, a doufám, že bych to dokázal. Doufám.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 145)

„František zůstal u ní, protože si myslel, že to bolení dostala z představy, že s ním bude muset souložit. Nechtěl. Ale nemohl odejít, když je jí zle. Udělal si závěr: náš tzv. tělesný styk měří v našem vztahu sotva dvacetinu, a přece působí jako vleklá mrzutost. Nemám ženu, milenku, mám co – Kristýnu. Přítelkyni, která mě vychovává k mládeneckému sexu. Ten náš… láska… je žhavý kámen: nedá se na něm sedět, ale od jeho tepla nedá se odejít. Krom dnů v Německu Kristýna vždycky dala přednost Salvátorovi: ne Bohu, ale své zbožnosti. Je schopna pochopit, jak to myslím? Já s ní zápasit už nebudu. Jsem, jaký jsem, a jsem za to tedy trestaný.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 156)

„Můj včerejší výbuch byl z nezvládnutelného napětí. Udělal jsem před časem jakýsi slib, ale pod Tvými nápověďmi dostal jsem se do pokušení porušit ho, a jenom jsem se shodil. Nemohla bys ode mne odejmout tu nejprimitivnější starost, starost o Tvoje zdraví? Ty máš i během poštovní roznášky jíst! Zajít si třeba na polívku. V tomto věku člověk rozhoduje o své kondici pro celý život. A pak to vypadá, že je Ti zle, protože jsem tu já, já se svým. Pomilovat se netrvá déle než pomodlit se. Do té situace já se nebudu chtět vracet. Několikrát jsem se chytl na Tvou krásnou větu, že by přeci bylo normální, abych u Tebe spal. Můžu i na zemi. Až mě příště bude zas bolet duševní žlučník, jenom se omluvím. Něco takového jako včera už neudělám. Měl jsem strach.
Byl jednou jeden cikán a ten měl koně, kterého chtěl odnaučit žrát. Dával mu čím dál míň, a když to kůň už skoro uměl, zdechl.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 157)

„„Už se vzdávám,“ řekla a pomalu, smutně začala se svlékat.
To byl tvrdý zásah! Na tak vysokou šlechetnost co bylo správnou odpovědí? Přijali byste to a přiznali se tím ke své nižší třídě, či oplatili to stejně drahou mincí? Ale to už není lidská láska, to je dostih ušlechtilosti. Byla to pravda o rozporu těla a duše, oba byli pod jejím diktátem. František však vzpomněl na dopis svaté Terezy, co radila: ve skromnosti přijímat, co můžeme mít. Nejmoudřejší je uposlechnout. Kristýnka krom toho nebyla úplně v pořádku, právě jí skončily neplavací dny. Vhlédl do její úvahy: že zítra má rozjímání, a neodvažovala se mu to připomenout, takže raději dnes…
Potom řekla:
„Mám tě velice ráda.““ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 165)

„Poprvé v životě mi napadlo, jak je pohlaví mocnou cestou k poznání člověka do hloubky. Včera v noci jsem cítil, že nepotřebuju jenom dávat a dostávat ta dráždění k rozkoši, ale sdělit se jí do ní, být přijat se svým osudem. A že vlastně ona, když se do ní vtělím, stahuje ze mne do sebe mého ducha, že je to úžasně koncentrovaná informace, kterou vysává, když si oba myslíme, že jenom „souložíme“. Či „milujeme se“. Naopak ne! Já z ní ne. Do ní vplouvají částice mého myšlení, pohledu na svět, rozhledu. Jako se jen jedním způsobem dá přístroj napojit na energii ze zdroje, tak se jen jedním způsobem dá napojit člověk na člověka: duševně i tělesně, ve všech vrstvách, od zvířátkové po mystickou. Toto je Nová žena v mém osudu a poznání. Toto je cesta prodlužující mou první lásku? Vysvětluje mi o ní, co jsem tehdy nevěděl, a co se nedalo potom ničím zrušit, smazat.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 166)

„V noci jsem něco zpracovával: to nepochopitelno, jak po tom všem, po jejím i mém dušezpytu náhle ona jak mávnutím proutku vylézá na postel, prsy se jí houpou a pěkně, mile se rozpyskuje. Ráno, jež bývá moudřejší večera, mi připomnělo: muž má opravdu ženu dobývat. – Ale pořád?“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 169)

„Pravidelné noční pozorování: rozloučení mnou prostupuje jak rakovina, a neplatí na ni nic, co mi říkala, a že se denně vidíme, že mě pustí, připustí. Prostě jí to už nevadí, ona svou rozkoš prostě strpí. A já sleduju během dne na hodinách, kde asi je, hlídám její cestu po městě a domů.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 172)

„Měl cestu v ten konec Prahy, a když se vracel, napadlo ho zajít do Kristýnina bytu. Zazvonil, počkal, odemkl, vešel. Byl dojatý. Já ji mám rád! Její věci, čisté, uspořádané. Její výhled z okna na holý strom, na jehož silnějších haluzích se zachytil sníh. Sedl si k tomu stolku. A přijímal vjemy z prostoru naproti, kde posledně byla, teď není. Cítil ji, a myslel si, že možná ji vnímá podstatněji, protože ho neruší její tělo a jeho stavy buzené tím tělem. Sedl si na okraj postele. Lehl si. Nechal jí místo u zdi. Položil ruku na místo, kde měla hlavu. Kristýna je? Je i bez něho? Je! Otočil se na bok a přejel dlaní její prsy a břicho. Pocítil vzrušení, tak tvrdé, jak u tělesné Kristýny dlouho ne. Nazval by to: Míjení.
Vstal, obcházel knihovnu, zkoušel, zda její stavba pevně drží u zdi. Na pracovním stole byl počítač. Nebyl nový, asi jí ho půjčila Akademie. A na desce stolu kniha: životopis svaté Terezie. Otevřel ji, kde byla záložka. Četl zatržený odstavec:
„Vždycky jsem ho považovala za velmi inteligentního člověka. Zůstala jsem nemálo udivena, když jsem viděla jeho dary a talenty, jimiž by si náramně prospěl, kdyby je dal Bohu bezvýhradně. Již několik let mám tento zvláštní sklon, že potkám-li někoho podle svých představ, ihned chci, aby zcela patřil Bohu, a mám takovou touhu, že se někdy nedokážu udržet…“
Tak to je hotové, tiše si řekl František.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 181)

„Zahrada je plná květů a vůní. Lítost nad tím, že Kr. to nemá. Ale jak jsem rád, že to má Kateřina. Dvěma ženám se totéž dát nedá.
František zjistil duševní mechaniku: protože čeká špatný výsledek, tak aby ho snadněji přijal, hromadí samé nepříznivé dojmy, zkušenosti i myšlenky.
Pán po tobě může chtít mnoho jiných věcí: proč sis vybrala tu, jeř pro nikoho nic neznamená? Klášter – řád: to je jen pro tebe. Práci, kterou bys v něm dělala, můžeš dělat jinde.
Takže večer musí s jakýmsi úsilím budit své lepší city ke Kristýně. Je mu jí velice líto! Vlastně ji opouští, aniž čekal na její rozhodnutí? Ubližuje jí! Ona zatím jenom pracuje, odpočívá, přemýšlí, nic neřeší, míní pokračovat jako dosud. – Pak by tě, Františku, čekalo další kolo!“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 194)

„Je sobota. František seká a pálí křoví. Kosou obsekává trávu okolo divokých lilií a kopretin. Přemýšlí o své tuposti: proč nevezme věc, jaká je? Pitomě se vrací ke Kristýniným slibům, že ho nikdy nenechá. Namouduši, říká si, to už je na injekci: změnit smysl srdečních tepů! Několikrát během dopoledne se i přistihne, že se ohlíží po jiné pomoci: probírá známé ženy. Přitom pozor: když si představí jejich pohlaví, je mu to protivné! Případ je, Františku, duševní („ Ty neumíš trpět!“) Přitom však slitovná žena, každá kamarádka dobrá, znala by jen jeden dobrý způsob utišení muže. Například jedna: uložila děti ke spánku, pak si sedla proti němu. Tak mlčeli, až ona řekla: „Mám ti snad nabídnout své tělo?“ František se rozjasnil, to bylo ono! Rozesmáli se oba, a už mohl jít, a šel s tímto rozumem v hlavě: „Blbče, nebuď blbec! Nech ji už konečně jít. Kór když ju máš rád…“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 200-201)

„Kristýna po tělesné něžnosti touží. Ale jako by nechápala, že se pak nedá násilně zarazit na nějaké umíněné hranici. Nejprve si četli, povídali. Ona se mu omlouvala, ale zač, to se neodvážila povědět. František se po ní plazil, ba plakal. Brala ho. Prosil ji: řekni Františku. Opakovala: Františku, Františku, Františku… Jmenovanému bylo divné, jak ho toto oslovování zpevňuje! Ona to zpozorovala, zvedla se proti němu, až ji to začalo bolet, tak si ji otočil. Když vyklouzl, vyplaval vlastně, ona se hnula zklamáním. Sedl si u jejich kolenou.
„Odpusť,“ řekl.
„Co, proč, bylo to dobré.“
Spali. Ráno on se vzbudil dřív, nechal ji spát, a teprv až se začala hýbat, začal ji líbat dlaňku, čelo, oči.
„Prosím! Nelituj!“
Rozplakala se.
„Máš mě ráda, tak proč…!“
Plakala s dlaněmi v tváři.
Za dva dny přišla od zpovědi zdrcená. Rozhřešení sice dostala, ale s výstrahou. Františkovi bylo špatně, a nevěděl, zda tělesně, či duševně.
Tak to tedy ne!“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 209-210)

„Během dne se Františkův stav ke Kristýně proměňuje několikrát. Po vlně hněvu a lítosti přijde mu myšlenka na ni s něžností. Její vyspělá postava s rameny štíhle širokými, měkká bílá šíje, polozavřená hnědými vlasy, klidný bledý obličej a pevné vlídné oči. Výrazně formované rty, ukázněné do asketického postoje. – Ale odkud bere tu samozřejmou jistotu, že ho může tak týrat! A domýšlí si její odpověď: Však můžeš odejít. Nebo: Protože mě máš rád. Nebo: Protože víš, že tě mám ráda.
Když dnes dopoledne František šel polní cestou do Karlíka na mši, zaplavil ho závan odpouštějící milosti. Když potom šel zpátky, cítil vděčné smíření: že vůbec žije, že vůbec existuje Kristýna. Smíření se ztrátou. – A díky, že jeho žena Kateřina to vydrží.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 217)

Krutost. Jak je možné, že někdo, kdo se tak dere k Bohu, je tak bezohledný? Zajímavé, že Františka nikdy nenapadlo, co může už napadnout některé z nás čtenářů. Že ta žena byla svrchovaně panovačná, vládla tomu muži pověřovací listinou od Boha. Svou moc si však neuvědomovala, krutost nevnímala. A možná nějaký zvrhlejší psychiatr by nám dokonce našel, že toho muže trestala, ba mstila se mu za zklamání, za tu bludnou cestu, za celý ten omyl, počínaje darem panenství. I za to, co ještě bude muset udělat.
Usínal a spal na toto téma: jak ta něžná žena, původně dívka, jež se o něho chvěla, jejímž obličejem dřív probíhaly vlny citu, může být tak tvrdá. Napadlo mu, že ona možná přehodnotila jeho minulost i povahu. Že proti němu něco vážného má. Po krátké noci se vzbudil – a to začíná trvat už léta – do děsu z odsouzení a zavržení. A pocítil hněv, jemuž se chtěl bránit, ale chtěl i prohlédnout jeho obsah: vždyť každou věc, kterou ona vezme do ruky, včera když ze sebe svlékala ty žluté šaty, když sundávala ten kámen, když vystupovala na vysoké lože, ona jistě hořce věděla. V této urážce, hněvu a stesku se dostalo Františkovi útěchy a povzbuzení z nečekané strany: Bůh to ví, že on Kristýnu prostě miluje. Hněvivě vstal a šel k telefonu. Trvalo chvíli, než ho zvedla. Pravil jí:
„Rád bych aspoň doufal, že Bůh není tak krutý jako jeho personál.“
Odpověděla bystře:
„Bůh je milosrdný, však se nenechej jeho personálem mást.““ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 244-245)

„Když Kristýna odjela se svou skupinou a svým Páterem do Izraele, na deset dní, František každý den vytočil její číslo: klidně, bezpečně. Telefon zvonil, zvonil, zvonil… Není, Kristýna není. Když sluchátko položil, bylo mu hůř, ale byl lepší.
Rozhodl se za ní modlit: ale za co. Co jí skutečně přeje? Aby jí neztvrdlo srdce? Co teď nejzřetelněji vůči němu osvědčovala, bylo to tvrdé srdce: bolelo ji to. A připomněl si jeden jejich spor, v němž on říkal, že modlitba pomáhá modlícímu se, nikoli tomu, komu je věnována.
Formuloval si svůj stav: Mělo by ti už být líp, Kristýno. Ale vůbec už na ni tak pořád nemyslel. Vypadávala mu z mysli na celé půldny. Myslel víc na smrt. Také se mu začalo špatně dařit z toho dobrého pocitu, že udělal správně. Velice ho to posilovalo, byl se svou nespokojeností spokojený, zavanulo k němu cosi z mládí, kdy myslel na vesmír nebo jeho detaily. Cítil v duši jakoby trochu uklizeno. Když mu ta představa přišla, věnoval se jí: ženský zmléčený klín. Bylo to s ním jako s člověkem, který druhému dá vodu a sám žízní a nevadí mu to, prostě jde k zániku. Začal víc myslet na své neuspořádané věci, písemnosti, peněžní věci, nedodělané práce. A stupňoval se mu údiv, že to neudělal dávno.“ (Vaculík, Ludvík: Loučení k panně, s. 253-254)