Nebo je morálka kariéristů předčasně narozená zrůda hlubších jevů? (Muž bez vlastností 7)

„Uvědomil si v té chvíli, že chce své sestře vysvětlit co možná nejúplněji všechno, co musí vědět, aby porozuměla sama sobě a trochu také svému bratrovi. A s rozhodností člověka, který pokládá jakékoli přerušování za zbytečné, začal delší přednášku:
„Morálka naší doby je, ať se o tom jinak říká cokoli, morálka výkonu. Pět více nebo méně podvodných konkursů je v pořádku, jestliže po pátém následuje doba požehnání a blahodárného působení. Úspěch může způsobit, že se na všechno zapomene. Jestliže někdo dospěje tak daleko, že rozdává peníze na volby a nakupuje obrazy, dobude si ohleduplnost i od státu. Platí přitom nepsaná pravidla: rozdává-li někdo dary pro církevní účely, pro dobročinné účely a politické strany, může to být nanejvýš desetina toho, než co by musel vynaložit, kdyby mu napadlo, že projeví svou dobrou vůli podporou umění. Také dosud existují hranice úspěchu: ještě nelze každé věci dosáhnout každou cestou; několik zásad koruny, šlechty a společnosti má na „povýšence“ brzdící účinek. Na druhé straně se však stát pro svou nadosobní osobu přiznává naprosto nepokrytě k zásadě, že se smí loupit, vraždit a podvádět, jen když z toho vznikne moc, civilizace a lesk. Netvrdím ovšem, že se to všechno uznává také teoreticky, teoreticky je to spíš úplně nejasné. Ale co jsem Ti pověděl, jsou praobyčejná fakta. Morální argumentace znamená vedle toho jen prostředek k dosažení účelu, bojový prostředek, kterého se používá přibližně stejně jako lži. Tak vypadá svět, který vytvořili muži, a chtěl bych být ženou, kdyby – ženy muže nemilovaly!
Za dobré platí dnes to, co nám dává iluzi, že nás to k něčemu přivede: Toto přesvědčení je ale v podstatě přesně to, co jsi nazvala létajícím člověkem bez lítosti, a já označil jako problém, na jehož řešení nemáme metodu. Jakožto vědecky vzdělaný člověk mám v každé situaci pocit, že mé vědomosti jsou nehotové, že jsou pouhými ukazateli cesty a že možná už zítra dospěji k jiné zkušenosti, na jejímž základě budu myslet jinak než dnes; na druhé straně bude i člověk zcela uchvácený svými city, „člověk na vzestupu“, jak jsi ho vypodobnila, pociťovat každý ze svých počinů jako stupeň, nad který se povznese k dalšímu. Je tu tedy něco v našem duchu a v naší duši, nějaká „morálka dalšího kroku“, ale je to snad jen morálka těch pěti konkursů, zasahuje podnikatelská morálka tak hluboko do našeho nitra, nebo je to jen zdání shody, nebo je morálka kariéristů předčasně narozená zrůda hlubších jevů? Nedovedu ti v této chvíli na to nijak odpovědět!“
Malá pauza, kterou Ulrich přerušil svůj výklad, byla veskrze jen řečnická, neboť měl v úmyslu dále rozvíjet své názory. Ale Agáta, která až doposud živě neživě poslouchala, jak bylo leckdy jejím podivným zvykem, popostrčila rozhovor proti plánu prostou poznámkou, že je jí tato jeho odpověď lhostejná, protože chce pouze vědět, jak to Ulrich pojímá osobně, a že není schopna pochopit všechno, co si lze myslit. „Kdybys ale ode mne v nějaké formě požadoval, abych něco vykonala, nebudu mít raději nijakou morálku,“ dodala k tomu.
„Pánbůh zaplať!“ zvolal Ulrich. „Vždyť mám pokaždé radost, když se dívám, jak jsi mladá, krásná a silná, a potom od Tebe slyším, že nemáš ani trochu energie! Náš věk beztak plýtvá činorodostí. Nemá už zájem o myšlenky, nýbrž toliko o činy. Tato strašlivá činorodost pochází z toho, že nikdo nemá co dělat. Vnitřně, myslím. Ale nakonec opakuje každý člověk i navenek po celý svůj život pouze jeden a týž čin: dostane se do nějakého povolání a v něm postupuje. Myslím, že tu jsme zase dospěli k otázce, kterou jsi předtím vyslovila pod širým nebem. Je tak snadné mít činorodou energii, a tak nesnadné hledat její smysl! To dnes chápe jen velmi málo lidí. Proto vypadají lidé činu jako hráči kuželek, kteří jsou schopni, tváříce se jako Napoleon, porazit devět dřevěných panáků. Ani bych se nepodivil, kdyby se nakonec vrhli surově jeden na druhého jen proto, že jim přes hlavu přerůstá nepochopitelnost toho, že všechny činy nepostačují!...“ Začal temperamentně, ale znovu se zamyslil. A dokonce se na chvíli odmlčel. Nakonec se jen s úsměvem na ni podíval a spokojil se slovy: „Říkáš, že bys mě zklamala, kdybych na tobě požadoval nějaké mravní úsilí. Ale já ti říkám, že bych tě zklamal, kdybys ode mne požadovala nějaké mravní rady. Myslím, že jeden od druhého nemáme nic určitého žádat; my všichni vespolek totiž. Ve skutečnosti bychom neměli jeden od druhého žádat činy, nýbrž měli bychom nejprve vytvořit pro ně předpoklady; takto cítím já!““ (Musil, Robert: Muž bez vlastností; kniha druhá, s. 72-73)