„Cit povinnosti je pro mne váha, již na nás a naši mocnost činnou tíží a doléhá fakt, že jsme lidmi. A výčitky svědomí, toť opět hlas naší vrozenosti: toť přirozený životní pud, jenž v nás mluví, odtud ta jejich hloubka a působivost, toť smysl Života, jenž se nám připomíná a nechce být zrazen, hlas Života celého, mluvícího k nepatrnému svému zlomku, jímž jsme – odtud zdání, že mluví kdosi nesmírný a věčný mimo nás – a vytýkajícího nám, že zrazujeme úmysl v nás vložený a že naše skutečnost neodpovídá našim možnostem. A odtud konečně i pocit zaslouženosti špatných následků, když nás postihují: neboť tomu tak vždy není, a jsou-li ostatně výčitky svědomí jev univerzální a přirozený, spojení výčitek s představou sankce je, tuším, duševní jev nabytý. Když mi vyvracejí mravní individualismus, krčím rameny nad způsobem, jímž přemýšlejí jeho odpůrci. Sociologové ukazují – ale ukázali to opravdu? – že mravní individualismus téměř vůbec neexistoval v primitivních společnostech. To bych řekl, právě proto byly primitivní. Křesťanství odsuzuje mravní individualismus podezírajíc jej z pýchy: ale ve svém vzniku bylo samo nejvýsostnějším dosud aktem a výbojem mravního individualismu. A společnost, ta už dokonce nechce být zkrácena ve svých právech domnělé rodičky mravního citu. Společnost? Je v ní ten nejmocnější princip donucovací, ale kde je v ní probůh stín principu povinnosti?
Koerce?: co hrdlo ráčí nebo snese; obligace?: ani stopy po ní. Prostinké duše zaměňující oba pojmy zapřahají pluh před voly. Společnost je danost, ne poslání. Je existenční fakt, ne životní smysl. Je podmínkou životní jistoty individua, zvláště civilizovaného: člověk aby splnil svůj osud, potřebuje žít společensky: ale potřeba není smysl: není účelem žít společensky. Žijeme tedy ve společenství, aby individuum bylo splněno a dosáhlo své dokonalosti! Ale žádejme na společnosti také, aby – jsouc sice jen podmínkou – byla nicméně podmínkou dokonalou. Toť říci, že výrazem morálního individualismu v oblasti sociální nemůže být leč požadavek spravedlnosti. Nikoliv soucit. Ne láska. A proč bych také miloval podmínky života víc než život? A okolnosti díla víc než dílo samo? Spravedlnost, jen spravedlností definuji svůj vztah k společenské hromadě – spravedlnosti, jež je projev reflexe a vůle, mimocitový střízlivý princip pořádací a vyrovnávací, účinek dokazatelného raisonnementu: její podstatou je univerzalita, jejím smyslem vzájemnost, jejími složkami požadavek svobody a uznání rovnosti.“ (Černý, Václav: Tvorba a osobnost, s. 26-27)
Žádné komentáře:
Okomentovat