Šťastná smrt

„Ano, dobře vím, jaká vášeň by mě vší silou naplnila. Dřív jsem byl příliš mladý. Držel jsem se moc uprostřed. Dnes jsem pochopil, že jednat, milovat a trpět ve skutečnosti znamená žít, ale jen pokud si člověk nic nenamlouvá a přijímá svůj osud jako jedinečný odraz duhy složené z radosti a utrpení, která je všem společná.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 38-39)

„Na patro mu stoupala hrozná nasládlá chuť opuštěnosti a osamění. Cítil se v tom pokoji všemu tak vzdálený, dokonce i své horečce, tak jasně si uvědomoval, jak jsou i nejlépe připravené lidské životy v podstatě absurdní a ubohé, až se před ním vynořila stydlivá, tajemná tvář jisté svobody, která se rodí z pochyb a podezíravosti. Kolem ubíhaly ochablé, zvadlé hodiny a čas čvachtal jako bláto.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 54)

„Když se zastavil omámen vůní vody nebo listí, hrdlo se mu stahovalo a představoval si, jak mu tečou slzy, které však nepřicházely. Stačil by jediný přítel nebo něčí otevřená náruč. Ale slzy se zastavovaly na hranicích světa bez něhy, v němž byl ponořen.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 60-61)

„S prázdným srdcem a sevřeným žaludkem cítil, jak v něm bobtná vzpoura. Do očí se mu draly obrazy z jeho života. Cosi v něm volalo po ženských gestech, po otevřených náručích a vlažných slzách. (...) Pozoroval své ruce a prsty a do srdce se mu vkrádaly dětské touhy. Se slzami mu stoupala do očí palčivá, tajená vroucnost, stesk po městech plných slunce a žen se zelenými večery, které zacelují rány. Slzy už mu tekly proudem. Rozlévalo se v něm velké jezero samoty a ticha a nad ním se nesl smutný nápěv jeho vysvobození.“ (Camus. Albert: Šťastná smrt, s. 62-63)

„Nyní viděl jasně. Dlouho doufal v lásku k ženě. A přitom k lásce nebyl stvořen. Jediné, co ve svém životě, v kanceláři na nábřeží, ve svém pokoji, ve spánku, v restauraci i u své milenky hledal, bylo štěstí, které stejně jako všichni považoval v hloubi duše za nemožné. Hrál si na touhu po štěstí. Nikdy ale po něm neprojevil vědomou a rozhodnou vůli.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 70-71)

„Zatím se změnila pouze jediná věc. Cítil se svobodný vůči své minulosti a vůči tomu, co ztratil. Chtěl už jen to sevření, uzavřený prostor v sobě, jasnozřivou a trpělivou vroucnost tváří v tvář světu. Chtěl pouze držet svůj život ve vlastních rukou, jako když se hněte ještě teplý chléb. Jako v těch dvou dlouhých nocích ve vlaku, kdy mohl hovořit sám se sebou a připravovat se k životu. Cucat svůj život jako cukrátko, tvarovat ho, ostřit do špičky a nakonec ho mír rád. To byla celá jeho vášeň. Od nynějška se ve všech projevech života bude usilovně snažit udržet tu přítomnost sebe sama vůči sobě, dokonce i za cenu samoty, která se tak těžce snáší, jak už věděl. Nezradí. Všechna jeho prudkost tomu bude nápomocna a dovede ho až do bodu, kde se setká s jeho láskou v podobě zuřivé vášně žít.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 71-72)

„Stejně jako si člověk musí umět říci dost v umění, stejně jako vždy přijde chvíle, kdy už by se sochař neměl ani dotknout vytesané sochy a kdy umělci vždy poslouží vůle po neinteligenci více než ta nejjemnější vlákna jasnozřivosti, tak je pro dovršení života ve štěstí zapotřebí alespoň minima neinteligence. Kdo neinteligenci nemá, měl by si ji opatřit.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 101)

„Nyní už je možné o jeho životě hovořit. Z té ničivé síly, která ho poháněla vpřed, z prchavé a tvořivé poezie jeho života už zbývala pouze pravda bez příkras, která je opakem poezie. Nyní už věděl, kým vlastně byl ze všech těch lidí, které v sobě měl jako každý na počátku pozemského života, z těch různých bytostí, jejichž kořeny se proplétaly, ale nesplývaly: a ten výběr, který lidem nabízí osud, učinil s odvahou a plným vědomím. V tom spočívalo veškeré jeho štěstí života i smrti. Pochopil, že mít strach ze smrti, kterou pozoroval se zvířecím vzrušením, znamená mít strach i ze života. Strach ze smrti ospravedlňoval neohraničené upínání se ke všemu, co je v člověku živoucího. A všichni, kdo neučinili rozhodující gesto, aby svůj život pozvedli, všichni, kdo se obávali bezmoci nebo ji naopak vynášeli, ti všichni měli strach ze smrti, neboť byla trestem za život, do něhož se nezapojili. Nežili dostatečně, protože nežili nikdy. A smrt jako by byla gestem, jímž cestovateli, marně hledajícímu, kde utišit žízeň, byla navždy odepřena voda. Ale pro jiné byla osudovým, něžným gestem, které maže a popírá, usmívá se na poznání i na vzpouru.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 121-122)