Žena i jako matka i jako milenka musí muže přijmout do sebe (Muž bez vlastností 5)

„Ale Klarisa měla už nějakou dobu v úmyslu dokázat svou sílu na muži bez vlastností. Nebyla by mohla přesně udat, od které doby; souviselo to s tímto pojmenováním, které Walter vymyslel a Ulrich uznal za správné; předtím, to musela přiznat, v dřívějších letech, mu nikdy nevěnovala vážnou pozornost, třebaže byli docela dobří přátelé. Ale „muž bez vlastností“, to připomínalo například hru na klavír, to znamená, všechny ty smutky, radostné skoky, výbuchy hněvu, jimiž člověk při ní probíhá, aniž to jsou docela skutečné vášně. S tím se cítila spřízněna. Odtud to vedlo rovnou cestou k tvrzení, že se člověk musí vzepřít dělat všechno, co se neděje celou duší, a tím byla uprostřed hluboce zjitřené skutečnosti svého manželství. Muž bez vlastností neříká životu ne, říká ještě ne! a tím se šetří pro budoucnost; tomu rozuměla celým tělem. Smyslem všech těch okamžiků, kdy vystupovala ze sebe, snad bylo, že se má stát bohorodičkou. Vzpomněla si na vidění, které měla před necelou čtvrthodinou. „Možná, že se každá matka může stát bohorodičkou,“ pomyslila si, „když nepovolí, nelže, ani se nesnaží, nýbrž vydá ze sebe jako dítě to, co jí skrznaskrz proniká! Za předpokladu, že pro sebe samu nedosáhne ničeho!“ dodala k tomu smutně. Neboť ta myšlenka v ní nevzbuzovala nikterak čistou pohodu, nýbrž naplňovala ji pocitem rozpolceným mezi trýzeň a blaženost, že je něčemu obětována. Třebaže její vize byla taková, jako by se ve větvích stromu, mezi listím, které znenadání zaplápolalo jako svíčky, objevil obraz, a hned poté se dřevo zase zavřelo, přece to teď její náladu natrvalo změnilo. Náhoda ji v následujícím okamžiku poskytla objev, pro každého jiného člověka bezvýznamný, že slovo matka je obsaženo ve slově mateřské znaménko; pro ni to znamenalo tolik, jako kdyby její osud byl náhle napsán ve hvězdách. Dojala a vzrušila ji podivuhodná myšlenka, že žena i jako matka i jako milenka musí muže přijmout do sebe. Nevěděla, jak se tam dostal, ale její odpor roztával, a jí to dodávalo sílu.
Ale muži bez vlastností ještě nikterak nevěřila. Mnoho věcí nemyslel tak, jak říkal. Když tvrdil, že člověk své myšlenky nemůže uskutečnit nebo že nic nebere docela vážně, byla to jenom schovávačka, to chápala jasně; zvětřili jeden druhého a poznali se po znamení, kdežto Walter se domníval, že Klarisa je občas šílená! A přece bylo v Ulrichovi něco zatrpkle zlého, ďábelsky souvisícího s nepořádkem světa. Bude třeba ho uvolnit. Bude muset pro něj dojít.“ (Musil, Robert: Muž bez vlastností; první kniha, s. 402-403)