„Touha po životě těch druhých. Je totiž viděn zvenčí, a tak je ucelený. Kdežto svůj život vidíme zevnitř, takže se nám jeví roztříštěně. I zde se ženeme za iluzí jednoty.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 33)
„Žít se svými vášněmi znamená žít také se svými utrpeními – ta tvoří jejich protiváhu, korektiv, vyvážení i cenu, jíž za ně platíme. Když se člověk naučil – a ne na papíře – být se svým utrpením sám, přemáhat touhu před ním utéci a iluzi, že je jiní mohou „sdílet“, nezbývá mu toho k učení už mnoho.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 49)
„S ženou je až na lásku nuda. Ona neví. Je třeba žít s jednou a mlčet. Nebo spát se všemi a konat. To nejdůležitější tkví v něčem jiném.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 49)
„Podstoupit tu zkoušku, vytěžit z ní jednotu. Pokud to druhý neopětuje, zemřít v různosti.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 51)
„Brutálně fyzicky toužit je snadné. Ale toužit souběžně s něžným citem vyžaduje čas. Je třeba projít přes celé území lásky, než najdeme plamen touhy. Je snad proto vždy tak obtížné toužit po tom, co milujeme?“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 53)
„Chci prostřednictvím moru vyjádřit nedýchatelné ovzduší, kterým jsme všichni trpěli, i atmosféru ohrožení a vyhnanství, v níž jsme žili. Tento výklad chci zároveň vztáhnout i na existenci v obecném smyslu. Mor poskytne obraz těch, kterým tato válka byla příležitostí k reflexi, k mlčení – i obraz duševního utrpení.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 61)
„Odloučení ztrácejí smysl pro kritiku. Vidíme, jak i ti nejinteligentnější z nich hledají v novinách nebo v rozhlasovém vysílání důvody k tomu, aby mohli věřit v brzký konec moru, dělat si nepodložené naděje a zakoušet zbytečné obavy při četbě úvah, které nějaký novinář napsal vlastně náhodou, zívaje při tom nudou.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 64)
„Co svět prosvětluje a činí snesitelným, je obvyklé vědomí našich svazků s ním a především toho, co nás spojuje s lidmi. Vztahy s lidskými bytostmi nám umožňují stále pokračovat, protože neustále předpokládají další rozvíjení, budoucnost – a protože i my žijeme tak, jako kdyby našim jediným posláním bylo mít právě vztahy s lidmi. Avšak ve dny, kdy si uvědomíme, že to není náš jediný úkol, kdy zejména nahlédneme, že lidi při nás drží jedině naše vůle – přestaňte psát nebo mluvit, izolujte se, a uvidíte, jak se začnou vytrácet z vašeho dosahu –, že většina z nich k nám je ve skutečnosti obrácena zády (ne ze zlomyslnosti, ale z lhostejnosti) a ti zbývajíc si vždycky uchovávají možnost zajímat se o něco jiného, když si takto představíme všechno, co je v tom, čemu říkáme láska nebo přátelství, dílem náhody, souhrou okolností, tehdy se svět navrátí do své noci a my k onomu velkému chladu, z něhož nás lidská něha na chvíli vytrhla.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 64-65)
„Mít sílu rozhodnout se pro to, čemu dáváme přednost a vytrvat v tom. Jinak je lépe zemřít.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 78)
„Obnovit morálku prostřednictvím Ty. Nevěřím, že někde existuje jiný svět, kde bychom museli „vydat počet“. Ale své počty k vydání máme už na tomto světě – všem těm, které milujeme.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 81)
„Útěchou tohoto světa je, že utrpení není nepřetržité. Bolesti mizí a radosti se vracejí. Všechno se vyrovnává. Tento svět je vyvážený. Ba dokonce pokud naše vůle vytrhne jedno utrpení z běhu času a ozvláštní je a my je povýšíme na úroveň sil, abychom je mohli zakoušet nepřetržitě, je tato volba důkazem, že ono utrpení bereme jako dobro, a vyvážení tentokrát tkví přímo v něm.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 81)
„Přijde okamžik, kdy nás opouští mládí. Je to okamžik, kdy nás opouštějí lidské bytosti. Je třeba dokázat to přijmout. Ten okamžik je však krutý.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 97)
„Nic nemůžeme zakládat na lásce: uniká mezi prsty, je to trýzeň, úžasné okamžiky nebo neprodlený pád. Ale není...“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 102)
„Lásku lze uchovat jedině z důvodů vůči ní vnějších. Například morálních.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 106)
„Ve třiceti by se člověk měl zvládat, vědět přesně, jaké má nedostatky a přednosti, znát své meze, předvídat, kdy se sesype – být to, co je. A hlavně to umět přijmout. Vstupujeme do pozitivního období. Zbývá všechno udělat a od všeho upustit. Zabydlit se v přirozenosti, ale se svou maskou. Poznal jsem dost věcí, abych se dokázal téměř všeho vzdát. Zůstává nesmírné, tvrdošíjné každodenní úsilí. Úsilí skryté, bez naděje a bez hořkosti. Nic už nepopírat, protože všechno se může potvrdit. Být nad rozervaností.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 118)
„Nejpřirozenějším sklonem člověka je ničit se a spolu se sebou ničit i všechny ostatní. Jak nezměrného úsilí je zapotřebí k tomu, abychom byli pouze normální! A o kolik větší úsilí musí vynaložit ten, kdo má ctižádost se ovládat a chce ovládnout ducha. Člověk není nic sám od sebe. Je jenom nekonečná šance. Ale za tuto šanci je nekonečně odpovědný. Sám od sebe má člověk tendenci rozmělňovat se. Ale pokud v něm zvítězí vůle, svědomí, jeho dobrodružný duch, ona šance začne vzrůstat. Nikdo nemůže tvrdit, že dospěl k lidským mezím. O tom mě přesvědčilo těch pět let, co máme za sebou. Od zvěrstev po mučednictví, od zlodušství po beznadějnou oběť není svědectví, jež by námi neotřáslo. Je na každém z nás, aby sám v sobě maximálně vytěžil šanci člověka, beze zbytku využil jeho mravní sílu. Až lidské meze nabudou smyslu, potom se začne klást otázka Boha. Ne však dříve, v žádném případě předtím, než bude možnost prožita až do konce. Je pouze jeden možný cíl pro velké činy a tím je lidská plodnost. Ale nejdříve je třeba stát se pánem sebe sama.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 130)
„Už rok mi vynechává paměť. Nejsem schopen si zapamatovat, co mi kdo vypráví – vypadly mi celé úseky minulosti, které přitom byly živé. Než se to zlepší (pokud se to zlepší), je jasné, že si zde musím zaznamenávat čím dál tím víc věcí, dokonce i ty osobní, co se dá dělat. Nakonec se mi totiž všechno sbíhá do jedné poněkud zamlžené roviny, zapomnění zachvacuje i srdce. Je teď schopno pouze krátkodobých citových hnutí, postrádajících dlouhé doznívání, jaké jim propůjčuje paměť. Takovouhle vnímavost mají psi.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 154)
„A že mor si každý nese v sobě, protože nikdo, skutečně nikdo z lidí jím není nedotčen. A že je třeba ustavičně se hlídat, abychom v jediné minutě nepozornosti nedýchli někomu do tváře a nepředali mu infekci. Přirozený je mikrob. Zbytek – zdraví, zachovalost, nebo chcete-li čistota – je dílem vůle, a to takové vůle, která nesmí nikdy ochabnout. Čestný člověk, takový, který nikoho nenakazí, je ten, který je co možná nejméně nepozorný.
Ano, je únavné být ničema. Ale ještě únavnější je nechtít být ničema. Právě proto jsou všichni unavení, tak trochu ničema je totiž každý. Ale taky proto někteří zakoušejí krajní únavu, z níž už je vysvobodí až smrt.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 154-155)
„Proč člověk pije? Protože při pití všechno nabývá na významu, všechno je nesmírně důležité. Závěr: pije se z bezmoci a proto, že nám nic jiného nezbývá.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 160)
„Mladý muž takto vržený do světa, bohatý navenek, ale chudý uvnitř, se marně snaží nahradit vnitřní bohatství vnějším, chce všechno přijímat zvenčí, podoben oněm starcům, kteří se snaží načerpat nové síly z dechu mladých dívek.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 190)
„Klid a mír by znamenalo milovat mlčky. Ale je tu vědomí a dotyčná osoba; je třeba mluvit. Z lásky se stane peklo. (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 204)
„Žijeme příliš dlouho.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 214)
„Odevzdat se někomu má smysl jen tehdy, pokud se člověk má v moci. – Jinak se odevzdává, aby unikl vlastní bídě. Může dát pouze to, co má. Být svým vlastním pánem dříve, než složí zbraně.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 227)
„Předmluvu ke knize politických statí. Z tohoto hlediska poslední esej dosti dobře vyjadřuje, co si myslím, že totiž moderní člověk je nucen zabývat se politikou. Zabývám se jí jen nerad a proto jsem – vzhledem spíše ke svým nectnostem než přednostem – nikdy nedokázal odmítnout nic z povinností, které se naskytly.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 234)
„Jestliže jsme jedinkrát zahlédli záři štěstí ve tváři bytosti, již milujeme, víme, že pro člověka neexistuje jiné poslání než vyvolávat toto světlo ve tvářích kolem sebe... a trýzníme se při pomyšlení na neštěstí a noc, které už jenom tím, že žijeme, vrháme do srdcí, jež potkáváme.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 235)
„Toužil po dvou věcech, z nichž první bylo absolutně se jí zmocnit. Druhou bylo, že ji chtěl zanechat absolutní vzpomínku. Muži natolik dobře vědí, že láska je odsouzena k zániku, že na vzpomínku na tuto lásku pracují po celý čas, kdy jí prožívají. Chtěl jí o sobě zanechat velkolepou představu, aby jejich láska byla jednou provždy veliká. Ale teď věděl, že on veliký není, že ona si to dříve či později uvědomí a že namísto absolutní vzpomínky to pro něho bude aspoň absolutní smrt. Vítězství, jediné vítězství by bylo v poznání, že láska může být velká dokonce i tehdy, když milenec veliký není. Avšak na tuto strašlivou skromnost dosud nebyl připraven.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 239)
„Z nedostatku lásky se můžeme snažit mít poctivost. Smutnou poctivost.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 242)
„Zatvrzele směšujeme na jedné straně manželství a lásku, na straně druhé štěstí a lásku. Ale ty věci nemají nic společného. Proto se stává, jelikož nepřítomnost lásky je častější než láska, že některá manželství bývají šťastná.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s.249)
„Fyzická žárlivost je z velké části soud vynášený nad sebou samým. Právě proto, že víme, jakých myšlenek jsme schopni, představujeme si, že ten druhý smýšlí stejně.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 249)
„Jako bezúhonný manžel byl ateista, konvertoval poté, co se z něj stal cizoložník.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 258)
„Moje nejtrvalejší pokušení, proti němuž jsem nikdy nepřestal vést vyčerpávající boj: cynismus.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 273)
„Vždycky nastane okamžik, kdy lidé přestanou bojovat a drásat se a konečně přistoupí na to, milovat se takoví, jací jsou. To je nebe na zemi.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 278)
„Žít se svými vášněmi znamená žít také se svými utrpeními – ta tvoří jejich protiváhu, korektiv, vyvážení i cenu, jíž za ně platíme. Když se člověk naučil – a ne na papíře – být se svým utrpením sám, přemáhat touhu před ním utéci a iluzi, že je jiní mohou „sdílet“, nezbývá mu toho k učení už mnoho.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 49)
„S ženou je až na lásku nuda. Ona neví. Je třeba žít s jednou a mlčet. Nebo spát se všemi a konat. To nejdůležitější tkví v něčem jiném.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 49)
„Podstoupit tu zkoušku, vytěžit z ní jednotu. Pokud to druhý neopětuje, zemřít v různosti.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 51)
„Brutálně fyzicky toužit je snadné. Ale toužit souběžně s něžným citem vyžaduje čas. Je třeba projít přes celé území lásky, než najdeme plamen touhy. Je snad proto vždy tak obtížné toužit po tom, co milujeme?“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 53)
„Chci prostřednictvím moru vyjádřit nedýchatelné ovzduší, kterým jsme všichni trpěli, i atmosféru ohrožení a vyhnanství, v níž jsme žili. Tento výklad chci zároveň vztáhnout i na existenci v obecném smyslu. Mor poskytne obraz těch, kterým tato válka byla příležitostí k reflexi, k mlčení – i obraz duševního utrpení.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 61)
„Odloučení ztrácejí smysl pro kritiku. Vidíme, jak i ti nejinteligentnější z nich hledají v novinách nebo v rozhlasovém vysílání důvody k tomu, aby mohli věřit v brzký konec moru, dělat si nepodložené naděje a zakoušet zbytečné obavy při četbě úvah, které nějaký novinář napsal vlastně náhodou, zívaje při tom nudou.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 64)
„Co svět prosvětluje a činí snesitelným, je obvyklé vědomí našich svazků s ním a především toho, co nás spojuje s lidmi. Vztahy s lidskými bytostmi nám umožňují stále pokračovat, protože neustále předpokládají další rozvíjení, budoucnost – a protože i my žijeme tak, jako kdyby našim jediným posláním bylo mít právě vztahy s lidmi. Avšak ve dny, kdy si uvědomíme, že to není náš jediný úkol, kdy zejména nahlédneme, že lidi při nás drží jedině naše vůle – přestaňte psát nebo mluvit, izolujte se, a uvidíte, jak se začnou vytrácet z vašeho dosahu –, že většina z nich k nám je ve skutečnosti obrácena zády (ne ze zlomyslnosti, ale z lhostejnosti) a ti zbývajíc si vždycky uchovávají možnost zajímat se o něco jiného, když si takto představíme všechno, co je v tom, čemu říkáme láska nebo přátelství, dílem náhody, souhrou okolností, tehdy se svět navrátí do své noci a my k onomu velkému chladu, z něhož nás lidská něha na chvíli vytrhla.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 64-65)
„Mít sílu rozhodnout se pro to, čemu dáváme přednost a vytrvat v tom. Jinak je lépe zemřít.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 78)
„Obnovit morálku prostřednictvím Ty. Nevěřím, že někde existuje jiný svět, kde bychom museli „vydat počet“. Ale své počty k vydání máme už na tomto světě – všem těm, které milujeme.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 81)
„Útěchou tohoto světa je, že utrpení není nepřetržité. Bolesti mizí a radosti se vracejí. Všechno se vyrovnává. Tento svět je vyvážený. Ba dokonce pokud naše vůle vytrhne jedno utrpení z běhu času a ozvláštní je a my je povýšíme na úroveň sil, abychom je mohli zakoušet nepřetržitě, je tato volba důkazem, že ono utrpení bereme jako dobro, a vyvážení tentokrát tkví přímo v něm.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 81)
„Přijde okamžik, kdy nás opouští mládí. Je to okamžik, kdy nás opouštějí lidské bytosti. Je třeba dokázat to přijmout. Ten okamžik je však krutý.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 97)
„Nic nemůžeme zakládat na lásce: uniká mezi prsty, je to trýzeň, úžasné okamžiky nebo neprodlený pád. Ale není...“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 102)
„Lásku lze uchovat jedině z důvodů vůči ní vnějších. Například morálních.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 106)
„Ve třiceti by se člověk měl zvládat, vědět přesně, jaké má nedostatky a přednosti, znát své meze, předvídat, kdy se sesype – být to, co je. A hlavně to umět přijmout. Vstupujeme do pozitivního období. Zbývá všechno udělat a od všeho upustit. Zabydlit se v přirozenosti, ale se svou maskou. Poznal jsem dost věcí, abych se dokázal téměř všeho vzdát. Zůstává nesmírné, tvrdošíjné každodenní úsilí. Úsilí skryté, bez naděje a bez hořkosti. Nic už nepopírat, protože všechno se může potvrdit. Být nad rozervaností.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 118)
„Nejpřirozenějším sklonem člověka je ničit se a spolu se sebou ničit i všechny ostatní. Jak nezměrného úsilí je zapotřebí k tomu, abychom byli pouze normální! A o kolik větší úsilí musí vynaložit ten, kdo má ctižádost se ovládat a chce ovládnout ducha. Člověk není nic sám od sebe. Je jenom nekonečná šance. Ale za tuto šanci je nekonečně odpovědný. Sám od sebe má člověk tendenci rozmělňovat se. Ale pokud v něm zvítězí vůle, svědomí, jeho dobrodružný duch, ona šance začne vzrůstat. Nikdo nemůže tvrdit, že dospěl k lidským mezím. O tom mě přesvědčilo těch pět let, co máme za sebou. Od zvěrstev po mučednictví, od zlodušství po beznadějnou oběť není svědectví, jež by námi neotřáslo. Je na každém z nás, aby sám v sobě maximálně vytěžil šanci člověka, beze zbytku využil jeho mravní sílu. Až lidské meze nabudou smyslu, potom se začne klást otázka Boha. Ne však dříve, v žádném případě předtím, než bude možnost prožita až do konce. Je pouze jeden možný cíl pro velké činy a tím je lidská plodnost. Ale nejdříve je třeba stát se pánem sebe sama.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 130)
„Už rok mi vynechává paměť. Nejsem schopen si zapamatovat, co mi kdo vypráví – vypadly mi celé úseky minulosti, které přitom byly živé. Než se to zlepší (pokud se to zlepší), je jasné, že si zde musím zaznamenávat čím dál tím víc věcí, dokonce i ty osobní, co se dá dělat. Nakonec se mi totiž všechno sbíhá do jedné poněkud zamlžené roviny, zapomnění zachvacuje i srdce. Je teď schopno pouze krátkodobých citových hnutí, postrádajících dlouhé doznívání, jaké jim propůjčuje paměť. Takovouhle vnímavost mají psi.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 154)
„A že mor si každý nese v sobě, protože nikdo, skutečně nikdo z lidí jím není nedotčen. A že je třeba ustavičně se hlídat, abychom v jediné minutě nepozornosti nedýchli někomu do tváře a nepředali mu infekci. Přirozený je mikrob. Zbytek – zdraví, zachovalost, nebo chcete-li čistota – je dílem vůle, a to takové vůle, která nesmí nikdy ochabnout. Čestný člověk, takový, který nikoho nenakazí, je ten, který je co možná nejméně nepozorný.
Ano, je únavné být ničema. Ale ještě únavnější je nechtít být ničema. Právě proto jsou všichni unavení, tak trochu ničema je totiž každý. Ale taky proto někteří zakoušejí krajní únavu, z níž už je vysvobodí až smrt.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 154-155)
„Proč člověk pije? Protože při pití všechno nabývá na významu, všechno je nesmírně důležité. Závěr: pije se z bezmoci a proto, že nám nic jiného nezbývá.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 160)
„Mladý muž takto vržený do světa, bohatý navenek, ale chudý uvnitř, se marně snaží nahradit vnitřní bohatství vnějším, chce všechno přijímat zvenčí, podoben oněm starcům, kteří se snaží načerpat nové síly z dechu mladých dívek.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 190)
„Klid a mír by znamenalo milovat mlčky. Ale je tu vědomí a dotyčná osoba; je třeba mluvit. Z lásky se stane peklo. (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 204)
„Žijeme příliš dlouho.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 214)
„Odevzdat se někomu má smysl jen tehdy, pokud se člověk má v moci. – Jinak se odevzdává, aby unikl vlastní bídě. Může dát pouze to, co má. Být svým vlastním pánem dříve, než složí zbraně.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 227)
„Předmluvu ke knize politických statí. Z tohoto hlediska poslední esej dosti dobře vyjadřuje, co si myslím, že totiž moderní člověk je nucen zabývat se politikou. Zabývám se jí jen nerad a proto jsem – vzhledem spíše ke svým nectnostem než přednostem – nikdy nedokázal odmítnout nic z povinností, které se naskytly.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 234)
„Jestliže jsme jedinkrát zahlédli záři štěstí ve tváři bytosti, již milujeme, víme, že pro člověka neexistuje jiné poslání než vyvolávat toto světlo ve tvářích kolem sebe... a trýzníme se při pomyšlení na neštěstí a noc, které už jenom tím, že žijeme, vrháme do srdcí, jež potkáváme.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 235)
„Toužil po dvou věcech, z nichž první bylo absolutně se jí zmocnit. Druhou bylo, že ji chtěl zanechat absolutní vzpomínku. Muži natolik dobře vědí, že láska je odsouzena k zániku, že na vzpomínku na tuto lásku pracují po celý čas, kdy jí prožívají. Chtěl jí o sobě zanechat velkolepou představu, aby jejich láska byla jednou provždy veliká. Ale teď věděl, že on veliký není, že ona si to dříve či později uvědomí a že namísto absolutní vzpomínky to pro něho bude aspoň absolutní smrt. Vítězství, jediné vítězství by bylo v poznání, že láska může být velká dokonce i tehdy, když milenec veliký není. Avšak na tuto strašlivou skromnost dosud nebyl připraven.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 239)
„Z nedostatku lásky se můžeme snažit mít poctivost. Smutnou poctivost.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 242)
„Zatvrzele směšujeme na jedné straně manželství a lásku, na straně druhé štěstí a lásku. Ale ty věci nemají nic společného. Proto se stává, jelikož nepřítomnost lásky je častější než láska, že některá manželství bývají šťastná.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s.249)
„Fyzická žárlivost je z velké části soud vynášený nad sebou samým. Právě proto, že víme, jakých myšlenek jsme schopni, představujeme si, že ten druhý smýšlí stejně.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 249)
„Jako bezúhonný manžel byl ateista, konvertoval poté, co se z něj stal cizoložník.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 258)
„Moje nejtrvalejší pokušení, proti němuž jsem nikdy nepřestal vést vyčerpávající boj: cynismus.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 273)
„Vždycky nastane okamžik, kdy lidé přestanou bojovat a drásat se a konečně přistoupí na to, milovat se takoví, jací jsou. To je nebe na zemi.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 278)
Žádné komentáře:
Okomentovat