„Co chci říct:
Že člověk nemusí být romantik, aby se mu stýskalo po ztracené chudobě. Určitý počet let prožitých v bídě stačí, abyste si vytvořili jistou citovost. V tomto speciálním případě představuje zvláštní cit syna k matce jeho veškerou citovost. Projevy této citovosti v nejrůznějších oblastech dostatečně vysvětluje skrytá, fyzická vzpomínka na dětství (smůla, která ulpívá na duši).
Odtud pro toho, kdo si to uvědomí, jakási vděčnost, a tudíž špatné svědomí. Odtud také, v porovnání s jiným prostředím, pokud do něho člověk přešel, pocit ztraceného bohatství. Bohatým lidem připadá nebe, které je nám přidáno, jako přirozený dar. U chudáků je mu vrácena povaha nekonečné milosti.
Špatné svědomí vyžaduje přiznání. Dílo takovým přiznáním je, musím vydat svědectví. Budu mluvit jen o jednom, jen nad jedním se potřebuji zamyslet. Právě v onom chudobném životě, mezi těmi pokornými či ješitnými lidmi jsem si bezpečně sáhl na to, co mi připadá jako pravý smysl života. Na tohle umělecká díla nikdy nemohou stačit. Umění pro mne není všechno. Ať je alespoň prostředkem.
Svou váhu mají i chvíle nedobrého studu, drobná zbabělství, neuvědomělá úcta vůči onomu druhému světu (světu peněz). Myslím, že svět chudých je jeden z mála, ne-li jediný, který je uzavřen sám do sebe, který vytváří ve společnosti ostrov. Snadno se v něm hraje na robinzony. Kdo se do něj pohrouží, nemůže říci „tady“ o doktorově bytě, kam je to pár kroků.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 13)
„Hledat styčné body. Všechny styčné body. Chci-li psát o lidech, jak bych se mohl odvrátit od krajiny? A pokud mě přitahuje nebe a světlo, mám proto zapomenout na oči a hlas těch, které mám rád? Vždycky dostanu přátelství rozložené na prvočinitele, citové hnutí kousek po kousku, nikdo mi nedá nějaký cit či přátelství jako takové.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 22)
„Neodlučovat se od světa. Člověk nemůže svůj život prohrát, když s ním vyjde na světlo. Mou veškerou snahou ve všech situacích, při malérech, rozčarováních, je zase nalézt ztracený kontakt. Dokonce i teď, kdy je mi tak smutno, tolik toužím milovat a při pouhém pohledu na pahorek ve večerním vzduchu se mi zatočí hlava.
Kontakt se skutečností, především s přírodou, a dále s uměním těch, kteří pochopili, a mým vlastním uměním, jsem-li ho schopen. A pokud ne, jsou přede mnou ještě světlo a voda a opojení, a také rty zvlhlé touhou.
Vlídná beznaděj. Bezvýchodná, člověk však ví, že její neochabující snaha opanovat vás je marná. Co je hlavní: neztratit sebe sama a neztratit to, co je ze mne ukryto ve světě.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 30-31)
„Nejnebezpečnější pokušení: být něco extra.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 37)
„Muž, který hledal život v tom, do čeho bývá vkládán (sňatek, postavení atd.), a který zničehonic zjistí při čtení módního katalogu, nakolik byl svému životu (životu, jak je pojímán v módních katalozích) cizí.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 50)
„Vždycky když slyším nějaký politický projev nebo když si přečtu něco od těch, kdo nás řídí, děsí mě už po léta, že neslyším nic, co by se podobalo lidskému hlasu. Jsou to pořád stejná slova tvrdící stejné lži. A že se s tím lidé smíří, že hněv lidu ještě ty loutky nesmetl, v tom vidím důkaz, že lidé nepřikládají své vládě pražádnou důležitost a že si zahrávají, ano, opravdu si zahrávají s celou jednou částí svého života a svých takříkajíc životních zájmů.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 52)
„Čekají na mě věci a bytosti a já na ně nejspíš taky čekám a toužím po nich vší silou a vším svým smutkem.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 56)
„Já se neodevzdám. Vším svým mlčením budu reptat až do konce. Není možné říkat „musí se“. Pravdu má moje revolta a od té radosti, co chodí po světě jako poutnice, se nesmím hnout ani na krok.
Mraky nad klášterem bachratí a noc pomaloučku halí do tmy kameny, do nichž je vepsána mravnost, jíž obdařujeme ty, kdo zemřeli. Kdybych dostal za úkol napsat tady mravoučnou knihu, měla by sto stran a 99 by jich bylo bílých. Na poslední stránku bych napsal: „Znám jen jedinou povinnost, povinnost milovat.“ A na všechno ostatní říkám ne. Říkám ne ze všech sil.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 57-58)
„Lízat svůj život jako cukrkandl, tvarovat jej, vybrušovat, až se nám konečně líbí, tak jako hledáme slovo, obraz, konečné znění věty, to, co uzavře, zastaví, s čím odejdeme a co bude od té chvíle dodávat veškerou barvu našemu pohledu. Tady mohu krásně stanout, dospět konečně k závěru toho roku zběsilého života v přepínání. To sebezpřítomnění sobě samému se vynasnažím dovést až do konce, udržet je před všemi tvářemi svého života – dokonce i za cenu samoty, o níž teď už vím, jak těžko se snáší. Neustoupit – to je to celé. Nepřivolit, nezradit. Dopomáhá mi k tomu všechna má prudkost a až tam, kam se jí nechám unést, za mnou přijde má láska a spolu s ní to zuřivé zaujetí pro život, jež dává smysl mým dnům.
Pokaždé když člověk (já) povolí vlastní samolibosti, pokaždé když myslí a žije, aby se „předváděl“, zrazuje. A pokaždé, když jsem uhnul před pravdou, mohla za to nešťastná snaha předvádět se. Není nutné se druhým svěřovat, to jenom těm, které máme rádi. Protože pak už něco neprozrazujeme, abychom se předvedli, ale jenom, abychom obdarovali. V člověku, který na sebe upozorňuje, jen když je potřeba, je mnohem více síly. Vydržet až do konce znamená dokázat nevyzradit své tajemství. Trpěl jsem, že jsem sám, ale protože jsem si uchoval své tajemství, muka osamělosti jsem překonal. A dnes neznám větší blaženost než žít sám a neznámý.
(...)
Jsem-li dnes všemu tak vzdálen, je to tím, že mám sílu jedině milovat a žasnout. Život s tváří zalitou slzami a sluncem, život bez soli a vyhřátého kamene, život, jak ho mám rád a jak ho vidím – připadá mi, že když ho budu laskat, spojí se všechny mé síly beznaděje a lásky. (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 61-62)
„Potřeba štěstí a jeho trpělivé hledání. Není nutno zahánět trudnomyslnou náladu, ale je nutně třeba v sobě vymýtit ono zalíbení ve svízelném a osudovém. Být šťasten s přáteli, v souladu se světem, a své štěstí si vydobývat směřováním po cestě, která přitom vede ke smrti.
„Před smrtí se roztřesete strachy.“
„Ano, ale budu vědět, že jsem si nenechal ujít nic z toho, co je celým mým posláním, a to je úkol žít.“ Nepřivolit konvencím a kancelářské pracovní době. Nevzdávat se. Nikdy se nevzdat – požadovat pořád víc a víc. Být však při jasném vědomí dokonce i za oněch hodin strávených v kanceláři. Toužit po nahé oproštěnosti, do níž nás svět vrhá, jakmile se před ním octneme sami. Ale hlavně, máme-li být, nesnažit se budit zdání.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 73)
„Jde především o to, mlčet – zrušit obecenstvo a dokázat sám sebe posuzovat. Najít rovnováhu pozorné kultury těla a pozorného vědomí života. Upustit od veškerých nároků a horlivě pracovat na dvojím osvobození – ve vztahu k penězům a ve vztahu ke své vlastní ješitnosti a svým zbabělstvím. Přemýšlet o jediné věci dva roky není v životě nijak nadbytečné. Je třeba vyřešit všechna předchozí stádia a všechnu svou sílu vynaložit nejprve na to, nic se neodnaučit, a potom na trpělivé učení.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 85)
„Kde se v člověku bere ta domýšlivost, aby druhým i sobě namlouval, že prahne po nějaké pravdě, když přitom od tohoto světa chce lásku.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 93)
„Nezakoušíme pocity, které by nás proměnily, nýbrž pocity, které nám vnuknou myšlenku na proměnu. Čili láska nás nezbaví sobectví, ale upozorní na ně a vyvolá v nás představu jakési daleké domoviny, kde už pro takové sobectví nebude místo.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 99)
„Odpočívat u mě znamená planout. A palčivá je nejenom radost. Ale i ustavičná práce, ustavičné manželství nebo ustavičná touha.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 114)
„Čímpak se řídí srdce? Že máme rádi? Nic není méně jisté. Člověk nakrásně může vědět, co znamená trápit se pro lásku, a stejně neví, co je to láska. Tady je láska uskrovňování, oželení něčeho, prázdné ruce. Nebudu na to mít elán; zbývá mi úzkost. Peklo, v němž všechno předpokládá ráj. Avšak je to peklo. Životem a láskou nazývám to, co ve mně zanechává prázdno. Odjezd, tíseň, rozchod, to srdce beze světla, rozprášené po mém nitru, slaná chuť slzí a lásky.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 180)
„Srv. Marcus Aurelius: „Všude, kde se dá žít, dá se žít dobře.“
„To, co brání v zamýšleném díle, stane se dílem samým.“
To, co se postaví do cesty, další kus cesty přidá.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 198)
Že člověk nemusí být romantik, aby se mu stýskalo po ztracené chudobě. Určitý počet let prožitých v bídě stačí, abyste si vytvořili jistou citovost. V tomto speciálním případě představuje zvláštní cit syna k matce jeho veškerou citovost. Projevy této citovosti v nejrůznějších oblastech dostatečně vysvětluje skrytá, fyzická vzpomínka na dětství (smůla, která ulpívá na duši).
Odtud pro toho, kdo si to uvědomí, jakási vděčnost, a tudíž špatné svědomí. Odtud také, v porovnání s jiným prostředím, pokud do něho člověk přešel, pocit ztraceného bohatství. Bohatým lidem připadá nebe, které je nám přidáno, jako přirozený dar. U chudáků je mu vrácena povaha nekonečné milosti.
Špatné svědomí vyžaduje přiznání. Dílo takovým přiznáním je, musím vydat svědectví. Budu mluvit jen o jednom, jen nad jedním se potřebuji zamyslet. Právě v onom chudobném životě, mezi těmi pokornými či ješitnými lidmi jsem si bezpečně sáhl na to, co mi připadá jako pravý smysl života. Na tohle umělecká díla nikdy nemohou stačit. Umění pro mne není všechno. Ať je alespoň prostředkem.
Svou váhu mají i chvíle nedobrého studu, drobná zbabělství, neuvědomělá úcta vůči onomu druhému světu (světu peněz). Myslím, že svět chudých je jeden z mála, ne-li jediný, který je uzavřen sám do sebe, který vytváří ve společnosti ostrov. Snadno se v něm hraje na robinzony. Kdo se do něj pohrouží, nemůže říci „tady“ o doktorově bytě, kam je to pár kroků.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 13)
„Hledat styčné body. Všechny styčné body. Chci-li psát o lidech, jak bych se mohl odvrátit od krajiny? A pokud mě přitahuje nebe a světlo, mám proto zapomenout na oči a hlas těch, které mám rád? Vždycky dostanu přátelství rozložené na prvočinitele, citové hnutí kousek po kousku, nikdo mi nedá nějaký cit či přátelství jako takové.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 22)
„Neodlučovat se od světa. Člověk nemůže svůj život prohrát, když s ním vyjde na světlo. Mou veškerou snahou ve všech situacích, při malérech, rozčarováních, je zase nalézt ztracený kontakt. Dokonce i teď, kdy je mi tak smutno, tolik toužím milovat a při pouhém pohledu na pahorek ve večerním vzduchu se mi zatočí hlava.
Kontakt se skutečností, především s přírodou, a dále s uměním těch, kteří pochopili, a mým vlastním uměním, jsem-li ho schopen. A pokud ne, jsou přede mnou ještě světlo a voda a opojení, a také rty zvlhlé touhou.
Vlídná beznaděj. Bezvýchodná, člověk však ví, že její neochabující snaha opanovat vás je marná. Co je hlavní: neztratit sebe sama a neztratit to, co je ze mne ukryto ve světě.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 30-31)
„Nejnebezpečnější pokušení: být něco extra.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 37)
„Muž, který hledal život v tom, do čeho bývá vkládán (sňatek, postavení atd.), a který zničehonic zjistí při čtení módního katalogu, nakolik byl svému životu (životu, jak je pojímán v módních katalozích) cizí.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 50)
„Vždycky když slyším nějaký politický projev nebo když si přečtu něco od těch, kdo nás řídí, děsí mě už po léta, že neslyším nic, co by se podobalo lidskému hlasu. Jsou to pořád stejná slova tvrdící stejné lži. A že se s tím lidé smíří, že hněv lidu ještě ty loutky nesmetl, v tom vidím důkaz, že lidé nepřikládají své vládě pražádnou důležitost a že si zahrávají, ano, opravdu si zahrávají s celou jednou částí svého života a svých takříkajíc životních zájmů.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 52)
„Čekají na mě věci a bytosti a já na ně nejspíš taky čekám a toužím po nich vší silou a vším svým smutkem.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 56)
„Já se neodevzdám. Vším svým mlčením budu reptat až do konce. Není možné říkat „musí se“. Pravdu má moje revolta a od té radosti, co chodí po světě jako poutnice, se nesmím hnout ani na krok.
Mraky nad klášterem bachratí a noc pomaloučku halí do tmy kameny, do nichž je vepsána mravnost, jíž obdařujeme ty, kdo zemřeli. Kdybych dostal za úkol napsat tady mravoučnou knihu, měla by sto stran a 99 by jich bylo bílých. Na poslední stránku bych napsal: „Znám jen jedinou povinnost, povinnost milovat.“ A na všechno ostatní říkám ne. Říkám ne ze všech sil.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 57-58)
„Lízat svůj život jako cukrkandl, tvarovat jej, vybrušovat, až se nám konečně líbí, tak jako hledáme slovo, obraz, konečné znění věty, to, co uzavře, zastaví, s čím odejdeme a co bude od té chvíle dodávat veškerou barvu našemu pohledu. Tady mohu krásně stanout, dospět konečně k závěru toho roku zběsilého života v přepínání. To sebezpřítomnění sobě samému se vynasnažím dovést až do konce, udržet je před všemi tvářemi svého života – dokonce i za cenu samoty, o níž teď už vím, jak těžko se snáší. Neustoupit – to je to celé. Nepřivolit, nezradit. Dopomáhá mi k tomu všechna má prudkost a až tam, kam se jí nechám unést, za mnou přijde má láska a spolu s ní to zuřivé zaujetí pro život, jež dává smysl mým dnům.
Pokaždé když člověk (já) povolí vlastní samolibosti, pokaždé když myslí a žije, aby se „předváděl“, zrazuje. A pokaždé, když jsem uhnul před pravdou, mohla za to nešťastná snaha předvádět se. Není nutné se druhým svěřovat, to jenom těm, které máme rádi. Protože pak už něco neprozrazujeme, abychom se předvedli, ale jenom, abychom obdarovali. V člověku, který na sebe upozorňuje, jen když je potřeba, je mnohem více síly. Vydržet až do konce znamená dokázat nevyzradit své tajemství. Trpěl jsem, že jsem sám, ale protože jsem si uchoval své tajemství, muka osamělosti jsem překonal. A dnes neznám větší blaženost než žít sám a neznámý.
(...)
Jsem-li dnes všemu tak vzdálen, je to tím, že mám sílu jedině milovat a žasnout. Život s tváří zalitou slzami a sluncem, život bez soli a vyhřátého kamene, život, jak ho mám rád a jak ho vidím – připadá mi, že když ho budu laskat, spojí se všechny mé síly beznaděje a lásky. (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 61-62)
„Potřeba štěstí a jeho trpělivé hledání. Není nutno zahánět trudnomyslnou náladu, ale je nutně třeba v sobě vymýtit ono zalíbení ve svízelném a osudovém. Být šťasten s přáteli, v souladu se světem, a své štěstí si vydobývat směřováním po cestě, která přitom vede ke smrti.
„Před smrtí se roztřesete strachy.“
„Ano, ale budu vědět, že jsem si nenechal ujít nic z toho, co je celým mým posláním, a to je úkol žít.“ Nepřivolit konvencím a kancelářské pracovní době. Nevzdávat se. Nikdy se nevzdat – požadovat pořád víc a víc. Být však při jasném vědomí dokonce i za oněch hodin strávených v kanceláři. Toužit po nahé oproštěnosti, do níž nás svět vrhá, jakmile se před ním octneme sami. Ale hlavně, máme-li být, nesnažit se budit zdání.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 73)
„Jde především o to, mlčet – zrušit obecenstvo a dokázat sám sebe posuzovat. Najít rovnováhu pozorné kultury těla a pozorného vědomí života. Upustit od veškerých nároků a horlivě pracovat na dvojím osvobození – ve vztahu k penězům a ve vztahu ke své vlastní ješitnosti a svým zbabělstvím. Přemýšlet o jediné věci dva roky není v životě nijak nadbytečné. Je třeba vyřešit všechna předchozí stádia a všechnu svou sílu vynaložit nejprve na to, nic se neodnaučit, a potom na trpělivé učení.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 85)
„Kde se v člověku bere ta domýšlivost, aby druhým i sobě namlouval, že prahne po nějaké pravdě, když přitom od tohoto světa chce lásku.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 93)
„Nezakoušíme pocity, které by nás proměnily, nýbrž pocity, které nám vnuknou myšlenku na proměnu. Čili láska nás nezbaví sobectví, ale upozorní na ně a vyvolá v nás představu jakési daleké domoviny, kde už pro takové sobectví nebude místo.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 99)
„Odpočívat u mě znamená planout. A palčivá je nejenom radost. Ale i ustavičná práce, ustavičné manželství nebo ustavičná touha.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 114)
„Čímpak se řídí srdce? Že máme rádi? Nic není méně jisté. Člověk nakrásně může vědět, co znamená trápit se pro lásku, a stejně neví, co je to láska. Tady je láska uskrovňování, oželení něčeho, prázdné ruce. Nebudu na to mít elán; zbývá mi úzkost. Peklo, v němž všechno předpokládá ráj. Avšak je to peklo. Životem a láskou nazývám to, co ve mně zanechává prázdno. Odjezd, tíseň, rozchod, to srdce beze světla, rozprášené po mém nitru, slaná chuť slzí a lásky.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 180)
„Srv. Marcus Aurelius: „Všude, kde se dá žít, dá se žít dobře.“
„To, co brání v zamýšleném díle, stane se dílem samým.“
To, co se postaví do cesty, další kus cesty přidá.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 198)
2 komentáře:
Vrati,přeji Ti hezké svátky a poděkování za výběr kvalitní četby,resp.zajímavých statí z literatury, vždy si je ráda přečtu.Já teď kmitám kolem plotny/ za účelem rodinného blaha a štěstí/ ale pak se těším na chvilky pohody s knihou v ruce.Tak ať se vše daří a dobří lidé ať přežijí ten dnešní marasmus ve společnosti.Jana
Jani, děkuju za přání a i já Ti přeju vše dobré a krásné svátky a šťastnou devítku.
I tu bude jedna citace z četby dotýkající se Ježíška a vánoc: od Jana Wericha. Tak se sem určitě mrkni.
A též se těš na Zápisníky II a III od Camuse: běží o mou nejpodmanivější četbu posledních let - vskutku strhující zažitek. Má to hloubku a je třeba to číst stále dokola. To aby člověk dopochopil.
V.
Okomentovat