"Já bych chtěl být Ježíšek. Já myslím, že nikoho neurazím z věřících, to bych nechtěl, ale já bych chtěl být Ježíšek. Měl bych hezkou maminku, hodnýho tatínka, truhláře, no a pak by mi vrtalo hlavou, co to je imperium, co to je útlak, co to je drzost římská a co to je patolízalství, a tak bych proti tomu mluvil a lidi by mě poslouchali a někteří by nadávali a křičeli by na mě a házeli po mně kamením, já bych si toho nevšímal a říkal bych si, co si myslím, a dostal bych spoustu lidí na svou stranu, no a pak by mě museli ukřižovat.
Silní vždycky musejí někoho ukřižovat. Poněvadž by nebyli silní, to je jednoduchá věc. To by byli lidi jako jsme my. A copak my neukřižujeme jeden druhého, neukřižujeme denně jeden druhého? Copak my nemetáme los o svršky svoje? My si nenasazujeme trnové koruny?
To je vlastně taková úvaha ne vánoční, spíš celoroční. O vánocích aspoň na chvilku je pokoj. Víte, ono se nemá zabíjet, ono se nemá vraždit tyhle dva dny, protože to se narodil Syn člověka. Jak na něj volali Židé. Kdo je ten syn člověka? No, divili se, poněvadž už tenkrát bylo málo synů člověka. Synové úředníků a funkcionářů a milionářů, ale málo synů člověka.
A vánoce mají jednu výhodu, že se chováme aspoň dva dny slušně."
(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s. 433)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat