Za přemýšlení stojí jediná otázka, a to je otázka správného života (Muž bez vlastností 4)

„Z nejranější doby prvního mladistvého sebeuvědomění, na něž je později často tak dojemný a otřesný pohled, zbylo ještě dnes v jeho vzpomínce dost všelijakých kdysi milovaných představ a mezi nimi heslo „žít hypoteticky“. Stále ještě vyjadřovalo odvahu a nedobrovolnou neznalost života, v němž každý krok je čin rizika bez zkušenosti, touhu po velkých souvislostech a dech neodvolatelnosti, který cítí mladý člověk, když váhavě vstupuje do života. Ulrich si myslel, že z toho vlastně nemá být odvoláno nic. Napínavý pocit, že je k něčemu vyvolen, je to krásné a jedině jisté v člověku, jehož pohled poprvé zkoumá svět. Kontroluje-li své pocity, nemůže s ničím bez výhrady souhlasit; hledá-li možnou milenku, neví, je-li to ta pravá; je-li schopen zabít, není si jist, že to musí udělat. Jeho vlastní přirozenost se chce vyvíjet, a to mu zakazuje věřit v dokonalost; ale všechno, s čím se setkává, dělá, jako by bylo dokonalé. Tuší, že ten pořádek není tak pevný, za jaký se vydává; žádná věc, žádné já, žádný tvar, žádná zásada není pevná, všechno se neviditelně, ale nepřetržitě mění, mnohem větší kus budoucnosti je ve vratkém než v pevném, ale přítomnost není nic než hypotéza, kterou jsme ještě nenechali za sebou. Co lepšího by tu mohl udělat, než odpoutat se od světa v témž dobrém smyslu, jako činí badatel vůči faktům, snažícím se ho svést, aby v ně ukvapeně věřil! Proto váhá něco ze sebe udělat; charakter, povolání, pevná osobnost jsou pro něho představy, jimiž už prosvítá kostlivec, který z něho nakonec zůstane. Snaží se porozumět si jinak; nakloněn všemu, co ho vnitřně obohacuje, i když je to morálně nebo intelektuálně zakázáno, cítí se jako krok, který má volnost jít všemi směry, ale vede od jedné rovnováhy ke druhé a stále kupředu. A bude-li se mu jednou zdát, že má ten pravý nápad, pak uvidí, že do světa spadla kapka nevýslovného žáru, v jejíž záři se země jeví jinak.
Když se později Ulrichovy duševní schopnosti rozmnožily, vznikla z toho u něho představa, kterou teď už nespojoval s neurčitým slovem hypotéza, nýbrž z určitých důvodů svébytným pojmem eseje. Domníval se, že asi tak jako esej v postupných oddílech probírá nějakou věc z mnoha stran, aniž by ji vystihl cele – neboť věc úplně vystižena ztrácí rázem svůj objem a roztaje v pojem –, může také on nejsprávněji pohlížet na svět a na svůj život a tak s nimi nakládat. Hodnota nějakého jednání nebo nějaké vlastnosti, ba dokonce jejich podstata a povaha mu připadaly závislé na okolnostech, které je obklopovaly, na cílech, kterým sloužily, jedním slovem na jednou takovém, podruhé onakém celku, k němuž náležely. Je to ostatně jen prostý popis skutečnosti, že se nám vražda může jevit jako zločin nebo jako hrdinství a chvíle lásky jako peříčko z křídel anděla nebo husy. Ale Ulrich jej zevšeobecňoval. Potom se všechny morální události odbývaly v silovém poli, jehož konstelace je přiodívala smyslem, a obsahovaly pak dobro nebo zlo, jako atom obsahuje chemické slučivosti. Byly jaksi tím, čím se staly, a tak jako jediné slovo tvrdý znamená podle toho, souvisí-li tvrdost s láskou, surovostí, horlivostí nebo přísností, čtyři úplně rozdílné esence, připadaly mu všechny morální události ve svém významu jako proměnná závislá na jiných. Tímto způsobem vznikla nekonečná soustava souvislostí, v níž už vůbec neexistovaly nezávislé významy, jak je obyčejný život připisuje jednání a vlastnostem v první hrubé aproximaci; to, co bylo zdánlivě pevné, proměnilo se v něm v prostupnou záminku pro mnohé jiné významy, to, co se dálo, stalo se symbolem něčeho, co se třeba vůbec nestalo, ale bylo skrze ně pociťováno, a člověk jako souhrn svých možností, potencionální člověk, nenapsaná báseň jeho života, se postavil proti člověku pojatému jako protokol, jako skutečnost a charakter. Ulrich se podle tohoto nazírání cítil v podstatě každé ctnosti i každé špatnosti, a to, že ctnosti právě tak jako neřesti jsou ve vyrovnaném společenském řádu všeobecně, třebaže nepřiznaně, pokládány za stejně nevítané, mu dokazovalo totéž, co se děje všude v přírodě, že totiž každý zápas směřuje časem k střední hodnotě, k střednímu stavu, k vyrovnání a ustrnutí. Morálka v obvyklém smyslu nebyla Ulrichovi ničím jiným než formou zestárnuvšího systému sil, který bez ztráty etické energie nesmí být s morálkou zaměňován.
Je možné, že se i v těchto názorech projevovala určitá životní nejistota; avšak nejistota nebývá občas nic jiného než to, že nám obvyklá zajištění nepostačují, a ostatně lze zajisté připomenout, že i tak zkušená osoba, jakou je lidstvo, jedná zřejmě podle zcela obdobných zásad. Odvolává v průběhu dob všechno, co učinila, a dosazuje za to jiné věci, i jí se časem mění zločiny v ctnosti a naopak, buduje velké duchovní souvislosti všech událostí a po několika generacích je zase nechává zhroutit; jenom že se to děje postupně, místo v jednotném životním pocitu, a v řetězu jejích pokusů se nedá rozpoznat žádné stupňování, kdežto uvědomělý lidský esejismus by stál přibližně před úkolem, aby tento ledabylý stav vědomí o světě proměnil ve vůli. A mnoho jednotlivých vývojových linií naznačuje, že by se to brzy mohlo stát. Laborantka v nemocnici, která v bělostném oděvu roztírá v bílém porcelánovém kelímku výkaly nemocného za pomoci kyselin do purpurového nátěru, jehož správná barva odmění její pozornost, je už nyní třeba nevědomky v proměnlivějším světě mladá dáma, která se před podobným předmětem na ulici otřese. Zločinec, který se dostal do morálního silového pole svého zločinu, pohybuje se už jenom jako plavec, který musí plout s dravým proudem, a každá matka, jejíž dítě do něho bylo jednou strženo, to ví; jenom se jí to dosud nevěřilo, protože pro tuto víru nebylo místo. Psychiatrie nazývá velkou veselost veselým rozladěním, jako by byla veselou nelibostí, a odhalila tím, že každé velké vystupňování, cudnosti stejně jako smyslnosti, svědomitosti stejně jako lehkomyslnosti, krutosti stejně jako soucitu, vyúsťuje v chorobnost; jak málo by pak ještě znamenal zdravý život, kdyby jeho účelem byl střední stav mezi dvěma přepjatostmi! Jak ubohý by byl již tenkrát, kdyby neměl vskutku jiný ideál než zápor přepjetí svých ideálů?! Takové poznatky vedou tedy k tomu, abychom v morální normě nespatřovali nadále klid ustrnulých ustanovení, nýbrž pohyblivou rovnováhu, která vyžaduje v každém okamžiku určité činy, má-li být obnovena. Začínáme stále více pociťovat jako omezenost, připisujeme-li nějakému člověku bezděčně získané dispozice k opakování jako jeho charakter, a tento charakter pak činíme odpovědným za opakování. Učíme se poznávat hru střídavých vztahů mezi nitrem a vnějškem, a právě pochopením neosobní stránky člověka jsme přišli na nové stopy jeho osobní stránky, na určitá prostá základní chování, na pud stavět já, který jako ptačí pud stavět hnízda postaví po několika procedurách své já z různorodého materiálu. Jsme už tak blízko tomu, abychom všelijaké zvrhlé stavy uměli určitými vlivy přehradit jako bystřinu, že lze pomalu již označit za sociální ledabylost nebo za pozůstatek neobratnosti, neděláme-li ze zločinců včas archanděly. A tak by se daly uvést velmi mnohé, rozptýlené, navzájem dosud nesblížené věci, které spolu působí k tomu, že už máme dost těch hrubých přibližností, které vznikly, aby se jich používalo za jednodušších podmínek, a pozvolna prožíváme nutnost změnit morálku, která se po dva tisíce let přizpůsobovala střídavému vkusu vždy jen v maličkostech, v samých formálních základech a vyměnit ji za jinou, která se přimyká přesněji k pohyblivosti fakt.
Ulrich byl přesvědčen, že k tomu vlastně chybí už jen formule; onen výraz pro cíl pohybu, který se v nějakém šťastném okamžiku musí nalézt dřív, než bylo dosaženo cíle, aby se dal neospravedlnitelný, spojí exaktnost s neexaktností, přesnost a vášeň. Ale právě v letech, která by ho byla měla podněcovat, se s ním událo něco zvláštního. Nebyl filozof, filozofové jsou násilníci, kteří nemají k dispozici armádu, a proto si podrobují svět tím, že jej zavřou do nějakého systému. To je pravděpodobně také důvod, proč v dobách tyranů existovaly velké filozofické povahy, kdežto v dobách pokročilé civilizace a demokracie se nedaří vytvořit přesvědčivou filozofii, alespoň pokud se dá soudit podle lítosti, kterou nad tím všude slyšíme vyjadřovat. Proto se dnes v drobném zboží hrozivě mnoho filozofuje, takže se vskutku už jen v krámech něco dostane bez světového názoru, kdežto vůči velkým filozofickým kusům panuje vyslovená nedůvěra. Jsou pokládány prostě za nemožné, a také Ulrich tomu názoru podléhal, dokonce se jim po svých vědeckých zkušenostech poněkud vysmíval. To určovalo jeho chování, takže to, co viděl, jej vždycky znovu podněcovalo k myšlení, a přece před přílišným kvantem myšlení pociťoval jakýsi ostych. Co však nakonec rozhodlo o jeho chování, bylo ještě něco jiného. V Ulrichově bytosti bylo něco, co se roztržitým, ochromujícím, odzbrojujícím způsobem stavělo proti logickému pořádání, proti jednoznačné vůli, proti určitě zaměřeným popudům ctižádosti, a i to souviselo se jménem esejismus, které si svého času zvolil, třebaže obsahovalo právě ty součásti, jež průběhem doby nevědomky pečlivě z tohoto pojmu vymýtil. Překlad slova esej jakožto pokus, jak tu byl uveden, obsahuje nejpodstatnější narážku na literární předlohu jen v nepřesné podobě; neboť esej není prozatímní nebo souběžný výraz nějakého přesvědčení, které by mohlo být při lepší příležitosti povýšeno na pravdu, nebo jindy zase rozpoznáno jako omyl (tohoto druhu jsou jenom články a pojednání, které dávají k lepšímu učené osoby jako „Odpadky z dílen“), nýbrž esej je jedinečná a nezměnitelná podoba, které nabývá vnitřní život člověka rozhodující myšlenkou. Není mu nic cizejší než neodpovědnost a nehotovost nápadů, které se říká subjektivnost, ale ani pojmy pravdivý-falešný, chytrý-nemoudrý se nedají aplikovat na takové myšlenky, a ty přes to všechno podléhají zákonům, jež jsou stejně přísné, jak se zdají křehké a nevyslovitelné. Nebylo málo takových esejistů a mistrů vnitřně neusazeného života, ale nemělo by smysl je jmenovat; jejich říše je mezi náboženstvím a věděním, mezi příkladem a učením, mezi tím, čemu se říká amor intellectualis, a básní, jsou to světci s náboženstvím i bez něho a mnohdy jsou to také prostě muži, kteří zabloudili v dobrodružství.
Ostatně není nic příznačnějšího než nedobrovolná zkušenost s učenými a rozumnými pokusy takové velké esejisty vykládat, proměňovat životní učení takové, jaké je, ve vědění o životě a z pohybu pohyblivých dobývat „obsah“; ze všeho toho zůstane asi tolik jako z jemných barev, tvořících tělo medúzy, když ji vyjmeme z vody a položíme na písek. Učení uchvácených se v rozumu neuchvácených rozpadá v prach, rozpor a nesmysl, a přece je nelze vlastně nazvat křehkým a životně neodolným, protože jinak bychom museli říkat, že slon je příliš křehký, než aby vydržel ve vzduchoprázdném prostoru, neodpovídajícím jeho životním podmínkám. Bylo by velmi škoda, kdyby tyto popisy vyvolávaly dojem tajemství nebo třeba jen hudby, v níž převažují tóny harfy a glisáda, připomínající vzdechy. Opak je pravda, a otázka, která j jejich základem nejevila se Ulrichovi vůbec jen jako tušení, nýbrž i docela střízlivě v této formě: Muž, který usiluje o pravdu, se stává učencem; muž, který chce uplatnit svou subjektivitu, se stává třeba spisovatelem; co má však dělat muž, který chce něco mezi tím? Příklady takového „mezi tím“ poskytuje však každá morální zásada, třeba rovnou ta známá a prostá: Nezabiješ. Vidíme na první pohled, že to není ani pravda, ani subjektivita. Víme, že se jí v mnohém ohledu přísně přidržujeme, v jiném ohledu se připouštějí určité a velmi četné výjimky, ale ve velkém množství případů třetího druhu, například v představách, v přáních, v divadelních hrách nebo při novinových zprávách těkáme zcela mezi odporem a svodem. Něco, co není ani pravda, ani subjektivita, nazýváme někdy požadavkem. Tento požadavek jsme připevnili k náboženským a právním dogmatům a dali mu tím charakter odvozené pravdy, ale romanopisci nám vypravují o výjimkách, počínaje obětí Abrahámovou a končíc poslední krásnou ženou, která zastřelila svého milence, a znovu ji rozkládají v subjektivitu. Buď se tedy můžeme přidržovat kůlů, nebo se mezi nimi nechat pohupovat širokou vlnou; ale s jakým pocitem?! Pocit člověka vůči této zásadě je směs zabedněné poslušnosti (včetně „zdravé přirozenosti“, která se zpěčuje něco takového jen pomyslet, ale provede to hned, jak ji jen poněkud vyšine alkohol nebo vášeň) a bezmyšlenkovitého kolébání vlnou plnou možností. Máme této zásadě skutečně rozumět pouze takto? Ulrich cítil, že někdo, kdo by celou duší rád něco dělal, při tomto způsobu neví, má-li to udělat, ani nemá-li to udělat. A přece tušil, že by se to dalo udělat nebo neudělat z celé bytosti. Nápad nebo zákaz mu neříkaly vůbec nic. Odvolání na zákon daný shora nebo zevnitř vyvolávalo kritiku jeho rozumu, ba víc než to, neboť v potřebě prokazovat vznešený původ okamžiku, který si je jist sám sebou, bylo též jakési znehodnocení. Při všem tom zůstávalo jeho srdce němé a mluvila jen jeho hlava; ale cítil, že jiným způsobem by jeho rozhodnutí mohlo splynout s jeho štěstím. Mohl by být šťasten, protože nezabíjí, nebo by mohl být šťasten, protože zabíjí, ale nikdy by nemohl být lhostejným inkasistou mravní povinnosti naň kladené. Co v tomto okamžiku pociťoval, nebylo přikázání, bylo to území, na něž vstoupil. Pochopil, že v něm je už všechno rozhodnuto a že konejší smysl jako mateřské mléko. Ale nebylo to už myšlení, které mu to říkalo, a ani cítění v obvyklém, jaksi rozkouskovaném smyslu; bylo to „pochopení celé“ a přece jen zase takové, jako když vítr přináší z dálky poselství, a nepřipadalo mu ani pravdivé, ani nepravdivé, ani rozumné, ani nerozumné, nýbrž uchvacovalo ho, jako by mu do srdce padlo tiché, blažené přehánění.
A jako z opravdových částí eseje nemůžeme udělat pravdu, nelze z takového stavu vydobýt přesvědčení; aspoň potud ne, dokud se ho nevzdáme, tak jako milující musí lásku opustit, má-li ji popsat. Bezmezné dojetí, které se ho občas bezděčně zmocňovalo, bylo v rozporu s Ulrichovou touhou po činnosti, která se domáhala hranic a forem. Vždyť je pravděpodobně správné a přirozené chtít nejdříve vědět, než připustíme ke slovu cit, a bezděčně si představoval, že by si to, co by chtěl jednou nalézt, s pravdou v pevnosti nijak nezadalo, i kdyby to pravda nebyla; ale ve svém zvláštním případě se tím podobal muži, který si sestavuje výzbroj a mezitím mu vyhasne záměr. Kdyby se ho byl při psaní matematických a matematicko-logických pojednání, nebo když se zaměstnával přírodními vědami, někdo zeptal, jaký cíl má při tom na mysli, byl by odpověděl, že za přemýšlení stojí jediná otázka, a to je otázka správného života. Ale vyslovujeme-li dlouho nějaký požadavek a nic se s ním neděje, pak mozek usne právě tak jako paže, když něco dlouhou dobu drží ve výši, a naše myšlenky nemohou zůstat natrvalo stát právě tak jako vojáci v létě při slavnostní přehlídce; musí-li příliš dlouho čekat, prostě padnou do mdlob. Protože Ulrich ukončil plán svého pojímání života asi v šestadvaceti letech, nepřipadalo mu v dvaatřiceti už docela upřímné. Své myšlenky dále nerozvíjel, a nepřihlížíme-li k jakémusi nejistému pocitu, jaký míváme, když něco očekáváme se zavřenýma očima, neprojevovalo se v něm už také mnoho osobního pohnutí ode dnů prvních chvějivých poznatků. A přesto tím časem, co časem zpomalovalo jeho vědeckou práci a bránilo mu, aby ji konal s celým úsilím vůle, byl pravděpodobně podzemní pohyb takového druhu. Dostal se tím do zvláštního rozporu. Nesmíme zapomínat, že exaktní mentalita je v podstatě schopnější uvěřit v Boha než založení krasoduši; neboť by se „MU“ podrobila, jakmile by se ráčil zjevit v podmínkách, které předpisuje k uznání jeho faktičnosti, ale kdyby se projevil našim krasoduchům, shledali by jen, že jeho nadání není dost původní a jeho obraz světa dost srozumitelný, aby jej mohli postavit na stejný stupeň s opravdovými, Bohem nadanými talenty. Ulrich se tedy nemohl oddávat neurčitým tušením tak snadno jako někdo jiný z lidí tohoto druhu, ale na druhé straně si nemohl zastírat, že pro samou exaktnost žil po léta jen proti sobě samému, a přál si, aby se s ním událo něco nepředvídaného, neboť když udělal to, čemuž říkal poněkud posměšně „má dovolená od života“, neměl ani v jednom, ani v druhém směru nic, co by mu dávalo klid.
Snad by se dalo uvést na jeho omluvu, že v určitých letech ubíhá život neuvěřitelně rychle. Ale den, kdy je nutno začít žít svou poslední vůli, než zůstavíme její pozůstatek, leží daleko vpředu a nelze jej odsunout. Stalo se mu to hrozivě jasným, když minulo skoro půl roku, aniž se něco změnilo. Zatímco se nechával drobnou a bláhovou činností, kterou převzal, vláčet sem a tam, zatímco mluvil, rád a příliš mnoho mluvil, zatímco se zoufalou vytrvalostí rybáře, který hází své sítě do prázdné řeky, zatímco nedělal nic odpovídajícího reálné osobě, kterou přece jen znamenal, a to docela úmyslně – čekal. Čekal za svou reálnou osobu, pokud toho slova označuje část člověka zformovanou světem a životem, a jeho klidné, jí zahrazené zoufalství stoupalo každým dnem. Byl v nejhorším stavu tísně ve svém životě a pohrdal sebou za svá opomenutí. Jsou velké zkoušky výsadou velkých lidí? Byl by tomu rád věřil, ale není to správné, neboť i největší nervózní prosťáčci mají své krize. Tak mu ve velkém otřesu zbýval jen onen zbytek neotřesitelnosti, který mají všichni hrdinové a zločinci, ani odvaha, ani vůle, ani důvěra, nýbrž prostě houževnaté lpění na sobě samém, které se zrovna tak těžko vyhání jako život z kočky, i když ji psi už úplně roztrhali.
Chceme-li si představit, jak takový člověk žije, když je sám, je možno nanejvýš vypravovat, že se v noci do temna pokoje dívají jasnější tabule oken, a myšlenky, když se jich použilo, posedávají kolem jako klienti předsíni advokáta, s nímž nejsou spokojeni. Nebo snad to, že Ulrich jednou za takové noci otevřel okna a díval se na hadovitě holé kmeny stromů, jejichž závity mezi sněhem vrcholků a země trčely podivně černé a hladké, a najednou pocítil chuť sejít dolů do zahrady tak jak byl, v nočním obleku; chtěl pocítit chlad ve vlasech. Když byl dole, zhasil světlo, aby nestál před osvětlenými dveřmi, a jen z jeho pracovny vyčnívala do stínu stříška světla. Jedna cesta vedla k mřížovým vrátkům, která ústila na ulici, druhá ji temně, zřetelně křižovala. Ulrich na ni pomalu zamířil. A potom mu tma čnící mezi korunami stromů náhle fantasticky připomněla obrovskou postavu Moosbruggerovu a holé stromy mu připadaly podivně tělesné; ošklivé a vlhké jako červi, a přece takové, že by člověk měl chuť je obejmout a v slzách u nich klesnout k zemi. Ale neučinil to. Sentimentalita tohoto hnutí ho odpudila v témž okamžiku, kdy se ho dotkla. V mléčné pěně mlhy přecházeli právě kolem zahradní mříže opoždění chodci, a jak se tak jeho obraz v červeném nočním úboru mezi černými kmeny od stromů odpoutával, byli by si mohli myslet, že je blázen; vstoupil pevným krokem na cestičku a vracel se do domu poměrně spokojen, neboť jestliže na něj něco čekalo, pak to bylo jistě něco docela jiného.“ (Musil, Robert: Muž bez vlastností; první kniha, s. 228-235)