Žasnu nad vývojem v redakci Literárek, jež mediálně kulminuje v posledních dnech. Viz otevřený dopis Jakuba Patočky Lubomíru Zaorálkovi publikovaný Janem Beránkem na blogu aktuálně.cz - tady:http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-beranek.php?itemid=6652 ; viz na webu Matěje Stropnického - tady: http://www.matejstropnicky.cz/me-clanky-jinde/server-idnes-cz/literarnich-novin-se-chopili-panove-bohati-i-na-estebackou-minulost a na serveru idnes.cz publikovaný text s prohlášením, jež podepsalo mnoho úcty hodných lidí, které tu uvádím v nezkrácené verzi:
PROHLÁŠENÍ K VLASTNICKÝM ZMĚNÁM V LITERÁRNÍCH NOVINÁCH
Literární noviny jsou listem s bohatou tradicí, která se výrazně zapsala do kulturních dějin naší společnosti. Jejich posláním bylo v šedesátých letech i dnes nikoli vytvářet finanční zisk, ale prostor a předpoklady pro kultivovanou a strukturovanou diskusi a jejím prostřednictvím artikulovat podoby společenských změn. Zásluhu na tom mělo intelektuální prostředí soustředěné v okruhu redakce.
V souvislosti se zákulisním převodem novin novému majiteli se v novinách prosazuje hlas lidí, kteří nemají ani kulturní úroveň ani morální právo zaštiťovat se jménem Literárních novin. Vinou nepochopení či vědomého přispění nového vlastníka hrozí zánik mimořádné kulturní a společenské hodnoty spojený s jejím zneužitím k jiným účelům.
Věra Čermáková, překladatelka
Jana Červenková, literární kritička a spisovatelka
Josef Hrubý, básník, člen PEN klubu
Čestmír Huňát, předseda sdružení Unijazz
Mikoláš Chadima, hudebník
Erazim Kohák, filosof
Jan Kuneš, filosof
Petr Novák, výtvarník
Milan Jungmann, literární kritik a spisovatel
Ludmila Klukanová, spisovatelka
Olga Lomová, sinoložka
Magda Němcová, kunsthistorička
Václav Němec, filosof
Jiří Plocek, hudebník a publicista
Břetislav Rychlík, filmový režisér
Milan Sobotka, filosof
Jindřich Štreit, fotograf
Magdaléna Štulcová, překladatelka
Jan Trefulka, spisovatel
Ludvík Vaculík, spisovatel
Ondřej Vaculík, novinář
Alena Zemančíková, redaktorka Českého rozhlasu a spisovatelka
Olga Žížalová, středoškolská profesorka
Praha, 18. května 2009
Tedy vypadá to, že "Literárním novinám se konečně dostalo svobody na protest zaniknout" řekl Ludvík Vaculík. Je to kruté a má to hořkou příchuť: člověk čte Literárky někdy od roku 1998 - tehdy jsem četl i mnohá jiná periodika - nicméně v průběhu času zjišťuje, že jiné tiskoviny jsou nepodnětné a tedy je ztrátou času, a vlastně i peněz, je číst, a v několika posledních letech mu zbudou právě jen Literárky jako kulturně-politický terén otevřenosti, kultivovanosti, názorové neotřelosti a politicky správně polemicky-kritického přístupu!!! To vše při vědomí tradic českého liberálně-levicového myšlení; to vše při snaze a ambici na tyto tradice navazovat, čerpat z nich ponaučení, případně je rozvíjet pro dnešek, či je s dneškem konfrontovat (viz loňský celoroční výborný seriál příspěvků navazující na polemiku Kundera - Havel z období po srpnu 1968)...
Četl jsem je tedy okolo deseti let, četl jsem je pravidelně a zaujatě. Ostatně i ony byly zaujaté: Jakub Patočka tu radikálně, angažovaně a mnohdy až umanutě psal o poměrech, na kterých nechtěl a nenechal nit suchou. Nutno mu ovšem přiznat, že důsledně a zásadově zastával perspektivu, ke které se hlásil a jejíž tradici tu týden co týden artikuloval. Ideje, jež tu zastával mi byly mnohdy blízké; razance, se kterou je hájil už tolik ne, ale právě proto jsem Literárky četl. Literární noviny chtěly být , slovy Jakuba Patočky řečeno, "alternativou k českému komerčnímu a čím dál duchaprázdnějšímu mediálnímu provozu, ale alternativou dráždící tím, že se soustavně snažily hlavní proud svou kritikou změnit tak, aby se mohly stát jeho součástí." Záslužná ambice!! Vzhledem ke stavu masových medií, která tu jsou preferována většinovou společností, vzhledem ke zdejšímu stavu kulturního provozu a vzhledem ke stavu kulturních politik všech vlád v polistopadových dějinách je vlastně až obdivuhodné, že se Literárky udržely tak dlouho v podobě na hony vzdálené všem ostatním tiskovinám. Však pozorný čtenář Ludvíka Vaculíka ví, že se Literárky pohybovaly na hraně (ekonomického) bytí a nebytí již několik let: jedna z dějových linek jeho působivé knihy "Hodiny klavíru" (též tady: http://emancipation-email.blogspot.com/2008/12/nechci-podporovat-nadvn-nroda-na-vecko.html) je právě o tom.
Člověku to nedá a musí - chtě nechtě - tento smutný, ba deprimující fakt, tj. konec poslední redakce u nás, kterou stálo za to soustavně číst, zasadit do širšího rámce a vnímat to jako zprávu o stavu společnosti: o společnosti, jež nemá sílu a asi ani vůli udržet při životě fenomén s takovou tradicí, jakou mají Literárky. Nejhorší je, že ta společnost to není schopna ani identifikovat jako problém!! Podotkněme, že pro pochopení věcí není důležitý současný stav, nýbrž tendence. A tendence vývoje zdejší - s Václavem Bělohradským řečeno - médiasféry je věru neveselá.
Stále žasnu a nevím, zda-li a kdy to bude mít konce...
Žádné komentáře:
Okomentovat