Jaký to má smysl?

„V těchto dnech – pocit, že jsem se smekl někam mimo život, že jsem sklouzl já po něm do prázdnoty nebo on po mně a nechal mě v prázdnotě – že já a život jsou náhle dvě oddělené věci – že snad vlastně už vůbec nežiju, nejsem naživu, nejsem živ – a nějakým nedopatřením na to začínám přicházet až teď. Práce jakoby stále v mrtvém kruhu: sedám si k ní, spíš podvědomím než vědomím něco dělám – málo a všechno mi jde nesmírně pomalu – jako by má práce byla mimo mne, bez spojení se mnou, jako bych o ni ztratil jakýkoli zájem. Stav strnulosti, ne otupělosti, ale nezájmu o všechno, svázanosti ze všeho: pořád čtu, jako vždycky, ale i to jde nějak stranou, kolem mne, mám pocit, že vidím sám sebe fungovat jako kohosi jiného… Všechno je ponořeno do jakéhosi dřív nepoznaného ticha a nezájmu, vědomí zaznamenává jen stále se zrychlující ubíhání času – je ráno, v další chvíli půl třetí odpoledne, v další jedenáct v noci… Jako by do smrti, ke smrti chybělo už jen pár týdnů. Jakékoli pomyšlení na budoucnost mi náhle připadá nudné a nezajímavé, nepřitažlivé a neodpuzující, lhostejné. Ale největší proměnu jsem si uvědomil ve vztahu k minulosti: detailní utkvělost vzpomínek, kdykoli vybavitelná drásavost nebo atmosféričnost vteřin, scén, zaslechnutých hovorů, vět a replik pamatovaných s přesnou intonací třicet let po zaslechnutí, to všechno jako by ode mne odstoupilo, jako by mi na tom všem „podvědomě“ přestalo záležet… Včera nebo předevčírem jsem si v poledne najednou – přece jen s jistým zděšením – uvědomil: zapomněl jsem svůj život, nic z něho najednou nevím… Ne že by fakta a věci najednou vypadly z paměti, to ne, není to amnézie – všechno tam zůstalo, všechno tam je –, ale jako by pojednou přestalo stát za to si na to všechno vzpomínat, jako by přestalo mít jakýkoli smysl na to ještě vzpomínat – ano, tohle ten stav vystihuje přesně. Jako by všechno přestalo stát za to, jako by všechno najednou bylo zbytečné… V téhle chvíli umřít by asi bylo umřít přirozenou smrtí – všechno v člověku vyhaslo. Zůstává pocit jakéhosi nechápaného, dřív neznámého trvání. Teď je půl druhé v noci, dva dny padal sníh, venku všechno zaváté, mrzne, věžák absolutně tichý, jen celých těch pět nebo šest minut, co tohle píšu, mám stálou zvukovou halucinaci, že odněkud zvenku, z té zasněžené pláně malešického parku, táhnoucí se ke Kbelům, kokrhá kohout… s malými pauzami nepřetržitě kokrhá kohout. Nebo to v některém hodně vzdáleném patře brečí dítě a ta vzdálenost to tak zkresluje? Jediná vzpomínka, která se mi dneska při pohledu na padající sníh celý den vracela, byla vzpomínka, jak jsem v 50. letech byl s Janem Grossmanem u Jedličků v Litvínově v Koldomu, za okny taky tak chumelilo, Grossman se ušklíbl a řekl: „Znáte tu větu z Čechova? „Podívejte se, venku sněží…“ Jaký to má smysl?““

(Zábrana, Jan: Celý život, s. 634-635)