„Po této ústřední víře, konající při mé četbě neustálé pohyby zvnitřku ven, směrem k objevení pravdy, přicházely emoce z dějů, na nichž jsem měl účast, neboť ta odpoledne byla nabitější dramatickými událostmi, než bývá často celý život. Byly to události přicházející se v knize, kterou jsem četl; je pravda, že osoby, jež postihovaly, nebyly „skutečné“, jak říkala Františka. Ale všechny city, které nám dává zakusit radost nebo neštěstí skutečné osoby, v nás vznikají prostřednictvím obratu této radosti nebo tohoto neštěstí; důvtip prvního spisovatele románů vězel v pochopení, že poněvadž je v mechanismu našich emocí jediným podstatným prvkem obraz, bude zjednodušení záležející prostě a jednoduše v potlačení skutečných osob znamenat rozhodné zlepšení. Skutečnou bytost, ať s ní sebehloub sympatizujeme, vnímáme z velké části smysly, takže pro nás zůstává neprůhledná a zatěžuje mrtvou vahou naši citlivost, která to nemůže unést. Stihne-li takovou bytost neštěstí, budeme schopni pohnutí jen malou částí celkové představy, již o ní máme; a co je mnohem víc, i ona sama bude s to být pohnuta jen částí své celkové představy o sobě. Objevem romanopisce bylo to, že mu napadlo nahradit části pro smysl neproniknutelné stejným množstvím nehmotných částí, tj. takových, jaké si naši mysl dovede přizpůsobit. Co na tom pak záleží, že se nám jednání a duševní hnutí těchto tvorů nového druhu jeví jako pravá, když jsme je přijali za vlastní, když se rozvíjejí v nás, když ovládají, zatímco horečně obracíme stránky knihy, rychlost našeho dechu a bystrost našeho pohledu? A když nás jednou spisovatel přivedl do toho stavu, v němž je jako ve všech čistě vnitřních stavech každé citové hnutí zdesateronásobeno, v němž nás bude jeho kniha vzrušovat na způsob snu, avšak snu jasnějšího než ty, jaké míváme ve spánku, a který zanechává trvalejší vzpomínku, tu cítíme, že v nás snad hodinu rozpoutává všechna možná blaha a neštěstí, na něž bychom v životě spotřebovali léta, abychom aspoň některá poznali, a z nichž bychom se o nejintenzivnějších ani nedozvěděli, protože se v nás vytvářejí tak pomalu, že je nemůžeme vnímat; (tak se v životě mění naše srdce a je to ta nejhorší bolest; známe ji však jedině v četbě, v obraznosti – ve skutečnosti se mění tak, jako se odehrávají některé přírodní jevy, to jest dost pomalu, abychom, i když můžeme postupně zjistit každý z jeho různých stavů, byli za to ušetřeni samého vědomí změny).Pak následovala krajina, mému tělu již méně důvěrná, napolo přede mne promítnutá, v níž se odehrával děj a která vykonávala na mé myšlení mnohem větší vliv než druhá, než ta, již jsem měl před očima, když jsem je zvedl od knihy. Tak se mi pro knihu, kterou jsem četl, po dvě léta v horku combrayské zahrady stýskalo po kopcovitém kraji ptotékaném řekami, kde jsem viděl mnoho pil a kde na dně průzračné vody pod trsy rozrazilu hnily kusy dřeva: nedaleko se pnuly podle nízkých zdí hrozny fialových a červenavých květin. A protože sen o ženě, která by mě milovala, byl v mých myšlenkách vždy přítomen, nasákl v těch létech svěžestí proudících vod; a ať jsem si představoval kteroukoli ženu, hned se u ní zjevovaly po obou stranách jako komplementární barvy hrozny fialových a červenavých květin.
Nebylo to jen proto, že obraz, o němž sníme, vždy zůstává poznamenán, zkrásněn a vylepšen odleskem zvláštních barev, které ho náhodou obklopují v našich snech; neboť tyto krajiny z knih, jež jsem četl, pro mne byly jen krajinami podávanými mé obraznosti naléhavěji než ty, které nabízelo mému zraku Combray, ale krajinami jim podobnými. Autorovým výběrem z nich, důvěrou, s níž má mysl šla jeho slovu vstříc jako nějakému zjevení, mi připadaly – dojem, který mi nedával kraj, kde jsem pobýval, hlavně ne naše zahrada, nepůvabný výtvor zahradníkovy korektní fantazie, jímž babička pohrdala – jako opravdová část Přírody, hodná přemítání a zkoumání.
Kdyby mi rodiče byli dovolili, když jsem četl některou knihu, abych navštívil končinu, již popisovala, byl bych si myslel, že jsem v dobývání pravdy nesmírně pokročil. Neboť má-li člověk pocit, že je vždy obklopen svou duší, není ta duše jako nehybné vězení; spíš je jakoby unášen a s ní v neustálém rozběhu, aby ji předehnal, aby dosáhl vnějšího světa, s jakousi sklíčeností, slyší-li kolem sebe stále tutéž zvučnost, která není ozvěnou zvnějška, nýbrž ozvukem vnitřního chvění. Snažíme se nalézt na věcech, které se tím stávají drahocennými, odlesk vržený na ně naší duší; jsme zklamáni, shledáme-li, že se v přirozeném stavu zdají zbaveny kouzla, za něž v naší představě vděčily blízkosti jistých myšlenek; někdy obracíme všechny síly této duše v bystrost, ve skvělost, abychom působili na bytosti, u nichž dobře cítíme, že stojí mimo nás a že je nikdy nedostihneme. Proto také, jestli jsem si vždy představoval kolem milované ženy místa, po nichž jsem tenkrát nejvíc toužil, jestli jsem si přál, aby mi je ona ukazovala a otevřela mi přístup do neznámého světa, nepocházelo to z náhody prosté asociace představ; ne, bylo to tím, že mé sny o cestování a lásce byly pouhé okamžiky – které teď uměle odděluji, jako bych pořizoval průřezy zdánlivě nehybného vodotrysku v různých výškách jeho duhově zbarveného proudu – v jediném a nepotlačitelném tryskání všech mých životních sil.“
(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času I. Svět Swannových, s. 72-74)
Žádné komentáře:
Okomentovat