"Jako se Eva zrodila z Adamova žebra, rodila se mi někdy žena z nevhodné polohy mého stehna. Vytvářela ji rozkoš, které jsem chtěl právě okusit, domníval jsem se však, že mi ji nabízí ona. Mé tělo cítilo v jejím své vlastní teplo, chtělo se k němu připojit a já se probouzel. Vedle této ženy, kterou jsem opustil sotva před několika okamžiky, mi ostatní lidstvo připadalo hodně daleko; má tvář byla ještě teplá po jejím polibku, mé tělo ochromené váhou jejího trupu. Někdy se stávalo, že měla rysy ženy, kterou jsem znával, a pak jsem se chtěl plně oddat úsilí, abych ji zas našel, jako lidé, kteří se vydají na cestu, aby spatřili na vlastní oči vytoužené město, a domnívají se, že kouzlo snu je možno vychutnat ve skutečném životě. Vzpomínka na ni ponenáhlu bledla, až jsem na dceru svého snu zapomněl.Spící člověk udržuje v kruhu kolem sebe pořadí hodin, posloupnost let a světů. Při probuzení se v nich pudově orientuje a vyčte z nich, který bod na zemi zaujímá i jaká doba uplynula, než se vzbudil; ale tyto řady se mohou smísit a rozpadnout. Když ho k ránu po neprospané noci překvapí spánek při čtení v poloze příliš odlišné od toho, jak je zvyklý spát, stačí jeho zdvižená ruka, aby zastavila slunce a posunula je zpět, takže v první chvíli po probuzení již nebude vědět, kolik je hodin, a bude mít za to, že právě šel spát. Zdřímne-li si v ještě nevhodnější a nezvyklejší poloze, kupříkladu když sedí po obědě v křesle, bude zmatek ve světech vychýlených z ekliptik úplný, kouzelné křeslo ho ponese největší rychlostí časem a prostorem, takže až otevře víčka, bude myslet, že ulehl o několik měsíců dřív v jiném kraji. Stačilo však, aby byl spánek i v mé posteli hluboký a úplně uvolnil mou mysl: opustila pak rovinu místa, kde jsem usnul, takže když jsem uprostřed noci procitl, nevěděl jsem v prvním okamžiku, ani kdo jsem, poněvadž mi nebylo známo, kde jsem; měl jsem pouze pocit bytí v jeho prvotní jednoduchosti, jak se asi zachvívá v nitru živočicha, byl jsem nuznější než jeskynní člověk; ale tu mi přicházela vzpomínka – ještě ne na místo, kde jsem byl, nýbrž na některé z těch, která jsem kdysi obýval a kde bych mohl být –, přicházela mi jako pomoc shůry, aby mě vyprostila z nicoty, z níž bych se sám nedostal; přelétal jsem ve vteřině nad staletími lidské civilizace a nejasně zahlédnuté podoby petrolejových lamp, pak přehrnutých límců ponenáhlu obnovovaly původní rysy mého já."
(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času I. Svět Swannových, s. 8-9)
Žádné komentáře:
Okomentovat