Panství masy (Duchovní situace doby 1)

„Technika a masa se vytvářely navzájem. Technický řád pobývání a masa patří k sobě. Velká mašinérie musí být nastavena na vlastnosti masy: její provoz na masu pracovních sil, její produkce na to, čemu masa konzumentů přikládá hodnotu. Zdá se, že masa musí vládnout, ale ukatuje se, že toho není schopna. Jeví se jako něco obrovského, ale tam, kde bych ji chtěl uchopit, mizí.
Co je masa, není jednoznačné. Formální smysl neurčitě mnoha lidí, všech lidí, má pro přítomné vědomí něco neslýchaně povzbuzujícího, protože v každém ze svých atomů sestává z lidí, kteří mají svá přirozená práva a nenaplněné nároky a v mase se sumarizují k převládajícímu požadavku. Avšak protože masa je v tomto smyslu vnějškově kvantitativní, zůstává ve skutečnosti bezpodstatná. Člověk mizí v myšlence pouhé mnohosti svého pobývání. Určitý smysl naproti tomu masa získává v mnoha podobách, z nichž každá neukazuje člověka vůbec, nýbrž jen z jedné strany. Masa jako nerozčleněný dav lidí přítomných v jedné situaci, kteří se ve své efektivitě stávají jednotou, existuje vždy jen jako přechodná skutečnost. Masa jako veřejnost je vždy historicky typickým produktem: jsou to lidé neurčitého vymezení a vrstvy související duchovně recepcí slova a mínění. Avšak masa jako celkovost lidí, kteří jsou v aparátu řádu pobývání členěni tak, že rozhodovat musí vůle a vlastnosti většiny, je kontinuálně působící moc našeho světa, která se jen přechodně projevuje ve veřejnosti a v mase jako v lidském davu.

Vlastnosti masy. – Vlastnosti masy nelze udat pro neurčitou bezpodstatnost pouhé kvantity. Masa má spíše vlastnosti teprve ve zvláštním určení. Tak vlastnosti masy v přechodné jednotě lidského davu výstižně analyzoval Le Bon jako impulzivitu, sugestibilitu, intoleranci, vrtkavost atd. Vlastností masy jako veřejnosti je být fantomem velkého počtu, který se domnívá, že tu je, aniž by byl v jakémkoli člověku. Jsou to ti bezejmenní druzí, ti žádným způsobem se nesetkávající mnozí, kteří rozhodují svým míněním. Toto mínění se nazývá „veřejným míněním“. Je vzýváno a vyslovováno jako fikce, že je všech, a odedávna si je pro sebe nárokují jednotlivci i skupiny. Je však vlastně neuchopitelné, proto vždy klamné, momentální a mizivé jako nic, které jako nic velkého počtu se v okamžiku stává ničící a povznášející mocí.
Vlastností masy rozčleněné v aparátu nejsou jednotné. Masou není ani dělník, ani úředník, ani lékař; každý je možným jednotlivcem. Masou je proletariát, obec lékařů, docentů univerzity, pokud je pro jejich podstatu, konání a rozhodování fakticky nebo výslovně rozhodující většina jako počet. Korporace, které tichou působností nebo organizovaným hlasováním rozhodují, co se má dít, jsou masou, hraje-li jednotlivec roli jen jako počitatelný.
Zdálo by se očekávat, že všude se projeví to průměrné lidské podstaty. Co člověk je v průměrnosti masy, se stává viditelným v tom, co dělá většina; v tom, co nejčastěji kupuje, co si užívá, v tom, s čím může počítat, jde-li o kvantitu lidí, ne o oblibu jednotlivce. Jako je rozpočet privátní domácnosti svým rozdělením charakteristickým znakem pro podstatu lidí tvořících tuto domácnost, tak je rozpočet státu, pokud je závislý na majoritách, charakteristický pro masy svých občanů. Na co peníze člověk má a na co ne, to při znalosti celkových disponibilních prostředků dovoluje usoudit na vlastnosti lidí. Ve styku s mnoha lidmi nejbezprostředněji poučí každého zkušenost o tom, co se průměrně očekává. Soudy o tom jsou již tisíciletí pozoruhodně podobné. U lidí v jejich množství se zdá, že tu chtějí být pouze proto, aby měli svá potěšení, aby pracovali pod vlivem cukru a biče; zdá se, že vlastně nechtějí nic, že docházejí jen ke vzteku, ale ne kvůli; až potom opět vlažně a lhostejně trpí svou ubohostí; že se nudí, mají-li přestávku k nadechnutí, a dychtí jen po novém.
Vlastnosti rozčleněné masy však nejsou vůbec jen tyto. Neexistuje jedna masa všech lidí, nýbrž masy různě se tvořící a zanikající. Tyto masy jsou však proměnlivé, liší se mezi sebou vždy jako jev určité dějinné substance lidského pobývání. Masy jsou schopny nacházet se nejen v tom průměrném, nýbrž v mizivých okamžicích i ve vzepětí k neobvyklému. I když většinou vypadají hloupěji a primitivněji než každý jednotlivec, může se taky někdy zdát, že jsou účinné chytřeji a hlouběji než každý jednotlivec.

Platnost masy. – Je-li tu člověk jako masa, přece jen není v mase sám sebou. Masa z jedné strany rozpouští; chce ve mně něco, čím nejsem. Na druhé straně masa izoluje jednotlivce na atom, který je vydán všanc své dychtivosti pobývání; platí fikce rovnosti všech. Avšak právě tehdy, když nikdo není sám sebou – jako takový by byl naopak neporovnatelný –, porovnává se. Co má druhý, chtěl bych mít i já; co může druhý, to by mnělo být umožněno i mně. Skrytě tu panuje závist a snaha užívat si více a mít větší platnost.
Toto nezměnitelné působení masy je dnes zesíleno spletitým členěním hospodářství společnosti. Panství masy proniká do zvláštních činností a způsobů života jednotlivce. Podmínkou života se stalo plnit nějakou funkci, která nějak slouží masám. Masa a její aparát jsou předmětem našeho nejvitálnějšího zájmu. Je naším pánem. Pro každého, kdo neklame sám sebe, je polem jeho dokonalé existenční závislosti, jeho uplatnění, starosti a povinnosti. Může jí pohrdat, když se jeví ve své průměrnosti, může cítit solidaritu ke všem lidem jako možným rozumovým bytostem, může se i distancovat od odpovědnosti, kterou má každý za všechny, aniž by ji popíral, nikdy jí však neunikne. Patří k ní, ale ona mu hrozí tím, že ho nechá utopit v rétorice a zmatku toho „my všichni“. I rozčleněná masa se vždy opět stává bezduchou a nelidskou. Je pobýváním bez existence, pověrou bez víry. Může všechno rozšlapat, má tendenci nestrpět žádnou samostatnost a žádnou velikost, ale cepovat lidi tak, aby se stali mravenci.
S konsolidací obřího aparátu masového řádu mu každý musí sloužit a svou prací jej vždy nově spoluvytvářet. Chce-li žít duchovním konáním, pak se zdá, že to může jen tehdy, když spolupůsobí na uspokojení nějakého množství. Musí uplatnit to, co vítá množství. To chce uspokojení pobývání ve výživě, erotice, sebeuplatnění; život mu nedělá radost, když mu i jen jedno z toho zakrní. K tomu chce způsob, jak vědět o sobě samém. Chce být vedeno, ale tak, že si myslí, že vede. Nechce být svobodné, ale chce za svobodné platit. Aby se mu vyšlo vstříc, musí být oslavováno či minimálně ospravedlňováno něco průměrného a obvyklého, aniž by to tak bylo pojmenováno, jako to obecně lidské. Co není množství přístupné, to se označuje jako životu cizí.
K uplatnění v mase je třeba reklamy. Její povyk je formou, v níž se dnes musí ubírat vpřed i každé duchovní hnutí. Zdá se, že mlčenlivá životní forma v lidské působnosti pominula: člověk se musí ukazovat, mít přednášky a proslovy, budit senzaci. Masovému aparátu se však nedostává pravé velikosti reprezentace. Chybí slavení. Slavnosti jsou nedůvěryhodné, a to i pro účastníky. Kdybychom si mysleli papeže, který ve středověku konal své cesty po Evropě, jak nyní ve slavnostním průvodu koná cestu přes celou zeměkouli, třeba do centra současné moci, Ameriky, viděli bychom nesrovnatelný fenomén.“

(Jaspers, Karl: Duchovní situace doby, s. 50-54)