„Stejně je tomu s naší minulostí. Snažit se ji přivolat je marná námaha, všechno usilování našeho rozumu je zbytečné. Je skryta mimo jeho moc a dosah v nějakém hmotném předmětu (v emoci, kterou v nás tento hmotný předmět vyvolá), o němž nemáme tušení. Záleží na náhodě, jestli se s tím předmětem, ještě než zemřeme, setkáme či ne.Už hodně let pro mne z Combray neexistovalo nic, co nebylo divadlem a dramatem mého ukládání k spánku, když jednou v zimě po mém návratu domů matka viděla, že je mi zima, a navrhla mi, abych vypil proti svému zvyku trochu čaje. Nejdřív jsem odmítl a pak jsem si to, nevím proč, rozmyslel. Matka poslala pro jeden z oněch malých baculatých koláčků, kterým se říká madlenky a vypadají, jako by byly dostaly tvar ve žlábkované lastuře. A brzy jsem, sklíčen chmurným dnem a vyhlídkou na smutný zítřek, zvedl k ústům lžičku čaje, v niž jsem nechal změknout kousek madlenky. Ale v témž okamžiku, kdy se doušek promíšený drobty koláče dotkl mého patra, trhl jsem sebou a soustředil se na podivné věci, které se ve mně děly. Zaplavil mě pocit lahodného požitku, izolovaný pocit bez vědomé příčiny. Okamžitě způsobil, že se mi životní převraty staly lhostejnými, pohromy neškodnými, krátkost života klamnou, podobně jako si počíná láska, když mě naplní drahocennou esencí: nebo spíš tato esence nebyla ve mně, nýbrž byla mnou. Přestal jsem se cítit nepatrný, nahodilý, smrtelný. Kde se ve mně vzala ta mocná radost? Cítil jsem, že souvisí s chutí čaje a koláče, ale nekonečně ji přesahuje, nemůže mít stejnou povahu. Kde se bere? Co znamená? Kde ji zachytit? Piji druhý doušek a nenalézám v něm nic víc než v prvním, piji třetí a dává mi trochu méně než druhý. Je čas, abych přestal, zdá se, že účinnosti nápoje ubývá. Je jasné, že pravda, kterou hledám, není v něm, nýbrž ve mně. Vzbudil ji ve mně, avšak nezná ji a může jen doneurčita opakovat se stále menší výrazností totéž svědectví, jemuž nedovedu porozumět a o něž bych ho aspoň rád znova požádal a za chvíli, při rozhodujícím objasnění, je zas našel neporušené pro mne. Odkládám šálek a obracím se do svého nitra. Na něm je najít pravdu. Ale jak? Je to zlá nejistota, kdykoli se naše mysl cítí předstižena sama sebou; kdykoli ona, která hledá, je zároveň i onou neznámou zemí, kde má hledat a kde jí všechna její výzbroj nebude k ničemu. Hledat? Nejen to: stvořit. Má před sebou něco, co ještě není a co jedině ona si může uvědomit a pak to vynést na světlo.
A ptám se v duchu znova, jaký asi byl ten neznámý stav nepřinášející žádný logický důkaz, nýbrž evidentnost blaha, své skutečnosti, před níž vše ostatní bledlo. Chci se pokusit znova ho objevit. Vracím se v představě ke chvíli, kdy jsem okusil první lžičku čaje. Shledávám se s týmž stavem a bez nového vyjasnění. Žádám od své mysli další úsilí, aby ten prchavý dojem ještě jednou vyvolala. A aby nic netříštilo elán, s nímž se ho pokusí znova zmocnit, odstraňuji každou překážku, každou cizorodou myšlenku, chráním svůj sluch i pozornost před zvuky ze sousedního pokoje. Když však cítím, že se má mysl namáhá bez úspěchu, nutím ji naopak, aby přijala rozptýlení, které jsem jí odpíral, aby se zabývala něčím jiným, aby se před posledním pokusem zotavila. Pak před ní podruhé všechno odklidím, znova před ní stavím ještě čerstvou chuť toho prvního doušku a cítím, jak se ve mně zachvívá cosi, co mění polohu, co se chce vznést, něco, co bylo uvolněno ve velké hloubce; nevím, co to je, ale pomalu to stoupá; cítím odpor překonávaných vzdáleností a slyším jejich hukot.
Ano, to, co se tak vzrušeně chvěje v hloubi mého nitra, je patrně obraz, vizuální vzpomínka, spojená s onou chutí a pokoušející se ji vysledovat až ke mně. Zmítá se však příliš hluboko, příliš nejasně, stěží zachycuji neurčitý odlesk, v němž splývá neuchopitelný vír mísících se barev; ale nemohu rozeznat tvar, požádat ho jako jediného možného tlumočníka, aby mi vyložil svědectví své současnice, své nerozlučné družky, chuti, požádat ho, aby mi řekl, o kterou zvláštní příležitost běží, o které období minulosti.
Dorazí až na povrch mého jasného vědomí ta vzpomínka, ta dávná chvilka, kterou přitažlivost totožné chvíle přišla z takové dálky vábit, znepokojovat, rozbouřit v hloubi mého nitra? Nevím. Teď už necítím nic, zastavila se, snad se zas potopila; kdož ví, vynoří se někdy znova ze své tmy? Musím desetkrát znovu začít a sklonit se k ní. A zbabělost, která nás odvrací od každého obtížného úkolu, od každé důležité práce, mi pokaždé radila, abych toho nechal, abych pil svůj čaj a myslel prostě na své dnešní nepříjemnosti, na své zítřejší tužby, které se dají bez námahy přemílat.
A pojednou se mi vzpomínka objevila. Byla to chuť kousku madlenky, který mi v Combray v neděli ráno (protože jsem toho dne nechodil ven před začátkem mše) dávala, namočený do čaje nebo do lipového odvaru, teta Leonie, když jsem jí ráno přišel do jejího pokoje popřát dobré jitro. Pohled na madlenku mi nic nepřipomínal, dokud jsem ji neokusil; snad proto, že jsem je mezitím často vídal na cukrářských policích, aniž jsem je jedl, takže se jejich obraz oddělil od oněch combrayských dob a spojil se s jinými, novějšími; snad proto, že z těchto vzpomínek, tak dlouho opuštěných mimo paměť, nic nepřežilo, všechno se rozpadlo; tvar – také tvar cukrářské škebličky, pod svým přísným a zbožným žlábkováním tak blahobytně smyslné zanikly nebo ochably, ztratily sdělitelnost, která jim dovolovala návrat do vědomí. Avšak když se po smrti bytostí a po zničení věcí neudrželo nic z dávné minulosti, zbývají ještě dlouho samy vůně a chuti, křehčí, ale houževnatější, nehmotnější, trvalejší, věrnější, a jako duše stále schopné pamatovat, čekat, doufat na zříceninách všeho ostatního a neúnavně nést na své skoro nehmatatelné kapičce obrovskou stavbu vzpomínky.“
(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času I. Svět Swannových, s. 39-42)
Žádné komentáře:
Okomentovat