Laurie Anderson: HOMELAND

U Laurie Anderson vždy běží o avantgardní multimediální performance: stěžejním tématem ale i problémem tu je jazyk jakožto prostředek (ne)dorozumění a (ne)porozumění: ať už mezi kýmkoliv.

HOMELAND: kombinace básně, hry a hudby. Podmanivá a okouzlující kombinace!!

HOMELAND byl konceptuální projekt, se kterým v roce 2007 podnikla Laurie Anderson světové turné, aniž předtím vyšlo album samotné... Mimochodem, slibované stejnojmenné 2cd nespatřilo světlo světa doposud - tedy každý, kdo nebyl na pražském koncertě, by měl litovat...

Já tam byl!!

Navzdory jazykem (!!) nesdělitelnému a nezprostředkovatelnému zážitku tu nabízím texty skladeb z tehdejšího koncertu. Ta hudba a obrazy byly krásné...


1. SKŘIVAN
V jedné prastaré hře se vypráví příběh o ptácích nazvaný „Ptáci“
A je to krátký příběh z dob před začátkem světa
Z dob, kdy nebyla žádná země – žádná pevnina.
Všude byl jen vzduch a ptáci.

Ptáci tvořili ve vzduchu obrovské obrazce...
Jenže nebylo kde přistát.
Protože tam nebyla žádná pevnina!
Tak museli pořád kroužit.
Protože to bylo ještě před začátkem světa.

A roční období se střídala a světlo sílilo.
A hluk byl ohlušující. Všude samí zpívající ptáci.
Miliardy a miliardy ptáků.

A jednou z nich byla samička skřivana, které jednoho dne zemřel otec.
Což byl velký problém, protože co měli dělat s jeho tělem? Byla to závažná otázka – nová otázka. To tělo nebylo kam dát, protože neexistovala země.
A všichni se snažili pět nebo šest dní vymyslet, co s tělem udělat.

S řešením nakonec přišla samička skřivana: Rozhodla se, že svého otce pohřbí dozadu za hlavu. A to byl počátek paměti.
Do té doby si totiž nikdo nic nepamatoval.
Všichni pořád jen létali v kruzích. Pořád létali v obrovských kruzích.

2. PROČ NÁS LIDÉ NENÁVIDÍ?
Dovolte mi vypálit město Dovolte mi upálit dítě
Dovolte mi rozstřílet pár aut. Protože já jsem záporňák

Dovolte mi vyhodit do vzduchu vaše kostely Dovolte mi vyhodit do vzduchu vaše mešity
Všechny vaše vládní budovy. Protože já jsem záporňák

Dovolte mi zfalšovat vaše volby Dovolte mi vzít si všechnu vaši ropu
A nemáte ještě něco? Jsem záporňák Jsem záporňák

Jsem voják štěstěny Nechte mě střílet

Namiřte mnou na cokoli Zastřelím kohokoli

Dejte mi iPod Dovolte mi poslouchat rap
Sežeňte výtisk Hustleru. Dejte mi ho do batohu
Protože já jsem záporňák Protože já jsem záporňák
Dovolte mi je poslat přímou cestou do pekel protože já jsem ztělesněním svobody

Věřím v Krista A věřím v naši vlajku
A věřím v demokracii A ve všechny svobody, které máme.
Ale myslím, že pro tuto chvíli Musí jít stranou
Není tu místo pro svobodu. V každodenní realitě války

3. POMÍJIVÝ ŽIVOT
Proplouvám tímhle pomíjivým životem
Procházím tímhle pomíjivým životem.

Myši trvá velmi dlouho, než si uvědomí, že je v pasti
ale když se tak stane, něco uvnitř ní se začne nezadržitelně třást.

Třeseme se strachy. Strach se rozhoří
Diamantové dveře. Lidská touha.

Proplouvám tímhle pomíjivým životem
Procházím tímhle pomíjivým životem.

A babička s výrazným make upem, který nikdy nepoužívala
leží ve své zářivě černé rakvi, která vypadá jako piáno

Ustlala si v mém uchu
Ustlala si v mém uchu
a každou noc slyším

Proplouváme tímhle pomíjivým životem
Procházíme tímhle pomíjivým životem.

Když doktor říká „Blahopřeji! Je to kluk!
kam mizí všechny ty vysněné holčičky-ty potenciální klenoty?
Lorraine a Susan s hnědýma očima
a rozkošná Irene a krásná, ale těžko zvladatelná Betty
a malinká Juanita?

Proplouvají tímhle pomíjivým životem
Prochází tímhle pomíjivým životem.

Zvýšená pozornost Spravedlnost a poctivost
V tomhle pomíjivém životě
Narušená rovnováha Padáme jako světlo
Dopadáme na vodu V tomhle pomíjivém životě
Jako světlo padáme na vodu Voda se mění v led
Všechno se neustále mění V tomhle pomíjivém životě

4. JENOM ODBORNÍK
Jenom odborník může mluvit o problémech
Protože polovinou problému je jeho rozeznání
Jenom odborník může mluvit o problémech
Jenom odborník může mluvit o problémech

Takže když o nějakém problému žádný odborník nemluví
Je ten problém dvojnásobný
Protože jenom odborník může mluvit o problémech
Jenom odborník může mluvit o problémech

V Americe máme rádi řešení. Rádi řešíme problémy.
A je tu tolik společností, které nabízí řešení...
Společnosti, které se jmenují třeba řešení pro vaše mazlíčky, řešení pro vaše vlasy
řešení vašich dluhů – řešení světových problémů – řešení sushi
Společnosti plné odborníků připravených vyřešit tyhle problémy
Protože jenom odborník může mluvit o problémech
Jenom odborník může mluvit o problémech.

Vezměte si třeba, že by si Vás pozvala Oprah, ale vy byste neměli žádný problém, ale chtěly byste tam vystoupit, takže byste nějaký potřebovali
a tak byste si nějaký vymysleli, ale protože nejste odborníky na problémy, asi by nebyl dost uvěřitelný
takže by se na to přišlo
a byli byste odhaleni
a museli byste se se sklopenou hlavou omluvit a prosit publikum za odpuštění
Jenom odborník může mluvit o problémech
Jenom odborník může mluvit o problémech

A tyhle pořady, které se snaží řešit Vaše problémy,
se zabývají hlavní otázkou: Jak to mohu zvládnout? Jak mohu získat kontrolu?
Ale nezapomínejte, že tohle je otázka pro pravidelného diváka – který stěží vyjde s tím, co má ... který se dívá na pořady o lidech s problémy ... který je jedním z 60% americké populace, které dělí 1,3 týdne...1,3 výplaty... od bezdomovectví
prostě člověk s problémy...

Takže když odborníci řeknou, že musíme najít jádro problému...
že musíme získat nad problémem kontrolu, protože když nad ním získáte kontrolu, můžete jej vyřešit

Často to vůbec nefunguje, protože ta situace je
Zcela nekontrolovatelná
Protože jenom odborník může mluvit o problémech
Jenom odborník může mluvit o problémech
Jenom odborník může mluvit o problémech

Kdo vlastně jsou tihle odborníci? Odborníci jsou obvykle samozvanci či volení úředníci nebo lidé zruční v technikách prodeje
samouci či vyškolení lidé, kteří se zaměřují na věci, které lze chápat jako problémy. Ale někdy ty věci vlastně problémy nejsou. Ale odborník je člověk, který studuje problémy a snaží se je řešit
Odborník je člověk, který má pojištění pro případ zanedbání povinné péče
protože řešení samo se často promění v problém
Jenom odborník může mluvit o problémech
Jenom odborník může mluvit o problémech
Jenom odborník může mluvit o problémech

A když je někdy opravdu strašné horko a leden se promění v červenec
a není žádný sníh a obrovské vlny ničí města
a všude řádí hurikány, tak všichni ví, že je to problém

Ale když někdo z odborníků řekne, že to není problém, a když i ostatní odborníci
tvrdí, že to není problém, nebo vysvětlují, proč to není problém, tak to prostě...
není ... problém.

Ale když odborník řekne, že to je problém, a natočí o tom film a získá za něj Oscara, tak všichni ostatní odborníci musí připustit, že to nejspíš problém bude.

Jenom odborník může mluvit o problémech
Jenom odborník může mluvit o problémech
Jenom odborník může mluvit o problémech

A když jedna země může vpadnout do druhé, kterou převálcuje
a zničí a zpustoší a vyvolá v ní občanskou válku
a odborníci řeknou, že to není problém, a když všichni souhlasí, že oni jsou odborníci, kteří dokáží rozeznat problém, tak tenhle vpád prostě není problém.
A když nějaká země mučí lidi a bezdůvodně či bez soudu zadržuje své občany
a zřizuje vojenské soudy, tak to taky není problém, dokud nějaký odborník neřekne, že to začíná problémem zavánět.

Jenom odborník může mluvit o problémech
Jenom odborník může mluvit o problémech
Jenom odborník může mluvit o problémech
Protože jenom odborník může mluvit o problémech
Protože polovinou problému je jeho rozeznání.
A jenom odborník může mluvit o problémech.
Jenom odborník může mluvit o problémech.

5. MOŽNÁ KDYŽ SE MI PODAŘÍ
Možná když se mi podaří... možná když se mi podaří usnout
Tak se rozjede večírek
Vykořenění Američané poletují ve větru
Ale když se setkají s pravdou, tak to poznají

Možná když se mi podaří Možná když se mi podaří Možná když se mi podaří usnout
Tak se rozjede večírek
Vykořenění Američané poletují ve větru
Ale když se setkají s pravdou, tak to poznají
Možná když se mi podaří Možná když se mi podaří usnout
Tak se rozjede večírek

6. KRÁTKÝ PÁD
Soustředění. Vyprázdni svou mysl.
Zapomeň na celý svět.

Zadrž dech. Zadrž dech. Zavři oči.

Skály a kameny. Zlámané kosti.
Všechno se nakonec přivleče domů.
Promiň, jestli nesplňuji tvá očekávání.
Promiň, jestli nesplňuji tvá očekávání.

Soustředění. Vyprázdni svou mysl.
Zapomeň na celý svět.

Skály a kameny. Zlámané kosti.
se nakonec přivlečou domů.

Přivlečou se. Přivlečou se.
Přivlečou se domů.

Přivlečou se. Přivlečou se.
Přivlečou se domů.

Přivlečou se. Přivlečou se.
Přivlečou se domů.

7. TUVANSKÁ SMYČKA
Jsem dáma a chystám se vyjmenovat všechny možné druhy děvek
Támhle je jedna děvka a druhá děvka. Copak vám se nelíbí děvky?
Támhle je jedna děvka a druhá děvka
a taky ta, co se tváří jako dáma.
Není to legrační? Copak dámy nejsou hloupé?

Ale já jsem dáma. Jste si jistí, že jsem dáma? Samozřejmě, že jsem dáma.
Jsem dáma, protože vím, co taková děvka dělá.
Vím, jak taková děvka vchází do hotelu Beverly Hills
Copak vám se nelíbí hotel Beverly Hills?
Copak vám se nelíbí, jak mě znají v hotelu Beverly Hills?
Copak vám se nelíbí ten pocit, když nevíte, jestli se mi zamlouváte nebo ne?
Copak vám se nelíbí ten pocit, když nevíte, jestli chcete být děvkou nebo ne?
Chtěli byste být děvkou?
Chtěli byste, abych zařídila, abyste byli děvkou?
Nezařizuji to právě teď?

8. BOZI SPODNÍHO PRÁDLA
Přemýšlím o těch obrovských lidech nahoře na billboardech...
Však víte, které myslím – ty obrovské lidi ve spodním prádle,
Kteří mají hlavy ve výšce druhého podlaží. A obrovské oči a dokonalé nohy.
A jsou všude... namalovaní na zdech domů...
Na jasně osvětlených billboardech. Však víte, o kom mluvím.
Mluvím o bozích spodního prádla.

Oni jsou ohromní a jsou všude...
V Houstonu a na Broadway... v centru města... podél dálnic...
A jsou tam celé dny i noci... bez ohledu na počasí – v mlze
- ve sněhu – a během slunečných dnů...
jen se podívejte: obrovští a dokonalí.

A někdy se baví v klubu nebo se jen tak povalují a pijí různé minerálky- ...ale pořád ve spodním prádle.

A v mém snu slezou z billboardů a začnou se ve svém obrovském spodním prádle procházet městem. A jsou ohromní.
Prostě se dostanou ven z těch billboardů. A hned míří do rušných bulvárů. A všichni se jim musí vyhýbat
A jen oni mají přesně tu správnou velikost – tu správnou velikost do města...
Jen oni jsou dost velcí na to, aby se dostali všude.
A jsou připravení na všechno.
A říkají: Koho to zajímá? Koho to zajímá? Jsme bozi spodního prádla.

9. SMUTNÁ
Jdu obklopena duchy
Jdu obklopena duchy

Můj otec s diamantovýma očima
Jeho hlas v životní velikosti
Říká mi pojď za mnou. Pojď za mnou.

Chodím se klouzat tam, kam jsem se schovávala
Když mi bylo smutno.

Můj otec s diamantovýma očima
Ve starém červeném kabátě, dvakrát větším než on
Říká mi pojď za mnou. Pojď za mnou.

Sejdeme se u jezera. Sejdeme se u jezera.
Budu tam. Budu tam.

Chodím se klouzat tam, kam jsem se schovávala
Když mi bylo smutno.

Kdybych tak měla čas na to
Abych ti řekla, jak jsem utíkala
Temnotě
Myšlenkám

Chodím se klouzat tam, kam jsem se schovávala
Když mi bylo smutno.

Jdu obklopena duchy

10. POVOLÁVEJTE JE
Viděli jste tu fotku, co byla před několika týdny na titulní stránce Timesů?
Byla na ní dívka, která objímala svého tatínka. Vzhlížela k němu a plakala.
Kolem pobíhali vojáci a vypadalo to jako nějaké náborové centrum.
Pak jsem si přečetla popisek a zjistila, že rukuje ta dívka.
A ona měla takovou dětskou tvářičku a mluvila o tom, že narukovala, aby mohla na vysokou, protože jinak by neměla, jak ji zaplatit.
A já myslela na všechny ty irácké děti v uniformách a palestinské děti, které páchají sebevražedné útoky, na tuhle válku dětí – tohle tažení dětí. A všechny armády pořád snižují požadavky, aby do nich mohl vstoupit každý – pokud jste odhodlaní... tak žádný problém. Jen pojďte... Je to dobrý obchod.

Trh pořád roste. Velké stroje kontrolují moře a vzduch
Ty velké stroje se musí někam vejít
Takže je povoláváme pořád dál, povoláváme je pořád dál. Za jakoukoli cenu
A když se vám to nelíbí, můžete odejít nebo prostě držet hubu

A potom se vynořují otázky jako: Copak byla ústava sepsána neviditelným inkoustem?
Copak jsme tu všichni přestali myslet? Začíná se tahle velká loď potápět?

Dokonalé atomové zbraně. Připravené k boji. Vražedně krásné. Samozřejmě, že děláme dobře
Vítejte – vítejte – vítejte do americké noci.
Tak je povoláváme pořád dál, povoláváme je pořád dál. Za jakoukoli cenu

Tom Paine napsal svůj první bestseller v těžkých dobách během revoluce, kdy jsme prohrávali a všichni vojáci dezertovali. Vzdávali se. Ta kniha se jmenovala Zdravý rozum a byl to vlastně takový seznam otázek. A jedna z nich byla:
Copak to dává rozum, aby ostrov vládnul kontinentu? A každý říkal hmmm a připojoval svůj podpis.

A dnes se můžete ptát: Copak to dává rozum, aby jedna země vládla celému světu?
Ale na vaší odpovědi nezáleží. Nezáleží na tom, co si myslíte. Nezáleží na tom, koho volíte
Povoláváme je pořád dál, povoláváme je pořád dál. Za jakoukoli cenu.

Chystáme se do neznámých zemí. Mělo by to být výnosné.
Když vidíme místa, která nejsou svobodná, chceme je svobodě naučit

Vpadneme do nich. Začínáme bojovat. Vražedně krásní. Samozřejmě, že děláme dobře
Vítejte – vítejte – vítejte do americké noci.
Povoláváme je pořád dál, povoláváme je pořád dál. Za jakoukoli cenu.
Povoláváme je pořád dál, povoláváme je pořád dál. Za jakoukoli cenu.

Mysleli jste si, že některé věci zmizely jednou provždy. Ty jako ve středověku.
Popravování a věšení a lidé v klecích.
Najednou jsou ale všude kolem A najednou jsou v pořádku
Vítejte do americké noci.

Povoláváme je pořád dál, povoláváme je pořád dál. Za jakoukoli cenu.
Povoláváme je pořád dál, povoláváme je pořád dál. Za jakoukoli cenu.

11. SKVĚLÝ
Neznámé parfémy. Dlouhé prázdné pokoje
Neznámé parfémy. Dlouhé prázdné pokoje

Nastal ten skličující den a trval celou noc.
Nudný a tichý. Nekonečné stmívání.
Ale sláva tomuhle dni. Sláva mu! Byl
Svým způsobem skvělý. Svým způsobem skvělý.

Susan je tak hrozná, nenávidím tu její hloupost
Jimmy je tak vášnivý, tak sarkastický, tak zlý
Má matka je chladná a můj otec je mrtvý.
Můžu ho vidět jen vzadu ve své hlavě
Carole je blázen, miluje Teda
Co ale člověk nadělá, co může říct? Oni jsou
Svým způsobem skvělí. Svým způsobem skvělí.

Každý dělá to, co si myslí, že je správné
Muž, žena, dítě hledající světlo
Ale potom se všechno to konání dobra změní v boj.
Hromada těl hořících jasným plamenem.
Ale sláva téhle noci. Tomuto tragickému dni.
Svým způsobem skvělému. Svým způsobem skvělému.

Slova padají a rozbíjí se o zem
Jako něco ztraceného a nalezeného
Slova padají. Nemají žádný význam. Vůbec žádný.
Ale sláva těmhle slovům – protože říkají, že jsou
Svým způsobem skvělá. Svým způsobem skvělá.

Neznámé parfémy. Dlouhé prázdné pokoje.
Neznámé parfémy. Dlouhé prázdné pokoje. Jsou
Svým způsobem skvělé. Svým způsobem skvělé.

Všechny temné sny vyklouzávají z polosvěta
Vstříc jasné záři televizoru
A říkají: hmmm tohle je na mě nějak moc temné... Jsou
Svým způsobem skvělé. Svým způsobem skvělé.

12. ZÁPLAVA
V teletropech je hrozné horko
Čekáme na bouři. Čekáme na bouři
Každý záběr vyvolává znepokojení
Zvěsti o rozpadajícím se světě

V teletropech je hrozné horko
Chátrání je napůl krásou
Ztroskotali jsme v rozpadajícím se světě
Čekáme na bouři

Necháme se spláchnout. Necháme se spláchnout

V teletropech je hrozné horko
Strach je napůl zábavou
Výjevy zatopeného světa

Necháme se spláchnout. Necháme se spláchnout

Čekáme, až se zvedne vítr
Čekáme na bouři
Čekáme na bouři
Zvěsti o rozpadajícím se světě

Necháme se spláchnout. Necháme se spláchnout

Protože v teletropech je hrozné horko
Chátrání je napůl krásou
Teplota pořád stoupá
Zvěsti o bouři.

13. TĚLA V POHYBU
Jsme ztělesněním pohybu
Jsme těla v pohybu. Jsme těla v pohybu.

Kopeme na dně oceánu. Směřujeme ke hvězdám
Vlastníme měsíc a zemi. Jsme pány Marsu
Jsme těla v pohybu.
Jsme ztělesněním pohybu

Naši předkové se krčili v jeskyních
Vystrašení z temnoty a hřmění
Zahalení do černé magie a vzteku. Byli otroky vlastního hladu.
Ale my létáme nad horami v letadlech. Víme všechno o čase a velkých číslech.
Jsme těla v pohybu.
Jsme ztělesněním pohybu

Víříme v soumraku. Naše oči a uši jsou obrovské
Víříme v soumraku.
Setřásáme ze sebe barvy. Pohybujeme se ve světelných letech
Jsme těla v pohybu. Jsme těla v pohybu.

Loď, ve které se každou noc plavíme
Nás veze – nevíme kam
Napříč krajinou lásky.
Příběhy milenců se odehrávají mimo čas
Víříme společně. Víříme v kruhu společně.
Jsme těla v pohybu. Jsme těla v pohybu.
Jsme ztělesněním pohybu

Mysli na to, co chceš, na své touhy a tajné sny
Symboly, kódy, iluze – zjisti, co znamenají
Jsme těla v pohybu. Jsme těla v pohybu.

Kopeme na dně oceánu. Směřujeme ke hvězdám
Vlastníme měsíc a zemi. Jsme pány Marsu
Jsme těla v pohybu. Jsme těla v pohybu.
Jsme ztělesněním pohybu
Jsme ztělesněním pohybu

14. PTÁCI LÉTAJÍCÍ PO NEBI
Ptáci létající po nebi. Létající nad městy. Létající nad horami

Kolem poletuje sníh. Kolem poletuje sníh. Kolem poletuje sníh.
Dopadá na cirkus. Dopadá na cirkus.

Měsíc létající po nebi. Plující nad širými pláněmi. Nořící se do oceánů.
Ptáci létající po nebi. Létající nad městy. Létající nad horami

Kolem poletuje sníh. Kolem poletuje sníh. Kolem poletuje sníh.
Dopadá na cirkus. Dopadá na cirkus.

Kolem poletuje sníh. Kolem poletuje sníh. Kolem poletuje sníh.
Dopadá na cirkus. Dopadá na cirkus.

15. ZTRACENÉ UMĚNÍ KONVERZACE
Ona předstírala, že je filmová hvězda.
On předstíral, že je král.
Ona předstírala, že je baletka
On předstíral, že umí zpívat

Ztracené umění konverzace.
Ztracené umění konverzace.
Ztracené umění konverzace.

Ona předstírala, že byla v Anglii
On předstíral, že je doma
Ona předstírala, že je renegátka
On předstíral, že je sám

Ztracené umění konverzace.
Ztracené umění konverzace.
Ztracené umění konverzace.

A já předstírám, že mě miluješ
A ty předstíráš, že o mě stojíš
A já předstírám, že jsem šťastná
A ty předstíráš, že tu jsi.

Ztracené umění konverzace.
Ztracené umění konverzace.
Ztracené umění konverzace.

Tamten ptáček věří, že je čmelák
Modrý had předstírá, že umí mluvit
Tamten vlk vyje jako sova pálená
Tamta vrba na mě celou noc mluví.

Ztracené umění konverzace.
Ztracené umění konverzace.
Ztracené umění konverzace.

16. OBRÁZKY A VĚCI
Začalo to kvůli penězům. Začalo to dnem, kdy Nixon připravil celou zemi o zlatý standard a peníze se proměnily v pouhá čísla poletující kyberprostorem.
Dosáhli jsme zcela nové úrovně abstrakce.
Potom zmizely desky. A po nich obchody s deskami a telefonní budky.
Ulice ztichly, protože děti byly nemocné z toho, jak se skoro úplně přestaly hýbat. Všechny děti byly tlusté a nemocné, pořád kýchaly, dusily se vzduchem.

Všude byly obrázky, které začaly nahrazovat věci.
Všude, kam jste se podívali, byly obrazovky.

Musím říct, že obdivuji vaše puritánství. To bývaly časy, když takhle tancoval každý. A poslední písnička, kterou na tomhle světě uslyší, bude nasamplovaný zvuk trumpet, velmi pronikavý a zřetelný. Zvuk vítězství.

Můj původ je poměrně zajímavý. Jako motivační řečnice jsem se naučila říkat určité věci určitým způsobem. Většina mých kazet je k dostání ve vestibulu za rozumnou cenu.

Víte, jedna z věcí, které mám na angličtině opravdu ráda, je to, že si nemusíte u každé věci v místnosti pamatovat její rod.

Jak už jsem řekla, v NASA jsem pracovala na oddělení styku s Ruskem. Chtěli jsme, aby používali naše satelity a telefony. Ale Rusové nechtěli naše telefony používat, protože se báli výšky účtu.

Poslední, se kým jsem v NASA mluvila, byl člověk, který vypadal jako nedávno zesnulý Boris Jelcin a měl ty velké byzantské oči, které nikdy nemrkají. Tedy pokud jsme nemrkali přesně ve stejnou chvíli, takže jsem to nemohla vidět.

Světlo mrtvých hvězd je stále chycené v čase. Ponurý pocit, který ušel pořádnou dálku, aby mě zastihl. Nebe. Země. Nebe. Země.

Jen mi prosím neříkejte o žádných dalších nových myšlenkách a neseznamujte mne s žádnými dalšími novými lidmi nebo výrobky nebo barvami, protože mi stejně jen připomenou ty původní. Budou to pouhé podřadné kopie.

Naproti tomu zase Dalajláma řekl, že umělé květiny jsou OK, protože připomínají ty skutečné. Ach. Taková je situace. A věci pořád mizí. Obrázky věcí a věci plné obrázků.

A potom je tu publikum složené převážně z mých příbuzných. Těch ne zrovna přátelských. Ostatní si museli odskočit na cigaretu.

Ale já bydlím ve starém skladišti dole u řeky. Jako svědomitá špiónka na volné noze vyplňuji tahle hlášení už dlouhé roky.
Jediným problémem je, že mi začíná docházet neviditelný inkoust.
Neustále mám proslovy sama k sobě, ale jsou plné beznaděje. Té temné irské beznaděje. Asi víte, jak to myslím.

Víte, na hotelech je zvláštní, jak vás okamžitě zachvátí majetnický pocit vůči tomu, čemu se říká „můj pokoj“, a jak horlivě se snaží vás přesvědčit, že nebyl vyklizen jen chvíli před tím, než jste přijeli. Polštáře jsou pořád teplé. Vzduch se chvěje zvuky a vůněmi – hlasem, vodou po holení předchozího hosta.
Ach ano, on vstoupil do světa plného špíny... nových plastů a gum

A já jsem si vždycky představovala, že budu trubadúrem putujícím po celé Francii, všude kolem kupky sena, bučící krávy a cesty plné květin. A v noci jsou ve vzduchu cítit zloději a sex a parfém překrývající páchnoucí hromady vnitřností. A taky to byla jen obrázková kniha, opravdu.

Nebe. Země. Nebe. Země.

17. PLYNUTÍ
Kdo je ve mne tím světlem?
Kdo je ve mne tím zvonem?

Komu patří nebe? Komu patří měsíc?
Zaposlouchej se do tikotu, po kterém následuje výbuch.

18. ZEMĚ NIKOHO
Jen tak mimochodem – věděli jste, že senátor Thomas K. Duane posílá ty dvoustránkové dopisy do posledních New Yorkerů a píše v nich, co dělat v případě evakuace?

A vyjmenovává v nich asi padesát věcí, které je dobré mít pro případ „různých potenciálních hrozeb“.
Jsou mezi nimi píšťalka, osobní hygienické potřeby a hasící přístroj.
Taky zavazadlo na útěk, jakýsi kufr na kolečkách, ve kterém jsou klíčky od auta, občanka, lékárnička a podle jeho doporučení také asi padesát dolarů v hotovosti.

Když mluvíme o připravenosti, Národní asociace držitelů střelných zbraní se v Texasu snaží přesvědčit ženy, aby nosily v kabelce zbraň a cítily se tak bezpečněji.

Nedávno zesnulá bývalá texaská guvernérka Ann Richards řekla: „Nechci být sexistka, ale v Texasu není jediná žena, která by měla v kabelce zbraň.“

(viz též tady: http://www.1015.cz/index.php?l=cz&od=140&page=3&page_sub=14&n_id=118)

Stává se, že se kulisy zbortí

„Veškeré veliké činy a veškeré velké myšlenky mají směšný začátek. Velká díla se mnohdy rodí kolem nějakého nároží nebo v otáčivých dveřích nějaké restaurace. Tak je tomu i s absurditou. Víc než kterýkoliv jiný svět odvozuje absurdní svět svou urozenost z takového ubohého zrození. Jestliže za jistých okolností člověk odpovídá „nic“, když se ho někdo ptá na povahu jeho myšlenek, může to být pouhá finta. Milované bytosti to velmi dobře vědí. Pokud je však taková odpověď upřímná, jestliže ztělesňuje onen podivuhodný stav duše, kdy prázdnota se stává výřečnou, kdy je přerušen řetěz každodenních gest, kdy srdce se marně pídí po článku, který by tento řetěz obnovil, pak je vlastně prvním znakem absurdity.
Stává se, že se kulisy zbortí. Vstát, tramvaj, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, jídlo, tramvaj, čtyři hodiny v práci, jídlo, spánek, a tento rytmus se opakuje v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek a v sobotu, většinu doby se tomu lidé snadno podřizují. Ale stačí, aby se jednoho dne ozvalo „proč“ a začíná ono znechucení poznamenané údivem. „Začíná“, to je důležité. Znechucení přichází na konci činů mechanického života, zároveň však zahajuje pohyb vědomí. Probouzí je a vyvolává pokračování. Pokračování, to je nevědomý návrat do řetězu nebo definitivní probuzení. Na konci probuzení se časem objevuje důsledek: sebevražda nebo zotavení. Samo o sobě má v sobě znechucení cosi odporného. Teď však musím dospět k závěru, že je dobré. Neboť vše začíná vědomím a má cenu jen díky jemu. Tyto poznámky nejsou nijak původní. Jsou však evidentní: na určitou dobu to stačí, když jde o souhrnné probádání počátků absurdna. Prostá „starost“ je původcem všeho.
Obdobně, a to po všechny dny nepozoruhodného života, nás unáší čas. Vždycky však se dostaví okamžik, kdy je třeba čas nést. Žijeme se zaměřením na budoucnost: „zítra“, „později“, „až budeš mít místo“, „pochopíš to, až budeš starší“. Tyto nedůslednosti jsou obdivuhodné, protože koneckonců jde o smrt. Pak však přijde den, kdy člověk konstatuje nebo prohlašuje, že mu je třicet let. Tím stvrzuje své mládí. Zároveň se však definuje ve vztahu k času. Zaujímá v něm své místo. Uznává, že se ocitl v určitém bodu křivky, kterou musí, jak přiznává, projít. Patří času a podle hrůzy, jež se ho zmocňuje, rozpoznává v čase svého nejhoršího nepřítele. Zítra, touží po zítřku, ačkoliv by ho měl celou svou bytostí odmítnout. Tato vzpoura těla, to je absurdno.
O stupeň níž a už tu je podivnost: postřehneme, že svět je „hutný“, zahlédneme, do jaké míry je nám kámen cizí a ve vztahu k nám nesmiřitelný, s jakou intenzitou nás příroda, krajina dokáže popírat. V hloubi každé krásy spočívá cosi nelidského a ty kopce, něžné nebe, kresba stromů, to vše během jediné minuty ztrácí svůj iluzorní smysl, do něhož jsme je zahalili, a je náhle vzdálenější než ztracený ráj. Základní nepřátelství světa postupuje tisíciletími až k nám. Na vteřinu ho přestaneme chápat, protože po staletí jsme z něho rozuměli pouze postojům a úmyslům, které jsme do něho vložili, a protože nyní už se nám nedostává sil, abychom použili tohoto úskoku. Svět nám uniká, protože se stává sebou samým. Tyto kulisy maskované zvykem se stávají tím, čím jsou. Obdobně jsou dny, kdy za důvěrně známým obličejem ženy nacházíme jakoby cizinku, ženu, kterou jsme před mnoha měsíci nebo roky milovali, a snad zatoužíme i po tom, co náhle přivádí naší osamocenost. Ale ten čas ještě nenastal. Je tu jen jedno: ta hutnost a podivnost světa, to je absurdno.
I lidé vylučují nelidskost. V jistých jasnozřivých hodinách se v důsledku mechanické podoby jejich gest a jejich nesmyslné pantomimy stává hloupým vše, co je obklopuje. Nějaký člověk telefonuje za skleněnou stěnou; neslyšíme ho, vidíme však jeho nedůležitou mimiku: klademe si otázku, proč vlastně žije. Tento tíživý pocit při pohledu na nelidskost člověka, tento nevypočitatelný pád před obrazem toho, čím jsme, tato „nevolnost“, jak to nazval jeden současný autor, to je také absurdno. Obdobně jako cizinec, který v jistých okamžicích nám jde v ústrety v zrcadle, ten důvěrně známý, a přece zneklidňující bratr, kterého nacházíme ve vlastních fotografiích, to je rovněž absurdno.“ (Camus, Albert: Mýtus o Sisyfovi, s. 18-21)

Dopis Václava Havla Johance k dvanáctým narozeninám

Milá Johanko, jak víš, Tvůj tatínek odešel z tohoto světa v den, kdy Ty ses do něj vydala. Připomínám to dnes proto, že to byl shodou okolností den, kdy jsem stál před nebeskou branou i já. Nevím proč dostal přednost on, ale vím, že odcházel šťasten s myšlenkami na Tebe a Tvou maminku.

Od té doby se mi často vrací vzpomínka na to, jak jsme tam okamžik stáli vedle sebe a čekali na výrok osudu. Když jsem se dozvěděl, že dostávám ještě příležitost, bylo mi jasné, že jsem tím mimo jiné vyzván, abych se zasazoval i o respekt k jeho architektonickým vizím. Určitý úspěch - a tehdy, věř mi, to úspěch byl - jsem spolu s mnoha dalšími skutečně zaznamenal.

Budova Národní knihovny, kterou při svých procházkách Prahou vídáš v místě někdejšího pomníku diktátora, je moderní odpovědí na historickou dominantu Pražského hradu, její vskutku demokratickou paralelou, je zosobněním tvořivého ducha, výrazem vzdělanosti, kulturnosti a humanity tradičně svázaných s Prahou a s jejím reliéfem, projevem pokorné úcty člověka k přírodě.

Přeji Ti do dalších let všechno dobré a také abys nemusela v životě čelit lidské malosti víc, než je nezbytné.

Tvůj Václav Havel

(http://www.lidovky.cz/vaclav-havel-napsal-dceri-jana-kaplickeho-dopis-fly-/ln_domov.asp?c=A090127_155511_ln_domov_glu)

Srpnový den

„Než přišli Rusové, dokázal jsem stát na jedné noze, natáhnout si ponožku, obout botu a zavázat si ji. Teď to dokážu jen s několika kletbami a za pomoci nějaké vedlejší zdi. A takových úpadkových změn cítím několik. Například čtenář má už září, kdežto já teprve srpen: nad tímže textem! Letos jsem nenašel na zahradě žádné kosí hnízdo, ale nehledal jsem je moc; neměl jsem už ten zájem ani.
Než přišli Rusové, bál jsem se, že přijdou, ale myslel, že to neudělají. Vždycky se stane to horší, což pravím jako optimista; optimismus je v tom, že nic, co se stane, nemusí být definitivní. Jenže v možné změně dávám si už mnohem menší váhu i úkol, než než přišli Rusové. Zatímco bych měl růst k jistotám, rostu k pochybám, a místo abych své životní poznání investoval ve prospěch obce do politiky, tezauruju je v soukromí; považuju totiž své psaní za svou soukromou věc, nikomu nepovinnou ke čtení. Je to možná útěk do nezávazna, ale nazlobil by mě ten, kdo by mi potvrdil podezření, že „strkám hlavu do písku“. Ale kdybych měl to, co si myslím, investovat ve prospěch obce, musel bych se nakonec chopit moci a vyhlásit snad výjimečný stav.
Než přišli Rusové, také já jsem si myslel, že socialismus se možná dá upravit k slušnému obývání. Jakousi přesvědčivou sílu musel mít, jinak by nezaujal kdysi tolik i rozumných, odpovědných a poctivých lidí. Ale ještě než Rusové odešli, dostal jsem názor, že lidé se stávají socialisty či antisocialisty ne z názoru, ale z povahy: je to věc jejich nátury, tedy temperamentu, citu, ctižádosti. Ti první podle své povahy říkají „to a to se musí radikálně změnit“, kdežto ti druzí praví „já bych s tím moc nehýbal, nebo to bude horší“. A nějaká filozofie, nějaké teze ekonomické jsou tomu jen doprovodným šramotem, z něhož si ti a ti vybírají – podle své nátury. Co bylo nápadné: že při budování toho socialismu se víc prosadili lidi horší a dali mu svou povahu. Stal se odpudivým, zločinným a nakonec i všeobecně prodělečným. Že to nebyla náhoda, nýbrž patřilo to k němu, potvrdilo se tím, že přišli Rusové.
Než odešli Rusové, věděla většina z nás, že takový socialismus je zločinem založeným kdysi na dobrovolném společenském omylu, jehož lidé zvláštního druhu využili k převzetí moci a vyhlášení trvale výjimečného stavu. Jak to, že se nahoru dostali právě takoví lidé, ptám se špatně, protože správně bychom se měli ptát, jak to, že jsme to dopustili. A bylo nám jasné, než odešli Rusové, že to a to se musí radikálně změnit. Ta příležitost hrou dějin přišla. Výrazem „hra dějin“ míním všecko to exaktně vědecké a zákonité, nač věří dobří lidé určité nátury bez ohledu na inteligenci.
Když odešli Rusové, nastalo naše očekávání, naděje i snaha, že budeme smět i umět tedy lepší řád; ten starý? Jak to, že se v něm už zas prosazují víc lidé bezohlední, sobečtí, mocichtiví, všelijací legální podvodníci, pašeráci a přímo vrazi? Kvůli nim musíme normální úsudek, vkus, dobrou výchovu a dobré zvyky nahrazovat plodištěm zákonů, kam oni vkládají oka, v nichž my se zas jistě chytneme, kdežto oni jim utečou. Ne, ten systém či spíše způsob života, který se tu rýsuje, není to, co jsme si představovali, když odešli Rusové.
Když odešli Rusové, kdo to přichází? Přicházejí lidé nepoučení komunismem: aby s využitím demokracie založili nové ostré sociální rozpory? Jsou nepoučení také kapitalismem: proto náchylní opisovat všecky jeho chyby a neúspěchy. Zdá se, že příležitost z roku 1989 začít na čistém poli něco lepšího se málem ztrácí. Snad posledním jejím zbytkem je sama vláda, v níž se ještě drží lidé toho druhu prvotních poctivých pracovníků, jejichž ctižádost obsahuje i vůli sloužit a osvědčit se. Lidé jasného životopisu a zřetelných úmyslů. A ještě pár takových ostrůvků se někde drží, v centru i v kraji, jež se však pomalu propadají pod hladinu stoupající občanské bezmoci proti lidem prazvláštního ražení, vždy stejných. A já, chodě po zahradě a podpíraje přetížené jabloně, si říkám, proč se proti tomu nezvedneme. Je to otázka modelová: proč při lidovém zabíjení padne nejvíc těch, kdo nemají zbraň? Není čas, aby se vzepřeli silou? Je, dávno byl. Rozpad ne už jen států, ale civilizace, se k nám dunivě blíží od jihu i východu. Nenápadněji, lstivě merkantilní formou, i ze západu. Kdo má shromáždit lidi k poradě a hlasování co dělat? A když se nedohodnou na ničem, kdo na sebe vezme tu hanbu slávy oznámit jim, co mají dělat! Nejhorší by teď byla slabá vláda. A musí se něco stát už brzo.
Než přijdou třeba Rusové.“

(2. 9. 1993)

(Vaculík, Ludvík: Nad jezerem škaredě hrát, s. 67-69)

Drahý pane Kolář... (1)

„Tím odbyl nás, kteří jsme mu pomáhali až k místu ve vlaku. Kdyby tam neměl všechny možné, považovala bych to za správné, přála jsem si moc, aby byl sám se sebou, aby si užil osobní svobody, kterou já si tak chráním a které si vážím nejvíc ze všeho na světě. L. se prezentuje jako člověk svobodomyslný, což i je, ale sám pravděpodobně je nerad.
Protože na sebe navazuje stále další a další osudy. Téměř denně volává, takže vím, že mu nebylo dobře na duši, když jsem na svém rozhodnutí nejet do Vídně setrvala. Víc svědomí tíží. Ale já získala v té době Vaši nabídku na psaní dopisů. Čistá voda na mou rezignující duši. Živější než cestování do Vídně, pane Kolář, prosím Vás, ale nemyslete si, že jsem ctižádostivá ženská, která by si připínala Vaše jméno jako šperk a měla cokoliv společného s pýchou. Já už tak dobře vím, co je hodnota a co je zdání a že člověk musí nejvíc dbát na to, aby sám se sebou byl v souladu, a nikdo mu nemůže přidat, co nemá.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 11)

„...před chvílí volal, že odpoledne bude mít na univerzitě přednášku. Jsem zvědavá, jaký bude ohlas na téma, které si sám prosadil, o které ani nestáli: „Trest smrti“, pojatý zcela vaculíkovsky. On je pro trest smrti. Ten, kdo vezme život druhého, jistě pohrdá i životem svým. Ponechá se mu právo se rozhodnout, kdy a jak chce zemřít. Do té doby bude izolován od ostatních. Také má Vaculík svou představu o trestu za vandalství. Ten, kdo rozbíjí lavečky, musí novou lavečku vyrobit, světla opravit, zajistit provoz, taktéž telefonní budky a ostatní škody uvést opět do pořádku.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 20)

„Vaculík se vrátil ze Skandinávie. Paní Durnanová z Uppsaly mi hned telefonovala, že měl obrovský úspěch – takového člověka tam ještě neměli. Byl vtipný, přinášel zcela neobvyklé pohledy na věci, odbyl všechnu oficiálnost zcela osobitě, obrátil pozornost na problémy, které si oni ani neuvědomují. Přijel se zvláštním diplomatickým úkolem, promluvit s prezidentem Havlem před jeho cestou do Švédska, aby navrhl při jakémsi sezení s vládními činiteli založení Švědsko-československé společnosti z popudu univerzity v Uppsale, která už má 30 000 švédských korun; peníze by zůstaly ve Švédsku, z úroků by byla poskytnuta stipendia pro stáže a studia našich lidí tam. Vaculíkovi se líbil Stockholm, protože je to město na šestnácti ostrovech a na každém mají své centrum, svůj kostel. Zaujalo ho na všech místech šetření: univerzitní profesoři připravovali všechna pohoštění sami. Na přednáškách se platilo vstupné atd., totéž v Norsku, tam mu však v Penklubu nějaký překladatel-alkoholik sebral plášť, ve kterém měl čepici, a nechal mu tam svůj utíkáček bez podšívky; Vaculík trpěl zimou, než se druhého dne situace vyřešila – ale zůstal bez čepice. V Ruzyni se objevil v malířském velkém baretě, který kdysi patřil panu Topičovi a zakoupil ho v Bretani. Paní Milada Blekastadová ho měla pečlivě schovaný v truhle na půdě v Oslo. Bez molů. Přiletěla do Prahy 23. dubna a vyprávěla mi – protože tlumočila jeho přednášky a rozhovory s novináři –, jak přiváděl do rozpaků všechny tím, že jednoslovně s nechutí odpovídal na naivní otázky, a jak pak kterousi rozhlasovou redaktorku napadlo a řekla mu: A na co byste se zeptal vy? A on z rukávu vysypal přehršle zcela neotřelých a zajímavých otázek. To mne nepřekvapuje, tak jsem si ho zažívala po listopadu, kdy denně přicházely desítky novinářů a televizáků z celého světa.
Den, kdy jsme s Janem pro Vaculíka jeli do Ruzyně, padal sníh, ačkoliv stromy se bělaly květy; magnólie zhnědly, tulipány a hyacinty v mé zahradě se přikrčily téměř k zemi, aby, jakmile vysvitne jen trochu slunce, znovu zvedly hlavy a nepohodu bez újmy přežily.
V Praze bude v pátek 26. dubna první schůzka Římského klubu. Je tam do Bubenče pozvaný i Vaculík a přijde Václav Havel, který je jmenován čestným předsedou. – Vaculík se s ním nedávno sešel, a ten mu na otázku slovenskou odpověděl: Mečiar teď odejde, ale mám obavy, že se po volbách znovu vrátí.
V kterémsi dopise jsem Vám psala, jak studenti přišli s nápadem pokládat otázky známým osobnostem. Včera mi přinesl Pavel Flek (student) odpověď Karla Kosíka. Cituju: „Zůstávám věren podobizně, kterou mi přisoudil Ludvík Vac., a setrvávám proto v roli nepříjemného otazníku, který každé tvrzení mění v otázku a na každou otázku odpovídá protiotázkou. Pokud současnost zamítla minulost jako tzv. socialismus, vyplývá odtud, že otázka uznává oprávněnost socialismu pravého? A jestliže se minulost zavrhuje jako zdánlivost a nepravda a špatnost, jak vysvětlit, že se uprostřed nepravdivosti a malosti zrodily věci tak významné, jako jsou pravdivá díla Hrabalova, Vaculíkova, Medkova, Sommerova, Skácelova, Šiktancova? Jsou tato díla produktem oněch poměrů, tj. nepravdy, nebo vznikla jako vzpoura proti nim, této minulé éře natruc? A co je vlastně tato minulost, ona dodnes živá díla, nebo ony překonané, mrtvé poměry?“ – Karel Kosík položil otázku Vladimíru Jiránkovi: Vyjadřuje humor vašich kreseb smutek naší doby? Jiránek už mu odpověděl, ale student mi odpověď teprve pošle. Jiránek položil otázku kancléři Schwarzenbergovi, jestli si myslí, že český národ je schopen spravovat si své věci sám.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 23-24)

„O dění politickém se mi ani nechce psát, stále se dohadujeme se Slováky, rozhodnuto není. – Vaculík má trápení, nevím, jak prožívá zrovna tyto dny, ale všechny předcházející jen psal a psal do složky Lenka, protože mu napsala, aby tam už nechodil a odstěhoval si věci. Rozzlobila se na něho kvůli rozhovoru, který udělal pro časopis Vlasta. Za to se sama přimlouvala, on by pro ženský časopis ordinoval asi nerad. Lenky se dotklo, že odpovídal tak, jak jedině může odpovídat Vaculík: pravdivě, ať to stojí cokoliv. Celý život je takový a z toho plyne i těžká situace pro jeho blízké. V životě se za všechno platí.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 37)

„Vaculík si pěstuje stále svůj bol, stále jen píše o něm, nic kolem nevidí, neslyší. Protože neumí trpět, mám obavu, aby zase neprovedl další zádrhel, ale já na něj nijak nepůsobím, protože pro něho nic neznamenám. Vnímá mne jako vzduch. Je mi ho líto, je mi líto toho času, který zmarní, pokud vůbec lze čas zmarnit. Ani se mi nechce nad tím přemýšlet, už jsem si s ním prožila tolik těžkých situací, že se vyhýbám všemu, co s těmi zádrheli souvisí. Za čtrnáct dnů odjede do Holandska, možná, že se tam na duši pozdraví.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 57)

"Drahý pane Kolář,
PŘÍBOJ ve mně vyvolává zvláštní stav: klid i vzrušení, Apolinaire Vám krásně vypráví. Přála bych si krásné sny. Musím se těšit z toho, že už nemám ty se zlými pány, už se mi nezdá, že mám být popravena. Nejčastěji jsem mívala sny o pánech, kteří mne náhle někde přepadli a já se nemohla pohnout z místa. Na pohlednici s medvědářem se dívám, dívám a snažím se zachytit cosi dávno minulého, z čeho ale vane smutek. Dokument na mne vždycky silně zapůsobí. V televizi udělali medailon dokumentaristovi Špátovi. Syrový život, galerie postaviček a situací, krátký vhled i do zahajování výstavy dvou světových malířů na hradě Sovinci, a tím prvním jste byl Vy. Se zájmem jsem pořad sledovala, ale nakonec jsem pocítila jakési neuspokojení, protože celek byl rozbitý na atomy událostí a tváří. Myslím si, že není dobře, když autor je současně sám sobě režisérem: nedovede se ničeho vzdát a vysílacího času je dopřáváno málo. Je to můj celoživotní pocit, že svět stále někam pospíchá, uměle se vyrábí soutěž s časem, valí na nás přemíru informací a já, pomalá ženská, která ráda ticho, pozorování, ne moc změn, jsem z toho plná neklidu. Než stačím situaci trochu pochopit, střih a zase střih, forma, forma, obsah je vedlejší. Pro mne ne.
V úterý jsme s naším Janem odvezli Vaculíka na letiště s kuframa a starým psacím strojem naší paní učitelky a on v 11.10 odletěl do Amsterdamu. Odpoledne už volal, že je ubytovaný v Palace hotelu v Zandvoortu, je to půl hodiny vozem od Amsterdamu, hotely, pláže, jeho apartmá má kuchyňku, pokoj a dvě ložnice, hlavně z balkonu vidí moře, vidí se i koupat lidí, už se těší, jak si bude chodit plavat. V hlase jsem cítila úlevu, on se s blížícím se termínem odjezdu začal té samoty obávat. Není zvyklý být sám (pokud skutečně tam bude sám). V Praze mu ctitelky nedají pokoj. Podivuju se nad současnou agresivitou mladých žen, nad jejich sebevědomím. Už jsem si dávno musela zvyknout, že já jsem pro ně „slepice“, která není hodna toho místa vedle Mistra. Život je složitý, já nevím, čeho jsem a čeho nejsem hodna, jedno ale vím, že s velikou pokorou přijímám jako velikánský dar, že mohu každý týden natočit papír do stroje a bez výčitek svědomí, že mám právě teď žnout trávu, rýt či česat švestky, psát panu Kolářovi. Nesmím si připustit velikého Koláře, ale vyvolat tvář člověka. Jinak bych ztratila odvahu. Začátkem října s Janem pojedeme za Vaculíkem vozem, protože on tam chce mít auto. Zůstanu tam týden, vrátím se autobusem. Nerada cestuju, ani moře mě nijak neláká, ale přeci jen člověk se nesmí tak uzavřít.
Čtu životopis pana Václava od Kriseové. Jsem na straně 108, ale už tuším, proč tak tvrdá kritika v Literárních novinách. Psala horkým perem, je to škoda, a taky mi vadí, že se nedovedla zříci věcí, které tam nepatří, protože nejsou ani dostatečně promyšlené, ani úplné, i když chápu, že chtěla zachytit politické klima, ve kterém Havel začínal i zrál. Je to jen částečná pravda, a polopravdy jsou asi škodlivé. Ale zmínka a Skupině 42 a Kolářovu stolu ve Slavii mne ohromila. Vy, pane Kolář, takový mírný, laskavý, křehký, a takový pilíř české kultury! Každý týden se setkám s nějakou výpovědí či úvahou někoho, kdo uvádí, že to byl Kolář, kdo ovlivnil jeho myšlení a tvorbu, že to byl Kolář, kdo vytvořil ten most, kontinuitu s první republikou. Takže i Václav se vyučil u Kolářova stolu ve Slavii. Jinak si myslím, že se Kriseové velice dotkla osmašedesátníků, všech těch spisovatelů, uživatelů Dobříše, a pak hrdinů socialismu s lidskou tváří. Já sice si to myslím také, ale přeci jen je to složitější. Například do této skupiny zcela samozřejmě zahrnuje i Vaculíka, a ten nikdy žádnou výhodu od bývalého režimu neměl, naopak, žili jsme téměř v bídě, ve stálém strachu o existenci, ba o holý život. Denně jsem očekávala, jestli se vrátí domů. Do Svazu spisovatelů nepatřil, vzali ho narychlo, aby mohl vystoupit na sjezdu v roce šedesát sedm, a pak už opět žádných výhod neměl. Napsat, že Tvář měla základní roli v přípravě pražského jara, je, myslím, také přecenění literatury, přesněji jedné větve stromu, který začal růst po dvacátém sjezdu KSSS. Pamatuju tak trochu, co se dělo v rozhlase či jiných časopisech. Také přecenila svou generaci – Forman tvrdí, že mezi generací třicet jedna a třicet dva je řez nožem. Přeci generace od třicet dva dolů celá nezpívala Ať se kola roztočí, z ní mnoho lidí ztratilo i život za svůj názor. U jejich generace už to tak nebylo. Potěšilo mne, na co jsem už zapomněla: že Havel poslal v roce šedesát devět Dubčekovi dopis, ve kterém mimo jiné po něm žádá, aby řekl pravdu a čestně odešel z politického kolbiště, aby sám sebe nešetřil. Žádná okamžitá politická prohra neopravňuje k totální historické skepsi, dokáží-li postižení svou prohru nést důstojně. Dubček této výzvy neuposlechl a neudělal ani pokání. Vytratil se a žil si v ústraní a stal se legendárním symbolem pražského jara. Jsem ráda, že taková výzva existuje; naopak nejsem ráda, že nezůstal Dubček v tom ústraní i po listopadu 89.
Bude téměř poledne, sluníčko se vymotalo z mraků, půjdu ráda i na tu podzimní zahradu, na které se nám prohýbají stromy obsypané švestkami a jablky. Kvetou astry, jiřiny, slaměnky. Čím začnu? Sbíráním spadlého ovoce. Děkuju Bohu, že jste, a přeju Vám i paní Běle zdraví!
M."
(Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 62-64)

„Na politické scéně hrajeme Referendum, je to pořád dokola, důležité, zbytečné, stejně se to tím nevyřeší, lidé se nedostaví, otázky budou špatně kladené, výsledky zmanipulované; každý hlásá cosi jiného, podle toho, co by se mu hodilo. Pereme také špinavé peníze, zatím jen hubou, v novinách a televizi. Klaus říká, že je to nesmysl, že to jen zpomalí privatizaci, že neví jak by se mohly peníze rozlišit, zatímco Rychetský onehdy naléhavě promluvil v televizi za Občanské hnutí, že je třeba zjišťovat, jak se kdo k penězům dostal. Pravil, že bychom měli bedlivě střežit, jelikož už teď máme ulici, ve které podniká arabský kapitál. Já sice žádný kapitál nemám, neumím se v těchto polohách orientovat, ale začínám zachycovat varovné signály od těch, co nabývají znovu majetek, který byl vzat jejich rodičům či příbuzným. Jejich je překvapivé, myslím, že se brzy dostanu do opozice, protože jsem geneticky předurčena patřit do sociálně slabých vrstev a oni naopak: bez ohledu na režim se dovedli dobře pohybovat tam i tady.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 69)

„Drahý pane Kolář,
píšu v Dobřichovicích, je po jarní přepršce, znovu zasvítilo slunce, Vaculík zanechal dámské četby – Přetlak od Evy Štolbové a odešel znovu pálit roští. Nejraději pracuje se dřevem, nejmilejší místo zahrady pro něho je špalek, ohniště a Niagara, tam přemýšlí a popěvuje. Dovede velmi dobře se dřevem pracovat, má systém a rychlost, dědictví taty. Pokud si vzpomínám, v Brumově bývalo dřevo vždy pečlivě poskládané, vždy dostatečná zásoba a kluci museli u štípání a rovnání asistovat odmalička – podle jejich vyprávěnek.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 111)

„To je jeden výklad. Já mám ještě další, a to ten, že Vaculíkovi báječně vyhovovalo, že nemusí říkat, kam jde, kde byl a kdy se vrátí. O čem jsem neměla vědět, to neříkal. Na milosrdnou lež si ovšem natolik zvykl, že už bez ní by to nebyl on. Tam kdesi začíná trhlina, která změnila náš život. Život v nepravdě je pro mne nepředstavitelný a myslím si, že člověka zasahuje hlouběji, než si připouští. Pravdu jsem ani nemohla znát, protože bych se pod ní tenkrát zhroutila – byli jsme příliš svázáni. Teď se mohu rozhodnout, co si připustím, co mohu unést a co ne. Pravdu po něm ani nechci, proč bych ještě teď dráždila to, co je igelitem milosrdně přikryté, co stejně stálo polovinu mých životních sil. Teď už mám málo času a málo sil, takže jen žasnu a žasnu.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 114)

„Dočetla jsem Zábranu. Znovu jsem si zopakovala tu hrůzu, ve které jsme tak dlouho žili. Ovšem jen někteří ji žili tak jako on. Zraněný, zadupaný talent. V jednom období líčí, jak jste mu dal 50 Kčs v době, kdy sám jste chodil v zaštupovaném saku. On ležel v Krči v nemocnici, vy jste ho přišel navštívit. Tenkrát to byla velká částka! Kdopak sepíše knihu o Vás? Ta bude dobrými skutky vydlážděná.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 131)

„Mečiar chrlí „vládní program“, pak lži, urážky, mluví o „tajné zprávě české vlády“, která má být plná nenávisti ke Slovákům – a já žasnu, jak ho slovenská vláda poslouchá, usmívá se a nakonec mu tleská. To nemyslí, bojí se? Poprvé v životě mám možnost sledovat zrození diktátora. Na čí šňůrce visí, to není tak těžké uhodnout, ale kde se vzalo tolik tleskačů, z toho jde hrůza. Jsme účastníky dramatu a to nemusí dopadnout dobře, jak už to v tom žánru bývá.
Měla bych jet s Vaculíkem na folklorní slavnost do Velké, ale nepojedu, protože se mi nelíbí hra na manželku před lidmi, kteří nevědí. Jaksi nemůžu. Mám možnost být dva dny sama na červencové zahradě, a to je pro mou duši veliká slavnost.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 132-133)

„Žijeme dny vrcholného léta, ale obtížné vosy už bzučí jeho sestup. Jsou stále vedra, děti poskakují nahaté, střídají bazének a hry na trávníku, zatímco já vycházím na zahradu až v můj oblíbený podvečerní čas. Včera odjela Marta s dětmi, přijel Vaculík a přivezl několikery Lidovky i poslední Literárky. Hned jsem přečetla rozhovor Brabce, Lopatky, Kabeše a Gruši kolem Slovníku spisovatelů, Ludvík si to též přečetl a začal nervózně pochodovat po místnosti. Proč? Prý neřekli, proč je buzeroval, proč dupal, proč vyčítal. Naštvalo ho, že Jiří Gruša uvádí, jak vlastně Slovník převezl na dně kufru při svém výjezdu na studijní pobyt, a přitom zapomíná, jak Vaculík jej už předtím odesílal po částech – a některé, v nichž byly změny, i několikrát – , že tedy Slovník byl už dávno v zahraničí, protože nešlo přeci spoléhat na něco tak nejistého, jako byl Grušův kufr. Ludva koordinoval i literární, historickou a já nevím jakou činnost a odpovídal za práce, na které lidé dostali přidělené peníze. Některé práce prý vůbec nebyly odevzdané, ačkoliv prachy si ti určití samozřejmě vzali. Jak jsem celé to dění léta pozorovala, jsem přesvědčena, že bez jeho tvrdosti, cílevědomosti a organizace by mnohé vůbec nebylo. Po listopadu to však málokdo přizná, každý si rád připíše větší zásluhy, než měl, a o Vaculíkovi raději pomlčí. Disidenti často zapomenou uvést události tak, jak byly; onehdy jsem si třeba všimla, že Kadlec Václav, pořadatel Hrabalova díla, neuvedl, že první verze Obsluhoval jsem anglického krále vyšla v Petlici. A jsou mnohé další případy.
V sobotu a v neděli psal Vaculík Léto u rybníka a já si všimla, jak je hrozně neklidný, neklidně i spává, budí se, vzdychá, cosi stále povídá ze spánku. Přemýšlel o smrti, domnívá se, že duchovní hmota zde zůstává, že stále cítí přítomnost svých mrtvých blízkých, cítí Nerudu a Sládka kolem sebe, nejen jejich dílo, pak se zlobil na křesťanství, protože podle něho si furt připadá jako velký hříšník (jak jinak?). Já si tak nepřipadám, říkám mu, on jen mávl rukou, myslím, že vím, nač myslel, že zase takový život, jaký já vedu, nestojí za mnoho. Ačkoli je asi dobré, nepřipadat si hříšně. Klid a mír v duši, to je dobrá hodnota pro stáří. Ale jak pro koho. Zkomplikoval si život, nechtěla bych mít jeho starosti. Dnes odjel, protože už zítra musí odvézt Cilku a Martina na tábor na Vysočinu, pojede i s malým Jožinem a zůstane u Sergeje Machonina na chalupě u Havlíčkova Brodu. Chce, aby Lenka mohla psát scénář, a hlavně chce být souvisle s Jožinem. Chápu, jak ho musí trápit, že dětem dlouho nezůstane, ale nechápu, že to nevěděl dříve. A mnohé jiné neprohlédl.“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 135-136)

„Vaculíka přišly navštívit jeho děti Cilka a Jožin. Přivedla je Lenka. Viděla jsem je poprvé. I Lenku. Jožin prozradil, že příští sobotu bude svatba. Maminka bude mít manžela. Zeptal se Ludvíka, proč na ni nepůjde taky, a že bychom se mohli odstěhovat do Písku, kde hledají velký byt. Ach Bože!“ (Vaculíková, Madla: Drahý pane Kolář..., s. 177)

Jedna rozvitá nerozbitá věta Trilobita Václavu Havlovi

"Ne několik vět, protože k tomu, co Ti chci říct, stačí jediná, možná trochu delší, ale zato nerozbitá tečkami, které by rušily připomínku souvisle smysluplného života, s nímž jsi vtrhl do osudů téhle země jako živel, nejdřív k pohoršení tehdy uznávaných autorů, že divadelní hry už mohou psát i kulisáci, jenže Ty ses rychle propsal ze Zábradlí až do Svazu spisovatelů a stal, brzy i k pohoršení správců státního a stranického zooparku, hlavou smečky mláďat deroucích se z klece do prérie k nelibosti překrmených lvů, brzy bylo známo, že Tě řídí geny tatínka i strýce, kteří dali své vlasti palác Lucerna a český film, když pak došlo k Velkému třesku komunistů, uvěřil jsi těm, kdo rozpoznali vlastní omyl, a přidal se k nim s řadou přátel, ono „spříznění volbou“, jak to nazval Goethe, ukázalo se opět silnějším než příbuzenství krví a zamíchalo českou společností tak, že začala vznikat nově, ne cele rozdělena minulostí a názory, ale spojována vůlí jednotlivců společně najít cestu do budoucna, vzal jsi pak život v obklíčení velkoryse za svůj, byls jako renesanční šlechtic v těžké nemilosti, kterého přesto neopouští lehkost bytí, kterou jsi uměl činit snesitelnou pro každého, kdo o to stál, Tvůj a Tvé ženy pražský byt i domek na Hrádečku se staly dvěma z majáků, k nimž směřovali urážení a ponižovaní, aby se u vás stali na pár hodin těmi, jimiž byli, než vlastním rozhodnutím mezi ctí a hanbou propadli k „samozvancům – ztroskotancům“, jezdils do Trutnova přikulovat pivovarské sudy a současně až skoro biblicky jsi krmil tucty krků svými proslulými řízky z Berry a odskakoval přitom psát, uvedls do života Ferdinanda Vaňka a půjčil ho i jiným dramatikům, až se stal archetypem doby, kterou teď zveme „strašné krásné časy“, protože hmotné ztráty nahrazoval pocit, že vskutku existuje dobré svědomí, byls u všeho, co bylo vymýšleno, aby se v bezživotí dalo slušně žít a víc než vězňové trpěli žalářníci, což často vyšlo, jak svědčí zachované spisy o estébácích žádajících přeložení, když nesplnili úkol, v uších nemůže doznít hurónský smích v bytě U Dejvického rybníčka, kam v lednu Charty přicházeli v noci všichni, kdo opustili po výslechu Ruzyň, a hodnotili svoje vyšetřovatele, a v očích nevybledne obraz, jak pohublý, den po svém propuštění z vazby píšeš pod břízami v Sázavě své prohlášení, že budeš mluvčím Charty dál, a bylo ještě mnohem hůř, a Tys to zvládl brilantně i plodně, když jsi byl schopen proměnit listy z kriminálu v milostný, občanský i filozofující román na pokračování, a poté, co Tě propustili jenom proto, abys neumřel u nich, ses nejen vzdorně uzdravil, ale i brzy uznal, že jsi to právě Ty, kdo pro tentokrát musí přijmout osud muže, jemuž svěří mandát tolik občanů, že pak jeho silou „čas trhne oponou a změněn svět“, nikdo tak povzbudivě neoslovil vyčerpané Čechy se Slováky, jako Ty z balkónů, pod nimiž rostl zástup, až zaplavil náměstí celé země, a proto žádný jiný neměl větší právo stát se prezidentem, z osmi Tvých předchůdců pobyli čtyři v exilu, tři ve vězení, a jeden z nich v něm zemřel, doplnil jsi tu zvláštní galerii jako vězeň svědomí a trochu jsi v tom pokračoval dál, vysoké funkce jsou vábné na pohled, ale často se v nich člověk stává zajatcem, ať protokolu, bodyguardů nebo politické taktiky, pravda a láska mohou zůstat vřelým přáním, ale čím dál víc je nahrazuje pragmatismus, bez kterého se zřejmě nedá vládnout, byl to asi hrozný tlak, když ses musel tak často chovat jinak, než jsi asi chtěl, každá moc voní patolízalům a lidští trubci se tisknou ke královně, aby ji oddělili od obtížných včel, ty krásné vazby z hnusné doby slábly, ale co Tě zcizovalo, bylo naštěstí právě to, za co se vedl zápas – svět, kde si už nemusí krýt houfek spříseženců záda, svět, kde každý může mířit, kam a s kým sám chce, svět v ničem nepodobný tomu, v němž jsme žili, než jsme se sblížili, svět volnosti, do nějž jsi pod svým jménem, ale jako posel mnohých pomohl vrátit tuhle zem až tak, že si ji spojuje teď hlavně s Tebou – když Tě dnes dávný přítel potkává, v divadle nebo někde mezi lidmi, tak dávno ztratil chuť Tě oslovit a přihřívat se v blescích aparátů a vyměňovat bezobsažná slova, klást otázky, které jsi slyšel stokrát, a na Tvé dávat známé odpovědi, tak Tě jen stručně pozdraví a jde a v paměti mu v zlomku vteřiny proběhne film tisíců hodin, v nichž bylo vysloveno dost, aby to přehlušilo malá zklamání, a ví, že bylo řečeno, co řečeno být mělo, a není třeba víc, jenže pak… pak přijde den, kdy na obrazovce a na titulních stranách vidí Tvou tvář tak velmi rozrytou tím drsným životem a sleduje Tvůj závod s vlastním tělem, jež jako jezdec vyčerpal Tvůj duch, a může při tom krutém dostihu jen držet palce a litovat, že není způsob, jak Ti dát kus vlastních zdravých plic, a tak Ti aspoň připomíná veřejnou cestou, jež nám byla desítky let zarubána, citát, který jsi vepsal do sázavské knihy hostů šestadvacátého května sedmdesát sedm cestou z basy – „… postavili jste mě zase na nohy…“, právě Tě na ně staví spousta lidí, kteří Tě mají rádi, tak nám, jak se tu říká, vydrž, o to Tě žádá autor jenom jedné věty – Tvůj Trilobit."

(Kohout, Pavel: MF Dnes; 17. 1. 2009)

KDU-ČSL v čase hledání identity (2)

Období 1996-1998

Ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 1996 lidovci obdrželi 8,08% hlasů, což znamenalo zisk 18 mandátů. KDU-ČSL se opět účastnila koaličních jednání se svými dosavadními partnery ODS a ODA, při kterých lidovečtí představitelé požadovali čtyři ministerská křesla, která nakonec skutečně obsadili. V menšinové vládě se oproti předchozímu období změnil poměr sil, když ODS disponovala stejným počtem ministrů jako ODA a KDU-ČSL dohromady (8:4:4): tento fakt umožnil lidovcům zaujmout pozici vnitřní opozice v rámci koaliční vlády. S výsledky voleb souvisí významná systémová změna v pozici KDU-ČSL: pakliže se lidovci, jak bylo řečeno, již v předvolebním období znatelně posunovali do faktického středu systému, tak volby tuto změnu pozice potvrdily – postavení, do něhož je volební výsledky vynesly, jim dávaly rovnovážný koaliční potenciál jak ve vztahu k „občanským stranám“, tak i vůči ČSSD.
V období vrcholící politické krize na sklonku roku 1997, která vyústila v rozklížení vztahů mezi koaličními partnery, sehrála KDU-ČSL nezanedbatelnou roli, když deklarovala, že liberální politika v české transformaci selhala a jako viníky tohoto stavu označila ODS a ODA. Vše vyvrcholilo po vypuknutí skandálu s financováním ODS: J. Lux 27. 11. naznačil, že pokud ODS aféru uspokojivě nevyřeší, lidovci opustí koalici, což se stalo již o den později 28. 11, poté, co se na mimořádné konferenci strany ministři za KDU-ČSL rozhodli podat demisi. Po pádu Klausovi vlády požádal prezident V. Havel předsedu lidovců J. Luxe v prosinci 1997, aby zahájil rozhovory s politickými stranami o členech nového kabinetu, což ovšem neznamenalo, že by se měl stát premiérem. Lux tuto nabídku přijal, přičemž jeho pověření skončilo 16. prosince jmenováním guvernéra ČNB J. Tošovského premiérem dočasné vlády, v jehož nové vládě zasedli tři lidovečtí ministři.
V období před mimořádnými volbami do poslanecké sněmovny probíhaly v KDU-ČSL diskuse zabývající se podobou budoucí vládní koalice, povolební strategií strany a možnými variantami sestavování koalice a vlády, na nichž byla ochotna participovat, v důsledku čehož začalo docházet k jistým sporům uvnitř strany: J. Lux kritizoval místopředsedu strany Kasala za to, že se snaží stranu násilím tlačit doprava. Tyto snahy Lux označil za zbytečné a zároveň varoval před vyvoláváním paniky z možnosti případné spolupráce strany s ČSSD. Přestože se část členské základny vyjadřovala k možné koalici s ČSSD kriticky, nezněly tyto hlasy natolik silně, aby změnily celkový dojem, že KDU-ČSL by byla za určitých okolností připravena na vstup do vlády se sociálními demokraty: jednoduše řečeno, v KDU-ČSL tehdy nebylo osobnosti většího formátu, která by výrazněji konkurovala tehdejší představě J. Luxe o politickém směřování křesťanských demokratů a jejich roli ve stranickém systému.
Rozpad ODS a vznik US v tomto období výrazně ovlivnily postavení KDU-ČSL (viz výše), která až dosud pro voliče pravice představovala „náhradní“ alternativu, avšak ihned po svém vzniku převzala tuto roli US, což se projevilo ve zřetelném poklesu preferencí lidovců. Přestože tento pokles neměl na koaliční potenciál KDU-ČSL zásadní vliv, představoval neklamný signál, že jejich postavení pivotální strany v multipartismu může být za jistých okolností ohroženo.

Období 1998-2002

V předčasných parlamentních volbách 1998 KDU-ČSL získala 9,00% hlasů což znamenalo 20 mandátů v poslanecké sněmovně. V období následných povolebních jednáních o sestavení vlády Lux prosazoval variantu koalice ČSSD, KDU-ČSL a US a snažil se oba zbývající subjekty přesvědčit o jejích výhodách. Tuto variantu taktéž upřednostňoval C. Svoboda, nicméně většina regionálních organizací strany nadále dávala přednost opětovnému zformování pravo-středové koalici. Explicitně byla vylučována varianta menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL, jež by se musela opírat o tichou podporu KSČM. Po odmítnutí unionistů podílet se na vládě s ČSSD a KDU-ČSL a následném podepsání opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS v červenci 1998 bylo naplňování lidovecké politické strategie znemožněno a tudíž se vedení strany rozhodlo setrvat v opozici, v jejímž rámci předpokládalo navázání úzké spolupráce především s US.
Podepsání opoziční smlouvy zásadním způsobem poznamenalo orientaci stranického soupeření v letech 1998-2002: poté, co lidovcům nevyšla její strategie „nutného“ koaličního partnera, byla již na podzim 1998 vytvořena tzv. Čtyřkoalice mezi KDU-ČSL, US, ODA a DEU pro podzimní senátní volby, které pro ni skončily mimořádným úspěchem, když mandát získalo 14 jejich kandidátů, z nichž sedm nominovala KDU-ČSL. V komunálních volbách v listopadu 1998 obdržela KDU-ČSL nejvíce mandátů ze všech politických stran.
V květnu 1999 se konal sjezd strany, na kterém bylo zvoleno nové stranické vedení, čemuž předcházela rezignace dosavadního předsedy strany J. Luxe v září 1998 na všechny funkce z důvodu vážného onemocnění. Novým předsedou byl zvolen J. Kasal, jehož soupeř o předsednickou funkci, C. Svoboda, se stal prvním místopředsedou. Na podzim 1999 došlo k prohloubení spolupráce stran Čtyřkoalice: byla podepsána tzv. svatováclavská smlouva, v níž se strany zavazovaly ke společnému postupu před a po parlamentních volbách v roce 2002, kterou následovala další dohoda Společně pro změnu, podepsaná v září 2000, v níž byl specifikován další směr vývoje Čtyřkoalice – zavazovala strany k sestavení společných volebních kandidátek a ke společnému postupu v nově zvolené poslanecké sněmovně včetně společného kandidáta na post předsedy vlády.
Na dalším sjezdu lidové strany v květnu 2001 byl zvolen novým předsedou strany C. Svoboda, který se výrazně identifikoval s projektem Čtyřkoalice a její povolební vytvoření vlády společně s ČSSD. Touto volbou sice došlo k posílení Svobodova – levicového, křesťansko-sociálního - proudu KDU-ČSL, nicméně i nadále přetrvávaly spory o dalším směřování strany, které byly personifikovány především v osobách C. Svobody a M. Kalouska. Tento konflikt byl kromě mnoha jiných faktorů také výsledkem hledání a potvrzování taktiky v rámci středové pozice, protože dosavadní strategie, ať už realizované J. Luxem nebo J. Kasalem byly po volbách v roce 1998 neúspěšné.
I když KDU-ČSL podporovala další spolupráci stran v rámci Čtyřkoalice, došlo na začátku roku 2002 k jejímu faktickému rozpadu: poté, co se ukázalo, že ODA nesplácí svůj dluh z roku 1992 u České spořitelny, označila celostátní konference KDU-ČSL jednání ODA v této otázce jako nevěrohodné, což vyústilo ve stažení kandidátů ODA z kandidátní listiny Čtyřkoalice a její přetvoření na Koalici tvořenou pouze KDU-ČSL a US-DEU. Tímto velice dynamickým vývojem Čtyřkoalice se ukázalo, že šlo primárně o účelové spojení (které ovšem bylo reakcí na podepsání opoziční smlouvy) umožňující potencionálně jeho členům zachovat nebo zvětšit svůj podíl na moci, přičemž teprve sekundárně došlo k hledání programové identity, která by byla průsečíkem všech zainteresovaných subjektů. Příčinou tohoto složitého vnitrokoaličního boje byla celá řada problémů, jež lze rozdělit na (1.) strukturální, (2.) funkcionální a (3.) ideově-politické:
1. Strukturální problémy byly dány především rozdílnou velikostí a organizační strukturou jednotlivých stran. Nebylo totiž pravdou, že se Čtyřkoalice skládala ze dvou velmi malých (ODA, DEU) a dvou přibližně stejně velkých stran (KDU-ČSL, US) – tento pohled totiž zohledňuje pouze volební výsledky, které ovšem tvoří pouze jedno (a to nejméně stabilní) kritérium velikosti strany. Z dlouhodobého hlediska je při utváření užší koalice, natož případné integrace, důležitější optika, která zohledňuje také velikost a stabilitu členské základny a její rozložení. Z této perspektivy Čtyřkoalici tvořily tři malé strany, jejichž počet členů se pohybuje od několika set k necelým třem tisícům, a jedna velká strana, která má zhruba šedesátitisícovou členskou základnu: při tomto rozložení sil by jakákoli forma integrace dříve či později vedla k jednoznačnému výsledku – KDU-ČSL by se rozšířila o tři menší strany. Toto se projevovalo v podstatě při všech jednáních o formě spolupráce: bylo zřetelné, že se nikdy nedospělo k takovému výsledku, který by KDU-ČSL nechtěla.
2. Funkcionální problémy Čtyřkoalice byly spojeny s politickými (ne)úspěchy tohoto subjektu: aby měla spolupráce s tendencí k integraci pro zúčastněné strany smysl, musela být výhodnější než samostatná politická existence, tj. musela by lépe plnit funkce, které v politice strany mají a musela by jim přinést zřetelné výhody oproti samostatné existenci.
3. Ideově-politické problémy Čtyřkoalice souvisejí s předcházejícími dvěma okruhy: jednotlivé strany se od sebe výrazně lišily programovým vymezením, voličskou klientelou a v neposlední řadě koaličním potenciálem – pouze KDU-ČSL měla (má) díky pozici ve stranické soustavě i díky programovému vymezení potenciál uzavřít koalici s ČSSD aniž by tímto krokem výrazně ohrozila svoji identitu a pozici ve stranicko-politickém systému (Petr Fiala).

Období 2002-2006

V parlamentních volbách 2002 získala KDU-ČSL v rámci dvojbloku s US-DEU díky preferenčním hlasům více mandátů (22), než jejich koaliční partneři (9). Zisk Koalice byl nicméně poměrně nízký. Celostátní konference KDU-ČSL ho označila za porážku Koalice, jež ostatně mezitím zanikla. Na druhou stranu je fakt, že zatímco KDU-ČSL i v rámci Koalice svou pozici stabilizovala – obzvláště uvážíme-li, že KDU-ČSL nikdy v polistopadových volbách samostatně nedosáhla desetiprocentní hranice -, tak US-DEU se ocitla po volbách na hranici politického přežití – její sázka na spojenectví s lidovci a odpor k ODS, jež byla jedním z konstitutivních prvků její identity, ji zatáhla do účasti v levicové vládě, což vedlo nakonec k tomu, že tato nepevná strana ztratila poslední zbytky svého ideově-politického profilu a po příštích volbách upadla do bezvýznamnosti. Po volbách lidovci jednoznačně usilovali o vytvoření koaliční vlády s ČSSD a US-DEU, která byla také sestavena, a poslanecká sněmovna jí vyjádřila důvěru na počátku srpna 2002.
Na ostravském sjezdu v listopadu 2003 nicméně došlo k další proměně na postu předsedy KDU-ČSL, když předsedou byl zvolen M. Kalousek, který v předvolebním projevu zdůraznil konzervativní prvky v programu lidové strany. Kalousek definoval KDU-ČSL jako jedinou konzervativní nesocialistickou stranu, která nabízí jasnou alternativu vůči socialistům i liberálům. Tato volba předsedy potvrdila pragmatický přístup členské základny KDU-ČSL, která si do svého čela zvolí vždy předsedu akcentujícího ty programové prvky, které se zdají být za daného rozložení politických sil optimální k potencionálnímu utvoření vládní koalice. Jednoduše řečeno: zatímco C. Svoboda se identifikoval s projektem levo-středové koalice, tak M. Kalousek ideově inklinuje ke spolupráci se stranami napravo od politického středu, což byla s ohledem na dlouhodobé preference politických stran před volbami v roce 2006 pravděpodobná, i když nikoliv jistá, varianta vládní koalice.
Nový předseda sehrál významnou roli ve vývoji a směřování lidovců: nenechal se totiž přesvědčit ke vstupu do vlády, čímž si vytvořil výhodnou pozici pro její poměrně ostrou kritiku z vnějšku. Tato kritika vrcholila v období finanční aféry tehdejšího premiéra S. Grosse na počátku roku 2005, kdy se při hlasování o nedůvěře vládě lidovci vyslovili pro její pád. Nicméně po pádu Grossova kabinetu se lidovci opět rozhodli setrvat v koalici a vstoupili do nově vznikající vlády Jiřího Paroubka, v níž setrvali až do voleb v roce 2006. Připomeňme podstatnou okolnost, která charakterizovala vládnutí ČSSD Jiřího Paroubka v této době: sociální demokraté prosadili drtivou většinu zákonů ve spolupráci s KSČM navzdory koaličním stranám, které nebyly s to účinně reagovat na tuto okolnost, čímž se dostali do pozice statistů bez reálného politického vlivu na zákonodárství. M. Kalousek vsadil vše na jednu kartu: na koaliční spolupráci KDU-ČSL s ODS po volbách v roce 2006.

Období po roce 2006

Ve volbách v roce 2006 obdrželi lidovci 7,23% hlasů, což znamenalo zisk pouhých 13 mandátů. Uvnitř strany byl tento volební výsledek interpretován jako neúspěch a do jisté míry oslabil pozici předsedy Kalouska. Na nízký volební zisk měla pravděpodobně vliv vyostřená předvolební kampaň především mezi ODS a ČSSD, která byla vrcholem dlouhodobého procesu negativního vývoje zdejší politiky: radikální polarizace, jež nevede k ničemu jinému, než k vyhraněné ideologizaci politiky, která přináší soupeření dnes už v podstatě dvou totálně si protiřečících vizí společenského vývoje a tedy logicky přispívá k marginalizaci menších parlamentních stran. Jedním z výsledků této tendence by mohla být existence pouze tří parlamentních stran po příštích volbách do Poslanecké sněmovny: ODS, ČSSD a KSČM. Co by to znamenalo pro utváření vládních koalic (například možnost utvoření pravicové liberálně-konzervativní vlády by byla nerealizovatelná, zrovna tak jako utvoření levicové vlády bez komunistů!!), obecně politiku a politickou kulturu zvláště, nechť si každý čtenář domyslí sám... Už jsem to tu ostatně psal (viz tady:http://emancipation-email.blogspot.com/2008/07/prezidentsk-volba-ve-stnu-tradic-esk.html): platí, že politická scéna je radikálně polarizovaná a černobílá prezentace myšlenek zde vede k vyhroceným konfliktům, kdy dobro pro jednu stranu je opačnou stranou interpretováno bezmála jako národní tragedie! Pokud jsem tu dříve artikuloval a volal po potřebě politické kultury kompromisu (viz tady: http://emancipation-email.blogspot.com/2008/09/politika-jako-konflikt-kompromis.html), tak současný vývoj se žel Bohu ubírá přesně opačnou cestou...
Ideologizaci zdejší politiky navíc značně napomohl patový volební výsledek (ODS, Zelení, KDU-ČSL: 100 poslanců – ČSSD, KSČM 100 poslanců), který znemožnil utvoření středopravé či středolevé většinové vlády. Pro parlamentní režim jakým je Česká republika je charakteristické to, že vláda v čele s premiérem je politicky odpovědná parlamentu, respektive Poslanecké sněmovně, což v praxi znamená, že vláda může fungovat, jen pokud získá podporu parlamentní většiny. Vláda je v parlamentním režimu, kde zároveň existuje proporční volební systém, obyčejně koaliční a je sestavena z parlamentních stran, které dohromady mají většinu mandátů. Poznamenejme ale, že od voleb 1996 se buď nepodařilo sestavit většinovou vládu vůbec anebo jen s minimální většinou. Po volbách 1996 a 1998 došlo k utvoření vlád menšinových a po volbách 2002 měla vláda pouze těsnou většinu 101 hlasů – tento faktor měl nepochybně vliv na akceschopnost a stabilitu jednotlivých vlád, což se konec konců projevilo jak v celém povolebním období po roce 2002, tak i v období vlády Mirka Topolánka, jehož vláda je fakticky vládou menšinovou. V praxi to znamená, že se musí spoléhat na přeběhlíky, kteří jsou nuceni skrze vydíráni a korumpováni hlasovat pro vládní návrhy (politická kultura korupce a vydírání tu pak kulminovala při volbě prezidenta na začátku roku 2008).
Volby 2006 potvrdily dotvoření strukturace českého stranického systému na ose pravice-levice. Avšak je třeba podotknout, že tuto strukturální stabilitu stranicko-politického systému doprovází jeho procesuální nestabilita. Stabilita se týká skladby relevantních subjektů systému – skutečnost, že se opakovaně nepodařilo mimoparlamentním stranám uspět ve volbách do Poslanecké sněmovny svědčí jednak o jejich nepřesvědčivé nabídce, jednak (a to především) o tom, že stávající parlamentní subjekty pokrývají celou ideově-programovou škálu na pravo-levé ose, která je voliči požadována. Do Poslanecké sněmovny se od roku 1992 nedostala (s výjimkou Zelených a US) žádná nová politická strana a všechny současné parlamentní strany (kromě US a SZ) jsou v něm zastoupeny už od voleb 1992. Od roku 1992 parlamentní zastoupení navíc ztrácely jen strany, které měly volební zisky menší než 7%. Po propadu krajní pravice (SPR-RSČ) a „výměně“ ODA za US v roce 1998 a US za Zelené v roce 2006 je pak struktura relevantních stran již neměnná. Stranicko-politický systém je nicméně nestabilní ve své procesuální stránce – v oblasti interakcí, protože se mění vztahy mezi jednotlivými stranami a tedy i jejich koaliční priority. Tyto změny jsou takového charakteru, že voliči nemají jistotu v tom, jaké složení a ideově-politický profil bude mít budoucí vláda, což potvdily i peripetie povolebních vyjednávání!!
Po neúspěšné snaze o nalezení podpory pro trojkoaliční projekt (ODS, KDU-ČSL, Zelení) se Topolánek rozhodl vyjednávat o podpoře jednobarevné vládě občanských demokratů napříč politickým spektrem s výjimkou KSČM. Průběh jednání pomalu spěl ke konsensu stran podpory jednobarevné vládě ODS, jež by zemi dovedla k předčasným volbám, avšak rýsující se dohoda ODS a ČSSD se nakonec nerealizovala - Paroubek totiž zahájil jednání s předsedou lidovců, který provedl racionálně nepochopitelný obrat, kdy přes předvolební antikomunistickou rétoriku posléze předstoupil před veřejnost s konceptem menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL opírající se o hlasy komunistických poslanců!!
Tento pokus předsedy M. Kalouska o vytvoření menšinové vlády s ČSSD vedl k dosud největší krizi uvnitř lidové strany: po vnitrostranické bouřlivé diskuzi, jež vyústila v odmítnutí spolupráce lidovců s komunisty na vládní úrovni, ztratili pozice ve vedení strany všichni dosavadní významní reprezentanti klíčových názorových proudů a vedoucí funkce obsadila nová skupina politiků. Na mimořádném sjezdu v prosinci 2006 byl předsedou strany zvolen do té doby neznámý komunální politik a nově zvolený senátor s nikterak pozitivní pověstí Jiří Čunek. Jak správně píše Petr Fiala, volbu Jiřího Čunka je třeba chápat a interpretovat jako produkt hluboké krize identity KDU-ČSL: odmítnutí všech dlouholetých politiků a tedy i vyprofilovaných stranických křídel a proudů je tu projevem dezorientace uvnitř strany lidové, která vyústila v pochybné hledání nové tváře. Stranická mentalita lidovců je poznamenána skutečností, že žádná z dosud zvolených strategií nevedla k posílení KDU-ČSL a žádná z těchto strategií nepřinesla lidovcům volební úspěch. Vrcholy této dezorientace a ztráty pudu sebezáchovy byly v posledním roce dva: 1) neschopnost nahradit na předsednickém i ministerském postu politickým diletantismes oplývajícího Jiřího Čunka, který byl (je) permanentně zmítán korupčními aférami (avšak poslední události mohou naznačovat jistý posun: Jiří Čunek podlehl tlaku uvnitř strany a abdikoval na všechny vládní funkce v Topolánkově vládě); 2) volba Václava Klause mnohými z volitelů lidovců (!!) prezidentem. Volbou mnohaletého ideového odpůrce své strany totiž lidovci zradili mnohé z programových priorit posledního desetiletí. Řečeno s Václavem Bělohradským, tímto chováním zradili především strategickou ideu - nazvat chybu chybou (což je Bělohradskému jediná liberální hodnota, z níž se všechny ostatní vždy znovu obrodí) a přiznat tak nezamýšlené důsledky jednaní, jež je nutno napravit – artikulovanou a prosazovanou Josefem Luxem od roku 1996.

Závěrem

Připomeňme, že křesťansko-demokratické strany se v západoevropském kontextu staly systémově relevantními aktéry a tudíž více či méně volebně úspěšnými formacemi buďto jako pivotální centristické strany anebo jako souborné strany pravého středu, přičemž tyto dvě pozice se mohly kombinovat. Avšak hegemonizace oblasti pravého středu křesťanskými subjekty se ukázala být ve stranické soustavě České republiky obtížným úkolem – předpokladem zaujmutí této pozice by musela být slabost liberálně-sekulárních stranických aktérů (viz. úvod) a ovšem také jisté predispozice společnosti akceptovat subjekt s proklamovanou náboženskou identitou. S tímto konstatováním souvisí fakt, že vazba mezi identitou křesťanských stran a jejich relevancí je značná, což je zároveň limitující, obzvláště zohledníme-li význam náboženského poselství v současných společnostech. Jinými slovy řečeno, stupeň propojení politického profilu s konfesijní (nebo i nadkonfesijní) náboženskou identitou úzce souvisí s pozicí daného subjektu v rámci stranicko-politické soustavy. Tuto tezi potvrzují všechny volební výsledky KDU-ČSL – vzhledem k jejich omezené a úzce vymezené členské a voličské základně, což navíc mohou být téměř identické množiny, nemůže v podstatě být cílem lidovců zvítězit ve volbách, nýbrž zaujmout takovou pozici v systému, která jim umožní disponovat dostatečným koaličním, případně vyděračským potenciálem. Avšak historicky podmíněná struktura členské a voličské základny a její mentalita, kulturně – a v ideologicky polarizované stranické soustavě – i systémově limitovaný prostor možného působení, vnitřní rozpory a způsob jejich řešení, jakož i konkrétní strategické chyby vedou k tomu, že se KDU-ČSL musí obávat o svou parlamentní budoucnost. Stala-li by se KDU-ČSL mimoparlamentní partají, znamenalo by to významnou změnu v možnostech utváření vládních koalic a paradoxně by to mohlo být problémem především pro ODS!! Ale o tom jindy…