Pět poučení z květnových voleb

V posledních měsících demokratického Československa Ferdinand Peroutka, nejznámější představitel politické kultury první republiky, napsal, že už se spoléhá jen „na sílu neorganizovaného veřejného mínění, které souhlasně soudí o základních lidských faktech, ať v popředí scény kdokoliv si hlučně vykračuje a deklamuje, pro celek lidí nepravda zůstává nepravdou… Je-li politický život pln zmatku, stáhne se jasný názor na věci do neorganizovaného veřejného mínění“.

Pojem „neorganizované veřejné mínění“ zní naivně v současné epoše mediální neoreality a zbraní of mass distraction, řekněme ale, že Peroutka jím mínil soudnost národa, která je produktem svobodné komunikace mezi lidmi, v níž se ustavují soudy založené na nadpolitických existenciálních kategoriích, jako jsou etické normy, tradice, životní zkušenost či smysl pro „human condition“.

Svou víru v soudnost národa si Peroutka uchoval po celý život. Viděl v ní nezničitelný zbytek demokratického Československa a věřil, že svými promluvami na Svobodné Evropě přispívá k jejímu upevnění. Potkal jsem v exilu už jen málo emigrantů z roku 1948, kteří by byli nositeli „ducha první republiky“, ale přesvědčil jsem se, že většina z nich Peroutkovu víru v „neorganizované československé veřejné mínění“ sdílela: vytrvale mluvili k neznámým lidem doma v šumu rušiček, psali do časopisů, které se pak do rukou „lidí doma“ většinou nedostaly. Věřili v sílu soudnosti národa, která nás všechny spojuje v jeden lidský celek, „ať v popředí scény kdokoliv si hlučně vykračuje a deklamuje“. Setkání s těmito lidmi byl pro mě silný zážitek, i když jsem věděl, že „neorganizované veřejné mínění“ doma je už jinde, a třeba Peroutkovy promluvy nám v šedesátých letech připadaly archaické. Přesto jsem ale cítil, že svým exilovým psaním navazuji na jeho víru v soudnost národa jako nezničitelný základ demokracie.

Ta Peroutkova víra byla ale sebeklamem. Tragický rok 1948 připravily už volby z roku 1946, kdy se „neorganizované veřejné mínění“ masově rozhodlo volit proti historickým šancím na udržení demokratického státu ve střední Evropě. Nešlo o nějakou výjimku, o chvilkové zatemnění „soudnosti národa“, ty volby byly příznakem patologické antipolitičnosti českého veřejného mínění, která má své kořeny v době národního obrození, kdy politika nenapravitelně nasákla literární fikcí. Jádrem antipolitičnosti je podcenění institucí a přecenění velkých osobností, podcenění tradičních politických idejí a stran a přecenění nových stran a idejí. Ale o tom jindy.

Po letošních květnových volbách nezbývá než být realisty a opustit definitivně Peroutkův sebeklam. Neexistuje žádná soudnost národa, nějaký ostrov, na nějž by se „stáhl jasný názor na věci“ v době plné zmatků. Naopak, české veřejné mínění lze manipulovat jednoduchými mediálními strategiemi, například démonizací jedné osoby (Paroubka), kultem jiné osoby (Schwarzenberga) a zastrašující lží (Řecko) – na jedné straně admirál Karel uvrhávající do klece rozkradače zlatého pokladu, na druhé pak démon s nadváhou, přivádějící Česko zpět ke komunismu.

Pravicový (ne pravičácký!) novinář Petr Zídek napsal: Pokud více než 27 procent hlasů získají dvě marketingové strany, z nichž jedna má za maskota dobrotivého knížete a druhá bezduchého televizního moderátora, a obě jsou ze zákulisí řízeny lidmi, o nichž skoro nic nevíme, pak… je to důvod k vážnému znepokojení.

Myslím, že toto vážné znepokojení z českého veřejného mínění je první velké poučení z květnových voleb.

Druhé poučení s tím úzce souvisí: Jacques Rupnik v povolebním rozhovoru s Karlem Hvížďalou říká: Když jsem viděl klip Přemluv bábu, který měl tak velký úspěch u mladých a v uměleckých kruzích … zarazila mě drsnost… „pravou rukou se zdravíme a volíme, levou rukou si vytíráme zadek...“ Dominantní klišé posledních dvaceti let lze shrnout takto: vše sociální… navazuje na komunistickou minulost. A musíme tedy jako mladí, úspěšní a soutěživí čelit dvojímu nebezpečí: zadlužení + „socialismu“. Nazvěme tuto „drsnost“ pravým jménem – je to lůzovitý politický diskurz, který čas od času v české politické kultuře získává hegemonii, třeba v době druhé republiky, v níž se organizovaly štvanice na Karla Čapka, na bolševismus a masarykismus, pak v padesátých letech a také v letech sedmdesátých. Václav Černý popsal lůzovité politické diskurzy české pravice i levice s hněvem a studem ve druhém a třetím díle svých pamětí.

Co je lůzovitý politický diskurz? Místo teorie, malý příklad: Bolševická líná lůza zase vystrkuje růžky. Vždy platilo pořekadlo ... sociální demokrat kudy chodil, tudy krad ... Co nějaké odborářské prase se někdy ukáže v televizi, tak je to vždy funkcionář ČSSD nebo KSČM. To je daň za to, že v roce 1990 neviseli na lampách. …Je jim jedno, že stát už přivedli do prdele velkorysým rozdáváním lenochům z toho, co druhý poctivě vydřel… chtějí jen novou rudou totální revoluci, přesně tak jak je to učil Lenin. Historije (sic!) se tu opakuje. Slavným příkladem lůzovitého diskurzu je Gottwaldovo: Jezdíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krkem! adresované spoluposlancům v československém parlamentu.

A nyní přece jen trochu teorie: demokratická společnost je otevřená v tom smyslu, že kritická distance mezi stranami a postoji tu nevede k vylučování ze společnosti. Naopak, všechny problémy se řeší uvolněním institucionálního rámce, aby ten, kdo se cítí vyloučen ze systému, kdo živoří na jeho periferii v sociálním i kulturním smyslu, byl do něj vtažen, říká se tomu integrace. Vývoj demokracie má proto svůj neměnný směr – je jím stále větší inkluzivnost, stále se zmenšující rozdíl mezi středem a periferií systému.

Lůzovitý politický diskurz – ať už levicový nebo pravicový – je opačný: všechny problémy je třeba řešit tím, že kritická distance mezi lidmi a stranami se překoná vylučováním ze společnosti – nejdříve extremistů, pak sociálních demokratů, pak liberálů, pak chudých a starých a nakonec každého kritika systému. Vlajkovou lodí lůzovitého diskurzu pravice se stal pod vedením Pavla Šafra týdeník Reflex – příkladem budiž Rath přemalovaný na Hitlera nebo titulek Byl Václav Klaus agentem KGB nebo CIA?

Typickými projevy lůzovitého diskurzu pravice jsou nejen klipy typu Přemluv bábu, ale i házení vajíčky po sociálních demokratech, nevybíravé urážky Paroubkovy ženy, strašení Řeckem a třeba sochař David Černý komentující volby na střeše tančícího domu v přímém přenosu ČT pokřikem Socani nemají šanci!

Lůzovitý pravičácký diskurz si u nás „hlučně vykračuje v popředí scény“ od druhé poloviny let desátých, v květnových volbách pak ovládl scénu celou. Jeho jádrem je antikomunismus, který, jak přesvědčivě ukázal Ondřej Slačálek, má jako nová hegemonie ucpat díry, kterými ze systému unikl konsensus nahromaděný v polistopadových „letech demokratické naděje“.

Třetím poučením je „vážné znepokojení“ nad tím, jak snadno lze zobrazit chudé a slabé jako nepřítele. V jediném sociálně kritickém časopise, který v Česku přežil štvanici na vše levicové, v Novém prostoru, prodávaném bezdomovci, čteme: Často slyšíme obvinění z rozdmychávání zášti proti bohatým a úspěšným. Tyto volby jsou však spíše ve znamení jitření emocí proti těm nejchudším a nejslabším … lidem znejistělým krizí je třeba dodat obraz nepřítele tyjícího z jejich daní.

Ano, nejvíce alarmující na květnových volbách bylo, že se odehrávaly ve znamení třídního boje naruby, boje proti chudým a slabým, proti státnímu příspěvku rodičkám, proti pracujícím, kteří svými požadavky „připravují krach státu“, proti právu na „bezplatnou“ lékařskou péči. Boj proti zneužívání sociálních dávek pak není než krycí název pro starý český proticikánský rasismus.

Volební kampaň byla pojata jako třídní boj, v němž bohatí, organizovaní po leninsku jako třída, zvítězili nad chudými, kteří se styděli hájit své zájmy, protože patřit mezi ně se stalo hanbou – staří a slabí, socky, okrádají stát. Používám výraz chudí, ale myslím tím jednoduše pracující. Jako člověka, který celý život strávil na univerzitách, mě děsí představa, že tato masová identifikace s pány proti chudým je pevně zakořeněna v nejmladších voličích. V zemi, v níž jen menšina dosáhne na průměrný plat, je vítězství bohatých smutným svědectvím o českém neorganizovaném veřejném mínění, které by mělo, podle Peroutky „souhlasně soudit o základních lidských faktech“.

Třídní boj skončil, chudí prohráli, ale kdo bude v opozici a jaký bude mít opozice vůbec smysl? A co nové formy chudoby – prekarizovaní pracující, zaměstnanci proměnění v podnikatele sebe sama, a třeba rybáři v Mexickém zálivu, které planetární naftařská lobby proměnila přes noc v chudáky potřebující státní podporu?

Všimněme si způsobu, kterým fungoval v tomto třídním boji symbol Řecka: státy se zadlužily, protože zaplatily dluhy bank, které nadělali nezodpovědní manažeři vydělávající ročně milióny dolarů; místo aby banky dočasně znárodnily a jejich manažery postavily před soud, státy začaly šetřit na svých občanech. Od doby, kdy Michael Moore ve slavné scéně dokumentu Capitalism: A Love Story obkružuje žlutou páskou s nápisem Crime Scene Wall Street, jako by uběhly desítky let. Díky mohutné mediální kampani je „neorganizované veřejné mínění“ nyní přesvědčeno, že je správné platit za lékařské ošetření a vzít státní příspěvek rodičkám, protože „to si už nemůžeme dovolit“, zatímco miliónové platy manažerů bank a jejich neprůhledná moc jsou nedotknutelné.

„Řecko“ byla jedna z největších volebních lží v politických dějinách této země, a to i v absurdním systému růstu Růstu, ve kterém žijeme, v něm přece není ctností šetřit, ale utrácet, spotřebovávat, brát si půjčky. Srdce by chtělo utrácet, rozum říká šetřit, my jsme na straně vašeho srdce! praví reklama jedné banky.

Evropská demokracie má dva pilíře: občanskou společnost, neboli všechny formy účasti na rozvoji celku společnosti, jdoucí za pouhý konzum, ať už ekonomických, či kulturních statků; a sociální solidaritu, která překonává všechny formy nerovností, znemožňující výkon demokracie a svobody ve společnosti tržní ekonomiky. Evropská demokracie není darwinistická, vidí v sociální solidaritě předpoklad demokracie.

Sociální solidarita má demokratický rodokmen v Británii, ve Skandinávii, v Československu, v Německu a stál na něm i projekt sjednocené Evropy. Současná ideologie Česka stojí na falešné představě, že občanská společnost je dědictvím „havlovské pravdolásky“ a sociální solidarita pozůstatkem bolševismu. Je to tragické nedorozumění, které vyprazdňuje českou demokracii.

Čtvrtým poučením je něco, co bych nazval misplaced discontent, snad tedy špatně zacílená nespokojenost. Lidé jsou nespokojeni s tím, jak funguje kapitalismus, ale nemají odvahu vidět, že kapitalismus jinak fungovat nemůže, zaměřují proto svou kritiku na „špatnou pravici“, po níž přijde „pravice pravá“ a ta zavede kapitalismus s lidskou tváří, kterému bude velet admirál Karel a nezkažený Radek. Lidé se bojí kritizovat to, co by měli kritizovat – fungování globálního kapitalismu, proto se raději zlobí na „zkažený kapitalismus“. Na ten nezkažený ale čekají marně, žádný nepřijde, nezbývá než se naučit kritizovat a napravovat ten kapitalismus, který máme.

Švejk se na svém putování setkal s dětinským generálem, který měl rád, když se vojáci rozpočítávají – doma měl „dva burše, které si stavěl před sebe, a ti museli sami hlásit: První – Druhý…“. České veřejné mínění se tomu generálovi podobá, má rádo, když se pravice rozpočítává na První pravice – Druhá pravice. Jsou to samozřejmě pořád titíž zpěváci radarových častušek, obhájci „trhu bez přívlastků“ a bushovci, ale vystupují jako Druhá pravá strana.

Je to fraška, která má ale svůj hluboký smysl. Pseudodialektika – nové pravé strany kontra staré pravé strany – slouží k přehlušení opravdových otázek. A toto je čtvrté poselství květnových voleb: strategie naší pravice úspěšně bere půdu pod nohama opozici. Opravdová opozice se musí vrátit ke kritice kapitalismu. Pátým poučením je jakýsi autismus českých voličů – absence smyslu pro podstatné souvislosti. Tyto volby se odehrávaly na pozadí největší přírodní katastrofy, která postihla nejmocnější stát světa a před celým světem odhalila bezmocnost amerického lidu a jeho prezidenta. Statisíce lidí v krátkém čase byly ožebračeny, tisícileté mokřady řeky Mississippi nenapravitelně poškozeny, dosah škod přesahuje časový horizont mnoha lidských generací. Prezident Obama řekl, že ta katastrofa je nové 11. září, ale nikde nevidíme americké vojsko připravující se k válce s firmou BP, ani její manažery navlečené v oranžových teplácích s pouty na nohou a s kapucou na hlavě, vyslýchané za použití waterboardingu; a nepřipravuje se žádný nový Patriotic Act, který by zefektivnil boj s tímto druhem terorismu. Naopak, naftařské koncerny připravují nové podmořské vrty.

Ztroskotání zelených, zejména mezi mladými voliči, vypovídá o nebezpečné lhostejnosti k podstatnému, která je stále viditelnějším rysem „kulturní nadstavby montovny aut“, v níž se české veřejné mínění pomalu proměňuje.

To není jen americký problém, přirozeně. Terorismus zabudovaný do všedního dne tržní ekonomiky je největším problémem našeho tisíciletí, české veřejné mínění ale vyznačuje naprostá lhostejnost k jeho obětem. Tyto volby brzy všichni zapomeneme, důsledky ropné katastrofy v Mexickém zálivu nás ale staví před otázky zásadní pro budoucnost lidstva. Například: co je odpovědnost člověka v technologickém prostředí? A co je tu vlastně zisk a co ztráta? Co je tu dluh?

Tyto otázky povedou k obnově demokracie, v níž nepůjde jen o „agregaci zájmů“, ale o jejich hlubokou transformaci, jejich nové zarámování a ustavení nového pole pozornosti, abychom nepřehlédli, co je podstatné. O vidění podstatného, o to jde dnes.

Obdivuji dokument Martina Marečka Zdroj o těžbě nafty v Ázerbájdžánu. Je důsledně postaven na heslu Jedeme v tom všichni – každá čerpací stanice je propojena s naftařskými státy, každý kilometr, který ujedeme svým autem, odsuzuje někde k smrti nějaký život, přivádí někde k moci nějakou oligarchii, někoho zotročuje a někoho obohacuje. Otřesná je postupná proměna Ázerbájdžánu ve stát, v němž je vše podřízeno „zdroji“. Kde končí Ázerbájdžán? A končí vůbec?

Lidé jsou lhostejní k „blbostem zelených“, protože se bojí o práci. Ekologie, to jsou jen takové „nereálné řeči“, realita jsou pracovní místa, splácení hypoték, i za cenu naftou udušeného moře, měst proměněných v plynové komory. V tomto ohledu je česká levice ještě zaslepenější než pravice. Je to strašné odcizení člověka, když obětuje „pro práci“ svou zemi, své veřejné statky, svá lidská práva. Taková společnost je jen masou ustrašených a vydíraných lidských zdrojů. A kapitál toho využívá k heslům jako Lidé chtějí práci, ne sociální dávky! a aby byla práce, kapitál chce stále více deregulace: privatizaci veřejných statků, méně kontrol, méně pravomocí ekologům, méně byrokracie, více investic do formování lidských zdrojů, z nichž ale stále větší část musí hradit ty lidské zdroje samy. Je to obludné falešné vědomí – smyslem ekonomického růstu přece nemůže být práce, ta sama má smysl, jen když slouží něčemu smysluplnému. A čemu slouží ekonomický růst? Jen tomu, aby bylo více pracovních příležitostí?

Česká ekonomika je závislá na výrobě automobilů, voliči se ale chovali, jako by nebyl žádný vztah mezi katastrofou v USA a českou montovnou aut. Ta nepozornost k podstatnému, je pátým alarmujícím poučením z květnových voleb.

(Václav Bělohradský; Právo, 3.7.2010)

Proč nejsem antikomunistou

"Karel Čapek odpověděl kdysi na otázku „Proč nejsem komunistou?“ jednoduše: „Protože jsem na straně chudých!“ Chudoba není v jeho očích kategorií ideologickou, ale existenciální, je kusem našeho údělu. „Převraťte společnost čímkoli navrch – chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní.“ Jedinečná síla evropské literatury je v tom, že těm na dně vrací hlas.
Na otázku „Proč nejsem antikomunistou?“ odpovím také jednoduše: „Protože jsem na straně bohatých!“ A bohatství, které mám na mysli, není ideologickou kategorií. Míním tím slovem třeba obrazy Leonarda da Vinciho, teorii relativity, architekturu našich měst, literaturu, univerzity, ústavy a výnosy ústavních soudů, tvořivou svobodu periférií, komunikační hojnost a sdílení zkušeností. Toto bohatství nemůžeme vlastnit, jen se podílet na jeho smyslu.
Jsem liberál, protože jsem přesvědčen, že tyto statky nelze vytvořit bez svobodného trhu, a tedy bez nerovnosti mezi lidmi, bez efektivní vlády, a tedy bez vlády menšiny nad většinou, bez boje o reprezentativnost moci, a tedy bez (často i násilných) protestů proti vládě, bez bezvýchodného bloudění některých, a tedy bez extremismů.
Jen v těchto rozporných poměrech může vznikat bohatství, které nelze spoutat vlastnickými vztahy a dát k dispozici jen privilegovaným třídám. Jsou to „civilizační statky“, soubory idejí a zkušeností, které platí jako „všeobecně lidské z podstaty věci, a nikoli z vůle a dekretu určitých lidí“, jak napsal Jan Patočka. Jedinečná role civilizačních statků je v tom, že v nich nacházíme argumenty k prolomení univerz, které platí jen na základě mocenských dekretů a sociálních sankcí, ne z podstaty věci.
Civilizační statky vznikají jako odpovědi na skandální otázky, které se náhle vynořují ve společnosti. Ti, kdo je položili, jsou z ní někdy vyhnáni, často pak sami nacházejí na své otázky jen špatné odpovědi. Dvě třetiny současné demokracie například jsou odpověďmi na otázky, které nám položil Marx.
Jsou to lepší odpovědi než ty, které navrhoval on sám, ale našli jsme je jen díky skandálním otázkám, které se díky jeho převratnému dílu nedaly obejít.
Antikomunismus, jako každý fundamentalismus, odtrhuje naše odpovědi od otázek, díky kterým jsme je našli. A tak se i správné odpovědi stanou dogmatickou ideologií.
Proto nejsem antikomunistou.

Hrdina Kunderova románu Žert Ludvík Jahn byl vyloučen ze strany, protože napsal v záchvatu žárlivosti na pohlednici pro svou dívku tato slova: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Připomeňme si scénu jeho vyloučení: v aula magna Fakulty přírodních věd je stranická schůze, za předsednickým stolem Pavel Zemánek, zlatovlasý mladík, manažer kýče, patetické nevěcnosti, která v českých dějinách hrála často klíčovou roli. Ohlašuje projednání „případu soudruha Jahna“: „Přečtu vám dopisy dvou komunistů“ – řekne, prohrábne si dlouhé zvlněné vlasy a začne předčítat známé a slavné věty z Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, o smrti, které trvalo dlouho, než přišla, o životě, pro jehož krásu šel do pole, o zrádci, který obětoval kamarády, aby zachránil svou kůži, o lásce a cti. Zemánek čte dlouho, Fučíkův portrét visí na stěně auly. Pak přečte tři krátké, směšné, hrozné věty Jahnovy pohlednice.
Tento postup je známá rétorická technika, které říkáme „polarizace“. Staví posluchače před nutnost zvolit si jednu ze dvou zdánlivě rovnocenných alternativ, ve skutečnosti ale volbou jedné z nich se vyloučí ze skupiny lidí, která ho před tu volbu postavila. Jak dosvědčují záznamy jeho hovorů, prezident Nixon tvrdil, že „na kobercové bombardování severního Vietnamu je třeba být hrdý, kdo je proti, je zrádce“. Tak funguje rétorika polarizace: Kdo chce zůstat Američanem, musí si zvolit jen jednu ze dvou možností.
Na schůzi řízené Zemánkem Ludvík Jahn neměl žádnou šanci, manažer patetické nevěcnosti věděl dobře, jak postavit svou oběť do situace, v níž nemůže obstát. Věcně pohlednice patřila do kontextu „mladické žárlivosti“, který je zcela jiným příběhem než Fučíkova slavná reportáž; na zcela nevěcnou otázku Zemánka, co by asi o jeho pohlednici řekli „ti soudruzi, kteří byli mučeni gestapem a nepřežili“, Ludvik Jahn odpovídá správně: „Ti stáli na prahu života a smrti, nebyli malicherní, možná by se té pohlednici zasmáli.“ Dívat se smrti do očí je opravdová zkušenost, ta dělá člověka skeptickým, před pohledem takových lidí by Zemánkova rétorika neobstála. Ludvík Jahn musel být vyloučen.
V dokumentu o procesu s Miladou Horákovou, který nedávno vysílala ČT, je rétorika polarizace vyhrocena do grotesknosti. Prokurátorka Polednová má slovo: „Zatímco textilačka Herajtová z Kotony v Berouně zvyšovala svůj výkon na automatických stavech… Horáková v podzemí dávala dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky,“ říká a nikdo se jí nemůže zeptat, co má Herajtová z Kotony společného s věcí, o niž u soudu jde. Každý názor a postoj proměňuje rétorika polarizace v přípravu války proti vlasti. I Milada Horáková ve své tragické závěrečné řeči připouští, že její největší vinou je, že si neuvědomila, že její cíle jsou uskutečnitelné jen válkou, což jako matka i Češka odmítá.
Když rétorika polarizace ovládne společnost, každý člověk je nucen interpretovat svůj život jako volbu mezi „antitezemi“ – mezi mírem nebo válkou, pracující třídou nebo vykořisťovateli, zrádci nebo budovateli vlasti, mezi Ruskem nebo USA, mezi svobodou nebo totalitou, mezi trhem nebo socialismem. Kdo si zvolí špatnou možnost, je odsouzen k smrti nebo k neviditelnosti, podle toho, jaká dějinná hodina právě bije.
Rétorika polarizace nastoluje situaci, v níž určitá skupina lidí ztrácí nárok na porozumění, jejich zkušenosti nesmějí nic znamenat v jazyce druhé skupiny. Co je mezi tezí a antitezí, ocitá se ve tmě, lidé se bojí o tom mluvit.
Po roce 1989 je rétorika polarizace archaická, její vláda nad veřejným prostorem vytlačuje ze hry porozumění možnostem, které konec bipolárního světa otevřel.
Nietzsche někde napsal: „V přikázání miluj bližního svého je vždy také mlčky přítomen někdo vzdálený, kdo je z lásky vyloučen – já miluji toho vzdáleného.“ Málo stačí k tomu, abychom se stali tím vzdáleným – nemoc, stáří, vlastnosti, které nás dělají neúspěšnými ve společnosti, v níž úspěch je povinností. O těch vzdálených v přikázání milovat bližního svého mluví Solženicyn ve své slavné nobelovské řeči: ve století extrémů jen umění činí jejich bolest bolestí naší, nutí nás rozumět i jejich zkušenosti. Rétorika polarizace je opakem umění; je to nejkrutější technika, jak učinit z některých lidí ty vzdálené, jak jim vzít právo na porozumění, jak je zahnat do nesrozumitelného kouta společnosti, kam jsou vykazováni zrádci a lidé nepřizpůsobiví. Jejich bolest nesmí nic znamenat v jazyce nás, lidí normálních! Připomeňme si třeba Procházkův Kočár do Vídně. Smíme rozumět bolesti našich poražených nepřátel?
Šedesátá léta byla především dobou obnovení řeči. Zkušenosti celých tříd, lidských skupin, generací byly vysekávány z ledu polarizace, pod nímž přežívaly. Osvobozující dílo Bohumila Hrabala, kritika dřevěného jazyka reálného socialismu Václava Havla, mladá básnická generace, divadla malých forem, to vše byly cesty, které vedly ven z „ptydepe“, z jazyka, v němž bolest našich vzdálených (třídních nepřátel!) nesměla nic znamenat.
Devadesátá léta vypadala ve své první polovině jako definitivní emancipace společnosti od rétoriky polarizace. Veřejný prostor se naplnil svědectvím o zkušenosti našich vzdálených, jejich historické kontexty se vyjasňovaly. Věřil jsem, že lehkonohá postmoderní racionalita rychle osvobodí naši řeč z mrazicích zařízení metafyziky bipolárního světa – a všechny zkušenosti se dostanou ke slovu. Pak se ale začalo vracet na scénu to, co se zdálo navždy poraženo.
Mám na mysli dřevěný jazyk polarizující rétoriky – kdo nechce do NATO, je velezrádce, hrozí nám zelená totalita, privatizace vše vyřeší, všechno špatné na současnosti je jen dědictvím komunistické minulosti. Prokletím české společnosti je neustálé „obrozování“. Po roce 1918 se rituálně zabíjelo „Rakousko v nás“, po roce 1939 „mýtus Masarykovy republiky“, po roce 1945 se zase zabíjel „měšťák v nás“, v roce 1968 přišlo „obrozování socialismu“ a nakonec „obrození demokratické“. Nositeli těch různých „obrození“ jsou vždy intelektuální elity, které proto vyžadují privilegované postavení v národě. Věčná potřeba obrození se dnes vtělila do slova „antikomunismus“, jeho nositelé vyžadují pro sebe status bojovníků za obrození národa po komunistické devastaci. Co byli v devatenáctém století Němci, jsou dnes komunisté, musíme se emancipovat od jejich nadvlády v nás.
Může se do naší kultury vrátit rétorika polarizace, kterou generace modrých košil v padesátých letech nastolila pod hlavičkou „socialistické kultury“? Už se vrací, řekl bych. „Jaké pro nás přijatelné ideje a myšlenky vyzařuje například Čína či Rusko? Téměř žádné.“ – čteme v MfD. Opravdu? Není ruská kultura naopak jedním z velkých pramenů evropských civilizačních statků? A nevyzařuje současná čínská kultura poučnou úzkost z nesmyslnosti průmyslové civilizace? Milada Horáková byla statečná československá demokratka, svou vinu na její vraždě nemohou čeští komunisté nijak relativizovat. Ale proč nepřipomenout, že Ethel Rosenbergová, matka dvou dětí, byla v USA odsouzena k smrti v procesu, který charakterizovala stejná rétorika polarizace; uveřejněné doklady o spolupráci jejího manžela se sovětskou rozvědkou se o ní téměř nezmiňují. A závěrečná řeč amerického prokurátora se ve své patetické nevěcnosti podobá projevu prokurátora Urválka. Připomínám to jen proto, že neocons, podporující prezidenta Bushe, rétoriku polarizace znovu postavili do středu amerického veřejného prostoru a dosáhli dočasně svého cíle – mobilizace společnosti na úkor porozumění.
Jak ukazuje Ondřej Slačálek v Britských listech, rétorika polarizace postavená na antikomunismu se stala vládnoucím diskurzem v českém veřejném prostoru někdy kolem roku 2003. Platí o něm to, co Vladimír Macura v knize Znamení zrodu píše o českém národním obrození: je to budování vlastního světa jinde již archaickými prostředky.
Jak funguje rétorika polarizace založená na figuře „antikomunismu“?
Především opevňuje status quo proti antagonistické kritice. Mnoho lidí (dokonce i pravicových novinářů) vidí současnou korupci, nové zdroje strachu a ponížení, nové, účinnější formy manipulace veřejného mínění, nebezpečnou moc oligarchií vynesených k moci post -komunistickými privatizacemi. „Málo z nás si myslelo, že se dveře otevřou tak rychle všem těm mafiánům… z nichž se dnes stali milionáři a miliardáři,“ řekl nedávno Václav Havel. Pod otevřený dopis předsedům politických stran, v němž se tvrdí, že „naše společnost je v roce dvacátého výročí demokratických změn v hluboké krizi, nejen ekonomické, ale morální…“ – se podepsalo mnoho významných umělců – například Jan Svěrák, Olga Sommerová nebo Ludvík Vaculík. Ano, mnoho lidí má pocit, že česká (a nejen česká) demokracie nestojí na univerzálně platných hodnotách, ale na obraně zájmů vítězů privatizace. Rétorika polarizace ale vnucuje kritice poměrů tuto závaznou formu: naše nedostatky nejsou problémem systému, ale důsledkem morálního deficitu jednotlivců. Potřebujeme více etiky! Etika tu není než oportunismem, starou teorií o možnosti „změny zevnitř“, změny, která není antagonistická vůči systému, jen vylepšuje „něco uvnitř něho“. Každou kritiku zvnějšku rétorika polarizace likviduje jako „politickou hrozbu návratu před rok 1989“; naopak morální kritika poměrů je kritika nepolitická, proto legitimní.
Redukce všech nedostatků systému na otázky svědomí a morálky jednotlivců je typický katolický trik: církev se smířila ve 20. století s fašismem, nacismem, frankismem, salazarismem a všemi možnými tyraniemi v Latinské Americe, ale ve všech těchto tyraniích hlásala „potřebu etiky“.
Ke slovu „morálka“ ještě malou poznámku. V polarizovaném veřejném prostoru má ještě jednu funkci – je to soubor vlastností, které mají byt vtlučeny do každého jednotlivce, aby byl ochoten řešit bez reptáni problémy, které mu systém způsobuje – třeba nevýhodné pracovní smlouvy, důsledky finanční krize, úpadku sociálního státu, zamoření životního prostředí atd. Protestovat proti společnosti je nemorální, člověk morální si nestěžuje, nehledá viníka mimo sebe, ale řeší své problémy sám za sebe!
Morálka je tu jen jiné slovo pro sebezotročení jednotlivce.
Jinou důležitou funkcí rétoriky polarizace je výklad komunismu jen jako „špatné minulosti“, od níž je třeba se osvobodit. Vláda KSČ byla zločinná od okamžiku, kdy potlačila dělbu moci. Každá moc bez protimoci se stane jedem, který ochromuje celou společnost. Lidé na všech stupních společnosti se začnou bát toho, co by přišlo, kdyby svůj kousek moci ztratili, a dopouštějí se proto čehokoli, aby si ji udrželi. To ale nic nemění na tom, že komunistické ideály byly důležitým civilizačním statkem ve dvacátém století, že se míchaly s ideály liberálními, demokratickými i křesťanskými – emancipace proletariátu a žen, rovnost sociální, vzdělání přístupné všem, boj za osvobození ujařmených národů atd.
„Češi jsou nejvíc ateistickým národem v Evropě,“ slyšíme často. Máme se snad za to stydět? Je ateismus jen „důsledkem komunistické devastace duší“, nebo je naopak pokrokem? Je nutně normální věřit v křesťanský výklad světa? Nebylo snad osvobození od „božího bludu“, od náboženství jako odcizení, jednou z velkých aspirací osvícenství právě vedle emancipace ras, tříd a třeba žen? Ze všech stran sponzorovaná potřeba náboženství svědčí o totální neschopnosti globálního kapitalismu dát nějakou uvěřitelnou odpověď na jednoduchou otázku: Má život smysl, když dojdou prachy? Systém potřebuje odpovědi bez otázek a náboženství tuto funkci dobře plní.
Podle Václava Havla je důsledkem českého ateismu to, že „neexistuje pocit, že je tu jakékoli morální zakotvení“. Náboženství ale není žádné „morální zakotvení“, zachránila snad katolická církev Itálii před rasovými zákony z roku 1938? Exkomunikovala snad fašisty? A není například rozsáhlá korupce odhalená v Itálii akcí Čisté ruce přesvědčujícím důkazem toho, že mocná katolická církev žádné morální zakotvení italské společnosti nezajišťuje?
Náboženství je nedostatek odvahy přijmout lidskou životní situaci ve světě, kterou je konečnost, dějinnost, nejisté poznání skutečnosti, zranitelnost. Náboženství nabízí únik z této „prekérní“ situace skokem do zásvětí. Emancipace od náboženství znamená hledat odpověď na otázku, „zda má život smysl, když došly prachy“, bez zjednodušujícího skoku z nespravedlivého vezdejšího „zde a nyní“ do spravedlivého a věčného „tam a potom“. Komunismus ale emancipaci od náboženství nepřinesl, naopak sám se stal groteskním náboženstvím, založeným na kultu práce, světlých zítřků, velkého Stalina...
Etické jednání začíná až tam, kde člověk přijímá bez nostalgie po „pravém onom světě“ konečnost a dějinnost světa tohoto. Církev nemá s etikou nic společného. Celé to uměle pěstované „retribuční imaginárno“, obrovský účetnický aparát odměn a trestů, který církev spravuje, generoval sobecké individuum, které hledá odplatu na onom světě, a naplňuje tak základní imperativ konzumní společnosti – Hledej co největší zisk! Křesťanské individuum nezastupuje vznešený morální ideál proti materialistickým spotřebitelským masám, idea odplaty sama je materialistická, je jen jakousi splátkou dluhu. Církve mají blíže k vymahačům dluhů než k etice.
Co je etika? Slavoj Žižek v rozhovoru s Milanem Hauserem cituje vyprávění Jorge Sempruna o holocaustu: „Jednou viděl vlak se sto osmdesáti Židy, a protože to bylo v zimě, všichni zmrzli. Když vězni umírali… doprostřed dali děti… přežilo jich sedmnáct… Němečtí dozorci je vyvlekli ven a postříleli, zůstaly jen dvě. Hošík asi šestiletý, druhý čtyřletý. Aby se dozorci pobavili, pustili na ně psy… chlapci začali utíkat a psi za nimi. Menší hoch upadl. Druhý se k němu vrátil a chytil ho za ruku. A v tu chvíli je dostihli psi a zabili.“
Etika není nějaký seznam pravidel. Je to exemplární jednání některých lidí, jehož jedinečný smysl už nelze vytlačit z dějin lidských společenství.
Jádrem etiky jsou věčná exempla.
Třetím trikem rétoriky polarizace je interpretace moderních dějin jako boje demokracie proti totalitarismu. Na jedné straně nacismus a komunismus jako „bezprecedentní, jedinečné zlo“ v dějinách průmyslové (křesťanské) civilizace, na straně druhé budovatelé liberální demokracie a právního státu. Laboratoří totalitarismu byl ale kolonialismus, třeba válka proti indiánským národům, o níž Hitler mluvil jako o svém vzoru. Prezident Theodor Roosevelt vyháněl z americké společnosti jako „nejhorší zločince ty sentimentální lidumily, kteří se dojímají nad osudem indiánů“. Není tato řeč (a mnoho podobných) modelem totalitarismu?
Komunismus, především sovětský a čínský, je kolonizací vlastního národa oligarchií revolucionářů, kteří se považují za nositele vyšší civilizace, proto berou na sebe „břemeno bílého muže“ a civilizují barbary. Despotické způsoby převýchovy barbarů – koncentrační tábory, pochody smrti, organizované hladomory – přebrali od svých britských, francouzských a třeba belgických vzorů.
Totalitarismus, bezohledná aplikace koloniálních metod na vlastní národ, by nebyl možný bez zlomu první světové války, bez totální mobilizace za vítězství „vyšší civilizace“; a také bez redukce kultury na válečnou propagandu, před níž tak naléhavě varoval Evropu Karl Kraus v Posledních dnech lidstva.
Civilizační statky jsou největším bohatstvím Západu, jsou hybnou silou osvícenství, zdravým jádrem nemocného slova „pokrok“. Jsou to soubory idejí, na které se odvoláváme, když se snažíme prolomit univerza, jejichž platnost je zaručena sociální sankcí, tedy zvykem, nebo mocenskými dekrety – ne z podstaty věci, řekli jsme. Co jiného je pokrok než vítězství idejí, které platí „z podstaty věci“, nad ideologiemi, které platí jen na základě mocenských dekretů? Četl jsem v nějakých českých novinách, že „se prý ruští vyzvědači snaží ovlivnit veřejné mínění a vyvolat odpor proti vybudování americké radarové základny v Brdech“ a že „prý existuje důvodné podezření, že občanskou iniciativu Ne základnám podporují ruské tajné služby“. Rétorika polarizace vede vždy a všude k návratu kultury podezírání a strachu. Fašizuje společnost.
Proto nejsem antikomunistou."

(Bělohradský, Václav: Právo; 18.7.2009)

Člověk bez skrupulí a jeho doba

„Druhé mé základní téma je člověk, který vládne tomuto století, který udává tón: člověk bez skrupulí. Revoluce dvacátého století jsou dílem člověka bez skrupulí, lidí, kteří prosazují nějakou zásadu bezohledně, až do konce. Hannah Arendtová o takových lidech říká, že jednají, jako by země byla neobydlená, jako by náš život nesouvisel se světem našich předků a druhých lidí. To, co se hnalo našim dětstvím pod názvem „kult osobnosti“, to byla agrese lidí bez skrupulí prosti struktuře společnosti, proti té souvislosti se světem našich předků, která je podstatou tradice. Člověk bez skrupulí je funkcionář, tedy člověk soustředěný na výkon svých funkcí. Odmýšlí od všeho, co by ho rozptylovalo v tomto soustředění, odmýšlí od svých citů, svědomí, minulosti, od sebe sama.
V Orwellově románu 1984 je jedna podivuhodná stránka, kde Winston Smith uvažuje nad způsobem, jak bydlí, jak jí, a říká, že on si nepamatuje svět před revolucí, nemůže ani dokázat, že byl, natož jaký byl, nikdy neviděl žádný dokument o tom světě, ale němá vzpoura jeho těla proti nesnesitelnosti tohoto způsobu života, toho, co jí, tvarů, které ho obklopují, dokazuje, že v jeho těle existuje paměť nějakého přirozenějšího světa, ke kterému patří svou bytostí. Tento důkaz je něco předjazykového, němá vzpoura těla. Orwell tady popisuje nejzazší podobu krize lidské společnosti, kdy pravda se stěhuje z řeči do těla, z úsudků do předsudků, z vět do pocitů, třeba i do zlomků paměti, záchvěvů svědomí…
V románu Inženýr lidských duší Josef Škvorecký vyslovuje podobnou myšlenku, když říká: „Dokud se naše zkušenost pohybuje v oblasti teorie, chováme se paradoxně jak zvířata. Teprve když si čichneme ke krvi, udělá se nám špatně jako lidem.“ Vystupuje tu stejný motiv: krize může být tak hluboká, že pravda se vystěhuje ze slov a úsudků a přežije jen v našich citech, záchvěvech naší bytosti, v našich bezdůvodných skrupulích. Tyto záchvěvy, tato němá vzpoura těla, to je způsob, kterým je tu ještě s námi tisíciletá tradice Evropy, zahnaná na útěk mýtem vědecké objektivity, tou všeobecnou oddaností nutnosti, která korumpuje naše myšlení v „pozdní době“. Evropa přežívá už jen v předjazykové paměti našeho těla, v záchvěvech našich citů. Tato paměť je to, co nazývám „skrupule“. Skrupule je to jediné, co ještě odolává úsudkům a nutnosti, která se skrze ně prosazuje.
To je také smysl kategorického imperativu Solženicynova: „I když zlo se zdá nutné, nedovol, aby se prosadilo skrze tebe!“ Existuje známá úvaha Hannah Arendtové o pokušení moderního člověka: německý voják píše domů z fronty, že cítil soucit s vražděnými židy, ale že v sobě tu slabost potlačil, že zvítězil nad svými skrupulemi. Dovolil, aby se nutnost prosadila skrze něho. Arendtová ukazuje, že jakmile člověk přijme roli v systému, který slouží nějaké nutnosti (např. nastolení „vyšší“ dějinné formy společnosti), pak jeho vlastní lidskost je pro něho jen pokušením, nad nímž se musí zvítězit.
Možná že nejlepší titul pro mé filozofování by byl „člověk bez skrupulí a jeho doba“. Jakou mezerou vnikl do evropských dějin, odkud ta slabost kultury před jeho pustošící vládou? Krizi „pozdní doby“ můžeme definovat takto: všechny úsudky jsou lživé, pravdivě jsou už jen naše předsudky. Člověk bez skrupulí pojímá svůj život jako službu objektivní nutnosti dějin, která se skrze něho musí prosadit: proto staví koncentrační tábory, plánuje konečná řešení, vymýšlí nového člověka a všechno, co se i v něm samém proti tomu bouří, odsouvá daleko od sebe jako zbytečné skrupule, přežitky, pocity.
Největší hrozbou „pozdní doby“ je, že člověk neuvěří tichému hlasu svých skrupulí.“

(Bělohradský, Václav: Přirozený svět jako politický problém, s. 13-14; citace je z rozhovoru s Karlem Hvížďalou: O člověku pozdní doby)

Přiváto z blogosféry

"Nevolnost, o níž mluví název mé knihy úvah, za rok a pár měsíců, které uplynuly od jejího prvního vydání, velmi zesílila. Rozvrat globálních finančních trhů, autoritářský obrat katolické církve pod vládou papeže Benedikta XVI., rychle postupující úpadek tištěných médií, státní intervence na podporu neudržitelného automobilového průmyslu namísto přesměrování investic do kolektivní dopravy, neochota (či neschopnost, nevím) účinně střežit stále propustnější hranici mezi „tržní ekonomikou“ a zločinem, celková neschopnost euroamerické civilizace odpovědět na krizi současného modelu ekonomického růstu zásadní politickou změnou – to vše udělalo z pocitu nevolnosti široce sdílený „stav mysle a těla“. Vlády jmenují žháře hasiči, jak dokazují různé „antikrizové“ ekonomické rady, v nichž převažují vyznavači mystiky deregulovaných trhů, jíž je tato krize důsledkem. Ostatně heslo „Evropa bez bariér“ neznamená v interpretaci pravice nic jiného než další deregulaci trhů. Podobně složené rady nejsou prvním krokem k řešení krize, ale jejím hlavním příznakem. Dokazují přesvědčivě, že v krizi není kapitalismus, ale naše schopnost představit si a prosadit nějakou alternativu ke statu quo – v krizi je naše představivost.Toto desetiletí rostoucí nevolnosti končí nicméně zvolením Afroameričana Baracka Obamy americkým prezidentem. Jeho prvním prezidentským činem byl zákaz mučení (…) a přípravná opatření ke zrušení Guantánama. Jsou to první kroky k obnovení jednoty mezi politikou a demokratickými ideály, a proto i první světlejší okamžiky po desetiletí „humanitárního bombardování“, války ve lži, unilateralismu a pokusů rozbít jednotu Evropy mobilizací „ochotných pomahačů“ z postkomunistických zemí proti „spojencům“ ze staré Evropy; o rozdílu mezi ochotným pomahačem a spojencem jsem tu už mluvil – spojence spojují cíle, které definovali jako společné ve svých sporech a rozporech, „ochotní pomahači“ naopak jen přispívají k realizaci cílů strany, z jejíž moci mají největší prospěch.(…)

* * *

Nicméně největší zkušeností z prvního vydání Společnosti nevolnosti bylo pro mne setkání s emancipující energií blogosféry, s její otevřeností, antihierarchičností, antiautoritativností, s kritickým paktem důvěry, který v ní vládne. Poprvé jsem se tak setkal s reakcemi, vymykajícími se žánru „recenze“, který je vždy přistřižen podle potřeb institucí (akademie) nebo médií (strategie vydavatelů), v jejichž rámci „plní vždy nějaký úkol“, abychom tak řekli čapkovsky. Až díky této knize – a způsobu, kterým se šířila – jsem si uvědomil, jak blogosféra za poslední desetiletí zesílila a jak zásadní roli může sehrát v boji o emancipaci českého veřejného prostoru od „pravicové vulgáty“, která v něm vládne a která není než pokračováním „vědeckého komunismu“ jinými prostředky.
Našel jsem v jednom Úvodu do OS Linux, verze Ubuntu, tuto poznámku: „Ubuntu – slovo odvozené z jihoafrických jazyků Zulu a Xhosa“, které znamená přibližně toto: Jsem tím, čím jsem, zásluhou toho, čím jsme všichni. Zásluhou či vinou, dodal bych. Zdá se mi, že blogosféra je příkladem tohoto pojetí vlastní identity. Teprve společná (globální) řeč, která nás všechny strhuje do svého neregulovatelného proudu, každému z nás umožňuje být sebou samým. Myslím, že díky blogosféře to, čím jsme všichni, je výjimečně viditelné, všechny skryté a cenzurované stránky společenství, jehož zásluhou či vinou jsme tím, čím jsme, se neustále a nepotlačitelně vynořují.
Větu Jsem tím, čím jsem, zásluhou toho, čím jsme všichni by mohl říci u příležitosti své inaugurace třeba Barack Obama, vzdal by tak poctu duchu Ameriky, její ústavě a desetitisícům Američanů, kteří odvážně a zatvrzele vyšlapávali „pathways to freedom“. Mohl by ji ale říci také černoch, kterému bílý muž upírá právo volit, protože neumí číst a je nevzdělaný. A Karel Poláček by mohl říci v roce 1940 svému židovskému příteli, který se styděl za to, že musí chodit po své rodné Praze se žlutou hvězdou na kabátě – Jsme tím, čím jsme, vinou toho, čím jsme všichni. Mínil by tím evropskou zbabělost?
Mezi mediasférou a blogosférou je řada důležitých rozdílů, připomeňme si je. Zaprvé mediasféra je pod kontrolou vydavatelů, jejichž strategické záměry plní šéfredaktor na základě své šéfredaktorské smlouvy. Pracuje se tu s oficiálními, institucionalizovanými a autorizovanými zdroji informací a názorů, jejichž autorita je odvozena z toho, že byly vyrobeny a publikovány v nějakém „prestižním“ institucionalizovaném kontextu.
Zadruhé sdělení se v mediasféře šíří epizodicky, týkají se témat, jejichž výběr je podmíněn nejen strategií vydavatelů, ale i teritoriálními a ekonomickými možnostmi médií; mají proto ráz „tematizovaných kampaní“, které jsou ukončeny, když už „netáhnou“. Jen informace, která je zprávou, je zajímavá v mediasféře, informace musí být také breaking news, protože jen tak může médium zvítězit v konkurenci jiných médií – je třeba přinést určitou zprávu jako první a jediní, a tak „přitáhnout“ potenciální zájemce o informaci; když informace přestane být zprávou, když ztratí svou newsworthiness, z mediasféry se rychle vytrácí. V mediasféře je newsworthiness podmínkou komunikačního provozu, mediasféra vcelku je podřízena boji o zisk, jehož nástroji jsou například různé způsoby, jak měřit „vědecky“ sledovanost, čtenost, prodejnost či vlivnost (impact factor!). Vzpomeňme na film Danise Tanovice No Man’s Land – novináři bojující o prime time potřebují breaking news, ne „informaci o nevyhnutelné smrti jednoho člověka“.
Důležitou podtřídou této diktatury newsworthiness je imperativ originality: názor musí být „ostrý, silný, osobní“, aby mohl fungovat v mediasféře podobně jako breaking news – být viditelný a „zaujmout“ svou „jedinečností“. Nevím už kde v blogosféře, jsem narazil na tento text: Víš, co mě hrozně baví? Říct neobhajitelný stanovisko a pak pro něj hledat argument. Tak třeba jsem napsal článek, že chci chodcům sebrat všechna práva. Ať pěkně čekají, až pan Novotný přejede, že se stejně chovají hůř než řidiči, chodí nezřízeně do vozovky na červenou, a že chci, aby měl řidič absolutní právo… Čtenář si řekne: to je ale kretén. Jenže mu to zůstane v hlavě! Nejlíp se cítím, když se mi povede… psát kontroverze. Útočit na čtenáře. Mám z toho uspokojení, je to věc prestiže!
Myslím, že po žánru „kontroverze“ je v mediasféře velká poptávka, je to převažující strategie v boji o mediální viditelnost. Imperativ „originality“, či „viditelnosti“ názorů vylučuje ale předem ze hry hermeneutický přístup, který považuje za „událost k vysvětlení“ různé vlnobití na hladině již řečeného, jeho směr a rytmus; filosoficky porozumět předpokládá rekonstruovat řetězce (nevědomých) otázek, na které svými postoji a názory odpovídáme. To, že určitý názor se začne šířit jako kruhy na vodě, to, že vyvolává odpovědi, a tím i společensko-politická hnutí a protihnutí, je událost, které můžeme porozumět jen tak, že na hladině již řečeného zviditelníme způsob, kterým se názory navzájem vyvolávají, získávají váhu a zase ji ztrácejí.
Strategické preferování „originality“, které je pro mediasféru typické, v ní potlačuje hermeneutické povědomí. Toky informací jsou tu podřízeny „prodejnosti a slávě“, a podmínkou prodejnosti a slávy je viditelnost a originalita, ne dlouhé řetězy otázek a odpovědí, které vládnou v hloubi našim životům. Názory, které máme za „originální“, jsou ve skutečnosti články řetězů otázek a odpovědí, jimiž jsme spoutáni. Originalita je předsudek. Ve všem, co říkáme, vládnou nevyslovené otázky, které si naše postoje „objednaly“ jako odpovědi; abychom rozuměli, je třeba nejdříve prolomit novinářský předsudek „viditelnosti“ v mediální břečce. Originalita je heslo, jehož pomocí novináři vytlačují z veřejného prostoru „cítění souvislostí“. Váha našich idejí či vět je vždy odvozena ze sporu s idejemi a větami, které jim předcházely. Žádná idea nesvítí jen vlastním světlem, světlo odražené a vlastní je v ní vždy pomícháno. Porozumět nějaké ideji znamená odhalit v ní tuto směs světla odráženého a vlastního. Připomeňme si léta šedesátá: nadvláda slovníku existencialistické filosofie u nás, strhující ohlas slov jako „úzkost z volby“, „zapomenutí bytí“ nebo „přirozený svět“, závisela zcela na slovníku, kterému kladla odpor.
Strategické záměry se v mediasféře realizují zaprvé hierarchizací sdělení (přidělením relevance) a zadruhé etiketizací sdělení (přidělením motivace). Hierarchizace a etiketizace vylučují, nebo připouštějí sdělení do hry komunikace podle klíče „důležité/nedůležité pro celek společnosti“ a třeba „ideologické/vědecké, zaslepené/racionální“ atd. podle motivace sdělení.
Pomocí hierarchizace a etikatizace se sdělení organizují do koherentních celků, získávají publikum, které se v nich poznává a hájí je jako „své“. Toto publikum pak vydavatelé prodávají nadnárodním koncernům jako „prázdné plochy pro reklamu na jejich zboží“.
Blogosféra se od mediasféry liší především tím, že je to „velká konverzace“, stále otevřená, v níž platí preventivní „pakt důvěry kooperace“. Všechny kategorie je tu snadné předefinovat a rozptýlit, hierarchizace a etiketizace jsou v blogosféře proměnlivé, základní formou sdělení je tu hypertext obsahující v sobě odkazy na jiné texty, obrazy, filmy či dokumenty všech druhů; „hermeneutická otevřenost“, neboli povědomí o otázkách, na něž svými názory a postoji odpovídáme, je tu zakódována v samotné formě komunikace. (…)

* * *

V blogosféře se rozdíl mezi autorem a čtenářem rozplynul. Vládne v ní komunikační hojnost v nejobecnějším demokratickém smyslu. Čtenáři jsou současně autory, vlepují do svých textů jako intratexty úryvky z textů jiných autorů, aplikují text zcela svévolně na různé situace, v nichž se ocitli a o nichž nám vyprávějí, navrhují a nastolují nečekané kontexty pro texty, se kterými se „nějak“ setkali; o své neučesané interpretace a anarchická čtenářská i autorská gesta se pak dělí s kýmkoli, kdo navštíví tuto digitální pavlač pavlačí.
MUDr. Radovan Havel, soudní znalec, píše například ve svém blogu: Trhliny I Na začátku byla mnou pozorovaná malá trhlina ve zdi, v rohu místnosti, ve které se probouzím. „Kdo přemýšlí a filosofuje, vstupuje do společného světa trhlinami… které vytvořily promluvy, postoje a činy těch diverzantů“… vytane mi najednou na mysli jeden z textů Václava Bělohradského. Není snadné se dostat ke světu (a tedy ani k sobě v něm), protože ten vnější jen stále klepe na zavřená okna těch našich vnitřních, …žijeme ve společnosti, kde prudce ubývá skutečnosti, protože je všeho nadbytečně tolik… jak taky píše V. B. ve své Společnosti nevolnosti. Přes ta okna jen voláme do těch naproti, že máme doma taky trochu zmatek. Přes ulici, kterou moc neznáme. Na tu se nedíváme z okna, ale spíš v televizi, dodávám já. … Hledám trhliny ve stěnách bočních chodeb veřejné skutečnosti, protože skrze ně nahlížím na svět. A čím dál víc míjím ty tržnice. Tohle je první článek o pokladech, které jsem v trhlinách našel a donesl si je dychtivě v kapse své hlavy až „domů“. Pomáhají mi žít. A ve zdraví přežít to společné veřejné přežívání.
Je to zcela nezávislá, anarchická aplikace mého textu v rámci příběhu jednoho dne. Slovo „trhlina“ tu je metaforou, která prolíná do zkušenosti autora pracujícího s žánrem „intimní výpověď“ nebo možná „deník“ či „vyznání z pocitu“; nebo docela obyčejná konverzace s náhodným partnerem v „cybercafé“ o smyslu několika mých vět, která stojí zcela mimo žánr „recenze“. Blogotvůrce například staví čtení mé knihy do „kontiguity“ s výstavou fotografií Gregoryho Crewdsona v Rudolfinu: …(snímky) mají spodní proud a zachycují jen zdánlivě běžné věci a situace… po chvíli zjistíte, proč se vám zdají tak zvláštní… ten pětačtyřicetiletý Newyorčan… dostává do nich něco vychýleného a vyšinutého… nahlížíme do hlubin opravdových dramat v našich všedních životech, ve kterých se jen zdánlivě nic neděje… ono se děje… je to často skoro horor – píše autor.
Jsem vděčen za tuto kontiguitu, za toto umístění do souvislosti. Takové čtení textů se vymyká moci „bratrstva autorizovaných interpretů“, institucionalizované hierarchii témat a jejich výkladu; je to čtení „alternativní“, nezdůvodněné v nějakém pevném „rámci oboru“. Je v něm osvobozující energie, o které si myslím, že bude jedním z nejdůležitějších zdrojů obnovy demokracie v budoucnosti.
Pro zajímavost pár adres, které mě zaujaly – www.radovanhavel. cz, web Humanita.cz (s krásnou poznámkou, že není třeba žádat o souhlas autorů, bude-li text použit do vysokoškolských skript nebo při středo -školské výuce), emancipationemail. blog.spot.com nebo vaner. blog.respekt.cz.
V blogosféře se také formuje nová postkomunistická kulturní opozice ke statu quo, ale o tom jindy.

* * *

Na závěr pár slov o české mediasféře.
(…) Hlavní hráči v českém veřejném prostoru hrají podle tohoto pravidla: jakákoli levicová kritika systému je jen „návratem k předsudkům minulosti“. Fukuyamova slavná úvaha o tom, že dějiny skončily, protože k liberálnímu kapitalismu už není žádná legitimní alternativa, se stala v českých médiích svrchovanou normou.
Preventivní etiketizace každé kritiky, která nepřichází „zprava“ – nebojuje za ještě větší výkonnost systému – jako pouhého „předsudku minulosti“, vytlačuje z české mediasféry tuto jednoduchou otázku: Na jakých argumentech stojí mediálně tak ostře střežený souhlas se status quo? Odpověď je snadná: český „mediálně ostře střežený“ souhlas s mocenským status quo u nás i ve světě (s radarem, ekonomickým růstem jako nejvyšším cílem politiky, deregulací trhů, bushismem, nukleární energií a zvláště trapná preventivní varování před sliby „velkohubého Obamy“) je postaven na obehraných (a nepříliš pochopených) formulkách z doby thatcherismu a reaganismu, které měly v sedmdesátých a osmdesátých letech svou užitečnost – snažily se omezit přerostlý sociální stát a přesekat jeho demokraticky nekontrolovatelné parazitní výhonky. Dnes ale ty ideje proměňují český veřejný prostor v ideologický jurský park, jen s tím rozdílem, že se tu neprohánějí dinosauři oživení či klonovaní, ale jsou tu rozestavěni k zastrašení každé kritiky „zleva“ dinosauři hadroví, sešití narychlo z hesel zakoupených v ideologickém sekáči, kterým byla postkomunistická Evropa v letech devadesátých.
Proč ti hadroví dinosauři ovládli český institucionalizovaný veřejný prostor? Nevím. Získala snad v české mediasféře strategickou převahu generace novinářů, která chce pohřbít s komunismem i své životy v něm? Proč? Životy většiny z nás tu nebyly ani zločinné, ani prázdné, snad byly především frustrované, protože jsme žili zbaběleji, než jsme si chtěli přiznat. Možná ale ta zavilá obrana statu quo zcela prozaicky souvisí se způsobem, jakým byly české noviny privatizovány – zcela nesystémově byly přeměněny na akciové společnosti, novináři se stali jejich akcionáři a své akcie pak (s výjimkou Práva) prodali se značným ziskem zahraničním vydavatelům.
Kdo například je označen v české mediasféře za „levicového“, musí se bránit, protože ten přívlastek zpochybňuje morální i historickou „legitimnost“ jeho názorů a postojů. Toto předefinování slova „levice“ je v rozporu s českou (i evropskou) politickou kulturou. Například legendární ředitel nakladatelství Borový Julius Firt mluví ve svých vzpomínkách o Přítomnosti a Lidových novinách jako o „dvou mohutných instrumentech veřejného mínění, které jsou sice nezávislé, ale obhajují věci a zájmy levice“. Slovo „pravice“ se v Československu užívalo především v temném období „druhé republiky“, kdy označovalo protimasarykovské a protičeskoslovenské, silně filofašistické postoje části (především katolických) intelektuálů, kteří „považovali Mnichov za své vítězství“, jak napsal Václav Černý. V zemích EU se přívlastek „pravicový“ používá běžně k označení politických programů „napravo od středu“, většinou menšinových a málo legitimních.
(…) Jak se mohlo po listopadu 1989 podařit dát v kontextu české kultury slovu „levice“ význam v jasném rozporu s naší i euroamerickou historií? Souvisí to jistě s českou potřebou „bojovat za pravdy, které již zvítězily“. Má to ale také své historické důvody, jedním z nich je, zdá se mi, vliv, který získali v české mediasféře novináři ze zaniklého Českého deníku, v němž se pravicově zanícený, až „druhorepublikový“ styl zabydlel nejdříve a nejsilněji. Deník později zanikl, ale ne jeho styl.
Až vítr, který se všude zvedá, odfoukne ty hadrové dinosaury, ukáže se i u nás, že kulturní podmínkou východiska z krize je porozumění tomu, že v boji mezi komunismem a kapitalismem nešlo o řešení rozporů průmyslové modernosti, ale o to, kdo v ní bude pánem. Vítězství jednoho z nich proto není řešením, ale propastným prohloubením rozporů modernosti.
Z blogosféry ke mně připlula formulace, která je sice zjednodušující, ale zachycuje jádro věci: Odvrhli jsme systém, který bezostyšně zneužíval přírodní zdroje, nemotivoval lidi k aktivitě, který produkoval nekvalitní a nepotřebné výrobky… Místo toho jsme přijali systém, který bezostyšně zneužívá přírodní zdroje, nemotivuje k jiným než sobeckým aktivitám, který produkuje nepotřebné výrobky, které jsou prodejné jen díky sofistikovanému marketingu. Stále platí, že ne všichni mají stejnou možnost volby, někteří lidé to považují za správné, věří, že svoboda volby, založená na bohatství, je nejlepším možným řešením. Rok 1989 přinesl příležitost pro skutečnou změnu a my jsme ji promarnili, protože jsme se spokojili se zjednodušeným a schematickým řešením: komunismus = zlo, kapitalismus = dobro. V důsledku toho nemáme lepší a spravedlivější řád, ale pouze jiný řád, výhodný pro jiné skupiny lidi. Po roce 1989 se změnila pouze forma, podstata zůstala. Stále vládne menšina nad většinou, stále jsou lidé manipulováni a zneužíváni v sobeckém zájmu hrstky, zákony stále platí pouze pro ty, kdož jsou tak slabí, že si nemohou dovolit je porušovat.

* * *

Nazval jsem svou první knížku úvah z devadesátých let Kapitalismus a občanské ctnosti. To „a“ mezi trhem a ctnostmi je velmi křehké pouto, stále hrozí, že se přetrhne. V druhé polovině devadesátých let je za pokřiku „Globalizace globalizace!“ začali přehryzávat velmi zubatí netvoři. Podařilo se jim to, nastala „globální finanční krize“.
Komunismus nebyl uzbrojen kapitalismem, zkrachoval, protože zpřetrhal pouto mezi politikou a občanskými ctnostmi. V Obraně Sókratově čteme: „nerodí se ctnost z bohatství, ale z ctnosti bohatství a všechny ty věci, které jsou pro lidi dobré, ať už pro jednotlivce či státy…“. Obnova pouta mezi „ctnostmi a bohatstvím“ je sice zdlouhavé, ale jediné možné řešení současné „globální krize“. A také těch budoucích."

(…)

Krácený úvod k druhému, doplněnému vydání knihy Společnost nevolnosti, které právě vychází v nakladatelství SLON."


(Bělohradský, Václav: Právo, 21. 5. 2009)

Nečitelná země

PROFESOR VÁCLAV BĚLOHRADSKÝ O ČESKÉ MEDIÁLNÍ SCÉNĚ:

„V těchto volbách jde o masivní útok před listopadových sil…, o pokus levice převzít moc, možná i ústavní“ – hlásají komentátoři například MfD. Bohumil Pečinka, novinář, který už od poloviny 90. let vede záslužný boj proti převaze morálního kýče v české politické kultuře, napsal: V očekávání předčasných voleb do Poslanecké sněmovny v říjnu 2009 se vytváří nejfalešnější předvolební aranžmá, jaké polistopadová politika zažila.
Otevřené politické soupeření má být nahrazeno bojem pravdy proti lži. Středopravicový politický tábor se má sjednotit jako nové „Občanské fórum“, které nebude mluvit o politických zájmech, ale o hodnotách.
Myslím, že je to pravda. Politika, v níž jde o dosažení většinového konsenzu pro jedno z možných řešení nějakého sporu, byla jako už tolikrát v minulosti nahrazena morálním kýčem, který z ní dělá boj „dobra proti zlu“. Pečinkova úvaha ale nenazvala jménem pravého viníka této přeměny politiky v morální kýč. Je jím převaha antiruského a antikomunistického fundamentalismu v české mediasféře – především v komentářích MfD, LN, týdeníků Reflex, Týden a Respekt. Mluvím přirozeně o „převažující tendenci“, nepopírám, že vycházejí i jiné komentáře.
Tak jako socialismus nemůže být jen antikapitalismem, liberální demokracie nemůže být jen antikomunismem či antirusismem. Morálním jádrem disentu před rokem 1989 nebyla kritika komunismu, ale průmyslové modernosti; ne kritika zločinů jedné ze dvou částí, do nichž byl rozdělen svět, ale zločinu, kterým bylo samo rozdělení světa.
V roce 1947, kdy už krví páchnoucí lyrický idiotismus „let padesátých“ byl všude cítit, Ferdinand Peroutka napsal v článku Nač se spoléháme: … je síla, která všechny neblahé živly udržuje v mezích, je stále dopadající kapka, která vyhlubuje drsný kámen: síla veřejného mínění… v zemi svobody je jako půda, k níž se vrátí kámen, vyhozený do výše.
Nespoléhajíce se na leccos jiného, spoléháme se na veřejné mínění… Dnes staré dobré „veřejné mínění“ nahradila postmoderní „mediasféra“, její funkce ale zůstává stejná – držet v mezích neblahé živly. Politika bude vždy taková, jakou si ji veřejné mínění vynutí. Pravda, politické komentáře čte jen malá část té menšiny, kterou jsou dnes čtenáři názorových deníků, přesto jsou důležité. Komentátoři ustavují modely „politické argumentace“ a z nich pak odvozuje politické rozhodování v zemi svou legitimitu.
Politická argumentace má dvě základní dimenze: Jednou je úcta k tomu, co se dá v politice změřit a spočítat – kolik čeho komu, jaké jsou vyčíslitelné důsledky některých rozhodnutí, třeba stavby dálnice; druhou dimenzí pak je reflexe historických, sociálních a kulturních mezí našich postojů, bez níž bychom nebyli schopni porozumět nároku na pravdu, obsaženém v hlediscích druhé strany.

Na principu hororu

„Veřejné mínění je půda, k níž se vrací kámen hozený do výše“ – píše Peroutka. Ano, ale ta půda může být zamořena, může nejen přestat být „silou, která drží v mezích neblahé živly“, ale sama se stát „neblahým živlem“, který by měl být držen na uzdě. Kým ale? Nějakou novou disidentskou obcí?
Jedním z principů hororových filmů je návrat toho, co jsme pohřbili, nebo toho, co jsme spláchli – zombie a odpad se k nám vracejí. Česká většinová mediasféra dnes pracuje se stejnou metaforou – každá kritika systému je pojednána jako spláchnutý „odpad minulosti“, který se k nám vrací. Politické komentáře postavené na tomto hororovém principu nazývám „opožděný antikomunismus“ a tvrdím, že vyprazdňuje českou demokracii tím, že delegitimizuje její základní princip – střídání vlád.
Příkladem využívání hororového principu v české mediasféře budiž obálka Reflexu s Davidem Rathem, přemalovaným na Hitlera. Celý kontext případu ukazuje, že sociálnědemokratický politik nemůže nikdy být dost obezřetný, když vkročí do české mediální bažiny, pravděpodobnost, že tu bude pojednán jako „muž totality“, je vysoká. Srovnejte si původní verzi rozhovoru s verzí publikovanou a posuďte sami, zda Rath má pravdu, když píše na své webové stránce, že „(redaktorka) několik mých vět zcela zamlčela, některé záměrně akcentovala a některá má slova dokonce zcela překroutila“. Já myslím, že ano, ale i kdyby pravdu neměl, ta obálka je v rozporu s novinářskou etikou, ačkoli prý podle českých právníků je „přiměřená“!
Malé srovnání: Mirek Topolánek v debatě s podnikateli pořádané týdeníkem Euro prohlásil v roce 2005: Nečekejte ode mne nic jiného než noc dlouhých nožů!
Opravdu „odeesesácký výrok“ – píšu „přiměřeně“. Ta věta by ukončila kariéru politika v každé evropské zemi, zatímco v české mediasféře se mu dostalo jen shovívavého pokárání jako ostravskému chlapci s „menším historickým vzděláním“. David Rath je přemalován na Hitlera za poznámku pravdivou, ale redakcí zkreslenou, zatímco Topolánek řekne programově „připravuji noc dlouhých nožů“ a vyslouží si jen mírné napomenutí. Proti levici jsou podpásovky všech stupňů v české mediasféře dovoleny, pravice je naopak hájena, může si dovolit i „noc dlouhých nožů“. Samozřejmě jsou tu stále ještě neideologické menšinové noviny, třeba Hospodářské, a vyrovnané Právo, skvělé televizní reportáže, hájící například životní prostředí proti zájmům kapitálu nebo bojující proti korupci, výborná ČT 24, ale to na změnu „ducha české mediasféry“ nestačí.

Český diskurz v Evropě

V české mediasféře obíhá falešná teze, podle níž bylo svržení Topolánkovy vlády uprostřed předsedání EU sabotáží českých zájmů. Nic ale nemohlo poškodit Česko víc než groteskně zpozdilá agenda priorit této pravicové vlády, její neschopnost mít nějaký čitelný postoj k budoucnosti EU, k její zahraniční politice, k důsledkům globalizace či k současné ekonomické krizi. Říkalo se o českém předsednictví, že „Češi mluví pořád jen o komunismu“. Teatrální pokusy o prosazení rovnice komunismus = nacismus jsou hlavním příznakem komplexu „opožděného anti -komunismu“. Češi se přece proti komunismu bouřili nejméně, Maďaři či Poláci by měli více práva považovat svou historickou paměť za normotvornou. Doufejme, že se opožděným antikomunistům nepodaří rovnítko mezi komunismem a nacismem Unii vnutit, smysl dvacátého století by se tak propadl do tmy.
Potřeba dělat z české paměti velký varovný symbol evropských dějin je odvozena z „mnichovského komplexu“: národ rozhodnutý bránit demokracii byl zrazen a obětován „naivními snílky“. A tak Česko předsedající EU dnes bojuje proti snílkům, kteří věří Rusku či nehájí dost tvrdě lidská práva na Kubě, v Tibetu či v Číně. Už ale ne v mexických městech Chihuahua a Ciudad Juarez na hranicích s USA, kde bylo zavražděno za poslední desetiletí několik stovek mladých žen „narkomafií“ za mlčení zkorumpovaných místních autorit a vlád.
Historická paměť je skutečně normotvorná, v ní je zpracováno poučení z minulosti. Česká paměť Mnichova a komunismu, tak jak je kanonizována v současném „českém diskurzu“, je ale falešná, je to kompenzační kýč. Překrývá historická selhání v roce 1938, 1939, 1956, 1968, a hlavně masové selhání v době normalizace. Mezi ty, co selhali, počítám i sebe – emigroval jsem, místo abych kladl odpor.
Zavřít do vězení téměř devadesátiletou stařenu není vyrovnání se s minulostí. Pokřivené myšlení a jednání té stařeny jsou příznakem pokřivenosti celé naší politické kultury, českého lyrismu a morálního kýče, který ovládl padesátá léta.To nejhorší z těch let se stále v nějaké formě vrací na scénu, to je autentický horor české politické kultury.Mám na mysli diskurz morálního kýče, který dělá z jedněch „sabotéry, zahrávající si s naší bezpečností a svobodou“, a z druhých pak „frontu dobra bojující proti zlu“. Obě strany pak rychle degenerují, jak příklad Česka přesvědčivě dokazuje.

Protiruská vášeň

S nárokem na univerzální normotvorný smysl české paměti je v groteskním rozporu česká zahraniční i evropská politika. Slovensko například Kosovo neuznalo stejně jako Španělsko a jiné země hájící to pojetí státu, které mnichovská dohoda popřela – stát jako celek nesmí ustoupit před násilím lokálních většin. Uznání Kosova Českem je ze -směšněním „paměti Mnichova“.
V případě Gruzie se projevila všechna „protiruská vášeň“ české politiky. Přesně v opačném gardu než v případě Kosova začala naše vládní pravice vyzývat k obraně „územní celistvosti“ Gruzie. Územní celistvost Srbska může být obětována, zatímco celistvost Gruzie je posvátná. Českou pohádkou o boji gruzínského dobra proti ruskému zlu neotřásly ani objektivní reportáže BBC, ani masové demonstrace proti Saakašvilimu v Gruzii samotné.
Groteskní byla také „pravicová ortodoxie“ v otázce ekonomické krize. Například premiér Topolánek řekl v březnu, že „nejenom my, ale i velká část Evropy“ považuje přijímání „nějakých nových záchranných balíčků na pomoc evropským ekonomikám“ za zhoubné. „Američani roztočili... kolo permanentních akcí a permanentních stimulů... Je vidět, že americké školství… nemá pojetí historie a dějin vlastní země zpracované velmi dobře, protože kdyby si trochu něco přečetli o vlastních dějinách a 30. letech minulého století, tak by viděli, že toto k cíli nevede.“ O historickém vzdělání Topolánkově už máme jakousi představu, nicméně tato věta je příkladem pravicově ortodoxní rétoriky, podle níž „jakékoli řízení ekonomiky“ je „osudovou pýchou“. Východiskem z krize je v jeho očích jen nezasahování do procesů, které ji způsobily.
Protiruskou vášeň prozrazuje i Topolánkovo prohlášení, že přijetí Lisabonské smlouvy je cena, „kterou je třeba zaplatit, aby ČR nespadla znovu do sféry Moskvy“. Její odmítnutí by prý „přerušilo postjaltský a postteheránský proces, nastartovaný po pádu železné opony, a naše euroatlantické zakotvení by bylo ohroženo“. Typický příklad „českého diskurzu“, který vše redukuje na „hrozbu návratu minulosti“. Spor o evropskou ústavu, který probíhá v EU, byl příležitostí pro české „nadnárodní obrození“, ke kterému se český národ už mnohokrát rozběhl, ale nikdy k němu nedoběhl. Místo toho máme strašení Ruskem – a často také Německem.
Jediným světlým okamžikem českého předsednictví byla Entropa Davida Černého, pravdivý popis evropských autoa hetero stereotypů. Autor ale z ní udělal součást „českého diskurzu v Bruselu“, když ji nechal odstranit „na protest proti pádu vlády“.

Malá země

Podmínkou úspěchu malé země v předsednické roli EU je „čitelnost“. Označuji tím slovem srozumitelnou agendu priorit a přesvědčivou politickou strategii k jejich prosazování. Finsko je jistě malý, ale velmi dobře čitelný stát. Vždy vystupuje na podporu rozvoje integrované společnosti kooperujících občanů, v níž se propojuje efektivita se sociální a občanskou solidaritou, s investicemi do vzdělání a do ochrany životního prostředí. I Slovensko je čitelné – malý, dynamický stát, velmi proevropský, usiloval úspěšně o rychlé přijetí eura, neuznal Kosovo, protože je věrný své historické paměti.
Česko je naopak nečitelné. Profiluje se heslem „Evropa bez bariér“, ale nemíní tím větší občanskou solidaritu se slabými, péči o spoluobčany fyzicky, sociálně nebo kulturně handicapované – jen další deregulaci trhů. Stát, jehož prezident odmítne vyvěsit evropskou vlajku na svém sídle a po schválení Lisabonské smlouvy Senátem prohlásí, že „je to selhání politických elit, až příliš známé z české historie“, je beznadějně nečitelný.
Beznadějně znečitelňuje Česko jednostranná deklarace, „zdůrazňující restriktivní výklad Listiny základních práv EU, na kterou smlouva odkazuje… “, kterou vláda připojila k Lisabonské smlouvě. Strach z toho, že by čeští občané mohli mít více práv, je totální identifikací s bushovskou politikou oklešťování sociálních práv, oslabování antidiskriminačních zákonů a zákonů na ochranu životního prostředí. Dějiny disentu v Československu byly dějinami boje o to, aby občané měli více práv, naši demokratičtí politici naopak bojují o to, aby jich měli méně.
Nečitelnost Česka je pravým důvodem neúspěchu českého předsednictví. Místo prosazování „čitelné, protože historickou pamětí zdůvodněné agendy priorit“ – třeba sociální solidarita, ochrana životního prostředí, vysoké investice do školství a kultury, obrana evropského filmu a kultury vůbec, jazyků malých národů či obrana státu před tlakem agresivních lokálních menšin, navazování na zkušenosti disentu nebo na pokusy o spojení socialismu a demokracie – Topolánkova vláda navrhla zřízení Dokumentačního centra o obětech nacismu a komunismu a vyhlášení 23. srpna – den podpisu paktu Molotov–Ribbentrop – Dnem uctění památky obětí totalit. Smysl těch iniciativ je jasný – komunismus a nacismus jsou to samé. Takové iniciativy jsou stejného řádu jako zákaz strany mladých komunistů, omezování svobody demonstrovat nebo pokusy zakázat srp a kladivo. Z hlediska staré Evropy je to nehoráznost, v ní přece smysl těchto symbolů sahá mnohem dále, než kam sahá krátká „československá paměť“.
Utrpení Milady Horákové či matky, jejíž děti uhořely při bombardování Drážďan, jsou stejné jako zoufalství židovské matky, která nahá a s dítětem na ruce stojí na okraji jámy, do níž jejich umučená těla za chvíli padnou. Utrpení je stejné, ale jeho smysl je jiný. Bratr té židovské matky po válce třeba volil komunisty, protože Rudá armáda její smrt pomstila. Nemůžeme nikdy mít společnou paměť utrpení, jen společné dějiny utrpení.
23. srpen by měl být Dnem proti dělení světa mezi velmoci. Vzpomínali bychom tak na oběti dělení Afriky mezi různé koloniální mocnosti, na dělení Polska, na oběti maďarského povstání v roce 1956 či Američany podpořených převratů v Indonésii, Argentině či v Chile.

Mediasféra

Když jsem prolistovával nedávno MfD–LN a české týdeníky posledních měsíců, měl jsem pocit, že jejich hlavní sdělení lze shrnout asi takto: globální oteplování je levicový blábol, kdo je proti radaru, posluhuje ruským zájmům, krizi způsobila regulace trhů, Obama je naivní Mesiáš, který chystá nový Mnichov, Paroubek ohrožuje stát a demokracii. V úvaze Holubičí harakiri (MfD) čteme: „Nový šéf Bílého domu v kampani před svým zvolením sliboval, … že změní celý svět. Teď se konečně rýsuje, jak to chce konkrétně dělat. Bude podlézat Rusům. Ze strany Spojených států by však byl takový postup selháním a malým Mnichovem…“ A pod titulkem Maskva pazdravljajet našu Pragu se v MfD z 28. března dočteme, že „z těchhle našich demokratů musí mít Voloďa Putin a všichni další exkágébáci radost tak velkou, jak je jejich matička Rus“. Opravdu, český diskurz v kostce!
Někdy v létě 2007 vyšel v Kavárně MfD článek o tom, že Nový prostor (časopis prodávaný bezdomovci mimo oficiální mediasféru) je levicový, a hle, v září už byla redakce vyměněna. Jestli to spolu souvisí či ne, na to ať si každý odpoví sám, mně ale ta ideologická ostražitost připomíná „mnoho minulého“.
Myslím, že Bohumil Pečinka postihl situaci přesně: Atmosféra „boje o hodnoty“také dočasně očišťuje zprofanované politiky… Typickým příkladem je Ivan Langer, … který Paroubka definuje jako zlo, jemuž se nesmí ustupovat… Je to vyděračská atmosféra morálního kýče.
Tuto vyděračskou atmosféru nastolila u nás česká média, modelově názorové stránky MfD. Zamořila tak ideové prameny, které se do veřejného prostoru vlévají, tam se prolínají a pročišťují politiku.

České „nadnárodní“ obrození

Náš politický diskurz je důsledkem tří velkých národních komplexů – komplexu opožděného antikomunismu, zrazeného národa a hledání velkého protektora. Opožděný antikomunismus není než kompenzací fanatismu kulturních „elit národa“ v padesátých letech a pasivity většiny v období normalizace, která nakonec vyústila ve „velkou sametovou“, v koaliční dohodu s dědici těch českých komunistů, které chce naše pravice postavit na roveň nacistům.
Komplex zrazeného národa je to, co Jan Tesař nazval „mnichovský komplex“ – povýšení vlastní historické paměti na univerzálně platné varování před zlem. Představme si na chvíli tuto možnost: v létě 1939 generalita Hitlera sesadila, v Sudetech je vyhlášeno referendum, zastánci odtržení od Československa převládnou. „Mnichov“ by pak většina evropských politiků přijala jako přirozený důsledek špatně utvořeného státu. Varující „paměť Mnichova“ může obstát jen v konfrontaci se zlem absolutním, ne v konfrontaci se zlem jen relativním. Nebezpečným rysem českého diskurzu je proto tendence varovat stále před „absolutním zlem“, které „naši spojenci“ nechtějí vidět. Pod titulkem Neztrácejme paměť. Na Rusy není spoleh! v mediasféře obíhá tento výmluvný fragment českého diskurzu: „…Rusko stále okupuje dva gruzínské regiony… A jaká je odpověď Západu? NATO teď podává Moskvě ruku ke smíru a chce s ní jednat o řešení globálních bezpečnostních problémů…, rozhodnutí NATO je jednoznačným vítězstvím Ruska.“ Opravdu paranoidní pojetí světa, v němž Rusko je „absolutní zlo“. Jako by to nebyly právě USA, které politicky nezodpovědnou podporou Tálibánu na sklonku studené války celou neřešitelnou situaci vAfghánistánu zavinily. Reaganovský diskurz, který dal té podpoře legitimnost, byl velmi podobný tomu českému.
Komplex velkého protektora je zakódován ve vzniku Československa: bezpečnost nového nadnárodního útvaru mohla být zajištěna jen velkým politickým a ekonomickým úspěchem nebo tím, že se v době mezinárodního napětí nabídl jako „věrný spojenec“ vítězné straně – v tomto případě Francii. Ta zahraničněpolitická strategie měla v minulosti své oprávnění, uplatnit ji ale v postbipolárním světě znamená chtít návrat studené války, v níž bezpečnost Česka bude zajištěna tentokrát pevným spojenectvím s USA. Je to krátkozraká politika: bezpečnost malého státu nemůže být zaručena žádným velkým protektorem, ale jen důsledným bojem za svět nerozdělený do „zájmových sfér velmocí“.
Konec komunismu, vstup do NATO a do EU byl příležitostí k českému „nadnárodnímu“ obrození, k němuž jsme se v minulosti několikrát marně rozběhli, řekl jsem. Podmínkou takového obrození je ale emancipace českého diskurzu od českých komplexů. Místo toho je naše media sféra ve své většině jejich hlásnou troubou.
To je hlavní příčinou „úpadku politiky v Čechách“.


(Bělohradský, Václav: Právo, 23. 5. 2009)

Václav Bělohradský: Postkomunistický manifest

"Když se nás někdo zeptá, jakou politiku zastáváme… zeptejme se ho místo odpovědi, co on se domnívá, že je člověk, příroda, dějiny, společnost, stát, právo. Politika spěchá, aby zhasla světla a všechny kočky byly černé. – napsal před téměř osmdesáti lety španělský filosof Ortega y Gasset. Zhasnout světla se politice už dávno podařilo, všechny ideje vypadají stejně vyprázdněné a bezmocné. Zvláště v postkomunistických zemích se prosadila představa, že každá kritika kapitalismu je jen předsudkem z komunistické minulosti.
Rozsvítit světla znamená znovu propojit politiku s otázkami Co je člověk, příroda, dějiny, společnost, stát, právo? Bez toho by, dodává Ortega y Gasset, byly levice nebo pravice jen dvěma z nesčetných způsobů, z nichž si člověk může vybrat, chceli se stát imbecilem.
Rozdíl mezi levicí a pravicí má sice v každé demokratické společnosti jiný obsah, ale vždy tu samou funkci: zajistit konfliktem mezi nimi otevřenost celé společnosti vůči kritice sebe sama. Díky opozici kritika získává váhu ve veřejném prostoru a může se stát politickým programem. K tomuto systému není alternativa; bez konfliktu mezi levicí a pravicí by se společnost stala příliš rigidní a začala degenerovat. Současná levice ale nenabízí žádnou vlastní přesvědčivou analýzu dnešní krize, nabízí jen keynesiánská řešení, která navrhuje i pravice – napsal pravicový francouzský ekonom Guy Sorman. Ano, levice se vyprázdnila: místo aby využila současné krize k řešení rozporů systému, přispívá k jejich zamaskování.
Důsledkem vyprázdnění levice je katastrofální úpadek schopnosti demokratických společností učit se ze svých slepých uliček. Nejen společnosti, ale i jednotlivci se často ocitají ve stavu takového otupění, že se nedokážou poučit jinak než z katastrof. Současná finanční krize ukázala, že naši společnost ovládli fundamentalisté, kteří se neumějí poučit už ani z katastrof.
Doba tezí dávno minula, nenazvu proto svůj postkomunistický manifest Devět tezí pro novou levici. Znám ale slovo rhizosféra, které v botanice označuje „část půdy, která je prorostlá kořeny jedné rostliny“. Devět rhizosfér nové levice by byl ale příliš bizarní podtitul mého manifestu, řekněme proto skromněji – devět témat, která vymezují půdu, do níž nová levice musí vrůst svými kořeny.

Skandál tradice

V madridském museu Prado je obraz Francisca de Goyi nazvaný Poprava vlastenců 3. května 1808. Na úpatí hory, v místě, které se dnes jmenuje Moncloa, francouzští vojáci střílejí zajaté španělské vlastence. Stojí v řadě, pušky namířené, není jim vidět do tváří, klobouky uniforem jim je zakrývají. Naopak vraždění vlastenci tváře mají. Uprostřed obrazu stojí osvětlený muž v bílé košili, ruce vztažené do výše, ve tváři výraz vzdoru i zoufalství. Kolem leží v krvi již zastřelení, i ti mají tváře, je v nich smíření a také lehký odlesk těch, na které před smrtí mysleli.
Tváře patří, v Goyově interpretaci, jen domorodcům, lidem spjatým se zemí, do níž napoleonští vojáci vtrhli na povel. Jsou bez svědomí, a proto i bez tváře.
V Komunistickém manifestu čteme, že měšťáctvo přivádí kvapným zlepšováním všech výrobních a komunikačních prostředků všechny, i barbarské národy, do civilizace a že podrobilo barbarské a polobarbarské země civilizovaným, selské národy měšťáckým národům, východ západu. Ani ne o sto let později Henry Ford to samé vyjádřil méně filosoficky: Historie je víceméně blbost. My nepotřebujeme tradici. Chceme žít v přítomnosti a jediná historie, jež za něco stojí, je ta, kterou vytváříme my a nyní. V líčení Ilji Erenburga bolševici ničili staré sochy, protože plánovali vyrobit krásnější. Stopy po tradici musely zmizet v plamenech „nové doby“.
Pravice ani levice, tak jak se zformovaly v naší civilizaci, dosud neodpověděly na otázku, kterou Goyův obraz klade: Na čí straně máme stát v boji mezi tradicí a osvícenským rozumem?
Sociologové Carlos Guzmán-Böckler a Jean-Loup Herbert v klasickém díle Guatemala: una interpretación historicosocial (Guatemala: historicko-sociologická interpretace) nacházejí hluboké vysvětlení krutosti španělských dobyvatelů v Americe. Jen krátký čas před conquistou Španělé vyhnali jako neslučitelné se španělským národem Židy ze své země a v Americe se znovu setkali s přízrakem Tradice, s odporem proti zjevené pravdě. Ten přízrak je tak vyděsil, že jej museli utopit v krvi.
Se stejným přízrakem bojovala i německá filosofie. V Hegelově úvaze o německé ústavě najdeme tezi, podle níž je židovský partikularismus, židovské lpění na tradici, druhem šílenství: Šílenství není nic jiného než úplné oddělení jednotlivce od svého druhu; ve své zálibě v partikularismu židovský národ dospěl až k šílenství a stal se neslučitelným s národy jinými z hlediska ducha společenství. Židé jsou šílení, protože se nechtějí vzdát své tradice, i když jim to velí „rozum“.
V postmoderní době je ale vše jen tradicí, i rozum sám. Znamená to snad, že už nesmí být soudcem nad tradicemi? Rozum sám je tradice, která ale prosazuje právo každého jednotlivce soudit všechny tradice i tu, k níž patří. Nová levice musí bránit právo rozumu soudit tradice, aniž by z nás dělal popravčí četu z Goyova obrazu.
Můžeme vyznačit první rhizosféru, v níž nová levice musí zapustit kořeny, touto otázkou: Je prvním lidským právem právo na tradici, nebo právo na kritiku každé tradice?

Pohled Druhého

V knize Společnost nevolnosti připomínám teorém o neúplnosti a nerozhodnutelnosti německého matematika Kurta Gödela v překvapivě zobecňující formulaci neurologa a psychiatra Cyrila Höschla: Všichni, kteří se někdy věnovali důkladněji nějakému problému, brzy vycítili, že ať jsou, kde jsou, bez pohledu nebo dokonce pomoci zvenčí se už dál nedostanou. Potřeba pohledu zvnějšku je jednou z radikálních potřeb člověka. A to znamená, že její uspokojení závisí na struktuře celé společnosti (nebo na změně té struktury).

Potřeba pohledu zvnějšku je jednou z radikálních potřeb člověka. A to znamená, že její uspokojení závisí na struktuře celé společnosti (nebo na změně té struktury).
Potřebu pohledu zvnějšku nelze uspokojit ve společnosti, v níž chybí důvěra mezi lidmi, v níž máme strach z autorit; lze ji uspokojit jen ve společnostech přátelských, v nichž zakoušíme pohled zvnějšku jako péči o nás, bez monoteistické hrůzy z „Velkého Druhého“, v jehož jménu bude nad námi vynesen „poslední soud“.
Navrhuji definovat „rozum“ minimalisticky: Je to umění přátelsky se setkat s pohledem zvnějšku. Umí se ale naše průmyslová Nadcivilizace setkat s pohledem Druhého? Neponižuje každého Druhého na pouhé „chybné provedení“ sebe sama?
Podle německého sociologa Ulricha Becka nazvu reflexivní racionalitou ten druh rozumu, který nehledá svůj fundament v nějakém ego cogito, z něhož by vyvodil pevné řetězy tezí, jimiž by svazoval svět a druhé lidi; reflexivní je rozum, který hledá svůj nejpevnější základ v pohledu Druhého, s nímž se nelze setkat ve vlastním vědomí, ale jen v hluku agory. Moderní rozum se pak musí setkat především s pohledem „vlastenců“ z Goyova obrazu, protože v jejich tvářích se odráží nomos Země. Východiskem zelené kritiky průmyslové Nadcivilizace musí být toto setkání s pohledem domorodců. Reflexivní racionalita je druhá rhizosféra, v níž se nová levice musí uchytit svými kořeny.

Krtkova oběť

Jedna aztécká pohádka vypráví o mladíkovi, kterému Slunce propálilo plášť z krásného peří, on se rozhněval, Slunce zajal a přivázal na vysokou skálu. Na světě nastala tma a zima, zvířata se vydala Slunce hledat, klopýtala tmou, až nakonec vydržel jen krtek. Spoutané Slunce ho prosilo o pomoc – „Příteli krtku, překousej ty provazy a já vám všem zase přinesu světlo a teplo!“ Nemohlo se ale odvrátit, aby uchránilo jeho oči před svou září. Krtek Slunce osvobodil, rostliny a zvířata se radovaly, jenom on tu krásu neviděl, navždy oslepl, a proto žije pod zemí. V základu každého nomos země je oběť nějakého krtka.
Řecké slovo nomos překládáme jako „zákon“, původně ale sloveso „nemein“ znamenalo „rozdělit“ a „pást“. V srdci každé tradice je rozdělení země, díky němuž domorodci mohou pást v míru svá stáda. Vojáci modernosti bez tváře ale neuznávají tradiční nomos země, odvozený ze zvyků a mýtů; chtějí podřídit nomos země tomu, co nazývají logos. Chtějí nahradit tradici zákony, vyvozenými z rozumu. Žádný nomos země nelze odvodit z rozumu. Jednotlivci a skupiny hledají co nejúčinnější prostředky k dosažení svých cílů – jednají racionálně. Svým jednáním se integrují do celku společnosti, která úspěšným přiznává vyšší postavení než neúspěšným. Racionalita má proto dvě stránky: jednou je efektivita v dosahování cílů, druhou pak odpovídající představa o celku společnosti, do níž se chceme dosažením svých cílů integrovat. Představu o celku společnosti nelze nikdy vypočítat podle rovnic ekonomů, fyziků nebo stanovit na základě experimentů přírodovědců. Je vždy dědictvím minulosti, mateřského jazyka, vztahu k sousedům, s nimiž sdílíme zemi, je kusem nějakého společného příběhu. Nomos nelze odvodit z logos, je postaven na „nelogických“ občanských ctnostech, do nichž je vepsána živá vzpomínka na „krtky“, bez jejichž oběti by nebyl nastolen. Bez krtků by se racionální jednotlivci stali rychle společností šílenců ženoucích se „logicky“ jen za svými cíli.
Kdo bere vážně ctnosti, je většinou považován za blázna – to je velké téma křesťanství. V komunismu je jakési křesťanské jádro, které komunisté zvrátili v tragickou frašku. Mám na mysli ideu, že zájem celku se může prosadit jen skrze oběti, před nimiž „noví komunističtí lidé“ neuhnou – například dobrovolná práce, brigády mládeže, žít v pospolitostech a kondominiích. Che Guevara vyhlašuje například v jednom svém projevu dobrovolnou práci za základ komunistické ekonomiky.
Třetí rhizosféra, v níž nová levice musí zapustit kořeny, je vztah oběti a rozumu. Bez krtků nelze nastolit nomos země, který by účinně omezoval racionální honbu za sobeckými cíly. Ale kdo jím má být?

Společnost spektáklu

Jedna z nejvlivnějších knih šedesátých let je Společnost spektáklu Guy Deborda. Popisuje v ní logiku spektakulární moci, která každou opozici proměňuje v pouhý spektákl, a tak do sebe vtahuje vše, čemu jsme až dosud říkali kritické vědomí: naši schopnost vidět rozpory společnosti a uspořádat je v diskurz, který se stane průrvou, jíž do světa, jenž se koulí ke svému zániku, vnikl okamžik věčnosti, a tak změnit něco v řádu světa. Je ještě možný takový diskurz?
Teze 59 Debordovy knihy zní: K blaženému přijímání toho, co existuje, se jako jedno a totéž může rovněž připojit čistě spektakulární revolta: tím se vyjadřuje prostý fakt, že sama nespokojenost se stala zbožím... Ano nespokojenost je spektákl, který má své slavné hrdiny, s nimiž se identifikujeme a které napodobujeme. Na slávě, i zlopověstné, se vydělává, protože i odpor je tu jen druhem spotřebního zboží.
Od šedesátých let spektakulární obluda jen roste a sílí. Proč je tak mocná?
Politika je od počátku spjatá s pojmem „reprezentace“, a to znamená s divadlem. Jde v ní o reprezentaci celku jednou jeho částí, jejíž právo reprezentovat celek uzná většina lidí, kteří ten celek tvoří. Spektákl odpolitizovává reprezentaci tím, že z ní dělá pouhou zábavu.Můžeme snad čtvrtou rhizosféru vyznačit tímto tématem: Jak osvobodit reprezentaci celku, která je jádrem politiky, od spektáklu, redukujícího ji na zábavu? Myslím, že rozhodující roli tu mohou sehrát paralelní společenství v blogosféře, schopná uskutečnit jakousi „deinstitucionalizaci“ politiky.

Lidská práva

Vyhlásit práva našeho „bílého my“ řecko-římsko-křesťanského původu za práva „lidská“ je imperialistická rétorika, nic víc. Musíme být solidární s utrpením druhých, například s milióny Američanů, kteří nemají právo na lékařskou péči. Nejde tu ale o „lidská“ práva, jde o jednu nespravedlivou společnost.
Ta ambiciózní formule může mít smysl, jen pokud označuje přístup lidí k veřejným a sdíleným statkům a k jejich spravedlivému spravování. Veřejný statek charakterizuje za prvé, že jej nelze dělit na kvóty, podle výše platby zákazníka – například bezpečí v zemi, kvalita ovzduší či vod, zdraví nebo i péče o jazyk a kulturu; a za druhé, že nelze vyloučit ostatní z užitku, který z toho statku plyne – když vyčistíme vzduch ve městě, nelze z výhod lepšího ovzduší vyloučit ty, kdo na to nepřispěli.
Sdílené (commons) jsou ty statky, které by neregulované využívání zničilo, například obecní pastvina, dopravní síť, zdravotní péče, městská zeleň, a také amazonské pralesy či oceány. Kvalita života v začínajícím tisíciletí závisí především na racionálním spravováním sdílených statků, na spravedlivém nomos Země; a tím i na kvalitě občanské společnosti, která díky své „dobrovolné práci“, kolektivním akcím a ochotě platit vyšší daně veřejné a sdílené statky tvoří a hájí.
Pátá rhizosféra je vymezena tímto tématem: Závislost lidstva na veřejných a kolektivních statcích roste strmě, proto musí růst i schopnost lidstva dohodnout se na jejich společné správě a zajistit ji vyššími daněmi. Politika řešení krizí snižováním daní je zločinná demagogie.

Planetární technopolis

Slovem externalita označujeme ztráty nebo zisky způsobené osobě A jednáním osoby B, aniž by souhlas osoby A byl nutný k tomu, aby jednání osoby B bylo legální. Dokud jedna jediná osoba na planetě bude vyloučena ze skupiny lidí, jejichž souhlas je nutný k tomu, aby jednání osoby B bylo legální, budou na světě externality. Otázka externalit se posunula do středu globální ekonomiky a politiky, protože si překážíme navzájem v jediné planetární technopolis, mezi jejímiž čtvrtěmi jsou některá méně obydlená místa, jež setrvačností nazýváme „venkov“.
V knize Modrá nikoli zelená planeta Václav Klaus tvrdí, že externality představují pouze malou část prostoru mezilidských interakcí. Je to příklad toho, co Marx nazval falešné vědomí. Planetární technopolis může přežít, jen když její obyvatelé připustí, že externality v ní nejsou výjimkou, ale pravidlem; a budou bojovat o to, aby všechny oběti externalit měly právo veta. Je tragické, že levice nebyla schopna využít současné krize automobilového průmyslu k radikálnímu přesměrování investic do veřejné dopravy, a tím i k redistribuci katastrofálních externalit dopravy, založené na soukromém automobilu.
Sociologové označují problémy planetárního velkoměsta akronymem NIMBY, který zastupuje větu Not in my back-yard! (Ne na mém dvorku!). Tak například skládky odpadu jsou v technopolis pro všechny výhodné, ale nikdo je nechce „na svém dvorku“ – všichni se snaží odsunout je na nějaké „prázdné místo“.Můžeme téma technopolis formulovat takto: Je třeba radikálně prohloubit demokracii, abychom byli schopni řešit spory typu NIMBY; o to se snaží zastánci tzv. deliberativní demokracie, v níž veřejná rozhodnutí jsou výsledkem co nejširšího dialogu mezi občany, spíše než mezi politiky a specialisty.

Mýtus zlomu

V kontextu vzpurných let šedesátých vrcholila nejen rétorika odporu k systému, ale také „rétorika diskontinuity“, která hlásala, že v dějinách kapitalismu nastal „zlom v postavení člověka“; v nové postkapitalistické společnosti vědění bude člověk zhodnocován ve svých specificky lidských kvalitách, jako jsou vynalézavost, inteligence, nezávislost. Postprůmyslová společnost se nyní vyvíjí směrem k překonání odcizení člověka.
Rétorika zlomu osvětluje nové možnosti demokratického kapitalismu, ale jeho terminální rozpory neřeší, ty na sebe berou jen novou podobu. Hledání pravdy, na němž Západ postavil svou civilizační autoritu, se dnes mění v hledání pravd patentovatelných nadnárodními koncerny, pro něž vědci pracují. Především univerzity musí bojovat všemi prostředky proti redukci vzdělání na „obchod s patentovatelnými pravdami“. Geny, informace, jazyky, podobně jako voda, vzduch, oceány jsou nezcizitelné commons, proti jejichž privatizaci je nutné bojovat jako proti totalitarismu – i násilím. Sedmou rhizosféru nové levice vymezme tímto tématem: Čím více bude vědění rozhodující výrobní silou, tím méně bude legitimní jeho produkce a distribuce v režimu soukromého vlastnictví. Jaký režim odpovídá obraně vědění jako veřejného statku?

Nadcivilizace

Jan Patočka popsal v nevydané studii z padesátých let kapitalismus a komunismus jako dvě formy Nadcivilizace. Nazývá tak civilizaci, jejímž jádrem už není „náboženství“, nějaká strhující podoba posvátného, ale technověda, „akumulace prostředků“ anonymním fungováním systému. Komunismus jako klíčový fakt 20. století ve všech svých historických podobách, především té euroasijské, nebyl bojem o řešení vnitřních rozporů Nadcivilizace, ale „o to stát se jejím subjektem“. Dialektika kapitalismus–komunismus není proto dialektikou řešení rozporů Nadcivilizace, ale jejich prohlubováním.Rozpor, který Nadcivilizaci určuje ve všech jejích projevech, nazývá Patočka jednoduše distinkce. Obrovská akumulace moci nad přírodou a lidmi, která je jádrem Nadcivilizace, způsobila, že se stále drtivěji zjevuje v různých katastrofách „distinkce“ mezi tím, co je v moci na vědě založeného jednání člověka, a tím, co se lidskému jednání z principu vymyká. V pozdních dějinách Nadcivilizace se distinkce zjevuje jako rozpor mezi cílem a smyslem. Řešení toho rozporu se nemůžeme vyhnout, jen je odložit na „zítřek“.
První, „moderantní“ formu Nadcivilizace, vyznačuje víra v automatický růst všeobecného blaha na základě tržní racionality. Nesnaží se řešit otázku rozdílu mezi cílem a smyslem, parazituje na odpovědích už existujících.
Druhou, „radikální formou“ Nadcivilizace je komunismus. Ten před otázkou smyslu neuhýbá, chce ji zodpovědět, a stát se tak nástupcem všech náboženství, osvoboditelem lidstva od všech iluzí minulosti; je hnán přesvědčením, že smysl je něco, co člověk tvoří ve svých dějinách.
Kapitalismus je nezodpovědný, ale otvírá svobodný prostor pro lidské jednání; komunismus je zodpovědný, ale podřizuje člověka totalitní moci, a tím vyprazdňuje jeho život.
Obě formy Nadcivilizace jsou stejně úpadkové a stejně provinilé.
Osmou rhizosféru vymezme tímto tématem: Živým jádrem komunismu je historický materialismus, který odmítá pokrytecké plácání se v kalužích zbylých v Nadcivilizaci po náboženstvích – chce rozdíl mezi cílem a smyslem řešit nově; živým jádrem kapitalismu je přesvědčení, že otázka smyslu nemůže být řešena mocí, že musí být „ponechána člověku“, že smysl nelze vyrábět a kolportovat.
Mohou se ta dvě živá jádra Nadcivilizace nějak propojit, a tak vyvolat revoluční změnu?

Bez aury

V posmrtně vydaném rozhovoru Martin Heidegger říká, že ani filosofie, ani žádná lidská myšlenka či touha nebudou moci způsobit změnu nynějšího stavu světa – už jenom nějaký bůh nás může zachránit. Jeden z nejcitovanějších textů 20. století je úvaha Waltra Benjamina o uměleckém díle v epoše jeho technické reprodukovatelnosti. Reprodukovatelnost osvobozuje dílo od jeho jedinečnosti uvnitř tradice, v níž se zrodilo. Dílo tak ztrácí svou „auru“, vysvobozuje se z krunýře autentičnosti, jedinečnosti, který z něj dělal „předmět kultu“. Na místo jedinečného „aktu (s)tvoření“ nastupuje sériovost, opakování, trvání – bez aury.
I člověk ztratil dnes svou auru, a to ze stejného důvodu – je (bio)technologicky reprodukovatelný. Jeho jedinečnost se rozplývá spolu s jejím garantem – všemocným a vševědoucím bohem křesťanů. Zkušenost reprodukovatelnosti s sebou nese jakýsi osvobozující šok: Nejsme než jedna z forem života na této planetě, nic víc, nejsme ani jedineční, ani nijak originální, sdílíme většinu genetické informace nutné k naší reprodukci se stromy a jepicemi. A můžeme být i naklonováni. Přišel čas příchodu boha pro člověka bez aury, člověka reprodukovatelného. Devátou rhizosféru chci proto vymezit tématem adventu tohoto boha."

(Bělohradský, Václav: viz tady: http://www.tady.cz/hawkmoon/postkomunisticky_manifest.htm)

Václav Bělohradský: Dědictví let šedesátých II. - Takoví normální blázni

"Třináctého května 1978 byl přijat italským parlamentem zákon č. 180, nazývaný „zákon Basaglia“, podle psychiatra, který byl jeho hlavním inspirátorem. Byl to převratný zákon, ale italská veřejnost příliš nevnímala ani jeho novost, ani jeho rozporný dopad na dějiny lidského utrpení. Byla omráčena. 9. května 1978 ve čtrnáct hodin odpoledne v ulici Caetani v Římě, v zavazadlovém prostoru staré renaultky, bylo nalezeno mrtvé tělo uneseného ministerského předsedy Alda Mora. Boje let šedesátých i sedmdesátých se náhle ocitly v temném stínu této lidské i politické katastrofy. Terorismus Rudých brigád vrcholil.

O zákonu č. 180 diskutovali tehdy nejznámější filosofové doby: Sartre, Foucault, Deleuze, Laing, Chomsky… Vracel duševně chorým jejich hlas, lidskou důstojnost, občanská práva - uzákonil dobrovolnost léčby, léčba vynucená je od té doby jen časově omezenou výjimkou, která musí být schválena například také starostou jako garantem občanských práv; blázince byly zrušeny a nahrazeny sítí teritoriálních středisek péče o duševní zdraví.

xxx

Psychiatr Franco Basaglia, který se svými spolupracovníky o zákon č. 180 bojoval celý život, se řídil přesvědčením, že „duševně nemocný je nemocný především proto, že je vyloučen, opuštěn všemi, že je to osoba bez práv, vůči které je vše dovoleno… to vše odkazuje na násilí, zneužívání, umrtvování, na nichž je založen náš sociální systém“. Když se v roce 1964 stal primářem ústavu pro duševně choré v italské Gorizii, nechal zbořit zdi, které oddělovaly blázinec od města: zkušenosti psychotika nelze oddělit od zkušeností „normálních“ nějakou zdí, jsou součástí normálního života. Duševní nemoc je jen jedním ze způsobů, jak se člověk přizpůsobuje společnosti, v níž je vystaven nárokům, které „maje rozum, jehož nyní užívá“, nemůže splnit „bez odporu svědomí“, jak napsal Mistr Jan Hus ve svém nejslavnějším dopise.

Ale je to opravdu tak? Nepřecenil ten zákon sociologii a nepodcenil biologii?
Blázinec se stal v šedesátých letech symbolem „totální instituce“. Ten pojem hrál tehdy klíčovou roli. Totální instituce je místo, v němž je skupina lidí zcela podřízena ve všem druhým lidem, aniž by měli jedinou alternativu k typu života, který je jim vnucován; lidé jsou tu vydáni napospas soudům a nárokům druhých. „Totálně internovaní“ jsou donuceni považovat opatření proti sobě za smysl své existence.

Vzbouřená mládež šedesátých let vnímala „totální instituci“ jako zamaskované jádro systému, v němž žila: kdo si chce uchovat svůj rozum a svědomí, tu nesnesitelně trpí, někdy se proto vzbouří a končí v blázinci. Psychiatrie je nejtotálnější z totálních institucí, protože se nás snaží nejen normalizovat, ale donutit, abychom normalizaci sebe samých považovali za „léčbu“.

Jak dokazuje obrovský úspěch filmu Přelet přes kukaččí hnízdo, boj proti psychiatrii jako totální instituci se stal ikonou intelektuální, politické a morální kritiky postprůmyslové společnosti šedesátých let. Kulturní scénu ovládla antipsychiatrie.

xxx

Čekárna byla plná. Najednou se zvedl starý muž v černém zimníku, měl klobouk, silné brýle a červený obličej, z něhož se vyvalil řev: „Toto přece není možné! Zač nás mají? Zapomněli už, že jsou odpovědni lidu! …Já byl objednán na devět třicet! A je deset!“ řval muž. … Pravil jsem: „Pane, já s vámi souhlasím ve všem a už třicet let… ale upadnete do neštěstí ještě většího.“ …Do ticha začal muž naříkavým hlasem mluvit: „Vy se mi v duchu všichni asi smějete… nikdo nepozoruje, že jsme v rukou bandy…“ Teprve za několik minut přišli dva silní muži v bílých pláštích. „Kde je ten rozčílený pán?“ ptali se. „Ten šel domů.“ …Někdo pravil: „To jsou věci! Jdete jenom se zubem a můžete skončit v blázinci.“ Muži… ještě jednou se rozhlédli po čekárně, ale nepoznali mě, a tak odešli.

Tento bezvýznamný příběh se udál 15. ledna 1980, někde v Praze, zaznamenal jej v Českém snáři Ludvík Vaculík. V rozčíleném muži poznává „kritika samotných principů státu“, jemuž ale ta kritika způsobí pád „do neštěstí“. Jaké jsou „legitimní hranice“ kritiky principů státu? Kde je hranice mezi hněvem a šílenstvím, mezi vášní a nárokem?

Co je megalomanie pro prostého vojáka, je normální pro generála, podezřívavost paranoika je normální chování agentů CIA. Přiměřenost nároků na druhé a na sebe sama závisí na ochotě druhých přijmout jako legitimní naši definici situace; když je odmítnuta, naše nároky začnou být „nepřiměřené“ a nastane „krize“. Nikdo neví, kudy vede hranice mezi přiměřeným a nepřiměřeným nárokem, klikatí se někde kolem nás podle ducha doby a společnosti, vždy ale plní svou základní roli - oddělovat normální většinu od nenormální menšiny. Kolem té rozmazané hranice je plno varovných nápisů, když na ně nedbáme, riskujeme, že ji překročíme a budeme internováni. I chartisté, jejichž rozporné společenství Ludvík Vaculík v Českém snáři popisuje, mohli „za normalizace“ snadno skončit v blázinci s diagnózou například „stihomam“, „kverulantství“ nebo „bipolární porucha“.

Mladí vzbouřenci v šedesátých letech by měli pro toho starého rozčíleného pána pochopení. Stejně jako Vaculík s ním souhlasili, masově a překotně překračovali hranici mezi přiměřeným a nepřiměřeným chováním.

xxx

Novou vyhláškou o čistotě zaměřenou na sociálně nepřizpůsobivé lidi dává prý hlavní město najevo, „že věci, které nejsou slučitelné s běžným životem, nemají v Praze co dělat“ - řekl náměstek městské policie. „Být úspěšný a bohatý je dnes povinnost, v Praze zvláště“ - glosuje Nový Prostor, časopis prodávaný bezdomovci.

Bydlíval jsem v osmdesátých letech často u Jacquesa Rupnika v Paříži, blízko Place Nation. Před domem sedávala na lavičce den co den clochardka-filosofka, rád jsem si s ní povídal. Jednoho dne strašně pršelo, fučel vítr, seděla tam zkřehlá, zabalena v igelitovém pytli, dívala se na zatažené pařížské nebe a usmívala se. Prohodil jsem „Tvrdý život!“ - „Už jsem na tom jednou byla hůř, byla jsem zaměstnaná v bance,“ odpověděla mi.

Je mnoho silných argumentů na podporu hlediska této bezdomovkyně, mnoho filosofů a umělců sdílelo její přesvědčení, že práce v bance je účast na zločinu. Ta clochardka by po nové vyhlášce o čistotě v Praze neobstála; kdyby neodstoupila od své podvratné vize světa, byla by speciálním týmem prohlášena za „neslučitelnou s běžným životem“. Bojím se, že doba, kdy z této formule bude slovo „běžným“ vypuštěno, je už na dohled.
Pojmem „duševní choroba“ označujeme určité životní problémy: lidé, kteří se obracejí na psychiatra nebo jsou k tomu donuceni, se učí považovat určité své nároky, potřeby a postoje za „příznaky duševní choroby“, protože jsou nepřiměřené hegemonické definici situace. Psychiatr je jedním z hlavních členů speciálních týmů, jejichž úkolem je činit lidi „slučitelnými s běžným životem“. Kdo je prohlášen za „duševně chorého“, ztrácí právo „veřejně zdůvodnit“ definici situace, o niž opírá své nároky; bláznovo slovo je „nicotné a nejsoucí“.

V italském Janově jsem často potkával podivína, který nemohl v noci spát, protože se bál, že mu sleze kůže z těla, až jednou vybuchnou jaderné bomby, uskladněné pod zemí. Viděl kdysi jakýsi dokument o Hirošimě a stále se mu vracel obraz holčičky, jíž z těla visela kůže v cárech. Strach o kůži janovského pomatence můžeme podepřít mnoha racionálními argumenty a mnoha vědeckými dokumenty, je v něm zakódována kritika „samotných principů světa rozděleného mezi jaderné velmoci“, kdo ale hledá smysl v řeči blázna, je sám blázen - nebo psychiatr.

xxx

Strach toho podivína byl rozumný, proto „neslučitelný s běžným životem“. Kritika je s běžným životem slučitelná jen pod podmínkou, že nepřekročí vymezené žánry a vyhrazené prostory - například přednášky na univerzitě, kázání v kostele, papežovy řeči „o pravdě Ježíšově“ pronášené z okna jeho vatikánského sídla, „pravda a láska“ ve veřejných projevech Václava Havla.

Osvobodit ujařmený rozum bláznů bylo strhujícím heslem šedesátých let, navazovalo na prastarý literární topos „obráceného světa“, v němž „blázni vládnou moudrým“ a „doktor blbec radí géniům“.

Myslím, že dvě témata byla pro The Spirit of the Sixthies nejpříznačnější.
První shrnuje slavný britský antipsychiatr Ronald Laing v knize Politika zkušenosti: Osoba s normální duševní poruchou se pokládá za zdravou proto, že se více či méně chová jako kdokoli jiný. Jiné formy poruch, které nedrží krok s převládající podobou pomatenosti, označuje normální většina jako špatné či šílené. …Společnost si velmi váží svých normálních lidí. Vychovává děti k tomu, aby se vzdaly sebe samých a staly se absurdními, tedy aby byly normální. Normální lidé pobili za posledních padesát let zhruba sto milionů svých normálních bližních…

Normální lidé jsou v západních společnostech masa zmanipulovaných deviantů, kdo se mezi nimi nezblázní, nemá ani rozum, ani svědomí. Když se například v zaměstnanci banky náhle probudí svědomí, začne „mluvit jako blázen“ a končí v ústavní péči, placené bankou. V normální společnosti způsobují rozum a svědomí člověku tolik utrpení, že je často neunese a zřekne se jich. Na dně každé šílené řeči je utrpení člověka, který se mezi normálními lidmi cítí v rozporu se svým rozumem a svědomím. Jaderné zbraně, raketové základny, rozsáhlá manipulace veřejným míněním a represe velmocí v zónách jejich strategického zájmu - například USA v Latinské Americe či v Indočíně, nebo bývalý SSSR v Maďarsku či Československu - jsou dokladem „normální zločinnosti celé průmyslové civilizace“.

Druhým velkým tématem je moc maskovaná jako „péče o člověka“. Její ikonou se v šedesátých letech stala právě psychiatrie.
Vzpomínáte si na nejslavnější scénu Formanova filmu? Jack Nicholson se zmítá, právě dostal elektrošok. Vynalezl ho Ugo Cervetti, italský psychiatr. Všiml si jednou, že prasata na jatkách, omráčená elektrickým proudem, mění své chování, a „zdálo se mi“ - napsal ve své zprávě o této léčebné metodě - „že prasata na jatkách by mohla poskytnout materiál velmi cenný pro mé pokusy“. Poprvé vyzkoušel elektrošok na muži zadrženém pro potulku, který byl onálepkován jako „schizofrenik“, protože mluvil zmateně a delirantně. Nejdřív byl ten muž trápen elektrickým proudem nízké intenzity, 80 voltů po 0,2 vteřiny. Zazmítal se a začal náhle zpívat mohutným hlasem, pak se uklidnil. Když se lékaři nad ním dohadovali o druhém pokusu, nešťastník se vztyčil na lůžku a řekl jasně a zřetelně: „Ne, podruhé ne, je to strašné.“ Cervetti na chvíli zaváhal, ale pak v něm převládl duch „totální instituce“, která přece názor pacienta v úvahu nebere, a trápil ho znovu po 0,2 vteřiny, tentokrát proudem 110 voltů.

Elektrošok se stal paradigmatem systému, který člověka pod záminkou péče o jeho zdraví „normalizuje“: a jsme normalizováni, když začneme považovat hlas vlastního rozumu a svědomí za příznaky duševní choroby a přejeme si „prášky“, abychom ho neslyšeli.

xxx

Kdo byl normální v období normalizace v Československu? Kdo je normální dnes?
Ve čtvrtek 17. 7. 2008 jsem našel na serveru www.seznam.cz tuto zprávu: Hůlka zešílel: Dostal amok a rozkopal dveře! Deník Aha! získal svědectví o šílenství zpěváka Daniela Hůlky (40), který v pobočce České spořitelny v Říčanech rozkopal skleněné dveře…

Neznám toho zpěváka, ale rozumím jeho činu ve svém srdci, mnohokrát jsem v bankách (a téměř ve všech úřadech) měl podobné puzení. Kdyby čeští daňoví poplatníci v době katastrofální bankovní politiky kopali vztekle do skleněných dveří bank místo toho, aby za ně poslušně zaplatili kolem pěti set miliard korun, přišli by si pro ně sice „silní muži v bílých pláštích“, ale bylo by to nenormální?

Hranice mezi normálním a nenormálním se ustavuje v procesu „normalizace“. Ta určité potřeby kriminalizuje, jiné si vynucuje, ustavuje rozdíl mezi sděleními, která se musíme snažit pochopit, a těmi, která „nemá smysl“ snažit se pochopit, přikazuje nám, k čemu musíme zůstat lhostejní a co nás naopak musí angažovat, aby nás „normální“ uznali za sobě podobné.

Když je proces normalizace úspěšný, ustaví se „hegemonie“. Označujeme tím slovem moc, která se vykonává skrze odpolitizované pojmy jako pravda, lidská práva, krása, dobro, užitek, věda, zdraví duše a těla, produktivita práce atd. Známé Milgramovy pokusy ukázaly, že stačí zasadit určitý nárok do známé definice situace - například bílý plášť lékaře, vědecký výzkum, „USA vyvážejí demokracii“, „Evropa civilizuje divochy“ - a lidé začnou považovat za normální pustit elektrický proud do svých bližních.

Pojmy „rozum“ a „pravda“ jsou v západní civilizaci dva hlavní nástroje normalizace neboli ustavení hegemonické moci. V šedesátých letech se mládež proti nim vzbouřila s nezapomenutelnou energií. Jsou ale rozum a pravda nástrojem normalizace ve všech svých podobách a nutně? Je třeba osvobodit ty pojmy od jejich normalizátorské funkce, nebo je třeba osvobodit se od těch pojmů?

xxx

Na takovou otázku vzbouřenci let šedesátých odpověď nenašli. My ji také nenajdeme, ale ukažme si alespoň směr, kde ji hledat. Rozlišme především mezi řečí a vyjadřováním. Řeč nekonečně přesahuje naši schopnost vyjádřit se, jsme stále jakoby zaskočeni tím, co se v řeči chce „skrze nás“ dostat ke slovu - třeba řeč krajiny, kterou procházíme, zakoušíme náhle jako něco, co musí být vyjádřeno, a začneme pro tu zkušenost „hledat slova“. Řeč je třeba pojmout jako hru: tak jako ve hře nastávají bez přestání nepředvídané situace, na které hráči musejí najít přiměřenou odpověď, v řeči na nás stále něco naléhá a my pro to hledáme výraz. Tak jako situace vznikající v průběhu té hry nelze nikdy vyvodit z vědomí jednotlivých hráčů, ani to, pro co dokážeme nalézt slova, nelze odvodit z našeho vědomí - je to situace v řeči. To, co zakoušíme jako „(sebe)vědomí“, se formuje ve strhující naléhavosti toho, co se chce skrze nás vyjádřit.

Všechny druhy moci, především ale moc pečovatelská a výchovná, se snaží řeč vyprázdnit, zredukovat ji na způsoby vyjadřování vládnoucí oligarchie, na obranu jejích zájmů a hledisek; moc podřizuje anarchickou energii řeči vědomí privilegovaných hráčů. Prvním příznakem ztráty rozumu je proto panský vztah k řeči, vůle k moci nad tím, co v řeči chce být vyjádřeno.

A tady někde je třeba hledat hranici mezi rozumem a nerozumem. Ztratil rozum, kdo chce, aby řeč byla podřízena tomu, co on umí vyjádřit. Freud vidí v tomto strachu z řeči kořen duševní choroby: potlačená řeč proměňuje naše tělo v metaforu toho, co jsme neměli odvahu vyjádřit - říkáme tomu „somatizace“.

Mít rozum znamená naopak umět se smířit s tím, že v nekonečné hře řeči vyvstávají nároky na vyjádření, které rozvracejí všechny institucionalizované sebeobrazy; a s tím, že „řeč není žádná uzavřená oblast vyjádřitelného, kolem níž by byly jiné oblasti nevyjádřitelného, nýbrž řeč zahrnuje všecko, není nic, co by se vymykalo možnosti vyjádření,“ jak napsal Gadamer. Pravda ve všech svých podobách není než zkušenost rozdílu mezi tím, co se chce v řeči dostat ke slovu, a tím, pro co umíme nalézt slova.

Kdy jsou pojmy „rozum“ a „pravda“ jen nástroji normalizace? Když to, co je ve vědě univerzální, slouží partikulárním zájmům ruského, čínského a amerického zbrojařského průmyslu, když to, co je ve filosofii univerzální, slouží vládnoucí straně, když to, co je v psychiatrii univerzální, je zredukováno na „normalizaci nenormálních“ ve službách „normální většiny“; když anarchická energie řeči je podřízena tomu, co chceme slyšet.

Vzpoura proti normalizátorskému pojetí rozumu a pravdy pevně stmelila generaci šedesátých let.

xxx

Rodiče duševně nemocných vnímali právem antipsychiatrickou definici duševní choroby jako obžalobu, jako by jejich nedostatečná péče nebo pokroucené způsoby rodinné komunikace byly hlavní příčinou nemoci. Malá ukázka z rozhovoru, který jedna moje studentka vedla s prezidentkou spolku Arap, (www.arap.it, Asociace rodinných příslušníků pečujících o duševně nemocné): „Můj syn je schizofrenik… Když onemocněl, přišli k nám dva psychiatři a začali nám říkat, že je to vina rodiny. S manželem jsme se ptali: Kde jsme pochybili? …Můj syn onemocněl a vše doma rozbíjel… a tito psychiatři… pořád obviňovali nás. Aby vyléčili naše nemocné, pořádali schůze. Účastnili se jich psychiatři, ošetřovatelé, rodiny a nemocní. Bylo to jedno velké hulákání, zdálo se, že jsme na trhu…“

Musíme vzít velmi vážně názor těchto zoufalých rodičů. Kultura šedesátých let je „sociocentrická“, přeceňovala moc sociálních vztahů a svobodné komunikace. Biotechnologickou definici duševní choroby, hledající příčinu v organické poruše, odmítala jako fašistickou, rasistickou a nelidskou. Například francouzský psychiatr Jacques Hochmann ve své vlivné knize Pour une psychiatrie communautuire (1971) napsal, že „je-li v nějaké rodině mnoho duševně nemocných, pak podle zastánců biologické interpretace duševní choroby to musí být proto, že nemoc je dědičná, že ji předávají specifické geny, (z takového názoru vyplývá nutně) eugenetický, pesimistický a segregační pohled na svět“.

Italský spisovatel Mario Tobino, povoláním psychiatr, varoval před sociocentrickou zaslepeností tohoto pojetí duševní choroby. „Stát se člověkem“ - píše - „znamená chápat pojmy. Když řekneme Sklenici!, všichni nám rozumějí, v mžiku semelou nejrůznější vize sklenice a podají nám tu na stole. Jestliže ale z nějakých tajemných důvodů člověk ztratí tuto schopnost, ozvěnou toho slova je jen strašná mlčící propast. Když pomatenost zamává svými netopýřími křídly, nekonečno předmětů, které nás obklopovaly od dětství, se někam propadne. Pro mladé je šílenství jen zločinem společnosti, plod ničemných zákonů, ne vznešená tragédie.“

Šílenství je do nás vepsáno neoblomným písmem genů, nelze ho zahnat na útěk novým společenským pořádkem, v němž slovo je osvobozeno a komunikace neomezená.

xxx

Čas oponou trhnul, The Spirit of the Sixties vyvanul. V letech osmdesátých převládl v interpretaci duševní choroby biotechnologický diskurz nad diskurzem emancipačním, jehož modelem byla psychoanalýza. Ta rychle ztratila status vědeckosti a byla degradována na pouhý „literární žánr“. Křesťanská a osvícenská víra v nadřazenost informace, předávané symboly uvnitř vztahu mezi rozumějícími lidmi, nad informací, předávanou geny, se otřásla v základech. Duševní choroba se stala biotechnologickým problémem, například farmaceutický gigant Roche ohlásil v říjnu roku 2000, že vědci pracující pro firmu deCode genetics objevili gen schizofrenie a že se pracuje na novém léku.

V neopakovatelné atmosféře Sixties vyvrcholilo a také nenávratně pominulo přecenění terapeutické moci komunikace zprostředkované symboly, které bylo hlavním rysem řecko-římsko-křesťansko-osvícenské tradice - například poselství evangelia, osvícenství nebo marxismu uzdraví nemocnou společnost. Podle sociocentrického mýtu šedesátých let byla podmínkou duševního zdraví vzpoura proti autoritám, omezujícím terapeutický dopad svobodné řeči na celou společnost. Teprve až se osvobodíme od autorit, přívlastky „normální“ a „zdravý“ přestanou být v příkrém rozporu.

V biotechnologické vizi let osmdesátých osvobozená řeč nestačí, bios se nedá překřičet ani přemluvit. Musíme brát vážně jeho neoblomné zákony a nepohrdat prášky od Roche. Je to zlom v dějinách západní kultury, ale o tom až někdy jindy…"

(Bělohradský, Václav: viz tady http://www.multiweb.cz/hawkmoon/takovi_normalni_blazni.htm)