„V noci jsem se vzbudil, vzpomněl si na Literární noviny, a už jsem nemohl spát. Je to už dlouho moje největší starost, v níž ale nejmíň můžu něco udělat. Rozhodl jsem se zbavit se jí: na valné hromadě v únoru odejdu z výboru. Jsem tam moc dlouho. Hned jsem si napsal důvody. Našel jsem dokonalou formulaci: odstupuju pro neúspěch. Nepodařilo se mi v těch novinách zavést žádnou myšlenku, nepodařilo se mi působit na Jakuba. Nedá se říct, ač je velice slušný a milý – ke mně. Ale proč odešlo z redakce už několik lidí, které si tam přivedl? Když jsem se pak někoho z nich ptal na důvod, uvedl vždycky něco jiného: byl také slušný; třeba Kuna.
Teď večer jsem si zahrál toho Händla a šlo mi to. „Ty prostě málo cvičíš,“ řekla Madla. Co je to dost cvičit? Cvičím asi hodinu. Napadlo mi cosi, o čem jsem dosud neuvažoval: Když se manželé rozejdou, mužovi vždycky záleží na dětech víc nežli ženě. Proto když opuštěná žena čeká, že se muž vrátí, má to smysl. Aby muž čekal, to smysl nemá, ona se nevrátí.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 9-10)
„Hledívám na ženy v ulicích a uvažuju o tom, jak samozřejmě a některé viditelně sebevědomě nosí svá prsa. Ten tak výrazný znak ženství, který však jen málokdy, u většiny, přijde ke svému účelu. Ženy v kalhotách pro mne z obrazu mizí. Sukně jsou tak vzácné, že se za každou podívám.
Teď jsem si důkladně zopakoval cvičení na zítřek. A napadlo mi zahrát si písničky, které jsem složil kdysi ve Zlíně. Myslím, že jsou dobré, ale ještě mi o nich nikdo nic neřekl, protože si jich nevšiml. Kdybych byl studoval hudbu, byl bych určitě skladatelem: to je z téhož základu jako psaní. Kdybych místo houslí dal se na klavír, jak mi paní učitelka Svatoňová nabízela, co všechno by bylo jináč? Nebyl bych šel do Zlína. Nepotkal bych, koho jsem potkal a poznal: byl bych vlastně méně užitečný. Koho bych byl dostal za ženu a koho za děti?
Jak my jsme se s paní Klavírní k sobě dostali: Když chlapec souhlasil, že bude hrát, volal jsem do té hudební školy a ptal se paní ředitelky, zda by mohl chodit soukromě. Řekla, že ano a že právě mají novou učitelku, může se s ní hned domluvit.
Teď mi z té Bratislavy nepíše a nepíše. Možná to tak nevadí: jestliže o mně neví a jestli v něm nějak působím, aniž on na mne myslí.
Život zdá se mi krásný, čím dál zřetelněji.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 13-14)
„Zpátky v tramvaji mi zas přišla myšlenka, která se mi objevuje čím dál častěji: jak je to lidské pohlavní počínání pitomé a směšné. A pomyslel jsem na své fotografie, erotické: jak jsem mohl být tak propadlý? Začínám být netrpělivý: musím je prohlédnout, roztřídit, zničit. To si vždycky říkám v chladném stavu, jako teď. Ale když je prohlížím, můj pocit se mění a vidí, že jsou dobré! Jenom je vytřídit. Pozoruju dokonce, že čím jsem starší, tím větší pochopení pro ně mám. Jejich chyba je, že jsem na nich já. Ale zase: nikoho cizího bych nefotil. Je zvláštní, že ty ženy, tři, si nedělají žádnou starost. Nikdy nežádaly, abych to zničil. Poučení: každá žena se dá vyfotit, jakkoliv! Snad je to tím, co je zřejmé: že ona chytla vás, ne vy ji. Jinak – je to prostě dílo, a jak se na ně dívám, s postupem doby jeho hodnota stoupá. Vychází totiž na povrch i to, co jsem tehdy nevěděl, neuvědomil si. Když něco děláte co nejlíp, poctivě, dostane se do toho i kvalita, o níž nevíte.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 18)
„Takovou dobrou omluvu „ještě že jsem tam byl“ měl jsem v ženských případech jenom jednou. Jinak měl jsem tam raději nebýt.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 24)
„Napadlo mi hledat, kdy a jak jsem se dopustil své první chyby v životě: přes celý Zlín nenašel jsem nic. Vstup do KSČ? Ne, to byla cesta za svým, na níž jsem se pak řídil poznáním až k dobře rozmyšlenému rozhodnutí v pravý čas: v červnu 1967.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 31)
„Můj život by měl na řezu geologické vrstvy. Jsou zřetelně rozličné, o každé bych ze svého dnešního pozorovatelského místa mohl říct úsudek. Především žasnu nad tím, jak mi Bůh přál. Že jsem si tak svobodně, až svévolně počínal, a nezapadl do nějakého neštěstí: ani za komunismu, ani za protikomunismu. Stává se, že se lidem zdá jejich osud nespravedlivý: nemám nač si stěžovat. Když duševně prohmatávám svou minulost, cítím jenom viny, žádnou křivdu. Což je ale možné, že by se zrovna mně žádná nestala? Proč? Viny – ty cítím hlavně vůči ženám: že jsem jim sáhl do života. (Dal se k tomu svést.)
Na zahradě v D. jsem viděl tuto událost: Kočka chytla myš a bavila se s ní. Nechala jí jako utéct, ale hned po ní skočila. Pohazovala s ní, válela jí v trávě. Ale ta myč se najednou postavila na zadní, vycenila zuby a na kočku zaútočila. Kočka ji připlácla k zemi. Nemohl jsem na to dál hledět. Šel jsem pryč a myslel jsem si, že toto by mělo být zapsáno do dějin lidstva.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 33)
„Mívám ráno pocit marnosti a ztráty, a myslím, že vím proč: že nepíšu to Hlavní. Probírám se až u snídaně. Snídáme, hoří nám svíčky na stole, Madla počítá holuby na anténách protějších domů. Když je silný vítr, holubi tam nebývají: kde jsou asi, ptá se mě. Když se na svou starou ženu dívám, líbí se mi. Ona stárne pěkně. Někdy ke mně dolehne celá délka našeho života, já si ji připomenu jako děvče, a vidím, že je to pořád ona: ta Marie ze šicí dílny ve Zruči. Žasnu nad tím, že jsme se právě my dva sešli.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 67)
„Protože většinou začínají ony: jim na tom záleží víc, protože jejich přírodní úloha je důležitější a těžší. A kupodivu, ač je to proti přírodě, přitahují je více samečkové s nějak uměleckým ocasem. Ale možná je to jak u slepic.
Napadl mi právě teď nepublikovatelný aforismus: Ctitelka, která svého oblíbeného autora svede do svého klína, musí počítat s tím, že ji bude mrdat ještě ve své příští knížce. (Vím, co říkám.)“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 68-69)
„Je konec roku, a co já teď s tímto? Tyto moje zápisky vznikly z nápadu v redakci: že někoho požádáme, aby si psal, a pak z toho něco otiskneme. Myslím, že nepíše nikdo nic. Jestliže si na to někdo vzpomene, přihlásím se a nechám je, ať si něco vyberou. Když si nevzpomenou, tak nic. Ale opravdová pravda je, že jsem toto začal psát z jiné potřeby. Z nepříjemného pocitu, že můj čas začíná plynout prázdně.
Nejdřív jsem se dva roky zotavoval z Panny. Ta knížka byla jako zašití rány, která se ale musela ještě nějakou dobu hojit. Musel jsem si najít aspoň omluvu, když ne ospravedlnění, že jsem tu holku, protože velice pršelo, nepustil v noci ven, nechal ji tu přespat, ráno odešla sice nedotčena, ale když zas přišla, nabídl jsem jí, aby se se mnou vydala na jakousi cestu: potřeboval jsem duševně hnout se tělesně z místa. Jela se mnou, a na konci té cesty vzala text mé příští knížky do svých rukou. Podle jakého zákona se to dělo? Byl to děj magický. Byl jsem já, nebo byli jsme oba figurami v něčím plánu? Fakticky jsem se já stal její obětinou na cestě k Bohu: na té cestě na se měla něčeho drahého vzdát, ale nebýt mne, neměla by čeho. (29. 12. 04) Blbče!“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 73)
„Po těch letech mi napadá, že jsem při svém psaní nezvážil a nedocítil dosti ten Františkův zážitek, že dva týdny jezdil s pannou, věděl, že má pannu, ležel vedle ní, mohl na ní sáhnout, ale cítil jenom něžnost, obdiv, údiv… a klid. Z ní šel takový klid! A ona měla hlavu na jeho rameni, ruku na jeho hrudi, a nepřiblížila se. Mohl, a udělal to, pohladit jí prs, mohl sjet rukou níž a dotknout se její rýhy, a byla to jen rýha na těle panny. Každý den se přirozeně viděli nazí, a jeho dobrý druh reagoval přirozeně, jenže František sám necítil žádost, ale to nebyl projev ohledu nebo sebezapření, byl to stav ochromení; uvažme, jestli jsme ten příběh četli, po jakém citovém úraze František byl. A ona toto přijímala jako čistou důvěrnost, bez vady. Kdoví kam se klonila očekáváním. A ve Františkovi se ke konci vzmáhal pocit, že je to od něho – neslušné, nenormální? Přibližoval se poslední den, kdy ona musí říct, co potom řekla. On totiž by možná neudělal zas nic. A s vědomím, že je to žena a přišla za ním, pouštěl k ní svého chlapa. Který: který se k ní choval a zacházel s ní, jak byl předtím zvyklý, jako s pokročilou, opracovanou a pomalu brzo chtivou ženskou. Tak se jí stala.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 74)
„Otevřel jsem dneska svou knížku o Panně. Žasnu, jak je pravdivá, mám k tomu úctu. A místy obdivuju, jak je to napsané. Je to tím, že jsem to opravdu žil: žil pro život, ne pro psaní. Už mám takovou zkušenost, že v mém jednání může být smysl, který v té chvíli necítím: objeví se až v zápise. Jako se na pruhu papíru objeví záznamy o průběhu zemětřesení. Cítívám povinnost uposlechnout jakýsi příkaz: příkaz opravdovosti. Pak se v tom zápise objeví i obrys zákona, kterému podléhalo moje chování. Nepíšu kvůli čtenářům, ale napsané je pak pro ně. Jabloň nerodí kvůli nám, ale jablka jsou pro nás.
Napadlo mi, jestli bych toto začal psát, kdybych na ten klavír chodil k nějakému mužskému. Nechodil bych k němu ani za nic! Nebyl by v tom žádný půvab, před mužským bych se nepředváděl, jak jsem vytrvalý. A psát o tom… ani nápad! Dávno vím, že každý text potřebuje ženskou postavu. A čtenář, zkažený životem a četbou, je vždy trochu zvědavý, co se stane. Tady se ovšem nestane nic, za to ručím, ale čtenář může mít podezření, zvláště když autora už zná.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 83)
„Při pravdivém psaní se v textu vždycky objeví linie vedoucí k nějakému smyslu: k účelu události. To se projevilo tenkrát na mém „Snáři“. Tu knihu nemohl nikdo jiný napsat. Já jsem byl k tomu vybrán: pořídit obraz doby. Jako nějakou režií scházely se tam osobní i veřejné osudy. Ze všeho udělal jsem výhodu: z estébáckého šikanování, z útěku mnoha lidí, z rodinných starostí, nakonec se tam vnutila i ta dramatická ženská postava, kterou jsem napřed nechtěl zapsat. A mám tam konkrétní lidi, přátele a známé, a třebaže jsou tam v úloze literárních postav, jsou to praví oni, na svou památku. Paní Vaculíková říká, že jsem dal špatný příklad: mladí autoři si teď myslí, že když napíší, co dělali, že je to román. Nepostřehli průnik rovin, přípravu souvislostí, kompozici nálad. (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 92)
„Máme nejklidnější období svého života. Žasnu nad naším srůstem. A divím se, na jak rozpadavých základech lidi dneska zakládají rodiny. Jak pro spory svých povrchových vlastností se rozejdou dřív, než na hlubších základech se spojí. Takové spojení je nerozlučné: je možno mu škodit, dělat bolest. Ale kdyby ten druhý dosti dlouho vydržel, ten prvý by se... vrátil, dozrál?
Když jsem z jakési nálady začal jednou zpytovat, kdy a jaké vážnější chyby jsem se v životě dopustil, nenacházím jiné nežli ženy. Ale krom té první si to zavinily ony; moje vina je, že jsem je neodmítl. Čím to je? Žasnu nad blbostí pohlaví. Jakému zblbnutí člověk propadne! Z čista a nevinna mládí rozhlížíme se, pěstujeme myšlenky a city, píšeme... a končí to tím, že do té ideální dívky chceme a musíme cosi cpat a houpat jí ceckama. Inteligentní člověk!“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 95)
„Já jsem býval přísný. Já jsem ani nechtěl poslouchat, když někdo vyprávěl o ženách, žena tam... a tam. Rozvod je nemravný. Díval jsem se na rozvedené lidi v redakcích jako na trošku nějak vadné. První svou nevěrou byl jsem překvapený. Po cizí ženě, která se mi líbila, zaujala mě hlasem, inteligencí, vkusem, pohybem, jsem smyslově nikdy nezatoužil: prostě jsem ji rád viděl, mluvil s ní. Nechtěl jsem do ní. Ty impulzy přicházely od nich, a já musel dojít k přiznání asi osudového rozdílu mezi námi a ženami: Že je asi přírodně pochopitelné, když žena chce muže, jenž ji zaujme, poznat a ohmatat nejen očima, sluchem, ale i pochvou. Je to její rovnoprávný poznávací orgán. Toto svoje poznání odmítám uznat! Zajímavé také je, že dobrá žena to vždycky tlačí až k oplodňování. - Sexuologická literatura stala se mi protivnou. Onehdy jsem v knihkupectví vzal kus takové literatury do ruky a překvapilo mě, že se mi zdá trochu neslušné i vydávat ji. Nevím, co je tím posledním znakem, podle něhož si ženy volí muže k sobě. Ale pro mne, pokud jde o hodnocení zevnějšku, je posledním znakem, jak promluví.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 99-100)
„Jsem rád, když se mi podaří udělat něco dobrého, co vůbec nemusím. Mám na svědomí několik „dobrých skutků“, a je smůla, že o nich nemůžu mluvit: podle katechismu je totiž dobrým skutkem, jen když ho udělá pravice, a levice o tom neví. Krom toho si občas myslím, že člověk má jen ty dobré vlastnosti, ctnosti, jichž si není vědom. To je hloupé: jelikož já se o všecko dobré musím snažit, mění se ctnost ve ctižádost…“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 103)
„Pro jakého čtenáře, do jaké doby já toto píšu? – Píšu pro zanikajícího čtenáře, zanikajícího člověka vůbec: který ještě přemýšlí o životě, jenž ho ještě těší, protože je ještě jeho dílem. Ten další člověk, další generace, bude členovec: člen celku pospojovaného technikou, dozorčími mechanismy, zákony. Možná bude jenom uhýbat katastrofám. Jednoho dne ve všech sluchátkách, které mají skoro všichni na uších, zazní: „K zemi!“ Možná však vznikne duševní elita, která pochopí svůj tělesný úkol a vnutí, vnutí svému okolí…“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 107-108)
„Přejížděl jsem očima hřbety knížek. A poprvé od roku 1993, kdy knížka o Chlapci vyšla, jsem ji otevřel. Já se jí bál: protože tak pravdivě jsem ji psal. Je to knížka výborná. Možná se mi takto jeví proto, že už je na mé vnější straně. A za vším si stojím. Čtenáři, kteří snad byli mými některými větami dotčeni, nebyli ještě dost tělesně duševně připraveni, vyvinuti.
Mužská vášeň je zkrátka vášeň. Děcko z ní je potom tak silné a pravdivé jako ona. Však mi jedna čtenářka pravila, že tu se teprve dověděla, jak to muži vnímají a prožívají. Tomu porozumí, kdo tu vášeň vnímá a cení si jí netělesně. Vůbec, k této knížce se mi vyslovily jenom ženy. Muži nemají co, nemohou nic říct: leda k těm slovům. Jenom si přeju, aby Chlapec tu knížku otevřel, až bude opravdu Veliký. Aby pochopil a pocítil, co mu vzkazuju.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 114)
„Musel bych se rozpadnout nesouhlasem, kdybych pořád myslel na to, s čím nesouhlasím. A musím dávat pozor, aby tento můj stav tolik neprosakoval do Slov, která píšu. Nechci podporovat nadávání národa na všecko, když je to jeho vina.
Když jdu po ulici nebo jedu tramvají, všude někdo mluví s někým, kdo tam není: až to jednou dosáhne stupně, že opravdu nikdo nikde nebude.“ (Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru, s. 118)
„Tento spis je jak tunel: pevně vyzděný, ale nemůžu strhnout lešení a odejít, ani když mě to v něm už nebaví, dokud nezasadím vrcholový klenák, aby mě to nezavalilo. A to odkládám deset roků: nevěděl jsem, jak ho napsat. Žádný názor z těch, co jsem na tu událost měl, a na sebe, mi nevydržel. V čem má být „poselství“ příběhu? Nacházel jsem omluvné výklady nebo naopak sebekritické, ale po čase zněly falešně. Dobře, že jsem počkal, ale teď už dalších deset roků času asi nemám. Tak mi konečně zbývá nejstručnější zhodnocení, protože nejpravdivější: jsem, kdo jsem, bez výkladu. Teprv nedávno jsem si uvědomil, že tu nejtěžší událost svého tehdejšího života mám brát jako dar a zkoušku štěstí: vydržel jsem je. Hrůza pomyslet, jak zlé by to se mnou bylo, kdybych byl povolil a své hříchy odevzdal nesprávnému ďáblu.
