Šest pozoruhodných hudebních kolaborací

Rubrika Deníku Referendum Štěstí z šesti je věnována vždy šesti pozoruhodnostem z oblasti kultury.

Toto štěstí je věnováno šestí příkladným hudebním kolaboracím, jejichž produktem jsou příkladné skladby. K jejichž realizaci se spojili interpreti, kteří jinak spolu kooperovali spíše zřídka. Až na jeden případ se jedná o hostování či přátelskou výpomoc jednoho z dvojice na sólovém albu druhého. Výjimkou z tohoto pravidla je štěstí pocházející z úchvatného alba My Life In The Bush Of Ghosts (1981), které je celé produktem spolupráce Briana Ena a Davida Byrna.

Výběr je nutně subjektivním a zaujatým: je způsoben hudebně-posluchačskými preferencemi autora a jeho rozhledem ve stále nepřehlednější změti hudby, valící se na nás odevšad v takové intenzitě, že není v silách jednoho člověka to vše monitorovat. Taková ambice by ostatně byla více než na plný úvazek, nehledě na fakt, že by se v člověku nutně ztratila radost a prožitek štěstí, který mnohdy přichází až po několikanásobném poslechu vskutku kvalitní hudby. Nikoli, jednomu se nechce být otrokem v uspěchaném plahočení se za možná novou hudbou.

Tím samozřejmě nemá být konstatováno, že by autor dnešního štěstí rezignoval na možnost objevu nové emoce, dosud neslyšené nálady, nečekané souhry zvuků, ojedinělé melodie a s tím vším spojeným novým prožitkem z hudby. To samozřejmě nikoli. Ať tak či tak, výběr těchto štěstí se netýká věcí posledních let. Naopak, jsou tu zařazeny i počiny staršího data, které by pravděpodobně mohly být součástí kánonu rock-popové hudby, existovalo-li by něco takového.

Frank Zappa & Captain Beefheart: WILLIE THE PIMP (1969)

První příkladnou kolaborací dvou zcela odlišných hudebníků je více jak devítiminutová skladba Willie the Pimp ze Zappova zásadního a – až právě na tuto skladbu – instrumentálního alba Hot Rats z roku 1969. Zappa s Beefheartem v průběhu let spolupracoval ještě vícekrát. Produkoval například jeho slavnou desku z roku 1970 Trout Mask Replica. (Mimochodem: dle svědectví mnohých byl Zappa při nahrávání tak unaven, že ve studiu většinu času prospal.) V polovině 70. let XX. století pak Zappa vypomohl Beefheartovi ve finanční nouzi a vzal ho na turné po Spojených státech. Existuje o tom důkaz v podobě jejich společného, ovšem nikterak nadprůměrného živáku, Bongo Fury z roku 1975.

První album vydává Kappa v roce 1966. Tedy v době, kdy se alternativní kultura pomalu začíná měnit v módu a nonkonformní myšlení v komerční uniformitu. Tato proměna mu je samozřejmě terčem výsměchu. Provází pak zrod jednoho z jeho stěžejních alb We´re Only In It For The Money: léto plné lásky a květin tu vidí v jiném světle než ti, kdo se ho účastnili. Album je komentářem situace, kdy se z čehokoli nového v umění a kultuře stane vzápětí dobrý prodejní artikl.

Album Hot Rats z roku 1969 je první z několika (mezi další patří Waka/Jawaka, The Grand Wazoo a Jazz From Hell) svým charakterem v podstatě instrumentálních alb Franka Zappy, která na první poslech zaujmou svou čistotou a uceleností. Druhá skladba na albu je právě Willie The Pimp, kde v úvodu zazní kratičký text zazpívaný osobitým vokálem Captaina Beefhearta, aby po zbytek devítiminutové skladby znělo kytarové sólo.

Je až dech beroucí, jak v úchvatně rychle zahraném a současně nekonečně dlouhém kytarovém sólu tu Zappa v několika vrstvách variuje ústřední téma. Phil Manzanera k této skladbě prý poznamenal: „Jeho sóĺo se zdá být nekonečné. Zkusil jsem ho hrát ve stejném tempu jako on a vyčerpaný jsem toho musel nechat. Zappa zdvojnásobil počet not, které může rockový kytarista v oktávě zahrát…“

Jde o konstruktivní a sofistikovanou kompozičně racionálně vystavěnou hudební výpověď, ve které se zjevuje Zappa jako kultivovaný zvukový architekt. Nezávisle na času vzniku jde o jeden z klenotů dějin hudby a možná nejlepší Zappův počin.

Brian Eno & David Byrne: MAE CULPA (1981)

Druhou fascinující kolaborací je spolupráce leadera Talking Heads Davida Byrnea s člověkem, jenž stál v uplynulých čtyřech dekádách v pozadí leckteré slavné desky. Skladby a alba, na kterých se podílel, zná v podstatě každý.

Brian Eno se od 70. let XX. století stal kmotrem mnohého, co v hudbě vzniklo. Mimo jiné vymyslel a rozvinul koncepci Ambient Music (všudypřítomná hudba), která může fungovat jako zvuková kulisa, avšak je ji možné i cíleně poslouchat, pokud si na to člověk troufne (např. album "Music for Airports"). V roce 1971-1973 je členem skupiny Roxy Music a též spolupracuje s Robertem Wyattem. V průběhu 70. let vydává přelomová sólová alba a stává se úspěšným producentem (John Cale, Phil Manzanera, David Bowie, Talking Heads). Zároveň studuje hudbu různých etnik.

V roce 2005 po více než dvaceti letech – kdy vydává ambientní sólová alba – se připomíná svým nezaměnitelným rukopisem písňovou deskou: vydává krásné album plně silných melodických linek Another Day On Earth. A v roce 2008 vydal společně s Davidem Byrnem další klenot: průzračně čisté a oslňující album Everything That Happens Will Happen Today. Překvapivě se tak opakuje kolaborace – 27 let poté, co spolu změnili dějiny hudby – dvou výjimečných hudebníků.

Poprvé se tak stalo v roce 1981, kdy vydávají Brian Eno s Davidem Byrnem album, jež navždy změnilo tvář pop music, takřka geniální a nepochybně zásadní společnou desku: My Life In The Bush Of Ghosts s nasamplovanými hlasy libanonských a egyptských zpěváků nebo reverenda Paula Mortona. Na první poslech nezřetelná a těžko rozeznatelná změť zvuků, rytmů a melodií. Při opakovaném poslechu zjišťujete, že album navzdory zdánlivě lehkovážnému hýření nápadů je neobyčejně invenční. Nakonec zjistíte, že roztodivné zvuky tvoří ucelený a propracovaný terén, jehož prozkoumání přináší posluchači nevídaná dobrodružství i bezmála třicet let od jeho vzniku.

Byrne s Enem tu do sebe zaklesli divoké etnické rytmy s ambientní elektronikou. „Jako podivné zpěvy tu znějí napůl nezřetelné expresívní hlasy kazatelů a politiků, pochytané z médií; druhou variantou pestrého propojeného světa jsou výpůjčky z egyptských a libanonských nahrávek. „Život v džungli duchů" byl v roce 1981 osobní libůstkou dvou hudebníků a producentů, kteří mohli trávit čas ve studiu mnohem výdělečněji. Místo toho hráli na plechovky, házeli mince do hrajícího piána a přes kladky vedli poslepované smyčky pásků“ (Pavel Klusák)

Laurie Anderson & Peter Gabriel: EXCELLENT BIRDS (1984)

Petera Gabriela – který před několika týdny vydal intimní album coververzí Scratch My Back – našinci netřeba představovat. Neboť zakladatel Genesis se v České republice těší velké popularitě.

Zpěvačka, houslistka, performerka a skladatelka z New Yorku Laurie Anderson je zástupkyní multimediální avantgardy. Ve svých projektech kombinuje hudbu, pantomimu, film, výtvarné umění a tanec. Skvělým koncertním dokumentem, který zachycuje výjimečnou formu tohoto všeho v podání okouzlující Laurie Anderson je i u nás dostupný film Home of The Brave z roku 1986.

Laurie Anderson debutuje v roce 1982 krásnou deskou Big Science, v roce 1984 vydává čtyřalbový záznam z koncertu nazvaný United States, aby v ten samý rok vydala jedno ze svých nejlepších (popravdě řečeno, to lze říct o každé její desce – až tak je její tvorba kvalitní a vyrovnaná) alb Mister Heartbreak. S Peterem Gabrielem tu natočí skladbu Excellent Birds, jejíž atmosféra je ovlivněna typicky naléhavým vokálem Petera Gabriela, zatímco Laurie Anderson spíše odříkává svůj text. Jde o spojení dvou osobitých a ihned rozpoznatelných rukopisů, které se tu skvěle doplňují.

Laurie Anderson pak do dneška vydala ještě několik výborných alb. Obzvláště je třeba zdůraznit počin z roku 1994, na kterém se producentsky i autorsky spolupodílel výše zmíněny Brian Eno. Jednu skladbu s Laurie Anderson tu mimochodem zpívá její pozdější manžel Lou Reed. A kytary pak obstarává člověk, který v průběhu své kariéry umělecky kolaboroval už taktéž s kdekým – od Franka Zappy, přes Davida Bowieho, Talking Heads, King Crimson až třeba po NIN – Adrian Belew. Skvělé album!

Prince & George Clinton: WE DO THIS (2002)

Prince patří mezi ikony černošské hudby. Neobyčejně talentovaný multiinstrumentalista a pro mnohé přespříliš produktivní umělec vydal svá komerčně nejůspěšnější alba v 80. a na začátku 90. let XX. století. Na rozdíl od mnohých si byl a je schopen udržet vysoký umělecký standard i v těch případech, kdy se umísťuje vysoko v žebříčcích prodejnosti. To platí o například albech , Love Symbol (1992), Gold Expierence (1995), Musicology (2004) či 3121 (2006).

Dle mnohých publicistů Prince někdy na konci první poloviny 90. let ztratil soudnost, neboť začal vydávat i několik alb za rok. Je-li to nazřeno optikou peněz, může být tato domněnka pravdivá. Je sice nepochybné, že tento necelých 160 cm vysoký excentrický chlapík trpí tvůrčím přetlakem, nicméně to se těmto lidem stává.

Autor těchto řádků má na rozdíl od většiny za to, že kvalita jeho desek až na jednu výjimku nikterak v posledních letech neklesla, a to navzdory setrvale vysoké frekvenci vydávání alb. Dokonce si troufám konstatovat, že v období okolo počátku nového milénia vydal vůbec svá doposud nejlepší alba. Mezi ně totiž řadím výtečné Rainbow Children (2001), instrumentální N.E.W.S. (2003), písničkářské One Nite Alone (2002) a následující vůbec první koncertní album 2cd One Nite Alone… Live z roku 2002.

S legendou funku Georgem Clintonem Prince spolupracoval již několikrát. Produkoval některá jeho alba na konci 80. let. Výše zmíněná skladba je právě záznamem z koncertní After show party, jež je přidána jako bonus k fascinujícímu záznamu z koncertní šňůry k One Nite Alone. Skladba We do This začiná skvělým sólem na saxofon v podání Macea Parkera, na které plynule přejde chraptící, chvílemi až chroptící vokál (zpěv ?) George Clintona. To vše podbarvováno hutným a permanentním kytarovým sólem v podání Prince. Skvělý zážitek!
Zajímavostí je, že toto turné Prince odehrál s kapelou plnou zvučných jmen: v některých skladbách se potkávají Candy Dulfer, výše zmíněný Maceo Parker, Georgie Clinton, John Blackwell, Rhonda Smith, Greg Boyer či stará známá Sheyla E.

Lou Reed & David Bowie: HOP FROG (2003)

Pro mnohé kapely konce 60. a začátku 70. let normotvorný Lou Reed vydal v roce 2003 ne-li nejlepší, pak nepochybně jednu z řady svých pozoruhodných desek. Inspirován dílem E. A. Poea stvořil, sestavil a nahrál koncepčně ucelený projekt The Raven, kde je mimochodem několik skladeb pouze recitováno. Na velice pestrém a posluchačsky náročném albu vystupuje velké množství hostů, mimo jinými Steve Buscemi, Willem Dafoe, Antony, The Blind Boys of Alabama, Laurie Anderson a David Bowie.

David Bowie nahrál dlouhou řadu nadčasových a stěžejních alb rockové historie. Debutoval v roce 1967 s eponymním albem, zásadní průlom v Bowieho kariéře nastal v roce 1972, kdy přišel s konceptuální deskou „The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From Mars“. Od této chvíle až do roku 1980 nevydal jedinou slabou desku, ba naopak.

Ta nejlepší a asi nejslavnější pak nahrál v Berlíně, kam se přestěhoval v roce 1976. Spojil se tu s ambientem a elektronikou experimentujícím Brianem Eno, radikálně změní hudební styl a společně nahrávají kritikou dodnes vysoce ceněná alba, tzv. Berlinskou trilogii: „Low“ (1977), „Heroes“ (1977) a „Lodger“ (1979).

Na albu Raven se nicméně Reed s Bowiem nespojili prvně: Bowie totiž na začátku 70. let minulého století produkoval Reedova slavného Transormera. Hop Frog je něco přes minutu a půl trvající miniaturou na jinak dlouhém dvojalbu. A nejenom svou délkou je atypickým prvkem na – v kontextu Reedovi tvorby - neobyčejně hudebně přepestré desce. Během této necelé dvouminutovky na člověka dýchne vzpomínka na Bowieho tvorbu, neboť se této kratičké písně zmocnil po svém, energicky a svými klasickým zpěvem. Jako kdyby chtěl alespoň na necelé dvě minuty rozjasnit jinak temné a pozoruhodné album.

CocoRosie & Antony: BEAUTIFUL BOYZ (2005)

Sesterská dvojice Casadyových s názvem CocoRosie vydala v roce 2005 druhé album, Noah´s Ark. Jejich hudba, vycházející z bůh ví jakých kořenů, kombinuje neotřelým způsobem všechny zvuky, které jim přijdou pod ruku. Dokáží skvěle balancující na hraně kakofonie a melodie. Ve své hudbě začínají tam, kde třeba Björk končí.

Na jejich třetí desce se oproti dřívějšku podstatnějším způsobem projevuje vliv hip hopu. Současně se tu Biančina divnost a její zpěv skvěle doplňuje s vrzáním hraček, beatboxem a především operním zpěvem její sestry

Antony Hegarty jsem poprvé zaznamenal, asi v roce 2004, kdy spolupracoval s Lou Reedem na jeho dvoudiskové živé nahrávce Snímal Serenade. První poslechy jeho skladeb (vydal se svým projektem Antony & The Jonsons tři alba, poslední v roce 2009) můžou vyvolat dojem pochmurnosti. Opak je pravdou a údajně to potvrzují i jeho koncerty. Jeho tvorbu tak spíše než pochmurnost vystihují slova útěcha a radost.

Albem Noah's Ark, ze které je skladba Beautiful Boyz, se sestry Casadyovi přihlásily k freak-folku. Jejich netradiční pojetí, avšak i silné melodické linky bylo možné okusit okouzlily i zdejší diváky: v roce 2007 odehrály strhující koncert v zaplněné Arše a každý, kdo tam byl, potvrdí, že jejich roztodivnost není stylizovaná. Baladická Beautiful Boyz s Antonym je tak jako bezmála celá jejich tvorba podmanivou záležitostí, ve které se nádherně doplňuje Biančin nesmírně nesmírně strhující projevem s tklivosti dvoumetrového transvestity.


(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 28. 2. 2010)

Life In Nutshell

Jeden z nejtalentovanějších a nejprogresivnějších kytarových hráčů posledních dekád stylově se pohybující v prostoru někde mezi The Beatles a Jimim Hendrixem: americký zpěvák a muzikant Adrian Belew (narozen v roce 1949).



Po celé léto roku 1976 se Frank Zappa soustředí na sestavení téměř zcela nové kapely, která by významně zvýšila kvalitu a rozsah toho, co lze uskutečnit na jevišti. Pro to, čeho chce Zappa dosáhnout, je nezbytné, aby prakticky celá skupina uměla číst noty. Udělá jedinou výjimku - tou výjimkou je Adrian Belew, který se Zappou nahraje svým tempem strhující, dnes již klasickou desku „Sheik Yerbouti“ (1979).



Vzápětí se Belew stává součásti kapely Davida Bowieho, se kterým natáčí na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvě alba, aby se na začátku 80. let stal součástí „umíněně komplikované punkové kapely sevřené nervózním funky“, totiž Talking Heads. Natočí s nimi jejich možná nejlepší desku „ Remain In Light“ (1980) – kterou produkoval zvukový mág Brian Eno –, živé dvojalbum „The Name Of This Band Is Talking Heads“ (1982) a též pomůže Davidu Byrnemu s jeho sólovou deskou „The Catherine Wheel“ (1981).



Mezitím Robert Fripp obnovuje po několikaleté pauze slavné King Crimson v nově sestavě: Adrian Belew (kytara), Tony Levin (basa) a Bill Bruford (bicí). V této sestavě natočí tři vynikající alba: „Discipline“ (1981), „Beat“ (1982) a „Three Of A Perfect Pair“ (1984), na kterých se citelně projevuje Belewův rukopis – totiž jeho typicky kvílivá hra na kytaru.



V mezidobí vydá Adrian Belew svůj sólový debut, výbornou a energickou desku „Lhone Rhino“ (1982), rok poté „Twar Bar King“ a v polovině 80. let instrumentální pochoutku „Desire Caught By The Tail“. Každému, kdo má předsudek k hudbě osmdesátých let, doporučuji všechna tato tři alba: nápaditost, údernost, experimentování se zvukem kytar a zároveň jakýsi šmrnc, lehkost a elegance jsou tím, co tato alba činí nadčasovou záležitostí.



Celou druhou polovinu 80. let je Belew součástí kapely Laurie Anderson, se kterou se podílí na vydání jejích stěžejních alb: „Mr. Heartbreak“ (1984), „Home Of The Brave“ (1986) a v neposlední řadě i na skvělém albu „Bright Red“ z první poloviny 90. let. V roce 1989 Belew vydá sólovku „Mr. Music Head“ a rok na to „Young Lions“, kde se objeví duet s Davidem Bowiem „Pretty Pink Rose".



V průběhu 90. let už po třetí obnovují činnost King Crimson, natočí skvělé cd „Thrak“ (1995), temné „The Construction Of Light“ (2000), tvrdé a hutné „Happy With What You Have To Be Happy With“ (2002) a nakonec „Power To Believe“ (2003). V posledních letech se Belew prezentuje sólovým studiovým experimentálním projektem „Side One“ (2005), „Side Two“ (2005) a „Side Three“ (2006) jež ukončí nádherným živákem „Side Four“ (2007). V rámci světového turné k těmto deskám odehrál vloni na podzim skvělý koncert v Budapešti – nezapomenutelný zážitek!!

1. Outside & Earthling

Jedna z ikon dějin hudby, anglický zpěvák, saxofonista, kytarista, stylově-hudební chameleon a občasný vynikající producent, David Bowie, vlastním jménem David Robert Jones (narozen 1947).



David Bowie nahrál dlouhou řadu nadčasových a stěžejních alb rockové historie. Debutuje v roce 1967 s eponymním albem, v roce 1970 vydává „The Man Who Sold The World“ jejíž titulní skladbu si v polovině 90. let XX. století na rozloučenou půjčuje Kurt Cobain. Sedmdesátá léta pak Bowie rámuje produkcí dvou klíčových desek dějin rocku: navždy zásadního, dokonalého a neoposlouchatelného „Trasformera“ (1972) Lou Reeda a v roce 1977 v Berlíně natočeného, syrově rockového „Idiota“ Igyho Popa, kde se poprvé objeví pozdější Bowieho velký hit „China Girl“.



Zásadní průlom v Bowieho kariéře nastává v roce 1972, kdy vydává konceptuální album „The Rise And Fall Of Ziggy Stardust And The Spiders From Mars“. Od této chvíle až do roku 1980 nevydá jedinou slabou desku, ba naopak: v roce 1973 vychází výtečný „Aladdin Sane“ a hravá „Pin Ups“ tvořená samými cover-verzemi; v roce 1974 nahrává naléhavé album„Diamond Dogs“ inspirované Orwellovým opusem „1984“. V roce 1974 se Bowie na dva roky přesouvá do USA a natáčí tu „Young Americans“, kde se objevuje duet s Johnem Lennonem, a v roce 1976 výtečnou desku „Station To Station“.



V roce 1976 se Bowie stěhuje do Berlína, spojí se s ambientem a elektronikou experimentujícím Brianem Eno, radikálně změní hudební styl a společně nahrávají kritikou dodnes vysoce ceněná alba, tzv. Berlinskou trilogii: „Low“ (1977), „Heroes“ (1977) a „Lodger“ (1979)!! Obzvláště svou podstatou instrumentální počin - deska „Low“ - patří svou oslňující krásou a průzračností mezi klenoty hudební historie. Spojení dvou invenčních osobností s inovátorskými ambicemi a rozpoznatelnými rukopisy - totiž Bowieho a Ena - je tu harmonické až do té míry, že člověk chvílemi neví, kterého z nich poslouchá (platí o celém albu „Low“ a druhé půlce „Heroes“): čistá krása.



Na albu „Lodger“ (1979) a „Scary Monsters And Supercreeps“ (1980) se pravděpodobně poprvé potkávají další vyjímeční muzikanti, kteří mají v první polovině 80. let ještě spojit síly a natočit výborná alba: Adrian Belew a Robert Fripp ze slavných King Crimson. Fripp dlouhodobě občasně spolupracuje s Brianem Eno na společných ambientních albech; Adrian Belew působí - po odchodu od Franka Zappy na konci 70. let - po dva roky v kapele Davida Bowieho, aby se k němu - poté co si odskočí k Talking Heads, právě King Crimson a na delší čas i k Laurie Anderson - na konci let 80. opět vrátil.



Po slabších 80. letech se Bowie vrací v polovině 90. let v oslnivé formě a natáčí, opět s Brianem Eno, další vrcholnou záležitost: temné a výtečné album „1. Outside“ (1995) jež se stane jedním z nejdůležitějších alb (minimálně) 90. let. Vzápětí vychází Bowieho nejtvrdší, elektronicko-rocková deska „Earthling“ (1997). V rámci turné k oběma těmto cd koncertuje v Praze a autor těchto řádků považuje doposud oba tyto koncerty za jedny z nejautentičtějších a nejlepších.

1.Outside

Leon Takes Us Outside
Outside
The Hearts Filthy Lesson
A Small Plot Of Land
Segue - Baby Grace (A Horrid Cassette)
Hallo Spaceboy
The Motel
I Have Not Been To Oxford Town
No Control
Segue - Algeria Touchshriek
The Voyeur Of Utter Destruction (As Beauty)
Segue - Ramona A. Stone/ I Am With Name
We Prick You
Segue - Nathan Adler
I'm Deranger
Thru' These Architects Eyes
Segue - Nathan Adler
Strangers When We Meet

(BMG, 1995)

Earthling

Little Wonder
Looking For Satellites
Battle For Britain (The Letter)
Seven Years In Tibet
Dead Man Walking
Telling Lies
The Last Thing You Should Do
I'm Afraid Of Americans
Law (Earthlings On Fire)

(Arista-BMG, 1997)

PS: Hádejte, kdo hraje - vedle Bowieho - hlavní roli ve videu k "I´m Afraid Or Americans"? Ano, Trent Reznor z kultovních NIN:)

Another Day On Earth

Anglický skladatel, producent, hudebník a hudební teoretik, významný představitel rockové avantgardy, vlastním jménem Brian Peter George St. John Baptiste De La Salle Eno (narozen v roce 1948).



Brian Eno se od 70. let XX. století stal kmotrem mnohého, co v hudbě vzniklo. Mimo jiné vymyslel a rozvinul koncepci Ambient Music (všudypřítomná hudba), která může fungovat jako zvuková kulisa, avšak je ji možné i cíleně poslouchat, pokud si na to člověk troufne (např. album "Music for Airports"). V roce 1971-1973 je členem skupiny Roxy Music a též spolupracuje s Robertem Wyattem. V průběhu 70. let vydává přelomová sólová alba a stává se úspěšným producentem (John Cale, Phil Manzanera, David Bowie, Talking Heads). Zároveň studuje hudbu různých etnik.



V roce 1981 vydávají společně s Davidem Byrnem album, jež navždy změnilo tvář pop music, takřka geniální a nepochybně zásadní společnou desku dvou výjimečných osobností: "My Life In The Bush Of Ghosts" s nasamplovanými hlasy libanonských a egyptských zpěváků nebo reverenda Paula Mortona. Ovlivnila celé generace!!



V osmdesátých a devadesátých letech Eno produkuje klíčová alba tehdejší doby: "The Catherine Wheel" Davida Byrnea, "The Joshua Tree" a "Achtung Baby" od U2, "1. Outside" Davida Bowieho nebo "Bright Red" od Laurie Anderson. V roce 1990 vydává společně s Johnem Calem vynikající písničkové album "Wrong Way Up".



V posledních letech opět produkuje úžasné desky, kupříkladu Paula Simona, Roberta Wyatta, Coldplay či U2. Album "Another Day On Earth" vychází v roce 2005 a po více než dvaceti letech, kdy vydává ambientní sólová alba, se tu vrací se svým nezaměnitelným rukopisem k písňové formě, jenž uplatnil i na vloni vydaném, průzračně čistém, krásném a oslňujícím albu "Everything That Happens Will Happen Today", kterým se překvapivě vrací - 27 let poté, co spolu změnili dějiny hudby - ke spolupráci s Davidem Byrnem.

Another Day On Earth

This

And Then So Clear

A long Way Down

Going Unconscious

Caught Between

Passing Over

How Many Words

Bottomliner

Just Another Day

Under

Bonebomb

(Rykodisc/Hannibal Records, 2005)