Ano, tolik rámusu... třebaže mír by byl v tom, milovat a tvořit v tichu!

„Teď může hořet ohýnek z koudele; co sejde na tom, zač jsme možná pokládáni a co si osobujeme? To, co jsme, a to, co máme za úkol být, stačí naplnit naše životy a zaměstnat naše úsilí. Paříž je úžasná jeskyně, a když v ní lidé vidí, jak se na zadní stěně zmítají jejich vlastní stíny, považují je za jedinou skutečnost. Tak je tomu s podivným pomíjivým věhlasem, který toto město uštědřuje. My jsme se však daleko od Paříže dozvěděli, že máme světlo za zády, že se musíme otočit, zbavit se pout a podívat se mu do tváře a že naším úkolem, dokud neumřeme, je snažit se je všemožnými slovy pojmenovat. Patrně každý umělec hledá svou pravdu. Pokud je velký, každé dílo ho k ní přiblíží, nebo alespoň obíhá o něco blíže kolem onoho středu, skrytého slunce, v němž jednou nevyhnutelně všechno shoří. Je-li nevalný, každé dílo ho od ní vzdálí a střed je potom všude, světlo se rozptýlí. Umělci však v jeho úporném hledání mohou pomoci jedině ti, kdo ho milují, a také ti, kdo sami milují či tvoří, jejich vášeň jim totiž dá změřit, co znamená kterákoli vášeň, a dovedou tedy soudit.
Ano, tolik rámusu… třebaže mír by byl v tom, milovat a tvořit v tichu! Ale člověk musí mít strpení a umět čekat. Ještě chvíli, a slunce zapečetí ústa.“

(Camus, Albert: Léto, s. 70-71)

Stává se, že se kulisy zbortí

„Veškeré veliké činy a veškeré velké myšlenky mají směšný začátek. Velká díla se mnohdy rodí kolem nějakého nároží nebo v otáčivých dveřích nějaké restaurace. Tak je tomu i s absurditou. Víc než kterýkoliv jiný svět odvozuje absurdní svět svou urozenost z takového ubohého zrození. Jestliže za jistých okolností člověk odpovídá „nic“, když se ho někdo ptá na povahu jeho myšlenek, může to být pouhá finta. Milované bytosti to velmi dobře vědí. Pokud je však taková odpověď upřímná, jestliže ztělesňuje onen podivuhodný stav duše, kdy prázdnota se stává výřečnou, kdy je přerušen řetěz každodenních gest, kdy srdce se marně pídí po článku, který by tento řetěz obnovil, pak je vlastně prvním znakem absurdity.
Stává se, že se kulisy zbortí. Vstát, tramvaj, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, jídlo, tramvaj, čtyři hodiny v práci, jídlo, spánek, a tento rytmus se opakuje v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek a v sobotu, většinu doby se tomu lidé snadno podřizují. Ale stačí, aby se jednoho dne ozvalo „proč“ a začíná ono znechucení poznamenané údivem. „Začíná“, to je důležité. Znechucení přichází na konci činů mechanického života, zároveň však zahajuje pohyb vědomí. Probouzí je a vyvolává pokračování. Pokračování, to je nevědomý návrat do řetězu nebo definitivní probuzení. Na konci probuzení se časem objevuje důsledek: sebevražda nebo zotavení. Samo o sobě má v sobě znechucení cosi odporného. Teď však musím dospět k závěru, že je dobré. Neboť vše začíná vědomím a má cenu jen díky jemu. Tyto poznámky nejsou nijak původní. Jsou však evidentní: na určitou dobu to stačí, když jde o souhrnné probádání počátků absurdna. Prostá „starost“ je původcem všeho.
Obdobně, a to po všechny dny nepozoruhodného života, nás unáší čas. Vždycky však se dostaví okamžik, kdy je třeba čas nést. Žijeme se zaměřením na budoucnost: „zítra“, „později“, „až budeš mít místo“, „pochopíš to, až budeš starší“. Tyto nedůslednosti jsou obdivuhodné, protože koneckonců jde o smrt. Pak však přijde den, kdy člověk konstatuje nebo prohlašuje, že mu je třicet let. Tím stvrzuje své mládí. Zároveň se však definuje ve vztahu k času. Zaujímá v něm své místo. Uznává, že se ocitl v určitém bodu křivky, kterou musí, jak přiznává, projít. Patří času a podle hrůzy, jež se ho zmocňuje, rozpoznává v čase svého nejhoršího nepřítele. Zítra, touží po zítřku, ačkoliv by ho měl celou svou bytostí odmítnout. Tato vzpoura těla, to je absurdno.
O stupeň níž a už tu je podivnost: postřehneme, že svět je „hutný“, zahlédneme, do jaké míry je nám kámen cizí a ve vztahu k nám nesmiřitelný, s jakou intenzitou nás příroda, krajina dokáže popírat. V hloubi každé krásy spočívá cosi nelidského a ty kopce, něžné nebe, kresba stromů, to vše během jediné minuty ztrácí svůj iluzorní smysl, do něhož jsme je zahalili, a je náhle vzdálenější než ztracený ráj. Základní nepřátelství světa postupuje tisíciletími až k nám. Na vteřinu ho přestaneme chápat, protože po staletí jsme z něho rozuměli pouze postojům a úmyslům, které jsme do něho vložili, a protože nyní už se nám nedostává sil, abychom použili tohoto úskoku. Svět nám uniká, protože se stává sebou samým. Tyto kulisy maskované zvykem se stávají tím, čím jsou. Obdobně jsou dny, kdy za důvěrně známým obličejem ženy nacházíme jakoby cizinku, ženu, kterou jsme před mnoha měsíci nebo roky milovali, a snad zatoužíme i po tom, co náhle přivádí naší osamocenost. Ale ten čas ještě nenastal. Je tu jen jedno: ta hutnost a podivnost světa, to je absurdno.
I lidé vylučují nelidskost. V jistých jasnozřivých hodinách se v důsledku mechanické podoby jejich gest a jejich nesmyslné pantomimy stává hloupým vše, co je obklopuje. Nějaký člověk telefonuje za skleněnou stěnou; neslyšíme ho, vidíme však jeho nedůležitou mimiku: klademe si otázku, proč vlastně žije. Tento tíživý pocit při pohledu na nelidskost člověka, tento nevypočitatelný pád před obrazem toho, čím jsme, tato „nevolnost“, jak to nazval jeden současný autor, to je také absurdno. Obdobně jako cizinec, který v jistých okamžicích nám jde v ústrety v zrcadle, ten důvěrně známý, a přece zneklidňující bratr, kterého nacházíme ve vlastních fotografiích, to je rovněž absurdno.“ (Camus, Albert: Mýtus o Sisyfovi, s. 18-21)

Zápisníky III

„Přijetí toho, co je, jakožto znamení síly? Ne, v tom je podrobení. Ale přijetí toho, co bylo. V přítomnosti boj.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 14)

„Pravda není ctnost, nýbrž vášeň. Čili není nikdy shovívavá.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 14)

„Není pravda, že se opotřebovává srdce – ale tělo, a to tedy klame.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 21)

„Ti, kdo dávají přednost svým zásadám před vlastním štěstím. Odmítají být šťastni mimo podmínky, které svému štěstí předem stanovili. A pokud je štěstí překvapí, jsou z toho celí pryč – nešťastní, že přišli o své neštěstí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 21)

„Nikdy nikoho nenapadat, hlavně ne v psaných textech. Doba kritiků a polemik minula – Tvorba.“ (Camus. Albert: Zápisníky III, s. 31)

„Naprosto odbourat kritiku a polemiku – Od této chvíle jedině trvale pozitivní výpověď.
Chápej je všechny. Měj je rád a obdivuj jen některé.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 31)

„Aby člověk v dnešním světě zůstal člověkem, je mu zapotřebí nejenom neutuchající energie a nepřetržitého vypětí, ale taky trochu štěstí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 39)

„Popravoval je vlastnoručně. Říkal, že „je třeba osobně se angažovat“.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 40)

„Když jsem jednou večer bezmyšlenkovitě listoval jistou milou knížkou, přečetl jsem bez mrknutí oka: „Jak se vášnivým duším zhusta stává, nadešla chvíle, kdy jeho víra v život začala ochabovat.“ Vteřinu nato mi ta věta došla a já se rozplakal.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 41)

„Jedna moje část nezměrně pohrdala touto dobou. Nikdy, ani za svých nejhorších selhání jsem nedokázal ztratit smysl pro čest a nejednou se mi na okamžik zastavilo srdce při pohledu na to, k jakému úpadku až toto století dospělo. Ale jiná část se rozhodla na sebe tento úpadek i společný boj vzít...“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 41)

„Je nás hodně málo. Jenže pravda je přednější než akceschopnost. Nejdřív je třeba vymezit první z nich a pak se teprve starat o druhou. K čemu by nás byly miliony, kdyby první přikázání naší „církve“ znělo: Budeš lhát? To v žádném případě neznamená, že akceschopnost nemá smysl. Má, ale druhotný. Zachovat pravdu pro budoucnost je problém neméně důležitý než pravda sama. Je to problém, který vyvstane potom. Toť vše. Ještě tak vědět, jak na něj... Křesťanů bylo pro začátek dvanáct – marxisté dva.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 45-46)

„No vida, tak vy jste kurva jako ty druhé.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 50)

„Kdo nic nedává, nic nemá. Největší neštěstí není nebýt milován, nýbrž nemilovat.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s, 50)

„Jakýsi bezvýznamný Francouz po příchodu do Buchenwaldu žádá, aby si s úředníkem na příjmu, který je sám také vězeň, mohl promluvit o samotě: „Víte, já jsem totiž výjimečný případ, jsem tu nevinně.““ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 53)

„Jak nám kdy může být odpuštěno, když lžeme, vždyť ten druhý neví, že je tu co odpouštět. Čili je třeba, než umřeme, říct alespoň jednou pravdu – anebo přistoupit na to, že umřeme a nikdy nám odpuštěno nebude. Přece však není smrti osamělejší nad smrt toho, kdo si vezme do hrobu svoje lži a své zločiny.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 57)

„Odteďka budu skutečně osamělý, ale můžu si za to sám.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 58)

„Kdo bude svědčit v náš prospěch? Naše skutky. Běda! Nikdo, nikdo, ne-li z našich přátel, kteří nás viděli v oné vteřině obdarování, kdy se celé srdce dávalo druhému. To jest ti, kteří nás milují. Ale láska je mlčení: každý člověk tak umírá nepoznán.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 62)

„Pokolení, které se trápí pro peníze, kdežto láska mu dělá starosti.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 65)

„Dostal jsem dopis: „Na sklonku života budeme souzeni podle lásky.“ Takže odsouzení je jisté.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 74)

„Stává se, že láska zabíjí, ale nemá pro to jiný důvod než sebe samu. Existuje dokonce hranice, za níž někoho milovat znamená všechny ostatní zabít. V jistém smyslu není lásky bez absolutní osobní viny. Ta vina se však týká jenom nás. Nemá žádné rozumové alibi, takže je těžko k unesení. Sami se musíme rozhodnout, jestli milujeme, a jen a jen sami si musíme poradit s nevypočitatelnými důsledky opravdové lásky. Před takovouto riskantní samotou dává člověk přednost citové vlažnosti a morálce. Má strach ze sebe a o sebe. Chce sám sebe ušetřit, a tak odmítá svůj úděl. A honem hledá nějaké odůvodnění, které by tíhu jeho viny trochu zmírnilo. Když už musí být vinen, ať v tom aspoň není sám. Aktivista.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 78-79)

„V lásce se držet při tom, co je.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 79)


„Nikdo si nezaslouží, aby byl milován – s tak nezměrným darem se nikdo nemůže měřit. Ten, jemuž se ho dostane, objevuje tudíž nespravedlnost.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 119)

„Na samém konci toho dlouhého myšlení hoří v dáli bezvýhradné ano.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 120)

„Přímo v okamžiku, kdy jsem po tolikerém úsilí vytyčoval meze a myslel si, že se mi daří smířit nesmiřitelné, se tyto meze rozletěly na kusy a já jsem byl uvržen do neštěstí beze slov.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 120)

„Obrácení na víru jménem serióznost. Serióznost znamená přistoupit na lež a znát se k nedostačivosti. Co se všeho ostatního týče, poklidná upřímnost.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 129)

„Ona: Vždycky jsem věděla, že mě nemilujete.
Ale já vás miloval.
Mluvil jste se mnou a někdy jste se díval přes mou hlavu.
On: Já nesvádím, přizpůsobuji se.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 129)

„Morálka. Nebrat, po čem netoužím (obtížné).“ (Camus, Albert: Zápisníky III. S. 151)

„První člověk. Ctižádost mu byla k smíchu. Nechtěl mít, nechtěl vlastnit, chtěl být. O to jediné tvrdošíjně usiloval.
Ve chvíli, kdy se soukromý život začne předvádět a vysvětlovat spoustě lidí, stává se z něho život veřejný a je marné trvat na svém.
Ten (prázdný) život ve městech za nesnesitelných dnů bez lásky.
Právě on mě posledních deset let zajímal ze všeho nejvíc.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 152)

„První člověk. „A když pomyslel na všechno to, co kdy dělal, i když to vlastně ani dělat nechtěl, spíš že to chtěli jiní, anebo prostě že se jiní ve srovnatelných podmínkách tak chovali, na všechno to, co přitom ve svém souhrnu nakonec vytvořilo život, ten život, jejž měl společný se všemi lidmi, kteří nakonec umírají proto, že nedokázali prožít, co skutečně prožít chtěli.““ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 152)

„Ztráta lásky je ztrátou veškerých práv, a přitom předtím je člověk měl všechna.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 180)

„Přemíru slov nutně provází hřích.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 190)

„Odmítat oslňovat, když člověk může oslňovat, odmítat se líbit atd. Bez trochy pózy se člověk neobejde, ale nakonec póza všechno pohltí. Užírat se nekonečným čekáním (tak dlouhého, jak je třeba) je nakonec přínosnější než tlachat a chodit mezi lidi pro nic za nic.
Co by bylo potřeba: nejenom někoho milovat a nic po něm nechtít, ale dokonce milovat někoho, kdo nám nic nedává.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 219)

„Léčebný postup.
Uspat vůli. Skoncovat s „je třeba“.
Naprosto odpolitizovat mysl a polidštit ji.
(...)
Vypořádat se se smrtí, to znamená přijmout ji.
Smířit se s tím, že se musím ukazovat na veřejnosti. Přece na tu úzkost neumřu. Kdybych umřel, bude pokoj. Jinak se nanejvýš budu chovat neuváženě. Stačí smířit se s tím, že mě druzí budou soudit. Pokora a přitakání, čistě medicínské léky na úzkost.
(...)
Když už jsem v prázdnotě a atonii, musím tu vyprahlost dohnat až na konec, až na sám práh, abych ho mohl tak či onak překročit. Směrem k šílenství, nebo většímu sebeovládání.
(...)
V dlouhodobé perspektivě: přenos a střádání energie vlastní všemu chtění či toužení dočasným pozastavením tohoto chtění a této touhy.
Ve vztahu ke společnosti si přiznat, že od ní nic neočekávám. Veškeré angažmá se tak stane darem, který nečeká na oplátku. Chvála či hana se tak stanou tím, čím jsou: ničím. Konečně zrušení stádnosti.
Skoncovat s omílanou morálkou abstraktní spravedlnosti.
Zůstat blízko skutečnosti lidí a věcí. Vracet se co nejčastěji k osobnímu štěstí. Neodmítat uznat, co je pravdivé, i když pravdivé odporuje žádoucímu. Např.: Uznat, že síla, také ona, a hlavně ona, přesvědčuje. Pravda stojí za všechno trápení. Jedině na ní se zakládá radost, která toto úsilí musí korunovat.
Načerpat novou energii – to hlavně.
Uznat, že nepřátelé jsou zapotřebí. Být rád, že jsou.
Systematicky narušovat automatismy od nejmenších směrem vzhůru. Tabák, jídlo, sex, citové reakce obranného (nebo útočného. To je totéž) rázu a tvorba sama. Askeze ne s ohledem na touhu, ta musí zůstat nedotčena, ale na její uspokojování.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 228-230)

„Načerpat co nejvíc síly, abych mohl ne ovládat, ale dávat.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 230)

„Žít v pravdě a pro ni. Na prvním místě je pravda toho, co jsme. Přestat se snažit za každou cenu s lidmi vycházet. Pak pravda toho, co je. Nechytračit se skutečností. Čili smířit se se svou osobitostí a svou bezmocí. Žít podle této osobitosti až po onu bezmoc. Ve středu všeho tvorba živená nesmírnými silami konečně respektovaného bytí.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 242)

„Lež uspává nebo sní, jako mámení. Pravda je jediná mocná síla, radostná, nevyčerpatelná. Kdybychom byli s to žít jenom pravdou a pro ni, byla by v nás nesmrtelná mladická energie. Člověk pravdy nestárne. Jen ještě trochu se snažit, a neumře.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 243)

„Váhám, zda vám to říci, ale vaší povinností teď není nic jiného než žít jako každý druhý. Díky tomu, jaká jste, se vám právem dostalo štěstí a naplnění, jaké pozná málokdo. Ani dnes tahle naplněnost ještě neodumřela, přičítá se k dobru životu, je mu ke cti, ovládá vás, ať chcete nebo ne. Avšak v nadcházejících dnech budete muset žít sama, s tou nezaplněnou mezerou, s tou bolavou pamětí. S tou ochablostí, kterou v sobě nosíme všichni – my, tedy tím chci říci ti, kdo se na úroveň štěstí nedostali a kdo si bolestně vzpomínají na jiné štěstí, které se paměti vymyká.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 253)

„Nestěžovat si. Nezdůrazňovat ani to, co jsme, ani to, co děláme. Pokud dáváme, brát to, jako že jsme dostali.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 270)

„Opustil jsem morální hledisko. Morálka vede k abstrakci a nespravedlnosti. Je matkou fanatismu a zaslepení. Kdo je ctnostný, smí srážet hlavy. Ale co říct o tom, kdo káže o mravnosti a nedokáže na její výši žít. Hlavy padají a on předpisuje zákony, když sám je nedodržuje. Morálka rozpolcuje, rozděluje, vysušuje. Je třeba se jí vyvarovat, připustit, že mě budou soudit, a sám už nesoudit, přitakávat, stmelovat – a mezitím zakoušet smrtelné bolesti.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 280)

„Ať tak či tak, abych si pomohl, využiju nejenom onoho chladného citu pro spravedlnost, ale i náklonnosti, něhy, kterou k tobě chovám. Občas se obviňuji, že nejsem schopen milovat. Možná je to pravda, ale byl jsem s to pár lidí si vyvolit a těm pak věrně zachovat to nejlepší ze sebe, ať udělají cokoli.“ (Camus, Albert: Zápisníky III, s. 291)

Zápisníky II

„Touha po životě těch druhých. Je totiž viděn zvenčí, a tak je ucelený. Kdežto svůj život vidíme zevnitř, takže se nám jeví roztříštěně. I zde se ženeme za iluzí jednoty.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 33)

„Žít se svými vášněmi znamená žít také se svými utrpeními – ta tvoří jejich protiváhu, korektiv, vyvážení i cenu, jíž za ně platíme. Když se člověk naučil – a ne na papíře – být se svým utrpením sám, přemáhat touhu před ním utéci a iluzi, že je jiní mohou „sdílet“, nezbývá mu toho k učení už mnoho.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 49)

„S ženou je až na lásku nuda. Ona neví. Je třeba žít s jednou a mlčet. Nebo spát se všemi a konat. To nejdůležitější tkví v něčem jiném.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 49)

„Podstoupit tu zkoušku, vytěžit z ní jednotu. Pokud to druhý neopětuje, zemřít v různosti.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 51)

„Brutálně fyzicky toužit je snadné. Ale toužit souběžně s něžným citem vyžaduje čas. Je třeba projít přes celé území lásky, než najdeme plamen touhy. Je snad proto vždy tak obtížné toužit po tom, co milujeme?“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 53)

„Chci prostřednictvím moru vyjádřit nedýchatelné ovzduší, kterým jsme všichni trpěli, i atmosféru ohrožení a vyhnanství, v níž jsme žili. Tento výklad chci zároveň vztáhnout i na existenci v obecném smyslu. Mor poskytne obraz těch, kterým tato válka byla příležitostí k reflexi, k mlčení – i obraz duševního utrpení.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 61)

„Odloučení ztrácejí smysl pro kritiku. Vidíme, jak i ti nejinteligentnější z nich hledají v novinách nebo v rozhlasovém vysílání důvody k tomu, aby mohli věřit v brzký konec moru, dělat si nepodložené naděje a zakoušet zbytečné obavy při četbě úvah, které nějaký novinář napsal vlastně náhodou, zívaje při tom nudou.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 64)

„Co svět prosvětluje a činí snesitelným, je obvyklé vědomí našich svazků s ním a především toho, co nás spojuje s lidmi. Vztahy s lidskými bytostmi nám umožňují stále pokračovat, protože neustále předpokládají další rozvíjení, budoucnost – a protože i my žijeme tak, jako kdyby našim jediným posláním bylo mít právě vztahy s lidmi. Avšak ve dny, kdy si uvědomíme, že to není náš jediný úkol, kdy zejména nahlédneme, že lidi při nás drží jedině naše vůle – přestaňte psát nebo mluvit, izolujte se, a uvidíte, jak se začnou vytrácet z vašeho dosahu –, že většina z nich k nám je ve skutečnosti obrácena zády (ne ze zlomyslnosti, ale z lhostejnosti) a ti zbývajíc si vždycky uchovávají možnost zajímat se o něco jiného, když si takto představíme všechno, co je v tom, čemu říkáme láska nebo přátelství, dílem náhody, souhrou okolností, tehdy se svět navrátí do své noci a my k onomu velkému chladu, z něhož nás lidská něha na chvíli vytrhla.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 64-65)

„Mít sílu rozhodnout se pro to, čemu dáváme přednost a vytrvat v tom. Jinak je lépe zemřít.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 78)

„Obnovit morálku prostřednictvím Ty. Nevěřím, že někde existuje jiný svět, kde bychom museli „vydat počet“. Ale své počty k vydání máme už na tomto světě – všem těm, které milujeme.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 81)

„Útěchou tohoto světa je, že utrpení není nepřetržité. Bolesti mizí a radosti se vracejí. Všechno se vyrovnává. Tento svět je vyvážený. Ba dokonce pokud naše vůle vytrhne jedno utrpení z běhu času a ozvláštní je a my je povýšíme na úroveň sil, abychom je mohli zakoušet nepřetržitě, je tato volba důkazem, že ono utrpení bereme jako dobro, a vyvážení tentokrát tkví přímo v něm.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 81)

„Přijde okamžik, kdy nás opouští mládí. Je to okamžik, kdy nás opouštějí lidské bytosti. Je třeba dokázat to přijmout. Ten okamžik je však krutý.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 97)

„Nic nemůžeme zakládat na lásce: uniká mezi prsty, je to trýzeň, úžasné okamžiky nebo neprodlený pád. Ale není...“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 102)

„Lásku lze uchovat jedině z důvodů vůči ní vnějších. Například morálních.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 106)

„Ve třiceti by se člověk měl zvládat, vědět přesně, jaké má nedostatky a přednosti, znát své meze, předvídat, kdy se sesype – být to, co je. A hlavně to umět přijmout. Vstupujeme do pozitivního období. Zbývá všechno udělat a od všeho upustit. Zabydlit se v přirozenosti, ale se svou maskou. Poznal jsem dost věcí, abych se dokázal téměř všeho vzdát. Zůstává nesmírné, tvrdošíjné každodenní úsilí. Úsilí skryté, bez naděje a bez hořkosti. Nic už nepopírat, protože všechno se může potvrdit. Být nad rozervaností.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 118)

„Nejpřirozenějším sklonem člověka je ničit se a spolu se sebou ničit i všechny ostatní. Jak nezměrného úsilí je zapotřebí k tomu, abychom byli pouze normální! A o kolik větší úsilí musí vynaložit ten, kdo má ctižádost se ovládat a chce ovládnout ducha. Člověk není nic sám od sebe. Je jenom nekonečná šance. Ale za tuto šanci je nekonečně odpovědný. Sám od sebe má člověk tendenci rozmělňovat se. Ale pokud v něm zvítězí vůle, svědomí, jeho dobrodružný duch, ona šance začne vzrůstat. Nikdo nemůže tvrdit, že dospěl k lidským mezím. O tom mě přesvědčilo těch pět let, co máme za sebou. Od zvěrstev po mučednictví, od zlodušství po beznadějnou oběť není svědectví, jež by námi neotřáslo. Je na každém z nás, aby sám v sobě maximálně vytěžil šanci člověka, beze zbytku využil jeho mravní sílu. Až lidské meze nabudou smyslu, potom se začne klást otázka Boha. Ne však dříve, v žádném případě předtím, než bude možnost prožita až do konce. Je pouze jeden možný cíl pro velké činy a tím je lidská plodnost. Ale nejdříve je třeba stát se pánem sebe sama.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 130)

„Už rok mi vynechává paměť. Nejsem schopen si zapamatovat, co mi kdo vypráví – vypadly mi celé úseky minulosti, které přitom byly živé. Než se to zlepší (pokud se to zlepší), je jasné, že si zde musím zaznamenávat čím dál tím víc věcí, dokonce i ty osobní, co se dá dělat. Nakonec se mi totiž všechno sbíhá do jedné poněkud zamlžené roviny, zapomnění zachvacuje i srdce. Je teď schopno pouze krátkodobých citových hnutí, postrádajících dlouhé doznívání, jaké jim propůjčuje paměť. Takovouhle vnímavost mají psi.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 154)

„A že mor si každý nese v sobě, protože nikdo, skutečně nikdo z lidí jím není nedotčen. A že je třeba ustavičně se hlídat, abychom v jediné minutě nepozornosti nedýchli někomu do tváře a nepředali mu infekci. Přirozený je mikrob. Zbytek – zdraví, zachovalost, nebo chcete-li čistota – je dílem vůle, a to takové vůle, která nesmí nikdy ochabnout. Čestný člověk, takový, který nikoho nenakazí, je ten, který je co možná nejméně nepozorný.
Ano, je únavné být ničema. Ale ještě únavnější je nechtít být ničema. Právě proto jsou všichni unavení, tak trochu ničema je totiž každý. Ale taky proto někteří zakoušejí krajní únavu, z níž už je vysvobodí až smrt.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 154-155)

„Proč člověk pije? Protože při pití všechno nabývá na významu, všechno je nesmírně důležité. Závěr: pije se z bezmoci a proto, že nám nic jiného nezbývá.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 160)

„Mladý muž takto vržený do světa, bohatý navenek, ale chudý uvnitř, se marně snaží nahradit vnitřní bohatství vnějším, chce všechno přijímat zvenčí, podoben oněm starcům, kteří se snaží načerpat nové síly z dechu mladých dívek.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 190)

„Klid a mír by znamenalo milovat mlčky. Ale je tu vědomí a dotyčná osoba; je třeba mluvit. Z lásky se stane peklo. (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 204)

„Žijeme příliš dlouho.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 214)

„Odevzdat se někomu má smysl jen tehdy, pokud se člověk má v moci. – Jinak se odevzdává, aby unikl vlastní bídě. Může dát pouze to, co má. Být svým vlastním pánem dříve, než složí zbraně.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 227)

„Předmluvu ke knize politických statí. Z tohoto hlediska poslední esej dosti dobře vyjadřuje, co si myslím, že totiž moderní člověk je nucen zabývat se politikou. Zabývám se jí jen nerad a proto jsem – vzhledem spíše ke svým nectnostem než přednostem – nikdy nedokázal odmítnout nic z povinností, které se naskytly.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 234)

„Jestliže jsme jedinkrát zahlédli záři štěstí ve tváři bytosti, již milujeme, víme, že pro člověka neexistuje jiné poslání než vyvolávat toto světlo ve tvářích kolem sebe... a trýzníme se při pomyšlení na neštěstí a noc, které už jenom tím, že žijeme, vrháme do srdcí, jež potkáváme.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 235)

„Toužil po dvou věcech, z nichž první bylo absolutně se jí zmocnit. Druhou bylo, že ji chtěl zanechat absolutní vzpomínku. Muži natolik dobře vědí, že láska je odsouzena k zániku, že na vzpomínku na tuto lásku pracují po celý čas, kdy jí prožívají. Chtěl jí o sobě zanechat velkolepou představu, aby jejich láska byla jednou provždy veliká. Ale teď věděl, že on veliký není, že ona si to dříve či později uvědomí a že namísto absolutní vzpomínky to pro něho bude aspoň absolutní smrt. Vítězství, jediné vítězství by bylo v poznání, že láska může být velká dokonce i tehdy, když milenec veliký není. Avšak na tuto strašlivou skromnost dosud nebyl připraven.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 239)

„Z nedostatku lásky se můžeme snažit mít poctivost. Smutnou poctivost.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 242)

„Zatvrzele směšujeme na jedné straně manželství a lásku, na straně druhé štěstí a lásku. Ale ty věci nemají nic společného. Proto se stává, jelikož nepřítomnost lásky je častější než láska, že některá manželství bývají šťastná.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s.249)

„Fyzická žárlivost je z velké části soud vynášený nad sebou samým. Právě proto, že víme, jakých myšlenek jsme schopni, představujeme si, že ten druhý smýšlí stejně.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 249)

„Jako bezúhonný manžel byl ateista, konvertoval poté, co se z něj stal cizoložník.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 258)

„Moje nejtrvalejší pokušení, proti němuž jsem nikdy nepřestal vést vyčerpávající boj: cynismus.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 273)

„Vždycky nastane okamžik, kdy lidé přestanou bojovat a drásat se a konečně přistoupí na to, milovat se takoví, jací jsou. To je nebe na zemi.“ (Camus, Albert: Zápisníky II, s. 278)

Zápisníky I

„Co chci říct:
Že člověk nemusí být romantik, aby se mu stýskalo po ztracené chudobě. Určitý počet let prožitých v bídě stačí, abyste si vytvořili jistou citovost. V tomto speciálním případě představuje zvláštní cit syna k matce jeho veškerou citovost. Projevy této citovosti v nejrůznějších oblastech dostatečně vysvětluje skrytá, fyzická vzpomínka na dětství (smůla, která ulpívá na duši).
Odtud pro toho, kdo si to uvědomí, jakási vděčnost, a tudíž špatné svědomí. Odtud také, v porovnání s jiným prostředím, pokud do něho člověk přešel, pocit ztraceného bohatství. Bohatým lidem připadá nebe, které je nám přidáno, jako přirozený dar. U chudáků je mu vrácena povaha nekonečné milosti.
Špatné svědomí vyžaduje přiznání. Dílo takovým přiznáním je, musím vydat svědectví. Budu mluvit jen o jednom, jen nad jedním se potřebuji zamyslet. Právě v onom chudobném životě, mezi těmi pokornými či ješitnými lidmi jsem si bezpečně sáhl na to, co mi připadá jako pravý smysl života. Na tohle umělecká díla nikdy nemohou stačit. Umění pro mne není všechno. Ať je alespoň prostředkem.
Svou váhu mají i chvíle nedobrého studu, drobná zbabělství, neuvědomělá úcta vůči onomu druhému světu (světu peněz). Myslím, že svět chudých je jeden z mála, ne-li jediný, který je uzavřen sám do sebe, který vytváří ve společnosti ostrov. Snadno se v něm hraje na robinzony. Kdo se do něj pohrouží, nemůže říci „tady“ o doktorově bytě, kam je to pár kroků.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 13)

„Hledat styčné body. Všechny styčné body. Chci-li psát o lidech, jak bych se mohl odvrátit od krajiny? A pokud mě přitahuje nebe a světlo, mám proto zapomenout na oči a hlas těch, které mám rád? Vždycky dostanu přátelství rozložené na prvočinitele, citové hnutí kousek po kousku, nikdo mi nedá nějaký cit či přátelství jako takové.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 22)

„Neodlučovat se od světa. Člověk nemůže svůj život prohrát, když s ním vyjde na světlo. Mou veškerou snahou ve všech situacích, při malérech, rozčarováních, je zase nalézt ztracený kontakt. Dokonce i teď, kdy je mi tak smutno, tolik toužím milovat a při pouhém pohledu na pahorek ve večerním vzduchu se mi zatočí hlava.
Kontakt se skutečností, především s přírodou, a dále s uměním těch, kteří pochopili, a mým vlastním uměním, jsem-li ho schopen. A pokud ne, jsou přede mnou ještě světlo a voda a opojení, a také rty zvlhlé touhou.
Vlídná beznaděj. Bezvýchodná, člověk však ví, že její neochabující snaha opanovat vás je marná. Co je hlavní: neztratit sebe sama a neztratit to, co je ze mne ukryto ve světě.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 30-31)

„Nejnebezpečnější pokušení: být něco extra.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 37)

„Muž, který hledal život v tom, do čeho bývá vkládán (sňatek, postavení atd.), a který zničehonic zjistí při čtení módního katalogu, nakolik byl svému životu (životu, jak je pojímán v módních katalozích) cizí.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 50)

„Vždycky když slyším nějaký politický projev nebo když si přečtu něco od těch, kdo nás řídí, děsí mě už po léta, že neslyším nic, co by se podobalo lidskému hlasu. Jsou to pořád stejná slova tvrdící stejné lži. A že se s tím lidé smíří, že hněv lidu ještě ty loutky nesmetl, v tom vidím důkaz, že lidé nepřikládají své vládě pražádnou důležitost a že si zahrávají, ano, opravdu si zahrávají s celou jednou částí svého života a svých takříkajíc životních zájmů.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 52)

„Čekají na mě věci a bytosti a já na ně nejspíš taky čekám a toužím po nich vší silou a vším svým smutkem.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 56)

„Já se neodevzdám. Vším svým mlčením budu reptat až do konce. Není možné říkat „musí se“. Pravdu má moje revolta a od té radosti, co chodí po světě jako poutnice, se nesmím hnout ani na krok.
Mraky nad klášterem bachratí a noc pomaloučku halí do tmy kameny, do nichž je vepsána mravnost, jíž obdařujeme ty, kdo zemřeli. Kdybych dostal za úkol napsat tady mravoučnou knihu, měla by sto stran a 99 by jich bylo bílých. Na poslední stránku bych napsal: „Znám jen jedinou povinnost, povinnost milovat.“ A na všechno ostatní říkám ne. Říkám ne ze všech sil.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 57-58)

„Lízat svůj život jako cukrkandl, tvarovat jej, vybrušovat, až se nám konečně líbí, tak jako hledáme slovo, obraz, konečné znění věty, to, co uzavře, zastaví, s čím odejdeme a co bude od té chvíle dodávat veškerou barvu našemu pohledu. Tady mohu krásně stanout, dospět konečně k závěru toho roku zběsilého života v přepínání. To sebezpřítomnění sobě samému se vynasnažím dovést až do konce, udržet je před všemi tvářemi svého života – dokonce i za cenu samoty, o níž teď už vím, jak těžko se snáší. Neustoupit – to je to celé. Nepřivolit, nezradit. Dopomáhá mi k tomu všechna má prudkost a až tam, kam se jí nechám unést, za mnou přijde má láska a spolu s ní to zuřivé zaujetí pro život, jež dává smysl mým dnům.
Pokaždé když člověk (já) povolí vlastní samolibosti, pokaždé když myslí a žije, aby se „předváděl“, zrazuje. A pokaždé, když jsem uhnul před pravdou, mohla za to nešťastná snaha předvádět se. Není nutné se druhým svěřovat, to jenom těm, které máme rádi. Protože pak už něco neprozrazujeme, abychom se předvedli, ale jenom, abychom obdarovali. V člověku, který na sebe upozorňuje, jen když je potřeba, je mnohem více síly. Vydržet až do konce znamená dokázat nevyzradit své tajemství. Trpěl jsem, že jsem sám, ale protože jsem si uchoval své tajemství, muka osamělosti jsem překonal. A dnes neznám větší blaženost než žít sám a neznámý.
(...)
Jsem-li dnes všemu tak vzdálen, je to tím, že mám sílu jedině milovat a žasnout. Život s tváří zalitou slzami a sluncem, život bez soli a vyhřátého kamene, život, jak ho mám rád a jak ho vidím – připadá mi, že když ho budu laskat, spojí se všechny mé síly beznaděje a lásky. (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 61-62)

„Potřeba štěstí a jeho trpělivé hledání. Není nutno zahánět trudnomyslnou náladu, ale je nutně třeba v sobě vymýtit ono zalíbení ve svízelném a osudovém. Být šťasten s přáteli, v souladu se světem, a své štěstí si vydobývat směřováním po cestě, která přitom vede ke smrti.
„Před smrtí se roztřesete strachy.“
„Ano, ale budu vědět, že jsem si nenechal ujít nic z toho, co je celým mým posláním, a to je úkol žít.“ Nepřivolit konvencím a kancelářské pracovní době. Nevzdávat se. Nikdy se nevzdat – požadovat pořád víc a víc. Být však při jasném vědomí dokonce i za oněch hodin strávených v kanceláři. Toužit po nahé oproštěnosti, do níž nás svět vrhá, jakmile se před ním octneme sami. Ale hlavně, máme-li být, nesnažit se budit zdání.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 73)

„Jde především o to, mlčet – zrušit obecenstvo a dokázat sám sebe posuzovat. Najít rovnováhu pozorné kultury těla a pozorného vědomí života. Upustit od veškerých nároků a horlivě pracovat na dvojím osvobození – ve vztahu k penězům a ve vztahu ke své vlastní ješitnosti a svým zbabělstvím. Přemýšlet o jediné věci dva roky není v životě nijak nadbytečné. Je třeba vyřešit všechna předchozí stádia a všechnu svou sílu vynaložit nejprve na to, nic se neodnaučit, a potom na trpělivé učení.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 85)

„Kde se v člověku bere ta domýšlivost, aby druhým i sobě namlouval, že prahne po nějaké pravdě, když přitom od tohoto světa chce lásku.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 93)

„Nezakoušíme pocity, které by nás proměnily, nýbrž pocity, které nám vnuknou myšlenku na proměnu. Čili láska nás nezbaví sobectví, ale upozorní na ně a vyvolá v nás představu jakési daleké domoviny, kde už pro takové sobectví nebude místo.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 99)

„Odpočívat u mě znamená planout. A palčivá je nejenom radost. Ale i ustavičná práce, ustavičné manželství nebo ustavičná touha.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 114)

„Čímpak se řídí srdce? Že máme rádi? Nic není méně jisté. Člověk nakrásně může vědět, co znamená trápit se pro lásku, a stejně neví, co je to láska. Tady je láska uskrovňování, oželení něčeho, prázdné ruce. Nebudu na to mít elán; zbývá mi úzkost. Peklo, v němž všechno předpokládá ráj. Avšak je to peklo. Životem a láskou nazývám to, co ve mně zanechává prázdno. Odjezd, tíseň, rozchod, to srdce beze světla, rozprášené po mém nitru, slaná chuť slzí a lásky.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 180)

„Srv. Marcus Aurelius: „Všude, kde se dá žít, dá se žít dobře.“
„To, co brání v zamýšleném díle, stane se dílem samým.“
To, co se postaví do cesty, další kus cesty přidá.“ (Camus, Albert: Zápisníky I, s. 198)

Cizinec

„Člověk je tak jako tak vždycky trošku vinen.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 22)

„Mezi slamníkem a pelestí postele jsem našel kus starých novin, skoro už slepený s látkou, zažloutlý a prosvítající. Na něm byla ještě čitelná drobná zpráva, u které sice chyběl začátek, ale zřejmě se událost odehrála v Československu. Z jedné české vesnice se vydal jakýsi muž do světa za výdělkem. Po pětadvaceti letech se vrátil jako boháč, se ženou a dítětem. Jeho matka a sestra měly doma společně hostinec. Chtěl je překvapit, a tak nechal manželku s dítětem na nocleh u konkurence a sám se odebral k matce; přišel a matka ho nepoznala. Napadlo ho, že si z matky udělá dobrý den, a najal si u ní pokoj. Se svými penězi se nijak netajil. A v noci ho matka se sestrou utloukly kladivem, oloupily ho a mrtvolu hodily do řeky. Ráno přišla manželka a bezděky prozradila, kdo vlastně neznámý nocležník byl. Matka se oběsila. Sestra skočila do studny. Tenhle příběh jsem určitě přečetl desettisíckrát. Z jistého hlediska se zdál nepravděpodobný. Z jiného byl hodnověrný. Tak jako tak si to ten nocležník podle mého zasloužil, myslím, že si člověk nikdy nemá zahrávat.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 72-73)

„Ani na lavici obžalovaných neztrácí člověk docela zájem, když slyší mluvit o sobě. V projevu prokurátora i advokáta se toho o mně celkem hodně navykládalo, a možná víc o mně než o mém zločinu. Ale byl mezi těmi řečmi koneckonců tak velký rozdíl? Advokát se oháněl rukama nad hlavou a připouštěl vinu, jenže s přiznáním polehčujících okolností. Prokurátor ruce napřahoval a prohlašoval, že jsem vinen, ale přiznání polehčujících okolností zamítal. Jedna věc mi přece jen nějak vadila. Proti vlastnímu předsevzetí jsem byl občas v pokušení zasáhnout a obhájce mi pokaždé řekl: „Mlčte, bude to pro váš případ lepší.“ Kdekdo se tvářil, jako by se ten proces projednával do jisté míry bez ohledu na mě. Celé jednání probíhalo bez mé účasti. Rozhodovalo se o mém osudu, a nikdo se mě na nic neptal. Chvílemi jsem dostával chuť všechny překřičet: „A kdo tedy, prosím vás, je tu obžalovaný? Přece snad obžalovaný taky něco znamená, ne? Poslyšte, co vám potřebuju vysvětlit!“ Když jsem to ale rozvážil, neměl jsem co vysvětlovat. A přestože člověka baví pozorovat, jak se s ním ostatní zabývají, musím přece jen uznat, že mu taková zábava dlouho nevydrží. Například prokurátorova řeč mě brzy začala unavovat. Můj údiv a zájem vzbudilo v ní jen pár úryvků, sem tam nějaké gesto a snad i některé celé, ale ze souvislostí vytržené tirády.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 87)

„Už potřetí jsem odmítl kaplana. Nevím, o čem s ním mluvit, není mi do řeči a beztoho se s ním už brzo uvidím. Nic jiného mě teď už nezajímá než jak uniknout mechanismu, jak zjistit, jestli existuje východisko z nevyhnutelného. Přidělili mi novou celu. Když se natáhnu, vidím z ní nebe, ale nic víc. Celé dny pozoruji, jak na jeho hladině blednou barvy a den se mění v noc. Ležím, ruce pod hlavou, a čekám. Nevím, kolikrát jsem si už položil otázku, zdali se vyskytly případy, že odsouzenec na smrt unikl neúprosnému mechanismu, zmizel před popravou, prolomil kordon policistů. A teď teprve si vyčítám, že jsem nikdy nevěnoval dost pozornosti popisům poprav. Tyto otázky by měly každého zajímat. Člověk nikdy neví, co se může stát. Samozřejmě jako všichni lidé jsem i já kdysi četl zprávy v novinách. Jenomže určitě existují také odborná pojednání a po těch jsem nikdy nepátral. V nich bych byl asi našel popisy útěku. Byl bych se možná dověděl, že třeba jen v jednom případě se kolo zastavilo, že jen jedinkrát na tom neodvolatelném předurčení změnila cosi náhoda nebo příležitost. Jedinkrát! Myslím, že do jisté míry by mi to bylo postačilo. O ostatek by se už postaralo mé srdce. V těch novinách se často psalo o dluhu vůči společnosti. A podle nich se měl splatit. Jenže fantazii tohle nic neříká. Té jde spíš o možnost uniknout, o možnost přeskočit hradbu neoblomného rituálu, dát se do zběsilého úprku, který naději otevírá všechny vyhlídky. Přirozeně vyhlídky, že vás v plném běhu na rohu ulice trefí ze salvy jedna kulka. Ale když jsem to všechno promyslel, nic mi takový přepych neslibovalo, kdeco svědčilo proti, a já znovu podléhal mechanismu.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 95)

„Maminka často říkala, že člověk nikdy není nešťastný ve všem všudy.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 98)

„V podstatě mi bylo naprosto jasné, že je celkem jedno, zemřeme-li ve třiceti nebo v sedmdesáti, poněvadž samozřejmě tak jako tak budou žít ostatní muži a ostatní ženy dál, a celá tisíciletí se na tom nic nezmění. Tohle tedy bylo nad slunce jasnější. Pokaždé bych umíral zas jen já, teď jako za dvacet let. V tomto bodě mých úvah mi trochu vadilo, že při pomyšlení na dvacet let života před sebou mnou projela strašné škubnutí. Nedalo se nic dělat, musel jsem je zdusit představou, jak by asi vypadaly mé myšlenky a pocity za dvacet let, až bych měl život chtě nechtě za sebou a musel to balit. Jak už jednou člověk umírá, otázka jak a kdy ztrácí význam, to je mimo diskusi.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 99)

„Ani hlas se mu netřásl, když mi řekl: „Copak vy opravdu nemáte sebemenší naději a žijete smířen s myšlenkou, že zemřete a zmizíte beze stopy?“ – „Ano,“ odpověděl jsem.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 102)

„Jsem vinen, splácím to, a nikdo na mě nemůže žádat víc.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 102)

„V té chvíli, sám nevím proč, jako by ve mně prasklo. Začal jsem křičet z plných plic a spílal jsem mu a řekl jsem mu, aby se nemodlil. Popadl jsem ho za límec sutany. Až ze dna srdce jsem dávil radost i vztek a všechno na něj chrlil. Vypadá tak sebejistě, co? A přece z jeho jistot žádná se nevyrovná jedinému ženskému vlasu. Není si ani jist, jestli je naživu, vždyť žije jako mrtvý. Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě, mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu. Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co? Jako bych byl celou tu dobu jen čekal na tuhle minutu a na to svítání, aby mi daly za pravdu. Nic, dočista nic nemá význam a já dobře vím proč. On ví taky proč. Po celý ten nesmyslný život, který jsem vedl, čišel ke mně z hloubky mé budoucnosti skrz všechny ty roky, které ještě nezačaly, temný van a všude, kam až dolehl, dostalo všechno, co mi poskytovaly roky o nic skutečnější, ve kterých jsem žil, jen jediný význam, ten van všechno vyrovnal. Co je mi do smrti jiných, do lásky k matce, co je mi do jeho Boha, do životů, které si lidi vytvářejí, do osudů, které si zvolí, mne si měl zvolit osud jediný stejně jako miliardy privilegovaných, kteří se jako on nazývají mými bratry. Copak to nechápe? Kdekdo je privilegovaný. Všichni do jednoho jsou privilegovaní. I na ostatní dojde a jednoho dne budou odsouzeni. I jeho odsoudí. Co na tom, že obviněný z vraždy půjde na popravu, protože neplakal matce na pohřbu? Salamanův pes měl stejnou cenu jako jeho žena. Malá automatická žena měla stejně velkou vinu jako ta Pařížanka, co si vzal Masson, nebo jako Marie, která chtěla, abych si ji vzal já. Co na tom, že Raymond byl můj kamarád stejně tak jako Céleste, který stojí za víc než on? Co na tom, že Marie dnes dává svá ústa nějakému novému Meursaultovi? Copak nechápe toho odsouzence, a že z hloubky mé budoucnosti... Zalykal jsem se křikem. Ale dozorci už mi tahali kaplana z rukou a vyhrožovali mi. On je uklidnil a chvilku se na mě mlčky díval. Do očí mu vhrkly slzy. Otočil se a šel.
Po jeho odchodu se mi znova vrátil můj klid. Byl jsem vysílený a převalil jsem se na pryčnu. Podle všeho jsem potom nějakou dobu spal, poněvadž jsem se vzbudil a na obličej mi padaly hvězdy. Doléhaly ke mně zvuky venkova. Vůně noci, země a soli mě chladily do spánků. Zázračný mír toho spícího léta do mě vnikal jako vzedmuté moře. V té chvíli na okraji noci zavyly někde sirény. Dávaly znamení k odjezdům ve světě, který mi byl už nadobro lhostejný. Poprvé za dlouhou dobu jsem vzpomínal na maminku. Jako bych najednou pochopil, proč si na sklonku života našla „snoubence“, jako bych pochopil tu její hru, že začíná znova. Tam dole, taky tam dole kolem útulku, kde životy dohasínaly, měl večer podobu tesklivého smíru. Na dosah smrti si maminka jistě připadala oproštěná a přichystaná prožívat všechno znova. Nikdo, nikdo neměl právo nad ní plakat. A já si taky připadal přichystaný všechno znova prožívat. Jako by mě ten prudký hněv očistil ode všeho zlého a jako by mě zbavil naděje, já pod tou nocí těžkou hvězdami a znameními se poprvé otevíral něžné netečnosti světa. A protože jsem vnímal, jak se mi podobá, jak se mi bratrsky podobá, já cítil, že jsem býval šťastný, že dosud šťastný jsem. Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem plným nenávisti.“ (Camus, Albert: Cizinec, s. 104-105)

„Lhát neznamená jen říkat to, co není pravda. Znamená to hlavně říkat víc než to, co je ve skutečnosti pravda... Tak to děláme všichni a každý den, abychom si zjednodušili život. I když se ta na první pohled nezdá, Meursault si nechce zjednodušit život. Říká jen to, co je, odmítá zastírat své pocity a společnost se ihned cítí ohrožena. (Camus, Albert v předmluvě k americkému univerzitnímu vydání Cizince; Cizinec, s. 107)

Šťastná smrt

„Ano, dobře vím, jaká vášeň by mě vší silou naplnila. Dřív jsem byl příliš mladý. Držel jsem se moc uprostřed. Dnes jsem pochopil, že jednat, milovat a trpět ve skutečnosti znamená žít, ale jen pokud si člověk nic nenamlouvá a přijímá svůj osud jako jedinečný odraz duhy složené z radosti a utrpení, která je všem společná.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 38-39)

„Na patro mu stoupala hrozná nasládlá chuť opuštěnosti a osamění. Cítil se v tom pokoji všemu tak vzdálený, dokonce i své horečce, tak jasně si uvědomoval, jak jsou i nejlépe připravené lidské životy v podstatě absurdní a ubohé, až se před ním vynořila stydlivá, tajemná tvář jisté svobody, která se rodí z pochyb a podezíravosti. Kolem ubíhaly ochablé, zvadlé hodiny a čas čvachtal jako bláto.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 54)

„Když se zastavil omámen vůní vody nebo listí, hrdlo se mu stahovalo a představoval si, jak mu tečou slzy, které však nepřicházely. Stačil by jediný přítel nebo něčí otevřená náruč. Ale slzy se zastavovaly na hranicích světa bez něhy, v němž byl ponořen.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 60-61)

„S prázdným srdcem a sevřeným žaludkem cítil, jak v něm bobtná vzpoura. Do očí se mu draly obrazy z jeho života. Cosi v něm volalo po ženských gestech, po otevřených náručích a vlažných slzách. (...) Pozoroval své ruce a prsty a do srdce se mu vkrádaly dětské touhy. Se slzami mu stoupala do očí palčivá, tajená vroucnost, stesk po městech plných slunce a žen se zelenými večery, které zacelují rány. Slzy už mu tekly proudem. Rozlévalo se v něm velké jezero samoty a ticha a nad ním se nesl smutný nápěv jeho vysvobození.“ (Camus. Albert: Šťastná smrt, s. 62-63)

„Nyní viděl jasně. Dlouho doufal v lásku k ženě. A přitom k lásce nebyl stvořen. Jediné, co ve svém životě, v kanceláři na nábřeží, ve svém pokoji, ve spánku, v restauraci i u své milenky hledal, bylo štěstí, které stejně jako všichni považoval v hloubi duše za nemožné. Hrál si na touhu po štěstí. Nikdy ale po něm neprojevil vědomou a rozhodnou vůli.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 70-71)

„Zatím se změnila pouze jediná věc. Cítil se svobodný vůči své minulosti a vůči tomu, co ztratil. Chtěl už jen to sevření, uzavřený prostor v sobě, jasnozřivou a trpělivou vroucnost tváří v tvář světu. Chtěl pouze držet svůj život ve vlastních rukou, jako když se hněte ještě teplý chléb. Jako v těch dvou dlouhých nocích ve vlaku, kdy mohl hovořit sám se sebou a připravovat se k životu. Cucat svůj život jako cukrátko, tvarovat ho, ostřit do špičky a nakonec ho mír rád. To byla celá jeho vášeň. Od nynějška se ve všech projevech života bude usilovně snažit udržet tu přítomnost sebe sama vůči sobě, dokonce i za cenu samoty, která se tak těžce snáší, jak už věděl. Nezradí. Všechna jeho prudkost tomu bude nápomocna a dovede ho až do bodu, kde se setká s jeho láskou v podobě zuřivé vášně žít.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 71-72)

„Stejně jako si člověk musí umět říci dost v umění, stejně jako vždy přijde chvíle, kdy už by se sochař neměl ani dotknout vytesané sochy a kdy umělci vždy poslouží vůle po neinteligenci více než ta nejjemnější vlákna jasnozřivosti, tak je pro dovršení života ve štěstí zapotřebí alespoň minima neinteligence. Kdo neinteligenci nemá, měl by si ji opatřit.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 101)

„Nyní už je možné o jeho životě hovořit. Z té ničivé síly, která ho poháněla vpřed, z prchavé a tvořivé poezie jeho života už zbývala pouze pravda bez příkras, která je opakem poezie. Nyní už věděl, kým vlastně byl ze všech těch lidí, které v sobě měl jako každý na počátku pozemského života, z těch různých bytostí, jejichž kořeny se proplétaly, ale nesplývaly: a ten výběr, který lidem nabízí osud, učinil s odvahou a plným vědomím. V tom spočívalo veškeré jeho štěstí života i smrti. Pochopil, že mít strach ze smrti, kterou pozoroval se zvířecím vzrušením, znamená mít strach i ze života. Strach ze smrti ospravedlňoval neohraničené upínání se ke všemu, co je v člověku živoucího. A všichni, kdo neučinili rozhodující gesto, aby svůj život pozvedli, všichni, kdo se obávali bezmoci nebo ji naopak vynášeli, ti všichni měli strach ze smrti, neboť byla trestem za život, do něhož se nezapojili. Nežili dostatečně, protože nežili nikdy. A smrt jako by byla gestem, jímž cestovateli, marně hledajícímu, kde utišit žízeň, byla navždy odepřena voda. Ale pro jiné byla osudovým, něžným gestem, které maže a popírá, usmívá se na poznání i na vzpouru.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 121-122)

Pád

„Přiznám se vám, že mě tyhle bytosti z jednoho kusu přitahují. Kdo o lidstvu hodně přemýšlel, ať už z povolání nebo z vnitřní potřeby, pocítí nakonec nostalgický stesk po pralidech. Ti aspoň nemívají postranní myšlenky.“ (Camus, Albert: Pád, s. 8)

„Tak prosím, ještě si nadělají spoustu dětí. To mě nepřekvapuje. Vždycky mi připadalo, že naši spoluobčané mají dvě náruživosti: pronášet duchaplné myšlenky a smilnit. Abych tak řekl, stylem ber kde ber. Proto je však ještě nesmíme zatracovat; nejsou v tom výjimkou, celá Evropa je stejná. Někdy přemýšlím o tom, co o nás řeknou v budoucnosti historikové. O našem moderním člověku jim bude stačit jediná věta: smilnil a četl noviny. Dovolil bych si tvrdit, že touto výstižnou definicí bude celý námět vyčerpán.“ (Camus, Albert: Pád, s. 9)

„Odtud se kolem židovské čtvrti dostanete na ty krásné třídy, kudy proudí tramvaje ozdobené květy a halasící hřmotnou hudbou. Váš hotel je na jedné z těch tříd, na Damraku. Až po vás, prosím. Já bydlím v židovské čtvrti, vlastně spíš to bývala židovská čtvrť, než ji naši hitlerovští bratránkové vyklidili. Představte si toho čištění! Pětasedmdesát tisíc Židů deportovali nebo vyvraždili, to přece je úklid jak při stěhování. Obdivuji se takové přičinlivosti, té metodické houževnatosti! Kdo nemá charakter, musí si zvolit metodu. Tady se bezesporu osvědčila úžasně, a tak bydlím na místě jednoho z nejvelkolepějších zločinů v dějinách.“ (Camus, Albert: Pád, s. 11-12)

„Zítra na shledanou, vážený pane a milý krajane. Ne, teď už nezabloudíte; u tohohle mostu vás opustím. V noci nikdy přes most nechodím. Kvůli jakémusi slibu. Co kdyby někdo skočil do vody. Máte pak na vybranou, buď skočíte za ním, abyste ho vylovil, a když je zima, vydáváte se všanc těm nejhorším následkům! Nebo ho tam necháte, a přízraky utopenců někdy vyvolají zvláštní druhy kostižeru. Dobrou noc! Co říkáte? Ty dámy ve výkladních skříních? Jenom sen, milý pane, laciný sen o cestě do Malajska! Ty ženy se voní kořením. Když vstoupíte, stáhnou záclony a plavba začíná. Na nahá těla sestupují bůžkové a ostrovy se jako šílenci řítí od břehů pod rozevlátými kadeřemi palem ve větru. Zkuste to.“ (Camus, Albert: Pád, s. 14)

„Pozoruji, že vás to překvapilo. Vy jste nikdy nepocítil najednou potřebu sympatie, pomoci, přátelství? Pocítil, samozřejmě. Já jsem se naučil brát zavděk sympatii. Člověk ji najde snáz a kromě toho sympatie k ničemu nezavazuje. Ve vnitřním monologu věta „Spolehněte se na mé sympatie“ bezprostředně předcházela před dodatkem „a teď se můžeme věnovat něčemu jinému“. To je cit jako šitý pro ministerského předsedu: když přejdou katastrofy, opatříte si ho lacino. S přátelstvím to není tak jednoduché. Trvá dlouho, než je získáte, a nezískává se snadno. Ale když už je máte, nezbavíte se ho, musíte s ním počítat. Především si nesmíte představovat, že vaši přátelé vám budou telefonovat, jak by se slušelo, každý večer, jen aby se ujistili, zdali právě ten večer jste se nerozhodl spáchat sebevraždu, nebo jestli prostě jen nepotřebujete společnost, nechcete si někam vyjít. Ani nápad: jestliže zavolají, buďte se jist, že právě ten večer nebudete sám a život se vám bude zdát krásný. K sebevraždě by vás dohnali spíš sami, jen abyste dostál tomu, čím jste podle nich sám sobě povinen. Kéž nás chrání nebesa, aby nás přátelé spatřovali příliš vysoko! A pokud jde o ty, jejichž povinností je nás milovat, o naši rodinu a přízeň (jak skvělý výraz!), to je zas něco jiného. Ti mívají správné slovo vždycky po ruce, a nejčastěji bývá co slovo, to zásah; telefonují, jako když se střílí z pušky. A mají dobrou trefu. Ti Bazainové!
Co prosím? Který večer? Dostanu se k tomu, mějte jen se mnou trpělivost. Ostatně v jistém smyslu tam už jsme, mluvíme-li o příbuzných. Víte, jednou jsem slyšel o člověku, jehož přítele zavřeli a který každou noc spal v pokoji na podlaze, aby si odepřel pohodlí, o něž připravili toho, koho miloval. Kdo, milý pane, bude spát na podlaze kvůli nám? A co já, byl bych toho také schopen? Poslyšte, chtěl bych toho být schopen, a budu. Ano, jednou toho všichni budeme schopni, a to bude naše spása. Ale není to snadné, poněvadž přátelství bývá zapomnětlivé, nebo aspoň bezmocné. Nedokáže to, co chce. Že o to možná přece jen dost nestojí? Že třeba ani nemáme k životu dost velkou lásku? Všiml jste si, že teprve smrt kříší naše city? Jak najednou milujeme přátele, kteří nás právě opustili, nemám pravdu? Jak obdivujeme své učitele, kteří už nepromluví, protože mají ústa plná hlíny! A my z ničeho nic pocítíme úctu, úctu, kterou od nás možná celý život marně očekávali. Ale víte, proč k mrtvým býváme vždycky spravedlivější a šlechetnější? Z prostého důvodu! Jim už nejsme ničím zavázáni. Ponechávají nám svobodu, můžeme si odbýt povinnou vzpomínku mezi koktailem a hezkou milenkou, zkrátka když nemáme nic důležitějšího na práci. Kdyby od nás něco vyžadovali, bylo by to uchovat si jejich památku, jenže naše paměť je krátká. U našich přátel v nás probouzí lásku smrt čerstvá, a přitom bolestná a dojímavá, potrpíme si na vlastní rozechvění a přitom se koneckonců dojmeme i sami nad sebou.
Jednomu svému příteli jsem se většinou vyhýbal. Trochu mě nudil a nadto byl morální. Ale před smrtí se se mnou znovu shledal. Buďte ujištěn, nepromarnil jsem ani den. Když umíral, tiskl mi ruce a byl se mnou spokojen. Jedna žena, která mě příliš často a marně uháněla, měla dost taktu, že také zemřela mladá. Neřekl byste, jaké místo si tím okamžitě dobyla v mém srdci! A co teprve když jde o sebevraždu! Panebože, ta nádherná panika! Telefon zvoní, srdce se rozplývá, věty jsou okázale stručné, ale obtěžkané nevyřčenými city, bolest je přemáhána, a dokonce vystrčí růžky i trochu sebeobviňování.“ (Camus, Albert: Pád, s. 23-25)

„Došel jsem na most des Arts, v té chvíli opuštěný, a díval jsem se na řeku, která se dala v nastalé tmě už jen těžko rozeznat. Přímo proti soše Jindřicha IV. se mi otvíral výhled dolů na ostrov. Cítil jsem, jak se ve mně široce rozlévá vědomí moci a, jak bych to řekl, plnosti, až se mi vzdouvalo srdce. Narovnal jsem se a chystal si zapálit cigaretu, cigaretu smíru, a v té chvíli se za mými zády rozlehl smích. V úžasu jsem se prudce otočil: nebyl tam nikdo. Přistoupil jsem až k zábradlí: žádný člun, žádná loďka. Obrátil jsem se zase k ostrovu a znovu jsem za zády zaslechl smích, trochu vzdálenější, jako kdyby odplouval po proudu. Bez hnutí jsem zůstal na místě. Smích tichl, ale stále ještě jsem ho za sebou zřetelně slyšel, nemohl přicházet odjinud než od vody. V tom okamžiku jsem si všiml, že se mi rozbušilo srdce. Věřte mi, na tom smíchu nebylo nic tajemného, byl to veselý, přirozený smích, skoro přátelský, ubezpečoval, že všechno je na svém místě. Ostatně zanedlouho už nebylo slyšet nic. Vrátil jsem se na nábřeží, zabočil do ulice Dauphine, koupil nepotřebné cigarety. Byl jsem jako omámený, docházel mi dech. Ten večer jsem volal příteli, ale nebyl doma. Rozhodoval jsem se, mám-li jít ven, a vtom se ozval smích pod okny. Otevřel jsem je. Ovšem, na chodníku se vesele loučili nějací mladí lidé. Pokrčil jsem rameny a okna zavřel: koneckonců čekal na mě na stole k prostudování jeden případ. Zašel jsem do koupelny pro sklenici vody. V zrcadle se na mne usmíval můj vlastní obraz, ale jeho úsměv mi připadal dvojaký...“ (Camus, Albert: Pád, s. 28-29)

Můj život neměl jinou kontinuitu než ona já-já-já, ze dne na den. Ze dne na den ženy, ze dne na den neřest nebo ctnost, ze dne na den jako pes, ale každý den a vždycky já, pevně na svém místě. Vyplouval jsem tak na hladinu života, alespoň do jisté míry slovy, nikdy vlastní bytostí. Všechny ty knihy jen tak tak přečtené, přátelé jen tak tak milovaní, města jen tak tak navštívená, ženy jen tak tak svedené! Projevoval jsem činnost, protože jsem se nudil nebo byl roztržitý. Ostatní přicházeli, chtěli se zavěsit, ale nebylo zač, a došlo ke katastrofě. Pro ně. Poněvadž já jsem zapomněl. Nikdy jsem nevzpomínal na nic jiného než na sebe.“ (Camus, Albert: Pád, s. 35)

„Ať je to jak chce, má smyslnost – a jedině o ní se u mne dá mluvit – byla tak živelná, že bych byl i kvůli desetiminutovému dobrodružství zapřel otce a matku, třeba bych toho pak měl i trpce litovat. A nejen to! Především kvůli desetiminutovému dobrodružství, a tím spíš, když jsem měl záruku, že nemá vyhlídky na pokračování. Měl jsem zásady, jistě, například tu, že přítelova manželka je nedotknutelná. Jenomže v takovém případě jsem naprosto upřímně několik dní předtím přátelství s jejich manžely skoncoval. Snad bych tomu neměl říkat smyslnost? Na smyslnosti přece není nic odporného. Buďme shovívaví a nazývejme to vadou, jakousi vrozenou neschopností vidět na lásce něco jiného než to, co se při ní dělá. Byla to celkem vzato vada příjemná. Spolu se schopností zapomínat byla na prospěch mé svobodě. A navíc u mne působila dojmem jakési nedostupnosti a nezdolné soběstačnosti, a tím mi dopomáhala k dalším úspěchům. Právě proto, že jsem romantický nebyl, poskytoval jsem romantice vydatná sousta. Naše přítelkyně totiž mají s Bonapartem to společné, že nepřestávají doufat ve vlastní úspěch tam, kde všichni ostatní selhali.“ (Camus, Albert: Pád, s. 40)

„Podívejte se, už přestalo pršet! Buďte tak hodný a doprovoďte mě domů. Cítím podivnou únavu, ani ne z toho vyprávění, ale když si pomyslím, co vám ještě musím povědět. Ale co! Pár slov postačí, abych v obryse načrtl ten nejdůležitější objev. Ostatně k čemu by bylo třeba víc slov? Má-li socha zůstat nahá, krásné řeči musejí umlknout. Bylo to takhle. Jedné listopadové noci, dva nebo tři roky před tím večerem, kdy se mi zdálo, že slyším za zády smích, jsem přecházel přes most Royal na levý břeh, ke svému bytu. Byla jedna hodina po půlnoci, padal drobný déšť, spíš mrholilo, a tak chodci, beztak řídcí, spěchali domů. Odcházel jsem od přítelkyně, která už jistě spala. Chůze mě těšila, byl jsem trochu zkřehlý, tělo ukonejšené, zavlažované krví hebkou jako ten déšť. Na mostě jsem procházel za zády postavy, která se opírala o zábradlí a snad se dívala na hladinu. Bylo jí vidět mezi tmavými vlasy a límcem pláště jen šíji, svěží a zvlhlou, a ta ve mně vzbudila něhu. Po krátkém zaváhání jsem přece jen pokračoval v chůzi. Na konci mostu má cesta vedla po nábřeží směrem k bulváru Saint-Michel, kde byl můj byt. Asi po padesáti metrech jsem zaslechl šum, v nočním tichu děsivý i na tu vzdálenost, šum těla padajícího do vody. Strnul jsem jako přikovaný, ale neotočil jsem se. Skoro hned na to bylo slyšet výkřik, a ten se několikrát opakoval a vzdaloval po proudu, pak náhle utichl. V nenadálé ztuhlé noční tmě se rozlehlo ticho, připadalo mi nekonečné. Chtěl jsem běžet a nehýbal jsem se. Myslím, že mě chlad a hrůza roztřásly. Říkal jsem si, že je třeba rychle něco dělat, ale tělo mi sevřela nepřekonatelná ochablost. Už si nepamatuji, na co všechno jsem tehdy myslel. „Příliš pozdě, příliš daleko...“ nebo něco takového. Pořád jsem jen nehybně naslouchal. A pak drobnými kroky, v dešti, jsem odešel. Nikomu jsem nic nehlásil.“ (Camus, Albert: Pád, s. 46-47)

„A potom, řeknu vám to rovnou, mám život rád, to je má skutečná slabost. Mám ho tak rád, že si nedovedu představit nic, co k němu nepatří. Taková lačnost má v sobě něco plebejského, nezdá se vám? Aristokrat si sebe i svůj život představuje vždycky trochu z odstupu. Když zemřít musí, zemře, a spíš se zlomí než ohne. Ale já hřbet sehnu, protože se mám pořád rád. Poslyšte, po tom všem, o čem jsem vám vyprávěl, co asi myslíte, že jsem měl za pocity? Že jsem si byl hnusný? Ani nápad, hnusili se mi především ti druzí. Samozřejmě, znal jsem svoje chyby a litoval jsem jich. Jenomže i potom jsem na ně zapomínal s chvályhodnou otrlostí. Zato soud nad druhými se konal v mém srdci bez přerušení dál. Asi vás to zaráží, co? Asi myslíte, že v tom není logika? Ale o to nejde, aby byl člověk jen a jen logický. Jde o to, abyste proklouzl, a hlavně, ano, hlavně abyste ušel soudu. Tím nemyslím ujít trestu. Trest bez soudu je přece snesitelný. Krom toho nese jméno, které zaručuje naši nevinu: neštěstí. To ne, jde naopak právě o to, ujít soudu, vyhnout se tomu, aby vás ustavičně soudili, soudili bez vynesení rozsudku.“ (Camus, Albert: Pád, s. 50-51)

„Něco takového žádný člověk nesnese (leda ti, kteří nežijí, mudrci). A jedinou odvetou je zlomyslnost. Lidé tedy spěchají soudit, aby nebyli souzeni sami. Proč by ne? Nejpřirozenější lidská myšlenka, zrozená v člověku bezděčně a jakoby z jeho nejvlastnější podstaty, je přesvědčení o vlastní nevinnosti. Touhle myšlenkou se všichni podobáme onomu maličkému Francouzovi, který v Buchenwaldu neústupně trval na tom, že podá odvolání u písaře, také vězně, u něhož se registrovali noví příchozí. Odvolání? Písař i ti ostatní se smáli: „To není k ničemu, kamaráde. Tady se neodvolává.“ „Ale u mne jde o něco jiného, pane, rozumíte,“ pravil maličký Francouz, „můj případ je výjimečný. Já jsem nevinen!“
My všichni jsme výjimečné případy. Všichni se chceme proti něčemu odvolat! Každý si přeje být nevinen, stůj co stůj, i kdyby se kvůli tomu muselo obžalovat celé lidstvo a nebesa. Uděláte jen nevalnou radost člověku, kterému budete blahopřát, s jak chvályhodnou péčí a úsilím se dopracoval ke své inteligenci a velkomyslnosti. Zato se jistě rozzáří, budete-li obdivovat jeho vrozenou ušlechtilost. Když na druhé straně řeknete zločinci, že jeho přestupek nepochází z jeho přirozenosti ani charakteru, ale z neblahých okolností, bude vám za to bouřlivě vděčný. Během obhajoby si dokonce vybere právě tenhle okamžik, aby se rozplakal. A přece v tom není žádná zásluha, jestliže je člověk vrozeně čestný nebo inteligentní. Zrovna tak nikdo jistě neodpovídá za své činy o to víc, že je zločincem od přírody, a nikoli vlivem okolností. Ale ti filutové mají zálusk na výrok milosti, to znamená neodpovědnosti, a bez ostychu se odvolávají na vrozené založení a vymlouvají na okolnosti, třeba si jedno odporuje s druhým. Důležité je, aby si zachovali svou nevinnost, aby na jejich vrozenou ctnost nepadl ani stín pochyby a aby jejich přečiny, spáchané vlivem nahodilého neštěstí, byly vždycky prozatímní. Jak už jsem řekl, jde o to, ujít soudu. Poněvadž se mu ale jen těžko uniká a také je choulostivé chtít na ostatních, aby jedním dechem obdivovali i omlouvali něčí charakter, všichni se snaží zbohatnout. Proč? Uvažovali jste někdy o tom? Ovšemže kvůli moci. Ale především proto, že bohatství vás chrání před okamžitým soudem, odvede vás z davu v podzemní dráze a usadí do chromované karoserie, izoluje vás v rozlehlých zahradách, spacích vozech, luxusních kabinách. Bohatství, vážený příteli, ještě neznamená zproštění, jen odklad, ale i ten přijde vždycky vhod...“ (Camus, Albert: Pád, s.53-54)

„Když jsem takovéhle šarmantní výstřednosti opakoval víckrát, podařilo se mi nanejvýš trochu zmást veřejné mínění. Ani dost málo jsem je neodzbrojil, a hlavně jsem neodzbrojil sám sebe. Údiv, který se obvykle zračil na tvářích posluchačů, jejich trochu zamlklé rozpaky, dost podobné těm, které teď projevujete vy – ne, prosím, neprotestujte – mi nepřinesly sebemenší uklidnění. Jak vidíte, aby se člověk zprostil viny, nestačí, že se obžaluje sám, leda by byl čistý jak beránek. Musí se obžalovat jiným způsobem, který jsem po mnohaletém úsilí vypracoval a jejž jsem objevil teprve ve chvíli, kdy jsem dopadl až na dno. Do té doby kolem mne nepřestával šumět smích a já nadarmo podnikal bezhlavé pokusy připravit ho o tu blahovolnou, bezmála něžnou přívětivost, z níž se mi dělalo nevolno.“ (Camus, Albert: Pád, s. 62)

„Ale to jsou tíž rackové , kteří křičeli a vyzývali už na Atlantiku, tehdy, když jsem definitivně pochopil, že nejsem uzdraven, že stojím věčně v šachu a že se s tím musím vyrovnat. Konec životu na výsluní, ale také konec zlosti a otřesům. Bylo třeba se podrobit a uznat svou vinu. Bylo třeba žít v temnici. Tyhle středověké podzemní kobky asi neznáte. Obyčejně vás v ní zapomněli doživotně. Ta kobka se od ostatních lišila důmyslnými rozměry. Byla tak nízká, že jste se nemohl postavit, a tak krátká, že jste si nemohl lehnout. Musel jste se zaklínit a žít v diagonále; spánek ve svahu, bdění v dřepu. Drahý příteli, tenhle tak prostý vynález byl geniální nápad a rozvážil jsem dobře, co vám říkám. Tou ustavičnou tísní, která mu ochrnovala tělo, se odsouzený každý den učil, že je vinen a že nevinnost znamená radostně se protáhnout. Dovedete si představit v takové kobce člověka, který si navykl na vrcholky a horní paluby? Co říkáte? Že v těch kobkách mohl žít i nevinný? To je nepravděpodobné, nejvýš nepravděpodobné! Tohle by pro mé vývody znamenalo čáru přes rozpočet. Odmítám třeba jen na vteřinu uvažovat o možnosti, že by nevinnost byla přinucena žít s hrbem. Beztak nevinnost nemůžeme osvědčit nikomu, kdežto vinu určitě můžeme dokázat všem. Každý dosvědčuje zločiny všech ostatních, to je má víra a má naděje.“ (Camus, Albert: Pád, s. 70-71)

„Nevěděl jsem, že svoboda není odplata, ani vyznamenání, které oslavujeme při šampaňském. Ale ani dárek, kazetka s pamlsky, po nichž se jen olizujete. Ach právě naopak, je to dřina, dálkový běh, úmorný a v úplné osamělosti. Žádné šampaňské, žádné přípitky ani přátelé s očima něhou zrosenýma. Jste sám v ponurém sále, sám v boxu soudcům na očích, na vás samém spočívá rozhodnutí stihatelné soudem vlastním i porotou těch druhých. A na konci každé svobody čeká ortel; proto tedy je svoboda neúnosné břemeno, zvlášť když trpíte horečkou nebo máte soužení nebo když nikoho nemilujete.“ (Camus, Albert: Pád, s. 84)

„Jenže na pařížských mostech jsem také poznal, že se bojím svobody.“ (Camus, Albert: Pád, s. 86)

„Tak honem, vyprávějte mi, prosím vás, co se vám jednou večer přihodilo na nábřeží Seiny a jak se vám poštěstilo, že jste nikdy nenasadil vlastní život. Proneste sám ta slova, která se mi už celá léta každou noc nepřetržitě ozývají, ať je už konečně vyslovím vašimi ústy: „Ach dívenko, vrhni se znovu do vody, abych měl ještě jednou příležitost zachránit nás oba!“ Ještě jednou! No to by byla ztřeštěnost. Představte si, drahý mistře, že by nás někdo vzal za slovo? A pak je muset dodržet. Brr...! voda jako led! Jen klid, prosím, klid! Nyní je již příliš pozdě, vždycky už bude příliš pozdě. Jaké štěstí!“ (Camus, Albert: Pád, s. 92-93)

Mor

„Doktor Rieux byl nepřipraven zrovna tak, jako byli nepřipraveni naši spoluobčané, a tak je třeba chápat jeho rozpaky. Tak je třeba také chápat, proč byl zároveň znepokojený i optimistický. Když vypukne válka, říkají lidé: „To nebude dlouho trvat, je to příliš hloupé“. A válka také skutečně je, což ovšem nevadí, aby netrvala dlouho. Hloupost je vždy neústupná, všimli bychom si toho, kdybychom nemyslili pořád na sebe. V tomto ohledu byli naši spoluobčané jako všichni ostatní lidé, myslili na sebe, jinými slovy byli lidští, nevěřili na pohromy. Pohroma přesahuje lidskou míru, člověk si tedy řekne, že je pohroma neskutečná, že je to těžký sen, který přejde. Ale on vždy nepřejde a jeden těžký sen k druhému, a jsou to lidé, kteří zajdou, a to především lidé humánní, protože neučinili žádná opatření. Naši spoluobčané neměli větší vinu než jiní, zapomněli pouze na skromnost a myslili, že pro ně je ještě všechno možné; předpokládali totiž, že pohromy jsou nemožné. Hleděli si dál svých obchodů, připravovali se na cesty a měli své názory. Jak by byli mohli pomyslet na mor, který udělal škrt přes budoucnost, cestování i diskuse? Považovali se za svobodné a nikdo nebude nikdy svobodný, pokud budou existovat pohromy.“ (Camus, Albert: Mor, s. 35-36)

„Všichni se naopak ženou za něčím, co ani neznají, ale co jim připadá důležitější než Bůh. Zpočátku, když mysleli, že mor je nemoc jako každá jiná, bylo náboženství namístě. Když však viděli, že je to vážné, vzpomněli si, že je třeba užívat života. Veškerá úzkost, která se jim ve dne zračí na tvářích, se teď, v tom horkém a prašném soumraku, proměňuje v jakousi vytřeštěnou bujarost. V neobratnou nevázanost, jež jako horečka rozpaluje celý národ.
A já jsem zrovna takový jako oni. Ale co! Pro našince smrt nic není. Tuhle událost jsme předvídali.“ (Camus, Albert: Mor, s. 99)

„Nicméně autor nemá v úmyslu přikládat těmto zdravotnickým oddílům víc důležitosti, než opravdu měly. Je pravda, že dnes by asi většina našich spoluobčanů podlehla pokušení a jejich význam by zveličovala. Autor je však spíš v pokušení se domnívat, že přikládáme-li ušlechtilým činům příliš mnoho důležitosti, vzdáváme tím koneckonců nepřímou a velkou poctu zlu. Potom se totiž zdá, že krásné skutky mají takovou cenu jen proto, že jsou vzácné a že daleko častějšími pohnutkami lidských činů jsou zloba a lhostejnost. Tenhle názor autor nesdílí. Zlo, které na světě je, pochází téměř vždycky z nevědomosti, a dobrá vůle, není-li osvícena poznáním, může nadělat stejné pohromy jako zloba. Lidé jsou spíš dobří než špatní, ale o to po pravdě nejde. Jsou více nebo méně nevědomí a tomu se říká ctnost nebo neřest, přičemž nejzoufalejší neřest je nevědomost, která si myslí, že ví všechno a osobuje si pak i právo vraždit. Duše vraha je slepá, a bez jasného a pronikavého pohledu na věci není ani pravé dobroty, ani velké lásky.“ (Camus, Albert: Mor, s. 107)

„Zvykli si už snad naši spoluobčané, či alespoň ti, kdo odloučením nejvíc trpěli? Toto tvrzení by nebylo úplně správné. Přesnější bude, když řekneme, že trpěli duševní a fyzickou vyprahlostí. Na začátku moru si velmi živě vzpomínali na bytost, kterou ztratili, a bylo jim to líto. Ale i když si velmi přesně vybavovali milovanou tvář, její úsměv, určitý den, který jim dodatečně připadal šťastný, hůře si už dovedli představit, co ten druhý asi dělá v okamžiku, kdy na něho vzpomínají, a k tomu v končinách tak vzdálených. Zkrátka v té době měli sice paměť, ale nepostačující fantazii. V druhém stádiu ztratili i paměť. Ne že by tu drahou tvář zapomněli, ale – a to je totéž – ta tvář ztratila maso a krev, neviděli ji už ve svém nitru. A jestliže si v prvých týdnech ještě naříkali, že ve věcech lásky mají co dělat už jen se stíny, časem si všimli, že i ty stíny se mohou ještě víc odhmotnit, ztratit i ty bledé barvy, které jim uchovávala vzpomínka. A na samém konci tohoto dlouhého období odloučení si už vůbec nedovedli představit onu intimitu, v které kdysi žili, ani že vedle nich kdysi žila bytost, na kterou si kdykoliv mohli sáhnout rukou.
Z tohoto hlediska vstoupili jednoduše do řádu moru, který byl tím účinnější, čím byl všednější. Nikdo u nás už nebyl schopen velkých citů. Zato každý zakoušel pocity jednotvárnosti. „Už aby to skončilo,“ říkali naši spoluobčané, protože v době pohrom je běžné, že si lidé přejí, aby kolektivní utrpení skončilo, a protože si opravdu přáli, aby to skončilo. Ale říkali to bez počátečního zápalu a bez citového vzruchu, uvádějíce těch několik ubohých důvodů, které nám zůstaly ještě jasné. Po velkém a divokém rozmachu prvních týdnů následovalo otupení, které bychom jen omylem mohli považovat za rezignaci, nicméně to byl určitý druh provizorního souhlasu.
Naší spoluobčané se umoudřili, přizpůsobili se, jak se říká, protože jiného východiska nebylo. Samozřejmě že vědomí neštěstí a utrpení měli pořád, ale nepociťovali už jeho drásavý osten.“ (Camus, Albert: Mor, s. 146-147)

„Od té doby vím, že tomuto světu už nejsem nic platný a že od chvíle, kdy jsem odmítl zabíjet, jsem se odsoudil k definitivnímu exilu. Dějiny budou dělat jiní. Vím taky, že nejsem schopen soudit ty druhé. Chybí mi totiž jedna vlastnost, abych mohl dělat řádného vraha. Nemám proč se nějak vyvyšovat. Ale teď jsem se smířil s tím, čím jsem, naučil jsem se skromnosti. Říkám jenom, že na světě jsou pohromy a oběti a že je nutné odmítnout, pokud je to možné, být na straně pohromy. Snad se vám to bude zdát trochu prosté a já nevím, zda je to prosté, ale vím, že je to pravda. Slyšel jsem tolik úvah, které mi málem popletly hlavu a které dostatečně popletly hlavu jiným a přiměly je k souhlasu s vraždou, že jsem nakonec pochopil, že veškeré neštěstí lidstva pochází z toho, že lidé nedovedou mluvit jasnou řečí. Rozhodl jsem se proto mluvit a jednat jasně, abych se dostal na správnou cestu. A proto říkám, že jsou pohromy a oběti, a nic víc. A jestli se stanu sám pohromou, jen proto, že toto říkám, je to aspoň proti mé vůli. Snažím se být nevinným vrahem. Vidíte, že si nedělám velké ambice.
Samozřejmě by bylo dobré, kdyby tu byla ještě třetí kategorie, kategorie opravdových lékařů, ale s tímto druhem lidí se nesetkáváme často a je to jistě velmi těžké. Proto jsem se rozhodl postavit se vždy a všude na stranu obětí, abych zmírnil škody. Uprostřed obětí mohu aspoň hledat cestu, jak dojít k třetí kategorii, to jest k smíru.“ (Camus, Albert: Mor, s. 202-203)