Není jisté, jestli štěstí, které přišlo pozdě, když už člověk nemiluje, je totéž štěstí, jehož nedostatek kdysi těžce nesl(Hledání ztraceného času 9)

„Ponecháme si vylíčení různých podob zármutku k příležitosti jedné pozdější lásky a řekneme teď, že první druh zármutku je nekonečně méně krutý než druhý. Souvisí to s tím, že naše představa osoby, žijící stále v nás, je zkrášlena aureolou, kterou jí neváháme přiznat, je poznamenána ne-li častou vlídností naděje, pak aspoň klidem neustálého smutku. (Ostatně je hodno povšimnutí, že podoba osoby, která nám působí utrpení, zaujímá málo místa v komplikacích, jež zhoršují milostný zármutek, prodlužují jej a zabraňují jeho vyléčení, podobně jako je příčina některých chorob nepřiměřená horečkám, které vyvolává, a pomalému přechodu nemoci do rekonvalescence.) Jestliže je však představa milované osoby obvykle ozářena optimistickým chápáním, bývá tomu jinak u oněch zvláštních vzpomínek, zlých řečí, nepřátelského dopisu (dostal jsem takový jen jeden, byl od Gilberty); člověk by řekl, že ta osoba je sama přítomna v oněch již tak omezených zlomcích a dosáhla moci, jako zdaleka nemá v obvyklé představě, kterou si o její povaze vytváříme. Je to tím, že jsme o dopise nerozjímali jako o obraze milované bytosti v melancholickém klidu lítosti; četli jsme ho ve strašlivé úzkosti, jíž nás svíralo nečekané neštěstí. Tento druh útrap se vytváří jinak; přicházejí zvenčí a došly nám k srdci cestou nejkrutějšího soužení. Obraz své přítelkyně považujeme za dávný a věrohodný, ale ve skutečnosti jsme ho nejednou předělávali. Krutá vzpomínka, ta není současnicí onoho opravovaného obrazu, pochází z jiné doby, je jedním ze vzácných svědků hrozné minulosti. Avšak tato minulost i nadále existuje, vyjma v nás, protože se nám zlíbilo nahradit ji nějakým kouzelným zlatým věkem, rájem, kde se všichni smíří; proto jsou ty vzpomínky, ty dopisy připomínkou skutečnosti a měly by nás náhlou bolestí, již vzbuzují, upozorňovat, jak velmi jsme se od ní vzdálili v šílených nadějích svého každodenního očekávání. Neznamená to, že ta skutečnost musí zůstat vždy stejná, třebaže se to někdy stává. V našem životě se najde dost žen, s nimiž jsme se nesnažili znovu setkat a které na naše nijak chtěné mlčení docela přirozeně odpověděly také mlčením. Jenže u těchto žen, které jsme nemilovali, jsme nepočítali léta strávená daleko od nich, a uvažujeme-li o účinnosti odloučení, nepřihlížíme k tomuto příkladu, který by ji popíral, podobně jako lidé věřící v předtuchy nepřihlížejí k případům, kdy se u nich nesplnily.
Ale odloučení přece jen působit může. Touha a chuť znovu se s námi setkat se obnoví nakonec i v srdci, které nás zapírá. Žádá to jen čas. Ale naše nároky na čas nejsou méně přemrštěné než ty, které si klade srdce, aby se změnilo. Především je čas právě to, co nejtíž dáváme, neboť naše utrpení je kruté a máme naspěch, abychom se dočkali jeho konce. A toho času, který jiné srdce potřebuje, aby se změnilo, využije ke změně i naše srdce, takže až se cíl, k němuž jsme směřovali, stane dostupným, přestane pro nás být cílem. Ostatně sama myšlenka, že dostupný bude a že není štěstí, jehož bychom nakonec nedosáhli, až už pro nás štěstím nebude, ta myšlenka obsahuje část, ale jen část pravdy. Štěstí se dostaví, až k němu budeme lhostejní. Avšak právě tato lhostejnost nás učinila shovívavějšími a dovoluje nám mít retrospektivně za to, že nám bylo uloupeno v době, kdy by se nám bylo možná zdálo značně neúplné. Člověk nebývá ani příliš dobrým posuzovatelem, jde-li o něco, oč nedbá. Vlídnost bytosti, kterou již nemilujeme, připadá naší lhostejnosti přehnaná, ale snad by byla zdaleka nestačila naší lásce. Slyšíme něžná slova, návrh schůzky, a myslíme na požitek, který by nám byly přinesly, ne na všechna další slova, jež měla podle našich přání následovat a jejichž pronesení bychom byli svou dychtivostí možná zabránili. A tak není jisté, jestli štěstí, které přišlo příliš pozdě, když z něho člověk nemůže mít požitek, když už nemiluje, je tak docela totéž štěstí, jehož nedostatek kdysi tak těžce nesl. To by mohla posoudit jediná osoba: naše tehdejší já; to tu již není; a kdyby se vrátilo, jistě by to stačilo, aby štěstí zmizelo, ať totožné či ne.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času II. Ve stínu kvetoucích dívek, s. 184-185)

Jedna miska je zatížena touhou neznelíbit se,nezdát se příliš pokorný bytosti,kterou milujeme; v druhé misce je utrpení (Hledání ztraceného času 8)

„Procházel jsem jedním z oněch shluků obtížných okolností, před jakými se obyčejně každý člověk několikrát v životě octne, a jimž nečelí pokaždé, tedy v každém věku, stejně, i když se nezměnila jeho povaha – povaha sama, vytvářející naše lásky a skoro i ženy, které milujeme, ba snad také jejich chyby. V takových chvílích je náš život rozštěpen a jakoby rozdělen na vahách do dvou protilehlých misek, v nichž je celý obsažen. Jedna miska je zatížena naší touhou neznelíbit se a nezdát se příliš pokorný bytosti, kterou milujeme, aniž se nám daří jí rozumět, kterou však necháváme trochu stranou, poněvadž to máme za účelnější, aby se nepovažovala za nepostradatelnou, což by ji od nás odvrátilo; v druhé misce je utrpení – nikoli místně omezené ani částečné –, které nemůže být uklidněno jinak, než když se vzdáme úmyslu zalíbit se jí a úmyslu přesvědčit ji, že se bez ní můžeme obejít, a když k ní půjdeme. Ať někdo odebere z misky, na níž je hrdost, částečku vůle, kterou ze slabosti nechal věkem opotřebovat, ať přidá na misku, kde je zármutek, získané tělesné utrpení, jemuž dovolil, aby se zhoršilo, a místo odvážného řešení, které by převažovalo ve dvaceti letech, nás v padesáti poníží druhé, bez dostatečné protiváhy příliš ztěžklé. Tím spíš, že situace se opakují, ale zároveň mění, a je tedy možné, že člověk uprostřed nebo ke konci života prokáže sám sobě ochotně zhoubnou službu tím, že zkomplikuje lásku podílem zvyku, jaký mladiství věk nezná, neboť ho zdržuje příliš mnoho jiných úkolů a je tedy méně volný.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času II. Ve stínu kvetoucích dívek, s. 146-147)

Ani mně se nedařilo porozumět svému štěstí (Hledání ztraceného času 7)

„Je jisté, že při tak dokonalých shodách, když se skutečnost přesně srovnává a kryje s tím, po čem jsme dlouho toužili, tu před námi ta skutečnost úplně schovává náš vytoužený cíl, splývá s ním, jako když se položí na sebe dva stejné obrazce, takže tvoří jen jeden, kdežto my bychom chtěli – abychom dali své radosti plný smysl – zachovat všem stupňům své touhy právě ve chvíli, kdy jí dosahujeme – a abychom měli větší jistotu, že jsou to skutečně ony –, kouzlo nedotknutelnosti. A mysl ani nemůže rekonstruovat dřívější stav, aby ho srovnala s novým, poněvadž nemá již volné pole: je tu naše nové poznání, vzpomínka na první nenadálé chvíle, výroky, které jsme slyšeli, to vše brání přístupu k našemu vědomí a ovládá mnohem silněji činnost naší paměti než naší obraznosti, takže to spíš než na podobu naší budoucnosti, stále ještě volnou, působí zpětně na naši minulost, kterou již nemůžeme vidět bez přihlédnutí k těmto novým dojmům. Mohl jsem celá léta myslet, že má návštěva u paní Swannové je mlhavá chiméra a nikdy se nepromění ve skutečnost; když jsem u ní pobyl čtvrt hodiny, stala se mlhavou a chimérickou doba, kdy jsem ji neznal, jako možnost, kterou zničilo uskutečnění jiné možnosti.Jak bych byl mohl ještě snít o jídelně jako o nepředstavitelném místě, když jsem se nemohl v duchu ani hnout, abych nenarazil na nezničitelné paprsky, které za sebou vyzařoval donekonečna, až do mé nejdávnější minulosti, humr „á l´américaine“, jehož jsem před chvílí jedl? A Swann asi pozoroval, co se týče jeho samého, něco obdobného: neboť byt, kde mě přijímal, mohl být považován za místo, kdy splynul a shodl se se skutečností nejen ideální byt zplozený mou představivostí, ale ještě další, který mu Swannova žárlivá láska, stejně vynalézavá jako mé sny, kdysi tak často kreslila, ten vytoužený jeho a Odettin společný byt, připadající mu tak nedostižný třeba toho večera, kdy si přivedla jeho a Forchevilla, aby u ní vypili oranžádu; a zařízení jídelny, kde jsme obědvali, bylo pro něho tím nečekaným rájem, v němž si kdysi nemohl bez vzrušení představit sebe sama, jak se ptá jejich stolníka: „Je paní už připravena?“ – slova, která jsem ho teď slyšel pronášet trochu netrpělivě, ale zároveň s přízvukem jisté uspokojené samolibosti. Stejně jako to patrně nedovedl Swann, ani mně se nedařilo porozumět svému štěstí; když sama Gilberte jednou zvolala: „Kdo by to byl řekl, že holčička, na kterou jste se beze slova díval, jak si hraje na čáru, bude vaše velká přítelkyně a že k ní budete každý den chodit, kdykoli se vám zachce!“, mluvila o změně, kterou jsem sice musel zvenčí uznat, ale vnitřně jsem se jí nezmocnil, poněvadž se skládala ze dvou stavů, na něž jsem nedovedl myslet zároveň, aniž by se od sebe přestaly odlišovat.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času II. Ve stínu kvetoucích dívek, s. 103-104)

Za to, že jsem dovedl jen postupně milovat vše, co mi nabízela, neměl jsem ji nikdy celou: podobala se životu (Hledání ztraceného času 6)

„Ostatně nejčastěji jsme nezůstávali doma a chodili jsme na procházky. Někdy, než se šla obléknout, usedla paní Svannová ke klavíru. Její krásné ruce vystupovaly z růžových nebo bílých, často také velmi živě zbarvených rukávů jejích krepdešínových domácích šatů, prsty se kladly na klavír s touž melancholií, jaká byla v jejích očích a nebyla v jejím srdci. V jednom z těch dnů se stalo, že mi zahrála část Vinteuilovy sonáty s onou krátkou větou, kterou míval Swann tak rád. Ale poslouchá-li člověk poprvé trochu složitou hudbu, často neslyší nic. Když jsem později vyslechl tu sonátu ještě dvakrát nebo třikrát, uvědomil jsem si přesto, že ji dobře znám. Není to nesprávné, říkáme-li „slyšet poprvé“. Kdyby člověk při prvním poslechu skutečně, jak se domnívá, nic nerozeznal, byl by druhý a třetí poslech totéž co první a nebylo by důvodu, aby člověk při desátém rozeznal něco víc. Zdá se tedy, že to, co nám poprvé chybí, není porozumění, ale paměť. Neboť naše paměť je v poměru ke komplexnosti vjemů, jimž při naslouchání čelíme, nepatrná, je krátká jako paměť člověka myslícího ze spaní na tisíc věcí a hned na ně zase zapomínajícího nebo člověka napolo zdětinštělého, který si za minutu již nepamatuje, co se mu řeklo. Paměť není schopna podat nám okamžitě vzpomínku na tyto mnohonásobné vjemy. Avšak ta vzpomínka se v ní ponenáhlu vytváří u děl, která člověk dvakrát nebo třikrát slyšel – jsme jako ten školák, který si před spaním několikrát přečte lekci, o níž si myslí, že ji neumí, a pak ji ráno najednou odříká nazpaměť. Jenže já až do toho dne o té sonátě vůbec neslyšel a tam, kde Swann a jeho žena rozeznávali zřetelnou větu, byla taková věta mému jasnému vnímání tak vzdálena jako jméno, na něž se člověk pokouší upamatovat, ale nalézá na jeho místě jen nicotu, nicotu, z níž za hodinu, když už na to nemyslí, samy sebou naráz vyskočí marně hledané slabiky. A člověk si nejen hned nezapamatuje opravdu vzácné skladby, ale i uvnitř nich, a to se mi stalo u Vinteuilovy sonáty, nejprve vnímá méně krásné části. A tak od chvíle, kdy mi z ní paní Swannová zahrála nejproslulejší větu, mýlil jsem se nejen v domněnce, že se v sonátě už nic víc pro mne neskrývá (což způsobilo, že jsem se dlouho nesnažil znova ji slyšet, a byl jsem v tom tak pošetilý jako lidé, kteří už neočekávají překvapení při pohledu na benátského Svatého Marka, protože znají z fotografie tvar jeho kopulí). Ba co víc, dokonce když jsem vyslechl celou sonátu od samého začátku, zůstávala pro mne skoro celá neviditelná, jako nějaká stavba zastřená vzdáleností nebo mlhou, takže se z ní dají nejasně zahlédnout jen některé části. Z toho ta melancholie v poznání podobných skladeb jako vůbec všeho, co se uskutečňuje v čase. Když se mi odhalilo to, co je ve Vinteuilově sonátě nejskrytější, začínalo mi unikat, vyhýbat se mi, odplaveno návykem z dosahu mé citlivosti, to, co jsem rozeznával a čemu jsem dával přednost na počátku. Za to, že jsem dovedl jen postupně milovat vše, co mi sonáta nabízela, neměl jsem ji nikdy celou: podobala se životu. Tak klamná jako život však taková mistrovská díla nejsou, a proto nám zpočátku nedávají to, co mají nejlepšího. Ve Vinteuilově sonátě jsou krásy, které člověk nejprve objeví, zároveň krásami, které ho nejrychleji unaví, a oboje má bezpochyby stejnou příčinu, že se méně liší od toho, co už znal. Ale když se tyto krásy vzdálí, zbývá nám k obdivu některá věta, kterou nám její uspořádání, tak nové, že jsme ji nejprve slyšeli jen jako změť tónů, nedovolilo rozeznat a pochopit; tu právě ona, kolem níž jsme každý den chodili a netušili to, ač pro nás byla připravena, ta, která se jedině z moci své krásy stala neviditelnou a zůstala neznámá, ta k nám přichází poslední. Ale my ji taky opustíme až naposledy. A budeme ji milovat déle než ostatní, poněvadž nám déle trvalo zamilovat si ji. Ostatně doba, kterou jednotlivec potřebuje – jako jsem ji potřeboval já u této sonáty –, aby vnikl do trochu hlubšího díla, je pouhé perspektivní zkrácení a jakoby symbol let, někdy i staletí, která uplynou, než si obecenstvo oblíbí opravdu mistrovské dílo. Proto také si asi geniální tvůrce říká, aby si ušetřil zneuznání davu, že současníkům chybí potřebný odstup, že díla napsaná pro budoucí pokolení by měla číst jen tato pokolení jako některé obrazy, které se příliš zblízka špatně posuzují. Ale ve skutečnosti je každá zbabělá opatrnost, snažící se vyhnout nesprávným soudům, marná, neboť takové soudy jsou nevyhnutelné. Je-li geniální dílo málokdy hned obdivováno, je tomu tak proto, že ten, kdo je napsal, je mimořádný člověk, že se mu málokdo podobá. Právě jeho dílo samo zúrodní vzácné duchy schopné je pochopit, způsobí jejich růst a zmnoží jejich počet. Právě Beethovenovy kvartety (kvartety číslo XII, XIII, XIV a XV) potřebovaly padesát let, aby dosáhly zrození, rozšíření obecenstva Beethovenových kvartetů a uskutečnily tím jako všechna mistrovská díla pokrok, ne-li v hodnotě umělců, aspoň v okruhu posluchačů hudby, v okruhu skládajícím se dnes ve velké míře z lidí, kteří se v době, kdy mistrovské dílo vyšlo, prostě nenašli, tedy z lidí schopných to dílo milovat. Čemu se říká potomstvo, je potomstvo díla. Je nutné, aby dílo samo stvořilo své potomstvo (pro zjednodušení necháváme stranou génie, kteří mohou v témž období souběžně připravovat pro budoucnost lepší obecenstvo, z něhož budou mít prospěch jiní géniové než oni). Kdyby tedy dílo zůstalo skryto a bylo známo jen potomstvu, toto potomstvo by pro to dílo nebylo potomstvem, nýbrž základní skupinou současníků, kteří žili prostě o padesát let později. Proto je také třeba, aby umělec – a to udělal Vinteuil –, chce-li, aby dílo našlo svou cestu, vrhl je tam, kde je dost hloubky, do plné a vzdálené budoucnosti. A přece, je-li nepřihlížet k budoucím časům, skutečné perspektivě mistrovských děl, chybou špatných soudců, je přihlížet k nim někdy nebezpečnou úzkostlivostí soudců dobrých. Je jistě snadné podlehnout iluzi obdobné té, která vše, co je na obzoru, uniformizuje, a představovat si, že všechny revoluce, k nimž dosud došlo v malířství nebo hudbě, přece jen respektovaly jistá pravidla a že všechno, co máme bezprostředně před sebou, impresionismus, hledání disonance, výhradné užívání čínské škály, kubismus, futurismus, se nesmírně liší od toho, co předcházelo. Je to tím, že u toho, co předcházelo, si neuvědomujeme, že dlouhá asimilace to všechno pro nás proměnila v materiál sice pestrý, o tom není pochyby, ale celkem vzato stejnorodý, kde Hugo sousedí s Moliérem. Pomysleme na hrubé rozpory, jaké bychom našli – kdybychom nepřihlíželi k novým časům a ke změnám, které přinášejí – v některém horoskopu sestaveném za našeho jinošství pro náš zralý věk. Jenže všechny horoskopy nejsou pravdivé a být nucen uměleckým dílem vkládat do celku jeho krásy činitele doby, to přiměšuje k našemu soudu něco tak nejistého, a tudíž i zbaveného skutečné zajímavosti jako každé proroctví, jehož nesplnění nijak neimplikuje podřadnost prorokových duševních schopností, neboť to, co vyvolává k bytí možnosti nebo je z něho vylučuje, nenáleží nutně do kompetence génia; někdo mohl být geniální a nevěřit v budoucnost železnic ani letadel, nebo být velkým psychologem a nevidět neupřímnost milenky nebo přítele, jejichž zradu by předvídal i nejprůměrnější pozorovatel.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času II. Ve stínu kvetoucích dívek, s. 96-99)

"Ze strachu, že budu trpět" (Hledání ztraceného času 5)

„Ale koncert zas pokračoval a Swann pochopil, že nebude moci odejít před koncem nového čísla programu. Trpěl, že zůstává uzavřen mezi těmi lidmi, jejichž hloupost a směšnost se ho dotýkaly tím bolestněji, že nevěděli o jeho lásce, a i kdyby o ní věděli, nebyli by schopni se o ni zajímat ani dělat něco jiného než se jí usmívat jako dětinskosti nebo jí litovat jako šílenství, a tím ho nutili, aby se mu jevila v podobě subjektivního stavu, který existuje jedině pro něho, jehož skutečnost se mu nepotvrzuje žádným vnějším faktem; trpěl hlavně tím – už sám zvuk nástrojů v něm vzbuzoval chuť křičet –, že prodlužoval vyhnanství na tomto místě, kam Odette nikdy nepřijde, kde ji nikdo a nic neznalo, kde byla veskrze nepřítomna.
Avšak pojednou mu bylo, jako by vešla, a toto zjevení mu působilo tak drásavou bolest, že si musel sáhnout k srdci. Housle totiž vystoupily do vysokých tónů a setrvaly tam jako v očekávání, v očekávání, které se prodlužovalo, aniž housle přestávaly ty tóny držet, setrvávaly tam ve vytržení nad tím, že již vidí blížící se předmět svého očekávání, a v zoufalém úsilí vydržet, až přijde, uvítat ho, než skonají, držet mu z posledních zbývajících sil ještě okamžik otevřenou cestu, aby mohl projít, jako když člověk podpírá dveře, které by jinak zapadly. A ještě než Swann stačil pochopit a říci si: „To je ta věta z Vinteuilovy sonáty, to nesmím poslouchat!“ procitly všechny jeho vzpomínky na dobu, kdy do něho byla Odette zamilovaná, vzpomínky, které se mu do toho dne dařilo udržovat neviditelné v hloubi svého nitra; oklamány tím náhlým paprskem z dob lásky myslely, že se ty doby vrátily, vznesly se a zpívaly mu vášnivě, bez slitování s jeho nynější bídou, zapomenuté melodie štěstí.
Místo abstraktních výrazů „doba, kdy jsem byl šťasten“, „doba, kdy jsem byl milován“, které dosud často pronášel, aniž příliš trpěl, neboť jeho rozum do nich uzavřel z jeho minulosti jen domnělé výtažky, které z ní nic neuchovaly, našel teď znova vše, co navždy ustálilo specifickou, prchavou esenci toho ztraceného štěstí; všechno zas viděl, sněžné, kadeřavé plátky chryzantémy, kterou mu hodila do kočáru a kterou si přitiskl na rty – plastická písmena adresy Zlatého domu na dopise, kde četl: „Ruka se mi tak chvěje, že stěží mohu psát“ – její stažené obočí, když mu s výrazem úpěnlivé prosby říkala: „Nebude to trvat moc dlouho, než se mi ozvete?“, cítil pach holičova želízka, kterým si dával upravit „ježka“, zatímco Loredan jel pro mladou dělnici, bouřkové deště, toho jara tak časté, mrazivé návraty v jeho otevřeném kočáře za měsíčního svitu, všechna oka myšlenkových návyků, dojmů z ročních dob, smyslových počitků, které zatáhly řadu týdnů jednolitou sítí, v nichž se jeho tělo cítilo zase zachyceno. V té chvíli ukájel rozkošnickou zvědavost poznáním radostí lidí, kteří žijí láskou. Myslel, že při tom může zůstat, že nebude muset poznat její bolest; jak málo pro něho teď znamenal Odettin půvab vedle té strašné hrůzy, která jej rozšiřovala jako kalné kolo kolem měsíce, vedle té nesmírné úzkosti, že neví v každém okamžiku, co Odette dělá, že není všude a vždy jeho! Běda, pamatoval se na její přízvuk, když kdysi zvolala: „Ale já se s vámi mohu sejít vždycky, já mám vždycky čas!“ Ona, která ho teď už nemá nikdy! Na její zvědavost a zájem o jeho život, na její náruživou touhu, aby jí z laskavosti dovolil do něho proniknout – toho se však v té době bál jako nepříjemného vyrušování; jak ho musela prosit, aby se dal zavést k Verdurinovým; a než připustil, aby ho jednou za měsíc navštěvovala, musela mu připomínat, aby se dal obměkčit, jak krásný to bude život, až si zvyknou scházet se každý den, a těšila se na něj, kdežto on to považoval za pouhou nudnou trampotu, později se jí však ten zvyk zprotivil a nadobro ho zrušila, zatímco pro něj se stal nepotlačitelnou a bolestnou potřebou. Tenkrát netušil, jak měl pravdu, když se ho při třetí schůzce opětně ptala: „Proč mi nedovolíte, abych přišla častěji?“ a on se smíchem galantně odpověděl: „Ze strachu, že budu trpět.“ I teď se bohužel občas stávalo, že mu napsala z restaurace nebo hotelu, jehož adresa byla vytištěna na dopisním papíře; ale ty dopisy ho pálily jako oheň. „To je psáno v hotelu Vouillemont? Proč tam asi šla? S kým? Co se tam dělo?“ Vzpomněl si na plynové hořáky, jak zhasínaly na bulváru des Italiens, když ji proti všemu očekávání potkal mezi stíny bloudícími v té noci, která se mu zdála skoro nadpřirozená a skutečně patřila k tajemnému světu, do něhož se člověk už nikdy nemůže vrátit, když jeho dveře zase zapadly – noci z doby, kdy se ani nemusel v duchu ptát, nebude-li se Odette hněvat, že ji hledal, že ji našel, tak si byl jist, že pro ni není větší radosti než vidět ho a vrátit se s ním domů. A na pozadí toho znova prožitého štěstí spatřil Swann nehybného nešťastníka a bylo mu ho líto, poněvadž ho hned nepoznal, takže musel sklopit oči, aby nebylo vidět, že jsou plné slz. Byl to on sám.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času I. Svět Swannových, s. 279-281)

Byl jako člověk, do jehož života mimojdoucí žena, kterou jen zahlédl, právě vpustila obraz nové krásy (Hledání ztraceného času 4)

„Loňského roku slyšel na večírku nějakou skladbu pro klavír a housle. Nejdřív vychutnával jen hmotnou jakost nástroji vydávaných tónů. A byl to již velký požitek, když pojednou uslyšel pod tenkou, vytrvalou, hutnou a vůdčí linií houslí, jak se tam snaží ve splývavém šplounání rozeznít mnohotvárný, nedělený a lehký klavírní part, tóny narážející na sebe jako slézové čeření vln, které očarovává a změkčuje měsíční svit. Ale v jisté chvíli, aniž mohl jasně rozeznat obrys a pojmenovat, co se mu líbí, snažil se, náhle okouzlen, zachytit hudebné větu nebo harmonii – nevěděl to sám –, která prchala a otvírala mu šířeji duši, jako některé vůně růží, kolující ve vlhkém podvečerním vzduchu, mají schopnost rozšířit naše chřípí. Snad právě proto, že neměl hudebné vzdělání, mohl zakoušet dojem tak zmatený, přesto však jeden z těch, které jsou možná jediné čistě hudební, bezrozměrné, zcela původní, nepřevoditelné do jiných rovin dojmů. Dojem toho druhu je na okamžik takříkajíc sine materia. Tóny, které slyšíme, patrně už směřují k tomu, aby podle své výšky a kvantity pokryly před našima očima plochy různých rozměrů, aby rýsovaly arabesky a dávaly nám pocity šíře, útlosti, stálosti, rozmaru. Ale tóny zanikají, než se v nás tyto pocity dostatečně zformují, aby nebyly zatopeny novými pocity, vzbuzovanými tóny pozdějšími nebo i současnými. Ale ten dojem by i nadále zastíral svou splývavostí a mizením sotva rozeznatelné motivy, které se z něho vynořují, aby se okamžitě zas potopily a ztratily, známé jedině zvláštním požitkem, který přinášejí, nepopsatelné, nezapamatovatelné, nepojmenovatelné, nevyjádřitelné, nebýt toho, že paměť, podobná dělníku budujícímu uprostřed proudu pevné základy, zhotovuje pro nás faksimile těch prchavých vět, dovolující nám srovnávat je s těmi, jež po nich následují, a rozlišovat je. A tak jakmile pominula sladkost Swannova vjemu, paměť mu bez meškání dodala jeho stručný, provizorní přepis, na nějž se mohl podívat, zatímco skladba pokračovala, takže když se týž dojem náhle vrátil, nebyl již nepostižitelný. Představoval si jeho rozsah, symetrické rozvržení, písemný záznam, jeho výrazovou hodnotu: měl před sebou to, co už není čistou hudbou, co je nákresem, architekturou, myšlenkou a co dovoluje hudbu si pamatovat. Tentokrát jasně rozeznal větu zvedající se několik okamžiků nad zvukovými vlnami. Hned mu nabídla zvláštní rozkoše, o nichž neměl ani tušení, než ji uslyšel, než pochopil, že mimo ni by je nikde jinde nemohl poznat, a pocítil k ní jakoby nepoznanou lásku.
Vedla ho volným rytmem nejdřív sem, pak tam, potom jinam k ušlechtilému, nesrozumitelnému a přesnému štěstí. A pojednou v bodu, kam došla a odkud se ji chystal následovat, po chvilkové pauze prudce změnila směr a novým tempem, rychlejším, drobným, melancholickým, stálým a mírným, ho s sebou unášela k neznámým vhledům. Pak zmizela. Vášnivě si přál setkat se s ní potřetí. Skutečně se zas objevila, ale nepromluvila k němu jasněji a rozkoš, kterou mu poskytla, byla dokonce méně hluboká. Když se však vrátil domů, potřeboval ji: byl jako člověk, do jehož života mimojdoucí žena, kterou jen zahlédl, právě vpustila obraz nové krásy, poskytující jeho vnímavosti větší hodnotu, on sám však ani netuší, spatří-li ještě někdy tu, kterou již miluje a o níž nic neví, ani její jméno.
Okamžik se snad zdálo, že tato láska k hudební větě snad uvolní u Swanna možnost jakéhosi omládnutí. Už tak dávno se vzdal úmyslu věnovat život nějakému ideálnímu cíli a omezoval se na uspokojování každodenních potřeb, až myslel, aniž si to kdy přímo přiznal, že už při tom do smrti zůstane. Nadto již nevnímal vznešené myšlenky, takže přestal věřit v jejich realitu, ale nemohl ji ani úplně popřít. Proto si také zvykl uchylovat se k bezvýznamným myšlenkám, které mu dovolovaly nechávat stranou podstatu věci. Podobně jako se v duchu neptal, jestli by nebylo lépe, kdyby vůbec nechodil do společnosti, zato však bezpečně věděl, že když přijal pozvání, musí tam jít, a že nepůjde-li tam ani později, musí tam zanést aspoň vizitku, právě tak se v konverzaci snažil nikdy nevyjádřit vřele své opravdové přesvědčení, ale podávat konkrétní podrobnosti, které mají samy o sobě jistou cenu a dovolují mu nevyslovit svůj názor. Byl krajně přesný, když šlo o kuchařský recept, o datum narození nebo smrti některého malíře, i soupis jeho obrazů. Někdy se však přece dal strhnout, aby vyslovil úsudek o nějakém díle nebo životním názoru, a tu pak mluvil aspoň s ironickým přízvukem, jako by za svými slovy plně nestál. Leč jako se stává některým churavějícím lidem, že u nich kraj, kam přijeli, jiná životospráva, někdy také samovolný a tajemný organický vývoj způsobí náhle značný ústup jejich potíží, takže začnou uvažovat o pozdní možnosti nového, mnohem příjemnějšího života, v nějž už nedoufali, podobně v sobě nalézal Swann ve vzpomínce na hudební větu, kterou kdysi slyšel, a v některých sonátách, které si dal hrát, aby se přesvědčil, neobjeví-li ji v nich, přítomnost oné neviditelné skutečnosti, v níž přestal věřit, a jako by hudba působila na jeho duchovou vyprahlost nějakým magickým vlivem, pocítil znovu touhu a skoro i sílu, aby jí zasvětil život. Ale protože se mu nepodařilo vyzvědět, od koho je slyšená skladba, nemohl si ji opatřit a nakonec na ni zapomněl. Setkal se sice v tom týdnu s několika lidmi, kteří byli jako on na onom večírku, a vyptával se jich; ale několik jich přišlo až po hudbě nebo odešli před ní; jiní tam byli, když se hrálo, ale šli se bavit do jiného salónu a další zůstali, aby poslouchali, avšak neslyšeli víc než první. Co se týče hostitelů, věděli, že to byla nová skladba, kterou zjednaní umělci projevili přání hrát; umělci pak odjeli na turné, takže se Swann víc nemohl dozvědět. Měl dost hudebních přátel, ale třebaže se pamatoval na svůj zvláštní a nesdělitelný požitek při poslechu oné věty a ač viděl před očima tvary, které rýsovala, byl přesto neschopen jim ji zazpívat. Pak na to přestal myslet.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času I. Svět Swannových, s. 173-175)

Mé sny o cestování a lásce byly pouhé okamžiky v jediném a nepotlačitelném tryskání všech mých životních sil (Hledání ztraceného času 3)

„Po této ústřední víře, konající při mé četbě neustálé pohyby zvnitřku ven, směrem k objevení pravdy, přicházely emoce z dějů, na nichž jsem měl účast, neboť ta odpoledne byla nabitější dramatickými událostmi, než bývá často celý život. Byly to události přicházející se v knize, kterou jsem četl; je pravda, že osoby, jež postihovaly, nebyly „skutečné“, jak říkala Františka. Ale všechny city, které nám dává zakusit radost nebo neštěstí skutečné osoby, v nás vznikají prostřednictvím obratu této radosti nebo tohoto neštěstí; důvtip prvního spisovatele románů vězel v pochopení, že poněvadž je v mechanismu našich emocí jediným podstatným prvkem obraz, bude zjednodušení záležející prostě a jednoduše v potlačení skutečných osob znamenat rozhodné zlepšení. Skutečnou bytost, ať s ní sebehloub sympatizujeme, vnímáme z velké části smysly, takže pro nás zůstává neprůhledná a zatěžuje mrtvou vahou naši citlivost, která to nemůže unést. Stihne-li takovou bytost neštěstí, budeme schopni pohnutí jen malou částí celkové představy, již o ní máme; a co je mnohem víc, i ona sama bude s to být pohnuta jen částí své celkové představy o sobě. Objevem romanopisce bylo to, že mu napadlo nahradit části pro smysl neproniknutelné stejným množstvím nehmotných částí, tj. takových, jaké si naši mysl dovede přizpůsobit. Co na tom pak záleží, že se nám jednání a duševní hnutí těchto tvorů nového druhu jeví jako pravá, když jsme je přijali za vlastní, když se rozvíjejí v nás, když ovládají, zatímco horečně obracíme stránky knihy, rychlost našeho dechu a bystrost našeho pohledu? A když nás jednou spisovatel přivedl do toho stavu, v němž je jako ve všech čistě vnitřních stavech každé citové hnutí zdesateronásobeno, v němž nás bude jeho kniha vzrušovat na způsob snu, avšak snu jasnějšího než ty, jaké míváme ve spánku, a který zanechává trvalejší vzpomínku, tu cítíme, že v nás snad hodinu rozpoutává všechna možná blaha a neštěstí, na něž bychom v životě spotřebovali léta, abychom aspoň některá poznali, a z nichž bychom se o nejintenzivnějších ani nedozvěděli, protože se v nás vytvářejí tak pomalu, že je nemůžeme vnímat; (tak se v životě mění naše srdce a je to ta nejhorší bolest; známe ji však jedině v četbě, v obraznosti – ve skutečnosti se mění tak, jako se odehrávají některé přírodní jevy, to jest dost pomalu, abychom, i když můžeme postupně zjistit každý z jeho různých stavů, byli za to ušetřeni samého vědomí změny).
Pak následovala krajina, mému tělu již méně důvěrná, napolo přede mne promítnutá, v níž se odehrával děj a která vykonávala na mé myšlení mnohem větší vliv než druhá, než ta, již jsem měl před očima, když jsem je zvedl od knihy. Tak se mi pro knihu, kterou jsem četl, po dvě léta v horku combrayské zahrady stýskalo po kopcovitém kraji ptotékaném řekami, kde jsem viděl mnoho pil a kde na dně průzračné vody pod trsy rozrazilu hnily kusy dřeva: nedaleko se pnuly podle nízkých zdí hrozny fialových a červenavých květin. A protože sen o ženě, která by mě milovala, byl v mých myšlenkách vždy přítomen, nasákl v těch létech svěžestí proudících vod; a ať jsem si představoval kteroukoli ženu, hned se u ní zjevovaly po obou stranách jako komplementární barvy hrozny fialových a červenavých květin.
Nebylo to jen proto, že obraz, o němž sníme, vždy zůstává poznamenán, zkrásněn a vylepšen odleskem zvláštních barev, které ho náhodou obklopují v našich snech; neboť tyto krajiny z knih, jež jsem četl, pro mne byly jen krajinami podávanými mé obraznosti naléhavěji než ty, které nabízelo mému zraku Combray, ale krajinami jim podobnými. Autorovým výběrem z nich, důvěrou, s níž má mysl šla jeho slovu vstříc jako nějakému zjevení, mi připadaly – dojem, který mi nedával kraj, kde jsem pobýval, hlavně ne naše zahrada, nepůvabný výtvor zahradníkovy korektní fantazie, jímž babička pohrdala – jako opravdová část Přírody, hodná přemítání a zkoumání.
Kdyby mi rodiče byli dovolili, když jsem četl některou knihu, abych navštívil končinu, již popisovala, byl bych si myslel, že jsem v dobývání pravdy nesmírně pokročil. Neboť má-li člověk pocit, že je vždy obklopen svou duší, není ta duše jako nehybné vězení; spíš je jakoby unášen a s ní v neustálém rozběhu, aby ji předehnal, aby dosáhl vnějšího světa, s jakousi sklíčeností, slyší-li kolem sebe stále tutéž zvučnost, která není ozvěnou zvnějška, nýbrž ozvukem vnitřního chvění. Snažíme se nalézt na věcech, které se tím stávají drahocennými, odlesk vržený na ně naší duší; jsme zklamáni, shledáme-li, že se v přirozeném stavu zdají zbaveny kouzla, za něž v naší představě vděčily blízkosti jistých myšlenek; někdy obracíme všechny síly této duše v bystrost, ve skvělost, abychom působili na bytosti, u nichž dobře cítíme, že stojí mimo nás a že je nikdy nedostihneme. Proto také, jestli jsem si vždy představoval kolem milované ženy místa, po nichž jsem tenkrát nejvíc toužil, jestli jsem si přál, aby mi je ona ukazovala a otevřela mi přístup do neznámého světa, nepocházelo to z náhody prosté asociace představ; ne, bylo to tím, že mé sny o cestování a lásce byly pouhé okamžiky – které teď uměle odděluji, jako bych pořizoval průřezy zdánlivě nehybného vodotrysku v různých výškách jeho duhově zbarveného proudu – v jediném a nepotlačitelném tryskání všech mých životních sil.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času I. Svět Swannových, s. 72-74)

Jako duše stále schopné pamatovat, čekat a doufat na zříceninách všeho ostatního (Hledání ztraceného času 2)

„Stejně je tomu s naší minulostí. Snažit se ji přivolat je marná námaha, všechno usilování našeho rozumu je zbytečné. Je skryta mimo jeho moc a dosah v nějakém hmotném předmětu (v emoci, kterou v nás tento hmotný předmět vyvolá), o němž nemáme tušení. Záleží na náhodě, jestli se s tím předmětem, ještě než zemřeme, setkáme či ne.
Už hodně let pro mne z Combray neexistovalo nic, co nebylo divadlem a dramatem mého ukládání k spánku, když jednou v zimě po mém návratu domů matka viděla, že je mi zima, a navrhla mi, abych vypil proti svému zvyku trochu čaje. Nejdřív jsem odmítl a pak jsem si to, nevím proč, rozmyslel. Matka poslala pro jeden z oněch malých baculatých koláčků, kterým se říká madlenky a vypadají, jako by byly dostaly tvar ve žlábkované lastuře. A brzy jsem, sklíčen chmurným dnem a vyhlídkou na smutný zítřek, zvedl k ústům lžičku čaje, v niž jsem nechal změknout kousek madlenky. Ale v témž okamžiku, kdy se doušek promíšený drobty koláče dotkl mého patra, trhl jsem sebou a soustředil se na podivné věci, které se ve mně děly. Zaplavil mě pocit lahodného požitku, izolovaný pocit bez vědomé příčiny. Okamžitě způsobil, že se mi životní převraty staly lhostejnými, pohromy neškodnými, krátkost života klamnou, podobně jako si počíná láska, když mě naplní drahocennou esencí: nebo spíš tato esence nebyla ve mně, nýbrž byla mnou. Přestal jsem se cítit nepatrný, nahodilý, smrtelný. Kde se ve mně vzala ta mocná radost? Cítil jsem, že souvisí s chutí čaje a koláče, ale nekonečně ji přesahuje, nemůže mít stejnou povahu. Kde se bere? Co znamená? Kde ji zachytit? Piji druhý doušek a nenalézám v něm nic víc než v prvním, piji třetí a dává mi trochu méně než druhý. Je čas, abych přestal, zdá se, že účinnosti nápoje ubývá. Je jasné, že pravda, kterou hledám, není v něm, nýbrž ve mně. Vzbudil ji ve mně, avšak nezná ji a může jen doneurčita opakovat se stále menší výrazností totéž svědectví, jemuž nedovedu porozumět a o něž bych ho aspoň rád znova požádal a za chvíli, při rozhodujícím objasnění, je zas našel neporušené pro mne. Odkládám šálek a obracím se do svého nitra. Na něm je najít pravdu. Ale jak? Je to zlá nejistota, kdykoli se naše mysl cítí předstižena sama sebou; kdykoli ona, která hledá, je zároveň i onou neznámou zemí, kde má hledat a kde jí všechna její výzbroj nebude k ničemu. Hledat? Nejen to: stvořit. Má před sebou něco, co ještě není a co jedině ona si může uvědomit a pak to vynést na světlo.
A ptám se v duchu znova, jaký asi byl ten neznámý stav nepřinášející žádný logický důkaz, nýbrž evidentnost blaha, své skutečnosti, před níž vše ostatní bledlo. Chci se pokusit znova ho objevit. Vracím se v představě ke chvíli, kdy jsem okusil první lžičku čaje. Shledávám se s týmž stavem a bez nového vyjasnění. Žádám od své mysli další úsilí, aby ten prchavý dojem ještě jednou vyvolala. A aby nic netříštilo elán, s nímž se ho pokusí znova zmocnit, odstraňuji každou překážku, každou cizorodou myšlenku, chráním svůj sluch i pozornost před zvuky ze sousedního pokoje. Když však cítím, že se má mysl namáhá bez úspěchu, nutím ji naopak, aby přijala rozptýlení, které jsem jí odpíral, aby se zabývala něčím jiným, aby se před posledním pokusem zotavila. Pak před ní podruhé všechno odklidím, znova před ní stavím ještě čerstvou chuť toho prvního doušku a cítím, jak se ve mně zachvívá cosi, co mění polohu, co se chce vznést, něco, co bylo uvolněno ve velké hloubce; nevím, co to je, ale pomalu to stoupá; cítím odpor překonávaných vzdáleností a slyším jejich hukot.
Ano, to, co se tak vzrušeně chvěje v hloubi mého nitra, je patrně obraz, vizuální vzpomínka, spojená s onou chutí a pokoušející se ji vysledovat až ke mně. Zmítá se však příliš hluboko, příliš nejasně, stěží zachycuji neurčitý odlesk, v němž splývá neuchopitelný vír mísících se barev; ale nemohu rozeznat tvar, požádat ho jako jediného možného tlumočníka, aby mi vyložil svědectví své současnice, své nerozlučné družky, chuti, požádat ho, aby mi řekl, o kterou zvláštní příležitost běží, o které období minulosti.
Dorazí až na povrch mého jasného vědomí ta vzpomínka, ta dávná chvilka, kterou přitažlivost totožné chvíle přišla z takové dálky vábit, znepokojovat, rozbouřit v hloubi mého nitra? Nevím. Teď už necítím nic, zastavila se, snad se zas potopila; kdož ví, vynoří se někdy znova ze své tmy? Musím desetkrát znovu začít a sklonit se k ní. A zbabělost, která nás odvrací od každého obtížného úkolu, od každé důležité práce, mi pokaždé radila, abych toho nechal, abych pil svůj čaj a myslel prostě na své dnešní nepříjemnosti, na své zítřejší tužby, které se dají bez námahy přemílat.
A pojednou se mi vzpomínka objevila. Byla to chuť kousku madlenky, který mi v Combray v neděli ráno (protože jsem toho dne nechodil ven před začátkem mše) dávala, namočený do čaje nebo do lipového odvaru, teta Leonie, když jsem jí ráno přišel do jejího pokoje popřát dobré jitro. Pohled na madlenku mi nic nepřipomínal, dokud jsem ji neokusil; snad proto, že jsem je mezitím často vídal na cukrářských policích, aniž jsem je jedl, takže se jejich obraz oddělil od oněch combrayských dob a spojil se s jinými, novějšími; snad proto, že z těchto vzpomínek, tak dlouho opuštěných mimo paměť, nic nepřežilo, všechno se rozpadlo; tvar – také tvar cukrářské škebličky, pod svým přísným a zbožným žlábkováním tak blahobytně smyslné zanikly nebo ochably, ztratily sdělitelnost, která jim dovolovala návrat do vědomí. Avšak když se po smrti bytostí a po zničení věcí neudrželo nic z dávné minulosti, zbývají ještě dlouho samy vůně a chuti, křehčí, ale houževnatější, nehmotnější, trvalejší, věrnější, a jako duše stále schopné pamatovat, čekat, doufat na zříceninách všeho ostatního a neúnavně nést na své skoro nehmatatelné kapičce obrovskou stavbu vzpomínky.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času I. Svět Swannových, s. 39-42)

Měl jsem pocit bytí v jeho prvotní jednoduchosti (Hledání ztraceného času 1)

"Jako se Eva zrodila z Adamova žebra, rodila se mi někdy žena z nevhodné polohy mého stehna. Vytvářela ji rozkoš, které jsem chtěl právě okusit, domníval jsem se však, že mi ji nabízí ona. Mé tělo cítilo v jejím své vlastní teplo, chtělo se k němu připojit a já se probouzel. Vedle této ženy, kterou jsem opustil sotva před několika okamžiky, mi ostatní lidstvo připadalo hodně daleko; má tvář byla ještě teplá po jejím polibku, mé tělo ochromené váhou jejího trupu. Někdy se stávalo, že měla rysy ženy, kterou jsem znával, a pak jsem se chtěl plně oddat úsilí, abych ji zas našel, jako lidé, kteří se vydají na cestu, aby spatřili na vlastní oči vytoužené město, a domnívají se, že kouzlo snu je možno vychutnat ve skutečném životě. Vzpomínka na ni ponenáhlu bledla, až jsem na dceru svého snu zapomněl.
Spící člověk udržuje v kruhu kolem sebe pořadí hodin, posloupnost let a světů. Při probuzení se v nich pudově orientuje a vyčte z nich, který bod na zemi zaujímá i jaká doba uplynula, než se vzbudil; ale tyto řady se mohou smísit a rozpadnout. Když ho k ránu po neprospané noci překvapí spánek při čtení v poloze příliš odlišné od toho, jak je zvyklý spát, stačí jeho zdvižená ruka, aby zastavila slunce a posunula je zpět, takže v první chvíli po probuzení již nebude vědět, kolik je hodin, a bude mít za to, že právě šel spát. Zdřímne-li si v ještě nevhodnější a nezvyklejší poloze, kupříkladu když sedí po obědě v křesle, bude zmatek ve světech vychýlených z ekliptik úplný, kouzelné křeslo ho ponese největší rychlostí časem a prostorem, takže až otevře víčka, bude myslet, že ulehl o několik měsíců dřív v jiném kraji. Stačilo však, aby byl spánek i v mé posteli hluboký a úplně uvolnil mou mysl: opustila pak rovinu místa, kde jsem usnul, takže když jsem uprostřed noci procitl, nevěděl jsem v prvním okamžiku, ani kdo jsem, poněvadž mi nebylo známo, kde jsem; měl jsem pouze pocit bytí v jeho prvotní jednoduchosti, jak se asi zachvívá v nitru živočicha, byl jsem nuznější než jeskynní člověk; ale tu mi přicházela vzpomínka – ještě ne na místo, kde jsem byl, nýbrž na některé z těch, která jsem kdysi obýval a kde bych mohl být –, přicházela mi jako pomoc shůry, aby mě vyprostila z nicoty, z níž bych se sám nedostal; přelétal jsem ve vteřině nad staletími lidské civilizace a nejasně zahlédnuté podoby petrolejových lamp, pak přehrnutých límců ponenáhlu obnovovaly původní rysy mého já."

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času I. Svět Swannových, s. 8-9)