Európa na želanie

Dávajte si pozor na to, čo si želáte, lebo sa vám to môže vyplniť, hovoria Američania. Na mňa však americká rada neplatí, lebo celé roky som si želal, aby Európska únia vydržala pokope, čo však vyzerá čoraz menej splniteľné. Dnes sa, naopak, stále viac vypĺňajú moje obavy, že sa rozpadne.

Psychicky sa na rozpad pripravujem už dlho, hoci samotná predstava o ňom bola donedávna len hmlistá. Až v posledných týždňoch sa vyrojili vo svetovej tlači a na akademickej sieti analýzy, ako by mohol taký rozpad vyzerať. Je to zaujímavé čítanie. Všetky texty sa venujú prvým dňom po bankrote Grécka, ktorého priebeh je podľa ich názoru nemožné ustrážiť, čo povedie k rozpadu eurozóny a ten zase nevyhnutne k rozpadu Európskej únie. Ani tie najodvážnejšie si však netrúfnu zájsť v detailoch ďalej ako po prvé dni. Je to ako v šachu – ak urobíte zlý prvý ťah, dokážete odhadnúť ešte pár ďalších vynútených chýb, ale konečné postavenie vašej zákonitej prehry pri mate môže mať tisíce podôb. Nie že by na tom veľmi záležalo.

Háklivá téma - vojna
Prvé ťahy teda budú vyzerať asi takto: grécka vláda jedného dňa zistí, že už nemá peniaze, uzavrie banky aj hranice, aby jej zvyšné eurá neodplávali do Nemecka. Keďže tento krok odporuje európskym zákonom, vytvorí sa nelegálne prostredie, čo spolu s nevyhnutným útokom vkladateľov a investorov na oslabené európske banky, napríklad francúzske, vyvolá chaos a krach mnohých zahraničných firiem, ktoré v Grécku podnikajú. Nákaza sa tak bude napriek pokusom o postavenie ochranného múru šíriť ďalej, najskôr do Španielska a do Talianska. Európska centrálna banka tam bude musieť nalievať neobmedzené peniaze, čo vyvolá paniku na finančných trhoch atď. Jednotlivé štáty sa začnú brániť uzatváraním kapitálových tokov, čo vyvolá nekontrolovateľný kŕč ekonomiky, o politike ani nehovoriac. Scenárov je viac vrátane prípadného odchodu Nemecka z eurozóny, konečný efekt pre Európu je však rovnaký.

Jediná analýza, ktorá si zatiaľ trúfla aj vypočítať straty po rozpade eurozóny, je od švajčiarskej banky UBS, ktorá zároveň tvrdí, že záchrana eura je zhruba desaťkrát lacnejšia. Cituje ju aj náš minister financií Ivan Mikloš, keď hovorí, že pri rozpade eurozóny sa len v prvom roku prepadne HDP Nemecka o 25 percent a menšie štáty sa môžu tešiť na prepad o 40 až 50 percent. Takýto pokles HDP nastal len v 30. rokoch počas Veľkej depresie, po ktorej nasledovala vojna.

Hovoriť o vojne je háklivé, nedávno si to na vlastnej koži vyskúšal poľský minister financií Jacek Rostowski, keď povedal, že v Európe bude do desiatich rokov po rozpade eura vojna. Dočkal sa ostrej kritiky, že straší ľudí. Denník Financial Times vo svojej analýze prípadného krachu eura pripomína francúzsko-pruskú vojnu v rokoch 1870 - 1871, ktorá vyvolala prvé napätia v Latinskej monetárnej únii (sformovanej v roku 1865 Francúzskom, Belgickom, Švajčiarskom a Talianskom). Túto menovú úniu potom pochovala v roku 1914 prvá svetová vojna, s ktorou zanikla aj prvá veľká vlna globalizácie. Ešte tesne pred vypuknutím tejto vojny ekonómovia a analytici na celom Západe jedným dychom tvrdili, že je nemožná, lebo globálny kapitalizmus a finančné trhy ju nepripustia.

Vytrvalí hráči a blúznivci
Zvláštne je, že analýzy zániku eura považujú za hybnú silu rozpadu – okrem neschopnosti európskych politikov dohodnúť sa na záchrane spoločnej meny - onen zvláštny fenomén sebanapĺňajúceho sa proroctva, tú povestnú špirálu strachu, ktorú finančné trhy nedokážu ovládať. Európa, ktorá vybudovala svoj svetový úspech na osvietenskom uctievaní rozumu, sa rozpadne pre nezvládnutie emócií. Zaslúžene, povedia Číňania.

V takýchto neistých časoch, keď sa trasie systém, ktorý v normálnych časoch drží svojou inštitucionálnou mohutnosťou blúznivcov rôzneho druhu pri zemi, začínajú títo blúznivci a hráči dvíhať hlavy. Pamätám si ich ešte z novembra 1989, krátko po tom, čo sa zrútil komunistický systém. Vyrojili sa nevedno odkiaľ, mali šialený pohľad, energiu a šialené nápady, ako zmeniť svet. Mnohí z nich už po pár mesiacoch zapadli do zabudnutia, ale našli sa aj vytrvalci. Jedným z nich bol Vladimír Mečiar. Jeho obrovskou výhodou bolo, že bol hráčom, ktorému je jedno, čo sa stane zajtra, lebo si vôbec nevie predstaviť svoju prehru ani následky toho, čo sa stane, až sa mu vyplní jeho želanie. Preto dokázal – spolu s ďalším fanatickým hráčom Klausom - rozdeliť Československo.

Nechcem sa teraz venovať tomu, či bol rozpad Československa úspechom alebo prehrou pre Čechov aj Slovákov – to sa napokon ukáže až pri prvej vážnej skúške z geopolitiky, ktorá nás čaká po rozpade EÚ. V každom prípade by nám však skúsenosť z tej doby pred dvadsiatimi rokmi mala dať jednu mentálnu výhodu: vieme totiž, že štáty a inštitúcie sa dokážu rozpadnúť v priebehu mesiacov a dokonca proti vôli obyvateľstva, jednoducho len preto, lebo hráči s emóciami naštartujú procesy, ktoré sa už nedajú zastaviť. Na prahu takého procesu sa dnes nachádza celá Európa.

Pravica chce zničiť tradičný systém
Hráčov a revolucionárov, ktorí čakajú na rozpad systému a na svoju príležitosť, je dnes v Európe dosť, hoci väčšinou ešte nie sú pri moci. Na Slovensku už jedného máme. Je zvláštne, že po celé roky mnohí považovali za Mečiarovho nástupcu Roberta Fica. Myslím, že to bol od začiatku veľký omyl celej jednej generácie, ktorá Mečiara alebo jeho nástupcu potrebovala ako zrkadlo, v ktorom sa ona sama videla lepšou. Iste, Fico je nebezpečný politik, ktorý považuje slobodu skôr za nevyhnutné zlo ako za základ ľudskej dôstojnosti, ale na Mečiara sa vôbec nepodobá. Nie je to ten typ revolučného hráča, ktorému je jedno, čo sa stane zajtra. V istom zmysle je tradičným politikom, ktorý sa v geopolitickej orientácii a chápaní politiky takmer nelíši od svojich úhlavných nepriateľov, za ktorých považuje Dzurindu s Miklošom.

Tým skutočným mentálnym nástupcom Mečiara je Richard Sulík. Naším šťastím je, že tento človek nemá Mečiarove schopnosti ani energiu, aj tak však stojí za pozornosť, lebo po ňom možno prídu iní, talentovanejší. S Mečiarom zdieľa kľúčovú vlastnosť – je to politický gambler a revolucionár. K životu potrebuje chaotické prostredie, preto ho vytvára. Práve preto Sulík nepotrebuje Európsku úniu, lebo ho brzdí v rozlete. Tak ako Mečiara brzdilo v rozlete Československo.

Nie je náhoda, že Sulík je pravičiar. Revolučnú zástavu totiž dnes na Západe dvíha práve radikálna pravica, ktorá chce zničiť tradičný systém, považuje ho za prehnitý a socialistický – od Tea Party v Amerike až po Le Penovú vo Francúzsku či Pravých Fínov. Je paradox, že ľavica so svojou revolučnou minulosťou reprezentuje v týchto časoch skôr mierny stredný prúd a taký Zapatero v Španielsku či Papandreu v Grécku dokonca proti svojmu presvedčeniu škrtajú ako o život, len aby udržali svoje krajiny v eurozóne.

Cesta do pekla
Moje obavy o Európu však nie sú odvodené od Sulíka. Sú odvodené od jazyka, ktorý používajú mnohí významnejší odporcovia Európskej únie - hoci mnohí z nich sa tvária, že sú len odporcami pôžičky Grécku a chcú vlastne Európu zachrániť. Ten jazyk sa opiera o zdanlivo morálne princípy, ako je nemravnosť zadlžovania a nespravodlivosť, keď chudobní majú doplácať na bohatých. Opäť je zvláštny paradox, že to hovorí predovšetkým pravica, ktorá akoby zabudla, že to bol vynález úveru, ktorý naštartoval európsku priemyselnú revolúciu a zrodil kapitalizmus, že to hovorí tá istá pravica, čo až donedávna oslavovala dereguláciu finančného sveta, ktorý toxickými derivátmi nafukoval úverovú bublinu globálnych rozmerov.

Mravné kategórie, ktorými operujú odporcovia pôžičky Grécku, sú v skutočnosti nástrojom k vyvolávaniu nenávisti medzi národmi, ich jazyk je obviňujúci a vo svojej sémantike hlboko negatívny. Jeho záporná energia na celej čiare víťazí nad ťarbavou obranou pozitivistov, ktorí sa zmôžu len na varovania, že mravný radikalizmus je cestou do pekla.

Niečo sa deje
Pamätám si tento jazyk veľmi dobre – pred dvadsiatimi rokmi ho používali českí aj slovenskí nacionalisti a jeho záporná energia viedla k nevyhnutnému rozpadu. Aj vtedy operoval zdanlivo mravnými kategóriami – českí nacionalisti prepočítavali, koľko doplácajú na Slovákov, tí slovenskí zase tvrdili, že Česi zámerne ruinujú slovenskú ekonomiku. Nech nás nemýli zdanlivý fakt, že rozpad Československa bol vlastne úspechom pre oba národy, lebo z pohľadu budúcich dejín to môže vyzerať úplne inak.

Česko priviedol pocit oslobodenia sa od Slovákov až do arogantnej ostrovnej mentality, odkiaľ sa celej Európe vysmieva. Slovensko si zasa svoj rozpoznaný osud večnej periférie kompenzuje vzdorom voči Bruselu. Túto zástavu ako prvá hrdo zdvihla Iveta Radičová, ktorá však už po roku vládnutia pripomína skôr týranú ženu ako premiérku. Ak to bude spor o euroval, ktorý ju pripraví o funkciu, bude to svojím spôsobom spravodlivý trest za jej naivitu.

Podstatné však je to, že tým istým dynamickým jazykom plným zápornej energie, ktorý pred dvadsiatimi rokmi viedol k rozpadu jedného štátu, hovorí dnes čoraz viac Európanov. Z toho plynú moje obavy.

Na druhej strane, moje domáce skúsenosti možno neplatia pre Európu ako celok. S pribúdajúcimi analýzami toho, čo nás čaká po bankrote Grécka, sa totiž začína meniť doteraz váhavý jazyk obrancov eura a Európskej únie, stávajú sa nimi dokonca aj tí, ktorí mali k euru a EÚ odstup. Keď týždenník The Economist vo veľkom úvodníku minulý týždeň smutne priznal, že všetky pravdy dávnych kritikov eura sú dnes „irelevantné“, lebo „nechať euro padnúť je oveľa, oveľa horšie“, niečo sa deje. Je možné, obrancovia EÚ nájdu slová, ktoré budú mať dostatok energie, aby prinajmenšom vyrovnali sily so zápornou sémantikou svojich odporcov.

Dosť si to želám, bez ohľadu na to, čo o takýchto želaniach hovoria Američania.

(Šimečka, M. Martin; Pravda 25. 9. 2011)

Čtverce, probuďte se: krychle existují!

Současná česká vláda uznává jedinou hodnotu: ekonomickou racionalitu. Proti tomu bychom měli důrazně protestovat. V zájmu zachování demokracie je nutné, aby se mnohé oblasti - např. školství, kultura, zdravotní a sociální péče - řídily jinými logikami než logikou trhu.

Roku 1884 popsal Erwin A. Abbot ve svém matematickém sci-fi zemi nazývanou Flatland. Obývají ji geometrické obrazce, které se umějí nasměrovat vlevo či vpravo, dopředu či dozadu, nikoliv však vzhůru nebo dolů. Nejsou tedy ani schopny se povznést a podívat se na svůj dvojrozměrný život z hlediska další dimenze. Když je tato možnost jednomu čtverci zjevena ve snu (v němž uvidí, světe div se, krychli) a chce se o ni podělit s ostatními, dá mu vláda jeho země najevo, že šíření takové zprávy ohrožuje duševní zdraví společnosti a trestá se smrtí. Škoda, že Abbotův román nebyl přeložen do češtiny. Jeho četba by byla dobrou přípravou na čtyři roky vlády ekonomických Plochozemců, kterou máme před sebou.

Teorie spravedlnosti

Abbotův román je variací na jeden ze základních paradoxů moderní doby. Na jedné straně je pro ni charakteristická diferenciace sociálního života do různých sfér specializovaných na pěstování zvláštních hodnot či dober, ke každému z nichž patří i princip legitimního způsobu jeho získávání a rozdělování. Na druhé straně má modernita rovněž opačný sklon k homogenizaci. K ní dochází tehdy, když je platnost řídícího principu jedné oblasti rozšiřována i na jiné oblasti na úkor jejich vlastních principů.

Modernita ovšem jen systematicky rozvinula to, co v dílčích podobách znaly i mnohé předmoderní či raně moderní společnosti: kritika odpustků či stigmatizace prostituce například vycházely z představy, že boží milost ani láska nejsou dobra, jejichž získávání by mělo být řízeno penězi. Jiným příkladem může být péče o chudé a práce neschopné: ve většině kultur nemají být jejich potřeby uspokojovány podle principu zásluhovosti, ale potřebnosti.

Americký filozof Michael Walzer vybudoval na tomto přístupu svou teorii spravedlnosti: do jejího středu postavil zásadu, že spravedlivé je pouze takové rozdělení určitého sociálního dobra či statku, které respektuje povahu a principy sféry, k níž tento statek patří. Každá hodnota - láska, přátelství, péče, materiální blahobyt, politická moc, spása atd. - má svůj vlastní princip distribuce, jehož uplatnění je legitimní jen v hranicích její sféry, nikoliv za nimi. V liberálnědemokratické společnosti by například politická moc měla náležet těm, kteří se k ní dostali na základě všeobecných a rovných voleb, nikoliv na základě svých peněz: peníze totiž jsou legitimním regulátorem distribuce statků a pozic pouze ve sféře ekonomické, nikoliv politické. Dalším příkladem je oddělení oblasti veřejné spravedlnosti od oblasti osobní etiky: posledním základem vymáhaného práva v liberálních společnostech je idea rovných práv, nikoliv idea dobrého života a věčné spásy, které patří do prostoru soukromého rozhodování, do nějž má liberální stát vstup zakázán.

Od plurality sfér k impériu trhu Z Walzerova pohledu spočívala nespravedlnost sovětského socialismu v tom, že si byrokratický stát nárokoval řízení umění, náboženství, výroby, občanské společnosti, rodinných vztahů atd. Této redukci všech oblastí společenského života na ideologizovanou politiku v socialismu odpovídá v kapitalismu symetrické nebezpečí jejich redukce na tržní ekonomiku. K ní dochází tehdy, když kalkul nákladů a výnosů začne řídit rozdělování nemateriálních hodnot vytvářených v rodinných, přátelských nebo občanských svazcích či veřejných statků, jako je vzdělání, zdravotní péče a sociální zabezpečení. Různé rozměry sociálního života jsou překryty a vytěsněny rozměrem jediným: člověk je redukován na homo economicus.

Petr Honzejk vystihl přesně povahu programu současné české vlády, když poukázal k tomu, že se takřka výhradně koncentruje na ekonomickou "základnu" a vypouští prvky "nadstavby" (HN 4. 8.). To by nás nemělo překvapovat. Neoliberální projekt, jenž si vláda dala do vínku, dovádí totiž do všech důsledků marxistickou poučku o prvotnosti ekonomiky a odvozenosti všech ostatních sociálních sfér. Sám Honzejk ovšem dává implicitně za pravdu tomuto pojetí, když vztah základny a nadstavby přirovnává ke vztahu prózy a lyriky. Tato metafora naznačuje, že bez nadstavbové lyriky se můžeme na čas obejít, zatímco bez prozaické základny nemůžeme existovat.

Historický materialismus marxistů alespoň teoreticky uznával, že posledním horizontem člověka nemá být akumulace materiálních statků, ale "harmonický rozvoj sil a schopností člověka". To ahistorický materialismus neoliberálů je důslednější: vytváření a rozdělování specifických hodnot všech ostatních sfér má být podřízeno neúprosné logice trhu. Místo plurality mnoha relativně autonomních oblastí života člověka má nastoupit absolutní autonomie oblasti jediné a její nadvláda nad ostatními.

Koexistence různých sfér - a jim odpovídajících životních způsobů - s sebou nese jejich vzájemné omezování a tím i zadržování nároků každé z nich na řízení celého života jednotlivce či společnosti. Kolonizace všech sfér ekonomickým hlediskem nákladů a výnosů redukuje společenské vztahy na jediný rozměr. Mnohost vzájemně nepřevoditelných dober a životních způsobů je přebita jediným dobrem a životním způsobem. Ať již jsme mezi přáteli, v kruhu rodiny, na univerzitním semináři, v občanském sdružení či na dovolené, všude se máme chovat tak, abychom maximalizovali své zisky a minimalizovali své výdaje. Modelem náležitého fungování všech sociálních institucí - od domácností přes neziskové organizace až po stát - se stává úspěšná kapitalistická firma.

První závan tohoto nivelizujícího neoliberálního větru jsme mohli ucítit v červenci při ustavování parlamentu. Převaha žen v jeho vedení nám byla představena jako vstup do nové éry, v níž již na sebe politici nebudou křičet, ale usmívat se. Podobně jako pocházel předvolební kalendář VV z kultury firemních public relations, také zasedání parlamentu se mělo změnit na esteticky příjemné setkání vedoucích pracovníků podniku, kteří se přišli poradit o cestách zlepšení efektivity jeho fungování a utužit týmový duch. Větší počet dobře upravených a stále se usmívajících mladých žen má pozitivně působit na mravy přítomných mužů, kteří se místo hádání budou předhánět v konstruktivních návrzích. Kdo se opováží formulovat nepříjemnou otázku či radikální nesouhlas, nebo dokonce - nedej bože! - zvýšit hlas, prozrazuje na sebe, že se nerozloučil se starými nešvary a sám se vyřazuje z nového pracovního kolektivu.

Škoda jen, že se do vedení přece jen vetřel dinosaurus Zaorálek! Ale i s takovými si v budoucnu poradíme: možná že pro příští volební období by bylo nejlepší hned po volbách udělat personální audit parlamentu a těchto potížistů se zbavit dříve, než na nás začnou od řečnického pultíku pokřikovat a rušit dělnou atmosféru. Má nám být útěchou nebo varováním, že nová česká politická většina není žádnou výjimkou, ale výrazem ducha doby? Že by se například dnes stěží někdo odvážil zpochybnit skutečnost, že státy mají být posuzovány ratingovými agenturami, jako by byly firmami?

Tato kolonizace politiky ekonomikou má zkázonosné důsledky. V liberálnědemokratických společnostech totiž politika není jen sférou boje o moc řízeného demokratickými procedurami, ale také "metasférou", v níž občané a jejich skupiny zápasí o vymezení hranic jednotlivých sfér a jejich vzájemných proporcí v rámci společenského celku. Ve svém důsledku tedy pohlcení politiky ekonomikou znamená nastolení nedemokratické vlády těch, jejichž životní způsob a zájmy jsou spjaty se sférou akumulace kapitálu.

Jako každý imperialismus, také tento ekonomický imperialismus legitimizuje svůj nárok panství poukazem k tomu, že údajně zastupuje univerzální zájem všech: čím více kapitálu totiž budou jeho vlastníci akumulovat, tím více ho budou investovat, čímž zvětší ekonomický růst a tím i prosperitu všech, včetně těch, kteří si vydělávají na živobytí manuální či intelektuální prací. Díky tomuto utopickému - historií vyvrácenému - předpokladu spontánní harmonie zájmů mezi kapitálem a prací se pak může ekonomie, jejíž poučky vystihují základní podmínky kapitálové akumulace, představovat jako nestranná věda a její protagonisté jako nestranní experti.

Vládcové jsou často líčeni svými kritiky jako cyničtí egoisté, kteří ideologicky manipulují svými poddanými s pomocí vědomých lží: sami si jasně uvědomují, že jejich vláda slouží prosazování jejich partikulárního zájmu a životního způsobu, ale navenek ji z pochopitelných důvodů obhajují poukazem k jejímu údajnému souladu se zájmy a životními způsoby ovládaných. Tento předpoklad je však psychologicky naivní: copak vládcové nechtějí mít na své straně nejen moc a bohatství, ale také spravedlnost a pravdu? Není nic přirozenějšího než věřit v univerzalitu a nestrannost poznatků a pouček, které jsou v souladu s mým partikularistickým zájmem a životním způsobem.

Jedině touto vírou ve vlastní blud je možné vysvětlit, že se poslední tři vlády této země dovolávaly expertízy ekonomických odborníků, z nichž řada je profesionálně činná v oblasti akumulace kapitálu. Skutečně si současná vláda myslí, že může věrohodně legitimizovat svou antisociální politiku "nestrannou" expertízou členů NERVu, jako jsou pánové Kohout (Partners), Sedláček (ČSOB), Procházka (CYRRUS), Dlouhý (Goldman Sachs), Rusnok (ING PF) či Kysilka (Česká spořitelna)? Představa, že "expertní skupina" vedená Vladimírem Bezděkem (Aegon penzijní fond) mohla dojít na jaře tohoto roku k návrhu důchodové reformy, která by byla v zájmu příštích důchodců, a nikoliv především v zájmu podnikatelů v důchodových fondech, je asi stejně tak realistická jako představa, že k nestrannému soudnímu rozhodnutí dojde jedině soudce, který je sám svými zájmy zapleten do kauzy, kterou soudí.

Braňme se!

Ti z nás, kteří se nechtějí smířit s proměnou Česka v ekonomickou Plochozemi, by měli bránit hranice neekonomických sfér, jako je vzdělávání, kultura, zdravotní a sociální péče, rodina, neziskové organizace či občanské iniciativy, před invazí ekonomické logiky. Měli by před ní bránit také politiku. Ta nemá být sférou "týmové práce" v příjemném prostředí s příjemnými lidmi ani "konstruktivního hledání konsenzu", ale polem zápasu různých, radikálně nesouměřitelných perspektiv. Kde jinde než v politice má být pěstováno umění konfliktu a plurality, sporu a vyvažování různých sfér, jejich protagonistů a logik?

Výše zmíněný Walzer považoval toto "umění oddělování" a vzájemného omezování různých oblastí, rozměrů a způsobů života za specificky liberální umění. V tomto smyslu je liberálem i autor těchto řádků. Jestliže byl však před nedávnem na stránkách této přílohy zahrnut Petrem Zídkem mezi levičáky (Pozor, levičáci jsou tu!, LN 24. 7.), pak v současném českém kontextu tuto nálepku rád přijímá. Je-li projekt proměny Česka v Plochozemi považován za "pravicový", pak obrana sociální solidarity a rozmanitosti života před ekonomickou racionalitou je nepochybně "levicová".

Levicový tábor je a zřejmě nějakou dobu ještě bude v české společnosti v menšině. To, že se české elity většinově hlásí k pravici, by nás nemělo rmoutit ani překvapovat: levice se svým smyslem pro rovnou důstojnost každé osoby a lidskou solidaritu bez ohledu na příjmy, profesi, vzdělání či sociální postavení je u sebe doma mezi těmi dole, nikoliv těmi nahoře. Jak při příležitostí nástupu nové vlády do úřadu jasně a zřetelně formulovala iniciativa ProAlt (www.proalt.cz), v současné době je úkol levice hlavně obranný: nenechat si vyškrtnout z našich životů smysl pro rovnost a solidaritu. Bránit se invazi ekonomických kritérií do oblastí, které mají být řízeny jinými hledisky - ať již to je to hledisko krásy či pravdy, jako v umělecké tvorbě a vědeckém zkoumání, nebo hledisko sociální spravedlnosti jako při sdílení břemen a výhod našeho společného života zajišťovaného veřejnými financemi.

Lidé by měli vládnoucí elitě připomínat, že existují i jiná kritéria úspěšnosti lidského života než výše bankovního konta. Je třeba nenechat vládu zapomenout na to, že člověk není pouhým "lidským zdrojem" a že - jak ohlašuje název manifestu ProAltu - "společnost se nedá škrtnout". Čtverce probuďte se: krychle existují!

(Barša, Pavel: Lidové noviny, Orientace, s. 27; 21.8.2010)

Co jiného? (Z deníků Jana Zábrany 1)

"Sirka v průvanu - zhasne. Co jiného? Hmyz pomře do konce léta. Co jiného? Štěstí lidského masa je nemožné bez toho masa. Co jiného? Ne jako oni, ale až do konce se muset tvářit jako oni. Co jiného? Náhražky předpisované k náhradě. Co jiného? Nač slzy, když i ty jsou jiné než jejich. Ale co jiného? Co jim nabídnout? Zlatou protézu? Co jiného? Stahovat šťastné do svého neštěstí? A co jiného? Viník příčiny je i viník řetězu příčin. Co jiného? To poslední na tomto světě není k pochopení. A na čem jiném záleží? Když není naděje, je vpředu už jen smrt. Co jiného?

(Jan Zábrana: Celý život; s. 236)

Ryba ve vodě

„Od té doby, co rozsáhlý distribuční aparát vysoce koncentrovaného průmyslu nahrazuje sféru oběhu, vede tato sféra podivnou koexistenci. Zatímco zprostředkovatelským zaměstnáním mizí ekonomická báze, stává se soukromý život bezpočtu lidí životem agentů a zprostředkovatelů, ba dokonce celou soukromou sféru pohlcuje záhadná podnikavost nesoucí všechny rysy podnikavosti komerční, aniž by vlastně bylo s čím obchodovat. Vystrašení lidé, od nezaměstnaného po prominenta, jenž na sebe v příštím okamžiku může přivolat hněv těch, jejichž investici zastupuje, věří, že se zalíbí exekutivě, která je v jejich očích všudypřítomná, jedině vcítěním, snaživostí, úslužnou pohotovostí, úskoky a záludnostmi, kvalitami obchodníka, a tak záhy již neexistuje žádný vztah, v němž by nešlo o „konexi“, žádné hnutí mysli, které by nepodléhalo předběžné cenzuře, zda se člověk neodchyluje od náležitého. „Vztahům“, této kategorii zprostředkování a oběhu, se nikdy nedařilo nejlépe ve vlastní sféře oběhu, na trhu, nýbrž v uzavřených, monopolních hierarchiích. Dnes se hierarchizuje celá společnost a neprůhledné vztahy se ustavují i tam, kde ještě existovalo zdání svobody. Iracionalita systému vychází najevo stejnou měrou v ekonomickém osudu člověka jako v jeho parazitní psychologii. Když ještě existovalo něco takového jako oddělování práce od soukromého života, jež jsme dříve znevažovali, nyní však po něm skoro truchlíme, hledělo se na člověka, který v soukromé oblasti účelné cíle, jako na nezpůsobného vetřelce. Dnes se jeví jako arogantní, podivný a nenáležitý ten, kdo se oddává soukromému životu, aniž by na něm bylo vidět účelné směřování. Člověk, který nic „nechce“, je téměř podezřelý: lidé nevěří, že by mohl být ku pomoci v boji o zrno, aniž by se legitimoval protipohledávkami. Nespočet lidí bere za své povolání stav, jenž je důsledkem likvidace povolání. Jsou to milí lidé, všemi oblíbení, dobří přátelé, lidé spravedliví, humánně omlouvající každou sprostotu a nesmlouvavě zavrhující jako sentimentální každé neznormované hnutí mysli. Jsou nesnesitelní svou znalostí všech kanálů a odpadního systému moci, uhadují její nejskrytější rozhodnutí a živí se její čilou mocenskou komunikací. Nacházejí se ve všech politických táborech, i tam, kde odmítnutí systému platí za samozřejmé; vytvářejí tak laxní a zchytralý konformismus. Často si získávají druhé jistou dobromyslností, soucitem a lidskou účastí: nezištností spekulace. Jsou chytří, vtipní, senzitivní a schopní rychlé reakce: přeleštili starého obchodního ducha výdobytky předposlední psychologie. Schopni všeho, i lásky, pokaždé ovšem nevěrné. Nepodvádějí z pudu, nýbrž z principu: i sebe sama hodnotí jako profit, jejž nepřejí nikomu jinému. S duchem jsou spřízněni volbou a záští: jsou pokušením pro přemýšlivé, ale i jejich nejhoršími nepřáteli. Právě oni se totiž jemně chápou posledních útočišť odporu, hodin oproštěných od požadavků mašinérie, a znetvořují je. Jejich opožděný individualismus otravuje to, co snad ještě zbylo z jedince.“

(Adorno, Theodor W.: Minima Moralia. Reflexe z porušeného života, s. 25-26)

Od chvíle, kdy se zveřejňování intimity druhého člověka stane zvykem a právem, je ve hře přežití či zmizení individua

„Dívám se do okna naproti. K večeru se rozsvítí světlo. Muž vstoupí do místnosti. Se sklopenou hlavou se prochází sem a tam; čas od času si prohrábne vlasy rukou. Potom si náhle všimne, že je místnost osvětlena a že je ho vidět. Prudkým gestem zatáhne záclonu. A přece se nezabýval výrobou falešných bankovek; neměl nic, co by skrýval, kromě sebe sama, svého nedbalého odění, svého způsobu si prohrabávat vlasy. Jeho radost být je podmíněna jeho svobodou nebýt viděn.
Stud je jedním ze základních pojmů Novověku, epochy individualismu, která se dnes nenápadně od nás vzdaluje; stud: epidemická reakce, která chce chránit soukromí; která vyžaduje záclonu na okně; která naléhá, aby dopis adresovaný osobě A nebyl čten osobou B. Jedna ze základních situací přechodu do dospělého věku, jeden z prvních konfliktů s rodiči, je vyžadování zvláštní zásuvky pro dopisy a zápisníky, zásuvky obdařené klíčem; do dospělého věku se vstupuje revoltou studu.
Stará revoluční utopie, fašistická či komunistická: život bez tajemství, kde veřejné a soukromé jsou jedno a totéž. Surrealistický sen drahý André Bretonovi: skleněný dům, dům bez záclon, kde člověk žije na očích všech. Ach, kráso průhlednosti! Jediná úspěšná realizace toho snu: společnost totálně kontrolovaná policií.
Spisovatel Jan Procházka, velká postava Pražského jara, se stal po ruské invazi osobou pod nejvyšším dohledem. Scházel se tehdy často s jiným velkým oponentem, profesorem Václavem Černým, s nímž si rád povídal a popíjel. Všechny jejich rozhovory byly tajně natáčeny a já podezírám oba přátele, že to věděli a kašlali na to. Ale jednoho dne, v roce 1970 nebo 1971, když bylo rozhodnuto diskreditovat Procházku, policie začala vysílat ty rozhovory na pokračování v rádiu. Takové zveřejnění tajného odposlouchávání byl ze strany policie nečekaný, odvážný a zcela „novátorský“ čin. A co bylo překvapující: málem se zdařil; v první chvíli Procházka byl skutečně diskreditován: protože v soukromí člověk říká bůhvíco, mluví špatně o přátelích, říká hrubá slova, není vážný, vypráví pohoršující žerty, opakuje se jako hlupák, baví přítele nehoráznostmi, má kacířské názory, které veřejně nepřiznává, a tak dál a tak dál. Samozřejmě, všichni jednáme jako Procházka, všichni v soukromí pomlouváme přátele, říkáme hrubá slova; jednat jinak v soukromí než na veřejnosti je jedna z nejviditelnějších zkušeností každého z nás, je to základ, na němž spočívá život individua.; kupodivu, tato evidence zůstává jakoby nevědomá, nepřiznaná, zahalená lyrickými sny o průhledném skleněném domě, a je málokdy pochopena jako hodnota, hodnota všech hodnot, kterou je třeba hájit. A tak jen postupně (ale s o to větším hněvem) si lidé uvědomovali, že skutečný skandál nebyla dovolená Procházkova slova, ale znásilnění jeho života; uvědomovali si jako v šoku, že soukromý a veřejný život jsou dva světy podstatně odlišné a že respekt pro tuto odlišnost je podmínka sine qua non, aby člověk mohl žít jako svobodný člověk; že závěs, který odděluje ty dva světy, je nedotknutelný a že ničitelé závěsu jsou zločinci. A protože ničitelé závěsu byli ve službách nenáviděného režimu, všichni je brzy a jednomyslně pochopili jako zločince mimořádně opovrženíhodné.
Když jsem odešel z onoho Československa prošpikovaného mikrofony do Francie, uviděl jsem na obálce jednoho obrázkového magazínu velikou fotografii Jacquese Brela; zakrýval si tvář, pronásledován fotografy před nemocnicí, kde léčil svou již velmi pokročilou rakovinu, kterou tajil. A náhle jsem měl pocit, že tu potkávám to stejné zlo, před kterým jsem uprchl ze své země; rozhlasové zveřejnění Procházkových soukromých rozhovorů a fotografie umírajícího zpěváka, který si zakrývá tvář, se mi zdály patřit ke stejnému světu; řekl jsem si, že zveřejňování intimity druhého člověka, od chvíle kdy se stane zvykem a právem, nám dává vstoupit do epochy, kdy je ve hře přežití či zmizení individua.“

(Kundera, Milan: Nechovejte se tu jako doma, příteli; s. 51-55)

O Luculíkovi. Pokus o portrét přítele

"V Praze žije přes milión lidí, které bych tu nechtěl vyjmenovávat. Z toho dle telefonní knihy nejméně jeden Vaculčík, dva Vaculkové, čtyři Vaculové a dvaadvacet Vaculíků, hle jakou má to moravské símě u nás motilitu. Ludvík je mezi nimi na čtrnáctém místě, které není špatné, vždyť se plánuje i pro naše reprezentanty. Ostatní lidé se dělí na ty, kdo mají Luculíka (zkratka se vyplatí, jméno tu bude frekventovat) rádi, a ty, co by ho nejraději trhli mezi dveřmi. Já patřím k oběma skupinám.

Například kdysi mi řekl, abych ho navštívil, ale že v předsíni se musím zout a v pokoji nesmím kouřit. Potupné podmínky jsem nepřijal, a že na nich trval, nebyl jsem u něho léta dál než na prahu. Až jednou jsem k němu zas jel a ve výtahu byl pán, který vyhlížel jako přísný tajný. Vystoupili jsme u půdy, a už se to nedalo zarazit: zvonili jsme oba u Luculíka. Když otevřel, ukázalo se, že ten pán je pan profesor Černý, který si myslel, že přísně tajný jsem já. Jeho si Luculík netroufl zouvat, a proto ani mě. A když jsme byli v pokoji, pravil pan profesor – Kde tu máte popelník? No, my tu nekouříme, řekl Luculík. Však já vás taky nenutím, řekl pan profesor a připaloval si jednu od druhé a popel klepal na ozdobné talířky, zatímco Luculík se přihlouple usmíval.

Ale čím velkorysejší je doma, tím zásadovější je u cizích. Vejde k nám a žádá, aby se nekouřilo. Za mrazů otevře okna a tvrdí našim hostům, že je to k jejich dobru. Také, sotva vstoupí, hned se shání po něčem na zub, a že chodí po ránu, o polednách či nejpozději mezi psem a vlkem, vždycky má štěstí.

Jednou jsem v nouzi požádal kolegy v izolaci, aby mi pomohli s terénními úpravami. Mám snímky, jak světoznámý filozof vládne lopatou, proslulý dramatik strká trrrakachř atp. Luculík na nich není. Přibyl sice, ale řekl, že nemá náladu upravovat terén, nýbrž prořezávat ovocné stromoví, což činil. Když jsme přijeli za týden, stál pod těmi stromy starý zahradník pan Kulhánek a hrozil nám už od auta, volaje – který prase?? Koktali jsme cosi, že asi kdosi, když jsme byli kdesi, ale on jen křičel – To prase by mělo kleknout a každej strom prosit za odpuštění! Když jsme to vyřídili, tak zas Luculík běsnil, že ho nikdo nebude učit prořezávat, když o tom právě prostudoval celou literaturu. Ty, Ludvíče, řekl jsem znepokojen, tys prořezával poprvé? Za prvé podruhé, burácel, a za druhé, i kdyby poprvé, řezal bych stejně: jak velí progresívní trend!

Jednou jsem mu půjčil svou veselou prózu, aby mi k ní něco řekl. Dlouho se mi pak vymlouval, že ještě neměl čas, i do sauny přestal chodit, aby mě nepotkával, až náhle u nás zazvonil, mou knížku v ruce, a už ve dveřích se hystericky smál. Je to opravdu tak vtipné? žasl jsem. A on se smál, až mu slzy tekly, řka - Ne, je to blbé! Tak proč se směješ...? Když já už měsíc se bojím ti to říct, tož jsem to zkusil takto. - Přišel před obědem.

A jednou jsem ho potkal, jak se mračí a nadává na celý svět, hlavně na kamarády, že on cosi neudělá a kamsi nepůjde, protože není ničí poskok, a přitom mi pořád ukazoval, jak má těžkou aktovku a tu že k tomu všemu ještě musí vláčet. Víš co, povídám, světa já tě nezbavím, ale tu aktovku ti můžu chvíli nýst. Tak mi ji, trochu překvapen, dal a šel vedle mne, stále spokojenější, pozoroval, jak nesu jeho těžkou aktovku a líčil, oč je mu bez ní líp a že i svět už se mu jeví únosnějším. Pak jsme se loučili a on řekl, že s radostí kamsi půjde a cosi udělá, když má tak hodné kamarády, a hlavně, že pozítří přijde ke mně, abychom jednou pohovořili jen tak, jako hoch s hochem. Nepřišel, a ne aby snad řekl, že mu přivezli uhlí nebo ho bolel zub; vzkázal, že neměl chuť.

Tím a oním občas přivodí, že i lidé, kteří ho mají rádi, se dají slyšet, jak by ho nejraději trhli mezi dveřmi. Tu je smuten a vzkazuje jim, jak jemu líto, že ho nemají rádi. Pak je zas přátelům líto jeho a vzkazují mu, že ho mají rádi a aby se přišel přesvědčit. On tedy přijde, a po chvíli už otvírá okna do mrazu, tvrdě hostitelům, že je tok jejich dobru.

Bývá však i jiný.

Jednou jsme zpívali u Zlaté konvice lidové písně naší americké nakladatelce a přitom se Luculík uvedl jako sytý lyrický baryton s tendencí k tenoru. Nechali jsme mu první hlas a já prvně zažil v hospodě, kde věčně halekají opilci, jak personál tleskal, zatím co zámořská paní plakala. To pak i nazítří, když ji na Ruzyni prohlíželi tak důkladně, že jí všecko uletělo.

Jednou jsem ho potkal a ptám se – Ludvíče, jak se máš? Nemohu si stěžovat, řekl a dodal: nemám komu. Sakra, toto je trefné, pochválil se, jenže ty to asi napíšeš dřív. Od těch čas je to opravdu moje stálá věta, ale tímto potvrzuji, že si ji vymyslel on a sám.

Jednou jsme spolu seděli v automobilu, mém ovšem, protože on říká, že slušný člověk auto mít nemusí, když mají kamarádi, a vše nasvědčovalo, že ho ráno zavrou, ne že by něco provedl, ale že mu to slíbili ti, kdo to musí vědět. Hovořili jsme, co vzít pro takovou příležitost na sebe i s sebou, a on náhle řekl – Nejhorší je, že mně se tam vůbec nechce.

A jednou, za časů domovních prohlídek, zabalil kufr knih, jejichž prohibitnost spočívala jen v tom, že vyšly mělkotiskem, aby je zachránil pro příští, lepší lidstvo. O půlnoci nechtěl nikoho budit, a že nebyl taxík, vlekl ten kufr na hlavní nádraží, kde jej dal do úschovny. Vidíš, pravil pak, dobré je číst i detektivky, nebýt tohoto, byl bych si uhnal kýlu a možná i rýmu.

Je to prostě leccos, zač ho člověk musí mít rád, i kdyby ho právě chtěl trhnout mezi dveřmi. Především, že jako jsou herci, kterým stačí na scéně existovat, a přece jsou lepší než všichni kolem, co hrají jak o zlatou tělku, Luculík, aby byl spisovatel, snad ani psát nemusí. Na co sáhne, kolem čeho projde, vše se mění v literaturu. On i ministru vnitra napíše tak pěkně, že by to mohlo jít rovnou na kov, kdyby nemuselo napřed do Ruzyně. (Být adresátem, schovával bych si, kurs ministrů je vždy nejistý, cenné papíry LV mohou být dobrým věnem!) Čeština byla schopný jazyk už od Nerudy, Čapek jí dal čichnout k člověčině, Vančura vrátil do oběhu kopy slov, která už dávno neplatila. A Luculík? Ten s ní právě nedělal nic, a to tak rafinovaně, že si jeho čeština žije svobodně a přirozeně jako zvíře: může být komu podle gusta nebo proti srsti, ale nikoho nenapadne, že by měla být jiná. Bojím se, že od dob Havlíčka jsme neměli takového spisovináře, bojím se proto, že je teď schopen chtít, abych mu nosil aktovku pořád. K tomu ať vede svého Dederu, když mu už pomáhá k nesmrtelnosti. (Zdalipak od něho dostal čtyři lahvice mělnického jako Havlíček?)

Mohl bych o něm říci i mnoho dalšího, ale uvádím jen, co ještě nemá ve spisu, a že toho tam musí mít! Na dva Brixeny. Neboť - a tu svým sdělením rád předbíhám tisk i úřady - Ludvík Vaculík uvítá u sebe v pátek Abrahama. Pokud Abraham bude ochoten se zout a Ludvíka dřív někdo netrhne mezi dveřmi."

(20. července ku 23. červenci 1976)

Pavel Kohout (Sólo pro psací stroj. Československý fejeton 1976 – 1979, Köln am Rhein, Index 1984)

A již nyní v něm dříme touha po bezuzdném násilí: v té tváři se zračí celé dějiny (Krvavý poledník 1)

„Hleďte dítě. Kluk vychrtlý a bledý, na sobě má tenkou rozedranou lněnou košili. Přikládá do ohně v kuchyni. Venku se táhnou temná zoraná pole s cáry sněhu, za nimi ještě temnější lesy, v nichž se doposud skrývá posledních pár vlků. Pochází z rodu dřevorubců a nosičů vody, ale otec byl, pravda, učitel. Teď leží věčně zpitý a cituje básníky, jejichž jména odvál čas. Chlapec se krčí u ohně a dívá se na něj.
Tu noc, co ses narodil. V třiatřicátém. Říkalo se jim Leonidy. Bože můj, hvězdy padaly jak splašené. Hledal jsem černý prostor, díry na nebi. Velký vůz se rozlámal.
Matka, dnes už čtrnáct let po smrti, nosila pod srdcem stvoření, jež ji poslalo na onen svět. Otec její jméno jakživ nezmíní, chlapec je nezná. Má na tomto světě sestru, kterou už nikdy nespatří. Jen se dívá, bledý a nemytý. Neumí číst ani psát a již nyní v něm dříme touha po bezuzdném násilí. V té tváři se zračí celé dějiny – dítě je otcem muže.“

(McCarthy, Cormac: Krvavý poledník, s. 11)

Opravdová hudba

Čas se odrazí

v srdci nástroje

Něčím, co se zastaví

v srdci člověka

Čas je zdí a prostor kolem ní

Čas je stromem, co život rozezní

Čas žasnout a čas odejít

dát rybáři

střevíce z Říma

vířící objetí

zkřížené paže

jen sesbírat

vír listů

točících a padajících

vracejí se stejně jako ty

do hlíny stvoření

kterou hníst už tvoje děti budou

úsměv tvojí duše

zamávání rukou

(Smith, Patti: Básně a deníky 1970-1979, s. 138)

Slovo a pojem

„A jak bychom mohli pociťovat tuto svobodu jako lidský aspekt něčeho, co je imanentně vlastní samotné přírodě, když – chápajíce jen zákon bez svobody a svobodu bez zákona – chápeme přírodu jako deterministickou a zároveň chaotickou, přísně kauzální a zároveň zhola nesmyslnou.
S tímto zákonem bez svobody a svobodou bez zákona nemá vitální, rubatový rytmus nic společného, a nic společného tedy nemůže s ním mít ani umění. Umělec potřebuje svobodu, ne aby dělal, co chce, ale aby byl, kdo je. Umělec chce, co musí; technik chce, co může. Umělec žádá svobodu pro to, co je bytostně nutné; technik pro to, co je technicky možné. Kritériem umělcovým je schopnost svět obývat, činit jej obyvatelným; kritériem technikovým je schopnost svět dobývat, činit jej konzumovatelným. Rytmus prvého je bytostný; rytmus druhého ekonomický. Umělec se dává vést vitálním rytmem přírody; technik usiluje vést svým strojovým rytmem přírodu. Jakmile se umělec pustí do toho, co je možné, místo, co je nutné, octne se na scestí a přivěsí ke své existenci nerozluštitelný otazník. Nejde s přírodou, jde s technikou proti přírodě. A protože není k tomu vybaven prostředky techniky, působí vedle technika jako nezodpovědný břídil, škůdce a šašek. Ztratil ponětí o zákonu ve svobodě a uzrál pro zákon bez svobody.
Smění-li umělec nutnost za možnost, je to neklamné znamení, že pozbyl schopnost slova a svěřuje se pojmu. Pojem je precizace, mechanizace slova, pojem je „dokonalé“ slovo. Slovo bez rubata, bez tepu a dechu. Slovo se rodí živé; pojem je produkt „syntetické výroby“ po předchozí analýze, pitvě. Pojem je odpověď na otázku po smyslu slova, které ztrátou života ztratilo smysl. Slovo je na počátku, slovo je vtělení; pojem je konec slova, slovo s odumřelým tělem, proto pohyblivé jen na protézách definic. Slovo vzalo na sebe riziko živého, tj. smrtelnost, existenci „zde a nyní“, ale pojem chce existovat „vždy a všude“, chce být nevývratností formule dvě a dvě jsou čtyři, která je exaktní, věcná, univerzální za cenu, že mluví o ničem. Slovo je život, který čelí smrti, ale pojem chce být bezpečný před životem, aby byl bezpečný před smrtí, proto mortifikuje slovo jako bytí smrtelné, „nemocné“ životem. Pojem chce být nad životem a smrtí, jako náhrobní kámen je nad životem a smrtí. Pojem je nekrolog nad slovem, nápis, slovo samo, které informuje, že už nežije; že nežije a přece existuje, jako kybernet informuje, že existuje, ale nemře, protože nežije. Pojem je instrukce, návod k technice života bez života, výčet možností, jak svět strojově dobývat bez možnosti svět lidsky obývat.
(…)
Neudiví, že Řekové, kteří projevili optimální smysl pro rubatový rytmus v umění, projevili jej stejně i v náboženství; vždy šlo o projev jedné a téže životné vibrace. Řekové dali „chybovat“, „hřešit“ i bohům, aby je učinili živými. A že měli Řekové „hříšné“ bohy, nenajdeme slovo hřích v kodexu řecké morálky. Helada nám představuje stav bezhříšnosti, ovšem jiné než puritánské a ekonomické; ukazuje nám, za jaké podmínky lidská společnost nemusí platit stav bezhříšnosti svobodou a lidstvím: za podmínky, že má kulturu, nebo spíše: že tvoří kulturu, že utváří svůj život jako svobodu v zákonitosti a jako zákonitost ve svobodě. Avšak nemít kulturu a přitom ani hřích, to pro člověka i společnost znamená ztratit orientační schopnost v základních otázkách lidských: kdo, co, proč, jak, odkud a kam.
Osud slova na skřipci preciznosti je v náboženství týž jako v umění. „Odmytologizované“ slovo je pojem, který nezvěstuje evangelium, jen „informuje“. O čem informuje? Pojem je nekrolog nad slovem, informuje o smrti slova, a bylo-li Slovo na počátku, a bylo u Boha, a Bůh byl to Slovo (Jan 1,1), pak pojem informuje o smrti Boha. Jestliže dnes teologové mluví o „Bohu nepřítomném, ale ne neznámém“, říkají jen, že Bůh existuje v pojmu, ve vědění, ale nežije a neoživuje v Slově, ve vtělení. Věda o Bohu, jako každá věda, poskytuje návod k technice, tato k technice víry bez víry, k praxi, zbožnosti bez zbožnosti. Když se ptali C. G. Junga, známého psychoanalytika, a přitom apologeta náboženství, věří-li v Boha, odpověděl: Nevěřím, já (Boha) vím, znám. (I do not believe. I know.) To souhlasí. V pojmech víme všecko a nevěříme v nic. Odpovídá tomu i naše jednání. Dovedeme střídat světonázory jako ponožky."

(Šafařík, Josef: O rubatu čili vyznání; in: Hrady skutečné a povětrné, s. 64-69)

Hořkost

„Měla skutečně dobrou náladu; vzala papír, který jsem jí podával, a přečetla následující věty:
„Někteří lidé velmi brzy pociťují děsivou nemožnost žít vlastní život; nejsou v podstatě schopní unést přímý pohled na svůj život jako celek, bez stínů a kulis. Uznávám, že jejich existence se vymyká přírodním zákonům, a to nejen proto, že k tomuto zásadnímu zlomu nepřizpůsobivosti dochází bez jakékoliv genetické účelnosti, nýbrž i proto, že předpokládá nesmírnou jasnozřivost, která pochopitelně přesahuje percepční schémata obyčejné existence. Někdy před ně stačí postavit někoho jiného, pokud je stejně tak čistý a průzračný jako oni sami, a nesnesitelný zlom se rozplyne ve světelné tužbě, trvale napřažené k absolutně nedosažitelnému. Zatímco tedy jedno zrcadlo neustále odráží pouze jediný bezútěšný obraz, dvě paralelní zrcadla dávají vzniknout jasné a husté síti, unášející lidské oko po neomezené a ve své geometrické čistotě nekonečné dráze mimo dosah utrpení a světa.“
Zvedl jsem oči a pohlédl na ni. Vypadala trochu udiveně. Nakonec zkusila: „To je zajímavé, to zrcadlo…“ Zřejmě si něco přečetla ve Freudovi nebo Myšáku Mickeym. Ale dělala, co mohla, byla milá. Osmělila se a dodala:
„Byla bych ovšem raději, kdybyste mluvil přímo o svých problémech. Stále je to příliš abstraktní.“
„Možná. Prostě ale konkrétně nechápu, jak mohou lidi žít. Mám pocit, že by všichni měli být nešťastní; chápete, žijeme v tak jednoduchém světě. Na jedné straně stojí systém založený na nadvládě, penězích a strachu – systém spíš mužský, nazvěme ho Mars; na straně druhém systém ženský, založený na svůdnosti a sexu, nazvěme ho Venuší. A to je všechno. Je skutečně možné žít a přitom věřit, že nic jiného není? Třeba Maupassant společně s realisty konce 19. století věřil, že nic jiného není; to ho vedlo až k nepříčetnosti.“
„Pletete všechno dohromady. Maupassantovo šílenství je jen klasické stadium onemocnění syfilidou. Každý normální člověk přijímá oba systémy, o nichž mluvíte.“
„Ne. Jestli se Maupassant zbláznil, pak proto, že si palčivě uvědomoval hmotu, nicotu a smrt – a že si nebyl vědom ničeho jiného. V tom se podobal našim současníkům: absolutně odděloval vlastní individuální existenci od zbytku světa. To je jediný způsob, jak můžeme dnes svět chápat. Například kulka z revolveru Magnum ráže 45 může škrtnout o můj obličej a zarýt se do zdi za mnou; nic se mi nestane. V opačném případě mi kulka roztrhá tvář a přivodí značné fyzické utrpení, budu mít zmrzačený obličej, možná přijdu o oko; v tom případě budu zmrzačený a jednooký a od té chvíle budu v ostatních vyvolávat pouze odpor. Obecněji řečeno jsme všichni vydáni napospas stárnutí a smrti. Tyto pojmy stárnutí a smrti jsou pro lidského jedince nesnesitelné; v naší civilizaci svrchovaně a nepodmíněně vládnou, rozvíjejí se a postupně vyplňují obzor vědomí, až vymýtí všechno ostatní. Krok za krokem se tak vnucuje jistota ohraničenosti světa. I sama touha mizí; zůstává jen hořkost, závist a strach. Hlavně hořkost; nesmírná, nepředstavitelná hořkost. Žádná civilizace v žádné době nedokázala vyvolat ve svých příslušnících takové množství hořkosti. Z tohoto pohledu prožíváme chvíle, které nemají obdoby. Kdybychom měli shrnout duševní stav současnosti do jediného slova, zcela jistě bych volil právě toto: hořkost.“
Nejdřív nic neříkala, chvíli přemýšlela, než se zeptala:
„Kdy jste měl poslední sexuální styk?“
„Asi před dvěma roky.“
„Cha!“ zvolala téměř vítězoslavně, „vidíte! Jak byste za těchto podmínek mohl mít rád život?“
„Nechtěla byste se se mnou pomilovat?“
Zarazila se a snad i trochu zčervenala. Bylo jí čtyřicet, byla hubená a dost opotřebovaná; toho rána mi však připadala naprosto okouzlující. Vzpomínám na tu chvíli s velkou něhou. Trochu proti své vůli se usmívala; už jsem si myslel, že řekne ano.“

(Houellebecq, Michel: Rozšíření bitevního pole, s. 137-139)

Poslední dopis Milady Horákové

Dnes je tomu devětapadesát let od popravy Milady Horákové. Výkon trestu byl proveden 27. června 1950 na nádvoří věznice Státního soudu v Praze. V 5.32 hod. převzal popravčí mistr Miladu Horákovou, svůj výkon oznámil v 5.38 hod. a lékař potvrdil smrt v 5.43. hod.

V roce 1990 byly publikovány dopisy Milady Horákové z Pankrácké věznice adresované jejím nejbližším: otci, dceři, sestře a dalším.
Tyto dopisy svědčí o obrovské morální síle Milady Horákové a její poslední slova před popravou jsou dokumentem lidské tragédie. A také velikosti.
Tyto dopisy jsou strašným svědectvím o zrůdnosti XX. století.
Tyto dopisy jsou zdrcující četbou. Dávám sem ten poslední, datovaný dnem popravy.



Moji nejmilejší,

ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. - Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti. Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče - mám z Tebe radost - jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. - Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou - prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest - buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru. Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. - Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá - nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. - Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé - jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. - Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. - Mám už dohráno opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina - žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem - vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. - Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše

Milada

(Praha - Pankrác věznice; 27. VI. 1950, 2.30 hod.)

(Horáková, Milada: Dopisy Milady Horákové. Pankrác 24. 6.-27. 6. 1950)

Platforma

„Před rokem mi umřel otec. Nevěřím teorii, podle níž se stáváme doopravdy dospělými po smrti rodičů; doopravdy dospělými se nestáváme nikdy.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 11)

„Estetické a politické otázky nejsou moje věc; není na mně, abych vymýšlel nebo přijímal nové postoje ke světu; vzdal jsem se toho současně s tím, jak se mi ohýbala ramena a mou tvář prostupoval smutek.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 20)

„Ženy jsou opravdu srdečné, říkal jsem si, když jsem nastupoval do vlaku do Cherbourgu; dokonce i v práci tíhnou k vytváření citových vazeb, těžko se pohybují v citově vyprázdněném světě, taková atmosféra nesvědčí jejich rozkvětu.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 22)

„Pak jsem stárnul a přitom bez úhony přihlížel následným politickým změnám. Byl jsem zdvořilý, bezproblémový, ceněný nadřízenými i kolegy; kvůli nepříliš vřelé povaze se mi však nepodařilo navázat skutečná přátelství.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 27)

„Znechuceně jsem na sebe pohlédl do zrcadla v koupelně: můj křečovitý obličej byrokrata ostře kontrastoval se zbytkem; celkem jsem se naprosto podobal tomu, čím jsem byl: čtyřicetiletým úředníkem, co se pokouší přestrojit za mladého po dobu dovolené; bylo to skličující.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 38)

„Valérie se ke mně otočila. Málem jsem dostal chuť ji vzít za ruku; bez konkrétního důvodu jsem to neudělal. Loď se úplně zastavila: procházeli jsme krátkou věčností šťastného odpoledne.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 42)

„Spatřil jsem opět otce přibitého k posteli, sraženého náhlou depresí – strašlivou u tak aktivního člověka; jeho přátelé horolezci stáli v rozpacích kolem něho, bezmocní proti tomu zlu. Jednou mi vysvětlil, že tolik sportuje proto, aby se otupil, nemusel myslet. Podařilo se mu to: byl jsem přesvědčený, že se mu podařilo životem proplout bez jediného skutečného zamyšlení nad lidským údělem.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 57)

„Můj otec umřel koncem roku 2000; dobře udělal. Jeho existence se tak bezezbytku vešla do 20. století, jehož byl nestvůrně výmluvnou součástí. Sám jsem průměrně přežíval. Byl jsem čtyřicátník, tedy na začátku čtyřicítky, bylo mi přece jen teprve čtyřicet; byl jsem zhruba na půli cesty. Otcova smrt mi dávala určitou volnost; ještě jsem neřekl poslední slovo.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 73-74)

„Sami sebe si uvědomujeme ve vztahu k druhým; právě proto je vztah s druhými nesnesitelný.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 76)

„Vždycky můžeme chytračit, dělat, jako že jsme v životě něco pochopili, nic to nemění na tom, že život spěje ke konci. Můj osud byl podobný jeho, sdíleli jsme stejnou prohru, přesto jsem nepociťoval žádnou aktivní vzájemnost. Chybí-li láska, nic nemůže být posvěceno. Pod kůží víček se pojí světelné skvrny; jsou vidiny, a jsou sny. Nic z toho se už člověka netýká, ten očekává noc; noc přichází. Zaplatil jsem dva tisíce bátů číšníkovi, který mě odvedl ke dvojitým dveřím vedoucím do poschodí. Sin mě držela za ruku; hodinu nebo dvě se mě pokusí udělat šťastným.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 98)

„Než jsem si uvědomil, že nemám prezervativ, už jsem byl v ní a jezdil naplno. Podle zpráv Lékařů bez hranic je třetina thajských prostitutek HIV pozitivních. Přesto nemůžu říct, že by se mě zmocnila hrůza; jenom mě to lehce otrávilo. Nic naplat, tyhle kampaně na ochranu proti AIDS jsou naprosté fiasko.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 98-99)

„Nepřicházelo v úvahu, abych se znova setkal s Valérií u snídaně nebo na pláži. Jsou věci, které udělat můžeme, a jiné, co se jeví příliš obtížné. Postupně se příliš obtížným stává vše; a to je ve zkratce život.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 109)

„A tehdy jsem si se sladkou nevěřícností uvědomil, že Valérii zase uvidím a že pravděpodobně budeme šťastní. Bylo to příliš nečekané, takové štěstí, chtělo se mi plakat.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 118)

„Měla pravdu; byl jsem šťastný, vzpomínám si na to. Jistěže se vždycky najdou různé záležitosti, řada nevyhnutelných problémů, strádání a smrt, samozřejmě. Přesto když si na oněch několik měsíců vzpomenu, mohu to dosvědčit: vím, že štěstí existuje.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 134)

„Zvykáme si na izolaci a nezávislost; není to nutně dobrý zvyk. Kdybych chtěl prožít něco jako manželskou zkušenost, přišla každopádně pravá chvíle. Pochopitelně jsem znal nevýhody takového řešení; věděl jsem, že touha se v zavedeném páru otupuje rychleji. Jenže se otupuje tak jako tak, to je zákon života; a možná potom lze dosáhnout zcela jiného splynutí – hodně lidí si to v každém případě myslelo. Tedy onoho večera moje touha po Valérii nezmizela ani náhodou. Než jsme se rozloučili, políbil jsem ji na ústa; široce rozevřela rty a úplně se polibku poddala.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 146-147)

„Není pravda, že lidé jsou jedineční a každý si v sobě nese nezaměnitelnou výjimečnost; ve svém případě jsem každopádně žádnou stopu výjimečnosti nepozoroval. Je většinou marné unavovat se rozlišováním individuálních osudů a charakterů. Myšlenka jedinečnosti lidské osobnosti je stručně řečeno jen nabubřelá absurdita. Na vlastní život si vzpomínáme, píše někde Schopenhauer, o něco víc než na dávno přečtený román. Tak je to: jen o trochu víc.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 148)

„Před Valérií jsem vlastně nepoznal jedinou holku, která by sahala aspoň po kotníky thajským prostitutkám; možná jsem něco cítil se šestnáctiletými nebo sedmnáctiletými dívkami, když jsem byl hodně mladý. V kulturních kruzích, kde jsem se pohyboval, to však byla skutečná katastrofa. Ty holky se vůbec o sex nezajímaly, pouze o svádění – a to ještě elitářské, trash, ujeté, které nemělo s erotikou nic společného. V posteli pak nebyly schopné vůbec ničeho. Nebo k tomu potřebovaly fantazie, únavné, kýčovité scénáře, že pouhá zmínka o nich mě odpuzovala. Nepochybně rády o sexu mluvily, bylo to dokonce jejich jediné téma; neměly však v sobě žádnou smyslnou nevinnost. Muži nebyli mimochodem o nic lepší: taková už je vůbec francouzská povaha, mluvit při každé příležitosti o sexu a nikdy nic neudělat; ale začínalo mě to vážně tížit.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 168)

„Úkolem turistických zařízení je za určitý poplatek a po určitou dobu udělat lidi šťastnými. Dosáhnout tohoto cíle může být snadné i nemožné – záleží na povaze lidí, nabízených službách a jiných faktorech. Valérie si svlékla kalhoty a halenku. Natáhl jsem se na druhou půlku postele. Ještě že existují sexuální orgány, nevysychající zdroj rozkoše. Bůh, který způsobil naše neštěstí a stvořil nás pomíjivými, ješitnými a krutými, nám zároveň poskytl tuto chabou formu náhrady. Čím by byl život, kdyby čas od času nebyla trocha sexu? Marným bojem s tuhnoucími klouby a zubními kazy. To všechno je navíc neskutečně nezajímavé – kolagen, jehož vlákna tvrdnou, plak usazující se v dásních. Valérie roztáhla nohy nad mými ústy.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 171-172)

„Několik metrů před námi vlny zvolna olizovaly písek; všechny zvuky utichly. V bungalovu jsem se vysvlékl a počkal v posteli na Valérii. Vyčistila si zuby, svlékla se a lehla si vedle mě. Přitulil jsem se k jejímu nahému tělu. Položil jsem jí ruku na prsa, druhou na podbřišek. Něha.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 177)

„Právě to je u tebe úžasné: těší tě dávat rozkoš. Dávat tělo jako zdroj rozkoše, nezištně potěšit: to už zápaďáci neumí. Naprosto ztratili smysl pro dávání. Můžou se přetrhnout, ale už nejsou schopní prožívat sex jako přirozený. Nejenže se stydí za svoje tělo, které nedosahuje standardů porna, ale ze stejných důvodů je už vůbec nepřitahuje ani tělo druhého. Není možné se milovat bez určitého odevzdání, bez aspoň dočasného přijetí stavu závislosti a slabosti. Citové vzplanutí a sexuální posedlost mají stejný původ, obě vycházejí z částečného opuštění vlastního já; není to oblast, kde se dá realizovat, aniž se ztratíme. Stali jsme se chladnými, rozumnými, příliš si uvědomujeme svou individuální existenci a svá práva; hlavně se chceme vyhnout odcizení a závislosti; navíc jsme posedlí zdravím a hygienou: to skutečně nejsou ideální podmínky pro lásku. Došli jsme tak daleko, že profesionalizace sexuality na západě se stala nevyhnutelnou. Samozřejmě existuje taky SM. To je čistě intelektuální svět s jasnými pravidly a předběžnou dohodou. Masochisti se zajímají jen o vlastní pocity, snaží se zjistit, kam až můžou zajít v bolesti, trochu jako extrémní sportovci. Sadisti jsou jiní, vždycky jdou co nejdál, touží ničit: kdyby mohli mrzačit nebo zabíjet, dělali by to.“
„Nechci na to už ani pomyslet,“ řekla a roztřásla se, „fakt se mi to hnusí.“
„Protože jsi zůstala sexuální, živočišná. Vlastně jsi normální, nepodobáš se tak úplně zápaďačkám. Organizované SM se svými pravidly může oslovit jen vzdělané, mozkově založené lidi, které sex už úplně přestal přitahovat. Všem ostatním zbývá jediná možnost: porno, profesionálky, a pokud chtějí skutečný sex, země třetího světa.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 196-197)

„Dokud neodešla, jenom jsem sledoval, jak přechází po místnosti, vstává a zase si sedá. Když se to tak vezme, nebylo na tom nic zvláštního, vlastně to bylo zcela prosté, ale měla to, bez nejmenších pochyb. Zkřížila nohy: v horní části stehen se objevil tmavší proužek, kontrastně zvýrazňující extrémní tenkost nylonu. Zkřížila je dál: o něco výš se ukázal černý krajkový pruh, pak sponka podvazků, bílé nahé tělo, spodek hýždí. Přehodila nohy zpátky a dala je k sobě: všechno zas zmizelo. Sklonila se ke stolu: cítil jsem, jak jí pod látkou tepou prsa. Mohl bych tak trávit hodiny. Byla to snadná, nevinná, nekonečně blažená radost; ryzí příslib štěstí.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 219)

„Mí evropští předci staletí tvrdě pracovali; rozhodli se ovládnout a pak změnit svět, a do jisté míry se jim to podařilo. Dělali to kvůli ekonomickým zájmům, ze záliby v práci, ale také proto, že věřili v nadřazenost své civilizace: vymysleli sen, pokrok, utopii, budoucnost. Toto vědomí civilizační mise se v průběhu dvacátého století vytratilo. Evropané, nebo aspoň někteří, sice pracují dál, a někdy tvrdě, ale jen kvůli zisku nebo neurotické oddanosti práci; nevinné vědomí jejich přirozeného práva vládnout nad světem a směrovat jeho dějiny zmizelo. V důsledku společného úsilí je sice Evropa stále ještě bohatým kontinentem; ale inteligenci a urputnost, vlastnosti, jaké prokázali mí předci, jsem očividně dávno ztratil. Jako dobře situovaný Evropan jsem si mohl v jiných zemích za babku obstarat jídlo, služby a ženy; jako dekadentní Evropan vědomý si své blízké smrti, jemuž se stal egoismus vlastní, jsem neviděl jediný důvod, proč si to nedopřát. Zároveň jsem si však uvědomoval, že taková situace je neudržitelná, že lidé jako já nejsou schopní zajistit přežití společnosti, ba možná jsou jednoduše nehodní života. Nastanou nebo už probíhají mutace, které se mne však nijak netýkají; mou jedinou opravdovou motivací je dostat se z těchhle sraček co možná nejrychleji. Listopad byl chladný, nevlídný; poslední dobou už jsem tolik nečetl Augusta Comta. Ve Valériině nepřítomnosti mě nejvíce bavilo sledovat francouzským oknem pohyb mraků.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 236)

„Po několika minutách si ke mně přisedla Valérie. Objal jsem ji, položil jí hlavu na rameno; stěží jsem rozeznával její rysy, ale poznával jsem vůni, texturu pokožky. Ve chvíli, kdy vystřelila první světlice, jsem si všiml, že má tytéž zelené, lehce průsvitné šaty jako před rokem na Silvestra v Koh Phi Phi; když se naše rty setkaly, zmocnil se mě zvláštní pocit, jako by se převrátil řád světa. Kupodivu a aniž jsem si to jakkoliv zasloužil, dostal jsem druhou šanci. V životě velice málokdy dostáváme druhou šanci; odporuje to všem zákonům. Prudce jsem ji sevřel v náruči a přepadl mě náhlý nával pláče.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 250)

„Mimo sexuální akt je v životě jen málo chvil, kdy by tělo plesalo pouhou radostí ze života, překypovalo štěstím pouhým faktem přítomnosti na světě; celý můj první leden se skládal právě z takových chvil. Nemám na ten den jinou vzpomínku než tuto naplněnost. Pravděpodobně jsme se koupali, slunili a milovali. Nemyslím, že bychom mluvili, ani prozkoumávali ostrov. Vzpomínám si na Valériinu vůni, na slanou chuť zasychající v jejím klíně; vzpomínám si, že jsem v ní usnul a probudil se jejími stahy.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 251-252)

„Je zvláštní, jak se vám převrací život; stačí zůstat na místě, nic nedělat, zakoušet pocit převratu.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 253)

„Uvědomoval jsem si to; pokud jsem měl příležitost o tom přemýšlet, kultura mi připadala jako nezbytná kompenzace neštěstí našich životů. Dalo by se možná představit si kulturu jiného řádu, spjatou s oslavou a lyrismem, která by se rozvíjela uprostřed štěstí; nebyl jsem si tím jistý a taková dost teoretická úvaha pro mne zjevně už nemohla mít význam.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 253)

„Oprostit se od čeho? Sám jsem byl zátěží. Sám pomíjivé povahy, upnul jsem se k pomíjivé věci v souladu se svou přirozeností – nic z toho si nežádalo zvláštní komentář. Kdyby byla má přirozenost věčná, pokračoval jsem, aby řeč nestála, upínal bych se k věcem věčným. Jeho metoda nejspíš úspěšně fungovala s přeživšími, které pronásledovala úzkost ze zmrzačení nebo smrti. „Tato trápení vám nepatří, nejsou ve skutečnosti vaše; jsou to jen přízraky ve vaší mysli,“ říkal lidem; a ti mu nakonec uvěřili.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 271)

„Na potlačování reality není jednoznačný lék, vysvětlil mi psychiatr při našem posledním rozhovoru; nejde přímo o poruchu nálady, ale o zkreslené vnímání. V nemocnici mě nechával tak dlouho hlavně proto, že se obával pokusu o sebevraždu – v případě náhlého návratu vědomí jsou dosti časté; ale teď už jsem mimo nebezpečí. Aha, řekl jsem si, tak to jo.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 272)

„Už jsem vlastně neměl život; kdysi jsem měl život, několik měsíců, to není tak špatné, někteří nemohou říct ani to. Jenže nechuť žít bohužel ještě neznamená chuť zemřít.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 275)

„O lásce se mi mluví těžko. Nyní jsem o tom přesvědčen: Valérie pro mě byla jen zářivou výjimkou. Patřila k bytostem, které jsou schopné zasvětit život něčímu štěstí, učinit je přímo svým cílem. Tento fenomén je záhadou. V něm spočívá štěstí, prostota i radost; ale stále nevím, jak ani proč může nastat. A pokud jsem nepochopil lásku, k čemu je mi pochopit zbytek?“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 281-282)

„Až dokonce zůstanu dítětem Evropy, starostlivosti a hanby; nemám žádné poselství naděje. K západu necítím nenávist, nanejvýš obrovské pohrdání. Vím jenom, že my všichni, co v něm žijeme, smrdíme egoismem, masochismem a smrtí. Vytvořili jsme systém, v němž už jednoduše nelze žít; a ještě ho dál vyvážíme.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 282)

„Smrt už nyní chápu; nemyslím, že mě bude nějak zvlášť bolet. Poznal jsem nenávist, pohrdání, úpadek a různé věci; poznal jsem dokonce krátkodobě lásku. Nic po mně nezůstane a ani si to nezasloužím; ve všech ohledech jsem byl průměrným jedincem.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 282)

„Vystaví úmrtní list a kdesi daleko ve Francii zaškrtnou políčko v rejstříku obyvatelstva. Pár pouličních obchodníků, zvyklých vídat mě ve čtvrti, potřese hlavou. Můj byt pronajmou novému zájemci. Zapomenou na mě. Zapomenou rychle.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 283)

Ve skutečnosti, hlavně když člověk pracuje, to uběhne rychle

„Pravidla jsou složitá a mají mnoho podob. Kromě pracovní doby je třeba nakoupit, u bankomatu vybrat peníze (často po dlouhém čekání). A především zaplatit různým organizacím, zabývajícím se jednotlivými stránkami vašeho života. Navíc můžete onemocnět, což vyvolává další poplatky a papírování.
I tak zbývá volný čas. Co s ním? Jak ho využít? Věnovat jej pomoci bližnímu? Bližní, když o tom tak přemýšlíte, vás příliš nezajímá. Poslouchat hudbu? Kdysi by to bývalo řešení, dnes však musíte uznat, že vás hudba dojímá stále méně.
Kutění, v nejširším slova smyslu, může být to pravé. Popravdě řečeno vás však nic nemůže zachránit před stále častějšími chvílemi, kdy vás pocity naprosté samoty, univerzální prázdnoty a tušení bolestného a definitivního krachu vaší existence vrhají do stavu skutečného utrpení.
A přitom se vám stále nechce umřít.

Mívali jste vlastní život. Byly doby, kdy jste měli svůj vlastní život. Pravda, už si na to moc nevzpomínáte, ale existují fotografie, které to potvrzují. Bylo tomu tak pravděpodobně během vašeho dospívání nebo chvíli potom. Jak velká byla tehdy vaše chuť do života! Existence vám připadala plná lákavých možností. Mohli jste se stát zpěvákem ve varieté či odjet do Venezuely.
A co je ještě překvapivější, měli jste vlastní dětství. Zaostřete teď na sedmiletého chlapce, hrajícího si na vojáčky na koberci obývacího pokoje. Pozorně ho prosím pozorujte. Od rozvodu je bez otce. Matku, která má důležité místo v jedné kosmetické firmě, moc nevídá. Přesto si hraje, a jeho zaujetí pomyslným světem a válkou se zdá hodně velké. Jistě, již mu trochu chybí láska, avšak jak velký se jeví jeho zájem o svět!

I vy jste se zajímali o svět. Už je to dlouho, zkuste si na to prosím vzpomenout. Území vyznačené pravidly vám začalo být těsné, už jste v něm nemohli déle žít, a prosto jste museli vstoupit na bitevní pole. Vybavte si prosím v paměti onu chvíli. Už to je dávno, že? Vzpomeňte si: voda byla ledová.
Nyní jste již od břehu daleko: ach ano, jak jste již daleko! Dlouho jste věřili v existenci druhého břehu; dnes už ne. Přesto plavete dál a každé tempo vás přibližuje k utonutí. Dusíte se, plíce vás pálí. Voda vám připadá stále studenější a hlavně hořčí. Nejste už nejmladší. Za chvíli zemřete. To nic. Jsem tu s vámi. Nenechám vás v tom. Pokračujte v četbě.
Ještě jednou si vzpomeňte na svůj vstup na bitevní pole.

Stránky, které následují, tvoří román; rozumí se sled anekdot, jejichž hrdinou jsem já. Volba autobiografie vlastně volbou není: neměl jsem na vybranou. Nebudu-li psát o tom, co jsem prožil, budu trpět stejně – a možná trochu víc. Zdůrazňuji trochu. Psaní nepřináší úlevu. Připomíná, vymezuje. Zavádí zrnko soudržnosti, myšlenku realismu. Nezbaví nás krvavé mlhy, v níž se plácáme, avšak aspoň vytváří pár záchytných bodů. Chaos je jen o několik metrů dál. Chabý úspěch, po pravdě řečeno.
Jaký kontrast s absolutní, kouzelnou mocí četby! Život věnovaný četbě by splnil všechna má přání, to jsem věděl už v sedmi letech. Tkáň světa je bolestná a neodpovídající; nezdá se mi, že by byla změnitelná. Skutečně si myslím, že život zasvěcený četbě by mi vyhovoval víc. Takový život mi nebyl dán.

Právě mi bylo třicet. Po chaotickém startu se mi podařilo spíš úspěšně vystudovat; dnes jsem středním kádrem. Jako analytik-programátor v jedné firmě poskytující služby z oboru informatiky pobírám dva a půlnásobek minimální mzdy – to už je docela slušná kupní síla. Mohu doufat ve významný postup ve firmě, pokud se ovšem nerozhodnu, jak tomu bývá v mnoha případech, přejít k některému z klientů. Krátce řečeno, se svým sociálním postavením mohu být spokojen. V sexuální oblasti je to horší. Poznal jsem více žen, vždy však na omezenou dobu. Protože postrádám krásu i jakýkoliv osobní šarm a často podléhám návalům deprese, neodpovídám ani v nejmenším tomu, co ženy hledají především. Proto jsem u žen, které mi otevřely svůj orgán, často cítil lehký odpor; v podstatě jsem pro ně představoval nouzové řešení, což, jak uznáte, není ideálním východiskem pro trvalejší vztah.
Od rozchodu s Veronikou před dvěma lety jsem vlastně neměl žádnou; následné slabé a nepřesvědčivé pokusy končily očekávaným neúspěchem. Dva roky, to už se zdá dlouho. Ve skutečnosti, hlavně když člověk pracuje, to však uběhne rychle. Všichni vám to potvrdí: uběhne to velmi rychle.
Je možné, milý čtenáři, že jste žena. Nic si z toho nedělejte, to se stává. A kromě toho to nic nemění na tom, co se vám chystám říct. Mám široký záběr.“

(Houellebecq, Michel: Rozšíření bitevního pole, s. 12-15)

Střední Evropa - co jsme s ní udělali?

"Do roku 1989, do onoho „anno mirabilis“, naznačovali intelektuálové z evropského středu ostatním Evropanům, že jednou, až budou moci být zase všichni spolu, nepřijdou do společného domu s prázdnou. Že s tímto středem sice budou mít možná nějaké starosti, na druhé straně však budou Evropané ze západu, severu a jihu odměněni: Střední Evropou. Tím kusem kontinentu, který byl podle Milana Kundery „unesen“ postupně dvěma totalitními režimy. Kusem, o který byl „zbytek“ Evropy ochuzen.

Nemyslel se tím kus kontinentu jako kus země, jako geografický pojem, ale jako inspirující duchovní prostor, který možná nabídne nové pohledy, nové myšlenky, přinese novou senzibilitu. Zkrátka obohatí myšlenkově poněkud opotřebovanou většinovou Evropu. Tak alespoň mohli číst skeptického Kunderu optimisté.

Uměli jsme tehdy vyjmenovávat dlouhé seznamy zdejších mimořádných osobností. Šlo o spisovatele, filosofy, ekonomy, myslitele, zabývajícími se lidskou duší, ale také architekty, výtvarné umělce. Ti mladší z nich většinou utekli před Hitlerem či potom před Stalinem, takže žili pak na Západě a tam se nejednou zapomnělo, odkud že přišli, jaké nezaměnitelné zkušenosti je inspirovaly. Až poslední vlna uprchlíků svoje středoevropanství, svoji českost či polskost, přímo tematizovala Kundera, Milosz, Mrozek…).

*

Obohatili jsme za uplynulých patnáct let Evropu? Potvrdily se předpoklady optimistů o duchovní potenci Střední Evropy? Nebyl koncept Střední Evropy jen pomyslem, utěšlivou iluzí, kompenzací naší tehdejší mizerie?

Na definitivní odpověď je ještě příliš brzy. Něco však můžeme konstatovat už dnes. Hned v prvních letech zažili středoevropští lidé ducha šok z devalvace slov: přestal být zájem o to, za co se dříve šlo do vězení nebo aspoň na výslech a co si lidé po nocích opisovali s deseti kopíráky. Stalo se to skoro přes noc. Spisovatelé a myslitelé ztratili na vážnosti a jejich místo zaujali zruční sestavovatelé bestsellerů, baviči všeho druhu. Deníky se postupně bulvarizovaly. Mnoho týdeníků a revue zaniklo nebo zápasí o přežití. Přestaly se vést závažné polemiky.

Klipová kultura, kterou si prý vyžadují konzumenti, usiluje o pravý opak jakéhokoli intelektuálního soustředění: o maximální rozptýlenost, těkavost – tam je pak reklama doma a boduje.

Proč se to stalo? Bylo důvodem jen otevření se světu, podlehnutí přívalové vlně popkultury spojené s invazí reklamy a propracovaného marketingu? Nebo se podepsal i technologický vývoj, rozmach médií a zejména televize, která proměňuje kulturu slov v kulturu obrazů? Neproměnily se i noviny a časopisy v jakousi televizi na papíře? Není středoevropský prostor, oslabovaný po desetiletí „invazí barbarů marxismu-leninismu“ náchylnější podlehnout tomuto náporu?

Z tohoto šoku se mnozí středoevropští intelektuálové pochopitelně dosud nevzpamatovali. Možná, že se snad ještě vzpamatují, dají se víc dohromady, takže je předčasné lámat nad nimi hůl.

Něco se však už skutečně stalo a obávám se, že to už nelze vzít zpátky. Sama látka, ze které byla Střední Evropa utkána, se změnila a dále mění.

*

Střední Evropa byla dlouho myšlenkově plodná, protože byla duchovním prostorem intenzivní sebereflexe. Intenzivnější než leckde jinde. Sebereflexe je svým způsobem završením lidského poznání, totiž tím nejnáročnějším poznáním. Především poznej sám sebe, vyzývá už antický filosof.

Prostor Rakouska-Uherska plus širší či užší okolí byl prostorem takové potencované sebereflexe, protože byl prostorem mimořádně hustě rozestavených zrcadel: menšiny všeho druhu, nejen národní a národnostní, jazykové, včetně nářečních, ale i náboženské, sebou nesly nejrůznější tradice, způsoby života, způsoby myšlení a cítění. Kdo tu nepatřil k nějaké menšině? Jistěže každý usiloval o příslušnost k většině, ale z jistého hlediska byl vždycky navíc ještě i příslušníkem menšiny, menšin. Skoro všichni tak byli nějak ohrožení a museli tuze dbát o svoji identitu. Museli se vyhraňovat, definovat vůči těm druhým. Tak se ti druzí bezděčně stávali součástí jejich světa. V zájmu sebezáchovy musel se člověk zajímat o druhé, o to, jak oni jej vidí.

Velice různí lidé dlouho žili tu těsně vedle sebe (jistě, někdy i proti sobě): viděli se, chtě nechtě, i očima těch druhých: to jsou ona hustě rozestavěná zrcadla. Intenzivní sebereflexi taková „krajina se zrcadly“ stimuluje. Člověk se vidí hned z několika stran, jako vidí svět kolem sebe malíř kubistických obrazů (mj. v Čechách se kubismu mimořádně dařilo, dokonce máme stovky kubistických staveb). Vzájemně na sebe působí, obohacují se jazyky, víry, způsoby života, lidové písně, zvyky. Pro kulturu je to mimořádně plodné prostředí: něco jako lužní les, jako tropický prales: prostor maximální diversity, genetická banka. Jistě, urodí se v ní vzácní tvorové, ale i zrůdy, vedle Franze Kafky i Adolf Hitler.

*

Vidět se i skrze ty druhé znamená vždycky ztíženou možnost vidět se smrtelně vážně. Středoevropským přínosem byl a snad stále ještě je především osobitý humor. Jistě, srandy kopec může být i jinde, ale tady je humor téměř filosofickým postojem milionů. Tolik masově rozšířeného smyslu pro ironii, ale především pro sebeironii, pro komično, ale především pro grotesku, absurditu, jako ho bylo kolem nás, hned tak nenajdete. Je to totiž humor na pomezí starosti o samotnou menšinovou existenci a stejně sebezáchovné starosti o to, aby člověk neztratil smysl pro realitu, aby nežil v iluzi o světě kolem něho, a byl proto ochoten neustále se shazovat, zkrátka nebrat se smrtelně vážně.

Kdosi kdysi řekl, že hlavním světovým městem sebereflexe byla svého času Vídeň. Vydala ze sebe skutečně překvapivě dlouhou řadu originálních myslitelů a tvůrců, Středoevropanů, které si Evropa už dávno přisvojila. Je to tedy výstižná charakteristika města: jako střed říše bylo jakousi zhuštěnou Střední Evropou.

Bylo? Už není? Hlavní město sebereflexe, ale zároveň již koncem 19. století semeniště nálad, ze kterých se pak zrodil nacionální socialismus. Tam, ve Vídni, se pro své šílené vize inspiroval Hitler. Pravda, Sigmunda Freuda město inspirovalo docela jinak.

Střední Evropa je buď tato lidská rozmanitost, rozmanitost lidí, kteří se nemusejí ani milovat, ani každodenně stýkat, ale kteří žijí těsně vedle sebe a přinejmenším se vnímají. Anebo je jen oním geografickým prostorem „mezi Ruskem a Německem“? (To není otázka jen řečnická, jak ukazuje vzrůstající zájem Evropy na osudu Ukrajiny a Běloruska). Lidé se tu se buď pohybují mezi hustě rozestavěnými zrcadly a přinejmenším je respektují, vědí toho o sobě víc právě díky jim, anebo je rozbíjejí, ale pak už nejsou Středoevropany v duchovním, kulturním smyslu slova. Narcisovi je sebepoznání navždy odepřeno, přestože stále zálibně hledí jen a jen sám na sebe.

*

Dva totalitarismy, které se mohutně napájely z obrazů nepřátel, středoevropanům tak důvěrně známých z mnoha zdejších nacionalistických kampaní, značně poničily tuto krajinu se zrcadly. Téměř vyhubily zdejší Židy, vyháněly miliony lidí z jejich staletých sídel. Národnostní mapy se za šedesát let totalitarismů velmi zjednodušily: ubylo všelijakých titěrných ostrůvků, nepraktických enkláv, bizarních apendixů, jakoby neužitečných slepých ramen. Tyto mapy už dávno nepodobají pestrým kobercům, ale spíše neosobním běhounům v rozlehlých kancelářích.

Na druhé straně Středoevropanům zkušeností přibylo, totiž se dvěma totalitarismy. Taková dvojitá zkušenost není totiž pouhým součtem dvou po sobě následujících zkušeností: dvojitá nerovná se tu dvojí. Jen Středoevropan má tuto zkušenost s pravicí i levicí a hlavně s tím, že jsou sice nesrovnatelné mnohými svými motivy, ale v krajních polohách, kam nevyhnutelně směřují, jsou srovnatelné ochotou a schopností organizovaně páchat zlo. Právě zkušenost s touto podobou – nepodobou je šancí ke gruntovnímu k přemýšlení o člověku a společnosti.

Takže v prostoru mezi Ruskem a Německem ubylo zrcadel, ale zase přibyla tato draze zaplacená dvojí zkušenost, které byli ostatní Evropané ušetřeni. O kterou jsou chudší.

S touto zbytkovou krajinou se zrcadly a zatím nedostatečně reflektovaným prožitkem nacismu a komunismu jsme se po desítkách let opět stali součástí Evropy. Naplnily se za posledních patnáct let naše naděje, že nepřirazíme k západoevropským břehům jen jako potížisté, chudí příbuzní s nataženýma rukama? Jen jako země s režimy sice demokratickými, ale málo liberálními? Bez garancí, které skýtá vláda práva? Přinesli jsme něco, co je jen a jen naše, čím mezitím zbohatlé a bohatství poněkud i znavené evropské příbuzné dokážeme občerstvit? Dokázali jsme, že Střední Evropa není jen geografický pojem?

*

Znovu třeba říci, že na definitivní odpověď je příliš brzy. Prozatímní bilance není však příliš nadějná. Prostor středoevropských států se dále homogenizuje, především národnostně. Před druhou světovou válkou byly Československo a Polsko státy s největším podílem národnostních menšin v obyvatelstvu v Evropě. Dnes je Česká republika a Polsko na opačném konci – nebo začátku, jak je libo - tabulky. Jen Island je prý snad etnicky „čistší“. Uhry byly maximálně pestré, Maďarsko je také už jen maďarské – zato Maďaři jsou všude kolem a vyvolávají chuť okolních nacionalistů „čistit“. Jistě, mnozí, nejspíše většina, to vnímá jako vymoženost, které se už nikdy nechce vzdát. Je to jistě zjednodušení života, které lze ovšem vnímat jako jeho trivializaci. Stále tu převládá etnické pojetí národa na rozdíl od politického, které je běžné na Západě.

Češi a Slováci se „sametově“ rozvedli od stolu i od lože, většina z nich dokáže vypočítávat výhody, které to přineslo, ale v Praze skoro neseženete slovenské noviny, kulturní časopisy, knihy. Kdysi jich tu bylo plno. Mnoho mimořádně cenných zrcadel se tady na cestě od socialismu ke kapitalismu rozbilo: Slováci jsou totiž v mnoha ohledech úplně jiný národ než Češi a přitom si oba národy rozumějí každé slovo. Z tohoto hlediska byli pro nás pro Čechy zcela ideálním „zrcadlem“. A my pro Slováky.

Dnes už, po té, kdy jsme od roku 1948 postupně ztratili jako spolubydlící v jednom státním domě Židy, Rusíny, Němce, Slováky i s Maďary, dnes už hledíme do jednoho jediného zrcadla a právě proto toho už moc nevidíme. Je to nuda, pořád se koukat na ten samý obličej, k ničemu to neinspiruje, člověka pak už nic nenapadá a je sám sobě protivný. Nadšení tou jednotvárností jsou jen holohlavci, skandující „Čechy Čechům“ a nutící lidi na ulicích, aby po vítězném utkání v hokeji do rytmu skákali a řvali: “Kdo neskáče, není Čech“.

Hromada střepů a potoky krve, to je bývalá Jugoslávie. Sarajevo, s tradicí soužití Evropanů a muslimů, zosobnění toho nejpotřebnějšího, co dnes byla Střední Evropa s to dát sobě i Evropě a světu, je v troskách. V troskách jsou stavby i lidská společenství.

Ale Střední Evropě pouští duchovní žilou i elegantněji přistrojení lidé než skini: Jorg Heider, který skoro dobyl Vídeň, … Viktor Orbán, pro kterého je Maďar víc než občan a podle toho hodlá přidělovat občanství i Maďarům v zahraničí, prezident České republiky, kterému obhajoba údajně ohrožených národních zájmů velí odmítat současnou prohlubující se integraci Evropské Unie atd., atd.

Střední Evropa se zkrátka z přepestré mosaiky mění ve vyčištěná území jednotlivých národních států. A když je vyčistit nelze, raději je rozdělí či vyprovokují jejich rozpad. K tomu všemu je třeba připočíst nový fenomén, totiž uzavírání se Západní Evropy (už i Holandska!) vůči dalšímu přílivu imigrantů z třetího světa, které je vcelku pochopitelné. A připočtěme také neustávající nivelizující proud masové zábavy, linoucí se z elektronických médií.

Výsledkem jsou kulturně čím dál tím homogennější prostředí, ve kterých jistě lze i blahobytně žít, ale která přestala být kulturně inspirující, duchovně plodná. Jako když se z lužního lesa nadělají dálniční parkoviště. Stojí tu desítky fordů a volkswagenů, prefabrikovaná restaurace McDonald a benzínová pumpa Shell. Je to svět postavený na stejnosti, ne na jinakosti. Zdánlivě plný, ve skutečnosti vyprázdněný.

Bohatství živé přírody i lidských společností je v jejich diverzitě. V ní je také záruka stability. Kraj vyplněný jen lány brambor nebo cukrové třtiny je ohroženější než onen lužní les, neřkuli tropický prales. Celý monokulturní kraj může přes noc zničit nová neznámá nemoc brambor či třtiny, stejně jako stejnorodou společnost snadno dokáže rozvrátit jedna nakažlivá ideologie. Čím pestřejší krajina, čím pestřejší společnost, tím větší naděje, že nepodlehnout jako celé.

*

Nacismus i komunismus šly proto ruku v ruce s etnickým čištěním, s vyhánění, odsuny. Čím zglajchšaltovanější je lidské společenství, tím rychleji se nakažlivá nemoc ideologie šíří. Čím pestřejší, tím větší šance, že přinejmenším nepodlehnou všichni. Anebo alespoň ne všichni hned, najednou.

Jed nacionalismu (podle Adama Michnika „posledního stádia komunismu“) však tu a tam znovu zachvacuje i osvobozenou Střední Evropu. Zdálo by se tedy, že jsme se sami nepoučili. Jak pak chceme předat naši ojedinělou zkušenost se dvěma totalitarismy lidem na Západě?

Střední Evropa byl možná skutečně už jen sen. V každém případě nás, kteří jsme stáli v odporu k režimům v našich zemích, mocně povzbuzoval, inspiroval. Dodával nám sebevědomí, přiváděl nás k sobě, k setkáváním, k překládání oficiálně nedostupných textů, k zájmu o ty druhé Středoevropany, jiné, a přece blízké.

V tomto smyslu to byl dobrý, užitečný, doslova praktický sen.

*

Není snad všechno ztraceno. Pokud jde o moji zemi, český volič vyhnal přece v roce 1998 z parlamentu největší nacionalisty (říkali si republikáni). Slovenský volič se nečekaně, doslova v poslední chvíli zbavil maďarobijce a antičeského populisty Mečiara. Takže se nás nakonec osm středoevropských států (počítám v to i Balty) dostalo do Unie.

Možná, že kýženou duchovně plodnou pestrost vydrží spíše větší celek než menší. Co příliš zatěžuje jednotlivé státy, zvládne dejme tomu jejich společenství. Evropa jako celek je přece přímo definována svoji pestrostí: geografickou i kulturní v nejširším smyslu slova. Dopustí-li svoji vlastní nivelizaci a glajchšaltaci, přestane být Evropou.

Možná, že novou podobu střední Evropy jako svébytné entity bude formovat „viszegrádský projekt“. Což nemůže spolupráce politických institucí ovlivnit společnost? Měla by, pokud má mít politika smysl. A co rodící se spolupráce středoevropských parlamentů, stejně jako středoevropská diskuse nad naší společnou, avšak rozdílnou vzpomínkou na trauma vyhánění?.

Možná také, že pestrost se přesunula do virtuálního světa internetu, internetových novin, internetových diskuzí. Tam je třeba snesitelnější – za tu značnou cenu, že si lidé nevidí do očí.

Nepřál jsem si rozdělení Československa a nedokázal jsem tomu ani jako předseda české vlády zabránit. Nemám tedy komu co vyčítat, kárat jiné. Středoevropané však tehdy prohráli na jednom důležitém, docela nadějném hřišti. Tehdy se ale mluvilo spíše o tom, kdo na koho doplácí, než o nějakých zrcadlech.

Střední Evropa je dnes ještě krajinou plnou rámů po zrcadlech. Kolem nich je ještě plno střepů. Dosud víme, co znamenaly, k čemu byly. Ještě v nich občas zahlédneme stíny starých obrazů. Místo nich však rychle zaplňují krajinu billboardy a televizní obrazovky. Je to děsivá představa, že ony by měly - mohly nahradit zrcadla, vyčerpat naši kapacitu vnímat a reflektovat, která je jako vše živé konečná. Vidíme v nich však nikoli sami sebe, ani ty druhé, co jsou tu s námi, vedle nás, ale jen to, co vidí úplně všichni na kterémkoli místě na světě.

Na světě, podobajícímu se dnes stále většímu a většímu parkovišti."

(Pithart, Petr: Tygodnik Idei Europa, únor 2005; Polsko)

Předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip generálnímu řediteli ČT Jiřímu Janečkovi (2. 6. 2009)

Vzhledem k tomu, že letošní rok se může stát zlomovým momentem v celé polistopadové historii stran exekutivní moci, neboť povolební konstelace rozložení politických sil může být příznivá k sestavení většinové vlády ČSSD s tichou či otevřenou podporou KSČM, budu sem čas od času dávat texty na rozličná společensko-politická témata vycházející ze samotného centra Ústředního výboru KSČ(M); ze samotného centra jejich myšlenkové soustavy. To abychom věděli, co nás může neminout!!
Posledně to byl Grebeníček (viz tady: http://emancipation-email.blogspot.com/2009/03/komunisticke-lekce-z-demokracie.html), dnes to je Filip!!


"Vážený pane generální řediteli,

jako mnozí jiní jsem se dozvěděl, že Česká televize má od 31. května 2009 do 9. června 2009 na programu ČT2 vysílat desetidílný pořad s názvem Proces H (v programu ČT charakterizovaný jako „unikátní rekonstrukce procesu se skupinou Dr. Milady Horákové“).

Myslím si, že Vám nemusím při této příležitosti připomínat, že Česká televize je televizí veřejnoprávní a její vysílání by mělo být objektivní a vyvážené. Pořad, který chcete uvádět, však již podle různých upoutávek objektivní se vší pravděpodobností není.

Není to rozhodně poprvé, kdy veřejnoprávní televize problematicky naplňuje zadání, aby byla televizí veřejnou a objektivní. Pokud by tyto parametry měla naplňovat, musela by v současné době vysílat také pořad, který by ukazoval, jak rozhodování politických stran ODS, ODA, KDU-ČSL a dalších vedlo k nevratným škodám, ztrátám, oslabení a neústavnímu rozbití Československa, České a Slovenské republiky a jejich občanů. Česká televize naopak neustále přiživuje naprosto primitivním antikomunismem hodnocení otázek minulosti, ke kterým se KSČM již mnohokrát vyjádřila. Stejně tak není ochotna odvysílat např. prezentovaný dokument o činnosti tzv. skupiny bratří Mašínů od režiséra Kačora.

KSČM je jinou politickou stranou než KSČ a má vlastní historii. To ale neznamená, že se nehlásíme k minulosti i současnosti.

Pane generální řediteli, považuji vysílání tohoto pořadu za narušení předvolební kampaně voleb do Evropského parlamentu, respektive přípravy a průběhu voleb. Opět se potvrzuje, že Česká televize i v předvolebním období, ale nejen v něm, je naprosto poplatná pravicovým stranám s jejich neustálým vracením se k minulosti proto, aby odváděly pozornost občanů od otázek současných, a to je finanční a ekonomická krize.

KSČM přistupovala k ČT vždy velmi korektně. Ovšem ze strany ČT se tak dlouhodobě neděje, a to zejména v otázkách objektivního a vyváženého zpravodajství, zvaní našich zástupců do různých diskusních pořadů apod.

Jediné, s čím se KSČM ze strany ČT setkává, je neobjektivní zpravodajství, rozsáhlá všestranná podpora všemožných antikomunistických pořadů, bojkot v televizních debatách.

Pane generální řediteli, žádám Vás, aby výše uvedený pořad byl zařazen do vysílání až po volbách. Dále Vás jako odpovědného vedoucího manažera žádám o zajištění, aby ČT začala plnit ty úkoly, za které ji koncesionáři platí, tzn. stala se veřejnou objektivní televizí.

Pokud na tento úkol jako generální ředitel nestačíte, potom raději ze své funkce odejděte."

(Filip, Vojtěch, místopředseda PS PČR a předseda ÚV KSČM; převzato odsud: http://www.kscm.cz/article.asp?thema=2730&item=42542)

Panství masy (Duchovní situace doby 1)

„Technika a masa se vytvářely navzájem. Technický řád pobývání a masa patří k sobě. Velká mašinérie musí být nastavena na vlastnosti masy: její provoz na masu pracovních sil, její produkce na to, čemu masa konzumentů přikládá hodnotu. Zdá se, že masa musí vládnout, ale ukatuje se, že toho není schopna. Jeví se jako něco obrovského, ale tam, kde bych ji chtěl uchopit, mizí.
Co je masa, není jednoznačné. Formální smysl neurčitě mnoha lidí, všech lidí, má pro přítomné vědomí něco neslýchaně povzbuzujícího, protože v každém ze svých atomů sestává z lidí, kteří mají svá přirozená práva a nenaplněné nároky a v mase se sumarizují k převládajícímu požadavku. Avšak protože masa je v tomto smyslu vnějškově kvantitativní, zůstává ve skutečnosti bezpodstatná. Člověk mizí v myšlence pouhé mnohosti svého pobývání. Určitý smysl naproti tomu masa získává v mnoha podobách, z nichž každá neukazuje člověka vůbec, nýbrž jen z jedné strany. Masa jako nerozčleněný dav lidí přítomných v jedné situaci, kteří se ve své efektivitě stávají jednotou, existuje vždy jen jako přechodná skutečnost. Masa jako veřejnost je vždy historicky typickým produktem: jsou to lidé neurčitého vymezení a vrstvy související duchovně recepcí slova a mínění. Avšak masa jako celkovost lidí, kteří jsou v aparátu řádu pobývání členěni tak, že rozhodovat musí vůle a vlastnosti většiny, je kontinuálně působící moc našeho světa, která se jen přechodně projevuje ve veřejnosti a v mase jako v lidském davu.

Vlastnosti masy. – Vlastnosti masy nelze udat pro neurčitou bezpodstatnost pouhé kvantity. Masa má spíše vlastnosti teprve ve zvláštním určení. Tak vlastnosti masy v přechodné jednotě lidského davu výstižně analyzoval Le Bon jako impulzivitu, sugestibilitu, intoleranci, vrtkavost atd. Vlastností masy jako veřejnosti je být fantomem velkého počtu, který se domnívá, že tu je, aniž by byl v jakémkoli člověku. Jsou to ti bezejmenní druzí, ti žádným způsobem se nesetkávající mnozí, kteří rozhodují svým míněním. Toto mínění se nazývá „veřejným míněním“. Je vzýváno a vyslovováno jako fikce, že je všech, a odedávna si je pro sebe nárokují jednotlivci i skupiny. Je však vlastně neuchopitelné, proto vždy klamné, momentální a mizivé jako nic, které jako nic velkého počtu se v okamžiku stává ničící a povznášející mocí.
Vlastností masy rozčleněné v aparátu nejsou jednotné. Masou není ani dělník, ani úředník, ani lékař; každý je možným jednotlivcem. Masou je proletariát, obec lékařů, docentů univerzity, pokud je pro jejich podstatu, konání a rozhodování fakticky nebo výslovně rozhodující většina jako počet. Korporace, které tichou působností nebo organizovaným hlasováním rozhodují, co se má dít, jsou masou, hraje-li jednotlivec roli jen jako počitatelný.
Zdálo by se očekávat, že všude se projeví to průměrné lidské podstaty. Co člověk je v průměrnosti masy, se stává viditelným v tom, co dělá většina; v tom, co nejčastěji kupuje, co si užívá, v tom, s čím může počítat, jde-li o kvantitu lidí, ne o oblibu jednotlivce. Jako je rozpočet privátní domácnosti svým rozdělením charakteristickým znakem pro podstatu lidí tvořících tuto domácnost, tak je rozpočet státu, pokud je závislý na majoritách, charakteristický pro masy svých občanů. Na co peníze člověk má a na co ne, to při znalosti celkových disponibilních prostředků dovoluje usoudit na vlastnosti lidí. Ve styku s mnoha lidmi nejbezprostředněji poučí každého zkušenost o tom, co se průměrně očekává. Soudy o tom jsou již tisíciletí pozoruhodně podobné. U lidí v jejich množství se zdá, že tu chtějí být pouze proto, aby měli svá potěšení, aby pracovali pod vlivem cukru a biče; zdá se, že vlastně nechtějí nic, že docházejí jen ke vzteku, ale ne kvůli; až potom opět vlažně a lhostejně trpí svou ubohostí; že se nudí, mají-li přestávku k nadechnutí, a dychtí jen po novém.
Vlastnosti rozčleněné masy však nejsou vůbec jen tyto. Neexistuje jedna masa všech lidí, nýbrž masy různě se tvořící a zanikající. Tyto masy jsou však proměnlivé, liší se mezi sebou vždy jako jev určité dějinné substance lidského pobývání. Masy jsou schopny nacházet se nejen v tom průměrném, nýbrž v mizivých okamžicích i ve vzepětí k neobvyklému. I když většinou vypadají hloupěji a primitivněji než každý jednotlivec, může se taky někdy zdát, že jsou účinné chytřeji a hlouběji než každý jednotlivec.

Platnost masy. – Je-li tu člověk jako masa, přece jen není v mase sám sebou. Masa z jedné strany rozpouští; chce ve mně něco, čím nejsem. Na druhé straně masa izoluje jednotlivce na atom, který je vydán všanc své dychtivosti pobývání; platí fikce rovnosti všech. Avšak právě tehdy, když nikdo není sám sebou – jako takový by byl naopak neporovnatelný –, porovnává se. Co má druhý, chtěl bych mít i já; co může druhý, to by mnělo být umožněno i mně. Skrytě tu panuje závist a snaha užívat si více a mít větší platnost.
Toto nezměnitelné působení masy je dnes zesíleno spletitým členěním hospodářství společnosti. Panství masy proniká do zvláštních činností a způsobů života jednotlivce. Podmínkou života se stalo plnit nějakou funkci, která nějak slouží masám. Masa a její aparát jsou předmětem našeho nejvitálnějšího zájmu. Je naším pánem. Pro každého, kdo neklame sám sebe, je polem jeho dokonalé existenční závislosti, jeho uplatnění, starosti a povinnosti. Může jí pohrdat, když se jeví ve své průměrnosti, může cítit solidaritu ke všem lidem jako možným rozumovým bytostem, může se i distancovat od odpovědnosti, kterou má každý za všechny, aniž by ji popíral, nikdy jí však neunikne. Patří k ní, ale ona mu hrozí tím, že ho nechá utopit v rétorice a zmatku toho „my všichni“. I rozčleněná masa se vždy opět stává bezduchou a nelidskou. Je pobýváním bez existence, pověrou bez víry. Může všechno rozšlapat, má tendenci nestrpět žádnou samostatnost a žádnou velikost, ale cepovat lidi tak, aby se stali mravenci.
S konsolidací obřího aparátu masového řádu mu každý musí sloužit a svou prací jej vždy nově spoluvytvářet. Chce-li žít duchovním konáním, pak se zdá, že to může jen tehdy, když spolupůsobí na uspokojení nějakého množství. Musí uplatnit to, co vítá množství. To chce uspokojení pobývání ve výživě, erotice, sebeuplatnění; život mu nedělá radost, když mu i jen jedno z toho zakrní. K tomu chce způsob, jak vědět o sobě samém. Chce být vedeno, ale tak, že si myslí, že vede. Nechce být svobodné, ale chce za svobodné platit. Aby se mu vyšlo vstříc, musí být oslavováno či minimálně ospravedlňováno něco průměrného a obvyklého, aniž by to tak bylo pojmenováno, jako to obecně lidské. Co není množství přístupné, to se označuje jako životu cizí.
K uplatnění v mase je třeba reklamy. Její povyk je formou, v níž se dnes musí ubírat vpřed i každé duchovní hnutí. Zdá se, že mlčenlivá životní forma v lidské působnosti pominula: člověk se musí ukazovat, mít přednášky a proslovy, budit senzaci. Masovému aparátu se však nedostává pravé velikosti reprezentace. Chybí slavení. Slavnosti jsou nedůvěryhodné, a to i pro účastníky. Kdybychom si mysleli papeže, který ve středověku konal své cesty po Evropě, jak nyní ve slavnostním průvodu koná cestu přes celou zeměkouli, třeba do centra současné moci, Ameriky, viděli bychom nesrovnatelný fenomén.“

(Jaspers, Karl: Duchovní situace doby, s. 50-54)