Onderka brněnským divadelníkům ustoupil, škrty v kultuře přesto budou

Brněnské zastupitelsvo v úterý schválilo rozpočet na příští rok. Původní drastické dvacetiprocentní škrty se sice nakonec nedotknou některých divadel v původně navržené podobě, přesto většinu kulturních institucí čekají v příštím roce krušné časy. 

Brno má rozpočet na rok 2012. Po vlně protestů přineslo jeho schválení dobrou zprávu pro některá divadla. Přesto se ale škrty v příštím roce dotknou nejvíce příspěvkových organizací města, mezi něž vedle divadel patří přes deset domovů pro seniory, centrum sociálních služeb, mateřské školy, sdružení zdravotnických zařízení či muzeum a galerie.

Právě tento fakt se přitom nelíbí opozici i angažované veřejnosti. „Brno navenek vystupuje jako město vědy a kultury. Přitom snižuje příspěvky organizacím, které právě vědu a kulturu podporují. Naopak více peněz dává na opravy komunikací. Tam vidíme možnost úspory,“ uvedl pro Brněnský deník Martin Ander z opozičních zelených.

A podle Ireny Matonohové z taktéž opoziční Top 09 budou nejvíce trpět ty organizace, které si nevymohly na magistrátu výjimku. „Národní divadlo má největší rozpočet a nakonec kvůli protestům přijde jen o pět procent dotací a není tak vážněji ohrožené. Naopak knihovna Jiřího Mahena bude muset kvůli dvacetiprocentnímu výpadku v dotacích razantně omezovat svůj provoz,” uvedla Matonohová.

Onderkovo vedení města totiž nakonec vyšlo vstříc protestům divadelníků. Národnímu divadlu Brno, Městskému divadlu Brno a Centru experimentálního divadla nakonec zastupitelé snížili příspěvky jen o pět procent, avšak na dobu osmi let.

Filharmonie Brno pak bude hospodařit s rozpočtem nižším o necelých deset procent, a to po dobu následujících čtyř roků. Všechny ostatní příspěkové organizace včetně Divadla Radost ale nakonec přijdou v příštích dvou letech o původně navrženou pětinu rozpočtu.

„Výjimky jsme udělali v případech, kdy hrozilo masové propouštění nebo jiné narušení chodu organizací,“ vysvětlil selektivní přístup vedení města k příspěvkovým organizacím brněnský primátor Roman Onderka.

Prakticky to bude znamenat, že například Národní divadlo Brno musí v příštích osmi letech každoročně ušetřit deset milionů korun. „I tak je to pro nás ovšem velká částka. O tom, jak ji ušetříme, zatím přesně nevíme. Nelze vyloučit ani to, že zdražíme některé vstupenky,“ uvedl ředitel Národního divadla Brno Daniel Dvořák.

Taktéž na provozu Divadla Husa na provázku se pětiprocentní škrty projeví, avšak podle jejího uměleckého šéfa Vladimíra Morávka jsou s výslednou podobou rozpočtu v podstatě spokojení. „Ten pětinový škrt by ublížil Provázku víc, než by se mohlo zdát. Druhá věc je, že i tak nás čekají těžké časy. Budeme muset mnohé si odepřít, naplnění slibů odsunout, tu a tam na něco rezignovat. Blbé to bude, ale doufejme ne tragické,“ uvedl Morávek pro Deník Referendum.

Naopak ředitelka knihovny Jiřího Mahena Libuše Nivnická uvažuje o uzavření některých poboček. „O práci také přijde asi třicet lidí. Navíc nemůžeme dostatečně obnovovat knižní fond,” uvedla pro Brněnský deník Nivnická s tím, že po obnovení příspěvku v plné výši se knihovna pokusí provoz v pobočkách opět obnovit.

Vedení města čelí i nadále kritice
Navzdory částečné spokojenosti některých divadelníků je tak Onderkovo vedení města nadále kritizováno angažovanou veřejností, a to za nekoncepčnost a nehospodárnost v nakládání s veřejnými prostředky v oblasti kultury a umění.

Mezi nejviditelnější kritiky patří nově vzniklá iniciativa Brno kulturní, která po vedení města požaduje systémové změny v podpoře a rozvoji kultury a umění v Brně. Podle mluvčího iniciativy Martina Bernátka je totiž krácení rozpočtů příspěvkovým organizacím důsledkem dlouhodobě špatného, nehospodárného a nekoncepčního nakládání s veřejnými prostředky.

„Úspory byly sice významně diferencovány, ale nikoli z rozmyslem a na základě řádného zdůvodnění," uvedl Bernátek pro Deník Referendum. Podle něj se totiž škrty prakticky nedotýkají odborů magistrátu a městských obchodních organizací.

„Největší zátěž nesou právě příspěvkovky. Není jasné, proč kulturní příspěvkové organizace s menším podílem z celku příspěvků mají mít příspěvek snížen o celou pětinu a organizace s vysokou soběstačností jako Městské divadlo Brno bez mrknutí oka a sebemenčích protestů má jen pětiprocentní snížení příspěvku," vysvětlil Bernátek.

Poprask kolem rozpočtu současně podle jeho slov nelze převést na spor o výši prostředků pro kulturu. „Problémy jsou úplně jinde, nyní se bavíme jen o jejich efektech a důsledcích. Nenechme si odvést pozornost. Nejde o to, kolik se škrtá, nýbrž kde a na jakém základě se tyto škrty dějí a jak je město zdůvodňuje," řekl Bernátek v rozhovoru pro Deník Referendum.

Rozhodnutí připravit se na snížení provozních příspěvků navíc podle Bernátka přišlo v době, kdy byl již připraven umělecký program divadel. „Město na jednu stranu plýtvá - viz. například výdaje na festival Divadelní svět Brno - a zároveň svévolně škrtá," dodal mluvčí iniciativy Brno kulturní.

Podle něj zkrátka brněnský magistrát nemá jasno, proč právě tolik a ne jinak. „Hlas odborníků není respektován a poradní orgány rovnou rušeny. Pokud v Brně nebude dobrá koncepce kultury a především politická vůle ji respektovat, nikdo nezaručí, že podobná náhlá a likvidační škrtová rozhodnutí se nebudou opakovat. Uvědomit si to musí především umělci, měli by prosazovat systemovou změnu, ne se spokojit s jednorázovými protesty,“ uzavřel Bernátek.

Iniciativa přitom vítá vznikající Program rozvoje kultury města Brna a jeho evaluace, který jako veřejnou zakázku pro město zpracovává společnost DHV ČR, avšak současně po magistrátu požaduje otevřenou diskuzi a připomínkování dokumentu s tím, že by jeho výsledná podoba měla vzít v potaz stanoviska expertů a kulturních pracovníků.

Vyvolaný zájem médií o divadla navíc podle Bernátka do značné míry odvedl pozornost od nesystémových škrtů v sociální oblasti a dalších kulturních organizacích. Zatímco v divadlech zavládlo částečné uspokojení, ostatní příspěvkové organizace čekají krušné časy. Namísto toho, aby Onderka vzal sociální, vzdělávací či kulturním organizace v ochranu, rozhodl se totiž naopak sociálně slabé a zákonem málo chráněné vrstvy společnosti omezit.

Přitom je to nepochybně právě levicová ČSSD, která by se měla vytrvale pokoušet oponovat čistě ekonomizující, v podstatě obchodní argumentaci pravice, jejíž ambicí je zpoplatnit a zprivatizovat oblasti, jejichž opodstatnění a existence není z povahy věci závislá na profitu vyvolených, nýbrž na kvalitě života všech.

Právě v tomto momentu tkví obhajoba veřejného zájmu v opozici vůči vždy partikulárním zájmům soukromým. Navzdory ústupkům některým divadlům si to ale podle všeho Onderkovo brněnské vedení sociálních demokratů neuvědomuje.

Je tudíž otázkou, zda Onderkovo vedení města výzvě k dialogu nad budoucností financování kultury v Brně vyjde vstříc. Nyní nezbývá než věřit, že na podzim artikulovaná nespokojenost proti škrtům v rozpočtech příspěvkových organizací bude dovedena do důsledků s tím, že magistrát přistoupí na požadavky angažované veřejnosti a schválení Programu rozvoje kultury města Brna bude předcházet dialog všech zainteresovaných.

Jedině to je předpokladem naděje, že dojde k zavedení systémových změn v podpoře a rozvoji kultury a umění v Brně.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 7.12.2011, viz tady.)

Onderka chce po brněnských divadlech likvidační škrty. Kvůli kanalizaci

Rušení premiér, snížování už tak chatrných mezd nebo dokonce propouštění. I to může v brněnských divadlech nastat po novém roce. Primátor města Roman Onderka z ČSSD po nich totiž požaduje seškrtání rozpočtů o celých dvacet procent.

Brněnský primátor Roman Onderka z ČSSD požaduje od všech příspěvkových organizací seškrtání rozpočtů na příští rok o pětinu oproti původním předpokladům. Brněnská divadla, domovy důchodců, zoo, nemocnice a další instituce se tak mohou dostat do sotva řešitelných situací.

„Ve čtvrtek jsme zcela nečekaně dostali dopis od náměstkyně Bohuňovské, že musíme vytvořit návrh rozpočtu, který bude počítat s provozním příspěvkem o dvacet procent nižším, než jsme předpokládali. Nevím, kde máme tak rychle najít úspory," uvedl minulý týden pro server iDnes.cz ředitel waldorfské školy v Plovdivské ulici Tomáš Jedlička.

Vedení města tyto drastické škrty přitom zdůvodňuje tím, že musí nutně opravit a dostavět kanalizační síť a vybudovat tři retenční nádrže. To vše bude podle informací iDnes.cz stát dvě a půl miliardy korun.

„Od Evropské unie dostaneme 980 milionů korun, zbývající 1,5 miliardy musíme sehnat sami. Právě o tuto částku se po dobu dvou let sníží dotace příspěvkovým organizacím," vysvětlil Onderka.

Podle něj je navíc tento scénář ještě optimistický a počítá s tím, že příští rok nedojde k ohlášenému snížení příspěvku od ministerstva financí o víc než 900 milionů. Jinak by podle něj byla opatření ještě drakoničtější.

V praxi by to mohlo znamenat, že napřiklad divadla budou muset přistoupit k rušení premiér, snižovaní už tak nuzných mezd svých zaměstnanců či dokonce k propouštění.

Podle informací Deníku Referendum jsou ale platy herců třeba v Divadle Husa na provázku již nyní hluboko pod celorepublikovým průměrem. A Petr Oslzlý, ředitel Centra experimentálního divadla (CED), pod které spadá právě Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo či Divadlo u stolu pro iDnes.cz uvedl, že netuší, kde by měl šetřit.

V úterý se pak konala schůzka vedení CEDu, kde všichni zúčastnění řešili svou budoucnost. A podle informací Deníku Referendum dospěli k závěru, že je v jejich možnostech seškrtat rozpočty maximálně o pět procent.

Teprve příští dny ukážou, zda se pokusí primátor Onderka hledat úspory jinde. Pokud bude nicméně trvat na dvacetiprocentích škrtech plošně pro všechny příspěvkové organizace, je pravděpodobné, že mnohé z nich tak razantní úbytek financí nepřežijí.

Ostatně i opoziční zastupitelé vyzývali radní, aby nesnižovali příspěvky plošnými škrty. „Je třeba posoudit každou organizaci zvlášť, není možné omezovat výdaje stejně divadlu a domovu pro seniory," uvedla pro iDnes.cz Jana Drápalová ze Strany zelených.

A primátor Onderka údajně přislíbil, že na to budou brát zřetel.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 13.9.2011, viz tady.)

Šest českých divadelních herců a hereček

Předpokladem vskutku kvalitního divadelního představení je souhra mnoha faktorů, které se ne vždy vyskytnou pohromadě. Od zvolené látky přes její dramatizaci, režijní pojetí, herecké výkony až třebas po scénické zpracování. Dnešní rubrika Štěstí z šesti je věnována jednomu z těchto předpokladů: českým divadelním hercům a herečkám. Jejich výběr je nutně subjektivním a zaujatým: není způsoben prvotním okouzlením a dojmem, nýbrž mnohokrát opakovaným a reflektovaným prožitkem.

Nejsem motýl létající z květu na květ, tudíž nepobíhám z představení na představení. Dokonce se odvážím tvrdit, že člověk, který tak činí, mi je svou nenasytností a vlastně dezorientací protivný. Je totiž znakem úpadkové doby současné bídné kultury a člověka v ní, že se snaží žít pouze přítomností a touží zapomenout na minulost. Avšak bez paměti není zralosti. Co když se neukojitelní současníci trpící mankem podstaty bytí pletou a namísto léku si podávají stále větší dávky jedu, který způsobuje jejich potíže?

Neboť paradoxem jejich touhy po nových prožitcích, nových zájmech či nových láskách je nemožnost být uspokojen natrvalo. Mám za to, že k jádru věci se lze dopátrat právě opačným způsobem: být věrný a vracet se k dílům, která nás zasáhla. Platí to o hudbě, filmu i literatuře a stejně tak o divadle. Prožít totiž opakovaně emoci zprostředkovanou divadelním kusem znamená znovu ji procítit, promyslet, a tedy si potvrdit její pravdivost. Výkony těchto šesti herců pro mne tyto nároky splňují.


Petr Jeništa

Nesporně jedna z nejtalentovanějších postav současných brněnských divadel, rodák z Liberce, jenž putoval po ose z rodného města přes Klicperovo divadlo v Hradci Králové až do Divadla Husa na provázku v Brně. Posledních několik sezón je na volné noze. Pro jeho vývoj a herecké zrání měl pravděpodobně zásadní vliv Vladimír Morávek, jenž ho poprvé angažoval v Hradci Králové. To byl rok 2001.

3. listopadu roku 2003 začal – ještě jako host – Vladimír Morávek zkoušet v Huse na provázku první díl z budoucí, a jak se později ukázalo, fascinující scénické fresky na téma Dostojevskij Svlékání z kůže: Raskolnikov – jeho zločin a jeho trest (premiéra 19. prosince 2003) . Petra Jeništu si přivezl z Hradce s sebou, aby ho obsadil do titulní role a později angažoval podruhé. Doslova strhující Jeništův výkon v roli Raskolnikova, kolem něhož byla logicky soustředěna celá inscenace, byl oceněn nominací Ceny Alfréda Radoka za Mužský herecký výkon roku a Talent roku 2003.

Nikdy mu nezapomenu, jakým způsobem bylo lze prožít během třech hodin proměnu sebevědomého studenta, jenž předkládá logické a zdánlivě nezpochybnitelné důvody k vraždě staré lichvářky, v monumentální postavu trpící výčitkami svědomí a duchy zavražděných, jež ho dovedou až k šílenství.

Emoce, které tu Petr Jeništa zprostředkovával, byly až mučivě stísňující. Současně však jejich autenticita a syrovost zapříčinila, že to člověk toužil prožít znovu. Obdobně strhující zážitek pak nabídl Petr Jeništa ještě jednou, a to v podmanivé roli Ivana Karamazova v závěrečné části výše zmíněné tetralogie: v inscenaci Bratři Karamazovi: Vzkříšení (premiéra 10. února 2006). I teď, když toto píšu, mi jde mráz po zádech při vzpomínce na nervy drásající scénu, ve které Petr Jeništa odříkával v jakémsi trýznivém transu báseň o Velkém inkvizitorovi.

Ve výrazně odlišné herecké poloze na sebe pak upozornil excelentním výkonem v roli Adolfa Hitlera ve hře Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně brněnského HaDivadla (premiéra 10. listopadu 2007). V groteskních šesti aktovkách tu Jeništa divákovi předložil několik tváří vůdce třetí říše: od setkání mladého Hitlera na brněnském nádraží se Stalinem, přes banální příběhy z jeho soukromého života s Evou Braunovou (taktéž skvělá Jana Plodková), Hitlera jako ikonu totalitarismu XX. století, až po jeho poklidné stáří úspěšného malíře v Jižní Americe.


Jiří Vyorálek

Další, dnes už v podstatě vyzrálou hereckou osobností, se kterou jsem měl to štěstí se potkat, je – jak jsem kdesi četl – legenda brněnského undergroundu Jiří Vyorálek. Poprvé jsem ho viděl v humorem překypující herecké exhibici z prasečího života Prase aneb balada v láku Divadla v 7 a půl.

Pro jeho vývoj a zrání bylo definiční účinkování ve všech čtyřech dílech Svlékání z kůže. V Idiotovi (premiéra 12. ledna 2004) si v alternaci s Pavlem Liškou zahrál hlavní roli a nutno podotknout, že daleko přesvědčivěji. Jeho kníže Myškin byl ztišeným, dojemně čistým a nadpozemsky vlídným hrdinou. Vedle toho pak hrál ve všech třech dalších dílech bestiáře: V Raskolnikovovi Prochorova, ve Stavroginovi se objevil po boku Jana Budaře – kterého mnohdy svými výkony zastiňoval, v roli Verchovenského a v Bratrech Karamazovích ztvárnil postavu Dmitrije Karamazova.

Člověku to vlastně došlo až při souborném uvedení celé tetralogie, v jak pestrých odstínech, náladách a charakterech se Jiří Vyorálek v průběhu dne zjevuje na jevišti. Během dvanácti hodin – ano, tak dlouhé to bylo – odsud v podstatě neodešel a divákovi tak nedal oddechnout, ba přiváděl ho k úžasu.

Nedivím se, že v dokumentu ČT, který odvysílala k příležitosti derniéry celého projektu, Jiří Vyorálek řekl, že právě toto je vrchol jeho dosavadního působení na divadlech a že si jen stěží umí představit, že jej kdy překoná. Popravdě řečeno: i já si to jen těžko představuju.

Nicméně je třeba – nemám-li na nic podstatného zapomenout – zmínit i Vyorálkovo ztvárnění Hamleta „na hlíně“ v režii Jana Mikuláška (premiéra 17. ledna 2009). Jeho civilní pojetí Hamleta – avšak režijně i scénograficky nápadité zpracováním klasické látky, kde je například známý monolog "Být či nebýt" pronášen mimochodem vsedě a s mečem na kolenou – je tomu navzdory (anebo právě proto?) aktuální: působí totiž jako životem v prolhanosti a prohnanosti unavený a vyčerpaný současník žijící ve společnosti, kterou charakterizuje nesnesitelná zatuchlost hrobu a kde si nikdo, ani král, nemůže být jistý pevnou půdou pod nohama.


Robert Mikluš

Ostravský rodák Robert Mikluš na sebe výrazně upozornil ve všech dílech odvážné morávkovské trilogie Perverze v Čechách: v Láskách jedné plavovlásky hrál postavu mladého floutka Mildy; v Cirkusu Havel odcházejícího Riegra a v Českém moři nakonec postavu principála, který se snaží leccos zachránit, avšak bez úspěchu.

Upozorním na dvě z těchto tří rolí: v Cirkusu Havel, jenž je koláží všech Havlových her, ztvárnil krom jiného (v první polovině hrál postavu Pludka) roli odcházejícího Riegra z Havlovy poslední hry Odcházení. Obzvláště v závěru hry – kde je až mrazivě vykreslena dezintegrace a s tím související mravní selhání hlavního hrdiny – je jeho herecký výkon dech beroucí.

Rieger přijímá nabídku stát se poradcem poradce svého politického odpůrce Kleina a divákům se tak před očima v odpudivém šklebu proměňuje v šaška, jenž popírá sebe sama a vše, co kdy tvrdil a hájil. Po celý závěr se svíjí v křeči a občas ze sebe jen vysouká pár slov: tu „mně je zima, mně je najednou hrozná zima“, jinde „mně je hůř, než když mi bylo nejhůř“, či nakonec v úplném zmatení „já mám také pohlavní pud“.

V Českém moři, které chce být sondou do současnosti, a které tu Roman Sikora nazval hysterickým divadelním výkřikem touhy po hledání východiska ze současného stavu české společnosti, zahlcené konzumací čehokoli a zejména idiotskou mediální zábavou, sehrál principála jako smutnou postavu špektáklu, které se běh věcí – navzdory úporné snaze – vymyká zpod kontroly, aniž by bylo v jeho moci s tím cokoli udělat.

Už jeho první výstup asi po čtvrthodině hry je určující. Vtrhne na postavami a replikami zahlcené jeviště, ve kterých se divák jen stěží orientuje a zoufale zaječí: „Proboha, tak ale stop! Kurva STOP! Stopněte to! Kdo to pustil od konce? Chcete snad začínat koncem?“ To bylo naposled, kdy se pokusil razantně ovlivnit děj, od této chvíle se veze a pod tlakem událostí se sesouvá a přizpůsobuje.

Člověka ihned napadne, že – v roce dvacátého výročí listopadového převratu – tu nejeden z nás pociťuje bezmoc nad společensko-politickým vývojem. I autor těchto řádků má čas od času sto chutí zařvat: „Stop, tak už dost, takto to přece dál nejde!“ Bohužel jde a mnohdy se zdá, že je to asi tak to jediné, co zmůžeme: dát průchod své nespokojenosti. Tak jako tragicko-komická postava principála, skvěle zahraná Robertem Miklušem, který nakonec osamoceně bloumá po jevišti a nemá už ani komu zavolat. Na poměry ztratil vliv. Jak trefné.


Vlasta Chramostová

Jméno Vlasty Chramostové vybočuje z řady v podstatě třicátníků tohoto Štěstí z šesti. Nicméně opodstatněně. Pamatuji si, jako kdyby to bylo dnes, jak jsem v Literárních novinách před lety četl zmínku Vladimíra Justa o její autobiografii (poprvé byla publikována v roce 1999). Byl jsem uchvácen a ihned tu knihu plnou dramatických zvratů a vášnivé touhy po pravdivosti profesní i občanské musel opakovaně číst. Kolowrat Národního divadla v Praze pak byl místem, kde se mi splnil sen: prožil jsem dvě hodiny s dámou, herečkou a především osobitou ženou z největších, s Vlastou Chramostovou. Bylo to na její benefici Tři životy (premiéra 2. listopadu 2006).

Autobiografický a místy až mrazivý příběh vyprávěný divákovi samotnou hrdinkou na půdorysu její autobiografie, ve které jsou neobyčejně autenticky vylíčeny nejen cesty a osud Vlasty Chramostové, nýbrž i osudy jejích generačních druhů a samozřejmě peripetie naší země druhé poloviny XX. století. Chramostová v padesátých letech podepsala spolupráci s StB, šedesátá léta prožila jako hvězda pražských divadel, současně jí ale potkala první velká rána: při autohavárii jí zemřelo dítě a byla to ona, kdo seděl za volantem.

Krátce po osmašedesátém jí bylo zakázáno účinkovat na prknech divadel, tedy si poradila po svém a hrála bytové divadlo. Podepsala Chartu 77, za což zaplatila několikerou hospitalizací v blázinci. (Jak napsal Ludvík Vaculík v Českém snáři: její diagnózou byly poměry.) V devadesátých letech se vrátila k herecké profesi a nastoupila do angažmá v Národním divadle v Praze.

Představeni Tři životy je právě o této rozporuplnosti a tragice života – dotýká se fascinujícího a navýsost středoevropského fenoménu: jak velké dějiny (politika) ovlivňují, tlačí a deformují dějiny-biografie (životy) lidí, jak je vystavuji zkouškám a testují jejich odolnost, jak je nutí ohýbat hřbety a převlékat kabáty. Úžasná žena a úžasné divadlo, kde se Chramostová při účtování s minulostí nemazlí s nikým, a to ani se sebou.


Eva Vrbková

Eva Tálská a její Studio dům bylo místem, kde Eva Vrbková začínala s divadlem. A právě v jejím vynikajícím představení Cirkus aneb Se mnou smrt a kůň (premiéra 15. března 1999) jsem Vrbkovou v roli provazochodkyně viděl prvně. Těžko lze slovy vyjádřit radost, dojetí a permanentně zatajený dech. V průběhu hry, která byla vystavěná na cirkusáckých číslech, nezaznělo jediné slovo. Jen hudba a pódium plné akrobacie, artistiky, mimiky a krásných lyrických jevištních obrazů. Eva Vrbková jako usměvavá dívka ze snu, o kterém si přejete, aby nikdy neskončil. Čirá krása.

Velice modrý pták (premiéra 17. února 2007) – inscenace, která se vyznačovala pohádkovostí a emocemi – byla další hrou, ve které Eva Vrbková ztvárnila podobně působivou roli: hrála jednoho z dětských sourozenců, což jí umožnilo skrze svou jemnost a křehkost být ochraňovatelkou svého mladšího bratra při jejich náročném putování za modrým ptákem.

Eva Vrbková sehrála bezpočet oslnivých rolí, jeden čas byla na jevišti snad denně. Hrála Eržiku v Baladě pro banditu, Kněžnu v Rusalce, Sutherland a Sarah Cushingovou v adaptaci příběhů Sherlocka Holmese, Nastasju Filipovnu v Idiotovi, Lízu Drozdovovou v díle nazvaném Stavrogin je ďábel a Lízu Chochlakovovou v Bratrech Karamazových. V podstatě o všech rolích by se dalo napsat s obdivem. Nechť lituje každý, kdo Evu Vrbkovou ještě na jevišti nespatřil. A pokud to chce napravit, lze ji v současné době vidět v Národním divadle v Praze, kde teď účinkuje v Radůzovi a Mahuleně a Žebrácké opeře.


Ivana Uhlířová

Poslední mé divadelní štěstí z šesti, herečku Ivanu Uhlířovou, kterou možná leckdo zná z filmu Nuda v Brně, kde krom jiného sehrála s Markem Danielem úžasnou postelovou scénu, jsem prvně viděl v roli Agláji v Idiotovi Husy na provázku.

Nepamatuji si přesně, jak dlouho ji hrála. Vím ale, že v její roli se pak vystřídaly ještě tři další herečky a ani jedné se nepodařilo dosáhnout přesvědčivosti jako Ivaně Uhlířové. Obzvláště při podmanivé scéně, kde si s knížetem Myškinem vyznávali lásku, se jednalo o herecký koncert. Nutno dodat, že oboustranný (viz výše).

Avšak teprve po čase – to když jsem Ivanu Uhlířovou viděl v Divadle Komedie – jsem naplno dopochopil její herecký um. V inscenaci Temně lákavý svět (premiéra 3. října 2007) jsem žasl nad velice úsporným, statickým a až sošným hereckým projevem, který jí ovšem nebránil vyjádřit i ty nejniternější pocity. Neboť navzdory tomu, že její pohyby na jevišti tu byly nepatrné – vystačila si totiž s jemnou mimikou, nadzvednutím obočí, nepatrným pohybem obličeje, údivem, úsměvem či zamračením – byla uhrančivá a schopná se zdánlivě málo prostředky sdělit divákovi vše, co potřebovala, a to aniž by musela promluvit. Úchvatný zážitek to byl.


(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 24. 1. 2010, viz tady)

Perverze v Čechách

V den dvacátého výročí listopadové revoluce uvedlo Divadlo Husa na provázku premiéru souborného provedení třídílného projektu PERVERZE V ČECHÁCH. Ambicí této odvážné trilogie je reflektovat mravnost a identitu u nás v posledních bezmála padesáti letech. Tento rozsáhlý text byl iniciován divadelními zážitky z jednotlivých dílů Perverze v Čechách, avšak není výhradně o divadle, nýbrž o tématech, která reflektují jednotlivé inscenace.

Do jaké míry se Vladimíru Morávkovi a Divadlu Husa na provázku podařilo naplnit svá předsevzetí, nechť posoudí každý z diváků sám.

Autor věnuje tuto studii všem v Divadle Husa na provázku. Za to, že jsou.





V sobotu 5. dubna roku 2008 se v Divadle Husa na provázku v Brně konala derniéra fascinující scénické fresky na téma Dostojevskij „Svlékání z kůže“ (čtyřdílný projekt složený z dramatizací Dostojevského vrcholných románů: Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamozovi). Tehdy jsem napsal:

„mám za to, že pozitivně nakloněné okolnosti a kladná všeobecná konstelace nutná ke zdárné realizaci takto náročného projektu se nemůže opakovat příliš často, ba obávám se, že nic podobného už nezažiji. V mysli se vracím k výjimečným prožitkům ze všech čtyř dílů bestiáře podle Dostojevského - jsem plný dojmů, myšlenek a emocí. A jsem také plný vděčnosti všem hercům, kteří zaslouží za své výkony absolutorium a v neposlední řadě děkuji Vladimíru Morávkovi. Změnilo mi to život!“

Kdo byl tehdy u toho, nepochybně zcela rozumí těmto slovům. Zjevilo se nám divadlo jako bytostně autentický, svou nekompromisností extrémní a vlastně nový fenomén, neboť - alespoň pro mne, zpětně nahlíženo - to bylo svou povahou více než divadlo. Byla to nová emoce, o které jsem netušil, že mi ji divadlo může zprostředkovat, která mnou hnula a navždy mne změnila. Bylo to, jednoduše a zkrátka řečeno, divadlo jako vášeň! Vášeň zneklidňující i očistná současně. Divadlo nás tehdy vyslalo na jinou – a do té doby nepoznanou – oběžnou dráhu. A tato vášeň a syrovost její emoce, jež nás zasáhla, se skutečně zdála být neopakovatelná.

Avšak uběhlo něco málo přes půl roku a Vladimír Morávek pro nás se svým souborem nachystal projekt nový, svou povahou jiný než byla Dostojevského freska, závažností látky však srovnatelný: třídílný projekt Perverze v Čechách (Lásky jedné plavovlásky – příběh ze šedesátých let; Cirkus Havel aneb my všichni jsme Láďa; České moře). Vladimír Morávek a Divadlo Husa na provázku tu mají ambici artikulovat často opomíjenou důležitost divadelní tvorby jakožto způsobu výpovědi směřující k budování autentické osobitosti a též společenské identity. Jedná se tu o reflexi fenoménu identity na pozadí našich dějin od 60. let minulého století po současnost skrze umění jako angažovanost. Ač je to nebezpečné téma, stále se vrací; a to je dobře. Koneckonců: relevantní informace nám nesmějí být lhostejné, musí nás strhnout a v nějaké míře s námi pohnout a tedy nás změnit.


1. Lásky jedné plavovlásky – příběh ze šedesátých let

Scéna u Mildy doma:

Otec se vrací ze záchodu.

Matka: „tak co říkal?“

Otec: „ale, nic.“

Matka: „vždyť jste spolu mluvili tak dlouho; co říkal?“

Otec: „že ji nezná.“

Matka: „a co ještě říkal?“

Otec: „že ji sem nepozval.“

Střih.

Hlas z rozhlasu nabádá lidi, aby nevzdorovali, aby se nebránili. Nabádá je ke klidu v momentě vpádu vojsk pěti „spřátelených zemí“. Nabádá je, aby se nebránili návštěvě, kterou sem ovšem také nikdo nepozval. Hlas z rozhlasu nabádá totiž občany ke klidu v momentě okupace naší země!

Pokud je ambicí Vladimíra Morávka zabývat se v rámci projektu Perverze v Čechách tématem české identity, tak ve výše zmíněné pasáži z inscenace Lásky jedné plavovlásky se v mistrovské zkratce dotkl jádra problému fenoménu identity. Co to je vlastně identita? Netřeba vymýšlet nic originálního, neboť Václav Havel se tímto tématem zabývá po celý život. Volně parafrázuji: základním měřítkem identity člověka je identita lidských vztahů. A co je to vlastně lidský vztah? Nepochybně určitá závaznost, určitá trvalost; něco mezi dvěma (či více) lidskými bytostmi, co jakýmsi způsobem je, trvá, platí. Identický vztah má pak ovšem i svou historii, svou minulost a svou budoucnost, své začátky, své motivy, své překážky, své krize, atd. Čili to, co jsem byl, říkal, sliboval včera, platí i dnes a je pro mne závazkem pro zítřek, přestože okolnosti se mohou změnit. Tam, kde je naopak ve sféře vztahů všechno možné, kde nelze nic předvídat, nic uchopit, nic definovat, kde tedy neplatí žádná pravidla, na která se lze spolehnout, kde není trvalost a závaznost a tedy platnost závazku (slibu), ale jen čirá neuchopitelnost, tam ztrácejí vztahy totožnost, tam vztahy mizí. Nuže, existuje-li alespoň jediný člověk, který se na mě může spolehnout, znamená to, že je ve mně pořád ještě nějaká kontinuita, nějaká konzistence, že jsem tedy stále ještě nějak identický sám se sebou, že tedy někým jsem. A teď to klíčové: nemůže-li se naopak na mne spolehnout nikdo a v ničem, nevytvářím-li tedy žádný vztah schopný odolávat náhodě proměňujících se okolností a z nich odvozovaného okamžitého účelu (Milda?), znamená to ztrátu identity. Vztahy, postoje, motivace k jednání jsou pak určovány proměňujícími se okolnostmi a tedy náhodně: to, co jsem, co si myslím, jak jednám, jsem díky okolnostem nikoli jim navzdory.

Jak s tímto souvisí příběh Mildy a Aničky je zřejmé: Anička se zamiluje a touží po vztahu. Milda ji pouze svádí, avšak své sliby nemyslí vážně. Nicméně Morávkovi tato rovina nestačí a proto tento „banální“ příběh zasazuje do společensko-politického kontextu pražského jara 1968. A tudíž zde máme další dimenze vztahů: vztah politik – občan, vztah Dubček – Brežněv, vztah Československo – Sovětský svaz apod. A tedy i otázky: kdo koho svádí?; kdo koho svede?; kdo koho podvede?; kdo komu věří a kdo zneužívá důvěry?; kdo zde posléze plní sliby?; a kdo si v posledku zachová identitu?

A zatímco Anička v deziluzi musí odjet z bytu Mildy, tak ruští vojáci (přesto, že je také nikdo nezval a navzdory společenské deziluzi) zde zůstali více než dvacet let: přes svou euforicky karnevalovou první polovinu, která graduje ve znamenité (vynikající Robert Mikluš) postelové scéně, kdy Milda svádí Aničku, spěje po přestávce příběh plavovlásky i české společnosti k dezintegraci a beznaději.

Pražské jaro v kontextu 60. let minulého století

V polovině 60. let XX. století, dvacet let po skončení druhé světové války, dospívaly děti z poválečného babyboomu. Zatímco v západních zemích bipolárně rozděleného světa tato generace prožila dětství v období bezprecedentního ekonomického růstu, kdy se v podstatě naplňovaly sny generací prošlých válečnými útrapami o prosperitě, bohatství a spokojeném rodinném životě, tak v zemích východního bloku vyrůstala generace dětí narozených v poválečném období v době vrcholící stalinizace a vykonstruovaných politických procesů a tedy v čase, kdy komunistický totalitarismus byl na svém kulminačním mocenském vrcholu. Nejpozději po Chruščovově projevu na únorovém XX. sjezdu KSSS v roce 1956 odsuzujícím zneužívání moci a kult osobnosti J. V. Stalina tu však dochází k prvním dezintegračním událostem v do té doby monolitním systému sovětské nadvlády, které umožnily vlnu uvolnění odrážející změnu obecné situace jak v sovětském bloku, tak v celém mezinárodním komunistickém hnutí. Dokladem této změny byly červnové polské pouliční nepokoje a říjnové události v Maďarsku. Proces uvolňování systému, jež uvedl i společnosti komunistických zemí do pohybu, byl započat. Roku 1962 připomněla tzv. kubánská krize nebezpečí třetí světové války. Války, která by tentokráte svým rozsahem měla potenciál zničit život na zemi; o rok později atentát na Johna Kennedyho upozornil na to, že nikdo, ani prezident, si nemůže být jist vlastním životem ve vlastní zemi; v roce 1964 začala americká letadla poprvé bombardovat vietnamská území.

Pro KSČ znamenala šedesátá léta XX. století období zásadního vnitrostranického střetu, které přerostlo stranickou půdu a vyvinulo se do podoby celospolečenského hnutí reprezentujícího všechny části české společnosti. Je nutné nicméně podotknout, že události v Československu během 60. let nevybočily z globálně definovaného rámce sovětského tábora, představujícího klíčový limit možného vývoje u nás jakožto satelitu Sovětského svazu. Příčinou vlny politických diskusí a následného uvolnění v první polovině 60. let byl generační spor uvnitř KSČ: mladší funkcionářské ročníky vycítily potenciál tématu politických procesů ze začátku 50. let a odmítly za ně nést odpovědnost a zároveň žádaly širší podíl na vedení strany. A nejpozději od roku 1967 pak začaly KSČ poměry utíkat mezi prsty. Na konci října výpadek elektřiny pohroužil do tmy strahovské koleje a studenti se vydali protestovat do ulic s heslem „Více světla“. Dne 19. prosince 1967 začalo zasedání ÚV KSČ, které pokračovalo 3. ledna 1968 a jehož výsledkem bylo odstoupení Antonína Novotného, na jehož místo byl jmenován tehdy nepříliš známý slovenský komunista Alexandr Dubček.

Rok 1968 představuje z perspektivy geneze českého komunismu zlomový moment srovnatelný pouze se změnami, které přinesly V. sjezd KSČ roku 1929 či únor 1948. Dokumentoval vnitřní rozpornost komunismu jako politické ideologie; charakter nástrojů standardně používaných komunistickými stranami v politickém soupeření; vlastní systémovou nereformovatelnost a též v neposlední řadě naivitu vizí o interním potenciálu KSČ směřovat k pluralitnímu demokratickému systému a tedy především plnou orientaci strany na fixaci získané moci! V dubnu 1968 tak ÚV KSČ schválilo tzv. Akční program KSČ, jehož snahou bylo získat zpět ztracenou iniciativu a udržet tím politický a společenský pohyb pod kontrolou; v červnu byl přijat zákon o soudní rehabilitaci lidí nespravedlivě odsouzených v politických procesech a dne 27. června 1968 publikovaly Literární listy manifest 2 000 slov, jehož autorem byl Ludvík Vaculík. Vyzýval v něm občany k utváření politiky zdola. Pražské jaro bylo na svém vrcholu a moment deziluze se mnohým zdál být v nedohlednu přesto, že se komunistický režim ani v období své obrody nevzdal praktik, které nepostrádaly – v čase vrcholícího pražského jara – atributy totalitních politických mocenských nástrojů, kdy tajně odposlouchával své kritiky a oponenty.

Václav Černý o tom napsal:

„Věděl jsem, že jsem odposloucháván. Byl jsem na to pozdě sic, ale přece během pražského jara upozorněn hned čtyřikrát, a to z prostředí nejoficiálnějšího: z prezídia vlády; ze závodní organizace KSČ na Karlově univerzitě; z výboru Svazu spisovatelů, nakonec i z dubčekovských kruhů samotného ministerstva vnitra. Odtud přicházela i rada, abych napodobil nedávný příklad Václava Havla, který odposlouchávací aparát odkryl, vyrval ze stropu, dal ofotografovat a veřejně usvědčil Státní bezpečnost článkovou kampaní v Literárkách. Proč jsem neuposlechl a na varování osobně nereagoval krom toho, že jsem varoval své hosty? Proto, že chovat se jinak bylo pod mou důstojnost, a kdo to nepochopí, je hrůzami posledního dvacetiletí našeho veřejného života tak mravně zmátořen, že mu není pomoci. Odpovídat na hanebnost lstí nemám ve zvyku. Instalátoři odposlouchávací aparatury v mém bytě vědomě a záměrně porušovali ústavu našeho státu, která zaručuje občanům nedotknutelnost jejich soukromí, vědomými przniteli zákonnosti byli oni, jejichž povinností bylo ji hájit, nikoliv já. Ve všech státech civilizovaného světa, ba i v některých státech černošských, se nepřipouští používat materiálů takto získaných u soudů k usvědčování obžalovaného, ba ani k jeho veřejnému obviňování. To věděli oni stejně dobře jako já a jejich postup odhaloval je. Jinak se mi ostatně vůbec nepříčilo pomyšlení, že ve svých debatách, aniž se hnu ze svého křesla, říkám ne-li do očí, alespoň přímo do uší svých špehů, co si o nich myslím i o jejich systému. Ať slouží jejich zdraví, ne-li studu! A bylo posléze i proč žasnout nad povahou a možnostmi celého „obrodného“ dubčekovského vládního trendu: místo aby mi vzkazovali, měli přece jeho vysocí úřední činitelé prostě zamezit a zakázat nezákonné „bezpečnostní“ metody, jakmile se o nich dověděli! Byla tedy jejich reálná moc nad poměry, které ústy hlasitě „ozdravovali“, tak malá? Co říci o ministrovi vnitra, jenž se dá povolat výslovně k nápravě metod tohoto ministerstva, horlí, hlásá a slibuje, a za jehož zády si jeho podřízení klidně vedou dál svou? Bylo nad čím vrtět hlavou, a koho u nás ještě něco překvapuje, může jí vrtět dosud!“ (Václav Černý)

Perverze v Čechách jak vyšitá! Rok 1968 tak odhalil skutečnou tvář komunismu. Pokud se totiž pražské jaro stalo milníkem ve vývoji českého národa a jeho identity, tak z perspektivy geneze komunistického hnutí se jednalo o moment odkrytí karet a definitivního přesunu od ideologie směrem k mimořádně cynickému procesu vlastní pragmatizace, jehož charakteristickým projevem byla normalizace, nastartovaná po překonání „krizového vývoje“ ve společnosti i ve straně (viz Cirkus Havel).

Naděje pražského jara

Potěšila mne citace jednoho z nejkonzistentněji uvažujících vezdejších myslitelů posledních padesáti let: Pavla Švandy (ve hře citovaná pasáž je z velmi podařených pamětí „Paměť esejisty“ vydaných v roce 2006). A stojí za zmínku, že i velice střízlivě uvažující Pavel Švanda se v kapitole „Mé svědectví o slavných šedesátých“, ze které se v „Plavovlásce“ cituje, zmiňuje o fenoménu – jakkoli problematické, avšak lidsky pochopitelné – tehdejší naděje:

„Napříč naším světem bylo rozprášeno cosi jako silné, avšak neurčité, raději utajované naděje. Celkový výsledek: velice zajímavý, a přesto ne zcela neproduktivní chaos. Samospádem jsme se blížili k čáře, za níž by se odehrával otevřený, nepohledný demokratický politický souboj o zájmy a prostředky. Tak daleko jsme se ovšem nedostali.“ (Pavel Švanda)

Důležitá zmínka, přestože nebo právě proto, že o pár stránek dále píše, cituji:

„iluze byly do té míry pikantní, že dodnes leckomu chutnají... Opomíjejí s podivnou velkorysostí, že jsme až do ledna 1968 stále žili v dobře profízlovaném policejním systému... Podivná doba, podivné vzpomínky, podivné desetiletí. Podivní lidé. To jsme byli my.“ (Pavel Švanda)

Mám za to, že právě tuto rozporuplnost a nejednoznačnost tehdejší situace se skrze metodu kontrastů pokusil Vladimír Morávek divákovi zprostředkovat.

A je třeba mít na vědomí, že naděje, případně beznaděj je pupeční šňůrou spjatá s lidskou identitou. Ostatně, dějiny XX. století ve střední Evropě jsou toho dokladem - až příliš často zde byli lidé ze subjektivního pocitu beznaděje nuceni převlíkat kabáty; až příliš často byli nuceni ohýbat hřbet; až příliš často byli donuceni nebýt identičtí ve vztazích k nejbližším; až příliš často byli nuceni nalhávat i sami sobě. Koneckonců byl to právě Václav Havel, který precizně artikuloval vztahovost mezi lidskou identitou a nadějí, přičemž se alibisticky nevymlouval na poměry. Ba naopak:

„naděje, bez níž nelze smysluplně žít, je stavem ducha, nikoli společenských poměrů. Kdo by svou naději, a tudíž i vůli k důstojnému a smysluplnému životu chtěl nalézt pouze nebo hlavně v tom, jak se vyvíjejí poměry, ten by věru daleko nedošel. Naděje není prognóza. Naděje je hluboce vnitřní a hluboce osobní východisko k životu. Zápas naděje s beznadějí je pravděpodobně starý jako lidstvo samo; vyrůstá ze samé rozporné podstaty lidské existence a bylo by hrozně pohodlné a velmi hloupé svádět ho na husákovský režim. Ten může produkovat kolik chce beznaděje, tak mocný ale rozhodně není, aby byl schopen vyoperovat z lidské duše dimenzi naděje.“ (Václav Havel)

Silná, pevná a ovšemže nadčasová slova, obzvláště uvážíme-li míru zkorumpovanosti a apatické přizpůsobivosti drtivé většiny lidí v letech po pražském jaru, které byly ve znamení kritické reflexe předchozích událostí a upevňování mocenské pozice nového stranického vedení. Tomu se jako nutná jevila rozsáhlá čistka, tedy přinesení důkazů o dominaci sil nespojených s reformními snahami konce šedesátých let. Kritériem pro činnost prověrkových komisí se nestalo ani tak chování jednotlivců během roku 1968, nýbrž spíše ochota podpořit systém nastolený Gustávem Husákem po 17. dubnu 1969.

Tragika pražského jara a beznaděj jeho konce

Oproti filmové předloze Miloše Formana, která měla premiéru v roce 1965, Vladimír Morávek tedy zasadil příběh o lásce, touze, naději a nakonec beznaději „plavovlásky“ do dějinného kontextu příběhu české společnosti v období pražského jara roku 1968, což mu umožnilo diváka konfrontovat se všemi bolestnými a traumatizujícími událostmi, které následovaly po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, jejichž charakter nám napověděl leccos o naši identitě, tedy o tom, kdo jsme, odkud jdeme, kým jsme chtěli být, kam toužíme směřovat a co jsme ochotni za toto směřování obětovat. Neboť tragika a s tím spojené deziluze společnosti pramenily z prozření pravé podstaty komunistické moci, kde události symbolizované datem 21. srpna 1968 představovaly (1) jen logický výsledek dvacetiletého totálního podřízení veškerých klíčových mocenských struktur československého státu moskevskému centru a zároveň (2) důkaz o přirozených limitech a hluboké vnitřní tragice reformního procesu pražského jara. Na pozadí těchto dvou atributů komunistické nadvlády u nás lze obsazení území ČSSR armádami pěti států Varšavské smlouvy označit za pouhopouhé zviditelnění role komunistické ideologie a jejího nositele, komunistické strany. KSČ se tak vrátila do jí známé subordinační pozice, ze které na několik měsíců vystoupila, pozice nyní ovšem potvrzené přímou agresí. Osobní dramata příslušníků komunistické politické elity a jejich prohry a deziluze (typickým příkladem budiž Alexandr Dubček) tu však nejsou hodna větší pozornosti nežli tehdejší osud ostatních Čechů a Slováků, kteří žili své touhy a lásky a věřili slibům politiků o reformě společenských poměrů, jež se však ukázaly být – díky, jak vnitřní povaze KSČ, tak vnějším okolnostem (což spolu úzce souviselo) – nereformovatelné. Výsledkem byla deziluze, beznaděj, lhostejnost a cynismus, čili neidentičnost drtivé většiny společnosti a to nikoliv pouze v jejich vztahu ke svým láskám, nýbrž především ve vztahu k politice a věcem veřejným.


2. Cirkus Havel aneb my všichni jsme Láďa

Okupací Československa vojsky „spřátelených“ zemí, z toho plynoucí beznadějí, dezintegrací a rozčarováním zdejší společnosti skončil první díl odvážné trilogie Divadla Husa na provázku Perverze v Čechách, jež se chce zabývat reflexí posledního půl století našich dějin; chce se zabývat našimi sliby, pamětí, nadějemi a prohrami. A tedy naším svědomím. Zkrátka: ambicí tohoto projektu není nic menšího, než probádat naši identitu, tedy toho „kdo“ jsme, odkud jdeme, co to znamená pro naši současnost a posledku kam toužíme směřovat. Po zhlédnutí prvního dílu Perverze v Čechách jsem tvrdil, že ambice Vladimíra Morávka reflektovat tato bolestná společensko-politická témata na divadle je bezesporu velice záslužná. Po uvedení scénické koláže textů Václava Havla Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa mi nezbývá, než má tehdejší slova zpřesnit a zdůraznit: chce se mi totiž napsat, že Perverze v Čechách přerůstá v počin s potencí stát se fenoménem.

Cirkus Havel aneb my všichni jsme Láďa se odehrává na pozadí kulturně-společenských dějinných událostí posledních desetiletí. Formou koláže všech Havlových her je tu divákovi nabídnut oslnivý vhled do poetiky dramatické tvorby Václava Havla skrze perspektivu a interpretaci režiséra. Jednotlivé postavy se vynořují, vedou – za časté absurdní – dialogy a zase se ztrácejí, někdy pouze projdou, jindy se vzájemně překřikují, různě se proměňují, zrcadlí, zdvojují či ztrojují; architektura pódia i režie představení nenechá diváka oddechnout; je zahlcován ze všech stran s kadencí typickou pro Vladimíra Morávka. Běží o úžasný a strhující sled obrazů, promluv, kontrastů, absurdit, postav, písní a myšlenek (je zde citováno např. i z Havlova dopisu Gustávu Husákovi, z Dopisů Olze či z jeho poslední knihy Prosím stručně).

Cirkus Havel začíná tam, kde Lásky jedné plavovlásky končí, tedy v atmosféře deziluze a beznaděje, kdy se na protest proti postupující normalizaci upálil 16. ledna 1969 Jan Palach.

Pierot padá na držku, aneb o počátku normalizace

První kolombína: „Dne 16. ledna 1969 měla zrovna službu doktorka Moserová, když jí přivezli mladého muže. Slyšela, jak saniťáci říkají, že je to pochodeň číslo jedna. Jmenoval se Jan Palach.“

Pierot balancuje na kouli…

Třetí kolombína: „Agónie Jana Palacha trvala 72 hodin. Lidé mu nosili do nemocnice květiny, přišly stovky dopisů. Všechny mu je údajně přečetly sestřičky. A on v horečce ještě otevřel oči a zeptal se chraplavým hlasem: TAKŽE TO NEBYLO NADARMO?“

Pierot spadne z koule…

Na dlouho poslední hrdinský čin našich dějin a následný pád do nicoty tohoto mladého muže společnost hluboce zasáhl (pohřbu se zúčastnilo na 100 tisíc lidí); též předznamenal sérii pádů jednotlivců i společnosti jako celku, jež však po výtce již nedoprovázely bezmála žádné hrdinské činy: během celého normalizačního období pierot spadne ještě mnohokrát, avšak namísto čestného jednání, jehož erbovním znamením je schopnost oběti, budou těmto pádům předcházet pocity trapnosti a hrbení páteří. Obětovat tu nebude skoro nikdo nic, a to ani svou pohodlnost, natož život. Přesně jak říká Staněk v patnáctém obraze Cirkusu Havel (původně z jednoaktovky Protest): „Je to hnus, člověče Vaňku, hnus! Co to z nás, člověče, udělali? Jsme to vůbec ještě my? Národu vládne spodina – a národ? Je to vůbec ještě tentýž národ, který se ještě před několika lety choval tak báječně? Všude jen sobectví, přetvářka, strach! A to strašné hrbení páteří!“ Faktem nicméně zůstává, že oběť Jana Palacha na politické směřování země podstatný vliv neměla.

Tisíce či desetitisíce lidí emigrovalo, další byli zbaveni svých funkcí a občanských práv, mnozí museli vykonávat podřadné profese a jejich děti nesměly studovat vysoké školy. Začal proces, jemuž se říká statusová inkonzistence a na výsluní a do předních pozic státostrany i státu samotného se dral člověčí průměr, ba podprůměr, lidská cháska, tedy Čecháček. Spiknutí prostřednosti až podprůměrnosti bylo definičním znakem celého normalizačního období:

„Spiknutí prostřednosti proti všemu nadprůměrnému je sice společným jevem všech národů malých, ale v našem bylo vždy mocně potencováno tou „lidovostí“ našeho vzdělance, a tím bylo vždy nebezpečnější než jinde, vedle Čecha se vždy u nás plazil a na Čecha číhal Čecháček. Čemu říkám čecháčkovství? A říkám tomu také české podučitelství. A české chalupnictví. Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách, kdybych měl náladu žertovat, řekl bych, že je rysem vysoce originálním. Intelektuální nedochůdností – může být různá – myslím zde nedovzdělanost omezeně zakrnělou úzkým domácím obzorem, ale cítící se přitom drze na výši jakýchkoliv světových a vůdčích úkolů, neboť je osobivá, závistivá a ctižádostivá. Ponech jí svobodné bezpečí a zvůli: stačí domýšlivě zmentorovat celý svět. Okřikni ji a zastraš: zmalomyslní na svoje pravé a náležité nedoucké rozměry, skrčenecky zlokajští, začne se vluzovat a přitírat, je ochotna přijmout stanoviska i názor druhého, ba prosí o ně, neboť ji svoboda přemýšlení tíží, trpí komplexem své mentální chudoby, za svou ochotu lokajovat a sloužit chce však dostat zaplaceno, má přece právo na spropitné. Mravní slabostí rozumím přesný charakterový protějšek intelektuální nedochůdnosti, stránka intelektuální i mravní se tu prolínají a násobí: tedy charakter náchylný k poddanství, ustrašenost a zastrašitelnost, rozbažené nicméně po možnostech drzosti, lačnost úspěchu a prospěchu, maskovanou bázlivou přičinlivostí, lživou a počítavou pokoru, která je jen maskou zastrašeného, ale číhavého a zrádného egoismu, a je naprosto prázdna veškerých pohnutek a pocitů náboženských, skutečná a pravá pokora je vždy původu náboženského, je pokorou před Bohem.“ (Václav Černý)

V dubnu 1969 byl do funkce prvního tajemníka ústředního výboru KSČ zvolen Gustáv Husák. Po příštích dvacet let bude tento moment vyzdvihován jako zásadní vývojový mezník; jako počátek období, kdy se stranickému vedení podařilo překonat rozvrat ve straně i v celé společnosti; jako moment, kdy se podařilo zachránit „socialismus“; zkrátka jako moment vstupu do nové epochy. Na podzim 1971 se uskutečnily tzv. volby, kterých se zúčastnilo 99,41% zapsaných voličů, kteří pro kandidátní listinu Národní fronty odevzdali 99,78% (sic) hlasů. Komplexnost kontroly KSČ nad společností tím byla potvrzena.

Opoziční struktury proti komunistickému režimu v tomto období, pomineme-li politické strany v exilu, nebyly stranicky organizovány; a navíc opoziční činnost na počátku 70. let vyvíjely pouze nepočetné skupiny, jejichž činnost bezprostředně navazující na rok 1968 končí sérií devíti procesů v létě roku 1972 (celkem 47 odsouzených, z toho 33 nepodmíněně), jež postihla osobnosti, které se odmítaly smířit s normalizací. Tyto procesy znamenaly utlumení opozičních aktivit až do roku 1977 a tedy konsolidaci a upevnění vedoucí úlohy KSČ v zemi. Začala ponurá a deprimující normalizace a…

A pierot spadne z koule… Ticho je ohlušující

Důkaz o nalezení realizovatelného východiska ze situace, do níž se strana dostala na konci 60. let, překonání vnitřního rozštěpení a obnovení hegemonického postavení KSČ přinesl XIV. sjezd strany, konaný ve dnech 25. – 29. 5. 1971, jehož výstupem bylo konstatovaní, že strana je ideově, politicky i organizačně sjednocená a akceschopná. Volba Gustáva Husáka do funkce generálního tajemníka strany pak potvrdila nastoupenou normalizační a konsolidační linii. XIV. sjezd představoval jeden z milníků realizace komunistické doktríny v našich zemích. Do značné míry, aniž by podstatně měnil mechanismus komunistické moci, definoval pro následující dvě desetiletí vnější propagandistickou podstatu státního zřízení, posílením stranického aparátu umožnil triumf dogmaticko-byrokratických struktur zasahujících stejně komplexní sumu sociálních sfér jako v 50. letech XX. století, nyní ovšem čistě technokratickými prostředky, tj. bez ideového náboje. Neboť je nepochybně pravdou, že po roce 1968, na rozdíl od poválečné situace, nemohl nikdo (!) vstupovat do KSČ z ideového přesvědčení, tudíž režim musel přistoupit k vydíráni a podplácení občanů, aby si zajistil jejich loajalitu. V praxi to znamenalo, že pokud chtěl člověk stoupat ve společensko-statusové hierarchii, musel dělat straně ústupky, ba musel se nechat korumpovat (a nejednou musel ohnout hřbet), čehož důsledky pociťujeme dodnes, neboť jako po osmašedesátém nikdo nevstupoval do KSČ s vírou v komunismus (avšak být komunistou bylo výhodné, rozumné, pragmatické, ba nutné, chtěl-li člověk stoupat ve statusové hierarchii), stejně tak bylo po listopadové revoluci 1989 výhodné být kovaným liberálem a těžit z možností volného trhu. V praxi to znamenalo převlékání kabátů: z pragmatických a cynických komunistů se stávali pragmatičtí a cyničtí liberálové a obhájci volného trhu. Výsledek? Na formování občanské a politické kultury po listopadu 1989 tu měli klíčový a normotvorný vliv ti lidé, kteří disponovali jistou kombinací kapitálů (konexe, zkušenosti, znalosti, vzdělání, informace) již za normalizace a pro které nebyl problém – lépe řečeno bylo to v jejich zájmu – si tento kapitál, třebas v jiné formě (např. reorientace z politické sféry na ekonomickou činnost) uchovat a pokud možno rozvinout i v nově se utvářejících demokratických poměrech a volno-tržní ekonomice. A vše napovídá tomu, že přesně tohoto fenoménu, tedy komunistického dědictví v řadách svých voličů a sympatizantů, si byl a je Václav Klaus vědom a proto nikdy nemluvil o Chartě 77 v pozitivním smyslu slova; proto vždy relativizoval možný účinek právního rámce na povahu přechodu od totality k demokracii a proto vždy a důsledně tvrdil, že o konci komunismu rozhodl průměrný, apatický, zkorumpovaný a dokonale znormalizovaný občan (viz čecháčkovství definované Václavem Černým). Z tohoto Klausova „odkazu“ se naše politika a politická kultura, o identitě nemluvě, nevzpamatovala dodnes. Perverze v Čechách je doposud v plném proudu!

V prvních letech po srpnu 1968 probíhaly čistky ve všech složkách společnosti, mnoho lidí nesmělo vykonávat své povolání, mnoho dalších bylo vyhnáno ze země. Gustáv Husák tak nastolil kurs absolutní normalizace postihující všechny sociální vrstvy, klíčové stranické a státní struktury, avšak vyhýbající se totální represi a velkým procesům, které by mohly donutit společnost aktivizovat se a zaujmout obrannou pozici. Konsolidace poměrů a upevnění vedoucí úlohy KSČ byla nepochybná. Lhostejnost a beznaděj drtivé většiny společnosti byly reakcí, jejíž původ lze hledat ve strachu jakožto celospolečenském fenoménu. I Jan Werich si povzdychl v dopise Jiřímu Voskovcovi 15. 6. 1972:

„Snad tam u vás není vidět, jak čas letí rozmělněný marností, jako tady je to vidět. Odepřu si psát ti o tom, co vidím a zažívám, protože mám strach ti psát tak, jako jsem psával. Skutečně, teď se bojím, až do nedávna jsem se nebál.“ (Jan Werich)

Pierot se pokouší přejít po laně. Mráz zalézá za nehty

Sociální kontrakt, jenž nabídl komunistický režim československé společnosti v normalizačním období tudíž netkvěl tak jako v letech padesátých v ideové čistotě, nýbrž v obecné přitažlivosti solidního sociálního standardu znamenajícího prim v rámci východního bloku, a v upřednostnění průměrnosti, loajality, letargie a apolitičnosti jako klíčových ctností občana socialistického státu. Nástroje ideologického boje se v této době již neorientovaly na vykreslení vzdáleného komunistického ideálu, nýbrž daly přednost metodě detailního zvýraznění nástrah kapitalismu a též záruk a snesitelnosti „reálného socialismu“, případně zcela rezignovaly na politickou sféru a koncentrovaly se na oblast volného času a zábavy či na organizaci pravidelných rituálních slavností (prvomájové průvody, spartakiády apod.).

Pro celé období normalizace platilo, že základním principem uplatnění jednotlivce v sociálně-statusové hierarchii byl princip vnějškové adaptace. Beznaděj vedla k apatii, apatie k přizpůsobování, přizpůsobování k rutinnímu výkonu. To vše skládá dobovou představu o většinovém chování – představu o vnějškově zkonsolidované společnosti čili představu o normalizačním období. Na pozadí marností umrtvené společnosti a všeobjímajícího strachu, skrze který měla být vymazána paměť národa a tedy przněna její identita, tu tajtrlíkovali ti, kteří měli za dobový úkol předstírat, že je vše v pořádku a jinak být nemůže a nemá. Těmto tajtrlíkům a kašparům dominoval idiot hudby:

„Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic se nevymýšlím: „Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám...“ Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli: Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti Beethovena i Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga. Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.“ (Milan Kundera)

A pierot padá z lana

Na přelomu let 1976 a 1977 vznikla občanská iniciativa Charta 77, která měla k prvnímu lednu 1977, tedy ke dni zveřejnění, pouhopouhých 242 signatářů, jejichž počet k listopadu 1989 stoupl na necelé dva tisíce. Je zřejmé, že z hlediska fungování politické systému komunistického Československa neznamenalo prohlášení Charty 77 narušení hegemonického postavení KSČ. Komunistický režim odpověděl celoplošnou propagandistickou kampaní: všechny deníky, rozhlasová a televizní vysílání chrlily pomlouvačné články a zrežírované debaty. Státní bezpečnost zatýkala signatáře, 6. ledna byl společně s jinými zadržen i Václav Havel. V dubnu 1978 vznikl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), složený z 18 signatářů Charty 77.

Na konci ledna 1977 pak úřady zorganizovaly akci, kterou nazvaly Provolání československých umělců, jež se později proslavilo jako „anticharta“. Idiot hudby hrál v tomto panoptiku obskurních postaviček a doslova zjevů dějin naší kultury – jak nám je na prknech divadla v příznačných kostýmech představuje Vladimír Morávek – jednu z hlavních rolí. Jinak řečeno: znovuprobuzení a po dlouhých letech opětovná artikulace opozičního hlasu se uvnitř české společnosti v žádném případě nesetkala s masovou odezvou. Ba naopak. Okruh aktivních disidentů zůstával nevelký a státní moci se podařilo opozici oslabovat: řada disidentů byla přinucena opustit republiku, několik bylo uvězněno a další šikanováni různými mocenskými opatřeními. Ludvík Vaculík si v Českém snáři ke stavu tehdejší společnosti 20. 3. 1979 poznamenal:

„My všichni máme tendenci scházet se v takovém složení, v jakém se nám dobře sedí a mluví. To znamená, že se dnes scházejí v jedněch sálech takoví lidé a v jiných jiní. To je naprosto špatné. My jsme schopni uvést se do stavu, v němž si budeme myslet, že vlastně máme svobodu, protože nám ji nikdo nebere. Je třeba podstoupit nepříjemný krok – pouštět se do kontaktu s lidmi, jejichž společnost nám nevoní. Celý život je člověk zatížen jednou věcí: neustále cenzurovat své známosti a vyřazovat své přátele. Potřeba harmonického soužití ve společnosti vede člověka k tomu, že místo aby řešil problémy společnosti, vytváří si svou vlastní společnost.“ (Ludvík Vaculík)

Zatímco drtivá většina společnosti si žila na přelomu 70. a 80. let svými problémy, svými radostmi a starostmi, tak hrstka disidentů se skrze působivou výzvu k mravnosti a životu v pravdě snažila ve svém „ghetu“ podpírat sebe sama navzájem v hledání identity a smyslu plnosti svého odporu proti komunistickému režimu. Následky existence chartistického hnutí bylo totiž možno pozorovat až s mnohaletým zpožděním. Konec nadvlády komunismu v ČSSR byl nicméně spojen s proměnou celého komunistického bloku, se kterým byla KSČ spjata pupeční šňůrou znemožňující jí zaujmout vlastní linii. Na jaře roku 1985 na post generálního tajemníka ÚV KSSS nastoupil Michail Gorbačov a KSČ se tak dostala do komplikované situace, neboť nejpozději od roku 1988 byla konfrontována s nebývalým pohybem na neoficiální opoziční scéně, a to již nikoliv pouze v disidentských kruzích, nýbrž ve stále širších vrstvách společnosti.

Od identity jakožto odpuštění si minulých činů…

První díl inscenace končí v době sametové revoluce zvolením Václava Havla prezidentem Československa, tedy v době možnosti nového začátku, nových slibů, nových nadějí, přání, tužeb a tedy v čase, jež byl šancí pro celospolečenskou katarzi a znovunalezení identity – nicméně, nezapomeňme, že v jednom z těch mrazivých listopadových dnů došlo k situaci, která se měla stát předzvěstí nové doby. Totiž, naše hymna tu zazněla z úst dvou mužů, kteří symbolizovaly v kontextu normalizace dva neslučitelné protiklady: Karla Kryla a, ano, idiota hudby. Filmová a divadelní herečka, signatářka Charty 77, Vlasta Chramostová napsala:

„Na Letné se Vaculík prvně urazil, že ho nikdo nepozval k mikrofonu, a už se pak vyhýbal mítinkům v divadlech. Nesouhlasila jsem s ním a velebila Ivana Klímu, s nímž jsem se na jevištích stávkujících divadel potkávala. Říkala jsem si, že k revoluci nikdo nikoho nezve, tam člověk prostě přijde, nebo nepřijde. Ale asi to bylo ještě jinak. Ludvík už nejspíš spatřil záblesk budoucnosti. Snad ten, který probleskl, když z balkonu Melantrichu společně zpívali Karel Kryl s Karlem Gottem státní hymnu. Spojilo se nespojitelné. Dobrý politický tah skrýval předzvěst nové doby, která bude přát Gottům, ne Krylům.“ (Vlasta Chramostová)

Z této perspektivy viděno nemohlo k jakékoliv hlubší katarzi dojít a přání vyrovnat se s normalizací potažmo komunismem se ve zpětném pohledu jeví jako zcela iluzorní. Ostatně idiot hudby patří mezi nejpopulárnější, texty Karla Kryla re-interpretuje člověk, jenž se ještě před nedávnem hlásil k neonacismu a, a to především, komunisty tu po celé polistopadové období volí konstantně 600 až 800 tisíc lidí. A zatímco v prvním desetiletí po listopadové revoluci 1989 platila dohoda všech stranických subjektů o vyloučení KSČM z exekutivy (což bylo mimochodem jednou z klíčových příčin zablokování stranického-politického systému a hlavním důvodem který znemožňoval úplnou alternaci moci ve smyslu levice – pravice), tak nejpozději prezidentskou volbou v roce 2003 – kdy byl Václav Klaus podobně jako Edvard Beneš v roce 1935 zvolen prezidentem za přispění komunistických zákonodárců – byla započata legitimizace KSČM jakožto standardního politického subjektu, s nímž je možno vyjednávat a tedy jej považovat za legitimní součást hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně. Tento trend potvrdil Jíří Paroubek jako premiér koaliční vlády ČSSD v letech 2005-2006 (s lidovci a Unií svobody), kdy ve spojení s KSČM prosadil nemalé množství zákonů a nakonec těsně před volbami 2006 deklaroval ochotu vládnout po volbách menšinově (ČSSD) s tichou podporou právě KSČM. V roce dvacátého výročí sametové revoluce můžeme odůvodněně konstatovat, že je pouze otázkou času vznik levicové vlády s otevřenou účastí či tichou podporou komunistické strany. Perverze v Čechách nemá konce!

Heslem listopadové revoluce totiž bylo „nejsme jako oni“, které vycházelo z potřeby očištění a usmíření se s minulostí skrze odpuštění. Neboť předpokladem uchování si identity jsou dvě spolu vzájemně spjaté lidské schopnosti: Schopnost odpouštět a schopnost slíbit a slib dodržet. Bez těchto dvou fenoménů nemůže být o identitě řeči.

Ke ztrátě identity a přijetí role šašků

Druhý díl Cirkusu Havel je ponejvíce složený z poslední hry Václava Havla „Odcházení“ prokládaný citacemi z „Gottlandu“ polského spisovatele Mariusze Szczygiela; je dílem o odcházení, o nesplnění slibu, o mravním relativismu, povrchnosti a konzumerismu. Je ale především o deziluzi člověka a ztrátě jeho identity. Tempo tu je odlišné, zpomalující se a spějící k rozkladu a dezintegraci hlavního hrdiny: odcházejícího kancléře Riegra v podání Roberta Mikluše. A závěr hry je spodobněn až mrazivým způsobem: Rieger přijímá nabídku stát se poradcem poradce svého hlavního politického odpůrce Kleina, který se v posledních minutách hry dlouze směje, zatímco Rieger sám se proměňuje v šaška, jenž popírá sebe sama a vše, co kdy tvrdil a hájil. Po celý závěr se svíjí v křeči.

V tomto deprimujícím, ale podmanivém závěru nám autoři nemilosrdně zjevují možnost ztráty identity člověka a naplňují tím myšlenku Václava Havla, totiž že divadlo je schopno v plné radikalitě a bezprostřednosti zjevit tajemství člověka. Jeho vzmach či pád:

„Možná že tohle je nakonec ta největší zvláštnost divadla: vytrhujíc jednoho z nás – herce – z našeho každodenního společenství a vysílajíc ho na jeviště, aby hrál (a byl tedy někým jiným, než je, aniž přitom přestane být sebou), jako by divadlo jaksi ozvláštňovalo lidskou existenci a otevíralo tím znovu, jinak a daleko radikálněji před námi tajemství lidského „já“, toho já, k němuž jsme všichni odsouzeni a kterého bychom se přesto nikdy nevzdali, toho, na kterém tolik lpíme, ačkoli dobře víme, že míří ke svému neodvratnému konci. A v okamžiku, kdy se rozsvítily divadelní reflektory, stanul na jevišti náhle – docela nově osvětlen – kdosi živý: herec, který právě teď, kdy byl sám sobě zcizen svou rolí, přiblížil se – paradoxně – nejvíc sám sobě, protože z ničeho nic rozvinul – několik metrů od nás – tajemství přece jen největší: tajemství člověka.“ (Václav Havel)

Cirkus Havel je nepochybně dalším představením Divadla Husa na provázku, které divákem pohne a nemilosrdně jej konfrontuje. Je to divadelní představení s ambicí být koncentrovaným výrazem doby, které nenechává diváka lhostejným. Naopak, každý z aktérů představení tu je pobízen k zamyšlení a sebereflexi. A také je to Cirkus. Úchvatná podívaná!

Závěrem

V pravdě umělecký počin je povahy nadčasové, což znamená, že pro umělecké dílo v pravém slova smyslu platí, že jeho autenticita, jeho výpověď, estetická hodnota a pravda jím artikulovaná je nezávislá na čase a místě (platí kdykoli a kdekoli). A pouze výjimeční duchové po sobě zanechávají výjimečná, originální a novátorská díla, jejichž platnost není poplatností dnešku, poplatností této chvíli a tedy chvilkovým náladám, módám či požadavkům trhu, nýbrž ta platnost je zjevem univerzálním. Z toho pak plyne, že není nutné díla s uměleckou ambicí konzumovat v době jejich stvoření, nýbrž právě naopak: s odstupem času se stvrzuje jejich hodnota, která třebas v čase jejich vzniku byla nepochopena.

„Je-li geniální dílo málokdy hned obdivováno, je tomu tak proto, že ten, kdo je napsal, je mimořádný člověk, že se mu málokdo podobá. Právě jeho dílo samo zúrodní vzácné duchy schopné je pochopit, způsobí jejich růst a zmnoží jejich počet.“ (Marcel Proust)

U divadla je tomu však jinak a to navzdory jeho umělecké ambici. Jedním z podstatných atributů divadla totiž je, že ho nelze dělat bez diváka; divadlo nelze psát do šuplíku. Divadlo ani nelze fixovat a tedy mu dát navždy pevný tvar – každé představení je pokaždé jiné, osobité a jedinečné. Divadlo je tudíž veskrze sociální fenomén, divadlo je prostor naplněný vždy neopakovatelnou atmosférou, unikátním duchovním klimatem pulzujícím mezi herci a diváky. Zatímco u básně, obrazu, sochy či hudební kompozice je tomu tak, že v momentě stvoření přestává jejich bytí záviset na člověku, mohou být zasuty v šuplíku a kdykoli v budoucnu zase objeveny, tak divadlo nemůže existovat bez člověka: člověk na něm participuje buď jako herec nebo divák. Bez přímé fyzické účasti herců nebo diváků se nekoná. Chce-li divadlo v jakékoliv podobě existovat, bez člověka se zkrátka neobejde.

Pakliže podstatou a mírou existence divadla je tedy jeho potřeba úspěchu u diváka, která vyrůstá přímo z jeho podstaty jako uměleckého žánru, pak tento projekt k odezvě a rezonanci, třebas polemické, nepochybně vybízí, ba je jeho záměrem. S úspěchem je to jinak, neboť Divadlo Husa na Provázku tu nehraje na jeho jistotu, nýbrž riskuje. A je záslužné, že ztvárnění projektu Perverze v Čechách toto riziko (ne)přijetí divákem podstupuje a dvacet let po sametové revoluci reflektuje stav fenoménu společenské identity u nás. Artikuluje témata bolestná, kontroverzní a polemická, jejichž divákovo přijetí, zpracování a případné vyrovnání se s nimi by mohlo vést k očistě a znovunalezení identity. Otázkou však zůstává, je-li doba již zralá k reflektování naši nedávné minulosti a tudíž je otázkou, zdali bude Perverze v Čechách přijata u diváka a tak iniciuje odezvu ve společnosti, případně její katarzi.

„Je-li totiž přijetí (tj. uskutečnění) divadla jako divadla, respektive jako umění, základní podmínkou jeho „holé“ existence, znamená to – docela logicky –, že divadlo je daleko podstatněji než kterékoli jiné umění odsouzeno na milost a nemilost této chvíle: nebude-li přijato jako umění teď a zde, tedy ve svém prostoru a čase, ztrácí nenávratně šanci být tak přijato i kdykoli jindy a kdekoli jinde; rezignujíc na své současné možnosti, rezignujíc na své možnosti vůbec; platí pro ně kruté: teď, anebo nikdy.“ (Václav Havel)

Z této závislosti divadla na úspěšnosti zde a nyní plyne další jeho podstatná vlastnost a tou je jeho bytostná političnost a přesně tak je třeba tento projekt chápat: jako reflexi toho kdo jsme, odkud jdeme a kým toužíme být jakožto společenství lidí mající společnou minulost, současnost i budoucnost.


3. Vize Českého moře

V čem spočívá vize Českého moře? V čem tkví myšlenka toho, co bylo a již nikdy nebude, avšak po čem lze oprávněně toužit? Moře mi je prostorem rozmanitosti živočišných a rostlinných kultur; je mi prostorem pestrosti bytostí, které jej obývají. Je mi terénem mnohosti, různosti, obohacující rozmanitosti a tedy plurality kultur a jejich identit.

I středoevropský areál byl vždy místem, kde vedle sebe, spolu, žili velice různí lidé. Byl vždy prostorem mnoha obohacujících perspektiv a plurality pravd. Předpokladem harmonického soužití v takto pestrém společenském moři byla tolerance k jinakosti, úcta k druhému a uznání práv menšin všeho druhu; a to nikoliv pouze národních a národnostních, nýbrž i jazykových či náboženských, jež sebou nesly nejrůznější kultury a jejich tradice, způsoby života, myšlení a cítění. Avšak kdo tu alespoň občas nepatřil k menšině? Bezmála všichni. Skoro všichni se tu pak někdy cítili být v ohrožení a museli tuze dbát o svoji identitu. Museli se vyhraňovat a definovat vůči těm druhým. A tak se ti druzí bezděčně stávali součástí jejich světa. V zájmu sebezáchovy se člověk musel zajímat o druhé, o to, jak oni jej vidí. Byl to obohacující a kulturně plodný svět: takový svět stimuloval intenzivní sebereflexe identit. Střední Evropa tak vždy byla mořem lidské a kulturní rozmanitosti, rozmanitosti lidí, kteří na sebe vzájemně působili a kde se tudíž vzájemně obohacovali víry, jazyky, lidové písně, zvyky, řemesla. Pro kulturu to bylo mimořádně plodné prostředí. Jako moře plné svébytně životných entit. Urodili se v něm vzácní tvorové, avšak i zrůdy: vedle Tomáše Masaryka třeba Adolf Hitler.

Dva totalitarismy, které se mohutně napájely z obrazů nepřátel, středoevropanům tak důvěrně známých z mnoha zdejších nacionálně-šovinistických kampaní, značně poničily, ba nenávratně (!) zlikvidovaly tuto mořskou krajinu. Nacismus i komunismus šly ruku v ruce s etnickým čištěním, s vyháněním, odsuny: téměř vyhubily zdejší Židy, vyháněly miliony lidí z jejich staletých sídel. Mezi roky 1938 a 1948 prodělaly české země komplexní transformaci struktury společnosti, její kultury a politického spektra, jež bylo souběžně doprovázeno minimalizací politické soutěživosti. Tato proměna byla jedním z faktorů vysvětlujících zcela výjimečný výsledek komunistů ve volbách v roce 1946. Pokud byla předpokladem života v pluralitní a po všech stránkách pestré společnosti tolerance a uznání práv menšin, pak politika tu musela směřovat k urovnávání konfliktů jako projevů rozporných vůlí. Politika tu chtěla být aktivita výrazně kolektivní a veskrze demokratická, kde teprve úhrn mnoha jednotlivých postojů a činů, jakkoli jednostranně motivovaných, skládal dohromady politické jednání; vytvářel politické prostředí. Politika tak byla kolektivním výtvorem! Dva nejhůře proslulé a nejkrajnější případy genocidy toto pojetí politiky odvrhly jako neefektivní a toto moře různosti kultur rozmetaly, vyčistily. Genocida tu byla úkolem zahradníka, kde společnost/zahrada byla předmětem vědomého plánování a vědomého návrhu. Mnohé sociální skupiny byly definovány jako plevel, který bylo třeba zlikvidovat. A tak se také stalo: byly likvidovány, aby se mohl ustavit objektivně lepší lidský svět. Komunistický svět. Nebo rasově čistý árijský svět. V obou případech svět harmonický, bezkonfliktní, tvárný v rukou svých vládců, uspořádaný, kontrolovaný. Nevadí, že z moře se stal zatuchlý rybník; šedivé, strohé, strnulé, jednotvárné a beznadějně zahnívající bahno. Bahno, kde nešlo žít, leda tak živořit: ideální terén pro nekonečnou Perverzi v Čechách.

Nechť je České moře Divadla Husa na provázku snem vnášejícím do našich myslí možnost na změnu; nechť je snem o proměně zatuchlého rybníku v životadárné moře; nechť je snem o katarzi a tedy snem o naději ve společnost ohleduplnou, tolerantní a rozmanitou jako je představa moře samotného. Co vlna, to příslib nového začátku. Co vlna, to ale také riziko nebezpečí a tísně. Stejně nesnesitelné tísně, jakou v nás vyvolává nenadálá láska, v pravdě velké umělecké dílo, převratná myšlenka. Slastná úzkost z riskantního bytí znamená totiž žít; je cenou života. Člověka v životě. Taková je pro mne vize bytí v moři jako v mé domovině:

„Ten, kdo si zoufá, nemá domovinu, a já vím, že moře jde přede mnou a přijde za mnou, vždycky jsem hotov ztratit hlavu. Ti, kdo se milují a jsou odloučeni, mohou žít v soužení, ale zoufalství to není: vědí, že láska existuje. Pro tohle tedy trpím vyhnanstvím se suchýma očima. Stále ještě čekám. Jednou konečně přijde den…“ (Albert Camus)

Naděje je!



(Psáno - o letních prázdninách roku 2009 - pro katalog Divadla Husa na provázku k Perverzi v Čechách ČESKÁ VIZE. Hledání identity 21. století...)


Prameny a citovaná literatura:

Arendtová, Hannah (2007):Vita activa. Praha: Oikoymenh.

Balík, Stanislav; Hloušek, Vít; Holzer, Jan; Šedo, Jakub (2003): Politický systém českých zemí 1848-1989. Brno: MPÚ MU.

Bauman, Zygmunt (2003): Modernita a holocaust. Praha: SLON.

Camus, Albert (1999): Léto. Praha: Hynek.

Černý, Václav (1992): Paměti III (1945-1972). Brno: Atlantis.

Doskočil, Zdeněk (2006): Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu. Brno: Doplněk.

Dostál, Vratislav (2007): Poznámka k Perverzi v Čechách. Všecko své brát za celek sebe.

Dostál, Vratislav (2008): CIRKUS HAVEL – druhý díl Perverze v Čechách. Všecko své brát za celek sebe.

Dostál, Vratislav (2008): Divadlo jako vášeň a autenticita. Všecko své brát za celek sebe.

Dostál, Vratislav (2008): Prezidentská volba ve stínu tradic české politické kultury. Všecko své brát za celek sebe.

Dostál, Vratislav (2008): Sociologie touhy po originalitě. Všecko své brát za celek sebe.

Dostál, Vratislav (2009): Předvolební poznámka. Perspektivy.

Fiala, Petr; Holzer, Jan; Mareš, Miroslav; Pšeja, Pavel (1999): Komunismus v České republice. Brno: MPÚ MU.

Havel, Václav (1999): Hry / Spisy 2. Praha: Torst.

Havel, Václav (1999): Eseje a jiné texty z let 1970-1989 / Dálkový výslech / Spisy 4. Praha: Torst.

Hloušek, Vít; Kopeček, Lubomír (2004): Konfliktní demokracie. Moderní masová politika ve střední Evropě. Brno: MPÚ MU.

Chramostová, Vlasta (2003): Vlasta Chramostová. Brno: Doplněk; Olomouc: Burian a Tichák.

Kundera, Milan (1981): Kniha smíchu a zapomnění. Toronto: Sixty-Eight Publisher.

Pithart, Petr (1990): Obrana politiky. Praha: Panorama.

Pithart, Petr (2005): Střední Evropa – co jsme s ní udělali? Polsko: Tygodnik Idei Europa.

Proust, Marcel (1979): Hledání ztraceného času II. Ve stínu kvetoucích dívek. Praha: Odeon.

Suk, Jiří (2003): Labyrintem revoluce. Praha: Prostor.

Švanda, Pavel (2006): Paměť esejisty. Brno: Atlantis.

Vaculík, Ludvík (1990): Český snář. Brno: Atlantis.

Voskovec, Jiři; Werich, Jan (2008): Korespondence III. Praha: AKROPOLIS.

Kapitoly z dějin přepodstatňování jednoho divadla (5)

"Jen ten, kdo CELÝ vhodil se někdy na JEDNU kartu a pod JEDINÉ rozhodnutí, jen ten, kdo celou minulost vrhl do sázky, aby ji ve vteřině buď tisíckrát zmnoženou získal, nebo celou ztratil... jen ten ví, jaké vykoupení a posvěcení, jaké stupňování a jaká očista života je v EXPERIMENTU. Celé PŘEPODSTATNĚNÍ." (F. X. Šalda)

O přepodstatňování naposledy: o další přelomové sezóně (každá sezóna je tu totiž přelomová: ostatně je tomu tak ze samotné definice myšlenky a procesu přepodstatnění!!); o vyrovnání se s legendární minulostí Divadla Husa na provázku a pak o směřování divadla k formulaci nových programových východisek aneb od derniéry jedenáctihodinové strhující scénické fresky na téma Dostojevskij "Svlékání z kůže" (více viz tady: http://emancipation-email.blogspot.com/2008/09/divadlo-jako-ve-autenticita-aneb.html) k premiéře druhého dílu projektu Perverze v Čechách (jehož souborné uvedení je logicky plánováno na listopad 2009) na téma identita: k podmanivému "Cirkusu Havel" (viz též tady: http://emancipation-email.blogspot.com/2008/11/cirkus-havel-druh-dl-perverze-v-echch.html). Divadlo tu artikuluje často opomíjenou důležitost divadelní tvorby jakožto způsobu výpovědi směřující k budování autentické osobitosti a též společenské identity.

O očistě!!!

A také o tom, že navzdory všem okolnostem tu neexistuje nic, CO BY SAMO O SOBĚ MOHLO ČLOVĚKU VZÍT NADĚJI:

Cirkus Havel: Gabriela Štefanová
(Foto R. Franc; Divadlo Husa na provázku)

2008

Divadlo Husa na provázku v roce 2008 vstoupilo do jubilejního 40. roku své činnosti.
Dramaturgie roku 2008 pokračovala v první půlce sezóny ve znamení časoprostorové osy spojující legendární minulost se současným programovým nasazením divadla usilujícím o vytvoření otevřeného a svobodného prostoru – divadla jako hnutí.
Reflexe čtyřicetileté činnosti Divadla Husa na provázku kontinuálně navazovala druhou částí Permanentního festivalu Divadlo v pohybu VIII. 40/11 - 40/40 jarní částí Legendy a naděje - otevřenou festivalovou divadelní, hudební a výtvarnou akcí na počest výročí 40.let založení Divadla Husa na provázku.
Druhý půlrok se pak již věnoval pokračování projektu o české identitě Perverze v Čechách, jehož vrcholem se stalo uvedení druhé části projektu - scénická montáže literární a dramatické tvorby Václava Havla s názvem Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa (premiéra 7.11. 2008) a pořádání Sametového festivalu aneb S podzimem sny o jaru ve spolupráci s česko-německou iniciativou Zipp , projektem 68/89.Současně divadlo pokračovalo v dalších dlouhodobých dramaturgických plánech - pořádání druhého ročníku Noci Kejklířů, pokračování cyklu Provázkovských shakespearovských slavností nebo zahájení site-specific projektu bratří Formanů Cesta za Rusalkou.

S počátkem roku zároveň divadlo posílilo i personálně: Na počátku roku nastoupila na pozici intendantky divadla (namísto Čestmíra Kopeckého) Eva Yildizová .Na místo režiséra byl od září přijat Petr Forman, jehož hlavním úkolem je realizace projektu Cesta za Rusalkou v druhé půli sezóny 2008/2009. Na studium FAMU – filmové režie nastoupil Jakub Šmíd a plnohodnotně jej nahradil v uměleckém souboru absolvent DAMU Michal Dalecký. Na externích projektech, pořádání festivalu a zahraničních zájezdů se dále podílely produkční Romana Šafářová a dramaturgyně Lucie Němečková.

PREMIÉRY

Za dobu uměleckého vedení Vladimíra Morávka vznikl v roce 2008 doposud největší počet představení a inscenačních projektů. Kromě 8 regulérních premiér vzniklo v první polovině roku v rámci festivalu Divadlo v pohybu VIII přes 20 inscenačních projektů, scénických črt a divadelních akcí na počest 40. výročí založení Divadla Husa na provázku. Dramaturgický plán v druhé polovině roku rozšířily doprovodné akce projektu Perverze v Čechách zabývající se českou identitou o dalších 10 premiérových uvedení v rámci diskusního cyklu Kabinet Havel a festivalových akcí listopadového Sametového festivalu.
Jako první premiéra roku 2008 vznikla další z autorských kreací herce, improvizátora a dramatika Jiřího Jelínka s názvem Nesnesitelná lehkost jízdy (premiéra 11.1. 2008). Téma vyjadřuje podtitul „našlápnutá road movie s ucházející duší“ založená tentokrát na nejlepší jízdě života tří kamarádů. Jiří Jelínek pracuje stejně jako v předchozích autorských inscenacích zejména s hereckou improvizací a specifickou scénografií (podivně zkonstruovaného trojkola s rotopedem), kterou prokládá slovními hříčkami, tentokrát z ryze mužského světa, kombinovaného s terminologií cyklistiky a hudebních „fanoušků“.
Zlatým hřebem jubilejních oslav v rámci permanentního festivalu Divadlo v pohybu VIII. a druhou premiérou roku 2008 se stalo nastudování inscenačního projektu Rukopis Královédvorský v režii Evy Tálské, jehož uvedení se uskutečnilo v den čtyřicetiletého výročí založení Divadla Husa na provázku (15.3. 2008). Prologem k inscenaci se stalo speciální uvedení pořadu Jiný Café: Nepravidelnost jako osud , v němž zakladatel Divadla Husa na provázku a kmenový dramaturg prof. Bořivoj Srba znovu pojmenoval základní programová východiska divadla a osobitě zhodnotil legendární minulost. Příběh slavných falzifikátů znovu otevřel myšlenku směřování českého národa, který Eva Tálská svým specifickým režijním rukopisem posunula do roviny rituálního navracení se ke kořenům, s vědomím vlastní zodpovědnosti za osud české společnosti. Divadlo Husa na provázku se s tímto představením zúčastnilo prestižního festivalu Next wave v Praze. Eva Tálská převzala cenu festivalu za Živoucí poklad alternativní kultury.
Další jarní premiérou určenou na sklepní scénu se stal hudebně divadelní recitál v režii Vladimíra Morávka, v němž se zhodnocuje pěvecký i herecký talent Evy Vrbkové, Andrei Buršové a Mariany Chmelařové obklopený triem nezlomných obdivovatelů – Jiřího Knihy, Roberta Mikluše a Jiřího Hajdyly. U příležitosti pražské premiéry recitálu v Divadle Archa byl pořízen audiozáznam. Následně před Vánocemi vydalo divadlo CD Vrbková bez tíže... ve speciální limitované sérii.
V nový divadelní prostor se proměnila v květnu i zkušebna divadla Husa na provázku, kde se již pod názvem „Zrcadlový sál“, odehrála v režii Vladimíra Morávka premiéra současného textu autorské dvojice J. Krupa, P. Trtílek – Můj krásný svět (29.5.). Inscenace je zároveň druhým dílem projektu Žena na provázku. (1. díl projektu Všechny Shakespearovy ženy měl premiéru 20. 4. 2006). Text byl ve v roce 2005 v užším výběru Cen Nadace Alfréda Radoka za původní hru. Režisér společně s oběma autory upravil dramatický text pro trojici hereček Divadla Husa na provázku (Ivanu Hloužkovou, Anežku Kubátovou, Andreu Buršovou) a posílil existenciální rovinu hry o motivy z Čechovových Třech sester. Původně lehce hororově laděný text o třech penzistkách, které se sházejí na pravidelné návštěvě, se proměnil v podobenství blížící se smrti na pozadí konzumního světa zahlcenou nenápadnou, ale o to nebezpečnější manipulací lidského jedince.
Předposlední premiérou sezóny 2007/2008 se stal druhý díl projektu Provázkovských shakespearovských slavností.(Projekt byl zahájen inscenací Jiřího Jelínka: Shakespyré 23.6. 2007 na alžbětínské scéně Divadla Husa na provázku).
Shakespearův Macbeth v režii Martina Huby hraný pod názvem Smím prosit, Lady? Macbeth. představoval nový interpretační pokus o současný výklad této „krvavé tragédie“ a byl založen především na podpoření vzrůstajícího násilí skrze symbolický zápas (dvou thajských boxerů) v kontrastu se stylizovanými tanečními pasážemi vražedného páru. Inscenační úprava Shakespearovského textu vychází z pokusu prozkoumat tuto krvavou tragédii jako intimní příběh rodícího se zla v člověku a jeho vrženosti do světa, plného protikladů- „Děs je krása, krása děs“. Výpověď se koncentruje na odhalování dvojlomnosti osudových předpovědí a následných rozhodnutí, která se zrcadlí ve výjimečném vztahu dvou lidí toužících po moci. Macbetha zastihneme jakoby vhozeného do boxerského ringu, v němž rozehrává zápas se svým svědomím. Lady Macbeth naopak nacházíme na tanečním parketu, kde oddaně očekává svůj královský duet a neváhá využít všech svých „tanečních figur“. Postupně přestává být zřetelné, kdo je vrahem a kdo obětí, čí krev se pomalu vpíjí do ušlapané podlahy. Jediným svědkem i soudcem zůstává nakonec divák sám. Získává ojedinělou možnost uvidět skrze Macbetha vlastní boxerské ringy, do nichž možná vstupuje stejně nepřipraven a se stejnou touhou po čemkoliv, co se zdá být na dosah.
Originálnost inscenace vynikla především při pražském hostování v rámci Letních shakespearovských slavností (6. - 8.9. 2008) na Pražském hradě, kde inscenace sklidila velký ohlas u diváků i kritiky.
Poslední inscenace sezóny 2007/2008 Cesta za Rusalkou – Díl. I – 1. čtená aneb krátké pobývání v divadelních okolnostech plných malých zázraků - operní site-specific zahájila tříletý experiment s operní klasikou v režii Bratří Formanů.
První část projektu byla koncipována jako společný výlet diváků a herců do Údolí Lišky Bystroušky k malému jezeru na první čtenou zkoušku. U jezera pak probíhalo vlastní čtení scénáře. Hlavním smyslem tohoto teatralizovaného výletu bylo společné setkání herců, inscenačního týmu a diváků, kteří se tímto způsobem mohli zúčastnit (možná vůbec poprvé v historii divadla) první čtené zkoušky, která je zásadním okamžikem pro celý proces inscenace. Bratři Formanová představili operu Antonína Dvořáka a libreto Jaroslava Kvapila v autentickém prostředí doplněném o odbornou přednášku muzikologa a kmenového skladatele Divadla Husa na provázku Miloše Štědroně a Marka Ivanoviče. Stejně jako v Kvapilově libretu je Princ přitahován k jezeru neznámou silou, tak i diváci mohli postupně vstupovat z reality do „magické“ krajiny postupně ožívajícího textu, hlavních Dvořákových árií.
Sezónu 2008/2009 zahájilo autorské čtení poslední hry Václava Havla Odcházení samotným autorem. Originálně pojaté čtení přineslo ojedinělou možnost pro diváky i inscenační tým projektu Perverze v Čechách objevovat skrze Havlův způsob četby dramatického textu nové interpretační roviny, akcentaci významů i sebe ironický odstup od některých replik. Čtyřhodinová četba byla proložena několika přestávkami s krátkými koncertními a divadelními vstupy souboru divadla.
Druhá polovina roku 2008 patřila především projektu Perverze v Čechách, věnující se české identitě. Po uvedení prvního dílu v listopadu 2007 – filmového přepisu M. Formana, J. Papouška, a I. Passera – Lásky jedné plavovlásky, zabývající se „zlatými šedesátými léty“ a vrcholící jedné srpnové noci, byla zvolena scénická montáž literární a dramatické tvorby Václava Havla s názvem Cirkus Havel (premiéra 7.11. 2008) aneb My všichni jsme Láďa, popisující dobu normalizace až k „sametové revoluci“ a současné pozici „exprezidenta“ Václava Havla. Spoluprací režiséra Vladimíra Morávka a dramaturga Petra Oslzlého vznikl scénář, v němž se cituje z Havlových dramatických i jiných textů - např. z Rodinného večera, Ztížené možnosti soustředění, Rodinného večera, Zahradní slavnosti, Vernisáže, Motýla na anténě, Audience ad., ale i z Dopisů Olze, rozhovorů s Karlem Hvížďalou Prosím stručně, ve druhé půli se objeví podstatná část z poslední autorovy hry Odcházení. Úryvky Havlových textů, které tvořily hlavní linku příběhu o selhání, naději, pravdě a lásce v Čechách byly prokomponovány s útržky z románu úspěšného polského prozaika a novináře Mariusze Szczygila Gottland, jež napomohly v jakési dokumentární rovině dokreslit absurditu, perverzi, schizofrenii doby normalizace- ale i let spíše nedávných. Příběh muže, intelektuála, umělce - jehož v inscenaci hráli tři různí herci (Petr Jeništa, Robert Mikluš a Jiří Hajdyla)- se prolínal s historickými událostmi a společenskými změnami v naší zemi od konce šedesátých let až do současnosti. Inscenace vyvolala ostrou diskusi nejen nad možnostmi inscenování Havlových dramatických textů, ale zejména způsobem interpretace nedávné české minulosti. V anketě divadelních novin byla označena za jeden z pěti nejvýraznějších divadelních počinů roku 2008 a získala v historii divadla zřejmě největší počet recenzí a kritických ohlasů. Divadlo Husa na provázku zároveň společně se studenty MUNI a sdružením dialog iniciovalo v rámci projektu Perverze v Čechách cyklus diskusních večerů, která navazují na vybraná představení divadla, vztahující se k jednotlivým diskusním tématům volených studenty – Česká zkušenost, České hodnoty, Česká žena, Český jazyk, česká média, Česká podnikavost, Česká krajina, České myšlenky, Česká kultura,české umění, Český muž, Česká společnost, Česká role, Česká vize.
Obdobně jako při dokončování projektu Sto roků kobry vznikl tzv. Kabinet F. M. Dostojevského, kam byly zvány různé osobnosti debatující o bohu, víře i beznaději v Čechách, je cyklus Kabinet Havel koncipován jako setkání několika osobností v moderované diskusi. Moderovala redaktorka Lidových novin Renata Kalenská. Studenti MUNI mají možnost po shlédnutí představení a jednotlivých diskusí reagovat formou novinového článku do Lidových novin, nebo formou otázek on-line rozhovorů v internetové verzi časopisu Respekt. Časopis Respekt a Lidové noviny se zároveň staly hlavními mediálními partnery projektu a umožnily tak hlubší názorovou diskusi právě nejmladší generaci. Uvedení prvních dvou diskusních večerů (Prolog a Česká zkušenost se odehrálo v rámci Sametového festivalu. Prosincový díl České hodnoty navazoval tématicky na představení Evangelium Sv. Lukáše (17.12.2008)
Poslední premiéru roku 2008 bylo prosincové uvedení nového hudebního recitálu Proměna aneb Budař už zase hoří, Buršová se na to dívá – tu a tam zatouží dotknout se ho- ale netroufne si. S vydáním nového CD Jana Budaře pod stejnojmenným názvem Proměna vznikl další mezižánrový projekt na sklepní scénu. V režii Vladimíra Morávka představí se Jan Budař v nespočetných proměnách pěveckých i hereckých. Jedinou stálou postavou zůstává herečka a zpěvačka Andrea Buršová, která doplňuje excentrické vystoupení svého kolegy niternými lyrickými písněmi. Výsledkem je netypické hudební setkání obou interpretů a jejich snahy o sblížení mezi jednotlivými převleky, písněmi, potlesky, smíchem i slzami.

DERNIÉRY

V rámci jubilejních oslav 40. výročí nastal čas rozloučit se s představeními Divadla Husa na provázku, která byla připomenutím legendární minulosti divadla. V průběhu Festivalu Divadla v pohybu VIII. se odehrály slavnostní derniéry inscenací: Zahradní slavnost v režii Petera Scherahaufera, Cirkus aneb Se mnou smrt a kůň v režii Evy Tálské a Autobus na lince 21 v režii Petera Scherhaufera. Každé z inscenací patřil celý festivalový den, v němž se různými způsoby protínala minulost s budoucnosti – prology či epilogy k derniérám tvořili různé drobné inscenační projekty vztahující se k zákonitostem absurdního dramatu či poetice cirkusu. Druhý okruh derniér směřoval k projektu Sto roků kobry. Předposlední den festivalu se naposledy odehrálo souborné uvedení scénické fresky Svlékání z kůže za účasti České televize, která o celém dvanáctihodinovém maratónu natočila dokument – Jak se kobra svlékla z kůže (premiéra televizního dokumentu 8.6. 2008). Ve stejný den se konal taktéž poslední díl diskusního večera Kabinet Dostojevský za účasti autorů a režisérů, kterým Dostojevský vstoupil do života.
V květnu následovaly derniéry III. a IV. části projektu Sto roků kobry – Běsi: Stavrogin je ďábel a Bratři Karamazovi: Vzkříšení Současně proběhlo i natáčení televizní inscenace Bratrů Karamazových, jehož televizní premiéra se odehrála 1.11. 2008

DALŠÍ AKTIVITY DIVADLA HUSA NA PROVÁZKU V ROCE 2008

FESTIVALY
DIVADLO V POHYBU VIII – permanentní festival - Otevřená festivalová divadelní, hudební a výtvarná akce na počest výročí 40.let založení Divadla Husa na provázku – JARNÍ ČÁST - „Vykročila husa a vzala člověka na procházku: Pojď!
První část permanentního festivalu tzv. Prolog 40/1-10 se odehrávala ve vzpomínkovém duchu na „zlatá šedesátá“ v druhé polovině roku 2007 a vyvrcholila Excentrickým bálem ve stylu retro 68. Druhá jarní část festivalu zahrnovala přes třicet festivalových akcí rozprostírající se v čase i různém prostoru celou první polovinou roku 2008.
Festival zahájila šestidenní festivalová přehlídka s podtitulem- Legendy a naděje aneb Festival z přetlaku - 31.3. 40/12 PROLOG premiérou operní črty Miloše Štědroně SAUNA VZPOMÍNEK s podtitulem - „Vykročila husa a vzala člověka na procházku: Pojď!“ překračující pomyslně onu „časovou osu“ legendární minulosti divadla. Formou scénické montáže uchopil Vladimír Morávek madrigalové scény ze Švejka a propojil s fragmenty korespondence a rozhovorů zakladatelů Divadla Husa na provázku. Druhým výrazným „časoprostorovým“ zastavením se stal 2.4. 40/14 DEN ZAHRADNÍ SLAVNOSTI, v němž se uskutečnilo scénické čtení nové hry Václava Havla za jeho osobní účasti a zároveň proběhla derniéra legendární inscenace v režii Petera Scherhaufera Zahradní slavnost. Vrcholem večera se stalo koncertní vystoupení Plastic people of the universe. Dny legend uzavřel 3.4. 40/15 DEN CIRKUSU, věnovaný slavnostní derniéře Evy Tálské Cirkus aneb Se mnou smrt a kůň – inscenaci , která se od své premiéry v roce 1999 stala evropskou legendou. Vrcholem festivalového dění se stal 5.4. 40/17 DEN KOBRY, kdy proběhlo poslední souborné uvedení projektu Sto roků kobry- Svlékání z kůže, na kterém Divadlo Husa na provázku pracovalo čtyři roky (2003-2007) a který se stal událostí několika posledních sezón, několikanásobným laureátem různých divadelních anket a nečekaným diváckým magnetem posledního období.
Na dvanáctihodinový maraton navázal poslední den 6.4. 40/18 EPILOG, věnovaný nedělnímu výletu za Brno – Kobří stezkou na uzavřené promítání nového filmu Petra Zelenky Karamazovi, ještě před oficiálním uvedením tohoto filmu do kin. Symbolicky byl zakončen poslední Kabinet F.M. Dostojevského noční rozpravou o Bohu v Čechách za účasti všech spolupracovníků projektu Sto roků kobry a retro koncertem kapely Meteor z Prahy.
Do budoucnosti a jiných světů směřovaly festivalové dny 40/13 DEN BEZ TÍŽE, během něhož se představila výtvarná skupina Rafani s osobitým hlukovým happeningem a hostující Dejvické divadlo s levitující inscenací Černá díra a 40/16 DEN ROAD MOVIE pod vedením autorské dvojice Jiřího Jelínka a Jiřího Knihy. Kromě „cestovních inscenací Da Kabaret a Jízda, se uskutečnilo i poslední uvedení monodramatu Autobus na lince 21. Na brněnskou přehlídku navázala hned další týden pražská část permenentního festivalu v Divadle Archa 12. 4. až 17.4. - 19/40 – 21/40, následně účast na dalších festivalech např. Divadlo na hranici v Českém Těšíně 30/40 a na Mezinárodním festivalu Evropských regionů v Hradci Králové 34/40 – 40/40. Mezi další festivalové akce patřili premiéry nových inscenačních projektů (např. 29/40 Můj krásný svět, 33/40 Smím prosit, Lady?Macbeth. 33/40 Cesta za Rusalkou), derniéry (24/40 Běsi: Stavrogin je ďábel, 25/40 Bratři Karamazovi: Vzkříšení), happeningy (27/40 Meteorologické abonomá v rukou Jiřího Jelínka a Jiřího Knihy), festivalová akce 28/40 Noc Kejklířů a další.
Jarní část permanentního festivalu se setkala s velkým ohlasem v médiích. Z řady televizních reportáží byl v rámci festivalu natočen dokument České televize Jak se kobra svlékla z kůže v režii Vladimíra Morávka (uveden 8.6. 2008) a vyšlo speciální číslo Divadelních novin (40. let divadla Husa na provázku 10.6. 2008) věnované jubileu divadla.

NOC KEJKLÍŘŮ – II. ročník – 23. 5. 2208
Divadlo Husa na provázku ve spolupráci se všemi brněnskými divadly a společností SNIP & CO opět otevřelo prostor Zelného trhu pro divadelní performance, koncerty a kejklení všeho druhu. Kromě Zelného trhu se akce letos rozšířila i do prostor Domu pánů z Lipé, Domu pánů z Kunštátu, Alfa Pasáže a na nádvoří Staré radnice. Druhý ročník zahájil jako již v loňském roce Dnem otevřených dveří ve všech brněnských divadlech. Studio Dům pro tyto účely dočasně proměnilo Divadlo Husa na provázku ve scénu „brněnského orloje“ a lákalo hosty každou půl hodinu ke komentované prohlídce divadlem. Odpolední Zelný trh patřil především dětem, pro které byly na venkovních pódiích přichystány pohádky z dílen Loutkového divadla Radost, Divadla Neslyším, BuranTeatru, Výchovné dramatiky neslyšících DIFA JAMU a Divadla Facka. Speciální pětiminutové divadlo – Gronská pohádka pro jednoho diváka přivezla performerka Hana Voříšková. Cirkus Le Grando ve spolupráci se střediskem volného času Lužánky připravil akrobatickou dílnu, kde si nejmladší návštěvníci mohli vyzkoušet provazochodectví, žonglování, ke kterým se nechali inspirovat performancemi Klauna Bilba, kejklíře Navara a pantomimou Služebníků Lorda Alfréda. V podvečerních hodinách se venkovní pódia postupně zaplňovala produkcemi pro dospělé. K nevýraznějším pouličním kreacím patřil Kolotoč legendárního Bílého divadla z Ostravy, které k představení nabídlo divákům i polévku, víno a společné svezení v rámci nekonečného představení Z tohoto obrazu již nikdy neodejdu. S originálním divadelním představením přijelo na koňském povozu přímo na Zelný trh Divadlo Líšeň, které za doprovodu živé romské kapely odehrálo představení Paramisa neboli Cikánsko - gádžovská polívka z líšeňského papiňáku. Plně obsazen byl i cirkusový stan Divadla Husa na provázku za divadlem- kde se konala např. Mariage nezávislé divadelní skupiny Tichý jelen, slavná provázkovská komedie plná omylů Shakespyré , mexický horror La Kantyna divadelního uskupení Vyrob si své letadýlko a noční pořad Košičan 3- legendární pražské divadelní skupiny Vosto 5. Vrcholem podvečerní cirkusové atmosféry se stal průvod Cirkusu Berousek, který se svými exotickými stády velbloudů, koňů a poníků přešel přes město na Zelný trh a dočasně přestěhoval své šapitó, aby mohl návštěvníky Noci kejklířů potěšit akrobatickými kousky.
Noční program patřil ohňostroji Starobrno Ignis Brunenis a hudebnímu pódiu Reduta, kde se setkala všechna brněnská divadla s koncertními pásmy z repertoáru jednotlivých divadel. Po půlnoci zakončila Noc kejklířů projekce filmu Vladimíra Morávka Nuda v Brně. Současně se ve všech brněnských divadlech ten den hrálo za symbolické vstupné.
V rámci druhého ročníku Noci Kejklířů se odehrálo 32 divadelní představení, z toho 12 pohádek, přes 20 kejklířských a žonglérských vystoupení, 3 ohňové show, 9 hudebních vystoupení. Vystoupilo 18 divadelních souborů na pěti pódiích a ve dvou stanech. Celkem se na akci podílelo více než 176 účinkujících.
Objem divadelních produkcí se oproti loňskému roku zdvojnásobil. Průběh pak inicioval myšlenku prodloužit akci v příštích ročnících na celý týden. Pro tento účel následně vznikla koalice brněnských divadel pro vznik Mezinárodního festivalu Divadelní svět Brno.

SAMETOVÝ FESTIVAL ANEB S PODZIMEM SNY O JARU – transforming 68/89 8.11. - 17.11. 2008
Programový koncept Sametového festivalu s podtitulem TRANSOFROMING 68/89 vytvářený ve spolupráci s iniciativou Zipp a projektu 68/89 Divadlo. Doba. Dějiny se realizoval v rámci Sametového týdne 8. - 17.11. 2008. Festival bych zahájen otevřením diskusního cyklu Kabinet Havel na téma české identity a premiérou 2. dílu projektu Perverze v Čechách - Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa za osobní účasti Václava Havla. Diskuse i následné představení reflektovalo politicko-společenskou situaci normalizační éry - s přesahem do přímé současnosti. Myšlenkové teze Václava Havla (pronesené v Kabinetu Havel) a forma scénické koláže Havlových dramat v kontextu jeho politické kariéry tak otevřely zkoumání ideového kontextu let 68-89. Druhý festivalový den (9.11.) byl věnován připomínce výročí pádu Berlínské zdi, a to formou výtvarného happeningu. Ve spolupráci s Masarykovou univerzitou v Brně se v divadle sešli středoškolští a vysokoškolští studenti, kteří v průběhu dopoledne absolvovali sérii přednášek a diskusí s pamětníky pádu Berlínské zdi, přičemž byl konfrontován pohled jak z německé, tak z české strany. Odpoledne se studenti pokusili získané informace přenést tvůrčím způsobem do reálné výstavby symbolického artefaktu Berlínské zdi (z ytongových cihel) pod vedením výtvarníka V. Beneše a berlínského streetartisty R. Brendela. Zeď pak byla po celou dobu festivalu vystavena na alžbětinské scéně divadla, ve fragmentu zůstane umístěna v budově divadla, až do 9.11. 2009 (další části zdi budou vystaveny na fakultách Masarykovy univerzity). Souběžně vznikla ve foyer divadla i samisdatová (bytová) redakce Velvet press složená ze studentů Janáčkovy akademie múzických umění, Masarykovy univerzity v Brně a berlínské výtvarné skupiny No style fuckers, která divadelní foyer v otevřený prostor pro setkávání, a to v rámci tzv. redakčních rad, kde se jednak diskutovalo o jednotlivých akcích festivalu, kde se ale zároveň pořádaly i drobné koncerty a výtvarné happeningy členů No style fuckers. Diváci tak mohli být účastni reálnému vzniku festivalových čísel časopisu, které formou sítotisku vznikaly přímo v prostoru foyer. Druhá část festivalu byla zaměřena na prolínání obou historických událostí. Čtvrteční a páteční program (13.11 a 14.11.) se formou projekce filmových dokumentů a diskusí s režiséry vracel k událostem roku 68, a to nejprve dobovým dokumentem Karla Vachka – Spřízněni volbou a projekcí dokumentu Martina Pátka – Malá velká zeď. Na projekce následně navazovalo první souborné uvedení prvních dvou dílů projektu DHNP Perverze v Čechách.
Víkendový program festivalu byl koncipován jako protnutí časoprostorové osy česko- německé historie. Zahájil ho v sobotu happening Trabantsjezd na Zelném trhu v neděli pokračoval představením Divadla Archa – Exit 89 a diskusí - Akademický rok 68/89 - věnující se otázce studentské revolty let 68 a 89. Diskusi moderoval současný ministr školství Ondřej Líška a jeho dalšími hosty se stal divadelní kritik Thomas Irmer, dokumentarista Břetislav Rychlík a bývalý politik Jaroslav Šabata. Závěr festivalu patřil lampiónového průvodu na počest výročí Sametové revoluce, prezentaci dílny inspirované filmem Věry Chytilové Sedmikrásky a prvnímu dílu diskusního večera na téma Česká zkušenost, jehož hosty byli Jiří Voráč, Pavel Kohout a Michal Horáček.
Sametový festival Divadla Husa na provázku, pořádaný v rámci česko-německého projektu Zipp - 68/89 Divadlo. Doba.Dějiny. , se stal důležitou kulturní událostí podzimu 2008, neboť jednak propojoval česko-německý kontext historických mezníků 68 – 89 (formou divadelních představení, diskusí, happeningů a scénických čtení), jednak i otevíral otázky kulturní a politické identity obou zemí v evropském kontextu.

HOSTÉ

V roce 2008 Divadlo Husa na provázku zprodukovalo více než 10 hostujících inscenací, z nichž hlavní výběr tvořil dramaturgický koncept předplatitelské skupiny Česká prkna, pořádané ve spolupráci s Centrem experimentálního divadla. Další hosté – divadelní soubory, výtvarníci, hudební skupiny byli součástí Permanentního festivalu Divadlo v pohybu VIII, Sametového festivalu a 2. ročníku Noci Kejklířů. Celkem tedy divadlo propůjčilo svůj prostor více než 20 ti spřízněným divadelním souborům, výtvarníkům či hudebníkům a hudebním skupinám.
Diváci tak měli možnost shlédnout v průběhu roku např. evropsky proslulý soubor tanečního a pohybového divadla – Farma v jeskyni s inscenací Čekárna (30.1. 2008) či netradiční úpravu klasického románu J. Havlíčka Petrolejové lampy Divadla Komedie, Praha ( 30.11. 2008).
Již dlouhodobě Divadlo Husa na provázku zve parateatrální projekty a dokumentární divadelní projekty Divadla Archa Praha. V letošním roce pražská scéna představila svůj sociálně divadelní projekt Tanec přes plot (30.9. 2008) v režii Jany Svobodové. Představení vzniklo v rámci dlouhodobého projektu Divadla Archa Dialogy na útěku a vychází ze spolupráce profesionálních umělců, žadatelů o azyl a cizinců, kteří našli nový domov v České republice. Forma interaktivní performance za doprovodu kapely All Star Refjudží Band provázeli diváky do dílčích prostorů rozestavěných na velkém sále a ve foyer a vyprávěli autentické příběhy uprchlíků z Čečenska, Barmy, Gruzie a Kurdistánu.
V rámci Sametového festivalu – Transforming 68-89 představilo Divadlo Archa projekt dokumentárního divadla nazvaný Exit 89 aneb horror s lidskou tváří (16.11. 2008). Autoři libreta Jaroslav Rudiš a Michal Nejtek společně s režisérem Jiřím Havelkou zvolili podobu tragické operety umístěné na 89 kilometru dálnice D1, kde v roce 1992 tragicky havaroval politik Alexander Dubček. Inscenace byla zároveň příspěvkem k mezinárodního projektu česko-německé iniciativy Zipp – projektu 68/89.
Druhým stálým hostem divadla byly jako i v loňském roce inscenační projekty Klicperova divadla v Hradci Králové. V červnu divadlo pozvalo intimní hru současného francouzského dramatika Floriana Zellera pro sklepní scénu – Ten třetí (8.6. 2008) v režii Petra Štindla. V druhé polovině roku Klicperovo divadlo představilo v Brně poslední hru Václava Havla Odcházení v režii Andra Kroba (24.10. 2008).
Mezi hosty Permanentního festivalu Divadlo v pohybu VIII patřili např. Dejvické divadlo s inscenací Černá díra, výtvarná skupina Rafani, hudební skupina Maraca, Václav Koubek či legendární Plastic people of the universe. V rámci konceptu Sametového festivalu aneb S podzimem sny o jaru byly pozváni partneři česko-německého projektu 68/89 – např. výtvarná skupina No style Fuckers, Divadlo Kampnagel z Hamburku, ale i spolek trabantistů, členové konfederace politických vězňů, sdružení Dialog při MUNI v Brně a další.

DIVADLO HUSA NA PROVÁZKU NA CESTÁCH

Jedním z cílů permanentního festivalu Divadlo v pohybu VIII a celé jubilejní sezóny 2007/2008 bylo představení současného repertoáru divadla nejen brněnskému publiku, ale formou „festivalu v pohybu“ celé České republice . Soubor DHNP odehrál celkem 39 představení mimo domovské jeviště. Souborně se divadlo představilo v divadle Archa na pražské části permanentního festivalu Divadlo v pohybu VIII (13. - 17.4.) se čtyřmi pražskými premiérami inscenací - Lásky jedné plavovlásky, Evangelium Sv. Lukáše, hudebním recitálem Vrbková bez tíže... a pražskou derniérou inscenace Hvězdy nad Baltimore . Dále pak v rámci Mezinárodního festivalu evropských regionů v Hradci Králové (26.6. - 31.6. 2008), kde byl divadlu věnován celý festivalový den. Celkem se tam souboru podařilo během pěti dnů odehrát celkem 9 představení - v cirkusovém stanu (3x Shakespyré, Vrbková bez tíže..; Nesnesitelná lehost jízdy); místní sokolovně (2x Lásky jedné plavovlásky) a na zkušebně (Můj krásný svět a Sauna vzpomínek).
Divadlo se dále zúčastnilo všech významných festivalů pořádaných v roce 2008 v České republice.
Festivalovým představením se stala zejména ojedinělá inscenace J. A. Pitínského Evangelium Sv. Lukáše, která se zúčastnila např. prestižní pražské přehlídky České divadlo pořádané v Divadle pod Palmovkou (24. 2. 2008), dále 13. ročníku Mezinárodního divadelního festivalu Setkání (14.5. 2008) ve Zlíně. Se stejným úspěchem cestovala první část projektu Perverze v Čechách Lásky jedné plavovlásky. Kromě již výše zmíněných festivalů také na Festival bez hranic v Českém Těšíně (31.5. 2008).
Druhý okruh festivalových a zájezdových představení cestujícím po celé České republice představovaly autorské inscenace Jiřího Jelínka, které díky technické nenáročnosti a menšímu obsazení umožňovaly hostování v netradičních prostorech a alternativních festivalových přehlídkách: Shakespyré - Kulturní epicentrum Bazilika – Shakespearovské dny (28.4. 2008); Festival na vodě - Loď Tajemství Bratří Formanů, Praha (29.9.); Nesnesitelná lehkost jízdy – Palác Akropolis (4.2. 2008), Festival Kopřiva (26.4. 2008); Růžový panter – Festival Dítě v Dlouhé.

PUBLIKAČNÍ ČINNOST

RozRAZIL - Revue na provázku
Divadlo Husa na provázku ve spolupráci s nakladatelstvím Větrné mlýny a Centrem experimentálního divadla vydává již čtvrtý rok (od roku 2005) RozRazil – Revue na provázku.
V roce 2008 došlo k výraznému posunu RozRazilu především v otázce distribuce, jednotlivá čísla vycházejí v nákladu 1500 výtisků, což je dáno především rozšířením distribuce o stánky PNS. Díky nové distribuci, většímu počtu předplatitelů a lepšímu prodeji na stávajících místech, se celkově zvedl prodej čísel, který je v současnosti na 500 kusech. Zbývajících 1000 kusů je rozesíláno na adresy (cca. 200 kusů) a cíleně distribuováno na důležitých kulturních akcí, v roce 2008 to byla především Letní filmová škola Uherské Hradiště, Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava, OSTRAVAR a Podzimní knižní trh v Havlíčkově Brodě. Distribuce zasáhla především regiony, tedy místa, kam se RozRazil běžně nedostává.
Čísla RozRazilu byly průběžně k dispozici čtenářům ve vybraných kavárnách (například Krásné ztráty, Praha, Kavárna Švanda aj.). Obsahová struktura se příliš nezměnila, došlo jen ke stabilizování počtu stran na číslo 80. V roce 2008 dostala velký prostor témata kulturní a společenská, často na úkor témat politických a historických. K vyváření tohoto poměru směřuje v roce 2009 především pravidelné publikování kulatých stolů, které budou probíhat po celý rok 2009 v rámci projektu Perverze v Čechách, a to zaznamenávání a následná reflexe diskusních večerů DHNP - Kabinet Havel: Úsvit v Čechách.

VÝSTAVNÍ ČINNOST

I v roce 2008 pokračuje Divadlo Husa na provázku ve spolupráci s sběratelem současného moderního umění a kurátorem Richardem Adamem a Wannieck Gallery.
Výstavní plán roku 2008 navazoval na prezentaci špičkových představitelů mladé malby. Kromě čerstvých absolventů vysokých výtvarných škol i kandidátů navržených na Cenu Jindřicha Chaloupeckého, byla v letošním roce zastoupena i slovenská současná výtvarná scéna.
V první třetině roku se uskutečnily dvě kolektivní výstavy současné slovenské tvorby – Současná slovenská malba I. a II. (1.12 – 29.2. 2008) sledující rozdíly mezi tvorbou umělců „bratislavského“ a „košického okruhu“. Rozdíly vycházejí z odlišného prostředí i tradice, v nemenší míře jej vytvářely výrazné osobnostmi mezi pedagogy na obou vysokých školách. Zatímco skoro celá devadesátá léta byla malba na akademii v Bratislavě fakticky opomíjena, při konstituování školy v Košicích se malba naopak stala od počátku jedním z nosných oborů. Navíc, výrazný tvůrčí vklad koloristicky cítícího geometristy Adama Szentpéteryho nasměroval možná rozhodujícím způsobem výtvarný projev řady studentů. K „znovuobjevení“ malby na bratislavské akademii došlo až s nástupem Ivana Csudaie do čela malířského ateliéru, který následně ovlivnil celou nastupující generaci.
Obě výstavy byly tedy koncipovány jako reprezentativní výběr absolventů bratislavské a košické akademie Juliany Mrvové, Dávida Baffiho, Marka Blažka, Erika Šilleho, Borise Sirky a kontextu tvorby jejich pedagogů Ivana Csudaie, Adama Szentpéteryho /nar. 1959/, doplněné o zástupce střední generace - Jana Farmanová, Rudolf Sikora.
Jarní termín výstavy patřil Václavu Girsovi /nar. 1969/ , který patří mezi přední představitele mladé generace českých výtvarníků. V roce 2007 ukončil studium na Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvoval v atelieru Vladimíra Skrepla. Vystavený cyklus obrazů vznikl jako reakce na pobyt Václava Girsy v Argentině. Girsova malba je již od počátků často velmi expresivní a ani v „argentinském cyklu“ tomu není jinak. Zážitek jiné země a jiné civilizace pak dodává této expresi nový náboj.
V rámci dubnové části permanentního festivalu Divadlo v pohybu VIII. se uskutečnila výstava Marka Meduny, Luďka Rathouského a Jiřího Franty, kteří společně vytváří dnes již evropsky uznávanou výtvarnou skupinu Rafani. Ačkoliv tato výstava byla koncipována speciálně pro festivalovou přehlídku, zůstala díky kurátorství Richarda Adama v kontextu prezentace současné mladé české tvorby, neboť všichni tři malíři vystavovali samostatně bez ohledu na společné aktivity a byla tak zřejmá odlišnost malířských přístupů každého z nich - od parodizace komiksové kultury až k lyrizaci současného postmoderního světa. Při zahájení permanentního festivalu Divadlo v pohybu VIII se navíc odehrála netradiční jednodenní výstava fotografií (31.3. 2008) legendárních inscenaci Divadla Husa na provázku v nákladním výtahu divadla. Diváci při jízdě výtahem absolvovali ve 4 mezipatrových zastávkách 40 let Divadla Husa na provázku očima fotografa Jefa Kratochvíla.
Konec sezóny 2007/2008 patřil opět Václavu Girsovi, jehož výstava byla vzhledem k přerušení festivalem prodloužena až do 30.6. 2008
Podzim roku 2008 patřil opět monografickým výstavám. V září představil výběr nejsoučasnějších obrazů figurální malby Karel Gregor. Zahájení výstavy proběhlo v rámci autorského čtení poslední hry Václava Havla – Odcházení za jeho osobní účasti. Obdobně jako v předchozích letech (vystavoval v minulé sezóně v rámci kolektivní výstavy výtvarné skupiny Kolbarac3, jehož je členem) se jeho tvorba zaměřuje na vizualizaci mezilidských vztahů, zachycení postav a obličejů v extrémních polohách a výrazech.
Od října se rozhodl kurátor Richard Adam kontinuálně provázat výstavní prostory Wannieck Gallery a Galerie na provázku tak, aby divák měl možnost zhodnotit tvorbu autorů 90. let v širším kontextu. V pořadí druhá výstava sezóny 20O8/2009 byla věnována Ivanu Voseckému, žáku Vladimíra Skrepla. Ivan Vosecký se prosadil jako jeden z tvůrců České abstraHce, výtvarné tendence, která sehrála rozhodující roli v malířské tvorbě poloviny 90. let /obrazy Kruhy a pruhy, Žlutý/. Výběr obrazů zastoupených v Galerii provázek prohlubovalo Voseckého téma „sociální anarchie“, které se nejvýrazněji odráží v textech jeho realizací /např. KFC/ Jinou polohou umělcovy tvorby, taktéž zastoupeno několika obrazy /např.Neználek/ je „překreslování“ ilustrací či obrazů jiných malířů a jejich „kolážovité“ použití ve vlastní tvorbě. Voseckého nejaktuálnější obrazy zaznamenávající návrat ke stylu 60. let, Bruselu či architektonickým inspiracím byly souběžně vystaveny ve Wannieck Gallery.
Podobně jako u Ivana Voseckého byl i poslední výstava roku Petra Písaříka koncipována tak, aby vytvořila jakousi „první část“ ukazující vývoj jeho tvorby od poloviny 90. let až do nedávné minulosti a předznamenala tak souběžně probíhající přehlídku jeho nejnovějších prací ve Wannieck Gallery. Petr Písařík (absolvent AVU v Praze) je taktéž jedním z tvůrců České abstraHce. Jako milovník špičkové módy vytvořil v letech 1994-5 sérii obrazů, ve kterých parafrázoval značky nejpřednějších světových módních návrhářů. Na počátku nového desetiletí, získala Písaříkova tvorba nový rozměr. Překračuje dosavadní omezení, jsou v ní přehodnocována některá malířsko-dekorativní směřování a, v důsledku toho, přerůstá, mnohdy velmi intenzivně, do obsahové i formální monumentality. Souběžně se autor vrací k tvorbě objektů, které představovaly rozhodující polohu jeho díla v době skupiny Pondělí.
Výstavní činnost Galerie Provázek v roce 2008 díky spolupráci s Wannieck galery představila současnou českou malbu na evropské úrovni a umožnila nejen špičkovým představitelům mladé malby prezentovat svoje díla, ale zároveň napomohla rozšířit umělecký zážitek návštěvníků divadla o další, tentokrát ryze vizuální rozměr.
Hrubým zprůměrováním měsíční návštěvnosti divadla mělo možnost shlédnout výstavy Galerie Provázek více než 17 500 diváků.

NOMINACE A OCENĚNÍ

V anketě kritiků Ceny Alfréda Radoka byly vyhlášeny v únoru 2008 ocenění za rok 2007 a Divadlo Husa na provázku figurovalo jako již v předchozích letech jako jeden z hlavních kandidátů na Divadlo roku 2007 /5. místo/. Dále bylo kritiky vysoce hodnoceno představení Velice Modrý pták. Kromě režijního uchopení Vladimíra Morávka, též za scénografii Martina Chocholouška, kostýmy Evy Morávkové a herecký výkon Gabriely Vermelho (za roli Času). Druhé místo v kategorii hudba roku 2007 získal Michal Pavlíček za scénickou hudbu k této inscenaci.
V anketě Divadelních novin se na podzim tohoto roku umístil inscenační projekt Cirkus Havel mezi pěti nejvýznamnějšími divadelními počiny roku 2008.

Rok 2008 znamenal pro Divadlo Husa na provázku přelom v dosavadním směřování divadla. První půl rok byl ve znamení vyrovnání se s legendární minulostí, zatímco druhá polovina roku již směřovala k formulování nových programových východisek, které umělecké vedení vedlo ke zvolení dramaturgie aktivně reagující na stav společnosti na přelomu prvního desetiletí druhého tisíciletí.
Projekt Perverze v Čechách jehož souborné uvedení je plánováno v listopadu 2009 má ambici být svého druhu „revoluční akcí“ vzbuzující všemi těmi inscenačními projekty, festivaly a diskusními večery hlubší zájem diváka o věci veřejné a tak i sdílení zodpovědnosti za budoucnost České republiky.
Veškerou svou činnosti, která v roce 2008 přesáhla co do počtu, žánrů i forem všechny předchozí roky (za současného uměleckého vedení) chce divadlo dát najevo často opomíjenou důležitost divadelní tvorby jakožto způsobu výpovědi směřující k budování osobitosti, podpory lidské individuality navzdory sílící globalizaci a touhy po „kolektivní duši“.
Byla to mimořádně důležitá sezóna!

(Převzato odsud: http://www.provazek.cz/archiv.aspx)

PS: Dnes je derniéra představení, kterým to v prosinci 2003 vše začalo: Raskolnikova, jeho zločinu a jeho trestu!! Tak tam dojděte; já budu sedět na polštářku, bezmála na pódiu: Peťa mi bude zakopávat o nohy...
Bude dlouhá děkovačka - bude to sláva!!!