Předevčírem jsem vstoupil do komunistické strany

"9. května 1946

Čtu-li, co jsem napsal asi v tyto dny právě před rokem, stydím se. Jsou to slova člověka, který se nezachoval správně, proto nevěří sobě ani nikomu kolem sebe. Z mých vět je vidět slabost a jedovatost, ovšemže jsem si tenkrát myslel, jak jsem kritický.

Nemám-li stále být člověkem, který se na svět dívá povýšeně, protože nechce ukázat svou malost, musím vážně přemýšlet o svém životním přesvědčení a musím se za ně také postavit. Své myšlenky musím nějak realizovat.

Stále jsem váhal ve volbě politické strany. Nemohl jsem se rozhodnout a maskoval jsem to zase tím, že jsem se tvářil, jako by pro mne ještě na světě nebylo hloučku, k němuž bych se mohl přidat. Předevčírem jsem vstoupil do komunistické strany.

Důvody pro: Revolučnost myšlenek a jisté mé internacionální sklony. Jsem přesvědčen, že nový řád na světě se musí budovat mezinárodně.

Důvody proti: Jsem přesto individualista do té míry, že se obávám o svou myšlenkovou nezávislost. Neuznávám tak naprosto filozofický materialismus komunistických kmotrů.

Vyrovnání: Nezastávám-li už názor, že život člověka je dán napřed hmotnými podmínkami, musím uznat, že zacpávat se musí ta díra, kterou do lodi teče nejvíce. Na hmotných problémech ztroskotávají lidské snahy o vytvoření lepších životních podmínek, ony se tedy musí řešit nejdříve. Není myslitelné, že by se kdy člověk spokojil s prostým ukojením tělesných potřeb. A zvítězí-li komunismus nebo to, co se z něj či vedle něj jeho vlivem vyvine, bude to důkaz správnosti ideje o zdůraznění ideální složky lidské bytosti. Materialismus či idealismus, vsjo rovno - vidím v tom dvě nezapřitelné stránky téže věci. Smysl pro některou z nich je větší či menší od člověka k člověku. Spor o tom, co je pravda, je pochybný, protože pravdu má každý - v tom, že věrně podává zprávu o tom, v jakém poměru jsou obě věci u něho namíchány. Tedy: marxista či nemarxista, oba musejí konkrétně řešit problém socializace státu a světa.

Dodatek: Je možné, že tomu špatně rozumím."

(Vaculík, Ludvík: Milí spolužáci! Výbor písemných prací 1939-1979, s. 420-421)

Politika bez vítězů

"Česká politika je už několik let tak polarizovaná a v rétorice soupeřících stran natolik vypjatě antagonistická, že připomíná spíše občanskou válku. Tento politický souboj na „život a na smrt“ je doprovázen častou absencí ochoty činit v zájmu státu kompromisy přes politický střed, neobyčejně vysokým stupněm personifikace vzájemných sporů i záští, jakož i celkovou pokleslostí politického diskursu.

Přitom politická válka, která má devastující dopady na schopnost země efektivně se spravovat, jakož i na její mezinárodní obraz, je do určité míry umělá. Žalostný stav české politiky je totiž mnohem více výsledkem personálních animozit, skupinových zájmů a vykalkulované hry s emocemi veřejnosti, než výsledkem skutečné hlubokých ideologických propastí.

Co předcházelo pádu vlády

Vyjádření nedůvěry koaliční vládě Mirka Topolánka je v kontextu výše zmíněných argumentů dobrým studijním materiálem. Už způsob vzniku této vlády měl v sobě zakódován její zánik.

Výsledek voleb v roce 2006 byl nejprve ovlivněn s pomocí tzv. Kubiceho zprávy, což byla snůška neprokázaných obvinění, jejichž cílem bylo vytvořit dojem, že vedoucí politici sociální demokracie, především její předseda Jiří Paroubek, mají vazby na organizovaný zločin. I kdyby zveřejnění této zprávy ubralo ČSSD v konečném součtu jen jeden procentní bod v podpoře voličů, skutečností zůstává, že vyústilo do patového výsledku voleb, k němuž by jinak nedošlo.

Většina toho, co se událo po volbách, byla ovlivněna touto událostí, která dále prohloubila polarizaci české politiky. Vývoj byl na jedné straně nesen „étosem“, který lze ve zkratce vyjádřit větou „je třeba zničit Paroubka“, a na straně druhé, možná pochopitelně, snahou ČSSD a Paroubka pomstít se za porážku dosaženou nečistými (občas se říká „mafiánskými) metodami.

Přitom to, co se stalo před volbami v roce 2006 i krátce po nich bylo jen jistým vyvrcholením vývoje, který začal už po rozpadu opozičně-smluvního spojenectví mezi ODS a ČSSD z let 1998-2002. Opoziční smlouva zbavila politiku ideového obsahu, byla nástrojem dělení moci. Když pak byla Vladimírem Špidlou odvržena ve jménu sociálně-demokratických idejí, vybudil tento krok k protiakci síly „mafiánského kapitalismu“, kterým opoziční smlouva poskytovala pohodlné politické zastřešení.

Špidla byl politicky zlikvidován—částečně i zásluhou vlastní neobratnosti při volbě prezidenta. Tím, že se Václav Klaus, jedna ze dvou hlav opoziční smlouvy, stal prezidentem země, jakož i tím, že Miloš Zeman, druhá hlava opozičně-smluvního tandemu, byl svým nezvolením do funkce prezidenta potupen, stala se česká politika na několik let otevřeným kolbištěm mezi politiky, kteří chtěli politice vrátit alespoň jakýsi ideový obsah, a politiky, kteří usilovali o návrat k politice coby pouhého zastřešení ekonomických a lobistických zájmů, přičemž v podobě Hradu a v podobě Zemanovy páté kolony v ČSSD našli potřebné mocenské zázemí.

Tak či onak, Špidla--hlavní zastánce politiky idejí proti politice zájmů--byl nakonec odstraněn, a ČSSD se ocitla pod enormním tlakem ODS, která sice neměla v rukou centrální vládu, ale zato kontrolovala úřad prezidenta, kraje i Senát, a navíc měla na své straně většinu médií. Politická válka, která trvá dodnes, vypukla vlastně hned po zvolení Klause prezidentem a odchodu Zemana na Vysočinu, a stupňovala se postupně až do podoby „nulové tolerance“ ze strany ODS vůči vládě, v níž zasedali nejenom sociální demokraté, jež „zradili“ opozičně-smluvní projekt Klause a Zemana, ale i unionisté a lidovci, spojení v očích nově zvoleného prezidenta se „sarajevským atentátem“ v roce 1997.

Souboj „na život a na smrt“, reprezentovaný nulovou tolerancí vůči vládě, měl pak několik absurdních zápletek v podobě politicko-mediálního atentátu na Stanislava Grosse (jehož politický amatérismus k úspěchu tohoto atentátu bezpochyby přispěl), a později nevybíravých útoků na Paroubka, který upadající ČSSD postavil na nohy.

Způsob, kterým ODS a s ní spřízněná média na Paroubka útočila, do značné míry předurčil i to, jaké metody boje později zvolila ČSSD. Tak či onak, partajní politika na nejvyšší úrovni se po volbách v roce 2006 ideově téměř zcela vyprázdnila, a stala se dějištěm nevybíravého boje, jehož intenzita dalece přesahovala význam skutečných rozdílů v programech obou stran.

Výsledkem byla nejen téměř totální paralýza české politiky po volbách, reprezentovaná šest měsíců trvající Topolánkovou vládou bez důvěry Poslanecké sněmovny, ale později také sestavení původně menšinové koaliční vlády, která si nakonec pořídila většinu s pomocí „přeběhlíků“.

V kontextu české politiky přitom jen málokdo uvěřil tomu, že dva poslanci ČSSD přeběhli k vládnímu táboru kvůli idejím. Koneckonců oba se netajili úzkými vztahy s bývalými protagonisty opoziční smlouvy.

Velmi křehká Topolánkova vláda se sice pustila do reforem, které se ideologicky opíraly o jakousi rozředěnou verzi neoliberalismu (přijatelnou i pro zelené a lidovce), jenže tyto údajné reformy byly neseny nikoliv společnými idejemi. Společným jmenovatelem byla spíše potřeba zdůvodnit, proč se tři tak rozdílné strany spojily „proti Paroubkovi“. Smysl vlády byl svým způsobem zredukován na poněkud paranoidní premisu, že je třeba Paroubkovi za každou cenu zabránit v návratu k moci (což se vysvětlovalo jeho údajnými autoritářskými tendencemi a údajnou ochotou vzít do vlády komunisty).

Vcelku logicky se pak „reformy“ nesvázané autentickým programovým jmenovatelem začaly rychle bortit pod vahou koaličních kompromisů. Navíc obě menší strany si nechaly občanskými demokraty vyvlastnit i evropskou politiku, kterou si ponechala v režii euroskeptická ODS, což vztahy v koalici dále problematizovalo.

Tak č onak, programové odlišení vlády od opozice se postupně smrsklo na absurdity: na zdravotnické „reformy“ reprezentované především poplatky u lékaře nebo na zatvrzelé trvání na umístění amerického radaru v České republice—navzdory veřejnému mínění i nedostatku podpory mezi koaličními poslanci. Tomu všemu pak vládnul souboj o naše další evropské směřování.

Pád vlády

V letech 2007 a 2008 se ČSSD pokusila vyslovit Topolánkově vládě nedůvěru čtyřikrát, přičemž ani jednou neuspěla. Vláda zbavená jakýchkoliv vyšších idejí se udržovala u moci s pomocí nejen původních dvou přeběhlíků, ale i s pomocí „justiční mafie“, která bránila řádnému vyšetřování kauz lidoveckého předsedy a vícepremiéra Jiřího Čunka. „Nábor“ dalších přeběhlíků přitom pokračoval, když se ukázalo, že je třeba posílit například řady těch, kdo by mohli přispět ke zvolení Klause prezidentem.

To, že vláda nakonec padla, je výsledkem dvou faktorů. Na jedné straně se kvůli nevybíravým snahám o udržení u moci začaly štěpit i vládní strany, a rostl tudíž počet odpadlíků od vládní koalice; na straně druhé se Topolánek dostával do stále silnějšího sporu s prezidentem Klausem—a to nejen kvůli rostoucím odlišnostem v postojích k EU.

Na podzim 2008 byl Topolánek politicky oslaben výraznou porážkou stran vládní koalice ve volbách do krajských zastupitelstev a jedné třetiny Senátu. Místo toho, aby za každou cenu hledal dohodu s ČSSD o českém předsednictví EU, vrátil se po svém potvrzení ve funkci předsedy ODS na sjezdu ODS v prosinci 2008 ke konfrontaci. Zdá se, že spoléhal na to, že se ČSSD neodváží vládu odvolat během předsednictví.

ČSSD se ke konfrontaci vrátila taky. Bohužel se politické války v České republice vyznačují tím, že žádné téma není natolik důležité, aby zastavilo politiky dvou největších stran v jejich snahách navzájem se zničit. Nakonec se tedy nezastavila ani ČSSD před možností, že pád vlády může poškodit české předsednictví nebo ohrozit přijetí Lisabonské smlouvy—tedy jednu ze stěžejních priorit ČSSD.

S dalším hlasováním o nedůvěře bylo samozřejmě možné počkat na konec českého předsednictví, jenže ČSSD se nakonec rozhodla—možná i pod vlivem rostoucích preferencí ODS--využít dalšího skandálu v koaličním táboře k vyvolání nedůvěry vládě. To, že uspěla, může mít ovšem nepředvídatelné důsledky.

Nejenže pád vlády přesunul těžiště politické moci do rukou prezidenta Klause, ale je také otázkou, jak pád vlády v režii ČSSD vyhodnotí voliči, kteří si v průzkumech veřejného mínění navzdory nespokojenosti s vládou pád vlády uprostřed českého předsednictví EU nepřáli.

Tak či onak, pád Topolánkovy vlády je symbolickým projevem bezvýchodnosti politiky založené na silné polarizaci, jež je poháněna nikoliv naprosto zřejmými programovými rozdíly, ale spíše osobními animozitami. Pád vlády posílil nakonec především „třetího vzadu“, tedy prezidenta Klause, přičemž má velký potenciál dále oslabit oba hlavní soupeře. Navzdory tomu, že boj s vládou nakonec formálně vyhrála ČSSD, na bitevním poli leží a krvácejí obě strany.

Jak těžké je se i po této zkušenosti vymanit ze zaběhnutých stereotypů domácí politiky ukázal názorně Topolánek, když se den po pádu své vlády nedokázal při projevu v Evropském parlamentu zdržet útoků na ČSSD, za což si vysloužil od evropských socialistů napomenutí, ať laskavě neřeší české domácí problémy na evropském poli. Ještě úděsnější, neboť lživé, bylo Topopánkovo tvrzení, že odpověď, zda bude ratifikována Lisabonská smlouva, leží v Lidovém domě. Ratifikaci přitom, stejně jako před pádem vlády, blokují senátoři za ODS, které se Topolánek nikdy nepokusil skutečně přimět k podpoře smlouvy.

Situace, v niž obě největší strany svým vzájemným soubojem „na život a na smrt“ nakonec předaly hlavní politický vliv v zemi prezidentovi Klausovi, je symbolickým vyjádřením toho, co česká stranická politika v posledních letech reprezentovala. Je docela dobře možné, že obě znesvářené strany ještě budou muset kvůli oslabení aktivistického prezidenta hledat cesty k vytvoření společné aliance."

(Pehe, Jiří: Literární noviny 14/2009; též tady: http://www.pehe.cz/zapisnik/politika-bez-vitezu)

Komunistické lekce z demokracie!!!

V polovině minulého týdne byla Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR vyslovena nedůvěra vládě Mirka Topolánka a nyní vše spěje k dohodě všech relevantních politických stran o předčasných parlamentních volbách, jejichž termín bude pravděpodobně v polovině října letošního roku. Momentálně netřeba komentovat současnou situaci, tedy demisi vlády. Mám totiž za to, tak jako Václav Havel (viz níže na blogu), že běží o banální příhodu. (Ostatně je s podivem, že za daného rozložení sil vláda vydržela tak dlouho; avšak otázkou pro budoucnost zdejší politické kultury je, za jakou cenu tomu tak bylo: korupce, vydírání a podobné praktiky byly i této vládě běžným prostředkem pro získávání hlasovacích většin.)

Podstatný moment, jenž může být i zlomový, pro budoucnost zdejší politiky však bude výsledek voleb a následné sestavení vlády, jejíž odstíny mohou (budou??) mít v roce dvacáteho výročí sametové revoluce rudé zabarvení!!

V této souvislosti sem dávám projev bývalého předsedy KSČM MIROSLAVA GREBENÍČKA ze schůze Poslanecké sněmovny z minulého týdne, jež měla na programu (nakonec úspěšné) hlasování o nedůvěře vládě. To abychom nezapomínali, s kým bychom v exekutivě mohli mít po letošních volbách tu čest!! (Více o vládě a opozici čtěte tu: http://emancipation-email.blogspot.com/2008/07/opozice-je-takt-vlda.html a případně o politické situaci v posledních letech u nás tady: http://emancipation-email.blogspot.com/2009/01/kdu-sl-v-ase-hledn-identity-2.html.)


"Vážený pane předsedo, dámy a pánové. V české společnosti došlo v poslední době opět k určitému posunu oproti dobám minulým. K posunu, který směřuje k jakési modernizaci některých forem netolerance a nenávisti. Postupně mizí zbytky lidských ohledů a mnozí občané dokonce ztrácejí právo podstatného spolurozhodování o podmínkách vlastního života. Jsme dokonce svědky a účastníky společenské krize a chronického úpadku toho, co podle ústavy má být demokracie. Česká společnost stále intenzivněji vnímá, jak nespravedlivé je postupující tvrdé sociální rozdělování na ty plnoprávné nahoře a neplnoprávné dole. Namísto demokratické soutěže, slušnosti, tolerance a racionální argumentace se znovu a znovu prosazuje chaos politické a ekonomické korupce, veřejného podvádění voličů i cynického sociálního, politického a ekonomického vydírání. To má ovšem zničující dopady na občany a republiku.

Hledat příčiny, proč se naše společnost takřka po dvaceti letech od změny režimu dostala do takového stavu, je ovšem obtížné. Platí to zejména v době, kdy zájmy globálního kapitalismu se znovu pokoušejí odbourat sociální práva nás všech. A není náhodou, že každý útok na sociální zájmy našich občanů je spojen s útokem na naše národní zájmy.

Při obratu politického kyvadla v listopadu 1989 sehrály roli mnohé faktory, mezi jinými nepochybně i změny v sovětské zahraniční politice a většinová nepřijatelnost režimu předlistopadové stranické nomenklatury. Svou roli sehrálo i očekávání rychlého blahobytu, ale také obyčejná nezkušenost s kapitalismem. Málokdo si totiž dovedl vůbec představit, co kapitalismus je, jak se chová k lidem, a to především k těm lidem, kteří jsou živi z vlastní práce, chcete-li k zaměstnancům. S odstupem času je tato zkušenost až příliš silná a mnozí už dokonce pochopili, jakou hloupost vyslovil v roce 1992 tehdejší prezident České a Slovenské Federativní Republiky Václav Havel, když tvrdil, že tak jako u nás bohatí, tak si v západních zemích žijí chudí. Asi už nikdy nepochopí, že politika světových finančních institucí zvýhodňuje bohaté a přináší jim stále větší zisky a moc, zatímco obyvatelstvo mnohých zemí živoří. Tím se ovšem symbol prý sametové revoluce asi netrápí. Stejně tak se tím netrápí dobře živení, ve zdravotnických zařízeních pečlivě a přednostně opatrovaní a vždy dobře naložení bankéři, za nimiž se tyčí moderně vyzbrojené armády, které se vychloubají - a nejenom vychloubají - že jsou schopny zasáhnout kdekoliv na světě. Deset let pak někdejšímu hlasateli pravdy a lásky trvalo, než přiznal, co lidé věděli už dlouho - žijeme v mafiánském kapitalismu. S přibývajícím věkem začal skutečně přemítat o mafiánech, nikoliv však o své vlastní odpovědnosti. Do dneška také asi nepochopil, že majetkový převrat sám o sobě ještě nezaručuje funkční ekonomiku. A tak i Havlův, údajně promyšlený koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, vzal brzy za své. A ona pověstná neviditelná ruka trhu nejenže také není vidět, ale hlavně vůbec neexistuje, či při nejmenším sešla věkem a místo vitálního, zdravím kypícího českého ekonomického tygra vyšla z tunelu mafiánské privatizace oškubaná slepice.

Někdy se mě zmocňuje pocit - prohlásil nedávno exprezident Václav Havel - zda jsme to všechno nedělali zbytečně. Najednou jako by se části obyvatelstva zastesklo po pevném východním objetí. Reagoval tak na účelovou proklamaci vládní koalice, že prý po vítězství České strany sociálně demokratické v krajských volbách se údajně k moci dostávají komunisté. Jaké pevné východní objetí? Často se straší komunisty a zapomíná se na to, oponoval Havlovi senátor Jiří Dienstbier, že byly jen nástrojem mocenské politiky Sovětského svazu. Navíc, dnešní komunisté nejsou ani stalinisti, ani nostalgičtí po reálném socialismu. Jiří Dienstbier to skutečně prohlásil.

Mám-li parafrázovat i nedávné výroky Václava Havla o vděčnosti a bezvýhradné a slepé české poslušnosti vůči americkému privatizátorovi mezinárodního práva a lidských práv, pak on a jeho nohsledové v Topolánkově vládní koalici po nás žádají: nepoužívejte vlastní hlavy a přidejte se k naší hře, jinak vás dáme opět do klatby. Ano, svědčí to o odporné politické účelovosti. Proto odmítám nakukovat do vládní koalicí pokřiveného zrcadla a nevzdávám se vlastního rozumu tváří v tvář jistým necivilizovaným praktikám. Ne, nemohu se například o militarizaci české zahraniční politiky, o faktické likvidaci naší státní suverenity a neuvěřitelné podlézavosti české diplomacie k mocným tohoto světa bavit v bílých rukavičkách. Přiznám se, že když jde o řinčení zbraní a pobité civilní oběti, rozumím více Haškovi, Vančurovi a Čapkovi než Havlovi, Parkanové, Schwarzenbergovi či Topolánkovi. Oni totiž naprosto nechápou, že poznaná pravda má povznášet ducha, nikoliv spalovat svět.

Dámy a pánové, je-li řeč o špatné vládě, pak je to - zdůrazňuji - nikoliv o jednotlivostech a jednotlivcích, ale právě a především o celkovém stylu vládnutí, který má mimořádně negativní dopady na situaci republiky a občanů. Vládní koalice překonává ve špatném slova smyslu vše, co se od ní dalo čekat. Dlouhodobě prokazuje, jak otevřeně pohrdá občany, odbornou veřejností i odbory. Prosazuje vůči nim styl jednání, který je neuvěřitelně arogantní, přezíravý a s demokracií naprosto neslučitelný.

Na její nečinnost a neodpovědnost nemusí těžce doplatit jen české sklářství a jeho zaměstnanci. Ne, tady opravdu nepomůže změna pro změnu, ale změna pro hledání těch východisek a postupů, které současná vládní sestava vždy dříve odmítala a o kterých prohlašovala, že je nikdy dělat nebude, protože je to v rozporu s jejími koncepty a údajným odborným založením i přesvědčením.

Ta málo kulturní vnější slupka kabinetu má bohužel daleko vážnější pokračování pod povrchem. Je to devastační pokračování, které nelze při odpovědnosti k republice a občanům ani podporovat, ani tolerovat. Ne, nejsem pesimista zahlcený střepinami iluzí, když však tu a tam poslouchám komické, ale v jevové podobě velmi bezcharakterní výpady špiček některých politických uskupení na adresu Komunistické strany Čech a Moravy, kladu si otázku: Jsou tyto trapně účelové invektivy projevem dočasného emociálního vyšinutí? Nebo je to ta známá hra, která má zdůvodnit občanům a především klamaným voličům neobhájitelné selhání a trapné kotrmelce pravicových vlád?

I tak jsem přesvědčen, že pro skutečně ekonomicky efektivní a sociálně citlivou politiku, pro politiku navenek mírovou a respektující mezinárodní právo je žádoucí, aby v České republice vzniklo dostatečně silné a věrohodné spojenectví stran levice a některých uskupení politického středu. Jinak změna asociálního, korupčního a promilitaristicky orientovaného stylu vládnutí opravdu možná není.

Nepřežije-li dnes vláda hlasování o nedůvěře kabinetu, bude to nepochybně skvělá zpráva pro všechny slušné a rozumné občany České republiky, zejména pak pro ty, kteří mají hluboko do kapsy a stále více a více existenčních starostí. Ano, tady už opravdu končí v trpké grimase všechny žerty. Nelze proto vyloučit, že se možná dočkáme doby, v níž poctivost bude devizou, práce bohatstvím a grázlové konečně narazí na něco, čemu se říká právní stát.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost."

(Grebeníček, Miroslav; Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, úterý 24. března 2009; též viz tady http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/053schuz/s053010.htm - NEAUTORIZOVÁNO)

Milostný dopis klínovým písmem

Milá Květo,
s velkým zpožděním jsem zjistil, že tě stále miluji. Proto ti to musím říct: stále tě miluji. Můj ostych a životem získaný nerozum, společně s bolestí, kterou mi kdysi způsobilo sdělení o tvém dávném vztahu s Hynkem, to vše zapříčinilo, že se palčivá bolest, kterou jsem ustavičně cítil, nějak propletla s pocitem mého ponížení. Důsledkem toho jsem se pak snažil popřít a vymazat svoji lásku k tobě. Shledal jsem však, že toho nejsem schopen. Také musím přiznat, že jsem toho nikdy schopen nebyl, i když jsem se o to mnohokrát usilovně a svědomitě pokoušel. Zprvu, když jsem tě opustil, snažil jsem se tě zapomenout a nenáviděl jsem tě i několikrát denně. Moje nenávist byla však nějak zašmodrchaně propletena s mojí stále trvající láskou k tobě. Každý den po mnoho let jsem se snažil na tebe zapomenout. Pak jsem tě však někde uviděl a znovu jsem trpce zjišťoval, že moje nenávist k tobě je pryč a že si ji znovu pozvolna musím snažit vybudovat. Byly to trpké chvíle, plné beznaděje a neuskutečněného snu navždy tě vymazat ze svého života. Tak to šlo den po dni. Pak ale, když už jsem si myslel, že jsem uspěl a že, alespoň v mé mysli, neexistuješ, mi tě nanovo začala připomínat Alice. Jak dospívala, její hlas byl tvému čím dál tím podobnější. Jednou před lety, když jsem ještě dobře slyšel, jsem ji poprosil, aby mi v Praze zjistila, kolik by mě stál nový svěrák, který jsem potřeboval do své dílny ve Lhotce. Po několika dnech mi volala, zvedl jsem sluchátko a slyšel jsem tebe. Neřekla, ahoj táto, jako jindy, ale zmateně ze sebe začala chrlit ceny různých výrobků a já jsem místo ní slyšel znovu tebe. Pak jsem zavěsil a srdce mi bušilo tak silně, že jsem si myslel, že ten den nejspíše nepřežiji. Můj sen o tom, že tě po zbytek svého života vypudím ze své hlavy a ze svého srdce, ztroskotal. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, zjistil jsem, že se mi všechny mé záměry rozpadají jako stavba babylonské věže. Nebyl jsem schopen docílit toho, aby dobře otesané žulové kvádry mé bolesti udržely tu hrůznou budovu pohromadě. Trvalo ještě dlouho, nežli jsem objevil, že důvodem mého neúspěchu není nedostatek nenávisti, ale přemíra lásky, kterou jsem k tobě nikdy nepřestal cítit. Tyto věci ti jistě, Květo, budou připadat zcela samozřejmé. Ale já jsem si je opravdu neuvědomoval. Já jsem se nikdy tolik nezabýval ani svými, ani tvými city. Za toto nešťastné opomenutí jsme museli zaplatit oba dva. Mohu jen říci, že se ti omlouvám a že toho lituji. Jsem jistě starý blázen, který v porozumění svých a tvých pocitů nedosahuje ani k souhvězdí pih pokrývajících tvůj pravý kotník. Musím ale přiznat, že když jsem zjistil, že vzpomínky na tebe způsobuje má láska, nikoli nenávist, cítil jsem se jako nějaký vynálezce nebo objevitel. Skutečně! Nepřeháním! Omluv mě a má hloupá přirovnání, ale cítil jsem se snad tak, jako se musel cítit můj dětský hrdina James Watt, když jeho zdokonalený parní stroj začal pracovat na plný výkon. Nevím, jak to méně hloupě vysvětlit, ostatně nejsem básník a jsem si dobře vědom toho, že má snaha o omluvu a vysvětlení mé lásky ukazuje jen na to, že se moje hloupost a moje pošetilost s mými přibývajícími roky taktéž přímo úměrně zvětšuje. Moje láska stále trvá, trvá doposud a doposud sílí. Kdysi jsem byl zakřiknut a uhranut! Tvýma očima to ostatně není těžké.
Moje nejdražší, snažím se nyní tedy přemoci svoji domýšlivost, prázdnou hrdost, které však spíš přísluší pojmenování pýcha, a po mnoha marných pokusech se mi podařilo ti odpustit. Nebylo to lehké, byla to těžká práce. Odstraňoval jsem cihlu po cihle z veliké stavby, která jen všemu překážela a byla zcela bez užitku. Poznal jsem pocit, který museli mít dělníci rozebírající zbytky nedostavěné babylonské věže. Moje namáhavá práce ale byla vykoupena úlevou. Nerad bych se opět znovu pouštěl do nějakého hloupého, neohrabaného a nesrozumitelného příměru, ale opravdu jsem pak cítil v plicích vůni tání a vůni rašících výhonků. Ušetřím tě všech těch nanicovatých pocitů, se kterými jsem se na své cestě potkal. O nich ti řeknu později, a jestliže svolíš k tomu, abychom se alespoň občas vídali, pak nám snad na to zbude i trocha času. Chci tě poprosit o jedno: Prosím, odpusť mi mou samolibost a domýšlivost a odpusť mi bolest, kterou jsem ti způsobil. O to tě prosím.
I když jsem stále přesvědčen, že čas je pevná fyzikální veličina, a jsem si vědom toho, že vteřina je pouze jedna osmdesátišestitisícina středního slunečního dne, přiznám se, Květo, že kolísám ve víře. Moje smysly mě totiž stále zrazují a dny kolem mě ustavičně prolétají jako stáda splašených hříbat. Také se bojím, že ti už nestačím říct o své trvající lásce. V životě mi téměř cokoliv dalo menší práci, nežli se ti k ní přiznat. Taktéž mě napadlo, jak by vypadal dopis v řeči Chetitů a v jejich klínovém písmu. K této pošetilosti mě přinutila vzpomínka na naše první setkávání, na naše první schůzky. Vím, že toto je jediná věc, kterou ti vysvětlovat nemusím.

Josef

(Zmeškal, Tomáš: Milostný dopis klínovým písmem, s. 277-280)

Jiřímu Paroubkovi

"Vážený pane předsedo! -Toto není dopis. Tímto Vás jenom chci přivést k úvaze, jaká se Vám nemůže sama objevit.
Politika je také jen jednou z lidských situací, kdy se člověk zjeví společnosti takový, jaký je. Třeba v hokeji se hráči chovají sice podle pravidel hry, a přece na sebe prozrazují, co by nechtěli. V této vzrušené fázi Vaší (a vaší) hry se to také ukazuje čím dál víc. Vy už nepůsobíte tolik svými myšlenkami, názory a programem jako svou povahou, která budí odpor až strach. Beru Vás jako zástupce Vašich lidí, a nevypadáte jako demokratický organismus, ale spřažený spolek, s nímž jednat je nepříjemné a marné. Ukazujete, že je vlastně jedno, koho volíme, protože takto se bude chovat každý, kdo se takto bude drát k moci. Tento zobecňující soud nám potvrzujete tím, že ani vy nepovažujete protistranu za lepší, než jste vy. Jste modelem Kohokoliv na takovém místě, čímž ale už úplně padá důvod volit právě vás. Bude to špatné, budeme-li mít předsedou vlády někoho takového. Berte tato sova v obecné platnosti: kdokoliv jako Vy nebude lepší než Vy. My vlastně nemáme na výběr? Ale teď jste za naši ošklivost z politiky odpověden Vy, přičemž ale máte výhodu, že můžete sáhnout k řešení: je lidsky možné, ale Vám nemůže přijít na mysl. Máte výhodu a přednost slušného ústupku, kterou vítěz nemá: vítěz nemá důvod, a proč to od něho čekat, když takto se chováte Vy - nevítěz.
Co je to vítěz? Pane Paroubku, ve skupině závodníků je vždycky první jenom jeden, bývá to třeba o zlomek vteřiny, ale je celý první. Nemusí se s druhým caplovat a nikoho na celém stadionu nenapadne, aby nebezpečnému druhému dovolil uškubnout si z vítězova věnce list. Vy máte po všem tom smýkání už jen jednu slušnou možnost: nechat vítěze vládnout, však na dlouho to zas nebude. Máte právo a možnost elegance, a to před námi a pro nás, kteří si přejeme změnu, která by přetrhala závazky a závislosti mezi vámi. Změna stejně nebude veliká, když jsme rozděleni zhruba na polovičky a když je to jen náhoda a tedy skoro fuk, kdo má o jeden hlas víc. Je v tom vůbec rozum, brát to podle jednoho hlasu? Vždyť potřeby společnosti a úkol jsou jedny a nikdo s tím zázraky neudělá a stejně jde o něco daleko důležitějšího, než o co jde.
Toto všecko jsem napsal, jen abych vás upozornil na správný čin, jaký od Vás nikdo nečeká: nechejte je sestavit vládu! Ať se předvedou a znemožní zas oni. A vy se stejně budete mít z čeho hojit. Další šlechetnost a rozum by byly, kdyby vaši poslanci hlasovali podle svého úsudku a svědomí. Svým umíněným smýkáním škodíte samé sociální demokracii, a já hádám, že i když teď pro ni něco urvete, stejně se vás později bude, takového, chtět zbavit.
Druhé volby? - Jak na nás chcete něco změnit? Budete jinak šibat dobytek? Druhé volby ano - když si je zaplatí ten, kdo bude kandidovat."

(1. srpna 2006)

(Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl. Poslední slova 2002-2008, s. 210-211)

Jiří Paroubek se stává zcela nevolitelným

Patřím mezi novináři k nevelkému množství těch, kteří občas uvažují, zda při volbách nedají hlas sociálním demokratům. V dobách Vladimíra Špidly jsem dokonce ČSSD i jednou volil, jinak jsem takový typický středový volič, který pokaždé hledá, ke komu se přiklonit, a s výjimkou KSČM už ode mě dostaly hlas všechny parlamentní strany.

S Jiřím Paroubkem se pro mě, a troufám si tvrdit i pro mnoho podobných voličů, stala v posledních měsících sociální demokracie zcela nevolitelnou. Ze sociálně a proevropsky orientované a od komunistů se distancující politické síly se ČSSD stala populistickou, v některých otázkách do tupého nacionalismu a antiamerikanismu sklouzávající stranou. Stranou, pro kterou je fetiš hlasů a blížící se moci nade všechno. Nade všechny ideje a ideály, a troufám si říci, že i nad demokracii, spojenecké závazky této země a její příslušnost a spoluodpovědnost za svobodnou část světa.
„Tvrdá opoziční politika“, jak ji praktikuje Jiří Paroubek se snaživě sekundujícím Lubomírem Zaorálkem a koření „bulteriér“ ČSSD David Rath, ztratila všechen obsah, stala se jen divadlem pro voliče. Z politického souboje se změnila v totální válku, která za použití veškerého zbrojního arzenálu politické diverze oslabuje i sám demokratický systém. Bez viny není ale ani ODS, která na tento způsob boje přistoupila.
V tomto pojetí světa jsou proto pro Paroubka novináři automaticky nepřátelé a spiklenci, kteří nedělají nic jiného, než že sociální demokracii škodí. Neuvěřitelný Paroubkův výlev na úterní tiskové konferenci, kde pourážel všechny kolegy, na prvním místě pak moji kolegyni, jednu z nejtalentovanějších českých novinářek Renatu Kalenskou, nemá v demokratickém světě a slušné společnosti co dělat.
Místo toho, aby se Paroubek zabýval příčinou, kterou bylo Rathovo hloupě frajerské, ničím nevynucené a skandální ocenění Hitlerovy ekonomické politiky v době světové hospodářské krize, začal předseda ČSSD sprostě nadávat novinářům. A to způsobem, který se v případě kolegyně Kalenské řeší ve vesnických poměrech jediným možným způsobem - dotyčnému se dá přes hubu. V poměrech města pražského, kde se naše redakce nachází, se to k Paroubkovu štěstí řeší obecným opovržením. A dokud se neomluví, neměl by si slušný novinář o pana Paroubka opřít ani kolo.
České sociální demokracii Paroubkovy způsoby škodí a vznášejí otazníky nad jejím dlouhodobým směřováním a samotnou existencí jako evropské sociálně demokratické strany.
V této chvíli to tak nevypadá, volební preference zaručují sociálním demokratům jednoznačné vítězství a s podporou komunistů jasnou většinu v parlamentu. Důvodem však není síla sociální demokracie, jejího programu, kvality osobností v jejím čele, ale jen a jen ve slabosti hlavního protivníka - ODS Mirka Topolánka.
Jenže ani tato slabost nemusí být věčná, Topolánek už téměř vyhrál a brzy definitivně vyhraje svůj boj o proevropskou orientaci ODS s pohrobky Václava Klause i s prezidentem samotným. Jako létající šéf Evropské unie získává v české kotlině i moravských luzích popularitu a jako politik sbírá neocenitelné zkušenosti, které mu mohou pomoci překročit jeho vlastní stín „chlapa z Valašska“.
Ztráta solidní pověsti ČSSD, s níž si Paroubek, Rath a Zaorálek zahrávají, se může ukázat pro přemýšlivější část voličů jazýčkem na vahách. A možná to nakonec rozhodne, že přes kýble špíny a nechutností, jež ČSSD na ODS vychrstne, přece jen dají hlas raději Topolánkovi než Paroubkovi. Se skřípěním zubů, ale dají.

Národní socialisté
Připouštím ale, že je to trochu idealistický scénář. Na sousedním Slovensku vládne Paroubkův klon -a dnes už i vzor - premiér Robert Fico, který se s podobně hrubiánskou, neomalenou, populistickou a do budoucnosti nesměřující politikou drží v čele žebříčků popularity. A volby příští rok může vyhrát zcela s přehledem.
Jenže: Ficovi se sice doma daří, v Evropě se však pohybuje na okraji slušné politické společnosti. Jak mi řekla na podzim jedna činitelka francouzské socialistické strany: „Robertu Ficovi bych po zkušenostech s ním ani ruku nepodala. Pro mě to není žádný sociální demokrat, a může mít procent, kolik chce.“ Jiřímu Paroubkovi hrozí stejný osud. Může se sice (s pomocí komunistů) stát pánem v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale ve světě za pohraničními horami bude předmětem opovržení a posměchu. V situaci, kdy na Pražském hradě bude ještě stále sedět podobně, byť ze zcela jiného důvodu celoevropsky izolovaný Václav Klaus, by to pro Českou republiku mohlo být fatální.
Ještě důležitější však je, že dnešní dění na české politické scéně v režii ČSSD narušuje úroveň politické kultury této země, ale neviditelně i demokratické poměry - stejně tak jako Paroubkovo směřování k otevřené spolupráci s nereformovanou KSČM.
Ostatně i v tom má příklad v Robertu Ficovi, který slušnou sociální demokracii na Slovensku zlikvidoval a pohltil a svojí populisticko-nacionalistickou stranou ovládl celý politický prostor. Pokud má být toto i budoucnost pro Česko, pak raději nechť nám Pán Bůh ráčí Topolánka zachovat.

(Palata, Luboš: Lidové noviny, 29. 1. 2009; též tady: http://www.lidovky.cz/jiri-paroubek-se-stava-zcela-nevolitelnym-fir-/ln_nazory.asp?c=A090129_105326_ln_nazory_glu

Naše země, jak známo, dnes prožívá politickou krizi.V této krizi jde o celkem banální příhodu, totiž o demisi vlády

"Paní senátorky a páni senátoři,
paní poslankyně a páni poslanci,
vážená vládo,

s určitou mírou zjednodušení lze říct, že život naší společnosti - tak jako ostatně život jakékoli společnosti v jakýchkoli poměrech - má dvě tváře, byť samozřejmě jedna tak či onak prosvítá z té druhé.
První tvář tvoří to, čemu se lidé hlavně věnují: chodí do práce, která se jim více či méně daří, soukromě podnikají, žení se či se rozvádějí, plodí či neplodí děti, různě se sdružují, cestují do ciziny na dovolenou, čtou knihy nebo sledují televizi, a jsou-li mladší než většina z nás, navštěvují diskotéky. Myslím, že - navzdory všemu - je tento každodenní život nepoměrně lepší a pestřejší než v dobách, kdy se téměř nic nesmělo a skoro každý se bál říct nahlas, co si myslí.
Život naší společnosti však má i svou druhou tvář, která by se dala snad nazvat poměrem občanů k vlastnímu státu, ke společenskému systému, k atmosféře veřejného života, k politice. Zdá se mi, že je naší povinností zabývat se především touto druhou tváří, zkoumat, proč je dnes tak zachmuřená, a přemýšlet o tom, jak ji co nejdřív aspoň trochu rozjasnit.
Tato tvář má totiž opravdu velmi pochmurný výraz. Mnoho lidí - a potvrzují to koneckonců i průzkumy veřejného mínění - je obecnými společenskými poměry v naší zemi zneklidněno, zklamáno, nebo dokonce znechuceno; mnoho lidí si myslí, že - demokracie nedemokracie - opět jsou u moci lidé nedůvěryhodní, kterým jde víc o vlastní prospěch než o zájem obecný; mnoho lidí je přesvědčeno, že poctiví podnikatelé jsou na tom špatně, zatímco podvodní zbohatlíci mají zelenou; převládá přesvědčení, že se v této zemi vyplácí lhát i krást, že mnozí politici i státní úředníci jsou úplatní a že politické strany - ač všechny bez rozdílu krásně mluví o svých čestných úmyslech - jsou tajně manipulovány podezřelými finančními skupinami; mnoho lidí se diví, proč po osmi letech budování tržní ekonomiky je na tom naše hospodářství nevalně, takže vláda musí narychlo balit různé úsporné balíčky, proč se dusíme ve smogu, když se údajně tolik dává na ekologické účely, proč musí růst ceny všeho, včetně nájmů a energie, aniž přiměřeně k tomu rostou důchody či jiné sociální platby, proč se musíme bát chodit v noci centry našich měst, proč se nestaví téměř nic jiného než banky, hotely a vily pro bohaté, a tak dále a tak dále a tak dále. Stále víc lidí je zkrátka celkově znechuceno politikou, kterou činí pochopitelně a právem za tyto všechny nedobré věci odpovědnu, a my všichni, bez ohledu na to, že si nás svobodně zvolili, se jim stáváme podezřelí, ne-li přímo protivní.
Nebojte se, nepokusím se tu o nějakou obsáhlou sociologickou analýzu těchto varovných skutečností. Zmíním se pouze o jejich dvou příčinách či dvou souborech příčin.
První příčinu bych nazval "historickou": Jde o českou variantu úkazu, který v různé míře a podobě potkal všechny země, které se zbavily komunismu. Tento úkaz by se dal nazvat postkomunistickým marasmem. Že něco takového přijde, musel vědět každý soudný člověk. Málokdo z nás ale předvídal, jak hluboké, vážné a dlouhodobé to bude. S komunismem se totiž ze dne na den zhroutila i po desítiletí udržovaná struktura životních hodnot a s ní pochopitelně i způsob života z této struktury vyrůstající. Skončil "čas jistot", sice malých, tupých a veskrze pro společnost sebevražedných, ale přesto jistot, a byl náhle vystřídán časem svobody, která se mnohým musela zdát po předchozích zkušenostech bezbřehá, a tudíž ke všemu svádějící. S touto svobodou pochopitelně nastal i čas úplně nových nároků na individuální odpovědnost. Odpovědnost, která se mnohým zdá být k neunesení. Nejednou jsem tento zvláštní stav přirovnal k postvězeňské psychóze, kdy člověk zvyklý žít po léta v úzkém koridoru detailně vypracovaných pravidel se náhle ocitne na podivném prostranství svobody, které v něm nutně vyvolává pocit, že je na něm vše dovoleno, a které ho zároveň zavalí nesmírnou tíhou nutnosti od rána do večera činit jakási rozhodnutí a odpovídat za ně. Pevně věřím a doufám, že mladí lidé, kteří vyrůstali už po pádu komunismu, nejsou tímto strašným syndromem postkomunismu zasaženi, a těším se na dobu, kdy věci veřejné převezmou oni do svých rukou. Zatím je však ve svých rukách nemají a nám nezbývá, než se znovu a znovu divit, jak dlouho trvá adaptace společnosti na nové a samozřejmě přirozenější podmínky života a jak hluboce totalitní éra zasáhla naše duše.
Bylo by ovšem velmi nepoctivé, kdybychom všechno sváděli - způsobem, který tak dobře znali marxisté - jen na jakési slepé historické zákonitosti. Neméně důležitou roli, ne-li v jistém smyslu ještě důležitější, hraje druhý soubor příčin, o němž bych se tu rád zmínil. Jde o to, co jsme si způsobili my sami. Říkám-li my, mám tím na mysli celou polistopadovou politickou reprezentaci, ale především politickou reprezentaci samostatné České republiky, tedy nás všechny, kteří máme vliv na osud naší země v posledních pěti letech. Záměrně přitom nerozlišuji a nechci rozlišovat jedny od druhých podle stupně odpovědnosti či zavinění, byť je jasné, že někdo za to může víc a někdo méně. Ale o to teď přece nejde. Oč jde, je aspoň telegraficky vlastní chyby pojmenovat.
Zdá se mi, že naší hlavní chybou byla pýcha. Dík tomu, že transformační procesy u nás od listopadu probíhaly víceméně kontinuálně a nebyly neblaze poznamenány velkými politickými změnami, byli jsme vskutku v lecčems dál než jiní - anebo aspoň zprvu se zdálo, že tomu tak je. A to nám zřejmě příliš stouplo do hlavy. Chovali jsme se jako primusové, premianti či rozmazlení jedináčci, kteří mají právo se povyšovat nad jiné a všechny poučovat. Tato pýcha byla prazvláštním způsobem kombinována s jakýmsi maloměšťáckým provincionalismem či téměř zápecnictvím. Rozbili jsme například úzkou politickou spolupráci s našimi nejbližšími sousedy - mám na mysli to, co se nazývalo Visegrád - , protože jsme se cítili být lepší než oni. Dnes, kdy jsme společně s nimi vyzváni k tomu, abychom přistoupili k integračním evropským seskupením, a kdy jsou naopak oni v lecčems dál než my, musíme tuto spolupráci horko těžko obnovovat. Mnozí z nás se posmívali všem, kteří hovořili o globální odpovědnosti, již nese v dnešním civilizačně propojeném světě každý, a tvrdili, že nám jako maličké zemi přísluší zabývat se jen našimi maličkými českými problémy. Dnes musíme horko těžko přesvědčovat vlastní občany o tom, že se nám jakýchkoli bezpečnostních záruk dostane jen tehdy, budeme-li sami připraveni nést svůj díl odpovědnosti za Evropu i za svět, a Severoatlantickou alianci o tom, že si to uvědomujeme. Byli jsme zemí fascinovanou svými makroekonomickými ukazateli, kterou nezajímalo, že tyto ukazatele dříve či později ukáží i to, co je za hranicemi makroekonomického či technokratického pojetí světa: totiž že jsou věci, jejichž váhu či význam sice žádný účetní nespočítá, ale které vytvářejí jediné myslitelné prostředí jakéhokoli ekonomického rozvoje: pravidla hry, právní stát, mravní řád, z něhož každý systém pravidel vyrůstá a bez něhož žádný nemůže fungovat, klima společenského soužití. Proklamovaný ideál úspěchu a zisku byl zesměšněn, protože jsme dopustili, aby tu vznikl stav, v němž se nejúspěšnějšími stávají ti nejnemravnější a největší zisk mají nepotrestatelní zloději. Pod hávem liberalismu bez přívlastků, pro nějž bylo kdeco zločinně levicové, se paradoxně skrývala marxistická poučka o základně a nadstavbě: morálka, slušnost, pokora před řádem přírody, solidarita, myšlenka na ty, kteří přijdou po nás, úcta k právu, kultura vztahů mezi lidmi - to všechno a mnoho podobných věcí bylo posláno do nadstavby jakožto lehce posmívané sféry takzvaného "koření života", aby se posléze ukázalo, že už není co kořenit: základna je protunelována. Je protunelována proto, že se nerozvíjela - ateisté mezi vámi mi prominou - v přísném klimatu božích přikázání. Opojeni svou mocí a svými úspěchy a staronově okouzleni tím, jak skvělým nástupištěm ke kariéře je politická strana, začali mnozí - v prostředí tak lehkovážně beroucím zákon - mhouřit oči nad tím či oním, až se domhouřili ke skandálům, problematizujícím sám náš největší důvod k pýše, totiž naši privatizaci. Člověk je tvor společenský, potřebuje se nejrůznějším způsobem sdružovat a podílet se, byť jen ve svém mikrosvětě, na správě veřejných věcí a péči o obecný prospěch. I na to se jaksi zapomnělo: řeklo se "občan a stát", dík čemuž byl občan uvržen do beznadějné samoty, a aby mu tam nebylo smutno, a taky proto, že se to hodí, řeklo se občas ještě slovo rodina. Jinak nic a pusto, takže nakonec jediné, co tu mezi občanem a státem zbylo, byla strana s velkým S. Přičemž nutné zlo samosprávy bylo vecpáno - nebo přesněji: bylo cpáno - rovněž do stranického chomoutu. Naštěstí se tam úplně vecpat nenechalo, dík čemuž to je dnes jedna z nejlépe fungujících složek státu. A stát jako takový? Prý má být malý, ale silný. Obávám se, že je tomu přesně naopak: je velký a slabý. Zřejmě proto, že jsme měli málo odvahy utkat se s jeho zděděnou podobou.

Dámy a pánové,

mohl bych pokračovat ještě dlouho, ale důvodem, proč jsem před vás dnes předstoupil, není posedlá potřeba lamentovat, masochisticky si rozdírat rány, dělat chytrého po bitvě a podporovat nakonec veskrze bludný dojem, že jsme všechno prohráli a ničeho nedosáhli. Předstoupil jsem před vás z jiného důvodu: abych se aspoň stručně zamyslel nad tím, co je před námi a co máme dělat, aby se i ta tvář našeho společného života, která je dnes právem tak zachmuřená, aspoň trochu projasnila.

Dovolíte-li, budu - jako pořádkumilovný člověk - své poznámky číslovat. Předem přitom ohlašuji, že jich bude deset.
1) Z toho, co jsem řekl úvodem, je snad zřejmé, který z četných úkolů, jež jsou před námi, vnímám jako nejdůležitější. Zdá se mi, že vláda - ať už bude tvořena kýmkoliv - stejně jako vy, senátoři a poslanci, stejně jako vůbec celá politická reprezentace naší země a vůbec všichni veřejně činní lidé by měli jasně říct našim spoluobčanům, že jakékoli dobré lidské soužití i jakákoli prosperita jsou myslitelné jen tehdy, budou-li panovat v různých oblastech života jasná, dobrá a všem srozumitelná pravidla a budou-li tato pravidla obecně respektována. Respekt k nim lze zajisté posílit rychlým a přísným trestáním jejich porušování, nicméně to je a vždycky bude jen posila takříkajíc pomocná. Hlavní je, aby tento respekt zdomácněl v lidských myslích do té míry, že pro každého bude ctí, plní-li zákon, a nikoli, že ho porušuje či obchází. Jinými slovy: bez všestranné kultivace mravního řádu, který jediný může být zdrojem respektu k pravidlům lidského soužití, a tím i tmelem našeho občanského společenství, nemáme šanci na klid, stabilitu, spokojenost a prosperitu. Dnes víc než kdykoli dosud jsem přesvědčen, že my všichni, kteří máme vliv na dění v této zemi, musíme tento princip přijmout za svůj a pokoušet se ho denně promítat do své politické práce. Úkolem občanů a médií je, aby bedlivě sledovali, zda to skutečně děláme, a pakliže zjistí, že nikoliv, aby využili všech možností, které nabízí demokratický politický systém, k tomu, aby nás vystřídali někým lepším.
2) Duchem spravedlnosti a slušnosti, jak vyplývá z tohoto mravního řádu, musí být pak prodchnut celý systém technických pravidel upravujících naše soužití, tedy náš právní řád. V tom máte nezastupitelnou úlohu vy, členové našeho Parlamentu, kteří přijímáte zákony pro všechny občany závazné. Náš právní systém - mimo jiné proto, že v něm probíhá bezprecedentní transformace - je dnes nesmírně složitý a těžko průhledný. Málokdo ví, kolik zákonů vlastně platí, kolikrát byly novelizovány jako takové či jinými zákony a které obecně závazné právní předpisy na ně navazují. Stále užší výseky práva vyžadují vlastní experty a bez právníka či několika právních specialistů se dnes už mnozí z nás neobejdou. Jsem hluboce přesvědčen, že čím přehlednější, průhlednější a občanům srozumitelnější bude náš právní systém, tím větší bude naděje, že bude respektován. Přimlouvám se proto, abyste mimo průběžného přijímání nových zákonů či jejich novel věnovali zvýšenou pozornost i celkovému vnášení pořádku do našeho právního systému a jeho postupnému zjednodušování a zpřehledňování.
3) Nervovou sítí státu je systém samosprávy a státní správy. Považuji za velký a zásadní úkol nadcházející doby urychleně začít s reformou tohoto systému. Naše země velmi utrpěla tím, že tato reforma byla tolik let odkládána. První zákon, který k ní otevírá cestu, totiž ústavní zákon o krajích, jste přijali teprve v nedávných dnech. Teď bude nutné přijmout celou sérii dalších zákonů, na tento ústavní zákon navazujících, jakož i zákon o státní službě, který nám podle mne začíná až katastrofálně chybět. Proč je reforma celé veřejné správy tak nutná? Z mnoha různých důvodů, které nebyly, obávám se, nikdy naší veřejnosti dost jasně a srozumitelně vysvětleny. Za důležité proto považuji nejen přijmout v dohledné době příslušné zákony a udělat vše, co z nich bude vyplývat, ale zahájit vysvětlovací kampaň, která ozřejmí občanům, proč je důležité, aby mnohé kompetence státu přešly do rukou samosprávy, proč je důležité, aby o některých základních věcech překračujících svým významem rámec obce či okresu rozhodovalo krajské zastupitelstvo, a proč by lecjaké instituce, dosud spravované pražskými ministerskými úředníky, měly být spravovány kraji. Považuji za absurdní, že budujeme tržní ekonomiku, ale zároveň mnohým z nás nevadí, že celé velké oblasti společenského života, jako například právě státní správa, nesou jednoznačná mateřská znamení komunistického způsobu vládnutí nad občany, včetně jejich vysokého stupně politizace. Není pravda, že po reformě veřejné správy bude víc úředníků a víc úřadů. Jestli to někdo trestuhodně nezkazí, mělo by tomu být právě naopak.
4) Evropa má dnes před sebou šanci, kterou neměla po celou dobu své dlouhé a bohaté historie. Totiž šanci, že její vnitřní uspořádání jakožto politické entity, která vždycky celistvou a svým způsobem nedělitelnou entitou byla, nebude vyplývat z diktátu velkých a mocných či z jejich domluvy za zády ostatních, ale že bude založeno na vskutku rovnoprávné a svobodné spolupráci všech, spolupráci vyrůstající ze společně sdílených demokratických hodnot. Je správné, že páteří české zahraniční politiky je orientace na evropské integrované struktury. Jako malá země v samotném centru Evropy, která vždycky byla křižovatkou nejrůznějších geopolitických zájmů, máme poprvé naději, že budeme v evropském politickém prostředí opravdu pevně a bezpečně zakotveni. Touto naší kotvou bude především naše budoucí členství v Evropské unii, ale v nemenší míře i naše budoucí členství v Severoatlantické alianci. Mírovou a spolupracující Evropu si totiž nelze představit bez určitého systému její kolektivní obrany a jedinou institucí, která je dnes schopna tuto obranu zprostředkovávat, je NATO. Rozšiřování této aliance spojené samozřejmě i s její transformací je proto přímo existenční podmínkou úspěšné politické integrace Evropy. Nepochybuji o tom, že rozhodující část české politické reprezentace si tyto věci dobře uvědomuje a ví, že to je právě ona, která má historickou čest, že může svými kroky zajišťovat klidný a spokojený život mnoha generací, které přijdou po ní. O to smutnější je, že jsme dodnes zřejmě nedokázali tyto věci vysvětlit dost přesvědčivě našim spoluobčanům. Možná to byla opět ta nešťastná orientace na pouhou ekonomiku, která zatlačila do pozadí tak zásadní témata, jakým je bezpečnost státu, tedy něco, bez čeho nemůže žádná ekonomika vzkvétat, ba možná vůbec existovat. Velkým úkolem nejen české zahraniční politiky, respektive příslušného ministerstva, ale celé české politické reprezentace je nejen zintenzivnit všechny práce směřující k našemu přijetí do Evropské unie a do NATO, ale především jasně vyložit všem našim spoluobčanům historický smysl, který toto úsilí má. Česká republika existuje pět let a má naději, že během dalších pěti let bude už pevnou součástí integrované demokratické Evropy. Byla by nekonečná vina nás všech, kdybychom tuto naději promarnili. Nechceme-li ji ovšem promarnit, pak musíme - opět! - začít u svých duší. Mám tím na mysli nutnost vyhlásit nemilosrdný boj českému provincionalismu, izolacionismu a egoismu, všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jakož i všem typům českého šovinismu. Kdo v dnešní době odmítá vzít na sebe svůj díl odpovědnosti za osud svého kontinentu a světa jako celku, ten podepisuje ortel smrti nejen nad svým kontinentem a světem, ale především sám nad sebou.
5) Myslím, že nemusím na pozadí toho, co jsem právě řekl, zvlášť zdůrazňovat, jak důležité je upřít dnes svou pozornost k naší armádě. Všechny zákony týkající se naší bezpečnosti, obrany a vojenské služby, které je nejvyšší čas přijmout, nebudou nikdy v dobré podobě přijaty, nechá-li se všechno jen na příslušném resortním ministrovi. Je to úkol pro nás všechny, pro celou politickou reprezentaci země. Totéž platí o restrukturalizaci armády, o její personální kultivaci, o jejím přezbrojení, o její hospodárnosti. A totéž platí samozřejmě o systematickém posilování autority naší armády ve společnosti. Víceméně totéž, co říkám o armádě, bych mohl říct o ostatních bezpečnostních nástrojích státu. Chceme-li, aby v naší zemi klesala kriminalita, pak nesmíme boj s ní delegovat pouze na policejního prezidenta nebo ministra vnitra. Je to věc nás všech. Nepochopíme-li to, nemáme právo se nazývat politiky.
6) Jak je tomu vlastně s naší ekonomikou? Proč máme najednou těžkosti právě my, kteří jsme se cítili být nebo kteří jsme skutečně byli příkladem pro ostatní v rychlosti ekonomické transformace? Proč naše ekonomika dnes roste pomaleji, než například ekonomika polská? Nesdílím názor některých z vás, že celá transformace byla špatně založena, špatně koncipována a špatně vedena. Spíš bych řekl, že naším problémem je pravý opak: tato transformace se zastavila v půli cesty, což je možná to nejhorší, co ji mohlo potkat. Kdeco je sice formálně privatizováno, ale co má vlastně jasného a konkrétního vlastníka, který by se plně věnoval zvyšování efektivity a dlouhodobým výhledům svého podniku? Není výjimkou, že navštívím podnik, jehož vedení mi nedokáže říct, komu dotyčný podnik vlastně patří, natož jak vydává svému vlastníkovi účet ze svého hospodaření. Jak je ale možno očekávat touženou restrukturalizaci podniků a celých odvětví, když je tak málo průhledných vlastníků a když tolik zástupců vlastníků chápe svůj úkol, poslání a závazek prostě jen jako příležitost převést svěřené peníze někam jinam a pak jít od toho? Velmi divná mi přitom připadá role, kterou často hrají naše banky: nepřímo vlastní podniky, které prodělávají, a čím víc prodělávají, tím víc jim půjčují. Malý podnikatel nezíská půl milionu na smysluplnou a konkrétní investici, zatímco jakýsi podivný pseudovelkopodnikatel získá klidně miliardový úvěr, aniž někdo pořádně prozkoumal, na co ho vlastně potřebuje. Právní rámec celé privatizace, jakož i kapitálového trhu, se začíná dolaďovat až dnes. Není to trochu pozdě? Museli jsme za rychlost své privatizace, rychlost zajisté vítanou a dobrou, skutečně zaplatit nakradenými miliardami nebo spíš desítkami miliard? Bylo-li to nutné, nechť to někdo jasně řekne. Nebylo-li to nutné a byl-li to jen následek lajdáckých pravidel hry, pak si i to jasně přiznejme. Proč mohlo například Maďarsko zprivatizovat obdobnou část své ekonomiky, aniž se tam tak masivně tunelovalo? A jak je tomu se státními podíly na vlastnictví podniků? Existuje tu jasná koncepce, co je do té míry strategické či pro celý stát tak vitálně významné, že si stát u toho musí zachovat svůj díl vlastnictví, a co lze dál bez rozpaků privatizovat? A pokud taková koncepce existuje, proč se to, co je určeno ještě k privatizaci, neprivatizuje? Vím, jak špatnou pověst u nás měla slova jako "koncepce", "strategie" či "průmyslová politika". Do značné míry jsem to chápal: bylo přece třeba naučit podniky umění starat se o sebe a nespoléhat na stát. Jen si nejsem jist, zda se to s tím kultem nekoncepčnosti a nestrategie trochu nepřehnalo. Je totiž několik věcí, na které musí mít stát svůj názor a o nichž musí vědět, zda mu na nich záleží či nikoliv. Nemluvím v tomto okamžiku pouze o celé rozpočtové sféře či o sféře veřejných zájmů či statků, jako je zdravotnictví, školství, kultura a podobně. Mluvím přímo o hospodářství. Mluvím o takových oblastech, jako je například bytová výstavba a trh s byty, jako je doprava, energetika a vůbec infrastrukturní sítě, mluvím o tom, co je tak říkajíc podložím prosperující ekonomiky a prosperujícího státu. Nezdá se mi možné, aby právě v této sféře neměl stát svůj jasný názor, svou politiku a svou strategii. Máme ji však? Pokud ano, proč se o ní obecně víc neví? Pokud ji nemáme, proč na ní nepracujeme? Jinými slovy: je nejvyšší čas, aby naše ekonomická transformace nabrala nový dech a nový elán, aby konečně vstoupila do svého druhého dějství, aby politici provedli co nejdřív inventuru všeho nedodělaného a co nejdřív řekli občanům, jak to hodlají dodělat. Jsem přesvědčen, že čím jasnější a srozumitelnější slovo v tomto směru z našich úst zazní, tím spíš se občané dočasně smíří s tou či onou další nutnou obětí. Za daného stavu, vyznačujícího se jakýmsi zvláštním a téměř mnohoznačným mlčením, je věru nepravděpodobné, že se při prvním dalším útoku na jejich standard, ať už bude mít podobu liberalizace cen nájemného či energií, nevzbouří skutečně, a ne jen tak na oko, jak tomu bylo většinou dosud.
7) Před dvěma lety přijala Poslanecká sněmovna dlouho chystaný a dlouho očekávaný zákon o obecně prospěšných společnostech. Kdekdo se k tomu okamžiku upínal, kdekdo se na něj těšil, kdekdo - včetně mne - se z něho radoval. Doufali jsme, že mnohé rozpočtové a všechny příspěvkové organizace, tyto relikty komunismu, se začnou konečně transformovat do moderních neziskových subjektů, nesešněrovaných spoustou přihlouplých vyhlášek a předpisů, podstatně svobodnějších, a právě proto nepoměrně hospodárnějších a zároveň společensky užitečnějších. Těšil jsem se, že nejrůznější školy, nemocnice, sociální zařízení i kulturní instituce začnou získávat tento nový statut a postupně začnou přecházet na systém vícezdrojového financování. Tedy že se budou těšit nejen z příspěvku státu, obce či kraje, ale i z masivních příspěvků nejrůznějších právnických i fyzických osob, jimž budou s ohledem na tuto jejich bohulibou činnost postupně zvyšovány odpočitatelné částky daňových základů. Těšil jsem se, že přechod na tento způsob decentralizovaného přerozdělování bude pokrývat nejrozmanitější místní i regionální potřeby nekonečně pestřeji a vynalézavěji, než jak je toho schopen ministerský úředník v centru, a těšil jsem se rovněž, kolik peněz se ušetří tím, že nebudou muset putovat ze svého zdroje formou daně do státního rozpočtu a odtud prostřednictvím příslušného ministerstva a jeho rozpočtové kapitoly zpět do místa svého určení. Těšil jsem se, jak tento systém povznese sebevědomí občanů i podnikatelů, kteří všichni budou moci na vlastní oči vidět, jak se jejich peníze proměňují v konkrétní obecně prospěšnou věc. Těšil jsem se marně. Kolik obecně prospěšných společností za poslední dva roky vzniklo? Jedna? Dvě? A kolik rozpočtových či příspěvkových organizací se transformovalo do organizace neziskové? Neslyšel jsem ani o jediné. Někdo říká, že to nejde, protože by musel být přijat zvláštní transformační zákon. Někdo říká, že to jde podle platných privatizačních zákonů, ale že to nikdo nezkouší, protože všichni zjistili, že je přece jen pohodlnější žít ve starých dobrých socialistických poměrech, tím spíš, že žádné daňové zvýhodňování těch, kdo financují neziskový sektor, nenásledovalo. Ať tak či onak, vidím tu nesmírný dluh a velký úkol do budoucna. Věřím, že nesčetné zmatky, v nichž se potácí celá naše rozpočtová sféra či sféra veřejných statků, by mohly být podstatně menší, kdyby začínal fungovat neziskový sektor způsobem aspoň trochu podobným tomu, který funguje ve vyspělých západních demokraciích.
8) V sociální politice byly provedeny četné reformy a chystají se další. Já osobně bych rád poznamenal k tomuto tématu jedinou věc: uvítal jsem, když vláda vtělila do svého programového prohlášení svůj úmysl oddělit postupně důchodový fond od státního rozpočtu. Tento systém se mi zdá být z různých důvodů podstatně lepší, věřím, že může být i finančně výhodnější, protože fondy mohou své peníze lépe zhodnocovat, přičemž považuji za samozřejmé, že na státní záruce za nárok občana na důchod se tím nic nezmění. Od chvíle, kdy vláda přednesla své programové prohlášení, nebylo o tomto tématu nic slyšet. Rád bych věřil, že to neznamená, že se na tento úmysl zapomnělo, ale naopak, že na celé věci sbor odborníků někde v tichosti intenzivně pracuje. I toto je jeden z úkolů, které jsou před námi.
9) Nikdo soudný nebude dosavadní vládu ani vládu předchozí obviňovat z toho, že v návrhu státního rozpočtu zapomněla na ekologii. Naopak: četné miliardy věnované na různá ekologická zařízení začínají přinášet své ovoce v podobě mírně se zlepšujících ukazatelů stavu ovzduší, půdy i vod. Přesto si nejsem pořád jist, zda se za těmito investicemi skrývá vskutku jasná koncepce. Totiž velmi jednoduchý princip, že nestačí čistit prostředí zašpiněné průmyslem, ale že je třeba budovat čistý průmysl. Což neznamená nic jiného, než tak či onak zvýhodňovat každého, kdo dokáže šetřit energií a kdo zavádí ekologicky neškodné technologie. Ano, nechť platí zákony trhu i v této oblasti. Nechť ale základním z těchto zákonů je zákon, že se vždycky víc vyplatí od začátku méně znečišťovat, než později čistit zašpiněný okolní svět anebo platit příslušné pokuty.
10) O kultuře mluvím nakonec nikoli proto, že bych ji považoval za nadstavbové koření života, ale z důvodu právě opačného: považuji ji za věc vůbec ze všeho nejdůležitější, která si proto zasluhuje, aby byla zmíněna v samotném závěru mých poznámek. Nemám tu teď samozřejmě na mysli kulturu jen jako sféru lidských činností, jako je třeba péče o památky, výroba filmů či psaní básní. Mluvím tu o kultuře v nejširším slova smyslu. To znamená o kultuře lidských vztahů, lidského soužití, lidské práce, lidského podnikání, mluvím o kultuře veřejného a politického života, mluvím o naší obecné kulturnosti. Obávám se, že zde máme dluhy největší, a tudíž nejvíc práce před sebou. Tato kultura v nejširším slova smyslu se totiž neměří počtem báječných rockových hvězd, které nás navštěvují, či krásou šatů světových návrhářů předváděných u nás světovými modelkami, ale něčím jiným. Například tím, co křičí skinheadi v hospodě U Zábranských, kolik bylo zlynčováno či zavražděno Romů, jak hrozně se někteří z našich spoluobčanů chovají ke svým bližním jen proto, že mají jinou barvu pleti. Tuto nekulturnost v nejširším slova smyslu mají na svědomí asi opět oba soubory příčin neutěšeného stavu věcí obecných, o nichž jsem mluvil na začátku: je to typický projev postkomunistického stavu ducha a zároveň asi i důsledek malé péče, kterou jsme v posledních letech kultivaci tohoto stavu věnovali. Tedy znovu: není tomu tak, že by tu byla ekonomická základna, na jejímž rozkvětu se jaksi přiživuje kulturní nadstavba. Naopak: hospodářský rozkvět je přímo závislý na kulturnosti prostředí, v němž se dané hospodářství ocitá.

Dámy a pánové,
vážení přítomní,

když tu hovořím - a není to před členy Parlamentu zdaleka poprvé - o neziskovém sektoru, o reformě veřejné správy a o podobných věcech, pak hovořím, jak zajisté víte, o tom, co se nazývá občanskou společností. To znamená o společnosti, které je systematicky otevírán prostor k co nejpestřejší sebestrukturaci a co nejpestřejší účasti na veřejném životě. Občanská společnost v tomto smyslu má v zásadě dvojí význam: za prvé umožňuje lidské bytosti, aby byla sama sebou ve všech svých dimenzích, tedy i jako tvor společenský, který chce být tisícerým způsobem účasten na životě komunity, v níž žije, za druhé působí jako skutečná záruka politické stability. Platí totiž, že čím jsou rozvinutější všechny organismy, instituce i nástroje občanské společnosti, tím je tato společnost odolnější proti nejrůznějším politickým vichřicím či zvratům. Nebylo náhodou, že nejbrutálnější útok vedl komunismus právě proti občanské společnosti: dobře totiž věděl, že jeho největším nepřítelem není ten či onen nekomunistický politik, ale otevřená a odzdola se svéprávně strukturující, a tudíž velmi těžko zmanipulovatelná společnost.

Naše země, jak známo, dnes prožívá politickou krizi. V této krizi jde - z hlediska demokratických poměrů - o celkem banální příhodu, totiž o demisi vlády. S takovými příhodami demokratický systém samozřejmě počítá a ví, jak z nich ven.
Tatáž krize se však mnohým jeví téměř jako kolaps režimu, demokracie, či dokonce konec světa. To je podle mého názoru možné mimo jiné proto, že jsme nevytvořili aspoň základy skutečně rozvinuté občanské společnosti, která žije na tisíci různých rovinách a vůbec se tedy nemusí cítit existenčně závislá na té či oné vládě nebo té či oné politické straně.
Zazlívám-li něco těm, kteří dnes odstupují, pak daleko víc, než ty či ony konkrétní prohřešky, celkově apatický, ba přímo nepřátelský vztah ke všemu, co by mohlo jen vzdáleně občanskou společnost připomínat či tvořit. Tento apatický vztah je totiž přesně tím, co je v posledku odpovědno za to, že tak banální demokratická příhoda, jakou je pád jedné vlády, se jeví jako málem antické drama a do jisté míry se dokonce takovým dramatem stává: mnoho lidí má docela pochopitelný pocit, že stojí tváří v tvář krachu určité koncepce státu, určitého pohledu na svět, určitého souboru ideálů.
Jakkoli to, co prožíváme, je nepříjemné, stresující a v mnoha ohledech nebezpečné, může to být zároveň velmi poučné a k mnohému dobré: může to totiž vyvolat katarzi, tedy přesně to, v co antické drama vždy ústilo. To znamená pocit hluboké očisty a vykoupení. Pocit znovuzrozené naděje. Pocit osvobození.
Pakliže nás dnešní krize donutí se vší vážností se znovu zamyslet nad charakterem našeho státu, nad jeho ideou, nad jeho identitou a výsledek takového zamyšlení promítnout do vlastní práce, nebyla ta krize vůbec zbytečná a všechny ztráty, které přinesla, mohou být mnohonásobně vyváženy.
O identitě státu či národa či společnosti se mluví často a nejeden odpůrce evropské integrace se národní identitou ohání a z její ztráty strachuje. Domnívám se, že většina těch, kdo takto mluví, podvědomě vnímá identitu jako jakousi osudovou danost, jako cosi genetického, málem jako identitu krve, tedy jako něco, na co nemáme vliv. Myslím, že to je veskrze zvrácené pojetí identity. Identita je především určitý výkon, určité dílo, určitý čin. Identita není mimo odpovědnost, ale je naopak jejím výrazem.
Bude-li nám naše dnešní krize výzvou k činům, které nově naplní naši identitu, pak nemáme důvod jí litovat. Zkusme ji proto pochopit jako lekci či školu, jako zkoušku, jako apel, který možná přišel v pravou chvíli, aby nás varoval před naší vlastní pýchou a ušetřil něčeho podstatně horšího.
Děkuji vám za pozornost."

(Senát a Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky; Praha 9. 12. 1997)

(Havel, Václav: Spisy 7 / Projevy a jiné texty z let 1992-1999, s. 733-753)