To do země nepatří

„Počítač nemám, ale nic mi nebrání přijmout ho. Jenže si chci udržet raději svůj styl myšlení, práce a života. A mám jedno ponaučení. Na začátku tohoto desetiletí dal jsem si cosi zapsat na disketu, na konci desetiletí se to nedalo na novějších přístrojích vyvolat. Tuto úmyslnou lotrovinu já si příště nenechám líbit. Toto píšu proto na psacím stroji Zeta z roku 1953. Mám strach z vývoje společnosti poháněného technikou, jež se vyvíjí rychleji než lidský duch. Jako kluk mohl jsem si kolo opřít o měšťanku a po vyučování jsem je tam našel. Od té doby se lidé zkazili. S morálkou zlodějů kol kradou dneska uran. Dnešní zbraně v rukou Zimbabwanů zničily dřívější “divošskou” kulturu, která stačila mravně řídit oštěp. Do těch krajů světa nemělo se nikdy vstupovat, což já jsem si myslel už ve svých čtrnácti letech, tak jsem byl vepředu. Jako náš staříček, který před válkou řekl o chemických hnojivech “to do země nepatří”, tak byl vepředu. Lidská inteligence má i svůj instinkt, jenž předbíhá popisné poznání. Angličtí luddisté, kteří na začátku průmyslové revoluce rozbíjeli stroje, vlastně neuměle formulovali žádost o vyřešení otázky, jež trvá a zatím byla vždy řešena špatně. Pořád je pravda, že postavit stroj, který vyřadí polovičku lidí z práce je čin humánně zlý. Na ty zbídačelé a zlumpačené pak ti zbylí stejně musejí dělat, což ty - Rado Evropy, nebereš na vědomí, proto tě nechci. Jó, kdyby se ty počítače a ten internet daly udržet ve funkci rychlého spojení a čerpání informací z rozptýlených knihoven, to se sem úplně hodí, byly by užitečné jako mikroskop ve službě oku, jímž se nedá vyloupit banka. Jenže výrobci a provozovatelé obsluhují záporně vybrané lidi škodlivými zábavami a možnostmi. Takže sbohem. Technika předbíhající morálku lidí dokonce i sráží z úrovně už dosažené. Internet rozmnožuje kontakty, ale hubí vztahy. Například ke psaní normálního dopisu je třeba krom věcného důvodu i duševní chuti, citového náboje, dopis je tvorba i milieu, technický úkon. Vše masové a snadné tlačí úroveň dolů. Proto mě počítačový vir baví. Ale už asi nezažiju rozpad té mezinárodní sítě, v níž může každý každého obtěžovat nevyžádaným lejnem. Rád si představuju, jak jednou naši planetu oběhne tak silný výboj, že smaže vše, co není v kameni, v kovu nebo na dobře ošetřovaném papíře. To říkám kvůli Národní knihovně, protože jsem viděl, jak knihy ošetřují. A spustí-li přitom ten elektrický nebo magnetický výboj všechny spouště, bude nám jasné proč. Renčín má jednu pěknou kresbu. Chlap sedí u computeru a z tiskárny mu leze papír s klínovým písmem.“

(Vaculík, Ludvík; viz též tady: http://www.ludvikvaculik.cz/index.php?pid=59&sid=147)

O mlčení jako smysluplnosti aneb o mlčení nikoli jako prázdnotě, ale jako o svrchovaném a přitom pokorném vědění

„Nedílnou součástí onoho katastrofického poselství, které ke mně pravidelně tak dvakrát třikrát do roka odněkud dolétne, je stížnost, že se „nic neděje“ nebo že se „nic nedělá“. Dalo by se čekat, že taková zpráva zde člověka obzvlášť ranní, rozruší, deprimuje a že ho přímo donutí, aby zoufale zvolal: proč tu vlastně jsem? Jaký to má všechno smysl – když se nic neděje?
Nemíním nic zjednodušovat: neskrývám, že každá zpráva, že se něco smysluplného podniklo, tu člověka po čertech potěší; nechci také ty zprávy házet všechny do jednoho pytle – mohou být věcné, přesné, výstižné, i potrhlé a popletené. Přesto se však musím přiznat, že už dlouho na tenhle druh poselství reaguji vždy znovu a zcela spontánně právě opačným způsobem, než by se očekávalo: obvykle s větší či menší podrážděností odseknu: a co by se mělo dít? A proč by se vlastně mělo něco dít? A proč by musel pořád někdo „něco dělat“? A co vlastně?
Tato moje podrážděná reakce není ovšem reakcí na tu či onu konkrétní zprávu jako takovou, ale na určité, poněkud zvrácené pojetí, které mi tenhle druh zpráv – ať už právem či neprávem – vždy znovu připomíná. Totiž pojetí založené na bludu, že vše stojí a padá s tak zvaným „děním“, tj. děním jako takovým, neboť jakékoli dění je z principu lepší než jakékoli nedění. Jde tedy o jakýsi kult „dění pro dění“, „dělání pro dělání“; důležité je pouze, že „se“ „něco“ děje, že „se“ „něco“ dělá – méně důležité nebo zcela pominutelné už pak je, co je to, kdo a proč to dělá, co to znamená či vyvolává, z čeho to vyrůstá. Smysl události se vyčerpává už prostě tím , že je; a jestli není už tak důležité, čím je, je naopak pochopitelně velmi důležité, aby událostí bylo co nejvíc a aby byly co nejčastěji: jejich množství a frekvence jsou totiž mírou života: mezi nimi je nicota rostoucí z dojmu, že „když se nic neděje, tak se nic neděje“. Život se tak stává defakto trvalým umíráním, přerušovaným jen tu a tam nějakou událostí. Je-li událostí víc, zdá se, že víc žijeme, je-li jich méně nebo nejsou-li žádné, smrt se zdá být neodvratná.
Nepovažuji – samo o sobě – vůbec za důležité, zda se děje hodně nebo málo věcí, a vůbec se mi nezdá, že kvantita vnějškového dění sama cokoli podstatnějšího říká. Důležité je podle mého názoru pouze, zda to, co se děje či neděje, má smysl nebo nemá. Dojem, že „když se nic neděje, tak se nic neděje“, je předsudkem ducha povrchního, nesamostatného a dutého, propadlého době, která sama sobě dokáže vykazovat svou výtečnost jen kvantitou pseudodění, které si trvale – jako včelička – k tomu účelu organizuje. Jak často je přece ve skutečnosti ticho výmluvnější než sebevýmluvnější řeč! Jak často má jedno dobře zvolené a správně umístěné slovo silnější očistný účinek než desítky a stovky stran dobře míněného tlachání! Jak často mlčky, jen se skromným a smutně sebeironickým úsměvem držený postoj má nepoměrně vyšší stupeň duchovní emanace než všechna agilní upovídanost, všechna ta neustálá verbální sebekomentace, všechno to úsilí každou věc donekonečna rozžvatlávat, a tím nakonec jedině usmrtit.
Bývaly zřejmě heroické doby krásně zmateného těkání, kmitání, poletování, hektické aktivity, kdy každý dělal všechno, všichni byli na sebe hodní a společně a vesele všechno snášeli, každý každému pomáhal a nikdo nikomu nic neodmítl. Každé společenství má takovou dobu mladosti. Zřejmě se tu a tam objeví nostalgická vzpomínka – a na jejím pozadí pocit, že se „nic neděje“. Jenomže to je přesně onen bod, kdy je třeba zmobilizovat veškerou ostražitost a zreflektovat zavčas nebezpečí, které tu hrozí a které by mohlo povážlivě připomenout ten známý tobogán od nadšenectví k nihilismu, po kterém se svého času zhouply celé šiky našich o něco málo starších spoluobčanů. Věru smutná představa, že takhle by měli končit ti, kteří celou podstatou svého antifanatického a antiiluzionistického postoje se zdáli být proti čemukoli takovému imunní!
Zkrátka a dobře: je mi jedno, zda se toho děje hodně nebo málo; zajímá mě jen, zda to, co se děje – anebo neděje! –, má svůj smysl, a jaký. Jsem pro věci, které mají smysl: autenticitu, zakotvenost, originalitu, švih, přiměřenost, vkus, sdělnost, apelativnost, srozumění se svou chvílí, prostě hlavu a patu. Jedna taková věc – třeba za půl roku nebo za rok – mi je milejší než všechna eventuální dřina, byť byla vedena úmysly sebešlechetnějšímí, pokud jejím smyslem není nic jiného, než aby se něco dělo. To většinou jen devalvuje stanoviska, vyčerpává (a ohrožuje) lidi, a beztak nakonec zanechává jen pocit marnosti. A vůbec: tam, kde není život zazděn do vnějškovosti „dění“ a kde jakékoli „nedění“ není automaticky pociťováno jako smrt, tam může přece smysluplně zaznít i mlčení – hrdé, důstojné, sebevědoucí, svobodné. Mlčení nikoli jako prázdnota, ale jako svrchované a přitom pokorné vědění. Mlčení jako smysluplnost. Mlčení jako ono heideggerovské tiché usebrání, v němž se setkávají věci se světem, odkazují navzájem k sobě a stávají se tím teprve bytostně samy sebou. Anebo jako ta lévinasovská „předpůvodní“ vystavenost, předcházející zradě slov. Držet postoj mlčky a trvale je opravdu víc než ho křičet a záhy opustit! Nehledě k tomu, že mlčenlivý partner, o němž nelze nikdy tušit napřed, kdy se ozve a k čemu, ale u něhož je jisté, že ozve-li se, bude to úder zvonu, je přece schopen daleko lépe zneklidňovat svět než ten, kterého mají tak říkajíc už všichni dávno přečteného.“

(5. února 1983)

(Havel, Václav: Spisy / 5 / Dopisy Olze; s. 709-711)

Psáno do mraků. 1936-1939 (3)

„Měl jsem, na tomto světě a v tomto úseku času, možnost i nutnost poznati snad vůbec všechno, z čeho se zle i dobře skládá lidská bytost:
Viděl jsem hrubé, studené i vzteklé násilnictví, samu tvrdou i slepou vůli zla; nevědomost, nevzdělanost, nicotnou povrchnost, nejnemravnější prospěchářství, nestoudnou faleš i nejničemnější lež;
Nejtrapněji splašené pudy sebezáchovy, ohavného egoismu, mravní slabosti a shnilosti, zbabělosti, sračkovitosti a sprostoty;
Pocítil vrcholné hnusy i vrcholnou hrůzu;
Uviděl člověkovu lidskou krásu a ryzost, úrodnou a plodnou prostotu širšího národa, účinnou poslušnost, obětavost, statečnost, schopnost víry a činu, pevnou a nezvrácenou mravní přirozenost dobrého a nezkorumpovaného lidství, na jaké tu každý svět i v těch svých nejhorších bědách bude moci spoléhati;
A mohl jsem v sobě uchovati naději a víru a nepochybovati o jsoucnosti dobrého i ve chvílích těch nejtěžších útoků zlého.
Nejbezpečnější je národ ve svých základech: jen strom zdravých kořenů je zdravým a živým stromem.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 162)

„Převaha je začasto jen hloupostí, začasto násilím a ovšem ne vždy závažím mravním. Není vždycky pravdou spíše to, jak smýšlejí a jednají mnozí, nýbrž mnohdy jen někteří.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 165)

„Vychovávati si chátru, hýčkati ulici, hověti, sloužiti jí a v závažných chvílích říditi se jejími neodpovědnými náladami, toť to nejhorší ze všeho, co se také nazývá politikou.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 171)

„Ach ne, více a hůře než tesknota může člověka podvrátit pýcha!
Není silný a pravdivý ten, jehož ješitnost podepírají hlupáci a pochlebníci.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 172)

„Považuje se za výtečně hospodářské „dávat lidem práci“ – a ovšem sobě zisk.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 173)

„Teprve vědomí nadosobních věcí vnáší do člověka světlejší orientaci. – Posluhovati si nadosobními ideály při osobní kariéře, toť dělati ze života šarlatánský jarmark. Neuznávati je vůbec, toť prostě rabování života. Necítiti jich, hovadství.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 173)

„Národní neštěstí. Ráno, probudiv se, máš pocit, že snad to byl jenom zlý sen; a pak se zděsíš, že ta hrozná rána nepostihla jen tebe, nýbrž všechny.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 173)

„Ideová výchova směřující zásadně k tomu, aby se nestoudně loupeživá brutalita stala národní morálkou, musí nutně přisluhovati si fikcemi, u nichž každá hranice s ničemností a lží je smazána.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 175)

„Učiti sebe je více než učiti jiné, znáti sebe je výše prospěšné než znáti jiné.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 176)

„Není-li v tom vlastně ten nejsplašenější děs života, nejnesmyslnější bezmoc zatemnělé lidské kreatury: tlouci slepě kolem sebe v okamžicích pohromy, hledati viníka, dožadovat se oběti – plivati na mrtvé a kopati do padlých? (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 180)

„Lidé musí i chtějí býti vedeni; pohříchu jsou nejsnáze strženi těmi, kdo se obracejí na jejich nemyslivost.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 182)

Po půli října 1938. Všelijaké poplachy. Přicházejí mne strašiti, že třeba i přijdu do koncentráku. – Kdybych si toho aspoň pořádně zasloužil!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 185)

„Jako by ti to spadávající listí tohoto podzimu drásavě odpadávalo ze sama srdce, jako by ten větrně bědný rej uvadlého listí suše harašil a fičel v obnažených prostorách tvého nitra; tuto zimu budeš nahý jako orvaná stromová kostra, vydán těžkým a krutým vichřicím.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 187)

„Pokud si ještě můžeš koupiti dobrou knihu, nejsi docela chudý.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 192)

„Největším nepřítelem myšlení jest lačnost po sensaci, která tak velmi vyznačuje moderní dobu; po sensaci, která na chvilku vzruší a nezanechá žádného hlubšího účinku. Jsou to boulevardní večerníky, sháňka po tzv. informacích, chvilkových zprávách a novinkách, které na okamžik naplní mysl, ale neposkytují ani zbla vědění.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, 196)

„Cit lze ovládat vůlí, ale nelze ho vůlí vyvolati. Žádnou vůlí ze sebe ve věcech umění nevynutíš nic, co má přirozeně spočívati v citu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 198)

„Naroditi se a zemřít není těžko. To hlavní je mezi tím.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 200)

„Muž své chvíle: ale jenom té své chvíle.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s.201)

„Moderní člověk žádá si tak dychtivě novinových informací, že to ani nepozná, když se mu podávají ve formě naprosto tendenční (že není informován, nýbrž zpracováván).“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 203)

„Jak upevniti svůj niterný život? Jak jíti v životě na jisto? – Není v životě žádného na jisto. Člověk asi nemůže být zcela homogenní, jednolitý a naprosto bez trhlin v tom, co je okolo něho a uvnitř v něm. Vždy je v něm nějaký boj, rozvíjené i srážené úsilí, všeliký sen i svár. Už sama holá člověkova životní síla je určitým krunýřem, tak trochu žalářem duchového napětí.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 207)

„Proč se bojíme zemřít? – Není-li tak mnohá člověčí spokojenost vlastně hnilobou?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 207)

„Těšíce se ze života, působíte v něm jen rámus.
Lidé jsou náruživí po novinkách, sensacích, cetkách, hloupostech, zrůdách, salonních kouzelnících, akrobatech, právě tak jako děti na pouti.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 208)

„Přežil sama sebe. Byl dobře, půvabně a bohatě vypraven na chytrého mladíka. Přestav jím býti, neboť věku chtěj nechtěj přibylo, neměl na muže dost vnitřního kapitálu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 208)

„Ne hlubiny, povrch života je duši nebezpečný.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 209)

„Ať cokoliv jsi v tomto životě urval, nic hmotného si z něho neodneseš.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 213)

„Politika je jedna z nejodpovědnějších a nejméně odpovědně provozovaných věcí na světě.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 215)

„Nelze si kulturu pořizovati, kupovati; je třeba ji sdíleti, spolutvořiti.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 215)

„Listopad 1938. Cizí lidé nám zmenšili území hmotné, a teď nám sami naši ještě zmenšují naše území duchovní. Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí, udělali z národa, z toho lidu Masarykova pohřbu, lidu Všesokolského sletu, lidu mobilisace? S jakými čistými silami, s jakou věrností a důvěrou jsme mohli jíti do těžkých úkolů ztrýzněné republiky! S jakou otravou, s jakým vnitřním rozkladem se do toho nastávajícího krušného a nebezpečného života vchází! Žádný nepřítel světa nedopustil se tolika zlého jako vy, vyděrači běd, kteří jste tento národ tak strašlivě zkazili a zhanobili! Ne ztracená území, ale toto je národní katastrofa. Tato hrozná skvrna se nikdy nesmyje; paměť, která po vás zůstane, obsahuje jediné slovo: hanba.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 219-220)

„Život není k zábavě. K trýzni, okouzlení, úžasu ano.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 224)

„Lidé, kteří spatřují veškerý smysl života jedině v tom, míti se v životě dobře, nedělají nijak dobře životu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 226)

„Ani lhostejný, ani povznešený, upřímně trpím, osobně i neosobně trpím, trápím se za sebe i za jiné.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 229)

„Mínění, že obchod a politika mají jinou, tu svou, morálku, než jiné věci života, stálo svět už hodně peněz i politiky.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 237)

„Co to moderní člověk v sobě má tak bodavě zahuštěného, jaký osten, jakou úzkost, duševní neduh, že se pořád tak potřebuje rozptylovat? Snad je to nejasný strach, aby vnitřní prázdnota se nestala zoufalstvím, co ho pohání, aby těkal ze zábavy do zábavy, z jedné sensace do druhé; snad je to nějaký duševní nomadismus – ach, jistě, vždyť je to člověk bez duchového domova!
Člověk v podstatě nenaplněný, bezcílný, nešťastný, nemá v sobě ovšem nic, čím by se mohl státi člověkem vyšší jednoty.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 239)

„Víte-li vy tam, na té druhé slunečnější straně, že je nám bez viny žíti životem zhanobeným?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 240)

„Jsou vítězství, která jsou hanbou.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 241)

„Ne, nestřežím se, nestydím se žalovati, sténati, proklínati. Na to jsem člověkem, jedním z mnohých. Mám toho právo, toho povinnost.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 243)

Werich Voskovcovi (30. 5. 1980)

Milý Jiříku,
nejen, že jsem Ti dlužen dopis, nýbrž jsem dlužen taky sám sobě. To není v posledních měsících, to je během několika let, když častěji a častěji bych chtěl s Tebou mluvit. Ono se přece jenom líp povídá, než dopisuje. Já si vzpomínám, to mi uvízlo v paměti, že když jsi studoval ve Francii a psali jsme si, že jsem v jednom dopise Tobě si stěžoval na svůj osud, na své trápení v rodině a různé problémy a jaks mi to krásně zahrál do sutu, přesně nevím jakými slovy, nicméně však to náležitě zesměšnilo to mé bědování.
Ono těch posledních víc než deset let bylo pro mě špatných. Zdenka se pomalu ponořovala do fixních ideí, které se změnily v neskutečný svět s neskutečnou logikou, ve kterém žila. Nebylo úlevy, aby člověk mohl mluvit tak, jak myslil. Každé slovo, které jsem pronesl, se muselo vážit a ohledat ze všech stran, aby neurazilo, aby nepůsobilo jako křivda, jinými slovy, bylo třeba opatrnicky předstírat a upravovat svůj svět, aby se rýmoval s jejím fiktivním myšlením. To je hrůza té nemoci, kterou trpí postižení, vědouce o ní a současně nevědouce. Pohled psychiatrů na takového nemocného může být vědecky někdy i zajímavý, ale rozhodně málo lidský. Na druhé straně lidi, kteří mají k takovému postiženému člověku lidský vztah, jakýkoliv citový vztah, se pozvolna propadají do fiktivního světa a fiktivní skutečnosti toho, kterého mají rádi. Lidově řečeno, je to na zbláznění, je to podle pravidla, že zkažené maso, položené vedle zdravého masa, se nestane zdravým masem, nýbrž zdravé maso masem zkaženým.
A tak se stalo. A já jsem si byl vědom, že se to děje, že jsem se zbavil svobody, že jsem se uvěznil sám v sobě z ohledu k někomu, koho jsem neuměl a nechtěl opustit. To ovšem nemohlo přispět k mému fyzickému zdraví. Měl jsem nespavé noce, night mares při pomyšlení, co bude, až umřu, jak to dopadne mezi Zdenkou a Janou, jak to bude s jejich vzájemnou nesnášenlivostí, s Janiným útěkem k lahvi, co bude s Fančou, co Ti mám povídat. Pánbůh mi dal ale takovou vlastnost, kterou jsme měli oba, a totiž že se člověk nesmí posrat. A že obtíže musej bejt. Zmoh jsem se dokonce, že jsem dělal srandu. Někdy i pro srandu ležel v nemocnicích, někdy umíral, někdy mě zas vzkřísili.
Minulé léto jsme byli ve Velharticích. Jezdili ke mně dva doktoři, vozili kyslíkové bomby, hrál se mariáš, byla sranda, byly noční poplachy s mými závratěmi a při tom všem Zdenka byla dobrá. Někdy tak dobrá, že si člověk říkal s údivem, jestli se snad zázrakem nevyléčila. Nevyléčila, protože zčista jasna pro slovo, pro nějaký dojem byli jsme všichni tam, kde jsme nechtěli být. Na podzim mně osobně bylo hej. Zdenka pomalu, ale jistě sestupovala do svých roklin a temných jeskyní. 5. února Zdenka byla v nemocnici s cukrovkou a s nějakou kompenzací srdce. Já měl narozeniny, čekala se party, na které pak bylo víc jak sto lidí a byla sranda. Než party začala, Jana se odebrala do nervového kvazisanatoria, do Bohnic. Tam měli a mají jiné metody, než kam se uchylovala čas od času Zdenka. Jednak je tam velice krásné prostředí a za druhé tam to pojetí léčby je méně vědecké, ale víc lidské. Jana se prostě sebrala a odešla tam sama od sebe, to jsem Ti psal. Nedávali jí vůbec žádné prášky, velice snadno poznali, že u ní to není alkoholismus v tom smyslu jako dipsomaniac, nýbrž že to je, jak jsi správně kdysi psal, útěk k láhvi. Vždycky, když je na konci sil, když frustrace všeobecně ji znehybněla, měla potřebu pít. No tak se Jana po dvou týdnech vrátila, aniž by byla požila jednu jedinou pilulku. Tohle všechno dohromady pochopitelně působilo a působí na Fanču. Kromě toho se dostavila puberta a ona se stává sex-consciousní. Za ten rok, cos ji neviděl, vyrostla o 5 centimetrů a bojí se. Bojí se všeho. To je ovoce těch nerváků, kterým byla svědkem a patrně jsou v tom také geny po otci, který je tak statečný asi jako blanický rytíři. To jsou taky poserové. Jak to dopadne, to zbývá býti viděnu.
Abych učinil dlouhou story krátkou. Byly narozeniny, to jsem Ti psal, s pod okna přišel sám český lev s dvěma ocasy, aniž by mně z nich jeden nabídl, ale slíbil řadu věcí, o které jsem ho nežádal. Pak zvolal hlasem Metro-Goldwyn Mayer: Sláva, ať žije Národní divadlo a odešel zpět do svého doupěte. Respektive do své jámy lvové. Slibotechna, speciální úřad pro neplnění daných slibů, funguje bezvadně. Nesplnili nic a zajistili další neplnění jako závazek.
Zdenka se vrátila a nebylo jí dobře. Měla držet dietu kvůli cukrovce. Měla brát prášky na tu kompenzaci a prášky od psychiatra. Protože si celý život dělala vlastně co chtěla, zatím co přesně věděla co má dělat ten druhý, tak nikdo neví, jak co brala, kdy a jestli vůbec. Nakonec jsem angažoval profesionální sestru, která pečovala pět let o pana presidenta Svobodu. Je u nás dodnes, a doufám, že se s ní velice přátelsky vbrzku rozejdem. Jako profesionál je dobrá. Jinak je to svým způsobem kvočna, která pečuje o kuřata. Jak říkával císař František Josef I.: Vše pro dítě. Jenže tadle kvočna je supí slepice.
To byla Zdenka ještě živá, když tato paní nastoupila. A bylo tak někdy v prvních týdnech dubna, kdy mi Zdenka ráno říkala, že tenhle začátek roku je pro nás nějak zvlášť nepříznivý. Já jsem pak jel k Číňanovi na oběd a odpoledne už Zdenka ležela. Jana mi řekla, že ji našla v kuchyni, jak se opírá o stůl, aby nepadla a že nemůže mluvit. Tak ji s něčí pomocí uložili do postele.
Zdenku ranila mozková mrtvice, připravila ji skoro o zrak a znemožnila hovořit a ovládat nohy. Odvezli jsme ji do nemocnice ve čtvrtek, v pátek s ní mluvila Jana, řekli nám, abychom ji nenavštěvovali a v pondělí ráno ve 4 hodiny jsme seděli v kuchyni, zvonil zvonek, který jsem neslyšel, jelikož jsem hluchý, vzbudil Janu a ta za chvíli přišla za mnou. Naklonila se ke mně až k uchu, neb jsem neměl hearing aid. A slyšel jsem z dálky slabý hlas: „máma právě zemřela“. No tak jsem Jiříku nevěděl, co mám říct. Měl jsem hrůzu z toho, že jsem si uvědomoval, že jsem si to vlastně skrytě přál. A současně jsem se proklínal, že jsem takový dobytek. Že jsem to v první řadě přál jí. Protože pomyšlení, že tahleta osoba, která mohla klidně zpívat: Vemte to – dejte tam – vedle toho toto na to místo – místo toho – položíme támhleto tam, a k tomu mohla dodat: hned, teď a okamžitě, že tahle osoba by byla strašlivě nešťastná, kdyby nemohla vidět, kdyby nemohla mluvit a kdyby nebyla schopna pohybu. A že my bychom byli strašně nešťastní, kdybychom měli živou hmotu, a že smrt není zlá, že je to kus života těžkého, ale že umírání je zlé, jak napsal Jiří Wolker, ne zrovna velice dobrý básník.
Pak se dostavil normální galimatyáš, neboť v této civilizaci normální ukončení života člověka je daleko větší problém, než porod i s otěhotněním. Jediná výjimka je prdnout za vlast.
Nenávidím pohřby. Až na ten svůj, na kterej nebudu muset jít. Ale na ten její jsem musel. A tam jsme to udělali velice krátké. Dali jsme tam tři věnce, jeden byl ode mne, jeden od Jany a jeden od Tebe. Byla na něm stuha Jiří Voskovec za O. D. A velká bílá kytice od Fanči. Byl tam velice dobrý varhaník a ten udělal resp. vyimprovizoval takovou směs Ježkových písniček z našeho repertoáru, toho druhu jako je Když jsem kytici vázala, Klobouk ve křoví a Tmavomodrý svět. A čtyři trombonisti od Karla Vlacha sami od sebe zaduli plechovou fanfáru na trombóny. (To jsem ovšem neslyšel, poněvadž jsem hluchej, ale to mi vyprávěli lidi.) Byla tam spousta lidí. Já jsem se na ně nedíval, poněvadž jsem seděl v první řadě a vešli jsme postranním vchodem, ale slyšel jsem, že tam byl Karel Steklý, kterého jsem třicet let neviděl. Myslím, že by Zdenka byla bývala spokojená, kdyby viděla, co lidí ji mělo rádo – to byl jeden z jejích mindráků. A že to bylo elegance Harfy tón.
Nejstarší sestra Zdenky Marie umřela, nejmladší Marta je šílená. A její brácha je simple minded František, hodný člověk a má za ženu ukrutnou krávu, která se obléká do ženských šatů, aby vypadala jako dáma. Měl bych ještě milióny invektiv a přirovnání, ale odpustím si to.
Posílám ti parte. Několik lidí mi s uznáním děkovalo, že jsi na tom parte podepsán a žes tam měl věnec. Vidíš, že jsem jako Tvoje ledviny, pracuji pro Tebe, i když spíš. Přikládám Ti taky taková poděkování za kondolence, protože jich bylo asi sto padesát a nechtělo se mi je dát tisknout. Mně to připadá vždycky jako oznámení změny adresy. Na některé dopisy jsem ovšem odpovídal, mezi jiným na velice hezký dopis Františkovi Gollánovi, který mě současně prosil o Tvoji adresu. Já ti tady připíšu jeho adresu a napiš mu. On by měl ukrutnou radost. Taky Ti posílám adresu Editky, která mi napsala dopis, to by ses moc divil, česky, a skoro bez chyb. Taky mi napsal hezký a směšný dopis Jára Kohout.
Night mare se už nedostavuje. Mám pocit svobody. Přišlo to pozdě. Nakoupil jsem si zbrusu nové rybářské náčiní od firmy Shakespeare. Já vím, že chytat budu asi těžko, ale abych měl ten pocit, že kdybych chtěl, že bych měl zbrusu nové potřeby. Budu se stýkat s Josefem. Ale taky s obtížemi. Držím si klobouk neb jedu z kopce.
Přikládám fotografii pro Kristýnku. Líbej ji na čelo. Když jsem se Fanči ptal a co Kristýna, tak odvětila: „Myslím, že je Voskovcovi dobrou ženou.“ Fanča je chytrá. Moc.
Příští týden Ti zašlu další dopis. Ono je toho do jednoho dopisu moc, co Ti chci napsat. Ty mi dycky píšeš podrobný dopis a máš to rozdělaný na dny. Já to budu dělat jinak. Já ti budu psát dopisy jako Hašek psal Švejka, na pokračování.
Mluvě o Haškovi, jak moh toho Švejka napsat takovej heel, chlap odporná, vydali knížku o něm, někdo sebral všecky jeho dopisy a lístky, co po něm zbyly. Já to čet a zahodil. To byl teda bezcharakterní vožrala, škodolibej, vydírka. Ten jeho ksicht mi byl vždycky protivnej. Ale ten Švejk – to musel skrz něj psát ňákej vesmírném srandista.
Měl jsem chřipku. Byl jsem s Josefem na Sázavě, ona je v Ratajích a já jsem jí kdysi koupil chalupu za pět tisíc, přímo v Ratajích. Zadarmo. A ta chalupa je čtyři sta let stará. Nádherná. Ale měla tam lidi. Dceru s dětma. Tak jsme jeli do Sázavy, ale já neměl klíč a nemoh jsem dovnitř. Tak jsme na tý terásce seděli, svítilo sluníčko, já jsem přivez nářez a víno a měli jsme nádherném piknik. A od tý doby, co jsem se vrátil, se začla jevit chřipka, co tady řádí, a pro mě je chřipka něco, jako pro zdravého člověka zápal plic se záškrtem. Čtrnáct dní jsem úplně blbej, nemám teplotu, bolí mě hlava a všechny svaly co mám, i ty, co bych měl mít a nemám. Moje obrovská masérka, zvaná Opičák – to je teda šlágr, tu bys měl znát, ta rozesměje i patník. A při tom umí. – Ta je v Brně na školení a já tu trpím v Praze. Tak jsem byl přes noc na Bulovce, aby mi mohli ráno vzít krev na zjištění plynu a udělat rentgen plic. Všechno je normální. Na plicích nic, a nohy mám jak konve. Zato můj osobní lékař a anděl Zitko, co vypije a sní, hned vyblije, protože měl taky chřipku. A ono to působí indigestion. Kromě toho, čím dál tím víc hůř vidím a čtu s lupou, ale lepší se mi o chlup sluch po pravidelné akupunktuře.
V příštím dopise se věnuju s Jarmilou agentuře Dilie, zjistím Ti co a jak s Tvými penězi, protože mám dojem, že by se něco mohlo podniknout, protože i kdyby to mělo neúspěch, by to zůstalo status quo. Pak Ti napíšu o Amy. A mnoho dalších věcí. To ovšem neznamená, že bys mi neměl napsat. Tu fotku, cos poslal se Zdenkou, jsem neznal. Podle toho okolí mi nejde do hlavy, kde jste na tý lodi byli. Nebylo to nakonec tam, co jsme jezdili na ryby, tak zvaně na Klein, tam dolů nad Lužnicí pod velkostatkem strejčka Křižíka. Bláznivého inženýra. A vožraly. Ty lekníny, nebo co to je, mě pletou. To ukazuje na stojatou vodu. Ale kruciprdel byli jsme mladý. Ty tam vypadáš docela jako Voskovec. A Zdenka jako Žaket, tak jsme jí přece říkali. Nebo jenom já?
Tak já končím. Přečti si to důkladně ještě jednou, abys viděl a aby sis uvědomil, jakého vzácného člověka máš v Evropě co svého press agenta.
Take care.

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s. 419-423)

To, co dnes vzniká, je zvukovým výrazem naprostého citového a duševního úhoru

Frank Zappa (21. 12. 1940 – 4. 12. 1993) patřil mezi nejvýznačnější tvůrce alternativní hudby: ve svém projevu přecházel od rocku k jazzu a klasice. Jeho tvorba je plná satiry, ironie a kritiky společensko-politických fenoménů - pro Zappu neexistovaly žádné hranice: nešetřil nikoho a zvláště ne Ameriku; jeho způsob podání byl tak drastický a šokující, že i když formulace byla shodná s cítěním mladých lidí, slibovala až moc pravdy. Zappa se nikdy nesmířil s tím, že lidé se stávají manipulovatelní k naprosté lhostejnosti - proto nastavoval americké společnosti pokřivená zrcadla (více viz tady http://emancipation-email.blogspot.com/2008/09/sociologie-touhy-po-originalit-3.html).

Toto je jeden z jeho posledních rozhovorů, jenž poskytl magazínu Der Spiegel v roce 1992.

Pane Zappo, během své kariéry jste se nikdy nenechal vtěsnat do žádné ze zužujících hudebních škatulek. Kde jste jen mohl, kladl jste nálože, ničil zavedené formy, provokoval měšťáky, karikoval vše, na co jste přišel. Přesto jste neustále zdůrazňoval, že vaše nesmírně mnohostranné dílo je podřízeno zřetelné makrostruktuře. Můžete přiblížit, jak to vypadá?

Jako můj život. Má práce je můj život, jsem to já sám.

Na živé hraní nepomýšlíte?

Je mi jednapadesát a nemám v úmyslu ještě kdy podniknout nějaké rock´n´rollové turné. Stejně tak málo chci ještě kdy nahrát nějakou rockovou desku.

Co máte najednou proti rock´n´rollu?

Dlouhá léta jsem hrával rád na kytaru a nechal se doprovázet kapelou. Ale to už je pěkných pár let. Při poslední takové akci jsem přišel o 400 000 dolarů.

Neměli o vás lidi zájem?

Koncerty byly již vyprodány, ale mí muzikanti nenastoupili, poněvadž neměli rádi basistu.

To nezní příliš profesionálně.

Však to také profesionální nebylo. Po čtyřměsíčním maratónu zkoušek hledejte náhradníka! To nešlo. Museli jsme všechny termíny odříct. Všichni dostali zaplaceno – mimo mne, poněvadž já byl šéf a oni moji zaměstnanci. Již nikdy žádné rock´n´rollové turné!

Zdá se, že rockovou hudbu nenávidíte. Když nasedáte do auta, musí prý hned řidič vypnout rádio.

Ano. Nikdy mne nebavilo poslouchat rockovou hudbu z rádia, nebo si pustit desku s popem. Vždyť struktury této muziky jsou tak neuvěřitelně primitivní a fádní! Mám zapotřebí, abych popmusic musel dobrovolně poslouchat?

Vadí vám primitivnost?

Ne, vadí mi příčiny téhle tuposti a slaboduchosti. Zbožňuju lidovou hudbu a ta je tak prostinká a jednoduchá! Ale je to prostota lučního kvítku – je to zjevení, jak pramínek čisté vody. Ale to, co dnes vzniká, nemá s touto prostotou vůbec nic společného. To není prostota jednoduchého, ale o to plněji žitého života – je to primitivita života zredukovaného. Života zploštěného na nejhrubší materialismus. Je jen zvukovým výrazem naprostého citového a duševního úhoru. Není to muzika, je to jen produkt. Má charakter teploty, která se musí hodit k zákazníkovi.

Proč jste nedělal kariéru v klasické hudbě?

Na něco takového můžete v USA klidně zapomenout. Z toho tu nemůžete žít, nanejvýš jako učitel, který vzdělává lidi ochotné platit za to, že se naučí něčemu, čím nikdy nevydělají žádné peníze. Nanejvýš jako komponisté reklamní nebo filmové hudby.

Existuje ještě newyorská a losangeleská filharmonie a pár jiných těles, která vydělávají docela dobře.

Publikum, které je navýsost snobské, chce ovšem vidět jenom dirigenta – hudba je vůbec nezajímá.

V polovině 70. let jste jako prominentní fanoušek klasiky měl přece dobré karty v rukou.

V roce 1969 mě pověřili losangelesští filharmonici, abych zkomponoval nějakou partituru. Chtěli, abych vzal svou rockovou kapelu a vystoupil společně s nimi v jedné hale na košíkovou. Slabomyslná myšlenka, ale tu zvukovou kaši si přišlo poslechnout čtrnáct tisíc lidí. Udělali na představitele klasické hudby takový dojem, že jsem byl odměněn hned další zakázkou. Měl jsem napsat koncert pro dvě křídla. A poněvadž si mysleli, že jako rockstar jsem hrozně bohatý, měl jsem pro orchestr obě křídla i koupit, dokonce řekli značku – Bosendorfer. Pěkně jsem se poděkoval a řekl jim, že zřejmě nemají všech pět pohromadě.

Těch jste ale jako jeden z čelních protagonistů pop-kultury pohromadě také neměl.

Jistě, ale u nás to byl program a ne hloupost. Malá skupina lidí, kterým se někdy říkalo „freaks“, někdy „hippies“ nebo „groovy people“, se rozhodla, že poruší co nejvíce sociálních, hudebních a estetických pravidel.

Proto jste se vy i celá skupina Mothers of Invention tak neuvěřitelným způsobem hyzdili?

Nemuseli jsme se nijak maskovat, my jsme tak opravdu vypadali. Střapatou umělou kožešinu, kterou mám na obalu naší první desky Freak Out, jsem měl skutečně na sobě čtyřiadvacet hodin denně. Kapela prznila a ironizovala známé kusy a produkovala zvukové koláže. Byla proto z každého klubu, kde se objevila, vyhozena. Slavnými jsme se stali teprve v New Yorku. Pořádali jsme tam koncertní happeningy, při kterých žirafa ejakulovala do publika šlehačku. Nebo jsme nechali mariňáky zmasakrovat látkové figuríny. Hráli jsme k tomu americkou hymnu.

Chtěli jste si tehdy jen tak trošku dadaisticky zablbnout, nebo jste, jako tehdy tolik jiných, chtěli změnit společnost?

Pouze jsme odmítali být i nadále účastníky toho trapného cirkusu, který si dal jméno společnost.

Byli jste tehdy jediní, kteří se pokoušeli spojit rockovou hudbu s divadlem?

Existovala ještě jedna skupina. The Fugs. A jedno show s názvem The Live in. Pronajali si divadlo v East Village a bydleli na jevišti, kde se odehrával celý jejich život. Kdo mu chtěl přihlížet, musel si zaplatit vstupné. Věšeli tam své prádlo, zapnuli si televizor, posadili se před něj a popíjeli pivo. Publikum ignorovali. Jen velkou potřebu chodili vykonávat za kulisy.

Vaše třetí album nese titul We´re only in it for the money (Děláme to jenom kvůli penězům). Bylo to míněno programaticky?

Bylo to míněno jako parodie na Beatles. My byli příliš šerední na to, abychom to dělali jen kvůli penězům.

Je nepředstavitelné, že by dnes někdo s tak radikálním postojem mohl mít úspěch.

Původně protestní, rebelující hnutí se stalo nástrojem koncernů, proti kterým bylo na počátku namířeno. Všechno je jen velký podvod. Akribie, se kterou marketingová mašinérie pracuje dnes, a obrovité obraty, které jsou dnes ve hře, byly tehdy nepředstavitelné.

Kde jsou dnes zbytky alternativní, antikomerční kultury?

I toho největšího bouřliváka si komerce koupila a ochočila si ho. Mimo komerci nezůstalo nic.

Kterou desku pop-music jste si naposledy koupil?

Their Satanic Majesties Request od Rolling Stones. V roce 1967.

Od 70. let jste se čím dál víc izoloval a jste teď šéfem šesti firem, které prodávají Zappu. Dělal jste dokonce kulturního vyslance pro Václava Havla. V čem spočíval tento zajímavý úkol?

Nakonec z toho nebylo nic. Zaplatil jsem jen pět tisíc dolarů jako úřední poplatek za registraci reprezentanta cizí vlády v USA. Poté, co mi v Praze to místo nabídli, přijel tam náš tehdejší ministr zahraničí James Baker a snažil se přesvědčit prezidenta Havla a československou vládu, aby si se mnou nic nezačínali. Když mi byl titul vyslance přesto udělen, přišel do Prahy z Ameriky dopis s kategorickým příkazem, abych byl svého místa opět zbaven. A v Praze jsou zvyklí se podvolovat.

Před časem jste se chtěl stát prezidentem Spojených států. Své plány jste, zdá se, změnil.

Mám rakovinu prostaty a moc času mi zřejmě nezbývá. Ale už teď by mi můj zdravotní stav nedovoloval snášet zatížení, které takový úřad přináší.

Co říkáte na Billa Clintona jako prezidenta?

Z celého Washingtonu by se měl udělat zábavní park. Sedí tam ti nejmizernější klaunové, které je možno si za peníze koupit. Jinak se zdržím jakéhokoliv komentáře.

Skutečně vám dvojspřeží Bill Clinton a Al Gore nic neříká?

V případě prvního se nechci dopustit urážky majestátu. Ale o Alu Goreovi mohu říct, že je hladký jako úhoř. Je jako z plastiku. Jeho image je samozřejmě lepší, než měl předešlý republikánský viceprezident Dan Quagle. Ale to má i tahle hnědá bota, co mám na sobě.

Vkládáte naděje do nějakého politického směru?

Nenávidím je všechny – republikány jako demokraty. Vážím si jednotlivých lidí jako individuí.

Za dob Mothers of Invention byla vaším ideálem země, která by neměla žádnou vládu. Tvrdil jste, že to bude trvat pět set let, než budou lidé pro něco takového zralí.

Dnes jsem asi moudřejší a tvrdím, že to bude trvat pět set tisíc let.

Svou anarchistickou fázi máte tedy za sebou?

Nechci si sám čerpat svou vlastní vodu, sám odstraňovat svůj vlastní odpad, starat se o odvádění splašků. Nejsem žádným typem komunarda, který jde ráno do lesa nasbírat nějaké bobule, aby měl v poledne co jíst. Miluji elektřinu. Anarchie znamená absenci moci. Když ale chceme mít civilizaci, či alespoň nějaké pozitivní stopy po ní, tak se bez politické struktury neobejdeme.

Co teď? Rezignace?

Budu se snažit provokovat, seč mi budou síly stačit.

To jste dělal vždycky.

Asi jsem se proto narodil.

Jako přesvědčený kapitalista jste se též narodil?

Ano. Soukromý výkon musí být odměněn – jinak se individuum postupně stane jakousi amébou. Něco jiného jsou multinacionální koncerny, na které žádný ani z místních, ani z mezinárodních úřadů nemůže. Ty mohou na všechno kašlat, na životní prostředí i na každého zaměstnance. To je ta nejhorší forma kapitalismu. A taková bohužel ovládá mou zemi.

Někdy zníte jako zhrzený milenec Ameriky.

Poměry zde se podobají těm v bývalém SSSR. Obě alternativní strany, demokratická i republikánská, jsou tak zkorumpovány, jako byla KSSS.

V čem byste viděl nápravu?

Možná v lepším vzdělávacím systému – v amerických učebnicích jsou samé hovadiny. Jejich obsah je založen čistě na náboženském přesvědčení jejich tvůrců.

A co umění – to by nemohlo přispět ke změně vědomí?

Nikoliv za podmínek tržního mecenášství. Na veřejnost se dostane jen to, co se líbí sponzorovi. Umění slouží prodeji nějakého zboží.

Jsou známy vaše výroky plné nenávisti o Los Angeles, městě, ve kterém žijete. Proč odtud neodejdete?

Všechny opravny, které mé nahrávací studio udržují v chodu, se nacházejí tady. Aparatury jsou drahé a poruchové a nejsou k ničemu, když člověk nemá techniky a náhradní součástky k dispozici. Může žít třebas v ráji, ale v práci pokračovat nemůže. V Los Angeles mohu přežívat, jen když nevycházím z domu. Tohle město již dávno ztratilo charakter modelového města budoucnosti. Pláže a vzduch jsou zamořeny a kalifornský stát není stavu svým zaměstnancům platit. Proto jim vystavuje dluhopisy. Jenže neexistuje banka, která by je brala. Ale to je teprve začátek apokalypsy.

Zpěvačka Grace Slicková vás jednou označila za nejinteligentnějšího „hajzla“, se kterým měla kdy co činit. Byl to kompliment?

Pravděpodobně ano.

Máte pocit, že byste si měl se svým dílem kvůli nemoci pospíšit?

Mám. Není to bohužel žádná rýma, které se opět zbavím.

(převzato ze Zapostrophu – časopisu českého fan clubu F. Zappy; ročník 7, číslo 2, 1994)

Psáno do mraků. 1936-1939 (2)

„Lidé se z většiny vyžívají tlacháním.
Určité společnosti se snesou jen s určitou dávkou alkoholu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 82)

„Urputná baživost po životních požitcích, po darech života bez opravdové lásky k životu je význačným rysem průměrného moderního člověka.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 83)

„Hledaje odpovědi setkáváš se s otázkami.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 86)

„Hluboce pohnutá nečinnost je stokrát více než činnost bez pohnutí.“ (Čapek, Josef, Psáno do mraků, s. 87)

„Umění slouží (?!) Totiž to služebné; to tvořivé tvoří!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 87)

„Umění slouží. To, prosím, příznivé poptávce?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 87)

„A ještě „Umění slouží“. A pak tedy taky: náš zákazník, náš pán?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 87)

„Umění je poznání – Ne vždycky; mnohdy bývá divoucím divem.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 87)

„Soustředění, a nikoliv rozptýlení, jistota, a ne blahá povrchnost, pevné spočinutí v životě, nikoliv hladké sklouzávání na něm – těm, kteří vidí v rozptýlení, v blahé povrchnosti a v libém sklouzávání dostatečné ukojení životní žízně, může se toto zdát ideálem asketickým.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 89)

„Znakem krásy není pomíjivost, nýbrž trvalost. Umělecké dílo je aktem víry, víry v hodnotu věcí.
Umělecké dílo nemusí být krásné, může být silné. Tu je v něm vzepětí a zlom, tragično ve stavu trvání.
Trvání v uměleckém smyslu netkví na hmotě; je obsaženo v touze a mohutnosti ducha.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 89)

„Připomíná-li umělecké dílo unesení a kouzlo snu, je skutečně spíše snem, než dílem ve smyslu výtvoru, výkonu.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 89)

„Citová svěžest může i nejskromnějšímu uměleckému projevu dodati trvalé působivosti.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 89)

„Nevolnictví žurnalismu: sloužiti po přednosti tomu „co lidi zajímá““. (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 90)

„Lidé povrchní přece jen vždy, dělej co dělej, bývají spíše obdařeni protivností než půvabem.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 90)

„Umřel T. G. Masaryk. – Jeho veliká osobnost byla z nejhlubších poznatků mého života; měl bych být životu vděčný, že jsem mohl být svědkem takové velikosti. – Na lidské bytosti nemůže věru spočívati žádná kletba, je-li jí možno dostoupiti takových výšin života a činu!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 92)

„Jsou veliké smrti, bídné, žalostné smrti, lhostejné smrti. – Jako jsou veliké, bědné či lhostejné životy.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 92)

„Nikdy, pravím, jsem nad svou prací neměl pocity sobělibého uspokojení. Naopak, hodně často skleslosti, zdrcení, nikoliv snad z nedokonalých jednotlivostí, ale z nedostatečného celku.
V dobrém obraze jednotlivosti nevytvářejí celek. Celek má vytvářet jednotlivosti!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 93)

„Člověk má býti šťasten.
Štěstí nachází člověk v ukojení žádostí, nebo se mu ho dostává jaksi nečekaně, jakoby darem. Štěstí skutečné, čisté, štěstí o sobě nezakládá se ani na žádosti ani není nenadálým darem; to štěstí, které nepřichází zvenčí, které je uvnitř v člověku.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 95)

„Umělec – chtěl bych být ujištěn, že všechno, po čem se vztahují mé lásky i smutky, sny a úžasy, je pravdou, je skutečností a že pravdou a skutečností jsou i mé lásky, smutky, sny a úžasy. Že svět není velikým přeludem, že já nejsem bědným přeludem; že není těžkým snem a že je dobrý.
Umělec by měl být velmi, až slepě, až freneticky šťastný, může být velmi nešťastný, těžkomyslný, zděšený, příkrý, ale jen nesmí býti lhostejný! Samotným tak zvaným temperamentem se tu mnoho vážného nevykoná.
Jádro věci je v tom: ilustruje umění pouze tento svět, nebo rozšiřuje hranice našeho duchového světa?
Umění se někdy velice vymyká všednímu pořádku světa. Budiž mu to dovoleno: nenáleží dosti hladce do životní praktiky, ani do těžké životní morálky. Není prostě v hladině životního normálu; vždy spíše hlouběji, anebo výš. Může býti velmi rozumné – hledajíc prostou skutečnost, ale je také velmi exaltované, dohledávajíc se velikosti a krásy života. Umění je přepjaté, protože chce mít skutečností co je v životě téměř neuchopitelné, vznešené a vzácné, krásu, velikost, vyšší význam, divuplnost. Umění je pyšné, vypínavě vzdálené, protože by chtělo být božské; je skromné, prostoduché, i prostosrdečné, moudré, milující, protože chce být převelmi lidské. Spojiti božské s lidským je možno jen za velikých vnitřních konfliktů, jen za veliké harmonie.
Umění jde po boku mythu, jde po boku filosofie; že jeho smyslem není jen napodobení, připadá neurčité, nevěcné, nevěrné. Je v něm víra i rouhání, vysoká ctnost i kacířská neřest, krajní kázeň, zoufalství z nedokonalosti poznání, vysoká bázeň i krajní dobrodružství. A ještě v něm jsou osobní osudy. Proto nemůže být nikdy cele obsáhnuto a pochopeno, proto je stále třeba k velikým uměleckým dílům a osobnostem znovu se vraceti.
Umění nemůže být cele obsáhnuto ani uměleckou historií, ani estetikou, sociologií, psychologií; nemůže být ani měřeno a váženo – musí být cítěno. Není to ovšem dosti exaktní; ale jak jinak, když je na obě strany, směrem dolů ke hmotné skutečnosti a směrem vzhůru od ní ustavičným unikáním – touhou!
Vysoké umělecké dílo je vždycky spíše touhou, vzepětím, než úplnou, uzavřenou, konečnou realisací. Právě tam a v tom, kde realisuje své optimum, míří ještě dál, ještě nad sebe výš.
Umění je projevem lidské šťastnosti, lidské bědnosti i síly; v podstatě projevem nepokoje, vzpínání; krásného, velikého dramatu člověčenství.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 100-102)

„Pohřeb T. G. Masaryka. Velikost nemůže býti pohřbena.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 103)

„Prostý člověk je o sobě v podstatě dobrý – hodně ubohý – a velmi, velmi bezbranný.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 104)

„Není všechno láskou, čemu se tak říkává. Láska předpokládá schopnost lásky: tj. věrnost. Jinak je to jen opojení smyslů, požitkářství, sentimentalita, erotika.
Pocity lásky vzněcují za účasti vnitřní sekrece tělo i ducha. Tělo k životnímu příkazu pohlavního pudu, ducha za životní krásu lásky samotné.
Láska v manželství a v rodičovství je teprve láskou v její celosti.
Obětištěm lásky může být snad někdy spíše příkop nebo hodinový pokoj než postel, ale je lépe, když se děti rodí spíše na posteli než v příkopě.
Těla se v lidech milují častěji než duše. Kdo ve svém životě poznal třeba sto žen, možná že vůbec v tomto svém životě nepoznal lásku.
Soulož jakožto prostředek proti nudě je věcí zrovna tak všední, šedivou, jako nuda sama.
Zvířecí chtíč a faunská vilnost jsou v podstatě čistší věc než poměr regulovaný a provozovaný s pomocí antikoncepčních prostředků.
Není třeba nazývati pohlavní rozkošnictví šmahem láskou. Erotika je zaháněním nudy, láska je osudem.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 106)

„I když nedomyslím, nezodpovím! ale už v tom, některé otázky aspoň si položiti, postaviti se před ně, je téměř vše.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 107)

„Umění zajisté směřuje za dokonalostí. Ale dokonalosti se nedosáhne suchou cestou. V umělecké dokonalosti jsou složky vysoké vášně a milosti, kterých nelze ze sebe vyprodukovati, vydříti žádnou školskou nebo řemeslnou cvičeností.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 109)

„Ne mistrovství, ale tajemství je to, co dělá vysoké umělecké dílo.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 109)

„Přináší-li opojení, opilost co vzácného, tedy jedině touhu po poznání vrcholné hodnoty jasnosti.
Opilost přivozuje sugesci jakéhosi velikého splývání všech věcí a stavů, které se jeví jako by bylo velikou jednotou.
Skutečná jednota je individuální smrt.
Svět prožívám jen sebou. Rozvinutím sebe, ztracením sebe. –
Pravda není v opojení; pravda je v jasnosti. Ale té jasnosti má předcházet opojení.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 112)

„Jsme, my lidé, strašně křehcí. Jak by nás tolik věcí nelámalo?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 112)

„Poznávat smrt bez lásky toť holý děs. Poznávat život s láskou, toť množství blaha a množství děsu. Poznávat život bez lásky je lidské hovadství.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 115)

„Nesmíte v bližním spatřovati jen a jen konkurenta.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 117)

„Pro koho toto píši? Pro sebe? – Nač! Život se nepíše; žije se. – Pro jiné? Tím méně! Píši to jako když se křiví větve stromů.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 126)

„Nezabývati se sebou a zabývati se jinými, jejich schopnostmi a výhodami, jejich nevýhodami a slabostmi, provozovati psychologii těch druhých, je myšlení spíše věcné, praktické, politické a obchodní.
Zabývati se věcmi nepraktickými nemusí býti v každém případě sebepřeceněním.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 126)

„Protože kloužeme po povrchu, snadno padáme.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 127)

„Může se člověk sám sebou zabývati, přemýšleti o sobě? – Musí, jestli si v sobě nelibuje a sebe nepřeceňuje!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 128)

„Prostota je rozumnější než chytrost. Prostota a přemýšlivost je nejlepší ze všeho. Materiální zájem na životě je zatrápeně úzkým zájmem – nestojí to dosti za to žití něco, co nevykládá život, co není dosti životem, nýbrž jen nějakým plánem, způsobem, praktikou. Na něco takového se člověk , bytost tak šťastná a tragická, vůbec nemá propůjčit. – Člověku ovšem lze prosperovati, okrádaje se přitom v jádře o život, ale hmotná prosperita přece není smyslem lidské bytosti!
Okus života, pojez života, nasyť se životem! Ale dělej co dělej, nezařídíš se v něm natrvalo! Není třeba pachtit se tak ze všech sil za situací a pohodlím.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 134)

„Nebát se újmy, v tom je síla. Nepotvrzovat si svou životní hodnotu životním úspěchem, v tom je životní skromnost i hrdost. Nepřehlížeti měřítka co je veliké a malé, vážné a nepodstatné, v tom je životní pohled. Neomýliti se v těchto věcech, v tom je životní přímost.
Na mně nezáleží. Záleží na tom, co bych měl jako člověk bráti vážně. Nezáleží na tom, jestli jsem to někam přivedl. Záleží na pravdách; ty trvají, i když já jsem selhal. Nejsem z těch, kteří chtějí učiti životu, ale nedám si vzíti, abych o něm nepřemýšlel. Všechno mi praví, že život je třeba bráti vážně. Rozhodně není jen výhodnou příležitostí pro žádostivce a jeho zisky nejsou výhradně na straně aktiv.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 135)

„Co bych vlastně chtěl? – Moci jednou prožít venku jaro a podzim v přírodě, v přemítání. Cele se vysloviti. Nelitovati, že přijde konec, svého života.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 137)

„Máš o sobě co přemýšleti; ale pamatuj, že jiní nemají o tobě přemýšlet!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 139)

„Důležitější než to, že žijeme, mělo by často pro nás býti to, že zemřeme!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 143)

„Umělce, proti kýčaři a uměleckému řemeslníkovi, definuje vždy určitá a to velmi silná dávka subjektivnosti (osobnosti).“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 154)

„Umění musí být umělci osudem, nikoliv živností.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 155)

„Musíš se žádati od sebe sama, ne od těch druhých.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 157)

„Není dnes radostno býti člověkem. A ještě těžší je to pro příslušníka malého národa, který je násilněn, který je prodáván.
Koncem tohoto měsíce září 1938 – zčásti bojovník, částí Jeremiáš.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 161)

Psáno do mraků. 1936-1939 (1)

„Ba ne, umění není „služba“ (zákazníkovi, tím méně ve smyslu dokonce nějaké oběti!). – Umění je osud.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 11)

„Sebespása. Stálost v sobě; spočívati v sobě. Kotviti v sobě, býti sám v sobě svou lodí, svým mořem. – Pracovati na sobě. Trvale si nedůvěřovati, trvale v sobě spoléhati.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 15)

„Více zla pochází z lidské lhostejnosti než z přímé zloby.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 15)

„Řemeslné požadavky umění. Žádná starost: kolik umění, tolik i přirozeného řemesla! Ovšem – čím víc jenom řemesla, tím méně umění.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 17)

„Netvoří se z chvilkové inspirace. Z ustavičného napětí.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 17)

„Předváděti se. Skutečný umělec se nepředvádí: jest.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 18)

„Rozhřešení života. Lidé hledají míru své jistoty v míře svých požitků, ve své schopnosti a možnosti požitky získávati a konsumovati.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 24)

„Živit se v tomto světě není to nejtěžší; ba je to téměř to nejsnazší, dělat to, co se nějak žádá, běžně potřebuje, a ne to, co bych nejbytostněji (totiž nejpoctivěji) chtěl dáti sám. Bývá těžké, nemožné, žíti svým nejvlastnějším a celým životem a uživiti se při tom.
Je snažší vyhovět úlohám a povinnostem uloženým technikou života, umístit se v životě tím, co se na člověku žádá, čím přijde za tu obživu vhod; těžké, téměř nemožné tím, co by žádal sám na sobě, co by si mravně a bytostně uložil sám.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 29)

„Ve svém malování nehledám nějaké obecnější jistoty; jenom svou osobní možnost.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 30)

„Pracovat, tvořit z rozkoše – muky – úžasu – ne z ambice.
Vášeň, která je v světle i v tmě, ale jen ne siláctví smyslů, jen ne okázalost řemeslné techniky!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 31)

„Osobnostní stránka v umění je v něm hned už i jeho stránkou mravní.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 31)

„Peníze jsou hnací, produktivní silou korupce.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 34)

„Nepovažovati své slabosti za vášně.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 37)

„Musím přijímati život se vším všudy, ale neuznávám ho ve všem všudy.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 38)

„Umění je více nepokoj než jistota: vždycky je v něm veliká složka touhy.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 39)

„Jsem zmatený? Probůh, jak bych nebyl?! (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 41)

„Žíti životem ještě není všechno: životem se i přemýšlí.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 41)

„Duševní potřeby většiny lidstva: když ne už náboženství, tedy chtivost sensace: noviny, sportovní fandění, film, opereta, šlágry; když ne vzdání se sebe v pokoře, tedy v zábavě: bavící se davy spásají trávu dne.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 42)

„Osobnostní rysy umělců: skromnost, plachost, osamocenost, dětinství, entusiasmus; citlivost, nedůtklivost, nedotýkavá pýcha. – Jde přece o zveřejněné soukromí. Osobnostní rysy kýčařů: neskromnost, dotěrnost, živnostnictví, jarmarečnictví, póza. – A nejde přece o nic.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 43-44)

„Umění je umělcům nutností, ale nikdy ne podnikatelstvím. Investovati šikovnost s nadějí na výnos náleží spekulantům. Umělec nasazuje vše, co je jeho, ale nikdy nespekuluje. Jen s frappující, poutavou prostředností (i podprostředností) je možno s úspěchem spekulovati.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 45)

„Jsem člověk rozumný: resignující. – Oho! Ptáš se, a kdepak je aktivnost? – Nu přece v té resignaci!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 46)

„Člověk, umíraje, je mezi živoucími sám; je vůbec mnoho sám.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 50)

„Opravdivý život člověka je jeho život vnitřní, jeho faktickým životem je život vnější. Rozpor mezi tím dvojím je plodný, trýznivý i tragický.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 53)

„Může-li člověk vydržeti sám v sobě, spotřebovávati sama sebe a míti ještě něco pro jiné?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 54)

„Spěch a přetíženost moderních časů: říkává se tomu aktivita, služba tomu, onomu; ale jen si při tom nedoznati, že vlastně jsme obětí toho a onoho.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 54)

„Tragika těchto časů. Povrchnost této lidské hromady, která nedovede ani mluviti, ani mlčeti. (Počínaje od novin.)“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 54)

„Samota? Ano!! Ale naprosto ne vnitřní prázdnota, vnitřní opuštěnost!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 56)

„Úspěch a kariéra v umění. – Něco, co s vnitřní nutností umění v podstatě vůbec nesouvisí.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 57)

„Kýč mluví k davu, umění k jedincům.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 57)

„Nářek života: tiše! neslyšíš? (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 58)

„Ze dvou různých mínění vítězívá vždycky spíše to hlučnější.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 59)

„Umění nemá v dnešním stavu světa žádné obecnější poslání. Tomuto stavu světa docela postačuje, že mu slouží zábavní průmysl a kýč.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 59)

„Nechtěl jsem na světě nic dobývati, mimo sebe. Zemru chudý.
Zemru chudý; ale ne nevyžitý; dosti naplněný, třebaže ještě lačný; dosti opotřebovaný, unavený. Dosti zralý. Dosti vymezený. A ukončený.
Dosti ukončený. Dělej co dělej, nepřekročíš své meze. Ale aspoň k nim beze zbytku dospěti!“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 61-62)

„Přílišná chtivost, sprostota, omezenost, když se s nimi potkám, mne odzbrojují. Zasluhovaly by odpravení, ne boje.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 62)

„Režírovati svůj život znamená dělati ze svého života pouhou materii ke kariéře, nebo protivné libreto. Velmi povrchní a zároveň velmi nemravné; ale ovšem se to považuje za velikou a záviděníhodnou šikovnost.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 64)

„Projíti životem – a dospěti nakonec ke smrti – je sladké, strašné a – naprosto jisté. K čemu na tohle mazanost?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 65)

„Smysl života většiny Evropanů: nechápati život, znehodnocovati život a míti se přitom dobře.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 65)

„Člověk je si vždycky spíš vědomý svých individuálních útrap, než své surovosti vůči těm druhým.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 65)

„Škoda, že všichni umřeme, kdo jsme dnes živi, kdo jsme dnes živým a přítomným světem! Čím bude pak svět bez nás, viďte?“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 66)

„Červen – červenec 1937. Válka visí na nitce, ve světě nic, nic než tíseň a nejistota… Zatracený požadavek, činiti život otázkou důvěry!
Míním jedenkaždý náš život osobní. To ostatní půjde i bez naší důvěry dál.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 75)

„Životní praktika. Udělati si život co nejlacinější, sama sebe prodávati co nejdráže. – V podstatě zlodějský kšeft.“ (Čapek, Josef: Psáno do mraků, s. 80)