Ivan Diviš: Buď šťasten

Tvoje ústa nepromlouvají,

tvými ústy je promlouváno

tvoje srdce nebije

tvým srdcem je bito

o zem a o bránu jiného srdce

a buď šťasten, že je tomu tak,

tvá všechna rozhodnutí jsou jen zdánlivá,

tvá rozhodnutí z tebe samého

mohla by být jen rozhodnutími smrti,

zatímco život, být živ, být žit, a přesto žít –

toť zaživa sic umírat, ale přec jen v zázraku!

Opožděný úvod aneb na vysvětlenou o tomto blogu

Takže ještě jednou pro nepozorné čtenáře: "Lidé jsou uděláni z výroků, jsou jimi obklíčeni. Co řekli a co slyšeli, kolem nich víří v pomíchané směsi, která se skládá z pravdy o nich a v pravdy jejich. Každý výrok patří do nějaké výrokové krajiny a má smysl, jen pokud se v ní k něčemu vztahuje" (Václav Bělohradský).

Tento blog bude (ještě ani zdaleka není) jednou takovou výrokovou krajinou. Bude prostorem myšlenek a výroků, ke kterým se vztahuji (třeba i polemicky), kterými se nechávám ovlivňovat, konfrontovat a inspirovat; zkrátka bude terénem, který obývám. Nejvíce tu pak bude "zápisků z četby", které budou tvořit vztahové pole výroků, myšlenek a pravd, tedy (moji!!) výrokovou krajinu. Poběží o různé perspektivy a reflexe promýšlející českou kulturu, českou společnost a českou politiku. S pomocí Václava Havla bychom toto obsáhlé a mnovrstevnaté téma mohli nazvat třeba "O lidské identitě, případně o ztrátě této identity" (například Vladimír Morávek si toto téma v Divadle Husa na provázku nazval příznačně "Perverze v Čechách"; viz tady http://emancipation-email.blogspot.com/2008/07/poznmka-k-perverzi-v-echch.html).

David Bowie hovořil, v mimochodem mimořádně povedeném dokumentu, na adresu Lou Reeda takto. Volně parafrázuji: "byl to právě Lou Reed, který nám vystavěl ulice, domy, parky a náměstí, čili prostor, který jsme poté my mohli obydlet a kde jsme mohli růst". Chci tím říct (David Bowie chtěl říct), že každý jedinec se, a to napříč časem (kdykoli v minulosti či dnes) i místem (kdekoli), pohybuje v určitém kulturně-sociálním poli či prostoru, na který navazuje, z něhož čerpá a vyrůstá, kterým je tedy formován a jenž mu pak umožňuje růst v inividualitu a autentickou osobnost; jenž mu umožňuje zkrátka a dobře myslet a jednat. A postoje, preference, možnosti, zájmy a životní volby každého z nás jsou pak vázány a ovlivněny (determinovány?) právě tím terénem, který obýváme.

Každý se pohybujeme a myslíme v určité výrokové krajině, v určitém diskursu jakožto režimu pravdy, v určitém sociálně-kulturním poli nebo v určitém terénu, kde platí jisté výroky, jisté účely a jisté pravdy a jiné nikoli. Jedním takovým prostorem bude tento blog!!

Budou tu taktéž mé postřehy a úvahy, které se budou odkazovat nebo i vymezovat vůči této výrokové krajině a tedy budou třeba i přeformulovávat, rozvíjet či aktualizovat její pravdy. Jinak řečeno, budu se zde hlásit k jisté myšlenkové tradici (tradicím?), jíž se cítím ovlivněn a zasažen. Budu se zde hlásit k autoritám, jejichž myšlenky již více jak deset let systematicky hledám a objevuji. Budu zde citovat a artikulovat z tradice, jejíž terén považuji za svůj. Ostatně pozorný čtenář už ví, že "jakým terénem lezeme, takovým křovím se maskujeme"!!

Chlapec 1

„Často jsem se sám sebe ptal, může-li mne to minout. Nic mě nemine! Všecko se ti jednou musí stát, každý člověče! Ale když si umím tak představit pokračování, kéž mám sílu odejít, abych se zachránil, než se rozpadnu.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 7-8)

„Nikdo není takový, za jakého se má, ale jaký vniká k druhým lidem. Komu se dávám, toho pohled platí.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 8)

„Uvěřil, že ho teď opravdu potřebuje, proto teď od ní odejít nemůže. A co moje dcera? A kdy přijde ten pravý den? Jak poznáme, že máme nešťastnou ženu nechat stát? Ta se, bohužel, nemůže nechat stát: jedině je možno nechat ji odejít, když konečně sama chce. Kdy žena konečně odchází? Když jde k jinému muži. Teď tedy k němu šla, ale Josef to nevěděl, protože ještě neznal její knihu. Ale až ji pozná, co udělá, když ona ji píše jako pětisetstránkovou omluvenku? Já mám zřejmě čekat, až to udělá znovu, šťastněji. Až v ní nad pocitem viny převáží libost, jež jí umožní říct: ty jdi pryč. S takovýmto mým pochopením by si Xenka mohla ovšem šoustat každou chvíli s někým jiným, dokud její chlípna nelapne cíp spojený s mužem lepších vyhlídek. Před mužem lepších vyhlídek já ovšem ustoupím, to se od mého charakteru přeci čeká. Ale až do té doby mi má odpovědnost poroučí: nechej ji hledat, vždyť ona hledá.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 11)

„Kdo chce mít ženu, nemůže odmítat její oplodnění, je to žena!“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 12)

„Když ve světě, jak se zdá, ohlašuje se únava ze sexu a populární bude zas chvíli ctnost, když ta literární móda končí, přicházím teprve se sexem já? Přijdu a řeknu: to všecko, co jste vy všichni sepsali, neplatí, platí toto! Prostup nejsilnějších lidských orgánů jako terén duše. Vznik vzrušení, zkratky činů, fantazie možností, meze a konce, účin znaků, estetika chlípného. Otázka proč! Změť násilí a něžnosti zachycená ve změti údů, tvarů, stínů. Papírové zpodobení plastického mokra sliznic, zkropené lůno ženino: není to jejich společný portrét? Bezeslovně mnohovýrazová tvář muže splynulá s jednoznačným výrazem ženských rodidel: není to výmluvné nade všecko? Když z kompletního obrazu postav ženy a muže odebírám po částech pořád něco a co nejvíc, aby však zůstalo přesně tolik, z čeho zas vzniknou celí, zbývá mi z ženy ta zhnětená brázda a z muže ani tolik, jenom pěna v té brázdě. Muž zatím může už někde viset, žena bude rodit.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 29)

„Já mám ve vesmíru na odpovědnosti ještě jednoho člověka: nemůžu ho nechat odplout bez váhy ode mne jako od Země. Je nevinný! Stal se jim jakýsi tuctový nesmysl: pro smyslnost mužskou stekl se Josef s cizí smyslnou ženou a ten spojený proud odnesl ho, kam on ani nemínil. Jako do cizí vymyšlené země, kde k jeho úžasu všecko bylo pravé, radost i trápení. Také jeho žena Marie zůstala pravá jak maják na skalách, takže za neskutečného, vymyšleného považoval někdy sebe.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 38)

„Já jsem vždycky myslel, že se to v ženském vnitřku jaksi diskrétně rozmaže a vstřebá. Až jsme jednou seděli proti sobě na posteli a já uviděl, jak jí z dolních pysků cosi bílého leze. Nahoře povídala o literatuře, a ze zmrdané hondy utíkala jí býčina. Ženo, ženo.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se děla chlapec, s. 54)

„Nakonec, proč bych jí neměl přát to štěstí: pářit se takto s krásným mužským. Sjížděje prudce několika zatáčkami, až mi zalehlo v uších, pochopil jsem, že kdyby jela do ciziny, sama, tak se bude „milovat“ s každým chlapem, který ji vzruší. Proč by to neudělala. Kde je proti tomu důvod, když kromě mé osoby má všecky důvody, aby to udělala? Jednak to pro ni bylo vždycky normální a za druhé to bude brát jako součást svobodné cesty, přirozené právo svého pohlaví i své duše. Patří to k rozkošem cestování, k rozhledu a k poznávání.
Já jsem hlupák.
Já pevně vím, že bych se jí měl vzdát, není-li těhotná!“ (Vaculík, Ludvík: Jak se děla chlapec, s. 62)

„Když s Tebou jsem, zdá se mi, že spolu budeme, když s Tebou nejsem, zdá se mi, že ne. A cítím se jak při svém předběžném malém pohřbu. Nemůžu Ti to ani všecko říkat.
(...)
Vím, v čem jsem silný či silnější než Ty a v čem Tě můžu sílit. Ale v tomto, co to máme – lásku – musíš být silnější Ty, já budu pořád cítit otázku, víš jakou.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 69)

„Najednou řekla, že je dnes Kataríny. Trhlo to se mnou: na Kateřinu se narodila Marie. Počítal jsem s tím, mám pro ní dárek, jenže jsem zapomněl čítat dny! Napsal jsem jí dopis, zabalil sportovní prošívané rukavice a jel na poštu. Dal jsem si zavolat Prahu, bylo to rychle. Měla pěkný hlas, chytlo mě to. „Máš krásný hlas. Připadá mi to jak ve Františkově.“ Už u ní byli gratulanti: naši kluci, Milan Šimečka – náhodou, protože právě je v Praze. Má hlas pořád mladý, jasný, z něhož zní prosté přihlášení k té minutě, ke dni a k osudu. Byla vždycky silná i skromná, a je. Mívá však výbuchy jedovatosti: ví, co mě zasahuje, a dělá to. To však je to nejmenší. Když jsem s ní, je mi dobře a mám klid: jsem v té chvilce spokojeně starý svými lety, když nemyslím právě na Lucku a Xenku. Pohlaví muže by mělo pomalu ustávat jako u žen. Nevznikaly by tyto nerovnosti, při nichž vždycky někdo trpí. Ale je to krásná síla – otevřít si ženu, prostoupit ji a vnutit jejím buňkám svoje! (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 71)

„Vidím, čím míň člověk jí, tím míň potřebuje jíst. Platí to také o „milování“? Teď, jak potřebuju, kdybych mohl dojít za ní a transfúzovat ji, můj tlak by klesl. Když by začal zase stoupat a já mohl zase zajít za ní, myslím si, že intervaly by se prodlužovaly; a to je vlastně letité manželství. Kdežto já žiju vlastně mezi jejími stehny, sice jen v minutách za otočku zemskou, ale pořád v jejich poli. Cítím ji vedle sebe jako pohlavní ženu: když spolu někam jdeme po ulici, když vedle sebe sedíme mezi lidmi. A když sedíme mezi lidmi každý někde jinde, je mezi námi napjatý spoj, o který ostatní musejí snad zakopávat. Všecko se souvisle vlní vlnkami čím dál bližšími, až do postele. Nikdy nejsem jen člověk určitého jména, povolání, názoru, oblečení, určité řeči, ale vždy jsem přitom i muž do ženy: odsunutě, poodloženě vzrušený a připravený. A Xenka reaguje přitočením, pohledy a slovy. Samozřejmě vstane, a tak nahá jde do koupelny, namaluje se a učeše, a nahá pracuje v kuchyni, než ji napadne obléci se. Aby byla oblečená, musí se obléct. Tím se liší od Dany, jež aby byla nahá, musela se svléct.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 79-80)

„Je něžná, citlivá a vzrušená. Je to šťastný návrat. Ale co se stane, může se stát za měsíc, o tom se dovím za půl roku, za dva. Z její nové knihy? Položila mi do rukou svůj román a rozechvělá řekla: „Myslím, že je lepší tvůj Snář.“ – Zarazilo mi to pohyb i slova. Stál jsem před jinou nejen bytostí, ale soustavou. Nemělo smysl říkat jí: Tys ještě ani nevyčetla všecko, co v mé knize je. Protože na to je ještě mladá.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 97)

„Večer, leželi jsme potmě, klidně a ona řekla: „Tak co, nic?“ Plodné dny! Chlapec! Pro sebe doufám, že to nevyjde, když myslím na ni, přeju jí to. Když jsem s ní, zdá se mi to krásné, když od ní, vidím ten nerozum. Je mladá, a nebýt jí, jak bych byl neveselý, nepružný.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 115)

„Od této chvíle budeme asi už vždycky řešit otázku, co je mravné a co politicky účelné. To je nerozhodnutelné. Chceme zapůsobit na vývoj, či ne? Jakým terénem lezeme, takovým křovím se maskujeme!“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 119)

„Je konec května. V dubnu Josef nepsal a už psát nechce. Pro přítomnost to nemá smysl, je rozhodnuto: Pavla je ve třetím měsíci. Takže konec sebezpytu a luxusním depresím. Je zdráv. Dál už je to jenom otázka síly.
Šla k doktorce jednou po ránu, zatímco on u svého stolku v ložnici množil na paměťovém psacím stroji IBM svůj velikonoční fejeton začínající větou: „Pletu karabáč osmerák a myslím na vládu.“ Už léta píše o čemsi jiném, než o čem by chtěl a potřeboval napsat.“ (Vaculík, Ludvík: Jak se dělá chlapec, s. 144)

Veselé velikonoce!

„Pletu si karabáč a myslím na vládu. Že není tak důležitá, kolik ran dostává. Že člověk má tolik svobody či potěšení, kolik si jich zařídí. Někteří lidé někdy, jako třeba já furt, dávají vládě přehnaně, avšak správně odpovědnost za všecky škody místo užitku a za nemožnosti místo možností. Ale jsou velikonoce a nahlédněme: není to tak. Ovšem tlačit na vládu je vždycky dobré: jen ať cítí protitlak! Hned však si říkám, co když ji to ani nezašimrá? No, ale oni si mezi sebou také snad musejí přiznat, že to a to jim nejde, nefunguje či vypálilo jináč. Když čtvrtina závodů neplní plán, musejí v tom poznávat kritiku, nesouhlas až odpor! Potom vláda musí své cizí požadavky přenášet na nás s jakousi psychologií, dost minimální: musí občas něco dát. A to se mně líbí, protože to je správně literárně ironické: vysněná vláda pradědů, vláda S. K. Neumannova, Wolkrova, Nezvalova, Zdeňka Nejedlého, E. F. Burianova, vláda taky Julkova, Toníkova a Barunčina neumí ani za půlstoletí své plné moci potěšit a uctít svobodný lid líp než stokorunou! – Vypálilo jim to, duchům šlechetným, jináč.
Ale neměl bych pravdu, tvrdě, že vláda na nás nedbá. Dbá tolik, kolik z musu smí. Je svázanější než my: nemůže toho ani nechat. Jako když vzpíráte zeď a nemůžete povolit, aby vás nezavalila. A z druhé strany kdosi pořád přidává cihel! Vyslovuju jenom své dohady, ale právem: vždyť celou a tajnou skutečnost nám nikdo neukáže. Nedovídáme se obsah smluv a dohod, nevidíme do účtů krom amerických. Místo pořádné informace slyšíme jenom další hyjé. K tajnostem naší res-publiky patří už i jakost narozených dětí, vody, vzduchu. Někdy v začátku roku 1969 dr. Gustáv Husák, pre-prezident, šklíbivě řekl: A kdo hesla o kabinetní politice vymyslel! – Tloukl jsem pěstí do svého čela, náhradně, a volal naň: Kdo vymyslel kabinetní politiku, máš se ptát!
A v tom teď nastane prý obrat: nové myšlení, demokratizace. – Nové myšlení, za prvé, je hloupost. Je jenom myšlení, či nemyšlení. Kdo uzná myšlení, riskuje, že na jeho místo postoupí větší myslitel. Takže mluví-li dnešní státní myslitelé o demokracii, co tím sakra myslí? Diskusi „odborářů“ na téma, kolik megawattů? „Demokratizaci společenského života“ museli bychom poznat tak, že by přestaly platit černé listiny, diskriminační kádrování a privilegia jistých straníků. Ne, to nemíníte vážně! Nechat lidi pracovat podle jejich schopností a svědomí – taková oběť se po vás ani nedá žádat! Míníte-li tím „novým myšlením“ a „demokracií“ něco menšího, nižšího a užšího, než co ta slova v Evropě znamenají, je to zas ten starý váš tovar. Za to vám máme mávat v ulicích?
Bráno bez záruky – atmosféra se přesto lepší. Džezmeni vyfasovali míň, než jsme podle zvykového práva čekali. Z obžalovaných katolíků byli loni někteří zproštěni obžaloby. Já si píšu, co chci, a krom Svobodné Evropy necenzuruje mě nikdo. Nebyl jsem už přes půl roku na výhružkách. Gordon Skilling oslavil v Praze zlatou svatbu a Večerní Praha o tom humánně přinesla zprávu. Nakonec může začít platit zákon!
Máme velikonoce a na břehu Berounky ve špíně naplavených igelitů sedí jarní rybářové. Je Bílá sobota neboli Vzkříšení. Nastávají svátky, jež i stát uznává, i když dělá hlupkavého: že neví, o čem jsou. V televizi nám ukazovali slovácké tragačníky, jak prý svým rachotem oznamují jaro. Je možné, že by nikdo v televizi neznal pravdu o zvonech, jež odletěly do Říma? Že by tam neslyšeli nikdy ani nečetli o tom, jak ukřižovaný a pohřbený Kristus z vůle Boha Otce vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa? Já tomu, technicky vzato, sice moc nevěřím, ale je to věrohodnější a pravděpodobnější než vzkříšení naší demokracie z vůle jejích dnešních majitelů.
Hrůza z toho úkolu, z Gorbačovova úkolu, mě obešla, když jsem si domyslel význam jedné věty v jeho pražské řeči. Chtěje přihlásit svou politiku do Evropy řekl, že Evropu stvořila renesance, osvícenství a socialismus. Vynechal křesťanství. Vylučuju, že by to neznal, proto dovozuju: nesměl to říct! Kdyby uznal křesťanství, co by rozpoutal po „svaté Rusi“, co ohrozil, nadrobil si! Ten člověk na sebe vzal kříž, pod nímž musí víc mlčet než mluvit. A my mu k tomu přejme rozum, odvahu a sílu nadlidskou, dělá to bez Boha! Budiž bráno básnicky, když dodám: a trňme, kam až ten kříž dovleče a kdo na něm nakonec povisí.
Dopletl jsem karabáč, pošvihávám si s ním, plný sváteční smířlivosti: cítíte ji? K vládě, ke Gorbačovovi i k Svobodné Evropě. Tu přidávám proto, že ona mi připomněla, co je posledním identifikačním znakem demokrata: co zcenzuruje. Gorbačov vyškrtl z evropských dějin křesťanství. Svobodná Evropa vysílala můj článek Historická chvíle, v němž se předběžně posmívám tomu, jak si v jisté zemi otevřeli státní doly na pravdu, a to s velkou inzercí, leskem, a dokonce osobním šarmem, „na což však – doufám jako Evropan – můžou naletět jedině Američané“. Část věty v uvozovkách byla zabavena. Usmál jsem se tomu: tak je to na světě. A nebude to jiné, nikde a nikdy.
Vlastně mě ten nadávaný stát rozmazlil: výslovně nedovoluje mi nic, ale trpí, čeho se odvážím. Vláda není tak důležitá, kolik ran dostává. Člověk má tolik svobody, kolik si jí odváží vzít. Až zas budeme mít nakladatelství a noviny, kde budeme společně vydávat a psát všecko – svázáni jen odpovědností k lidstvu, národu či ke svému Tématu –, já tomu odolám. Vším tím lákán, zůstanu – bez odpovědnosti k lidstvu i národu, pobaven svým Tématem – i potom na těchto třech strojem psaných listech.“ (Vaculík, Ludvík; duben 1987)

Dobrý politický tah jako předzvěst nové doby

„Na Letné se Vaculík prvně urazil, že ho nikdo nepozval k mikrofonu, a už se pak vyhýbal mítinkům v divadlech. Nesouhlasila jsem s ním a velebila Ivana Klímu, s nímž jsem se na jevištích stávkujících divadel potkávala. Říkala jsem si, že k revoluci nikdo nikoho nezve, tam člověk prostě přijde, nebo nepřijde. Ale asi to bylo ještě jinak. Ludvík už nejspíš spatřil záblesk budoucnosti. Snad ten, který probleskl, když z balkonu Melantrichu společně zpívali Karel Kryl s Karlem Gottem státní hymnu. Spojilo se nespojitelné. Dobrý politický tah skrýval předzvěst nové doby, která bude přát Gottům, ne Krylům.“ (Chramostová, Vlasta: Vlasta Chramostová, s. 14-15)

Václav Havel: Odpovědnost jako osud

„My žijeme v Praze,
to je tam,
kde se jednou zjeví
Duch sám...“

„Vaculíkův Český snář je souborem deníkových záznamů, které autor psal od 22. ledna 1979 do 2. února 1980. Tyto záznamy byly ovšem psány s vědomím, že mají vytvořit knihu, a tento úmysl je integrálně prostupuje – lze ho tušit v jejich obratné vnitřní kompozici, rozvrhování motivů, nenápadném pointování, v jejich stylu a stylizaci, a posléze se začíná přímo vyjevovat, když autor průběžně své psaní sám – jakožto vznikání svého „spisu“ – komentuje. Nejde tu rozhodně o deník fingovaný; spíš se zdá, že autor pouze tu a tam poněkud „inspiroval“ dění samo (například vyvoláním určitých situací) ve snaze umožnit skutečnosti, aby se náležitě projevila a poskytla mu tak příhodný materiál. Jde tedy o skutečný deník, zabydlený žijícími lidmi a mezi nimi na prvním místě autorem samým.
Ludvík Vaculík je jedním z nejznámějších českých neoficiálních spisovatelů, už čtrnáct let zakázaným, je signatářem Charty 77 a veřejnosti znám jako vynikající novinář, který dokáže vždy sugestivně, neotřele a svým zcela osobitým způsobem vyjádřit to, co je ve vzduchu, co společnost cítí nebo co je prostě v danou chvíli třeba veřejně říct. V prvním plánu jsou jeho deníkové záznamy proto nevyhnutelně a ze samé podstaty věci obsáhlým dokumentem o československém „disidentském ghettu“, o jeho každodennosti, struktuře života a starostí v něm, o jeho atmosféře i základních otázkách. Kdyby tato kniha nebyla ničím víc než tímto, je velkým činem: nevím, že by o fenoménu soudobého „disidentského ghetta“ v komunistické zemi byla napsána kniha tak důkladná a pronikavá (jednu rovinu takového tématu analyzuje skvěle Solženicynovo Tele a dub).
Český snář ovšem není zdaleka jen tím. Jako zpráva vskutku důkladná a pronikavá musí nutně – jako vše v literatuře, co je v nějakém směru hluboké a pronikavé – své téma přesahovat.
Vaculík je přesahuje především tak, že vypovídaje o „disidentském ghettu“ vypovídá tím zároveň velmi přesně i o společnosti, která tomuto ghettu dala vzniknout, čili o tom, co sám nazývá prostě „poměry“: o tom zvláštním orwellovském světě, v němž všechno pravdivé, smysluplné, osobité a na vládní ideologii jakkoli nezávislé je předmětem trvalé a všestranné pozornosti policie a ti, kteří s tím mají něco společného, nebo ti, kteří mají něco společného s těmi, kteří s tím mají něco společného, jsou objektem pestré palety represivních ataků moci; o světě, v němž drtivá většina populace je zahnána do svého privátního prostředí (tj. ghetta v jistém ohledu ještě dusnějšího, než je to „disidentské“), umlčena a donucena chovat se jinak, než jak by se chovat chtěla. Toto svědectví je přirozeně nesmírně důležité – nejen jako nástroj společenského sebeuvědomění toho světa, o němž svědčí, ale i jako memento všem, kteří si před realitou tohoto světa zakrývají oči a nechápou, že tyto „poměry“ neohrožují pouze lidi ocitající se v jejich bezprostředním dosahu, ale všechny.
Nicméně ani tím není podle mého mínění smysl Českého snáře vyčerpán. Svou hlubokou analýzou toho, jak se „poměry“ zmocňují privátního života, jak ho spolutvoří a zároveň ničí, i svou zvláštní zvěstí o velikosti i zoufalství člověka, který se snaží tomu všemu nějak vzdorovat nebo se s tím vyrovnávat a který se vždy znovu dostává v této situaci do vpravdě existenciálních dilemat, tím vším a mnoha dalšími věcmi je tato kniha zároveň – a to chápu jako vůbec nejdůležitější – velkým románem o moderním životě vůbec, o krizi soudobého lidství i o heroismu a tragice člověka pokoušejícího se této obecné krizi vzepřít a hledat znovu svou ztrácející se integritu.
O této knize – mimochodem jednom z nejdiskutovanějších textů v československém duchovním prostředí posledních let (ačkoli publikovaném pochopitelně jen samizdatově!) – bylo už řečeno mnoho, například že to je román o naději a beznaději, o všudypřítomnosti ohrožení, o zvláštní snovosti života v totalitním systému, o absurditě dnešního „civilizovaného“ života, o ztrátě domova a rozkladu času a lidské identity, o lásce, o přírodě, o statečnosti, o strachu i o smrti.
O tom všem zajisté tato složitá, mnohovrstevnatá, mnohovýznamná, strhující i zneklidňující kniha je: všechny základní dimenze globální krize soudobého lidství i všechny základní roviny, na nichž se člověk pokouší být vždy znovu sám sebou, tu lze v té či oné podobě najít a o každé z nich – jako o určité významové vrstvě či motivu této knihy – by bylo možné napsat samostatnou esej. Povšimnu si zde proto pouze jednoho aspektu, významného dle mého názoru tím, že není jen pouhým aspektem mezi jinými aspekty, ale že umožňuje nazřít cosi z nejvlastnější konzistence této pozoruhodné knihy.
V úvodní části České snáře věnuje autor hodně místa rozboru jedné „vnitrodisidentské“ diskuse o „disidentství“, kterou (shodou okolností? nebo už s myšlenkou na zamýšlenou knihu?) sám krátce předtím, než začal svůj román psát, vyvolal. Obsáhle vysvětluje své osobní stanovisko: odmítá být manipulován svým „disidentstvím“ a natrvalo hrát roli jakéhosi profesionálního hrdiny a nepřetržitého bojovníka, kterou mu – jak aspoň on to cítí – jiní předepisují; chce být svobodný, a tedy i svobodný od jakékoli role a jakéhokoli obecného očekávání; rozhodl se pro jiný (méně efemérní) druh smysluplné činnosti, než je to věčné psaní petic, protestů a sbírání podpisů. Štve ho výlučnost jeho postavení, bariéra, která ho dělí od „normálních lidí“, pro něž je jeho postoj nenapodobitelný; štve ho, že se ocitl v jakémsi exkluzivním houfu, svázaném tím, co se od něho očekává, a že tím ztratil jakoby kus své individuality; rozčiluje ho předvídatelnost a spočitatelnost všeho, co by měl dělat, aby své roli dostál. Obává se, že čím bude statečnější, tím víc se bude odcizovat obyčejným lidem, a čím víc se bude obětovat, tím spíš je bude odrazovat od slušného chování, které se jim bude zdát – skrze něj – už napořád svázáno se zvláštností jeho postavení a zároveň s takovým druhem oběti, jaký prostě nemohou oni sami přinést. Motiv, rozborem zmíněné „disidentské“ diskuse navozený, se pak táhne celou knihou jako touha jejího autora (a zároveň hlavního hrdiny) vystoupit ze své role, zbavit se její tíže i pout a být nadále už zase jen sám sebou a jen sám za sebe.
Po celou knihu se ovšem její hrdina zároveň – jakoby bezděky, mimochodem, jaksi „na okraj“ a bez vysvětlení – svému odhodlání zpronevěřuje: dál píše petice a dál sbírá podpisy, dál organizuje samizdatovou edici, s kterou chtěl skončit, aby měl víc času na svou vlastní práci.
Je to bez vysvětlení, protože to je jasné: nelze přece, aby se nevyjádřil s kolegy-spisovateli k tomu, že jednomu z nich vzali občanství! Když se sepsání a zorganizování příslušné petice nepodjal jiný, musí se toho přece ujmout on! Nelze přece, aby mlčel k tomu, že jiné jeho přátele zavřeli za to, že se zastávali nespravedlivě stíhaných (navíc těch neznámých, „normálních“, obyčejných) lidí!
Proč ale vlastně nelze? Z pochopitelného důvodu: jeho odpovědnost, jeho slušnost, jeho cit pro solidaritu a pro spravedlnost mu to nedovolí. Jinými slovy: přesně ta jeho vlastní lidská integrita, která se cítí být trvale ohrožována rolí „disidenta“, ho nutí zase a znovu provozovat „disidentství“, být „disidentem“.
Svým způsobem to je začarovaný kruh. Hrdina románu je vlastně hrdinou proti své vůli, vzpírajícím se tvrdě pravdě, že to, s čím si začal (a musel začít!), není hra, kterou lze chvíli hrát a chvíli jen pozorovat; že od své role si nelze jen tak z ničeho nic vzít dovolenou (vždyť to skutečně není jen nějaké zaměstnání!); že svou roli si sice volí, ale že zároveň si i ona volí jeho; že ji nejen volí, ale že do ní i padá. Jeho role je součástí jeho života a jeho život není – jako ostatně ničí život – jen jeho. Dalo by se to říct tak: aniž se cítí být sám za to odpovědný, je prostě propadlý do své odpovědnosti.
Jistě: se svou rolí lze vyjednávat, smlouvat, modifikovat ji. Ale jen po jistou „slušnou mez“, abych užil Vaculíkova termínu. Celým Českým snářem ostatně vane duch hořkosti a smutku z těch, kteří tuto mez překročili.
Český snář je tedy (mimo jiné) románem neúspěšné vzpoury člověka proti své roli, románem zápasu s touto rolí, zápasu vedeného snahou vyvzdorovat si na ní kus nezávislosti a soukromí. Jenže znovu a znovu se ukazuje, že hrdina už nemá žádné soukromí. Je veřejným majetkem a svou lidskou identitu, která se proti tomu bouří (ačkoli sama tuto situaci jakousi svou specifickou tíží vyvolala), může posléze dotvrdit a dosvědčit nikoli tím, že tento tíživý a nepříjemný osud v jisté chvíli odmítne, ale naopak jen tím, že ho bez velkých řečí (tj. bez vysvětlení), s nadhledem i sebeironickou odevzdaností přijme a naplní.
Český snář se z tohoto hlediska jeví jako román o odpovědnosti, vůli a osudu; o odpovědnosti, která je – lze-li to tak říct – silnější než vůle; o tragice osudu vyrůstajícího z odpovědnosti; o marnosti všech pokusů člověka vysvobodit se z role, do níž ho jeho odpovědnost uvrhla; o odpovědnosti jako osudu.
Vaculík v Českém snáři trvale medituje sám o sobě. Zároveň referuje o tom, co dělá. Jeho sebereflexe i jeho konání je on sám. A jakkoli se snaží vše, co dělá, reflektovat, je tu opět – tak jako v jeho „disidentství“ – cosi silnějšího než on, cosi, co přesahuje všechny jeho meditace, sebereflexe a reference. Touto tajemnou silou je pravda – v tomto případě pravda o odpovědnosti jako osudu.
Myslím, že každého dobrého spisovatele neomylně poznáme podle toho, že svým dílem říká něco víc, než co chtěl říct. Že není jen režisérem bytí, ale i jeho médiem, tím, skrze něhož a skrze jehož talent se bytí vyjevuje. Anebo není snad právě tohle podstatou zázraku, kterému se říká umění?
Vaculík napsal (opakuji: mimo jiné!) knihu o tíži a bídě „disidentství“. Stal se totiž médiem pravdy, a pravda je vždycky už určitým „řešením“. Když pro nic jiného, tak proto, že nikdy není uvězněna do jednotlivého, ale – svítíc z jednotlivého – ozařuje celek. Český snář je skutečně – jak autor toužil – „o celku dneška“. O celku dneška a celku člověka v něm. Člověka, který (opět: mimo jiné) valí svůj sisyfovský balvan; valí ho přesto, že ho to nebaví, a přesto, že ví, že ho někam dovalí; který ho valí prostě proto, že nemá jinou možnost, jak být sám sebou a aspoň tak dát životu smysl. A odkrýt tím obzor naděje.
O Českém snáři se těžko píše. Nikoli jen proto, že o něm bylo už tolik napsáno, ale hlavně proto, že téměř vše, co o něm lze říct, sám o sobě už řekl. Je to totiž – také – román o sobě samém; román svého vlastního vznikání; román, který trvale sám sebe a své vznikání pozoruje a komentuje; který se sám sobě diví, sám se ze sebe raduje, věří si i o sobě pochybuje, sám sebe plánuje a sám referuje o tom, jak se svému plánu vymyká; je to román trvale sám o sobě přemítající.
Je to román autoreferenční; je román vznikání autoreferenčního románu; je to autoreferenční román vznikání autoreferenčního románu.
Autoreference v literatuře vždycky otevírá problém upřímnosti. Může být totiž vůbec upřímné dílo, které se rozhodlo, které se rozhodlo být upřímné? Vždyť v okamžiku, kdy začnu sám sebe pozorovat, referovat o sobě, a tím sám sebe nutně i nějak interpretovat, jsem přece už někým trochu jiným, než kým jsem byl, než jsem s tím začal. Koho však pozoruji a o kom vypovídám? O tom prvním – pozorovaném -, nebo o tom druhém – pozorujícím se? Aby mé pozorování bylo vskutku právo svému objektu – totiž upřímné -, musím se pozorovat přece už jako ten, kdo se pozoruje! Koho však při tom pozoruji? Toho, kdo se pozoruje, nebo toho, kdo pozoruje, jak se pozoruje? Chtěl-li bych být upřímný, musel bych pozorovat sebe jako toho, kdo pozoruje, jak se pozoruje. Koho bych tím však pozoroval? Toho, kdo pozoruje, jak se pozoruje, nebo toho, kdo pozoruje, jak pozoruje, jak se pozoruje?
A tak dál. Jak patrno, ocitáme se tu tváří v tvář začarovanému kruhu autoreference. Zdá se, že úmysl být upřímný se téměř osudově vylučuje s možností skutečně upřímný být. A opravdu: čím sveřepější je naše úsilí upřímně sami sebe popsat, tím beznadějněji se zaplétáme a tím naléhavěji před námi vyrůstá podezření, že vše, co se za naši upřímnost vydává, je jen nějakou více či méně skrytou a více či méně rafinovanou formou autostylizace. A že bez nějakého kompromisu, úhybu, triku či lsti se z tohoto začarovaného kruhu objekto-subjektové gnozeologie nevymaníme.
Vaculík se rozhodl pro maximální upřímnost, se svým rozhodnutím nás seznámil a pak svou vědomě, záměrně a programově upřímnou knihu napsal. Jak ta kniha ale může být upřímná, když – jak jsme viděli – upřímný z rozhodnutí být prostě nelze? Myslím, že není vůbec důležité, zda jeho kniha je opravdu upřímná. Je to koneckonců literární dílo, které nám buď něco říká, nebo nikoliv, a jeho účinek a vnitřní pravdivost věru nejsou závislé na věrnosti vnější fakticitě. Důležité je něco jiného: Zda máme nad tou knihou pocit svrchované autenticity, anebo naopak pocit podvodu, hry, klamu a sebeklamu.
Já osobně tu mám jednoznačně pocit svrchované autenticity. Otázka, kterou si kladu, tudíž zní: Jak mohl autor dosáhnout tohoto účinku v situaci, kdy vše bylo zdánlivě proti němu, totiž v situaci, kdy se rozhodl pro autoreferenční román, své rozhodnutí vyjevil a začal vědomě a cílevědomě psát o sobě upřímně, jako o tom, kdo toto rozhodnutí učinil? Jak to, že účinek jeho textu není rozbourán pocitem, že se tu zase někdo nechal chytit do začarovaného kruhu autoreference?
Myslím, že Vaculík svého úspěchu dosáhl zvláštní kombinací dvou dost protichůdných věcí: za prvé neobyčejnou obratností, s níž balancuje na oné riskantní hraně tak, aby vždy ve chvíli, kdy už už v nás zraje otázka po poměru upřímnosti a autostylizace, pravdivosti a mystifikace, svedl naši pozornost jinam a prostě nám znemožnil si tuto otázku položit. A za druhé – což je ovšem nepoměrně důležitější – tím, že tento začarovaný kruh zvláštní oklikou skutečně protrhl: touto „oklikou“ není nic jiného než vnitřní étos, opravdovost, spontaneita, zápal a vášeň, tedy vlastně nereflektovaná, a proto jedině pravá upřímnost, s níž se vrhá do svého beznadějného úkolu. Pod všemi těmi rafinovanými vrstvami autoreference a autoreference jeho autoreference se skrývá totiž nebývale silná, paličatá, přímo umanutá a ve své umanutosti zcela autentická vůle říci své. Vůle zvláštním způsobem cudná – a snad právě proto se vytrvale skrývající za svým rafinovaným literárním zámyslem. Tento zámysl je však posléze, jak se ukazuje, sám jakousi velkou a zcela bezděčnou mystifikací: předstíraje upřímnost o sobě vědoucí, programovou, sebe pozorující a kontrolující, je autor ve skutečnosti hnán tou jedinou upřímností opravdu možnou a upřímnou, totiž upřímností svého spontánního zápalu pro věc. Navzdory vší obratnosti svého literárního provedení je tedy tato kniha – ve své hlubší („předliterární“) podstatě – vlastně velmi direktním a necenzurovaným sebevyjevením, sebevyjevením, které neví, že své sebe-vědomí pouze předstírá, a jehož autenticita je – paradoxně – v samotné prapůvodní energii, vynakládané na to, aby se jevilo jako to, čím si umanulo být. (Sebevyjevením autentickým, mimo jiné i přirozeným kouzlem Vaculíkova nenapodobitelného autentického jazyka, jehož dikce prozrazuje zřetelně autorův moravský původ, jazyka, který nepochybně je pro překladatele velkým oříškem.) Čili: lidská pravdivost Českého snáře není ani tak výsledkem jeho programu, jako spíš vášně, s níž se tento program snaží uskutečnit. Svůj neuskutečnitelný projekt ovšem právě touto vášní transcenduje, čímž ho vlastně nakonec teprve v jakémsi smyslu uskutečňuje. Dalo by se snad říct, že ho uskutečňuje a může uskutečňovat jen proto, že ho zrazuje.
Mám dojem, že napětí mezi tím, co autor jakožto hlavní hrdina svého románu chce, a tím, co nakonec musí udělat, o němž jsem psal před chvílí, se tu podivně promítá i do samotného žánru knihy. Anebo snad i zde není cosi silnějšího než autor sám a všechny jeho záměry, cosi, co ho přesahuje a co nakonec dává i žánru knihy, za jiných okolností tak ošidnému, plné absolutorium? Odlesk tohoto napětí v žánru knihy byl důvodem, proč jsem právě o tomto aspektu psal. Myslím si totiž opravdu, že zápas vůle (autoreflexe) s osudem (pravdou) podstatně spolutvoří samo nejvnitřnější bytí této knihy.
Český snář je, jak jsem už řekl, knihou o krizi soudobého lidství. Lidství, kterému se svět vymyká z rukou a které se vymyká z rukou i samo sobě; lidství, pod nímž se propadá pevná půda; lidství vykořeněného, zmítaného vřavou světa, jemuž nerozumí a kterého se děsí. (Vaculík je svým původem venkovan; pasáže o přírodě prozrazují jeho základní existenciální jistotu; Vaculík ve velkoměstě a navíc jako příslušník intelektuálního ghetta je člověkem bytostně nesvým.)
Románů o této destrukci lidství je ovšem v moderní literatuře mnoho. Každý lepší román je vlastně – více či méně, tím či oním způsobem – o tomhle. Zvláštní, originální a důležité na Českém snáři je podle mého názoru to, jak toto téma – dík oné autorově posedlé potřebě „říci své“ – otevírá: důsledně „zevnitř“. Totiž nikoli konstruktem, příběhem, podobenstvím, metaforou, schématem, ozvláštňujícím skrytý mechanismus této destrukce, - ale úplně jinak: vykřičením vlastní, nejosobnější zkušenosti.
Působí to na mne téměř tak, jako by v okamžiku, kdy všechno selhává – každá story je už apriorně lživá (jakápak story v době, jejímž hlavním problémem je konec individuálního lidského osudu); každé podobenství už předem kulhá za drtivou komplexností skutečnosti; už skoro nic nelze, protože vše už bylo vyzkoušeno; všechny klasické jistoty od konkrétnosti lidské tváře přes nezaměnitelnost prostoru až po kontinuitu času jsou v rozkladu; nic už vlastně není pravda, protože se rozplývá lidská identita jako jediný zdroj a jediné měřítko pravdy -, jako by tedy v tomto „posledním okamžiku literatury“ vyhlásil Vaculík cosi jako „výjimečný stav“ a nasadil to poslední a jediné, co mu zbývá, - totiž sám sebe. Své dny a měsíce, svůj rok, své lásky, svá zoufalství i své pošetilosti, svůj život, svou kůži.
Je to svého druhu „body-art“. Svým vlastním tělem a na něm předvádí Vaculík – nejistý si, zda to někdo pochopí (a mnozí to taky nepochopili) – marazmus světa a bídu i poslední šance člověka do tohoto světa vrženého.
A tu se stává zvláštní a skoro zázračná věc: v této situaci, kdy už neplatí příběhy; kdy neexistují velcí hrdinové a jejich bezcharakterní protihráči jako integrální a se sebou samými identické bytosti; kdy mizí spolu s transcendentnem všechny velké city, vášně a bolesti a kdy se místo toho všude rozpíná jen nějaké neurčité mlno stádního života a sídlištních stereotypů; v této situaci, kdy literatura jako by stanula nad propastí či před svým vlastním hmotným kolapsem; v této situaci se najednou spisovateli, jenž se v zoufalství rozhodl nasadit sám sebe objevuje pod rukama znovu člověk! Nikoli ovšem člověk minulosti, ale člověk této éry, tj. éry krize lidské identity, který vzal na sebe všechnu myslitelnou tíhu této krize a který je – přesto? znovu? právě proto? – opět celistvým, konkrétním, živým, se sebou samým identickým člověkem!
Je to paradoxní: hrdina se vrací tak, že se kdosi rozhodl napsat o tom, jak nechce být hrdinou; velká láska se vrací tak, že se kdosi rozhodl dopodrobna vylíčit, jak mu zcela nesmyslně unikla láska; román se vrátil tak, že se kdosi rozhodl napsat deník o tom, jak nemůže napsat román.
V době, kdy se zdálo, že už snad jedinou skutečně podstatnou pravdou o člověku je obecné schéma jeho odlidštění, obecné tak, jak on sám se stává pouhou obecninou, objevuje se tu před námi konkrétní člověk – sice utrápený, trochu posedlý, trochu podivínský, trochu staromilský, trochu navztekaný a dost nešťastný, ale přesto člověk hluboce opravdový, odpovědný, citlivý a statečný – a hlavně ovšem živý – živý asi hlavně proto a tím, že celou tuto nesmyslnou dobu táhne na svých zádech.
Českým snářem vrátil Vaculík do moderní literatury integrální lidskou osobnost. Nestvořil ji však popřením marazmu doby, ale naopak z jeho materie.
Kdo to jsou vlastně „disidenti“? Nic víc a nic míň než lidé, které osud, náhoda, logika věci i logika jejich práce a povah přivedla k tomu, že říkají nahlas to, co všichni ostatní sice vědí, ale co se nahlas říct neodváží. V jakémsi smyslu tedy „disidenti“ – jakkoli je jim nepříjemné, ba přímo nesnesitelné pomyšlení, že by měli být nějakými mluvčími či svědomím národa – přeci jen mluví za ty, co mlčí. A nastavují tedy kůži tam, kde ti ostatní se ji nastavit neodváží nebo prostě nemohou; nastavují ji, nic naplat, za ně. I „disidentství“ je v určitém smyslu „body-art“.
Nesetkává se v tomto bodě najednou – paradoxně – Vaculíkův autorský čin s prapůvodním mravním obsahem právě onoho „disidentství“, které ho tak tíží a z jehož zajetí by se tolik chtěl vymanit? Není jeho román – tím, že v něm (jako „disident) nasadil to poslední, co nasadit mohl, totiž sám sebe – vlastně románem vpravdě „disidentským“, „disidentským“ v duchu mravního obsahu tohoto postoje?
Nepochybně ano. Ale s jedním důležitým dodatkem: že v tomto smyslu „disidentské“ je vlastně každé skutečné umění. Anebo není snad každý umělec v posledku právě tím, kdo sám sebe nastavuje, sám sebe tím sice lidsky integruje, ale zároveň tím sám sebe beznadějně ničí? Není vlastně právě v téhle věci bytostná tragika každého skutečného umění?
Motto v záhlaví této předmluvy je z básně pražského básníka Egona Bondyho Magické noci, kterou kdysi zhudebnila a zpívala pražská undergroundová rocková skupina The Plastic People. Myslím, že ten text má dvě dimenze: na jedné straně je ironickým výsměchem občasným záchvatům pražského intelektuálního prostředí považovat Čechy za pupek světa (zažili jsme to například v roce 1968, kdy mnozí reformně komunističtí intelektuálové byli upřímně okouzleni představou, že právě u nás bude – jak se domnívali – poprvé v dějinách světa zkombinován socialismus se svobodou); na druhé straně se dotýká jakési zvláštní pravdy: různé tajemné a neviditelné silokřivky evropského (západního i východního) duchovního a společenského života se skutečně dost často protínají právě v Praze, aby z jejich setkání občas vylétla jiskra přesahující svým světlem hranice Prahy i Čech. Světlo, které vydává, jako by přitom na okamžik jasnozřivě ukazovalo i cosi z budoucnosti jiných konců Evropy i světa, přičemž to lidem – nejen ve světě, ale i v Praze samé – dochází obvykle až dlouho poté, co tato jiskra dohasla. Příklad za všechny: Franz Kafka.
Mám intenzivní pocit, že takovou zvláštní pražskou jiskrou je i Český snář a že touto knihou, která by opravdu stěží mohla vzniknout jinde, vysílá Praha do světa dost důležitou zprávu, netýkající se jen jí a Čech a přesahující svým sdělením přítomnou chvíli.
Pochopí i lidé za hranicemi tuto zprávu a její význam? Pochopí ji hned? Pochopí ji zavčas? Anebo ji pochopí, až bude pozdě?“

(Hrádeček, 15. října 1983)

(Havel, Václav: Spisy / 4, s. 402-417)

Ludvíka Vaculíka sny a skutečnost

„Motto: „Rozhodl jsem se dát rukopis přečíst několika lidem, o nichž věřím, že dovedou posoudit stránku literární a věcnou z hlediska časného i vzdálenějšího, a podle jejich návrhu se zařídím...“ (L. Vaculík, Český snář, k 31. lednu 1980)

Ludvíku Vaculíkovi věnováno

Zařadil mě mezi těch „několik lidí“ a rukopis mi sám přinesl k posudku. (V. Černý)

Tak to tedy není Cesta po kopytě na Praděd, o které Vaculík mluvil dobré tři roky, zřejmě ji nedovedl ke konci, na Praděd nedojel. Ani ta knížečka chlapecké a jinošské indiánštiny z mladistvých vzpomínek na rodný Brumov na Valašsku, pardon, na Arizonu, po té jsem zrovna prahl, byl bych ji dokázal psát s ním. Ani Milí spolužáci, kteří uvízli na komentáři, „který by měl být vtipný, trefný a platit stále“ (17. IV. 1979). Je to Český snář, rukopisný špalek o 466 stranách, a téma mu navrhl Jiří Kolář, když si mu Vaculík naříkal, že nemůže z místa, že mu psaní nejde: Piš tedy knihu o tom, jak ti psaní nejde! (- Byla to opravdu dobrá rada? -) Vaculík to udělal. Vznikl tento svazek „snů roku 1979“: dlouhá řada téměř denních záznamů od 27. ledna 1979 do 2. února 1980, vlastně autorův biografický deník za dobu jednoho roku. Žádný román tedy, ba ani příběh opravdu celistvý a ucelený, mohlo to začít jindy, mohlo to končit jindy, mohla to být biografická výseč půlroční, mohla být dvouroční, jednotu to nemá, organismus to není, má to ovšem souvislost: subjektivní souvislost zrcadleného života, Vaculíkova života, a ten subjekt je ovšem zajímavý dost a dost, aby se ti ani na okamžik klímat nezachtělo, a abys rád zapomněl, že přísně esteticky vzato, běží vlastně o patvar, o piss-aller a východisko z nouze, autor nemá lidský příběh k objektivnímu ztvárnění a významovému doslovení. Není-li tu příběhu, děje je tu zase dost a je tento: obsahem autorova konání za ten rok byly osudy Charty 77 a edice Petlice, jichž se významně spoluúčastnil, s mnoha přáteli a přítelkyněmi, a ke všem má výrazný osobní vztah, nezakrývá jej, ačkoliv není vždy a ve všem kladný. A zde, běda, hned chyba lávky, Ludvíku Vaculíku: všechno oč se v příbězích Charty dělíte s kýmkoli druhým, čin, úmysl, názor, naprosto není Vaším výhradním osobním majetkem, je majetkem sdíleným, a nemáte nejmenší právo disponovat jím o své újmě a sám. Tak tomu jest, a dělej co dělej, neunikneš důsledkům! Z nichž první je ten, že chtěj si kritiku, nebo nechtěj, tvoje stanovisko a situace se mění, autor ti zamezil a odňal možnost soudu podle kritérií výhradně estetických a vnutil ti místo nich a na prvním místě měřítka literárně-tvůrčího étosu. Mluv si co mluv, tahle kniha je činem především mravním, a potom teprve estetickým. Podává míru Vaculíkovy povahy a charakteru dřív než Vaculíkova uměleckého talentu. Představuje-li Charta společný majetek jejích členů a vyznavačů, měl Vaculík právo disponovat podílem, jejž na něm měli jeho přátelé kolem něho v Chartě seskupení a dokonce takoví, které ve styk s ním přivedla teprve Charta? Odpověď je naprosto zřejmá, a to dokonce i kdyby se Vaculík prokázal dodatečně souhlasem a svolením všech spoluchartistů v jeho práci zmíněných. Na tom málo záleží. Bylo by jednak třeba svolení chartistů všech a bez rozdílu i těch, kteří o Vaculíkových Snech ani nezvědí a nikdy je nebudou číst: neboť všichni přistoupili k Chartě v domnění, že je společenstvím a mravním souručenstvím, a že si v ní nikdo nebude osobovat práva jiná a větší než druhý, leda větší práva pracovní podle možnosti i nadání. Čestná důvěra těchto lidí byla porušena. Jednak by málo platilo, dnes, i dodatečně souhlasné svolení Vaculíkových přátel: neboť by bylo právě dodatečné, všichni vstupovali do Charty za předpokladu a podmínek vzájemné diskrétnosti a současná Vaculíkova indiskrétnost z nich volky nevolky nazpět činí lidi do souručenství „zavlečené“ nebo lstivě vtažené. Hrome, způsob, jímž si Vaculík – pro účel pouhého literárního úspěchu, z čiré literátské svrbivosti – disponuje cizí osobou, rovná se bezohledné manipulaci s ní. A všechno to je zásadní a co nejradikálnější popření ducha a smyslu Charty. V tom významu, že kdyby dotčení Vaculíkovi spoluchartisté předem věděli, v jaké mravní dispozici Vaculík, s nimi zároveň, do ní vstupuje a že se vůbec nebude cítit vázán paktem , na kterém je založena, nebyli by mohli, nebyli by směli se spolu s ním účastnit. Toto, ať si dnes říkají co chtějí a bez ohledu k myslitelnému svolení, jež jsou svému příteli ochotni vystavit. Z Vaculíkova dopuštění Charta je fakticky vniveč, nic si nenamlouvejme! A s žádným klikatým odůvodňováním, omlouváním, vysvětlováním, dotazováním jeho způsobu, jímž v textu nešetří, na nikoho nechoďte!

Z Vaculíkova dopuštění, říkám, nikoliv z Vaculíkova úmyslu. V jistém smyslu je to omluva, v jiném horší, co si lze vůbec představit. To se přece samo sebou rozumí, že Vaculík neměl a nemá vědomý záměr Chartu pohřbít. Ztratil o ni pouze zájem, odpadla mu prostě od srdce, začíná ho pomalu obtěžovat: vnějším znamením buď přece evidentní úkaz, že ho omrzela edice Petlice, slavně ji založil, dovršila teď pod jeho správou dvoustý svazek, a teď pokračuje zas někdo jiný! A s úpadkem zájmu Vaculík spadl prostě na svoje přirozené mentální pozice, začíná se chovat podle řeholí, jež v něm jsou dány a jsou z minulosti vžité: Charta je můj majetek, a dělám si v něm co chci, třebas na něm jsem mizivou menšinou, zato v něm mám „vůdčí úlohu“, když chci, zruším, když chci, založím, a komu se to nelíbí, ať nechá tak a raději mlčí! Panebože, jak je na tomhle Vaculíkovi znát, odkud mezi nás do Charty přišel! Vnitřně se jen málo změní, a hlavně: mravní úvahy a rozvahy není téměř schopen, on je bytostná reakce, nikoliv myšlení; imperativní impuls citu a pudu, nikoliv niterná mravní a racionální souvislost; kaprice vůle k moci, nikoliv demokratická dohoda.

Kdy Charta počala Vaculíka mrzet, je známo, nebo alespoň patrno: v prosinci 1978 (zápis 25.1. 1979), to napsal svůj známý fejeton Poznámky o statečnosti k příležitosti padesátin Karla Pecky a rozvířil tím velkou debatu chartistů o smyslu a povaze Charty. K povšimnutí: deníkové záznamy jeho Českého snáře byly zahájeny právě tehdy, v návaznosti na tuto debatu; a záležitosti této debaty plní dobrou čtvrtinu obsahu rukopisu, než vplynou v širší dějový tok a v něm se rozplynou; ale jejich obsah a význam v něm nikterak nezanikne. Kdekdo tehdy protestoval: Havel, Otka Bednářová, Jiří Gruša, Battěk, všeobecný názor byl ten, že Vaculík troubí k ústupu a podkopává morálku Charty chválou střízlivého, normálního a řekněme rovnou, průměrného – poctivě pracujícího – neangažujícího se člověka, jenž se nikam netlačí, především ne do výjimečné podoby a pózy národního hrdiny, a rozhodl se jednou provždy setrvat ve své občanské slušnosti a tím zlepšovat poměry a zvyšovat svým příkladem národní morálku, bez hluku a třesku. Ta poctivá důsledná práce, po které Vaculík ve svém fejetonu volal, zdála se některým být právě tou „poctivou spoluprací“, poslušnou a neprotestující, kterou doporučují stát a policie. Načež Vaculík, že fejetonem chtěl vykročit vstříc a podat ruku té nesmírné většině slušných lidí, kteří si nedělají nároky na pověst „hrdinů“, zvláštní sekty „nezlomných bojovníků“, třpytících se svou znamenitostí nad masou normálních poctivců, jimž je z poměrů zle, ale kteří se proto ještě nehodlají nechat vláčet hlavou po schodech ani upalovat jako Palach. Chtěl uniknout „z kruhu disidentů“, neboť disident je ten, který se odlišil, pověřil se, oddělil, udělil sám sobě vyznamenání; nechce být hrdinou (31.1. 1979). Polemika nesmírně rušná a četná, a celá celičká jedno jediné nedorozumění, jehož se účastní všichni, všichni naletěli Vaculíkovu líbivému Nechci být hrdinou, které neobsahuje špetku porozumění hrdinskosti, nemá ani zdání, jak hrdina vzniká, a je zase jen dokladem Vaculíkovy psychologické a mravní nerozhodnosti, neanalytičnosti a nedbalosti, jeho imperativní impulsívnosti a osobního justamentu. Jako by hrdina byl něco mimo lidskost, cosi kdesi hotového a co ční jako sklerotický balvan či hora či utkvělý Vzor nad normál, a co kandidát hrdinství zvnějšku dlouho obchází, očichává a obdivuje, než si nakonec řekne: Já také chci! A nikoliv kvalita uzrálá, právě že uzrálá na pni normální lidské ryzosti, kvalita, jež vznikla v člověku mimoděk, bez úmyslu zhrdinštět, vůbec bez toho protivného nabubřelého slova hrdina. Budiž prostě člověk, opravdový poctivec, dokonce z rodu těch, kteří chtějí jen čestně žít a pracovat, a nechtíce být disidenty, náležejí právě do té „nechartistické“ většiny Vaculíkovy volby a sympatie. Ten člověk chce být jen člověkem, ale lidský chce zato být úplně, to jest svobodný, vnitřně celý a jeden, výhradně pod správou svého rozumu a svědomí! Tomu člověku se stane – a za jistých podmínek sociální správy se to stane „nutně“ -, že se jeho rozum a svědomí dostanou do konfliktu s povahou této správy, a rozpor může dozrát až k bodu roztržky veřejně projevené: následují násilné společenské sankce, člověk je na sebe vezme, jeho niterná celistvost rozumová a mravní je za tu cenu. Nuže, okamžik tohoto „Zde stojím, a nemohu jinak“, výraz člověkova ztotožnění s osobní svobodou mravní a s rozumovou samosprávou, je přesným momentem nástupu cesty k hrdinství, víc v tom není, a hrdinství vyroste opravdu z kmene lidskosti nejnormálnější, jenomže poctivé k sobě, úplné a opravdové. Žádný vzorovník k vyplňování, žádný hotový model k okukování a imitaci, žádné tomuhle se chci podobat a tímhle chci být! Hrdinství je kvalita bezděčná, v tom smyslu, že netouží samo po tom názvu, cítí se být pouze niterným sebesplňováním, a název hrdiny je člověku nutně dáván jinými, často pochází od jeho protivníků. Vaculíkovo Nechci být hrdinou zní neobyčejně falešně a neuvěřitelně naivně: Ať je kliden, nikdo mu tak ještě neřekl! Jenomže hodit slovem znevažujícím hrdinství v textu k padesátinám přítele, jenž patnáct let seděl v táboře nucených prací pro svoje někdejší chlapecké Nemohu jinak, zavání horentním nevkusem. Hledám lidskou zkušenost, abych jejím příkladem a obsahem ilustroval a ozřejmil tyto skutečnosti, a nalézám ji v oblasti náboženské, v církvi se také o těch věcech v dějinách nejvíc a nejhlouběji přemýšlelo, mají tu celou stupnici mravních hodnot, ale žádná není hotovým „mustrem“ k vyplnění, všechny jsou z látky svobody, plynou z uzrávající niterné věrnosti a všechny jsou – jakožto „titul“ – udíleny druhým, lidskou obcí: věřící, vyznavač, pronásledovaný vyznavač, apoštol, mučedník, světec. Sami si „hrdinu“ zařaďte na jeho místo v stupnici a ztotožněte s příslušnou „titulární kvalitou“, případně několika! Jenomže se velmi bojím uvádět Vaculíkovi příklad náboženské zkušenosti, abych ho nerozesmál a nezpůsobil krom dalšího zmatku ještě pohoršení. Nemá smyslu apelovat na mravní imaginaci tak nezkušenou a nerozměrnou!

Vaculík je člověk velmi svérázný, aniž to znamená, že je celistvý a z jednoho kusu. To je čirý omyl, že být velmi svůj je i zárukou niterného sjednocení totožnosti od jednoho konce k druhému. Častěji a spíš to znamená, že jsi-li pevně svůj, zarputile trváš na svém, jsi tvrdohlavý, neústupný, ba urputný, zavilý, sveřepý. Přitom ještě vůbec nikoliv z jednoho kusu, nýbrž nesourodý, nestejnoměrný, nedůsledný, rozpolcený ve dví nebo ode dneška k zítřku. A můžeš tím i velmi trpět, o Vaculíkovi se vsadím, že tím trpí, ačkoliv si to nepřizná. To je rozdíl mezi individualismem a personalismem, individualismu má Vaculík mnoho, personalismu je v něm mnohem méně. O individualismu mluvím, trvá-li člověk mocně na svém, na jedinečné podobě (a ceně) svého já; o personalismu, když vnitřní bohatství toho já odpovídá síle, se kterou na něm, tj. na sobě, individuum trvá. Vnitřně nepříliš bohat, Vaculík nicméně ví, co je vnitřní bohatství a touží po něm mocně, prozatím však marně, nemůže se vypatlat z chudoby a malosti. Je rozpolcený, je svérázný a rozpolcený. Chartu chce a nechce. Miluje ji jménem svobody, ale měla by mu víc otročit. Přál by si ji mít masovým skupenstvím, vymýšlí způsoby, jak ji doširoka otevřít normálnímu, „nehrdinskému“ člověku, ale chová se v ní tak, že leckdo v ní nevydrží vedle něho. Potírá hrdinství, ač neví přesně, co to je, nelíbí se mu prostě to jméno, ta nálepka, o kterou však sám hrdina nestojí. Není věru snášenlivým ani pohodlným druhem, nemá talent být mužem v šiku, vybočuje z něho stále, aniž ví a poví, jménem jaké lepší a vyšší disciplíny. Není vůbec laskavý k přátelům, je vůbec bez daru vzácnějšího a lepšího přátelství. A poněvadž zcela zřejmě předpokládá, že oni mu své přátelství zachovají přes jeho nešetrnost, je k nim vlastně vladařsky neurvalý; svého feudálního pána jsi byl povinen milovat, i když jsi vstal z jeho drábovské lavice. Má dva přátele – filosofy z profese, M. a K. Toho M. líčí v jeho bytě ověšeném podobiznami dámy – policejní donašečky (- a přitom členky Charty! -), do níž je M. odedávna beznadějně zamilován a dovede o ní donekonečna snivě tlachat, byla to prý Žena století, génius, spása filosofie, nebýt policie, která ji zavedla, zvrhla! Promiňte, ale ten M. je ve Vaculíkově podání jen stěží něco jiného a víc než beznadějný blbec. Toho K. vidí zase už léta hromadit studijní materiál k významnému dílu z filosofie, a omlouvat tím slibem svoji neúčast a nepřítomnost v Chartě, ale dílo kde nic tu nic, ani článeček ukázkou z něho, slíbený a donekonečna odkládaný převrat v české filosofii se zdá být něčím jako alibi politického opatrníčka. Atd. atd., podobných pichláků celá hromada, a to na kdečí adresu, kde Vaculík neví, tam si domýšlí, a miluje domýšlení podezíravá, hanlivá, snižující. Ale z tohohle hrnečku dost! Nebylo si vůbec lze představit, že Vaculík je tak malicherný. Drobnohledný. Tu že vzniká Deník Charty? Co vás pro boha živého napadá, vždyť jsou to závěje čirých drbů! Nepropustné pavučiny hamižných pokoutností z Charty! Tak tedy: plné čtyři roky se Ludvík Vaculík mezi námi jako přítel pohyboval, a takhle o nás přitom smýšlel! Byl vůbec schopen smýšlet! Snad jsem nemožně staromódní, ale s tou představou se sžít nemohu: běhá mně mráz po zádech. O jaké zdůvodnění se Vaculík opře, čím vysvětlí svůj postup? Chtěl jsem prý být úplný a upřímný, absolutně upřímný, lhát nechci, ke lži se nenechám přinutit, tohle byl opravdu obsah mé mysli, a suď mne teď kdo chceš! Míru tvé upřímnosti odhalovat nemíníme, Ludvíku Vaculíku, snad je vskutku absolutní, ale k čemu je dobrá? Oč jsme objektivně dále, zvíme-li, že tě navštěvují takové a takové domněnky a dohady o tvých přátelích, aby tě buď pomučily, máš-li je vskutku rád, nebo rozesmály, jsi-li dostatečně zlomyslný? Anebo i zahanbily, uvědomíš-li si, jakou zdrženlivostí dohadu, soudu i mínění jsi povinen vůči bližnímu, chybí-li ti o něm jistota skutečného vědění a poznání? Neděláš velký rozdíl mezi upřímností a opravdovostí, Ludvíku Vaculíku, ačkoliv má zásadní význam v umění i v etice. Upřímný jsi až bůh brání, ačkoliv to ani v umění ani eticky není to hlavní, upřímně ze sebe chrlíš vše bez výběru a skladu, velké vedle malého, hloupost vedle chytrosti, významné s nevýznamným, drahokam i plevu, uzrálý tvar duchovní práce i myšlenkový cár pudového impulsu, dohadu či podezření, umělecký či mravní čin objektivně pro všechny platný i nezávazný výměšek subjektivního fungování, po němž nikomu není nic. Upřímnost = možnost blábolit o sobě nebo tropit cokoliv. Spojená se slastnou rozkoší. Tedy neřest. A opravdový jsi, když ze snadné svobody své upřímnosti dokážeš v sobě učinit nesnáz, násilí na sobě, boj o sebe, a dotvořit se v sobě, z té své upřímnosti, ale proti jejímu smyslu, obecné a společenské pravdy o člověku. „Nezáleží mi v umění na upřímnosti – říká A. Gide – leč když je jí na sobě dosahováno obtížně...“ Rozdíl mezi automatismem a tvorbou. Rozdíl mezi pravdou, kterou prostě máš, a pravdou, kterou sis stvořil. Mám o těchle věcech v Osobnosti, tvorbě a boji tuším celý článeček, článeček pětatřicetiletého, Paradox o umělcově upřímnosti; a byl bych dal hlavu za to, že Vaculíkovi, umělci dnes padesátiletému, jsou dávno zřejmé. Jak se podobá, Ludvík Vaculík je velký umělecký talent – nikdy jsem o tom nepochyboval -, jenž má to základní, silnou vůli a odvahu k upřímnosti, ale je to upřímnost ve stavu neopracované, nereflektované matérie: Vaculík je hlavně umělecký temperament, bezuzdně navřelý Ludvíkem Vaculíkem.

Dostáváme se od té upřímnosti docela plynule k záležitosti Vaculík a ženy, která vedle témat Dění v Chartě a Přátelé a druhové z Charty představuje třetí velikou složku či látkovou komponentu jeho Deníku. Složku neprávem neúměrně rozšířenou. O které velmi platí, co tu bylo právě řečeno o upřímnosti vzhledem k opravdovosti: tady je té upřímnosti opravdu příliš. Upřímnosti nadto zahrocené, zabarvené osobním předsudkem, podezřením, často jen letmým, pomíjivým dojmem, jenž vyjadřuje dnešek a tuto okamžitou situaci, a byl by jiný zítra. Je těch dam, zavěšených na příběhy Charty, opravdu moc, Vaculík přehání, tohle přece není historie Charty, to jsou intimní dějiny Vaculíkova vztahu k ženám. Vztahu, o němž lze obecně říci, že se nevyjadřuje příliš šetrně. Nepůjdeme zde do detailů ani jednotlivých ilustrací, tím méně, že autor do nich jde zevrubně a dosti nerozpačitě a především zcela jmenovitě, každou z těch dam, postižených Vaculíkovou pozorností, lze občansky ztotožnit. Nuže, tohle připustit není možné, máme rozhodně za to, že jistých slušných a přijatých konvencí nutno v jakémkoliv projevu, i v intimně deníkovém a byť sebeupřímnějším, dbát, a Vaculík jich nedbá. Jedná s touže impertinentní nezdrženlivostí o ženách dokonale úctyhodných (pí M., pí Zd.), o exaltovaných intelektuálských třeštilkách (pí D.), o pomatených mladistvých cápcích, o zlomyslných moralistkách (pí E. K.) atd. Samo sebou se rozumí, že se zde vůbec neklade otázka Vaculíkovy etiky, věříme pevně, a jako málo kdo druhý, ve Vaculíkovu mravní a citovou opravdovost, většinou děje se vine ušlechtile zdrženlivý příběh lásky k Heleně, má vzhledem k rozsáhlé partii Ženy funkci a úlohu katarzní, a málokdy jsem četl stránky citového zmatku tak srdcervoucně opravdového, milostné bolesti tak palčivé a etické úrovně tak úctyhodné, jako je například loučení s Helenou (30. srpna 1979). Mluvím nikoliv o Vaculíkově morálce, nýbrž o jeho mravech, či móresech. Člověk může být mravně bezúhonný, ale jeho způsoby nejsou bezvadné. Postrádá vkusu, také mravního vkusu. Je nevychovaný, nedovychovaný, Čechové pro to mají slovo: nevycválaný. Nebyl broušen. Postrádá noblesy. Prostě proto, že sám sebe nedrží celého v hrsti, vláda nad sebou mu často zaniká, je nezkrocený a nezkrotný jako barbar. Napadá mně právě pojednaná záležitost z hlediska představitelného čtenářského úspěchu jeho Deníku: ten by byl zcela nepochybný, na ten Deník by letěla dobrá polovina, větší polovina čtenářstva, větší a hloupější, totiž ta, která by hltala Máchův intimní deník, a nikdy nevezme do ruky Máj. Dlužno se ptát, stál-li by Vaculík o ten úspěch. A ještě tohle mne napadá: Vaculík rozdal po rukopise několika přátelům, mezi nimi i manželům dam postižených jeho pozorností. Nikoliv bez zlomyslnosti si představuji jejich nadšení a kysele nadšenou radu: Publikuj! Snobáci, bojí se, že by vypadali málo liberálně, nemodernisticky. Jest se ptát, má-li Vaculík klást vysoko jejich souhlas.

Čtvrtou složkou Vaculíkova deníkového vyprávění jsou jeho sny. Vaculík jich má mnoho a jsou jakoby doprovodem nebo komentářem jeho činů nebo událostí, které ho potkávají. Komentářem, jenž dodatečně vysvětluje nebo předem prorokuje. Povíme o nich, že jsou malebné a pikantní, a více nic, což je hodně málo. K jejich významu a významnosti si netroufáme se vyslovit, neboť nejsme freudisty, Vaculík sice také žádným znalcem psychoanalýzy není, ale Freudově Traumdeutung zdá se přikládat pozitivní význam, v jeho očích je sen svědkem, mluvčím bdělého života. Jsme tomu rovněž nakloněni věřit, ale mluví mnohoznačně a proměnlivě, tedy nespolehlivě. Z daného snu si vyložíte cokoliv, toto i pravý opak. Mimoto neovládáme přesný systém korelací snů a symbolizovaných realit, platný u Freuda, ve freudismu je jich tuším větší počet. A krom toho nám nejsou známy ani konstanty, podle nichž z daných snů vysuzuje na bdělý život Vaculík sám, jeho osobní zkušenost může mít svoje pravidla. Chybějí nám tedy všechny klíče k zámku. A snovou složku Vaculíkova Deníku máme proto nutně jen za jakousi chuťovou přísadu jeho textu.

Už dávno jsem nepsal literární posudek tak nerad jako posudek Vaculíkova rukopisu, už dávno jsem se do komentáře tak násilím nenutil. A je to vůbec literární posudek? A je Vaculíkova kniha literárním textem a nikoliv deníkem jednoho roku vyrvaného z biografie, životním dokumentem, jehož zákonitosti a pravidla jsou jiná než výhradně estetická, což činí z Českého snáře zvláštní patvar či přechodní tvar, vyzouvající se z pravomoci literárně umělecké? Nelze na takovém dokumentárním výseku dobře žádat, aby měl svůj začátek a svůj konec, hlavu a patu, svou celistvost, svou rovnováhu vnitřních vztahů, svou stavbu a strukturu, aby byl tvarem. To redukuje literárního kritika na pozorovatele a zjišťovatele detailů, jež mnohý bude pokládat za podružné. Jsem starý ctitel a straník Ludvíka Vaculíka, a jsem šťasten, že mohu setrvat na svých bývalých tvrzeních: nová česká literatura má málo tak významných talentů, jako je Vaculík. Co se týče pregnance pozorování a postřehu, a to vnějšího i psychologického, co se týče svěžesti dojmu z života i člověka, jasné dojmové vyhraněnosti a jedinečnosti, co se týče konečně výrazu a přiléhavého podání dojmu, nemá Vaculík sobě rovného. Svět se ho velmi dotýká a Vaculík je nesmírně citlivý k tomu doteku, jeho reakce je okamžitá, dráždivá, až bolestná k doteku. Samé podmínky slibného uměleckého nadání, dej Bůh, aby Vaculík v sobě umělce v jejich omezeném kruhu neudusil. Ze svérázně jedinečného prostoru Vaculíkova nadaného subjektu opačným směrem, totiž ven, mnoho cest nevede. Vaculík nesmírně mocně trvá na svém osobním svérázu, na právech své individuality, na své svobodě. Proud vůle mezi ním a světem bližních u něho nekolotá, pohyb a vliv je jednosměrný, z něho na svět, a dost. Je velmi osobitý, a v téže míře osobivý. Světe, bližní, vyrovnejte se s tím, jak chcete a můžete! V sobě zakotven, sám sebou přeplněn, Vaculík je přirozeně a nevědomky vaším středem. Je to člověk živelně aktivní a prokáže velké služby věci, pro kterou zahoří. Pokud pro ni bude hořet, neboť pro ni jistě jednou přestane hořet, tvrdošíjnost, s níž stojím za sebou samým, neznamená přece věrnost objektivnímu přesvědčení. Tu může Vaculík mít, ale nepředstavuje věrnost dlouze, důsledně a trvale zrající myšlenky, myšlenkově je Vaculík kvalitou jen prostřední a intermitentní. Jeho věrnost přesvědčení je spíš charakterností temperamentu. Vaculík není spolehlivý. Ani spravedlivý. Je svobodný, svobodomilovný, jeho kampaně jsou vždy za svobodu. Ale svobodou mu je návyk či vžitý rys čerpat sám ze sebe jediného míru věcí. Nádherný typ egotismu. Egotismu pravím, nikoliv egoismu. A na bezbřehost, nepřemožitelnost a anarchismus tohoto egotismu v něm jednou případně umělec zakrní. Kéž jsem tím nejhorším prorokem! Kéž budoucnost usvědčí moje obavy z nejhoršího hlupáctví! Václav Černý – hlupák? Beru, milý Ludvíku Vaculíku, beru!“ (Černý, Václav: Eseje o české a slovenské próze, s. 177-188)