Ludvík Vaculík: Poznámky o statečnosti

„Přemýšlím někdy, jsem-li už dostatečně vyspělý pro vězení. Mám z něho strach. Každý člověk, když doroste do občanského věku, měl by se s touto otázkou vyrovnat. Buď má jednat tak, aby nemusel na vězení pomyslet, nebo si musí uvážit, co mu stojí za takové riziko. Je zlé být zavřen za věc, která za dobu kratší nežli trest už nikoho nevzrušuje. Myslím, že to se například stalo těm, co byli zavřeni za letáky před volbami v roce 1972. Proto mě velmi zaujal i povzbudil vzkaz Jiřího Mullera z vězení, že lidé venku mají jednat účelně a tak, aby se nedali zavřít.
Něco jiného je, když zavřou člověka, který z toho už má rozum, než když se spíš nešťastnou náhodou dostane do vězení člověk mladý, sotva odrostlý ženskému prsu. Žasl jsem nad osudem například Karla Pecky, jenž v uranových dolech probendil mládí. Sesbírat takto rozbitý život a dát mu účel, cenu a úroveň považuju za statečnost, jaká jistě nestála před počátkem jeho vězeňské kariéry. Normální, i poměrně mírný člověk, když začne špatně třeba jenom šachovou partii, má chuť rozmetat figurky. A to šachovou partii je prosím možno začít příště jinak! Život ne.
Pokoušet jenom vězení není ještě žádné dílo, jakož vůbec není dobré, když ve sporu dvou stran jedna vyprovokuje druhou ke kroku, který se nedá odvolat bez ztráty cti, prestiže či autority. Tím se poměry jedině o třídu zhorší. Člověk potlačující názory druhých je pouhý cenzor; cenzor, jenž byl odporem proti cenzuře doveden k zavírání lidí, je už diktátor; diktátor, který při potlačování demonstrace dá střílet do lidí, je hotový vrah. S cenzorem jsme mohli vyjednávat a byla možnost, že se tím jeho úřad promění, později zruší a cenzor přijme klidné místo úředníka jinde. Ale ve vrahovi získali jsme nepřítele, který nesmí na vyjednávání přistoupit, aby neskončil na popravišti.
Ale kde jsou slušné meze takové úvahy?
Nikdo neodpoví spolehlivě na otázku, zda Charta 77 zhoršila či zlepšila poměry a jak by to dnes vypadalo bez ní. Takové odpovědi se vzdejme a doznejme, že morální pohnutky bývají jenom zhruba stejnosměrné s politickými a že nejsilnější impulsy dostává člověk ze své povahy, a ne z názoru. Charta 77 dnes je něco jiného než v roce 1977. Všichni jsme si něco ozkoušeli. Slýchám povzdechy, že prý už to není tak pěkné. Na to říkám, že kdo nesouhlasí s činností aktivní a stále zaujaté části, má se tiše a nedemonstrativně odpojit a nekazit práci zbylým. Každý se může pokusit vyvinout způsoby, které mu vyhovují líp. Když si nějaký ohrožený kolektiv zpřesňuje vnitřní strukturu a zostřuje pravidla, nemůže počítat s velice širokým pochopením. Zatímco na jedné straně svobodného člověka požadavek jednoty straší, na druhé straně se většině střízlivého publika jeví stále hrdinštější skutky stále se zmenšující čety bojovníků stále víc jenom jako jejich osobní věc. Což myslím všeobecně pro všechna vyznání.
Většina lidí dobře cítí své meze a nejde v jednání nad to, co je schopna unést pak v následcích. Kdo přiměje lidi, aby v chladné sezóně šli nad svou nosnost, neměl by se divit, že se lámou. Pudový strach z hladu brzdí ve zdravém a střízlivém člověku sympatie k muži, jenž pro svou i společnou věc sáhl k hladovce. Ta věc je k smrti vážná? Poleká se střízlivý člověk a hledí, kudy z ní trošku couvnout. Psycholog a politik nemůže čekat hrdinství ve všedním životě lidí, není-li prostředí zrovna ionizováno povzbudivým zářením ze silného zdroje. Hrdinské činy se nehodí do života. Jsou to zvláštní události, které se mají hlásit. Daří se jim v mimořádné situaci, která ale nesmí trvat dlouho. Davová psychóza hrdinství je výborná, když zároveň opodál několik střízlivých hlav s dobrou informací a spojením má představu, co potom.
Od hrdinství odlišuju pevnost normálního člověka. Normální člověk je dosti setrvačný v dobrých zvycích a ctnostech, má svou pevnost a sám se brání jejímu navrtávání. Jako nerad vidí, když si někdo nebezpečně troufá, tak si zas rád potvrdí, že poctivá práce v klidu je to nejlepší, i když není zrovna dobře placená, a že slušné jednání nachází slušnou odpověď. Dnes hlavní útok není veden ani tak proti hrdinům, jako proti tomu, co jsme považovali za normu práce, jednání a vztahů. Řekl bych dokonce, že hrdinům se dostává jen odměřené dávky represí, jíž je režim sám sobě povinen, a nedělá to rád! Jelikož nechce žádné hrdiny potvrzovat! Válka má zůstat pseudonymní, bez výrazných tváří a dat. Proto jsou právě nálože stále nových druhů rozmísťovány do davu, kde nemají nikoho existenčně a tělesně zničit, nýbrž přivodit v něm změnu norem. Takové neutronové bomby: nepoškozené prázdné postavy chodí do práce a z práce.
Přeme se někdy, je-li to dnes horší než v padesátých letech, či lepší. Pro oba názory najdeme dost důvodů. Pravdivé zhodnocení závisí na tom, co ze své nynější situace dovedeme udělat pro budoucnost. K padesátým letům patřila revoluční krutost i nezištné nadšení. Určité skupiny obyvatel byly postiženy velice bolestně. Dnes o nadšení není řeči a zvláštní krutost se, až na výstřelky, neděje. Skupiny obyvatel jsou přesouvány mírněji, s větší odpovědností za výsledek. Přestalo také záležet na tom, ke které skupině kdo patří. Násilí se zhumanizovalo. Totální dozor nad obyvatelstvem se měkčeji rozprostřel po všech a po všem, není v něm nenávistných křečí. Je to horší, či lepší? Je to útok na sám pojem normálního života. Já to považuju za nebezpečnější než v padesátých letech, a existuje se nám v tom líp.
Za takových okolností má cenu hrdinského skutku každý kousek poctivě udělané práce, každý projev neúplatnosti, každé gesto dobré vůle, vybočení z chladné rutiny nebo krok a pohled bez masky. Zvláště protivník má nás zastihnout připraveny – ne umřít za jakousi všivou svatou věc, ale pochopit jeho dobrou stránku a uchopit ho za ni. Zatímco hrdinské činy lidi čekají a dávají jim možnost pravdivě se vymluvit, že na to nejsou stavěni, setrvat statečně na dobré normě můžou za přijatelné oběti všichni, a vědí to.“ (Vaculík, Ludvík; 6. prosince 1978)

Předpoklady občanské participace aneb o občanské společnosti a politické kultuře

Občanská společnost je dnes v politických a veřejných diskusích na jedné straně vzývána jako pilíř demokracie a na druhé straně bývá poukazováno na rozklad současných sociálních či kulturních základů, z nichž by měla vyrůstat.
Mezi základní organizační formy, které se nejčastěji zmiňují jako formálně institucionální rámec občanské společnosti patří organizace neziskového sektoru (v oblasti veřejných služeb), korporativní instituce (v ohledu skupinových zájmů a identit) a decentralizované mechanismy místní nebo regionální správy.

Občanská společnost jako teoretické schéma je nejčastěji v odborné literatuře analyzováno na základě dvou paradigmatických přístupů. Podle Radima Marady první přístup reprezentuje variaci na Weberovu tezi o roli protestantské etiky v historickém procesu etablování moderního kapitalismu, jejíž historický model umísťuje do menších společenství koloniálních protestantských osad Nové Anglie. Druhý přístup hledá zdroje moderního občanského étosu v sekularizované zkušenosti sociálních vrstev, které se konstituovaly s rannou modernou, a to především v evropském prostředí, kde představitelé vzdělané buržoazie velkých evropských měst 18. století prosazovali nové vzorce občanských postojů a veřejného jednání ještě v rámci institucionálního uspořádání starého režimu, přičemž to, co dodávalo těmto revolucionizujícím se sociálním praktikám duchovní impuls a legitimizující podloží byl jimi osvojený étos univerzální a rozumové kompetence. Pokud běží o charakteristiky takto se formující občanské společnosti, tak jmenujme alespoň některé: (A) principiální otevřenost (srovnej se zdejším stavem a jeho cirkulací elit) společenství, kde občanem je každý, kdo je ochoten a schopen se podílet na diskursivním hledání shody; (B) ustavování se veřejnosti na platformě národních jazyků, kde jazyk byl základním konstitučním prvkem; (C) jistá míra všeobecného vzdělání; (D) majetek čili jistá míra materiálního zabezpečení a s tím související v té době nová sociální kategorie (E) volný čas.

Přestože je to banální a zřejmé, chci poznamenat, že pouhé finanční zdroje sami o sobě nebývají dostačující k občanské participaci (přestože zdejší praxe tomu nenasvědčuje) a iniciativě, obzvlášť v dlouhodobé perspektivě, pokud současně s nimi občan nedisponuje potřebnou kombinací kapitálů, tak, jak je ve své teorii formuloval Pierre Bourdieu. Bourdieu rozlišuje několik druhů kapitálů, jejichž nabývání je sociálně podmíněno a (relativně dlouho a vytrvale) reprodukováno – viz vezdejší a do dneška přetrvávající a odolně se reprodukující tradice občanské a politické kultury zděděné z bezmála půl století trvajících totalitních a autoritářských režimů: ano, čecháčkovství (viz tady http://emancipation-email.blogspot.com/2008/08/z-pamt-vclava-ernho-2.html) a komunismus v nás!!
Běží o politický kapitál, ekonomický, sociální (známosti, konexe, sociální sítě), kulturní (vzdělání, intelektuální dovednosti) a symbolický kapitál. Různé kombinace a poměry druhů kapitálu rozčleňují společnost do vrstev nejen podle vnějších atributů sociálních aktérů, ale také podle typických životních stylů, jež se na ně váží a které pak zahrnují názory, politická přesvědčení, volbu životních priorit a také možnosti, schopnosti a ochotu participovat na veřejném či občanském životě. Bourdieu nabádá věnovat pozornost k podobnostem, které však stojí v pozadí artikulovaných názorů a politických přesvědčení. Jde mu spíše o osobní dispozice, vzorce jednání, rejstřík emocí apod., tedy to, co nazývá habitus. „Habitus je soubor dispozic, které vedou aktéry k tomu, aby jednali a reagovali určitými způsoby. Tyto dispozice generují praktiky, způsoby vnímání a postoje, které jsou „běžné“, aniž by byly vědomě koordinovány nebo řízeny nějakým pravidlem“. Někteří lidé jsou obecně schopni utvářet si svoje vlastní názory na události či problémy, protože disponují např. vyšším kulturním kapitálem, čili vzděláním a komunikačními schopnostmi, než jiní občané, což je činí schopnější občanské participace.

Bourdieu tímto vystihuje jednu podstatnou okolnost formování občanské společnosti a politické kultury, protože i ona má svá kritéria a strukturní podmínky, které nejsou vždy pro každého stejně příznivé. Tudíž pro občanskou participaci jsou důležité jak vnitřní motivace a schopnosti, které je nutné značně rozvinout, tak i (a možná především) vhodné okolnosti a výchozí pozice s do jisté míry zděděnými dispozicemi. Pro situaci v České republice to například znamená, že na formování občanské a politické kultury po listopadu 1989 tu měli klíčový a nutno dodat normotvorný vliv ti lidé, kteří disponovali jistou kombinací kapitálů již za normalizace: tedy nebyl pro ně problém, lépe řečeno bylo v jejich zájmu, si tento kapitál, třebas v jiné formě (např. reorientace z politické sféry k ekonomické činnosti) uchovat a pokud možno rozvinout i v nově se utvářejících demokratických poměrech a volno-tržní ekonomice.

Výsledek tohoto procesu je zřejmý a jeho důsledky vidíme všude okolo dodnes a není důvodů si myslet, že se s nimi nebudeme potýkat ještě hodně dlouho! Totiž, jak jsem již psal: politická a občanská kultura tu ve vlastním smyslu slova není!

Camus a morálka absurdity

„A kdo je našinec, dobře víme: Člověk první a druhé světové války, muž, žena, dítě vstupující přes práh takové či jiné spalovací pece. Má ten člověk ještě nějaké otázky? Jistě se neptá: Co jest?, a je mu dokonce velmi jedno, je-li jsoucno podstaty spíš duchovní než hmotné nebo naopak; ptá se jen – ale bez otázky, otázkou je zde smrtelný děs –, proč to malé konkrétní jsoucno, jímž je on, musí zemřít. Je konec otázkám po povaze podstat, „věcí o sobě“, esencí; klade se jako otázka konkrétní existence (a to ještě se „neklade“ jako „otázka“, její ohlas je prožíván). Filosofické zkoumání, jež vykoná tento obrat, mění se z úvahy ontologické v objasňování existence prožitkem v existencialismus. Svoje existenční prožitky málokdy objasňujeme reflexí, podobáme se dětem, kterým stačí žít, aniž sami sebe vidí žít. Existenci si uvědomujeme neostřeji v jejich situacích limitních, mezních, a řekl bych klidně – obnažených. Takovou situací je nebezpečí, bezradnost, strach, hrůza, hnus, nutnost rozhodnout se na vlastní útraty. Literatura existenciální je literaturou existenčních situací mezních. Je však jedna existenční situace privilegovaná, jež zahrnuje i všechny ostatní: je to existence člověka tváří v tvář smrti. Situace člověka před popravčí četou. Na prahu kremační síně. V koncentračním táboře. Člena ilegální konspirace. Ale cožpak to nejsme my všichni normální nositelé lidské existence? Dosud totiž, aniž chtěla, každá lidská existence končila smrtí, život sám je krajní či mezní situací, a to nevyhnutelně, a v tom je jeho pohoršlivost a skandálnost – existencialismus je literaturou skandálu a pohoršení. Není totiž žádného životně přijatelného důvodu, aby existence končila smrtí. Život sám chce svou věčnost, a že je odsouzen k zániku, je životně nesourodé, protimluvné, absurdní; život je skutečností absurdní, a existencialismus je literaturou absurdnosti. A tedy také protestu: nelze souhlasit s tím, že nejsme věční, že jsme pouhým odkladem své nicoty, že žijíce zároveň se svým životem i „zničujeme“. Z čehož naše úzkost, zoufalství z nevyhnutelného: existencialismus je literaturou života úzkostného a zoufalého.
(...)
Nedorozumění, spolu s Caligulou a Cizincem, stojí na prahu Camusova díla, které se velkolepě rozvine. Ale Camus by nebyl Francouz, duch latinský, tedy rozumář a rozumující humanista, kdyby nakonec svou konstalaci univerzální absurdity života nedovršil morálkou absurdity. Proboha, ať se nad tím termínem ctnostní lidé zbytečně předčasně netěší a nectnostní ať mnou ukvapeně nepohrdají! – „morálkou absurdity“ rozumím pouze a přesně soustavu aktivních životních stanovisek, která z absurdní povahy lidské existence pro lidské chování plynou. Ta morálka v Nedorozumění ještě obsažena není, je jen z veliké dálky předtušena osobou Marie. Je plně rozvinuta teprve v románu Mor z roku 1947, ale toť se ví, jak už to v literatuře vždy bývá, to, co přišlo později, osvětlí vždy zpětně i to, co předcházelo, a ze začátku vždy nějak lépe pochopíš i závěry. V románu jsou hlavními nositeli absurdní morálky Tarou a doktor Rieux, a radíme čtenáři prostě, aby si ten román-mýtus znovu přečetl a na jejich chování v městě zasaženém „morem“ (to jest: životem), si absurdní morálku konkrétně a prakticky doložil a znázornil; my se zde totiž chceme pokusit o to, nechat román románem a vydedukovat zásady této morálky přímo ze samého pojmu existenční absurdity. Tak tedy: Je-li život absurdní, a to nenapravitelně, jakýpak jiný může být první akt lidské moudrosti než uznat, co je nenapravitelné – uznat a učinit to svým, adoptovat svůj tragický a nenapravitelný osud? Přijímám tedy absurdní osud, ale přijímám jej s protestem, neboť nemám sic na vybranou, ale proto ještě nemusím nazývat dobrým, co je pro mne špatné. Co je však protest? Protest je vzpoura. A co je vzpoura? Vzpoura znamená pýchu, znamená hrdost, znamená, že trvám na své poraněné důstojnosti člověka, jejímž jménem pronáším svůj svobodný soud nad životem: jsem sice obětí svého života, ale jsem zároveň i víc než můj život, neboť jej soudím. Jménem čeho? Jménem křivdy, která se mi stala, a jménem spravedlnosti, která mi náleží, ale která náleží i všem ostatním, kteří se mnou sdílejí týž osud životní absurdity. Můj soud je tedy diktován moji potřebou spravedlnosti pro člověka vůbec, mou uraženou láskou k člověku v sobě i ostatních, obětech téže absurdní křivdy. A jako dělám vše, abych unesl svůj život, udělám i vše, abych svou láskou pomohl i bližnímu unést jeho, tedy svůj vlastní osud. Svou povinnost vůči lidem dělám z vlastního svobodného rozhodnutí o sobě samém. Všimněte si, že slovo Bůh dosud nepadlo a ani nepadne: neběží opravdu o povinnost, kterou by kdokoliv nadiktoval zvenčí, morálka je zde do puntíku vyvozena z pojmu absurdní lidské existence, a přikazuje si ji, je ji svobodně poslušen (anebo neposlušen) člověk sám ze své absurdity!
To je krásné, namítnete mi, ale proč se tato morálka jako vejce vejci podobá morálce křesťanské? Odpověď je prostá: Máte pravdu, je to vskutku tatáž morálka. A vysvětlení je ještě prostší: Je tomu tak proto, že jiné morálky než této vůbec není, ať už nám ji přikázal Bůh, jenž podle Camuse neexistuje – a věru, svět jak vypadá, pro jeho existenci nesvědčí –, anebo ať nám ji z podstaty své absurdity říkal syn Boží. Jiné morálky není než tato, zvaná Kristova či křesťanská, rozumíme-li mravnosti chování, jež má činit život snesitelným a člověka důstojným a hodným jména syna Člověka, ona je vůbec to nejvyšší, čeho se člověk kdy dopjal a dopne, výš, než kam kdy dolétnou absurdní hejble atomových raket, planetárních satelitů a lunárních vozejků. A nyní totéž povězme ještě jinými slovy: V čem u Camuse záleží mravnost absurdního člověka? V tom, chovat se na tomto světě, jenž existenci Boží vyvrací, jakoby Bůh existoval!“ (Černý, Václav: Tvorba a osobnost II, s. 568-572)

Mor

„Doktor Rieux byl nepřipraven zrovna tak, jako byli nepřipraveni naši spoluobčané, a tak je třeba chápat jeho rozpaky. Tak je třeba také chápat, proč byl zároveň znepokojený i optimistický. Když vypukne válka, říkají lidé: „To nebude dlouho trvat, je to příliš hloupé“. A válka také skutečně je, což ovšem nevadí, aby netrvala dlouho. Hloupost je vždy neústupná, všimli bychom si toho, kdybychom nemyslili pořád na sebe. V tomto ohledu byli naši spoluobčané jako všichni ostatní lidé, myslili na sebe, jinými slovy byli lidští, nevěřili na pohromy. Pohroma přesahuje lidskou míru, člověk si tedy řekne, že je pohroma neskutečná, že je to těžký sen, který přejde. Ale on vždy nepřejde a jeden těžký sen k druhému, a jsou to lidé, kteří zajdou, a to především lidé humánní, protože neučinili žádná opatření. Naši spoluobčané neměli větší vinu než jiní, zapomněli pouze na skromnost a myslili, že pro ně je ještě všechno možné; předpokládali totiž, že pohromy jsou nemožné. Hleděli si dál svých obchodů, připravovali se na cesty a měli své názory. Jak by byli mohli pomyslet na mor, který udělal škrt přes budoucnost, cestování i diskuse? Považovali se za svobodné a nikdo nebude nikdy svobodný, pokud budou existovat pohromy.“ (Camus, Albert: Mor, s. 35-36)

„Všichni se naopak ženou za něčím, co ani neznají, ale co jim připadá důležitější než Bůh. Zpočátku, když mysleli, že mor je nemoc jako každá jiná, bylo náboženství namístě. Když však viděli, že je to vážné, vzpomněli si, že je třeba užívat života. Veškerá úzkost, která se jim ve dne zračí na tvářích, se teď, v tom horkém a prašném soumraku, proměňuje v jakousi vytřeštěnou bujarost. V neobratnou nevázanost, jež jako horečka rozpaluje celý národ.
A já jsem zrovna takový jako oni. Ale co! Pro našince smrt nic není. Tuhle událost jsme předvídali.“ (Camus, Albert: Mor, s. 99)

„Nicméně autor nemá v úmyslu přikládat těmto zdravotnickým oddílům víc důležitosti, než opravdu měly. Je pravda, že dnes by asi většina našich spoluobčanů podlehla pokušení a jejich význam by zveličovala. Autor je však spíš v pokušení se domnívat, že přikládáme-li ušlechtilým činům příliš mnoho důležitosti, vzdáváme tím koneckonců nepřímou a velkou poctu zlu. Potom se totiž zdá, že krásné skutky mají takovou cenu jen proto, že jsou vzácné a že daleko častějšími pohnutkami lidských činů jsou zloba a lhostejnost. Tenhle názor autor nesdílí. Zlo, které na světě je, pochází téměř vždycky z nevědomosti, a dobrá vůle, není-li osvícena poznáním, může nadělat stejné pohromy jako zloba. Lidé jsou spíš dobří než špatní, ale o to po pravdě nejde. Jsou více nebo méně nevědomí a tomu se říká ctnost nebo neřest, přičemž nejzoufalejší neřest je nevědomost, která si myslí, že ví všechno a osobuje si pak i právo vraždit. Duše vraha je slepá, a bez jasného a pronikavého pohledu na věci není ani pravé dobroty, ani velké lásky.“ (Camus, Albert: Mor, s. 107)

„Zvykli si už snad naši spoluobčané, či alespoň ti, kdo odloučením nejvíc trpěli? Toto tvrzení by nebylo úplně správné. Přesnější bude, když řekneme, že trpěli duševní a fyzickou vyprahlostí. Na začátku moru si velmi živě vzpomínali na bytost, kterou ztratili, a bylo jim to líto. Ale i když si velmi přesně vybavovali milovanou tvář, její úsměv, určitý den, který jim dodatečně připadal šťastný, hůře si už dovedli představit, co ten druhý asi dělá v okamžiku, kdy na něho vzpomínají, a k tomu v končinách tak vzdálených. Zkrátka v té době měli sice paměť, ale nepostačující fantazii. V druhém stádiu ztratili i paměť. Ne že by tu drahou tvář zapomněli, ale – a to je totéž – ta tvář ztratila maso a krev, neviděli ji už ve svém nitru. A jestliže si v prvých týdnech ještě naříkali, že ve věcech lásky mají co dělat už jen se stíny, časem si všimli, že i ty stíny se mohou ještě víc odhmotnit, ztratit i ty bledé barvy, které jim uchovávala vzpomínka. A na samém konci tohoto dlouhého období odloučení si už vůbec nedovedli představit onu intimitu, v které kdysi žili, ani že vedle nich kdysi žila bytost, na kterou si kdykoliv mohli sáhnout rukou.
Z tohoto hlediska vstoupili jednoduše do řádu moru, který byl tím účinnější, čím byl všednější. Nikdo u nás už nebyl schopen velkých citů. Zato každý zakoušel pocity jednotvárnosti. „Už aby to skončilo,“ říkali naši spoluobčané, protože v době pohrom je běžné, že si lidé přejí, aby kolektivní utrpení skončilo, a protože si opravdu přáli, aby to skončilo. Ale říkali to bez počátečního zápalu a bez citového vzruchu, uvádějíce těch několik ubohých důvodů, které nám zůstaly ještě jasné. Po velkém a divokém rozmachu prvních týdnů následovalo otupení, které bychom jen omylem mohli považovat za rezignaci, nicméně to byl určitý druh provizorního souhlasu.
Naší spoluobčané se umoudřili, přizpůsobili se, jak se říká, protože jiného východiska nebylo. Samozřejmě že vědomí neštěstí a utrpení měli pořád, ale nepociťovali už jeho drásavý osten.“ (Camus, Albert: Mor, s. 146-147)

„Od té doby vím, že tomuto světu už nejsem nic platný a že od chvíle, kdy jsem odmítl zabíjet, jsem se odsoudil k definitivnímu exilu. Dějiny budou dělat jiní. Vím taky, že nejsem schopen soudit ty druhé. Chybí mi totiž jedna vlastnost, abych mohl dělat řádného vraha. Nemám proč se nějak vyvyšovat. Ale teď jsem se smířil s tím, čím jsem, naučil jsem se skromnosti. Říkám jenom, že na světě jsou pohromy a oběti a že je nutné odmítnout, pokud je to možné, být na straně pohromy. Snad se vám to bude zdát trochu prosté a já nevím, zda je to prosté, ale vím, že je to pravda. Slyšel jsem tolik úvah, které mi málem popletly hlavu a které dostatečně popletly hlavu jiným a přiměly je k souhlasu s vraždou, že jsem nakonec pochopil, že veškeré neštěstí lidstva pochází z toho, že lidé nedovedou mluvit jasnou řečí. Rozhodl jsem se proto mluvit a jednat jasně, abych se dostal na správnou cestu. A proto říkám, že jsou pohromy a oběti, a nic víc. A jestli se stanu sám pohromou, jen proto, že toto říkám, je to aspoň proti mé vůli. Snažím se být nevinným vrahem. Vidíte, že si nedělám velké ambice.
Samozřejmě by bylo dobré, kdyby tu byla ještě třetí kategorie, kategorie opravdových lékařů, ale s tímto druhem lidí se nesetkáváme často a je to jistě velmi těžké. Proto jsem se rozhodl postavit se vždy a všude na stranu obětí, abych zmírnil škody. Uprostřed obětí mohu aspoň hledat cestu, jak dojít k třetí kategorii, to jest k smíru.“ (Camus, Albert: Mor, s. 202-203)

Werich Voskovcovi (1. 11. 1967)

Čili dušiček čili Všech svatých

Jiřidlo,

(…)
Pravil jsem NE a myslil jsem NE. Neb řeč vaše budiž ano! Ano! Ne! Ne! Praví Nový Zákon, k čemuž Starý Zákon dodává, vlastně před-dává „I vtiskl Hospodin v čelo Kainovo znamení bratrovraha,“ načež se Absolon zavěsil za vlasy, čímž vznikli netopýři a Beatles, kteří se mezitím dali na indickou sitaru, zahodivše kytaru, což pohnulo Špindíru Ghandiovou, aby byla proti agresorům.
(…)
Tak jsem si pročetl tu tvou korespondenci s divadly, a abych nezněl příliš nekompromisně (každá nekompromisnost je blbost a cesta k fanatismu, čili od rozumu pryč), tak bych řekl ve zkratce toto: V momentu psaní možná, že úmysl byl upřímný. Byla by to pro ně sensace, kdyby tě uvedli, v čemkoli, neboť ty tu máš kurs, sort a mythus, kdežto oni chodí po zemi. Ale když se tu kolem udál podivný fenomén: slova zbyla, slov je dost, leč obsah slov, náplň, se někam ztratila. Takže naše řeč je kadence zvuků, kdykoli přerušíme poslech, odskočíce si třeba do záchodu, a vrátíme se nastavivše ucho, slyšíme slova, ale o nic jsme nepřišli. Neb slova, která jsme slyšeli odcházejíce, byla bez obsahu, právě tak jako slova, která slyšíme teď. Totéž je v dopisech. Vizuelně čteme slova, nejsme si však jisti, zda-li obsah je ten, která měla, když jsme je naposled četli, či mají-li jiný, nový obsah. Proto říkám NE!
Kdybys tu byl a mluvil tváří v tvář, možná, že bys se domluvil pomocí zkušeností, psychologie, vzájemného vztahu hovořících, ano lze docílit věci. Ale po jaké námaze! Po jakém úsilí, snaze, a hlavně, a to při našem věku hraje roli, po jakém čase. Dlo-ho-ouho tu všechno, všššechchchchno trvá!
(…)
Truhlář nemá hoblík. To je sranda, když to srovnáš třeba s nějakým vedoucím nějakého státu třeba na blízkém východě, který nemá hlavu. Jenže ten truhlář nemá hoblík, protože někdo někde daleko nemá hlavu. A ten truhlář dělá stoly rád, dobře a lidi je potřebujou. A těch řečí kolem toho hoblíku, co určitě bude. A řeči vede ta hlava, co nikdy nebude hlava, nýbrž prdel. Takže ono to není taková maličkost, nikoliv ten hoblík, ale ten truhlář, co pláče ve tmě dílny, že nemůže ten krásný stůl, který by uměl udělat, začít, protože nemá hoblík. A až bude mít hoblík, nebude mít klih. Ono v životě nejde o stoly, to víme, ne? Jde o naději, a ne o stůl. Ale bez hoblíku, bez naděje na hoblíky?
Proto opakuji NE.
(…)
Daleko raději bych byl kožešníkem. Jen bych foukal do chlupů a odhadoval cenu a o nic jiného bych se nestaral. Umřel bych bohatý. Umřu však chudý, antikožešník, antiobchodník, zvědavý, hloupý. Poučený, ale hloupý.
(…)
Kousek hoblíku, malinký kousíček, radůstka, koráleček na provázíčku kolem krčku. Zdobíme mumie, neb jsou podobné člověku. Jsme všichni mumifikováni na různých místech různými balsámy, uskladněni ve velikých hrobkách zvaných sídliště, plodíme malé mumie, pak jdeme na plantáže, to jsme zase zombi, a sem a tam se jeden druhého zeptáme: „Nevíte, kterej faraon je teď tam nahoře?“ „A není to jedno?“ „Vlastně jo.“
Jeden mladý chlapec tady v Praze zašel na čínské velvyslanectví a tam mu dali malou červenou knížku s citáty Mao-vými. Dostal za to ve škole trojku z mravů. Kluk se doma otrávil. Naštěstí ho zachránili. Ale nezachránili pedagogy od zbabělosti, blbosti a zrady klukovství.
(…)
Zdá se mi, že žvandám. Konečně, proč bych nežvandal?
(…)
Objevil jsem, a ne rychle, nýbrž pomalu, že soucit je vězení, který si muž buduje kolem sebe a z něho není úniku. Něco podobného objevil už Nietzsche, nemýlím-li se, když byl mlád. O to byl napřed přede mnou. Krutost je také vězení. A teď mi řekni, které je lepší.
(…)
Mám takové záchvaty, které se dostavují stále častěji, kde bych byl rád sám. Abych si mohl dovolit nebýt. Nebýt makový ani takový. Abych nemusil myslit na vztahy k druhým. Abych mohl přiměřeně, bez vztahů a bez naučení logiky být logický přírodně, pudově, samostatně. Jako: Teď nedělám nic. Teď čtu. Teď nevím, kolik je hodin. A spím. A nespím. Sním s otevřenýma očima a přitom se třeba nastydnu. Dobře mi tak. Tohle se mi povedlo a tohle vůbec ne. Ne, nepovedlo, a co má bejt? Jako když plavu, si připadám často, plavu a jsem takřka bez dechu a postavím se, abych spočinul na dně, a odpočinul si. Ale není dna. Tak nohy vzhůru a další tempa, plavu, plavu, už musí být mělčina! Stále není, ale teď snad bude dno... konečně stojím na špičkách, v bahně asi, ale stojím, odpočívám... a pět temp a už budu brodit, dno se zvedá, a já jsem na břehu a lehnu si a lehnu si a lehnu si, a co dál? Běžím, a pak se obléknu. „Jaká byla voda?“ „Ale ušlo to. Pěkně jsem si zaplaval.“ Lžu.
To se ví, že jsou tu také lidé. Všude se najdou. Ale člověk si říká, že by je neměl rušit. Nemůžeme si říci nic, co bychom už nevěděli. Můžeme to jen seřadit, každý po svém. Víme všichni všechno.
Proto opakuji NE.
(…)
Je jen jedna zahrádka, kde je jaro. Práce se jmenuje. Dá se než pracovat. Těžko a s překážkami. Ale když se povede posádka, atmosféra a práce se daří, pak prázdné zvuky se naplní smyslem a stanou se slovy, z nichž se skládají věty, dávající smysl, sdělující myšlenku. Anebo mlčení v přírodě, která je zázrak.
(…)
A proto se nevzdávám nadějí. Proto si vymýšlím naděje. A nové a hloupé a marné třeba, ale naděje, které, jak jsem již pravil, jsou život. Tož, abychme se nemýlili, starý Křópale, to není smutný dopis! To je cigán Jáno, který Vám do ouška hrál na jednu rozladěnou strunu na svých skřipkách...

Stejně se musíme sejít, papír je vůl, papír neunese nic. Není hajzlpapír nikde k dostání.
Není česnek.
Není petržel.
Není lahvové pivo.
Je padesáté výročí velké říjnové revoluce.
Jsou vlajky.
Je sláva.
Národní divadlo!
A holub se ho bál!
Tvůj
Jan

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence II)

Nám se všecko musí zpolitizovat

„Ano, jsem už dost starý, a nevypracoval jsem si ještě ten čistý postoj, který patří k normálnímu životu a byl kdysi, jak si představuju, na zemi běžný: všestrannou nevšímavost k politice. Žít bez politické angažovanosti! Život jenom v rodině nebo v práci. Myšlenky truhlářovy opřené o dřevo, z něhož dělá. Lékařova hlava zaujatá pacienty a jednou zajímavou otázkou pro volný čas. Ale ne, to nemůže být, nám se všecko musí zpolitizovat: obyčejný nákup nás dovede k myšlenkám o státě, dotek dřeva nás rozčilí k úvaze o chemické povaze tohoto režimu, hovor s lékařem se neudrží v mezích nemoci.“ (Vaculík, Ludvík: Jaro je tady, červen 1989)

Čecháčkovství a čecháček

„Neboť již lidovost sociálního původu českého vzdělance, anebo i jen náležitá, blahodárná a nutná lidovost jeho zaměření a sympatií, znamenala pravidelně nebezpečí omezeného rozhledu a obzorů, zmenšení kulturního formátu. Zaměřit se na lid znamená i omezit se na lid a připodobnit se mu. Co se jen TGM, co FXŠ navolali po evropanství, po zevropštění našeho vzdělance! Proto by ještě mohl zůstat lidovým! Nadarmo. Jeho pravidlem a průměrem zůstalo čecháčkovství, a někdy, právě v nevlídném vztahu k našim velkým lidem čnějícím nad průměr, se náš národní život podobal spiknutí podprůměrnosti. Spiknutí prostřednosti proti všemu nadprůměrnému je sice společným jevem všech národů malých, ale v našem bylo vždy mocně potencováno tou „lidovostí“ našeho vzdělance, a tím bylo vždy nebezpečnější než jinde, vedle Čecha se vždy u nás plazil a na Čecha číhal Čecháček. Čemu říkám čecháčkovství? A říkám tomu také české podučitelství. A české chalupnictví. Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách, kdybych měl náladu žertovat, řekl bych, že je rysem vysoce originálním. Intelektuální nedochůdností – může být různá – myslím zde nedovzdělanost omezeně zakrnělou úzkým domácím obzorem, ale cítící se přitom drze na výši jakýchkoliv světových a vůdčích úkolů, neboť je osobivá, závistivá a ctižádostivá. Ponech jí svobodné bezpečí a zvůli: stačí domýšlivě zmentorovat celý svět. Okřikni ji a zastraš: zmalomyslní na svoje pravé a náležité nedoucké rozměry, skrčenecky zlokajští, začne se vluzovat a přitírat, je ochotna přijmout stanoviska i názor druhého, ba prosí o ně, neboť ji svoboda přemýšlení tíží, trpí komplexem své mentální chudoby, za svou ochotu lokajovat a sloužit chce však dostat zaplaceno, má přece právo na spropitné. Mravní slabostí rozumím přesný charakterový protějšek intelektuální nedochůdnosti, stránka intelektuální i mravní se tu prolínají a násobí: tedy charakter náchylný k poddanství, ustrašenost a zastrašitelnost, rozbažené nicméně po možnostech drzosti, lačnost úspěchu a prospěchu, maskovanou bázlivou přičinlivostí, lživou a počítavou pokoru, která je jen maskou zastrašeného, ale číhavého a zrádného egoismu, a je naprosto prázdna veškerých pohnutek a pocitů náboženských, skutečná a pravá pokora je vždy původu náboženského, je pokorou před Bohem. Čecháčkovství není konstantní složkou národního psychismu odjakživa, nevěřím na neproměnné „národní duše“, je historickou akvizicí a úhonou, a čeho národ historicky nabyl, z toho lze dějinami a převýchovou i vyrůst. Narůstá v nás pravděpodobně už od Bílé hory a jako důsledek následujícího násilného sociálního převrstvení českého národa, přišli jsme o domorodou velikou i malou šlechtu, třídu u nás (jako v Polsku) sic dobrodružně nezodpovědnou a politicky často hazardérskou, ale sebevědomou až po samou pýchu, nepoddajnou až po bojovnou vzpurnost, skutečnou páteř národního kolektivu. O tom uvažuj historizující sociolog! Buď jak buď, devatenácté století zná u nás Čecháčka už plně vyvinutého, poučte se o tom z našich národních dějin, a nemusí to být ani studiem historiků, užitečnější cestou je četba počestných svědků-memoralistů, a třebas Serváce Hellera vzpomínek „Z minulé doby“ nebo Adolfa Srba „Z půl století“: jaké byly u nás poměry za Bachova absolutismu, jak u nás pokleslo, usnulo a vychladlo všechno, vlastenecký zápal, české sebevědomí, národní hrdost, zájem o naší budoucnost, obětavost i odvaha, a „jenom několik spisovatelů a vědců zůstalo zase na stráži národního života“; a jak málo se české chování změnilo i na prahu let šedesátých, po říjnovém patentu 1860 a Schmerlingově únorové ústavě 1861; a jakými orgiemi malichernosti, hašteřivosti, ostouzení a nevděku byl sedmdesátých letech otráven politický boj mezi starými a mladými! Ale snad stačí i vzpomínka chování tohoto národa k jeho včerejšímu idolu Havlíčkovi po jeho návratu z Brixenu: kolik lidí kráčelo za jeho rakví po boku Němcové! A nevděčného hulvátství našeho intelektuálního světa k Palackému v letech 1849-1861! To je obecné zjištění, truchlivá zákonitost a smutná perspektiva (na jak dlouho ještě?) našich dějin: pokaždé, když tento národ zažije úder, který jej přiomráčí, protáhne-li se pak stav jeho deprese na určitou dobu, kterou by bez citelné mravní úhony dokázal snést národ jiný, byť i ne větší, zakřepčí na národním hřbitově svůj radostný kankán Čecháček, ujme se otěží, zařídí se k vládě tam, kde byl potlačen, pozavírán, vyhnán, pozutínán český charakter. Nabízím zkoušku z poslední doby, bijící do očí svou průkazností: vezměte hrst poúnorových kulturních velikánů, právě těch, kteří srostli se skutečností našeho národního krachu na sám jeho symbol, a uvědomte si je jako figury protektorátní!Co poúnorový velikán, to protektorátní zalezlík a opatrnický vyčkavač, jména Štoll, Mukařovský, Řezáč, Drda, Pujmanová derou se sama na jazyk: s hodinou Mnichova se tiše tichounce vypařili z českého veřejného života, nezvěstní, neviditelní, rozlezlí po úkrytech, odkud bylo tak napínavé sledovat, jak se kutálejí hlavy skutečných bojovníků! Po sedm let okupace a války je ani na okamžik nikdo z odboje nepocítil po svém boku, ti budoucí vůdcové se podobali onomu generálovi z ruských letopisů, který pobyl plných šestasedmdesát let ve vojenské službě, aniž byl jedinkrát raněn: „od malička se uměl šetřit pro vlast!“ Načež se uvázali v dědictví bojovníků a počali se ohánět jejich jmény, neboť také to je odjakživa konstitutivním rysem Čecháčka a jednou z jeho nestydatých dovedností: ví, kterak na vlastní tělo přetahovat pokrývku mrtvých! Vlastní ho nehřeje, a dovede olupovat i mrtvoly. V přítomném Čecháčkově impériu jsou dvě věci osudně významné a obě slibují přímo úděsnou dlouhodobost jeho dominance: strašlivý úbytek sil na straně české charakternosti a splynutí čecháčkovství s oficiálně instalovaným principem společenské a státní moci. Válečný odboj stál náš národ příliš mnoho charakterních lidí, než aby to nebylo znát, kdo měl charakter, šel do boje a oběti na lidech byly nesčetné. A od února navázal na tento úbytek charakterní krve úbytek další, živá krev uprchlíků, odtékající do ciziny. Snad to není vždy krev nejstatečnější, ale rozhodně kdo prchá, to nejsou mezi námi ti nejméně talentovaní a nejméně schopní, a to je nesmírně neblahé. Ta pekelná drenáž trvá už příliš dlouho, pomalu již půl století: od 1939 do 1945 ti stateční, od té doby ti dosud nadaní a schopní. A na straně druhé, jestliže v dějinách Čecháček dosud vždy za odměnu pouze sloužil, neboť je rozený slouha, tentokrát slouží, ale zároveň i vládne silou totožnosti svého sociálně mravního typu se samotným smyslem společenského řádu. Tento řád je „lidový“, a třebaže je jeho lidovost pouhou politickou šalbou a pojmovým úskokem, je chytrý dost, aby ve své lidovosti vyhradil ve svém zájmu místo lidovosti čecháčkovské, její nedovzdělanosti a mravní bezpáteřnosti. Vždy, absolutně vždy hleděly totalitní režimy získat lidskou hloupost a lidské sprosťáctví na svou stranu. V jejich řádu se hlupáci nemají čeho bát a nemohou nic tratit. Silné povahy jsou v nich přirozeně eliminovány násilnou a nenávistnou brutalitou davu, povahy prostřední přinuceny k povolné využitelnosti, povahy slabé rychle přesvědčeny, že na osobní existenci nemají právo a že osobnost je ostatně omylem. Také nikdy dosud v našich dějinách nebyla formátem českého světa obrovitější mrňavost než dnes. Kierkegaard založil svou polemiku proti oficiální církvi na myšlence, že učinit náboženství úřední institucí znamená rozklad náboženství. Brandes ve své monografii o něm uvažuje, co podnikne stát, umane-li se mu zničit poezii? Zřídí tisíc míst pro úřední a ze státní kasy placené básníky, postará se, aby na straně poezie, kultury, náboženství byl i prospěch, bezpečná jistota pod penzí. To právě učinila státní moc u nás. Vydala Čecháčkovi společenskou vládu, pozvala ho i k honorované úřední tvorbě kultury. Jaký nápor malých, menších, nejmenších! Není co velkého by neudusili ve svém objetí. Cestou k internacionalismu, světovosti a všelidskosti, čecháčkovský socialismus? K smíchu, k čemu by nad sebe jaktěživ mohl vybříst hamižný, žluklý provincialismus? Cestou k pravdě? K smíchu, cožpak vůbec kdy čecháčkovský dar potřeboval pravdy a toužil po ní? Duševně žil nanejvýš mýtem, mýtem v tom nejnižším významu, společným přeludem, pospolitou bajkou o své výbornosti, o svých dějinách a svých zásluhách v nich. Budoucnost češství vidím velmi černě, Čechové v moci Čecháčků nemají leč zlé vyhlídky, a čím dál tím horší, jestliže se vláda Čecháčků protáhne. Jak ze sebe Čecháčka setřesou? Úvaha o tom je iluzorní, veskrze platonická. Je nicméně dovolena. Čecha čeká nesmírně těžký úkol přehodnotit v sobě celé devatenácté století, a to devatenácté století světa i svoje vlastní. Dovede ze sebe český kulturní člověk vymýtit valnou část ideového i mravního dědictví stalinského učení? To za prvé! Dokáže zůstat lidovým, a přitom od základu v sobě proměnit svou dosavadní ideologii lidovosti a obsah svého už po víc než století děděného pojmu lidu? A nadto pochopit ještě též, že být lidový znamená sice vždy zůstat s lidem,pracovat vždy pro lid, ale nikoliv vždy nutně skrze lid? To za druhé! Bude, za třetí, dostatečně silný, aby v sobě i okolo sebe přemohl mravního Čecháčka, bezohledně ho potlačil a tvrdě zamezil jeho mocenské ambice? Ta představa potlačení není ani v nejmenším představou sankcí a trestu, myslit na tresty pro viníky je naprosto marné, naprosto nikdy jsem se jí neutěšoval. Mou představou je výhradně představa převýchovy či nové výchovy jak mozků, tak charakterů. Tedy procesu rozloženého na celé generace. A naději nutno tedy skládat jen v mládí, v úplně neznámé budoucí mládí nevím kterého pokolení které má přijít. Tak to vidím, nevesele, velmi vzdáleně, ale i velmi prostě. Ta vzdálenost asi nejvíc vrací víru v možnost našeho brzkého a rychlého vyléčení a ta prostota zcela jistě podráží toho, kdo si je vědom nesmírné složitosti problémů národní choroby. Nedočkavému léčiteli odpovídám, že si nemohu pomoci, takové je moje přesvědčení. Druhému odpovídám, a zase prostě, že komplikovanost choroby nezahrnuje nutně komplikovanost léčby, někdy spíš krutou radikálnost v aplikaci jednoduchých léků. Jen ať můj kritik netvrdí, že moje stručná a spěšná analýza dnešního osudu češství je založena na stručné a spěšné zkušenosti, mám s češstvím delší a zevrubnější zkušenost, než může být jakýkoliv cizí a budoucí rozbor, po němž volám. K češství jsem po celý život choval vylekanou lásku, která nepoznala vteřinu oddechu. Proti čecháčkovství v něm jsem po celý život bojoval a tolik se jím trápil, až jsem se jím utrápil. Napůl jsem se jím utrápil sám, napůl mne čecháčkové usmýkali. Vůbec si nestěžuji, kdo si těžkých věcí hledí, těžko mu bude, praví Apoštol. Věděl jsem, co mne čeká.“ (Černý, Václav: Paměti III. 1945-1972, s. 285-289)