„Za měsíc po procesu s Nechanským byl dne 31. května 1950 zahájen nejkřiklavější proces s demokratickou opozicí, dr. Milada Horáková a druhové, jakýsi civilní protějšek likvidačních procesů s demokratickými vojáky od Píky po Nechanského. Byl veden novou justiční metodou tzv. „svodek“, zahájenou příchodem do ministerstva spravedlnosti Gottwaldova zetě, dr. Čepičky, a vznikem státního soudu na podzim 1948: 1. „svodka“ znamená umělé konstruování provinileckých skupin amalgamací lidí, kteří spolu třebas ani konspiračně nesouviseli, ale dopustili se totožně kvalifikovatelného přečinu; 2. proces inscenuje a ze zákulisí řídí nikoliv jakákoliv instance soudní, nýbrž politická, zde UV KSČ, jež v spolupráci se Státní bezpečností rozhodne předem o výši trestu, takže předseda senátu, prokurátor, obhájce, experti a svědci, případně i sami obžalovaní jsou pouhé figurky, svolní herci vypracovaného a dodaného procesního libreta; obžalovaní znají nazpaměť otázky, jež jim budou položeny, i svoje odpovědi a přiznání, a odříkávají je v předem vynuceném znění až po formu a stylové detaily; 3. proces je venku provázen bombastickou tiskovou kampaní a organizovaným rozjitřením veřejného mínění objednanými projevy nenávisti k viníkům (a v tomto případě zjednané rozjitření dostoupilo stupně nepříčetného běsnění). Znásilnění spravedlnosti dostoupilo tentokrát v oblasti občanského soudnictví podle stalinských vzorů vrcholu, na němž se pak dlouho udrželo. Bylo proč se vynasnažovat. „Proces proti vedení záškodnického spiknutí proti republice a jejímu lidu“ měl zatlapat do bahna a definitivně zhanobit celou první republiku včetně národního odboje. Amalgam měl nejširší možné rozpětí, celou „státotvornou“ starou vlast: sedm národních socialistů, lidí po výtce „hradních“, oddaných masarykovců, pak benešovců (dr. Horáková – smrt, dr. Josef Nechvátal – doživotí, dr. Jiří Hejda – doživotí, stařičká veteránka lidových táborů a dávná předačka českého Ženského hnutí senátorka Fráňa Zemanová – 20 let, František Přeučil – doživotí, Jan Buchal – smrt, poslankyně Antonie Kleinerová – doživotí), dva sociální demokraté (univ. Prof. Dr. Zdeněk peška – 25 let, Vojtěch Dundr – 15 let), dva katoličtí lidovci (dr. Jiří Křížek – 22 let, dr. Bedřich Hostička – 28 let), dokonce dva komunističtí disidenti-trockisté (dr. Oldřich Pecl – smrt, Záviš Kalandra – smrt). Velkou postavou procesu byla dr. Horáková. Tím, co samojediná znamenala, povýšila proces a v něm svůj osud na Symbol: neboť tato žena byla hned z prahu války účastnicí odboje, členkou PVVP, spoluautorkou programu Za svobodu, nové koncepce osvobozené československé státnosti jakožto sloučení demokratického humanismu s ideou sociální spravedlnosti bez cizích vzorů, jen z národních tradic ze zamyšlení nad největší katastrofou lidských dějin a nad smyslem kultury. V srpnu 1940 zatčena gestapem, ale nacisté jí nedali smrt: 15 let žaláře. Po válce se stala místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů. Jakožto členka strany národních socialistů od roku 1929, svých osmadvacíti, a nakonec předsedkyně nadstranické Ženské národní rady, vyšla z poválečných voleb 1946 jako poslankyně své strany a brzo předsedkyně zahraniční komise strany. Přesvědčená stoupenkyně zahraničně politické linie Benešovy a Jana Masaryka. A po skonu Jana Masaryka se dne 10. března 1948 demonstrativně vzdala poslaneckého mandátu, nikým nenapodobena! Jenomže neutekla, ač by ji dr. Arnošt Heidrich byl rád z jara 1948 vzal s sebou: od února 1948 měl ve své úřadovně generálního tajemníka ministerstva zahraničí odposlouchávací zařízení, o němž věděl, uprchl sám, když zvěděl, že bude do několika dní zatčen. Neutekla, a v bezmezné bezradnosti poražených stran se dostavila v září 1949 na schůzku národních socialistů, sociálních demokratů a lidovců na faru ve Vinoři; došlo k ní z podnětu stařičkého Vojty Beneše, prezidentova bratra (jemuž zanedlouho „strana a vláda“ dovolily odejít strávit zbytek života k příbuzným do USA!). Byly tam přítomným sděleny i vzkazy a situační světově-politické rozbory vždy beznadějně omylných Zenkla a Ripky, tč. v pařížském bezpečí. Hned 27. září byla Horáková ve svém bytě zatčena; její manžel, zatýkaný spolu s ní jako kdysi gestapem, utekl druhým východem koupelny na zahradu, dva měsíce se skrýval v bytu spoluodbojáře z PVVZ přítele Maryšky, byl dopraven na hranice do vesnického mlýna a zaměstnán v něm jako stárek; a z něho teprv přes hory, a do USA; tam nedávno (1976) zemřel. Ve vlasti zůstalo, opuštěno, dítě Jana; matku spatřilo v životě už jen jednou, den před popravou ve vězení, ale nesmělo ji ani políbit ani jí podat ruku; žije dnes (od 1968) v nové otcově vlasti. Obžalovaní se dověděli, z čeho jsou viněni teprve před soudem. Jaký to byl – za předsednictví dr. Karla Trudila, v prokurátorském vedení dr. Urválka a pod žalobou dr. Juraje Viesky – soud! Sešli jste se, abyste se upevnili v svém nesouhlasu s únorem; ale únor by mohl být zvrácen jen válkou: ergo jste připravovali novou světovou válku! Toužili jste po nátlaku západních států; tam se střílí do dělníků: ergo jste byli pro střílení do dělníků! Přijali jste zprávy od Ripky, jenž před válkou v Praze jednal o střední Evropě s Ottou Strasserem: ergo jste hodlali spolupracovat s bývalými esesáky! Byla jste pro organizaci osvobozených středoevropských států: ergo jste byli proti Sovětskému svazu; ergo jste souhlasili se smrtí vlastních dětí v nové vojně! Stýkal jste se, Kalandro, s anglickou hlasatelkou československého rozhlasu Bakerovou a Američanem Danielem Benediktem, šéfem dobročinné organizace Care pro potravní dary do Československa a v roce 1929 sekretářem Tráckého v emigraci: ergo jste trojnásobným cizím špiónem, pro Anglii, pro USA, pro IV. Internacionálu! „V roce 1936 jste kritizoval Moskvu“ (pro moskevské procesy). „To byl začátek – a toto je konec.“ Kalandra, ironicky: „Ano, pane prokurátore!“ A proto smrt, smrt, smrt, smrt. Přivedou svědčit někdejšího zahraničního odbojáře, Ženevana dr. Kopeckého, z vězení dokonce Vávru-Staříka z procesu s Chocem, má zahanbit Fráňu Zemanovou; ale babka slyšela o Chocovi jen z novin. Před několika měsíci, v červenci 1948 v počátcích „studené války“, soudili v USA dvanáct komunistických předáků za protistátní spiknutí v cizích službách, maximem trestu bylo pět let, třetina minimálního v procesu se skupinou Horákové; odsouzeným bylo zamítnuto vystěhovat se do SSSR, pak by trest odpadl: nabídku žádný nepřijal! České odsouzence vyvedli k popravě dne 27. června, Miladu Horákovou jako poslední. A snad to nebylo ani bestiální zostření, snad to byl účinek zoufalé naděje samotných katů z vězeňské správy: co nejdéle odsunout výkon, získat minutu, ještě další minutu, ještě jedinou poslední minutu, což zazvoní-li za vteřinu telefon – Horáková dostala milost! Neboť poprvé v dějinách Československa tu pro politiku popravována žena! Vysoce národně zasloužilá. Obhájci vůbec ve výkon rozsudku nevěřili. Žádost o milost ovšem podali. Proti rozsudku protestovali britská vláda, Churchill, arcibiskup z Chanterbury, paní Eleonor Rooseveltová. Nadarmo. Katové si byli jisti souhlasem národa. „Schvalovací akce“ se zdařila triumfálně: tisíce adres, listů, rezolucí z organizací, dílen, závodů, škol, žádajících nejvyšší trest pro rozvratníky, odpovídajících „údernickými směnami“ na zločiny „třinácti nejhnusnějších a nejpodlejších zrádců našeho národa“, „spojených bezmeznou nenávistí k republice a jejímu lidu“ (Urválek). Na soudní zasedání se valí pozvané delegace z fabrik. Svaz osvobozených politických vězňů, vedený teď proslulým poslancem Janem Vodičkou, Maryškou někdejší Medkovy legionářské hry, exřezníkem pražských jatek. „My, ženy a matky z Třebechovic po Erebem.“ Sokol Tyršova kraje. Mladoboleslavská automobilka. Vítkovické železárny. Konference družstev. Sterá JZD, pionýři, nemocnice. (…) Jak pěkně to zní, třebas to přiběhlo na hyeních tlapách: „Záviše Kalandru měli už dávno pověsit na klandru…, Příšerný profil Horákové,… při zdánlivé kultivovanosti nízce hrubá a politickým morem nakažená tvář…, Zlotřilá chamraď zavilých zločineckých typů nejprohnanějších podlidí…“, samé citáty z Května (čís. 24/1950), nového orgánu naší nadějné mladé literární generace. Vyšeptale stárnoucí komediant E. F. Burian uvede v D50 honem svoje „Pařeniště“, hru o profesorovi, jehož žena propadne bandě intelektuálských zrádců, najdi si tam Horákovou, a v cynickém sociologovi Fiedlerovi Kalandru.“(Černý, Václav: Paměti III. 1945-1972, s. 332-335)
Žádné komentáře:
Okomentovat