Ve skutečnosti, hlavně když člověk pracuje, to uběhne rychle

„Pravidla jsou složitá a mají mnoho podob. Kromě pracovní doby je třeba nakoupit, u bankomatu vybrat peníze (často po dlouhém čekání). A především zaplatit různým organizacím, zabývajícím se jednotlivými stránkami vašeho života. Navíc můžete onemocnět, což vyvolává další poplatky a papírování.
I tak zbývá volný čas. Co s ním? Jak ho využít? Věnovat jej pomoci bližnímu? Bližní, když o tom tak přemýšlíte, vás příliš nezajímá. Poslouchat hudbu? Kdysi by to bývalo řešení, dnes však musíte uznat, že vás hudba dojímá stále méně.
Kutění, v nejširším slova smyslu, může být to pravé. Popravdě řečeno vás však nic nemůže zachránit před stále častějšími chvílemi, kdy vás pocity naprosté samoty, univerzální prázdnoty a tušení bolestného a definitivního krachu vaší existence vrhají do stavu skutečného utrpení.
A přitom se vám stále nechce umřít.

Mívali jste vlastní život. Byly doby, kdy jste měli svůj vlastní život. Pravda, už si na to moc nevzpomínáte, ale existují fotografie, které to potvrzují. Bylo tomu tak pravděpodobně během vašeho dospívání nebo chvíli potom. Jak velká byla tehdy vaše chuť do života! Existence vám připadala plná lákavých možností. Mohli jste se stát zpěvákem ve varieté či odjet do Venezuely.
A co je ještě překvapivější, měli jste vlastní dětství. Zaostřete teď na sedmiletého chlapce, hrajícího si na vojáčky na koberci obývacího pokoje. Pozorně ho prosím pozorujte. Od rozvodu je bez otce. Matku, která má důležité místo v jedné kosmetické firmě, moc nevídá. Přesto si hraje, a jeho zaujetí pomyslným světem a válkou se zdá hodně velké. Jistě, již mu trochu chybí láska, avšak jak velký se jeví jeho zájem o svět!

I vy jste se zajímali o svět. Už je to dlouho, zkuste si na to prosím vzpomenout. Území vyznačené pravidly vám začalo být těsné, už jste v něm nemohli déle žít, a prosto jste museli vstoupit na bitevní pole. Vybavte si prosím v paměti onu chvíli. Už to je dávno, že? Vzpomeňte si: voda byla ledová.
Nyní jste již od břehu daleko: ach ano, jak jste již daleko! Dlouho jste věřili v existenci druhého břehu; dnes už ne. Přesto plavete dál a každé tempo vás přibližuje k utonutí. Dusíte se, plíce vás pálí. Voda vám připadá stále studenější a hlavně hořčí. Nejste už nejmladší. Za chvíli zemřete. To nic. Jsem tu s vámi. Nenechám vás v tom. Pokračujte v četbě.
Ještě jednou si vzpomeňte na svůj vstup na bitevní pole.

Stránky, které následují, tvoří román; rozumí se sled anekdot, jejichž hrdinou jsem já. Volba autobiografie vlastně volbou není: neměl jsem na vybranou. Nebudu-li psát o tom, co jsem prožil, budu trpět stejně – a možná trochu víc. Zdůrazňuji trochu. Psaní nepřináší úlevu. Připomíná, vymezuje. Zavádí zrnko soudržnosti, myšlenku realismu. Nezbaví nás krvavé mlhy, v níž se plácáme, avšak aspoň vytváří pár záchytných bodů. Chaos je jen o několik metrů dál. Chabý úspěch, po pravdě řečeno.
Jaký kontrast s absolutní, kouzelnou mocí četby! Život věnovaný četbě by splnil všechna má přání, to jsem věděl už v sedmi letech. Tkáň světa je bolestná a neodpovídající; nezdá se mi, že by byla změnitelná. Skutečně si myslím, že život zasvěcený četbě by mi vyhovoval víc. Takový život mi nebyl dán.

Právě mi bylo třicet. Po chaotickém startu se mi podařilo spíš úspěšně vystudovat; dnes jsem středním kádrem. Jako analytik-programátor v jedné firmě poskytující služby z oboru informatiky pobírám dva a půlnásobek minimální mzdy – to už je docela slušná kupní síla. Mohu doufat ve významný postup ve firmě, pokud se ovšem nerozhodnu, jak tomu bývá v mnoha případech, přejít k některému z klientů. Krátce řečeno, se svým sociálním postavením mohu být spokojen. V sexuální oblasti je to horší. Poznal jsem více žen, vždy však na omezenou dobu. Protože postrádám krásu i jakýkoliv osobní šarm a často podléhám návalům deprese, neodpovídám ani v nejmenším tomu, co ženy hledají především. Proto jsem u žen, které mi otevřely svůj orgán, často cítil lehký odpor; v podstatě jsem pro ně představoval nouzové řešení, což, jak uznáte, není ideálním východiskem pro trvalejší vztah.
Od rozchodu s Veronikou před dvěma lety jsem vlastně neměl žádnou; následné slabé a nepřesvědčivé pokusy končily očekávaným neúspěchem. Dva roky, to už se zdá dlouho. Ve skutečnosti, hlavně když člověk pracuje, to však uběhne rychle. Všichni vám to potvrdí: uběhne to velmi rychle.
Je možné, milý čtenáři, že jste žena. Nic si z toho nedělejte, to se stává. A kromě toho to nic nemění na tom, co se vám chystám říct. Mám široký záběr.“

(Houellebecq, Michel: Rozšíření bitevního pole, s. 12-15)