„Ale koncert zas pokračoval a Swann pochopil, že nebude moci odejít před koncem nového čísla programu. Trpěl, že zůstává uzavřen mezi těmi lidmi, jejichž hloupost a směšnost se ho dotýkaly tím bolestněji, že nevěděli o jeho lásce, a i kdyby o ní věděli, nebyli by schopni se o ni zajímat ani dělat něco jiného než se jí usmívat jako dětinskosti nebo jí litovat jako šílenství, a tím ho nutili, aby se mu jevila v podobě subjektivního stavu, který existuje jedině pro něho, jehož skutečnost se mu nepotvrzuje žádným vnějším faktem; trpěl hlavně tím – už sám zvuk nástrojů v něm vzbuzoval chuť křičet –, že prodlužoval vyhnanství na tomto místě, kam Odette nikdy nepřijde, kde ji nikdo a nic neznalo, kde byla veskrze nepřítomna.Avšak pojednou mu bylo, jako by vešla, a toto zjevení mu působilo tak drásavou bolest, že si musel sáhnout k srdci. Housle totiž vystoupily do vysokých tónů a setrvaly tam jako v očekávání, v očekávání, které se prodlužovalo, aniž housle přestávaly ty tóny držet, setrvávaly tam ve vytržení nad tím, že již vidí blížící se předmět svého očekávání, a v zoufalém úsilí vydržet, až přijde, uvítat ho, než skonají, držet mu z posledních zbývajících sil ještě okamžik otevřenou cestu, aby mohl projít, jako když člověk podpírá dveře, které by jinak zapadly. A ještě než Swann stačil pochopit a říci si: „To je ta věta z Vinteuilovy sonáty, to nesmím poslouchat!“ procitly všechny jeho vzpomínky na dobu, kdy do něho byla Odette zamilovaná, vzpomínky, které se mu do toho dne dařilo udržovat neviditelné v hloubi svého nitra; oklamány tím náhlým paprskem z dob lásky myslely, že se ty doby vrátily, vznesly se a zpívaly mu vášnivě, bez slitování s jeho nynější bídou, zapomenuté melodie štěstí.
Místo abstraktních výrazů „doba, kdy jsem byl šťasten“, „doba, kdy jsem byl milován“, které dosud často pronášel, aniž příliš trpěl, neboť jeho rozum do nich uzavřel z jeho minulosti jen domnělé výtažky, které z ní nic neuchovaly, našel teď znova vše, co navždy ustálilo specifickou, prchavou esenci toho ztraceného štěstí; všechno zas viděl, sněžné, kadeřavé plátky chryzantémy, kterou mu hodila do kočáru a kterou si přitiskl na rty – plastická písmena adresy Zlatého domu na dopise, kde četl: „Ruka se mi tak chvěje, že stěží mohu psát“ – její stažené obočí, když mu s výrazem úpěnlivé prosby říkala: „Nebude to trvat moc dlouho, než se mi ozvete?“, cítil pach holičova želízka, kterým si dával upravit „ježka“, zatímco Loredan jel pro mladou dělnici, bouřkové deště, toho jara tak časté, mrazivé návraty v jeho otevřeném kočáře za měsíčního svitu, všechna oka myšlenkových návyků, dojmů z ročních dob, smyslových počitků, které zatáhly řadu týdnů jednolitou sítí, v nichž se jeho tělo cítilo zase zachyceno. V té chvíli ukájel rozkošnickou zvědavost poznáním radostí lidí, kteří žijí láskou. Myslel, že při tom může zůstat, že nebude muset poznat její bolest; jak málo pro něho teď znamenal Odettin půvab vedle té strašné hrůzy, která jej rozšiřovala jako kalné kolo kolem měsíce, vedle té nesmírné úzkosti, že neví v každém okamžiku, co Odette dělá, že není všude a vždy jeho! Běda, pamatoval se na její přízvuk, když kdysi zvolala: „Ale já se s vámi mohu sejít vždycky, já mám vždycky čas!“ Ona, která ho teď už nemá nikdy! Na její zvědavost a zájem o jeho život, na její náruživou touhu, aby jí z laskavosti dovolil do něho proniknout – toho se však v té době bál jako nepříjemného vyrušování; jak ho musela prosit, aby se dal zavést k Verdurinovým; a než připustil, aby ho jednou za měsíc navštěvovala, musela mu připomínat, aby se dal obměkčit, jak krásný to bude život, až si zvyknou scházet se každý den, a těšila se na něj, kdežto on to považoval za pouhou nudnou trampotu, později se jí však ten zvyk zprotivil a nadobro ho zrušila, zatímco pro něj se stal nepotlačitelnou a bolestnou potřebou. Tenkrát netušil, jak měl pravdu, když se ho při třetí schůzce opětně ptala: „Proč mi nedovolíte, abych přišla častěji?“ a on se smíchem galantně odpověděl: „Ze strachu, že budu trpět.“ I teď se bohužel občas stávalo, že mu napsala z restaurace nebo hotelu, jehož adresa byla vytištěna na dopisním papíře; ale ty dopisy ho pálily jako oheň. „To je psáno v hotelu Vouillemont? Proč tam asi šla? S kým? Co se tam dělo?“ Vzpomněl si na plynové hořáky, jak zhasínaly na bulváru des Italiens, když ji proti všemu očekávání potkal mezi stíny bloudícími v té noci, která se mu zdála skoro nadpřirozená a skutečně patřila k tajemnému světu, do něhož se člověk už nikdy nemůže vrátit, když jeho dveře zase zapadly – noci z doby, kdy se ani nemusel v duchu ptát, nebude-li se Odette hněvat, že ji hledal, že ji našel, tak si byl jist, že pro ni není větší radosti než vidět ho a vrátit se s ním domů. A na pozadí toho znova prožitého štěstí spatřil Swann nehybného nešťastníka a bylo mu ho líto, poněvadž ho hned nepoznal, takže musel sklopit oči, aby nebylo vidět, že jsou plné slz. Byl to on sám.“
(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času I. Svět Swannových, s. 279-281)
Žádné komentáře:
Okomentovat